Uctívání ikon jako legitimní změna?

Napsal: Lynn Martin¹

Tento článek je závěrečným příspěvkem v sérii o prokazování úcty obrazům. Jsou-li argumenty v mých předchozích článcích správné, pak Písmo, archeologie i raná církev svorně dokazují, že v době před Konstantinem nebylo prokazování úcty obrazům legitimní křesťanskou praxí. Je však možné, že bychom obrazům i přesto mohli prokazovat úctu? Co když šlo o praxi, která se mohla změnit?

Ostatní články z této série naleznete níže:

Můj první příspěvek uvádí a shrnuje problematiku uctívání ikon. Zabývá se některými zásadními námitkami a propojuje rozličné důkazy.
Můj druhý příspěvek se zabývá archeologickými důkazy raného křesťanského umění. Jelikož jsou důkazy z oblasti umění nejednoznačnější, dokládám pouze střízlivější tvrzení, že archeologické nálezy nenaznačují, že by před rokem 313 bylo uctívání obrazů běžnou křesťanskou praxí.
Můj třetí příspěvek rozebírá Písmo a teologii a otázku, zda je lze použít na podporu uctívání obrazů (na rozdíl od uctívání model). Dospívám k závěru, že Písmo se staví spíše proti této praxi, ačkoliv ji výslovně nezmiňuje.
Můj čtvrtý příspěvek se do hloubky zabývá předkonstantinovskými svědectvími – církevními otci před rokem 313. Zcela jasně ukazuje, že v předkonstantinovské církvi panovala shoda na odmítání uctívání obrazů.
Můj pátý příspěvek rozebírá některé strategie, které pravoslavní a jiní používají k obhajobě své víry, a ukazuje, proč nefungují.
Můj šestý příspěvek zkoumá důkazy počínaje rokem 313, aby zjistil, jak mohlo uctívání obrazů vzniknout. Zkoumám spisy Jana Zlatoústého a dalších oblíbených světců pravoslavných a ukazuji, že tito církevní otcové ikonodulii nepraktikovali. Rovněž nastiňuji, jak se uctívání obrazů mohlo pomalu vkrást do církve, aniž by vyvolalo větší pozornost.
Můj sedmý a poslední příspěvek – který právě čtete – rozebírá možnost, že by ikonodulie mohla být legitimní změnou. Ukazuji, že ikonodulie nesplňuje kritéria, která římští katolíci či pravoslavní navrhují pro nauky a praktiky, jež se mohou měnit.

Vývoj nauky – je tento koncept pro katolíky či pravoslavné udržitelný ?

Ačkoliv pravoslavní křesťané typicky tvrdí, že se jejich církev od dob apoštolů nezměnila, někteří uznali, že tento postoj nelze tváří v tvář důkazům udržet. Místo toho připouštějí, že ke změnám došlo, avšak argumentují, že tyto změny jsou legitimní.

Například Stephen Bigham a autor tohoto článku zaujímají přístup, který je v podstatě pravoslavnou obdobou známého římskokatolického konceptu vývoje nauky. Bigham říká:

„To, co původně začalo jako zbožný obyčej mezi věřícími, se stalo předmětem zásadního sporu, a to nemalou měrou přičiněním těch, kteří jej chtěli využít ke strategickým a politickým účelům v 8. a 9. století. Proto bylo povinností biskupů Církve, aby se shromáždili a pokusili se tuto otázku vyřešit (a tak došlo k Druhému nikajskému koncilu roku 787 a k Synodě v Konstantinopoli roku 843).“

(Early Christian Attitudes Toward Images)

„Pravděpodobně – chci říci, že to tvrdím jako věc pravděpodobnou, nemohu to potvrdit s jistotou. Pravděpodobně to, co dnes nazýváme ‚prokazováním úcty‘, v prvních třech stoletích patrně neexistovalo…“ (video)

Pro pravoslavné jde samozřejmě o zarážející doznání. Je Bigham schopen i navzdory těmto doznáním danou nauku uhájit?

Nikoliv, a to ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že křesťanská nauka se nemůže měnit ani vyvíjet. Apoštolové a raní křesťané se v tomto bodě vyjadřovali zcela jasně. Nikdo – kromě Ježíše či apoštolů – neměl nikdy autoritu k tomu, aby sami určovali obsah víry.

Můj výzkum navíc prokazuje, že až do doby prvního církevního koncilu panoval mezi otci konsenzus, podle něhož je ikonodulie křesťanství cizí. Římskokatolická a pravoslavná církev však nyní učí jako nezbytnou součást víry něco, co bylo dříve hlásáno jako křesťanství cizorodé. Zde nejde o pouhý vývoj – jedná se o skutečné pozměnění apoštolské víry.

