Napsal: Lynn Martin1
Římskokatolická církev o sobě tvrdí, že je jedinou apoštolskou církví, a totéž tvrdí i pravoslavná církev. V této sérii článků ukážu, že nárok ani jedné z těchto církví nemůže být pravdivý. Jedním ze způsobů, jak se vypořádat s jejich tvrzeními, je zaměřit se na důvody, proč věří, že disponují apoštolskou autoritou, což jsem řešil v jiných článcích. Tato série volí odlišný přístup. V těchto článcích zhodnotím jedno ze specifických dogmatických přesvědčení, které tyto církve sdílejí, a v průběhu toho ukážu, že jejich víra je v rozporu s historickou křesťanskou vírou.
Každá z těchto církví učí a praktikuje uctívání ikon (veneraci), což je praxe zahrnující modlitby k obrazům Krista, svatých a andělů.
Klanění se vs. úcta (worship vs. veneration)
Pro někoho, kdo situaci sleduje zvenčí, může římskokatolická a pravoslavná praxe vypadat velmi podobně jako uctívání model. Koneckonců, tito křesťané adresují modlitby obrazům v naději, že je osoba vyobrazená na obraze uslyší. Také před těmito obrazy zapalují svíce a pálí kadidlo.
Tyto církve však velmi jasně učí, že neuctívají modly. Pocta, kterou těmto obrazům prokazují, není zamýšlena jako onen druh uctívání (klanění se), který náleží pouze Bohu. Místo toho mají v úmyslu prokazovat pouze takovou úctu, jakou by dané osobě projevili, kdyby byla přítomna ve skutečném životě.
Pokud by se jim například zjevil apoštol Petr, uklonili by se mu a políbili ho. Neuctívali by ho však, jako by byl Bohem.
Ať už si myslíte, že mezi modloslužbou a uctíváním ikon (venerací) existuje skutečný rozdíl, či nikoliv, je důležité uznat, že římští katolíci a pravoslavní toto rozlišení činí. Neměli bychom jejich zamýšlený postoj zkreslovat, i když s ním nesouhlasíme.
Úcta je oficiální praxí
Uctívání ikon (venerace) není jen běžnou praxí; je oběma církvemi výslovně vyučováno. V dobách, kdy byly jednou církví a ještě se od sebe nerozdělily, Druhý nikajský koncil uctívání ikon (nazývané též „ikonodulie“) nařídil.
Tento koncil je oběma církvemi považován za koncil ekumenický. Ekumenický koncil je shromáždění biskupů, kteří zastupují to, co považují za celou církev. Pro římské katolíky a pravoslavné mají rozhodnutí dosažená během takového koncilu autoritu na úrovni Nového zákona. Jinými slovy, pokud řeknou, že je něco součástí křesťanské víry, pak to tak s naprostou jistotou je, i když se to nenachází v Bibli.
Druhý nikajský koncil (zkráceně „II. Nikaja“) se konal v roce 787 n. l. a rozhodl, že kdokoli, kdo neuctívá ikony, má být anathema, neboli exkomunikován z Kristovy církve. Zde je to, co tito biskupové řekli:
„Proto všechny ty, kteří se odvažují smýšlet nebo učit cokoli odlišného [o ikonách], nebo kteří následují prokleté heretiky v odmítání církevních tradic… nebo kteří pohrdají čímkoli svěřeným církvi (ať už jde o evangelium, podobu kříže, jakýkoli příklad výtvarného umění nebo svatou relikvii mučedníka), nebo kteří vymýšlejí zvrácené a zlé předsudky proti chování v úctě jakékoli z právoplatných tradic katolické církve [která v té době zahrnovala římské katolíky i pravoslavné], nebo kteří sekularizují posvátné předměty a svaté kláštery, nařizujeme, aby byli suspendováni, jsou-li biskupy či kleriky, a exkomunikováni, jsou-li mnichy či laiky… Pokud někdo nepřijímá ztvárnění evangelijních scén v umění, ať je anathema. Pokud někdo nezdraví taková ztvárnění jakožto zástupné symboly Pána a jeho svatých, ať je anathema… [F]alešné spisy sepsané proti ctihodným ikonám mají být odevzdány v biskupském sídle v Konstantinopoli, aby mohly být uloženy spolu s ostatními heretickými knihami. Pokud bude někdo přistižen při ukrývání takových knih, je-li biskupem, knězem nebo jáhnem, ať je suspendován, a je-li laikem nebo mnichem, ať je exkomunikován.“2
V podstatě koncil uzavírá, že ikony jsou tak důležité, že pokud je křesťan nezdraví (např. políbením nebo modlitbou k nim jako ke Kristu a svatým), má být exkomunikován. Koncil dokonce nařizuje křesťanům, aby nevlastnili žádné knihy, které argumentují proti ikonodulii. Ačkoliv by dnes ani jedna z církví nebyla tak přísná, obě stále věří, že II. Nikaja neomylně učí princip, že ikony mají být uctívány.