Označovat novou nauku za „vývoj“ lze jen tehdy, pokud se podaří zcela vyvrátit argumenty svědčící v její neprospěch a dokázat, že ti, kdo proti ní kázali, byli jen hrstkou izolovaných odpůrců. Vzhledem k rozsahu odmítavých stanovisek je to však stěží možné. Proti prokazování úcty obrazům aktivně vystupovalo mnoho představitelů církve a žádný z nich tuto praxi nepřijímal.

A konečně, samotná rozhodnutí Druhého nikajského koncilu zcela vylučují myšlenku, že by prokazování úcty obrazům mohlo být jakousi změnou či vývojem. Biskupové na tomto koncilu tvrdili, že praxe ikonodulie sahá až k apoštolům. To podkopává dobře míněné argumenty dnešních katolíků a pravoslavných.

Níže se můžete podívat na to, co vyhlásil Druhý nikajský koncil. Ponechávají tato slova vůbec nějaký prostor pro vývoj nauky?

Abychom naše vyznání zkrátili, zachováváme beze změny všechny církevní tradice, které nám byly předány, ať už písemně či ústně; jednou z nich je zhotovování vyobrazení…

My tedy, následujíce královskou cestu a Bohem vnuknutou autoritu našich svatých otců a tradice katolické církve (neboť, jak všichni víme, v ní přebývá Duch Svatý), definujeme s veškerou jistotou a přesností, že stejně jako podoba drahocenného a oživujícího Kříže, tak i ctihodné a svaté obrazy, ať už malované, mozaikové či z jiných vhodných materiálů, mají být vystaveny ve svatých Božích chrámech, na posvátných nádobách a rouchách, na závěsech i na stěnách domů a podél cest, totiž podoba našeho Pána, Boha a Spasitele Ježíše Krista, naší neposkvrněné Paní, Bohorodičky, ctihodných andělů, všech svatých a všech zbožných lidí.

Neboť čím častěji jsou viděni prostřednictvím uměleckého znázornění, tím pohotověji jsou lidé povznášeni k rozpomínání na jejich předobrazy a k touze po nich; a těmto se má vzdávat náležité pozdravení a čestná úcta (ἀσπασμὸν καὶ τιμητικὴν προσκύνησιν /aspasmon kai timetiken proskynesian), nikoli však ono pravé uctívání vlastní naší víře (λατρείαν/latreian), která náleží jedině božské přirozenosti; nýbrž těmto, stejně jako podobě drahocenného a oživujícího Kříže a Knize evangelií a jiným posvátným předmětům, budiž přinášeno kadidlo a světla podle starobylého zbožného obyčeje.

Neboť pocta, která se vzdává obrazu, přechází na to, co obraz představuje, a ten, kdo prokazuje úctu obrazu, prokazuje v něm úctu tomu, kdo je na něm zobrazen. Neboť tak se upevňuje učení našich svatých otců, to jest tradice katolické církve, která od jednoho konce světa na druhý přijala evangelium. Tak následujeme Pavla, který mluvil v Kristu, a celý ten božský zástup apoštolů a svaté otce, držíce se pevně tradic, které jsme přijali…

Ti tedy, kdo se odvažují smýšlet nebo učit jinak, nebo jako ničemní kacíři pohrdat tradicemi Církve a vymýšlet nějaké novoty, či odmítat něco z toho, co Církev přijala…

Svatý synod zvolal: Tak všichni věříme, tak všichni smýšlíme, všichni dáváme svůj souhlas a podepsali jsme se pod to. Toto je víra apoštolů, toto je víra pravověrných, toto je víra, která upevnila celý svět. Věříce v jednoho Boha, oslavovaného v Trojici, zdravíme ctihodné obrazy! Kdo se tohoto nedrží, budiž proklet (anathema). Kdo takto nesmýšlí, budiž vyhnán daleko od Církve. Neboť my následujeme nejstarší zákonodárství katolické církve. Zachováváme zákony otců. Proklínáme ty, kdo k Církvi katolické cokoli přidávají nebo jí cokoli ubírají.²

Další námitky

Tato část se zabývá obecnými námitkami proti předložené argumentaci.

Co když ikonodulie není naukou?

Dva římští katolíci, kterých si vážím, naznačují, že nic z výše uvedeného nepředstavuje vůbec žádný problém. Tvrdí, že ikonodulie není ve skutečnosti naukou, nýbrž otázkou „kultu“, takže jde o praxi, která se může změnit, aniž by šlo o vývoj nauky. Pravděpodobně tím míní, že tato praxe spadá do kategorie „disciplíny“, jak Římskokatolická církev označuje nařízení, která se týkají spíše bohoslužebné praxe než věrouky. Podle nich může jejich církev libovolně nařizovat nebo zakazovat určité postupy jako „disciplíny“, zatímco „nauka“ se může měnit pouze cestou vývoje.