Všimněte si, že koncil nazývá ikonodulii tradicí církve. Tímto tvrzením koncil prohlašuje, že praxe uctívání ikon začala s apoštoly a že byla v církvi vždy přijímanou praxí.
Koncil se však jednoduše mýlil. Historie jasně ukazuje, že raná církev v prvních staletích po apoštolech uctívání obrazů jednostranně odmítala. Před prvními vlivy Konstantina na církev (začínajícími kolem roku 313) a pravděpodobně i nějakou dobu poté, nebylo uctívání obrazů legitimní křesťanskou praxí. To znamená, že ani římskokatolická církev, ani pravoslavná církev neučí víru, která je v souladu s tím, co učila původní apoštolská církev.
Pro tyto církve je to obrovský problém. Za prvé to ukazuje, že se odchýlily od apoštolské víry. Již nepraktikují neměnnou křesťanskou víru v její celistvosti. Za druhé to vyvrací jejich tvrzení, že se jejich církve nemohou mýlit při učení doktrín víry. Jeden z jejich údajně neomylných koncilů vyhlásil, že uctívání ikon je nezbytnou součástí křesťanské víry, avšak jelikož se mýlil, přímo to odporuje jejich nároku na neomylnost.
Je důležité poznamenat, že ačkoli římskokatolická i pravoslavná církev učí uctívání ikon, k tématu věrouky přistupují odlišnými způsoby. Je tomu tak proto, že římskokatolická církev zavedla myšlenku, že se křesťanská věrouka může určitými způsoby vyvíjet od toho, čím byla na počátku. V následujících částech se tedy budu věnovat přístupu každé z nich a vysvětlím, proč toto téma pro každou z nich představuje problém.
Postoj pravoslavné církve
Věroučné nároky pravoslavné církve jsou nejpřímočařejší. Tato církevní tradice obvykle tvrdí, že zůstala v nauce i praxi v podstatě nezměněna od dob apoštolů. Jakékoli změny ve způsobu, jakým je určitá praxe vykonávána, nesmí podle pravoslavných ovlivnit jádro nebo záměr této praxe.
Mnoha dnešním křesťanům zní toto tvrzení pravoslavné církve velmi přitažlivě. Kdo by se nechtěl připojit k církvi, která věří a praktikuje přesně tak, jak to dělali apoštolové? Tito křesťané jsou často nadšeni zjištěním, že mnoho změn, ke kterým došlo v římském katolictví, pravoslaví neovlivnilo. A protože se pravoslavná církev od roku cca 900 po Kr. příliš nezměnila, může být velmi snadné předpokládat, že se v podstatě nezměnila ani od roku 100 po Kr.
Tvrzení, že pravoslavná církev je neomylná a neměnná, může lidem pomoci cítit se ve své víře bezpečně. Avšak falešná jistota není žádnou jistotou. Pokud jde o křesťanskou víru, nemůžeme se spoléhat na domněnky. Musíme nalézt původní přesvědčení církve a následovat pravdu, kamkoli nás povede, namísto toho, abychom se rozhodovali na základě toho, jak moc nás ta či ona církev přitahuje.
Bohužel, onen silný nárok pravoslavných činí jejich pozici velmi snadno vyvratitelnou. Vzhledem k tomu, že uctívání ikon nebylo součástí křesťanské víry v prvních staletích a vyvinulo se až později, lze přitažlivá tvrzení pravoslavné církve prokázat jako nepravdivá. Již nepraktikují víru tak, jak to dělali apoštolové.
Pravoslavní považují ekumenické koncily za místa, kde se pronášejí neomylné výroky o víře. Koncilní rozhodnutí jsou tím, co definuje pravoslaví, a má se za to, že jsou v přesném souladu s apoštolskou vírou. Pokud tedy rozhodnutí II. Nikaje není v souladu s praxí prvních několika set let církve, pak si pravoslaví již nemůže nárokovat, že je onou neměnnou, původní vírou.
Postoj římskokatolické církve
Římskokatolická církev je v podstatě ve stejné pozici jako církev pravoslavná, ačkoliv římští katolíci mají ve svůj prospěch jednu věc, kterou pravoslavní nemají. Římskokatolická církev učí, že křesťanská doktrína se může v průběhu času legitimně vyvíjet. Souhlasí s tím, že to, co je prohlášeno za doktrínu, se nemůže změnit, ale věří, že pokud existují nějaké šedé zóny, kde nepanuje shoda na tom, co je pravda, mohou být tyto šedé zóny vyjasněny dalšími dogmatickými prohlášeními papeže i ekumenických koncilů. Tato nová prohlášení jsou považována za neomylnou doktrínu a nelze je měnit.
Jak ukazuji v jiných článcích, jedná se o nesprávné chápání doktrinální autority. Mým cílem v této sérii je však ukázat, že tyto církve učí doktríny, které jsou v rozporu s jejich vlastními doktrinálními kritérii. Pokud by se tedy dalo prokázat, že křesťanská církev nikdy nedospěla ke konsenzu o ikonodulii až do roku 787, pak by na tom římskokatolická církev byla podle svých vlastních měřítek dobře.
Jak však ukážu na konci tohoto článku, toto chápání zdroje křesťanské doktríny situaci těch, kteří uctívají ikony, nijak nevylepšuje. Historie totiž ukazuje, že křesťanská církev měla konsenzus až (přinejmenším) do doby Konstantinovy. Předtím křesťanští vůdci nepovažovali uctívání obrazů za legitimní křesťanskou praxi. Ikonodulie je tedy změnou apoštolské víry, nikoliv jejím vývojem.
Srdce pravoslaví
Uvědomuji si, že psaním této reakce na ikonodulii se dotýkám samého srdce toho, co pravoslavní křesťané věří a praktikují. Tito křesťané, pravděpodobně více než římští katolíci, si hluboce cení svých ikon jako důležité součásti svého duchovního života. Z tohoto důvodu jsou to právě oni, kdo vyvinuli většinu argumentů pro ikonodulii. Realisticky vzato jsou pravděpodobně těmi, komu bude na tomto tématu záležet nejvíce, proto se budu obracet převážně na ně.
Ačkoli vím, že to mnoho pravoslavných rozruší, nemám v úmyslu být urážlivý – miluji pravoslavnou tradici. Lze v ní nalézt mnoho krásy a tolik lásky k Bohu. Ale navzdory mé lásce k pravoslavné tradici miluji pravdu více. Snažím se pouze spravedlivě zhodnotit historické důkazy, které máme, a věřím, že každý, kdo chce mít víru historicky podloženou, bude chtít vědět, zda je uctívání ikon apoštolské.
Protože je toto téma pro pravoslavné tak důležité, vyvinuli mnoho, převelice mnoho odpovědí na kritiku ikonodulie. Samotné množství argumentů, které vznesli, je skličující, ale myslím si, že jejich argumenty, ač upřímné, bojují za ztracenou věc. Mým cílem pro tuto sérii je být komplexní a pokusím se odpovědět na každou relevantní námitku v tomto příspěvku a několika souvisejících příspěvcích (které jsou v tomto článku odkazovány).