Považuji to za velmi příhodné rozlišení, které si Římskokatolická církev vytvořila. Nakolik mohu posoudit, pro takové rozlišování mezi učeními, která církev předávala, neexistuje v rané církvi žádná opora. Žádné z učení apoštolů nemohlo být změněno, ať už se jevilo spíše jako nauka, nebo jako disciplína.

Definování rozdílů

Chce-li člověk učinit dvě věci logicky slučitelnými, stačí mu pouze definovat určitý druh rozdílu. Pokud byste například chtěli povolit homosexuální jednání, i když ho Nový zákon zakazuje, mohli byste jednoduše tvrdit, že zakazuje takové jednání pouze tehdy, dopouštějí-li se ho lidé identifikující se jako heterosexuálové, nikoliv lidé s homosexuální orientací.

Definování rozdílů je důležitá věc. Pokud jeden text říká dvě věci, které si na první pohled odporují, pak je vskutku správným postupem hledat taková rozlišení, která mohou tento zdánlivý rozpor uvést v soulad. Avšak ve chvíli, kdy si někdo dodatečně přeje, aby text neříkal něco, co odporuje jeho vlastnímu přesvědčení, není pro takovéto rozlišování už vhodný prostor. Namísto toho potřebujeme pádné textové důkazy z rané církve, které by naznačovaly, že existuje takový rozdíl mezi neměnnou, neomylnou naukou a neomylnou disciplínou či praxí, kterou lze libovolně měnit.

Uvalení lidí do kletby na základě měnitelných „disciplín“

S tímto přístupem je však spojen ještě další problém. Druhý nikajský koncil totiž proklel (anathematizoval) ty, kteří neprokazují úctu ikonám, a biskupové, kteří toto prohlásili, uvedli, že „anathema není nic menšího než úplné odloučení od Boha“.³ Máme snad nějaký důvod se domnívat, že představitelé církve mohou někoho proklít za neuposlechnutí nařízení, která se můžou měnit?

Nikdo v rané církvi by s takovou změnou nesouhlasil, a to nejen proto, že ikonodulie nebyla legitimní křesťanskou praxí, ale také proto, že jejich přesvědčení a věrouka, kterou nacházeli v Písmu, byla důsledně proti této praxi.

Církev nemá právo nařizovat všem křesťanům pod trestem kletby nebo exkomunikace, aby dělali něco, co by žádný křesťanský představitel během prvních 250 let existence církve vůbec nedělal ani nedovolil. Pro takový postup neexistuje v rané církvi žádný precedens.

Solum Magisterium⁴ a diskontinuita s ranou církví

Zastávání tohoto postoje nakonec podkopává římskokatolický nárok na kontinuitu s ranou církví. Když jsou Písmo, Tradice i církevní otcové proti něčemu, co je později změněno, nemůže si již církev činit nárok na kontinuitu s nimi. Jediným zbývajícím zdrojem nauky pro římské katolíky je jejich novátorský nárok na stále se vyvíjející neomylné magisterium⁵, které doslova přebíjí vše ostatní, čemu kdy věřili křesťané před nimi.

Jsou-li římští katolíci ochotni kousnout do tohoto kyselého jablka, nebudou na tom o nic lépe než mormoni, kteří přišli s „novým Novým zákonem“ (Knihou Mormonovou), nebo svědkové Jehovovi, kteří se neustále mění v domnění, že jim Bůh dává stále více světla. Dokonce i jejich proroctví mohou kdykoli selhat, a přesto mají být jedinou pravou Boží organizací. Mají-li římští katolíci pouze toto stále se vyvíjející magisterium, v čem jsou na tom lépe než tito netrinitární křesťané?

A konečně, tento pohled je cizí tomu, co vyhlásil Druhý nikajský koncil. Z jejich dekretu je zřejmé, že učili, že prokazování úcty obrazům je praxí zachovanou v nezměněné podobě od apoštolů a že v této věci nikdo nesmí činit nic jiného, než co praktikovala raná církev, jak jsem ukázal v předchozí části.

Co když tu doktrinální principy, o něž se opírá ikonodulie, byly již před Konstantinem?

Bylo poukázáno na to, že pokud byly naukové principy, na nichž stojí prokazování úcty obrazům, přítomny již v apoštolské církvi, pak bychom měli předpokládat, že je tato praxe legitimní. To je pravda; ikonodulie by mohla být legitimní, pokud by byla v souladu s křesťanskými principy. Neměla by však být povinně nařizována, ledaže by ji přikázali sami apoštolové.