Co se snažím říci?
Zaprvé chci velmi jasně říci, co přesně se v této sérii snažím dokázat. Myslím, že je to důležité, abychom hned na začátku vyjasnili případné nejasnosti. Zde je mé hlavní tvrzení:
Praxe adresování komunikace (jako je klanění, líbání a modlitba) obrazům s úmyslem, aby to, co je obrazu adresováno, přešlo na prototyp (předmět obrazu, jako je Kristus, svatí nebo andělé), nebyla křesťanskými vůdci považována za legitimní křesťanskou praxi až do doby po Konstantinově vlivu na církev.
Můžete vidět, že definuji uctívání obrazů velmi specifickým způsobem. Není to proto, že by slovo „venerace“ (úcta/uctívání) nemohlo mít více významů, ale proto, že existuje jedna specifická forma uctívání, kterou pravoslavná církev praktikuje a kterou raná církev odsuzovala. V těchto článcích se zaměřuji pouze na tuto formu uctívání obrazů.
Vzhledem k tomu, že mé hlavní tvrzení je dlouhé souvětí, použiji jako zkratku pro svůj hlavní argument následující prohlášení:
Přinejmenším před Konstantinem nebylo uctívání obrazů legitimní křesťanskou praxí.
Na podporu svého tvrzení předložím důkazy z Písma, archeologie a raných křesťanských spisů z období mezi rokem 33 po Kr. a přibližně 313 po Kr. Pro dokreslení souvislostí zahrnu také článek, který se zabývá důkazy z doby přibližně sta let po roce 313, abychom viděli, jaké změny vedly k tomu, že křesťanští vůdci přijali a nakonec nařídili uctívání obrazů.
Proč se zaměřovat na předkonstantinovskou éru?
Proč bych se ale měl zaměřovat na to, co se praktikovalo v předkonstantinovském období? Je to proto, že nejranější křesťané jsou lidé, kteří přímo zdědili víru apoštolů. Pokud nepraktikovali ikonodulii, můžeme si být docela jisti, že tato praxe nebyla apoštolská.
Předkonstantinovští křesťané jsou lidé, kteří přijali učení apoštolů a předali tradici pozdějším křesťanům. Pokud tedy existovaly nějaké apoštolské tradice, které do roku 313 ještě nebyly zapsány, biskupové po roce 313 o nich mohli slyšet pouze od předkonstantinovských křesťanů, kteří žili mezi nimi a apoštoly. To znamená, že bychom měli důvěřovat dřívějším křesťanským názorům spíše než pozdějším křesťanským tradicím.
Období od roku 33 do roku 313 čítá 280 let, což je dostatečně dlouhý časový úsek na to, abychom mohli říci, čemu křesťané v té době věřili a co praktikovali. Máme k dispozici množství textů a obrazů z předkonstantinovské éry, které můžeme použít jako důkazy. Toto časové období je také dostatečně dlouhé na to, aby bylo snadno představitelné, že během zhruba 280 let po Ježíšově nanebevstoupení mohlo dojít k doktrinálnímu posunu. Mějme na paměti, že USA neexistují ani 280 let, ale v rámci tohoto časového úseku došlo v americké kultuře k obrovskému množství změn.
A konečně máme pádný důvod se domnívat, že po prvním nikajském koncilu došlo ke změnám v křesťanské víře. Některé z těchto postupných změn mohly být kodifikovány na Druhém nikajském koncilu o čtyři a půl století později vedoucími, kteří se mylně domnívali, že jejich praxe sahá až k apoštolům.
Pokud tedy předkonstantinovští křesťané nepovažovali uctívání obrazů za legitimní křesťanskou praxi, pak jí nebylo – ledaže bychom pro to našli silné důkazy v Písmu. Neměli bychom považovat učení předkonstantinovských křesťanů za rovné Písmu – to ani zdaleka! Jsou však důležitým historickým svědectvím o tom, co církev na počátku praktikovala. Pokud se zdá, že jsou ve shodě s Písmem, pak nemusíme apoštolskou víru hledat nikde jinde.
Proč ne přednikajská éra?
Často, když se zabýváme historickou teologií, používáme první nikajský koncil (325 po Kr.) jako pohodlný mezník pro rozdělení autorů do epoch. V tomto článku jsem jako mezník použil dřívější datum 313, kdy Konstantin začal ovlivňovat církev. Není to proto, že by existovaly důkazy, že v letech 313 až 325 bylo uctívání obrazů legitimní křesťanskou praxi. Je to spíše proto, že archeologové, na rozdíl od historických teologů, mají tendenci činit dělicí čáru svých epoch právě u Konstantina. Je tomu tak proto, že s Konstantinovou přízní se poměrně brzy objevily nové kostely a styly náboženských obrazů, ačkoli legitimita uctívání se změnila až za určitou dobu. To dává smysl, protože obrazy ovlivňují vnější vnímání náboženství nebo národa a umělecké styly se pravděpodobně mohly začít měnit dříve, než se začala měnit doktrína a praxe, a mohly snad i otevřít dveře změnám v praxi.
Co neříkám?
Než se pustím do historických důkazů, rád bych objasnil ještě několik věcí. Doufám, že to pro čtenáře nebude únavné, ale objasnění nám pomáhá, abychom v teologických diskusích nemluvili jeden přes druhého.
V této sérii článků tvrdím, že praxe uctívání ikon není součástí apoštolské víry. To je to jediné, co se snažím říci. Když však vznášíme námitky proti ikonodulii, pravoslavní křesťané nás často slyší říkat i jiné věci. Z toho důvodu objasním svůj postoj k několika souvisejícím oblastem.
Vážím si pravoslavné tradice.
Za prvé, miluji pravoslaví jako náboženskou tradici. Proti pravoslavným nic nemám. Ve skutečnosti na pravoslaví obdivuji mnoho věcí. Touží praktikovat původní víru tak, jak byla praktikována na počátku. Vyhýbají se mnoha vývojovým posunům, které byly zavedeny v římskokatolické tradici, jako je např. augustinovský dědičný hřích. Chovají v úctě životy a památku minulých křesťanů. A obvykle netrvají na tom, že mají jasno ve spekulativních oblastech teologie, jako je vykoupení. Všech těchto věcí si cením. Nekritizuji je; místo toho se snažím následovat pravdu tam, kam vede.
Za druhé, mě osobně pravoslavné ikony přitahují. Chápu, že existují lidé, kteří reagují negativně na myšlenku ikon a jejich uctívání, ale já osobně takovou reakci nemám.
Tím, že to říkám, možná sklidím kritiku od lidí z mého vlastního tábora, ale budu upřímný. Miluji ty smysluplné příběhy a nádherné pravdy, které východní ikony sdělují divákovi. Dokonce shledávám koncept ikonodulie smysluplným. Osobně nemám pocit, že by šlo o klanění se (worship).
Ve skutečnosti nemám vůbec žádnou osobní reakci na uctívání svatých. Líbí se mi, že východní tradici hluboce záleží na svatých lidech z dávných dob; mně také. Reaguji velmi negativně na uctívání lidí, kteří nežili svatým životem, jako byl Konstantin, jehož život byl příliš horlivými křesťany nekriticky přikrášlen. Ale obecně mám ke klanění, líbání a dokonce i modlení se k ikonám jakési nostalgické uznání.
Proč si tedy nejdu koupit ikony, abych je mohl začít uctívat? Proč argumentuji proti ikonodulii, když tuto praxi shledávám osobně podmanivou?
Jediným důvodem je, že věřím svědectví rané církve více než svému vlastnímu porozumění. Historické důkazy jsou prostě příliš silné na to, abych je popřel. Je zřejmé, že před Konstantinem nebylo uctívání obrazů legitimní křesťanskou praxí.