To je však bezpředmětná otázka. Jak ukazují mé články o Písmu a prvotní církvi, raný konsenzus zněl, že obrazy takovou zprostředkující roli hrát nemohou. Principy, o něž se opírá ikonodulie, jsou tedy s tímto konsenzem v přímém rozporu. Ikonodulie není na křesťanských příkazech a principech založena vůbec.

Je princip ikonodulie samozřejmý?

Jeden argument, který vznáší jistý pravoslavný apologeta, jehož odbornosti si vážím, zní takto: Jelikož byste neplivli na obraz Krista, přiznáváte tím, že (ne)úcta prokazovaná obrazu přechází na jeho předobraz.

Všimněte si, že takový argument má své meze. I kdyby tento princip prokázal, nemohl by převážit nad množstvím důkazů, které ukazují, že před Konstantinem nebylo uctívání obrazů legitimní křesťanskou praxí. On však tento princip neprokazuje, jelikož Písmo a raná církev nesouhlasí s tím, že by obraz mohl hrát takovou zprostředkující roli.

Existuje tedy jiný výklad naší neochoty plivat na obrazy Krista? Ano. Každý by měl uznat, že naše činy a slova, která vyslovujeme, ovlivňují naše vnitřní postoje. V angličtině existují slova, která odmítám vyslovit nahlas, nebo si je dokonce jen v duchu přeříkat, protože vím, že by degradovala můj pohled na posvátné věci. Snažím se zdržet sprostých vtipů, abych mohl i nadále smýšlet o Božím řádu stvoření jako o něčem krásném. Snažím se vyhýbat těm, kdo berou jméno Boží nadarmo, protože to poškozuje můj pohled na Boha.

Stejně jako bych nemířil zbraní na člověka, stejně jako bych neplivl na mrtvé tělo a stejně jako věřím, že by člověk neměl svévolně zabíjet zvířata, tak bych neplivl ani na obraz Krista – ba ani na obraz ďábla.

Důvod, proč lze o obrazu říci, že je obrazem „někoho“, spočívá v tom, že se podobá naší mentální představě o dotyčném. Pokud tedy zacházíme špatně s jeho obrazem, zacházíme špatně s něčím, co připomíná způsob, jakým o něm smýšlíme ve své hlavě. Takový čin nutně ovlivní to, jak o dané osobě budeme smýšlet i nadále. Máme tedy dobrý důvod neplivat na obraz Krista, aniž bychom museli věřit, že modlitby k tomuto obrazu jsou adresovány jeho předobrazu.

Římský katolicismus a pravoslaví v dilematu

Věřím, že římští katolíci a pravoslavní jsou ve své snaze následovat víru upřímní. Nesnaží se uctívat obrazy; zamýšlejí pouze vzdát úctu osobám, které jsou na nich zobrazeny. To, že jsou upřímní, však ještě neznamená, že následují historickou víru.

Znamená to tedy, že se římský katolicismus a pravoslaví ocitají v dilematu. Nesou v sobě vnitřní rozpor. Na jedné straně se musíme klanět ikonám, protože neomylné rozhodnutí sedmého koncilu praví, že je to podstatná součást víry. Na druhé straně se však ikonám klanět nesmíme, protože apoštolské tradice učí, že ikony jsou víře zcela cizí.

Musíme si vybrat jedno, nebo druhé – buď apoštoly, nebo koncil. Tato volba může být těžká, ale přinejmenším je prostá.

Přeloženo s laskavým svolením autora. Originál zde: https://anabaptistfaith.org/are-icons-a-legitimate-development/ ↩︎
Extracts from the Acts, Session I, NPNF vol. 2.14. Pozn. překl.: online např. zde (část The Decree): https://www.newadvent.org/fathers/3819.htm nebo v celkovém kontextu včetně zasedání a souvisejících témat (jako např. koncil ve Frankfurtu): https://ccel.org/ccel/schaff/npnf214/npnf214.xvi.i.html ↩︎
“The Letter of the Synod to the Emperor and Empress,” NPNF vol. 2.14. Pozn. překl.: „Dopis Synodu Císaři a Císařovně“, vysvětlující dopis zaslán koncilními otci císaři ke schválení výsledků koncilu. Online: https://ccel.org/ccel/schaff/npnf214/npnf214.xvi.xv.html ↩︎
Pozn. překl.: Solum – pouze, jedině; Magisterium – učitelský úřad církve. Toto slovní spojení se často používá k zdůraznění, že výklad víry nepodléhá individuálním názorům, ale výhradně církevní autoritě. ↩︎
Pozn. překl.: autor použil termín „ongoing magisterium“ ↩︎