Bez ohledu na to, jaké jsou mé osobní sklony, nemohu s čistým svědomím praktikovat něco, co se vydává za historickou praxi, pokud je to přesný opak toho, co raná církev univerzálně učila.
Raní křesťané měli obrazy.
V minulosti někteří badatelé tvrdili, že raní křesťané neměli vůbec žádné obrazy. Tvrzení znělo, že raná církev považovala veškeré figurativní umění za špatné. Akademická obec od této myšlenky upustila, protože to prostě není pravda. Raní křesťané měli obrazy – jen obrazy neuctívali.
Možná existovalo několik raných křesťanů, kteří si mysleli, že by neměly být povoleny žádné náboženské obrazy. Máme však spoustu příkladů náboženského umění z tohoto období, například v katakombách. Navíc máme textové důkazy, že raní křesťané považovali umění za vhodné. Klement Alexandrijský, jeden z biskupů, kteří psali nejjasněji proti uctívání obrazů, se o umění vyjadřoval příznivě. Irenej hovořil o umění způsobem, který naznačuje, že jej nepovažoval za v podstatě špatné.
Křesťanské náboženské umění tedy existovalo i před Konstantinem. Měli obrazy; to není předmětem sporu. Avšak, jak ukážu, církev nepovažovala uctívání umění za vhodné. To je přesně to, čemu dnes věří většina anabaptistů a protestantů.
Věříme, že je vhodné mít obrazy Krista nebo zesnulých křesťanů. Je však nevhodné skrze ně adresovat komunikaci Kristu nebo zesnulým křesťanům.
Úcta je v jednom smyslu vhodná.
Někdy pravoslavní poukazují na to, že „uctívat“ (venerate) může znamenat jednoduše „ctít“ (honor). Je špatné ctít svaté, například tím, že máme jejich obrazy a umisťujeme je na čestná místa? A pokud ne, proč by pak byly jiné formy uctívání svatých prostřednictvím obrazů špatné?
Nebo mohou poukázat na to, že mnozí z nás mají fotografie zesnulých příbuzných. Považovali bychom za špatné mluvit k těmto fotografiím, nebo je dokonce políbit na památku našich příbuzných? A pokud ne, proč by bylo špatné mluvit k obrazům svatých nebo je líbat?
Tento argument je nepochopením problému. Slova mohou mít více definic a slovo „venerace“ (úcta/uctívání) není výjimkou. Uctívat svaté ve smyslu prokazování cti a chvály je odlišné od uctívání svatých ve smyslu modlení se k nim. Ctít někoho tím, že umístíme jeho obraz na viditelné místo, je jiné než snažit se s danou osobou komunikovat prostřednictvím tohoto obrazu.
Klíčem je toto: Když vidíme obraz těch, které milujeme, nemyslíme si, že obraz je zastupuje; místo toho věříme, že nám je obraz připomíná. Kdybych mluvil k fotografii svého dědečka, nepředpokládal bych, že obraz hraje zprostředkovatelskou roli. Nemyslel bych si, že má slova přejdou na mého dědečka, protože byla adresována jeho obrazu. Místo toho bych vyslovoval slova, která bych si přál svému dědečkovi říci.
Naproti tomu pravoslavná praxe ikonodulie předpokládá, že úkony adresované obrazu jsou předány předmětu obrazu. Snaží se skutečně komunikovat s Kristem a svatými prostřednictvím jejich obrazů. O tomto typu uctívání hovořím v tomto článku. To je ten druh uctívání, který raní křesťané rezolutně odsoudili.
Je normální používat obrazy k mnoha různým účelům.
Někteří pravoslavní křesťané se snaží argumentovat tím, že ne-ikonodulové (ti, kteří neuctívají ikony) mají obrovské důkazní břemeno – pokud tvrdíme, že rané křesťanské obrazy byly pouze didaktické nebo pouze dekorativní, musíme jim pro to ukázat nějaké pádné důkazy!
Samozřejmě, toto je „slaměný panák“3 (strawman, zkreslení) naší pozice. V této sérii článků nepředpokládám, že obrazy musí hrát pouze jednu konkrétní roli. Obrazy mohou sloužit mnoha účelům; shoda rané církve spočívala pouze v tom, že se nesmí uctívat. Pokud máme důkazní břemeno my, budiž. Historické prameny jsou naprosto jasné.
Potíž s těmito argumenty spočívá v tom, že obrazy mohou pro věřící lidi hrát nejrůznější role. Obrazy raných křesťanů se mohly snadno pohybovat v rozmezí od uměleckých, symbolických, evokativních, pamětních, dekorativních, instruktážních, didaktických až po zbožné. Nemusíme obrazy omezovat pouze na jednu z těchto rolí; zdá se, že pravoslavní omezují obrazy primárně na jednu (k uctívání).
Slyšel jsem také argument, že obrazy ovlivní naše uctívání (bohoslužbu) buď pozitivně, nebo negativně, a že neexistuje žádná střední cesta. Tedy, pokud raní křesťané vůbec měli obrazy, pak je museli používat při uctívání.
To je prostě falešné dilema. Je možné, aby nám obrazy pomáhaly v uctívání, aniž bychom museli zastávat pravoslavný pohled na uctívání (veneraci). Obrazy nás mohou inspirovat k tomu, abychom si připomněli Krista, i když si nemyslíme, že se skrze ně můžeme ke Kristu a svatým modlit. Naopak je také možné argumentovat, že obrazy nejsou špatné, ale že by mohly být rozptýlením, pokud se na ně zaměřujeme příliš. Toto téma má mnoho nuancí.
Kromě toho tyto námitky pomíjejí něco, co je v předkonstantinovském křesťanském umění velmi zřejmé. Jak ukazuji ve svém článku o archeologii, většina raného křesťanského umění se skládala z obrazů, které by ani pravoslavní neuctívali – jako jsou symboly, zvířata, biblické příběhy a podobně. Takové umění zjevně nebylo uctíváno. To znamená, že rané křesťanské umění zjevně plnilo jiné role než roli uctívaných obrazů. Měli velmi málo skutečných portrétů Krista a svatých, a protože víme, že mnoho jejich obrazů se rozhodně neuctívalo, zdá se docela rozumné předpokládat, že se neuctívalo ani těch pár obrazů svatých (ačkoli to nemusíme předpokládat; máme vynikající důkazy).
Nejsem ikonoklasta a nebyli jimi ani předkonstantinovští křesťané.
V letech 500 až 800 po Kr., jak křesťanské uctívání obrazů sílilo, vyvinula se také opozice zvaná „ikonoklasmus“ (obrazoborectví). Ikonoklasté se postavili proti ikonodulům a mnoho ikonoklastů ničilo posvátné obrazy. Ačkoli souhlasím s ikonoklasty v tom, že uctívání ikon není legitimní křesťanskou praxí, nepíši to jako ikonoklast.
Je to proto, že nevěřím v ničení cizího majetku; řídím se příkazem apoštolské církve k nenásilí. Kromě toho neexistují žádné důkazy o tom, že by předkonstantinovští křesťané ničili obrazy jiných lidí.
Ale co je ještě důležitější, názor, který v této sérii předkládám, vznikl stovky let předtím, než hnutí ikonoklasmu nabralo na síle. Bylo by anachronické nazývat předkonstantinovské křesťany „ikonoklasty“.
Přehled zbytku této série
Nyní, když jsme si vyjasnili danou věc, je čas podívat se na důkazy. Protože je třeba pokrýt tolik materiálu, rozdělil jsem jej do několika článků, které jsou odkazovány níže.
Zvu každého, kdo zkoumá římský katolicismus nebo pravoslaví, aby se s těmito důkazy popasoval. Zeptejte se sami sebe upřímně: „Zachovala pravoslavná církev původní víru nezměněnou? Zůstala římskokatolická církev věrná apoštolskému pokladu víry a konsenzu církve?“
Můj druhý příspěvek se zabývá archeologickými důkazy pro rané křesťanské umění. Protože důkazy z umění jsou nejednoznačnější, demonstruji pouze skromnější tvrzení, že důkazy z archeologie nenaznačují, že by před Konstantinem bylo uctívání obrazů běžnou křesťanskou praxí.
Neváhejte pokračovat na druhý článek a odtud na třetí a tak dále. Nebo, pokud vás zajímají konkrétní aspekty této debaty, neváhejte si přečíst přehled zbytku série, abyste si mohli vybrat, na která témata se chcete zaměřit.
Důkazy z Písma a biblické teologie
Můj třetí příspěvek pojednává o Písmu a teologii. Ačkoli Písmo hovoří velmi jasně proti uctívání model, pravoslavná církev nemá v úmyslu uctívat modly. Dává nám Písmo nějaké principy, které nám mohou pomoci lépe porozumět uctívání obrazů? Docházím k závěru, že Písmo se zdá být proti ikonodulii, ačkoli tuto praxi výslovně nezmiňuje.
Pohled rané církve na uctívání ikon
Můj čtvrtý příspěvek se hluboce noří do předkonstantinovských důkazů – církevních otců před rokem 313 po Kr. Hojně cituje rané křesťanské texty a velmi jasně ukazuje, že konsenzus předkonstantinovské církve je proti uctívání obrazů.
Můj pátý příspěvek rozebírá některé argumenty, které pravoslavní a jiní používají k udržení své víry navzdory silným důkazům předloženým ve čtvrtém článku. Vysvětluje, proč tyto námitky selhávají. Vzhledem k tomu, že mám v úmyslu, aby tato série byla komplexní, pátý článek odpovídá na každou relevantní textovou námitku, o které vím. Zabývá se také argumenty z amatérské archeologie.
Důkazy, které cituji, zejména ve čtvrtém a pátém příspěvku, by měly stačit k přesvědčení kohokoli, že postoj římskokatolické a pravoslavné církve k ikonodulii je diametrálně odlišný od postoje raných křesťanů. Tyto církve provedly obrat o 180 stupňů.
Můj šestý příspěvek rozebírá důkazy počínaje rokem 313 po Kr., abychom viděli, jak mohlo uctívání obrazů vzniknout. Zkoumám spisy Jana Zlatoústého a dalších oblíbených světců pravoslaví a ukazuji, že tito církevní otcové ikonodulii nepraktikovali. Také nastiňuji, jak se uctívání obrazů mohlo pomalu vloudit do církve.
Je doktrinální vývoj možností?
Vzhledem k tomu, že mých prvních šest příspěvků ukazuje, že ikonodulie je tak zjevnou změnou oproti nejranější praxi, můj sedmý a poslední příspěvek pojednává o možnosti, že by mohlo jít o legitimní změnu. Raná církev samozřejmě odmítala myšlenku, že by se doktrína mohla vyvíjet od toho, co apoštolové předali církvi. Ale i kdyby byl vývoj doktríny možností, ukazuji, že ikonodulie by nemohla splnit kritéria navrhovaná římskými katolíky nebo pravoslavnými pro doktríny, které se mohou vyvíjet. Diskutuji také o možnosti, že ikonodulie není doktrínou vůbec a že by ji proto církev mohla libovolně měnit.
- Přeloženo s laskavým svolením autora. Originál zde: https://anabaptistfaith.org/icons-eastern-orthodox-church-has-changed/ ↩︎
- Norman P. Tanner, Decrees of the Ecumenical Councils, vol. 1, Nicaea I to Lateran V, 137-146 ↩︎
- Slaměnný panák, nebo tzv. strawman je druh logického klamu. Představte si, že místo boje se skutečným protivníkem si postavíte figurínu ze slámy. Ta se neumí bránit, takže ji snadno srazíte k zemi. Strawman funguje stejně – vytvoříte si slabou náhražku oponentova názoru, kterou snadno „zničíte“, ale skutečný argument zůstává nedotčen (poznámka překladatele). ↩︎
