ÚVODNÍ KOMENTÁŘ K DOPISU
Předkládaný nový překlad listu byzantských císařů Michaela II. a jeho syna Theofila, datovaný 10. dubna 824 a adresovaný franskému císaři Ludvíku Pobožnému, je jedním z klíčových pramenů k druhé fázi ikonoklastického sporu. V MGH bývá označen jako Michaelis et Theophili imperatorum Constantinopolitanorum epistola ad Hludowicum imperatorem directa.1 Vedle líčení povstání Tomáše Slovana obsahuje především obhajobu umírněné obrazoborecké politiky, obnovené konstantinopolskou synodou roku 815: obrazy nemají být ničeny, ale ani uctívány – smějí zůstat výše na stěnách chrámů „místo písma“, bez lamp, kadidla a klanění.
Jádrem argumentace je barvitý katalog excesů, které měly západního adresáta přesvědčit o oprávněnosti byzantského zásahu: ikony brané za kmotry dětí, vlasy z postřižin padající do „klína“ obrazů, kněží seškrabávající barvy z ikon a přimíchávající je do eucharistických darů, Tělo Páně vkládané do rukou namalovaných postav, deskové obrazy užívané v soukromých domech místo oltářů.
Na franském dvoře padl list na úrodnou půdu – Západ stál k Druhému nikajskému koncilu (787) dlouhodobě kriticky, jak dokládají Libri Carolini a frankfurtská synoda roku 794. Ludvík Pobožný si vyžádal svolení papeže Evžena II. a nechal roku 825 svolat pařížskou synodu, která na císařský list přímo reagovala (viz Libellus de imaginibus, MGH Concilia, tomus II: Concilia aevi Karolini I, pars II). Její teologové shromáždili rozsáhlé florilegium patristických citátů a odsoudili oba extrémy: ničení obrazů i jejich uctívání. Byzantský katalog excesů přitom vzali vážně jako doklad, kam kult obrazů vede. Zároveň se nezvykle ostře opřeli do papežské podpory Nikaje II. – Hadrián I. podle nich obhajoval „pověrečné“ klanění. Obrazům synoda přiznala místo v chrámu jako výzdobě a připomínce, nikoli jako předmětu kultu; věcně se tak franské stanovisko s byzantskou pozicí roku 815 do značné míry potkalo.
Následuje samotný překlad dopisu.
PŘEKLAD – LIST KONSTANTINOPOLSKÝCH CÍSAŘŮ MICHAELA A THEOFILA, ADRESOVANÝ CÍSAŘI LUDVÍKOVI
Samotný text překladu:
„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, jediného samotného pravého Boha. Michael a Theofilos, věrní v samém Bohu císaři Římanů, milovanému a ctihodnému bratru Ludvíkovi, slavnému králi Franků a Langobardů a nazývanému jejich císařem.
Nepochybujeme, že Vaší duchovní lásce je známo, co je psáno: „Každé dobré dání a každý dokonalý dar je shora, sestupující od Otce světel“; a opět praví Duch svatý skrze nejmoudřejšího Šalomouna: „Skrze mne kralují králové a mocní určují spravedlnost,“ a skrze jednoho proroka praví: „Já jsem jim vzbudil krále se spravedlností.“ Vždyť my sami jsme tato Bohem daná obdarování našeho Pána a Spasitele přijali.
Proto považujeme za důstojné všem věrným a pravověrným křesťanům našeho jediného společenství, a zejména oznámit všechno podrobně, bude-li to možné, Vaši Kristu milé a pokojné Slávě; abychom však nemluvili mnoho, učiníme s Vámi v této řeči jen stručné pojednání.
Leží nám totiž na srdci oznámit dvě velké a zásadní věci: první, že dárce všech dobrých věcí, Pán Ježíš Kristus, pravý Bůh, nás přivedl k císařské důstojnosti, a druhou, že kvůli jistým hříchům jemu poddaného lidu dopustil, aby nastala některá soužení. Aby to však bylo snáze pochopitelné, lze to shrnout do kratší řeči. Nicméně se nám zdá nezbytné, abychom počátek záležitosti, kterou hodláme sledovat, začali pojednávat tímto způsobem.
Tedy za časů Lva, který držel toto císařství před námi, žil jistý člověk jménem Tomáš [Slovan], učedník odvěkého ďábla a pohotový vykonavatel jeho skutků. Ten, ačkoli byl podřízen jednomu z nejvýznamnějších patriciů v době, kdy císařství držela Irena, dopustil se věrolomnosti vůči svému pánu, neboť obcoval s manželkou svého pána. Když tato věc vešla ve známost, uprchl k Peršanům v obavě, že podstoupí zákonný trest.
Když tam pobýval – od dnů zmiňované Ireny až do doby zmiňovaného Lva – zapřel Kristovu víru, a stal se tak zrádcem křesťanské víry, aby mohl snáze naklonit mnohé nevěřící z řad Saracénů a ostatních jiných národů ke své vůli; a namlouval jim, že on sám je Konstantin, syn často zmiňované císařovny Ireny, a že namísto něho byl oslepen někdo jiný, zatímco on sám vyvázl zdráv s neporušeným zrakem. Kvůli této věci se k němu zmínění pohané přidali. Nejdříve s nimi začal provozovat loupežnictví a ostatní k sebe poutal násilím, některé však získal rozdáváním peněz a jiné podněcoval sliby poct a důstojností.
A abychom to vyřídili stručněji: když tento Tomáš vytáhl z Persie se Saracény a Peršany, Ibery, Armény a Abasgy a ostatními cizími národy za časů zmiňovaného Lva a náhle s touto silnou armádou rozpoutal válku, loupežením si podrobil celé arménské vévodství, zároveň i vévodství Chaldeu, jehož lid obývá pohoří Kavkaz, a rovněž se silným vojskem porazil arménského vévodu.
Když se tedy tyto věci staly – abychom kvůli nadbytečnosti slov pominuli mnohé, co se v této bouři soužení přihodilo – nemohl zmiňovaný císař Lev odolat útoku tohoto tyrana, a ocitnuvši se v těchto tísnivých okolnostech a zoufaje si nad záchranou, byl náhle zabit některými ničemy, kteří proti němu zosnovali spiknutí. Po jeho zabití, když tehdy nikdo nevládl, se za pomoci Otce i Syna i Ducha svatého, jedné soupodstatné božské přirozenosti, a na přímluvu Panovnice a neposkvrněné Boží rodičky i všech svatých shromáždilo podle starobylého zvyku celé množství, totiž nejblaženější patriarcha, naši slavní patricijové, vznešení senátoři a přední mužové z různých provincií, kteří tam tehdy byli přítomni. Souhlasem všech těchto jsme byli vyzdviženi k císařství, obzvláště kvůli hrozícím úzkostem a strastem, které způsoboval onen vrah a zrádce vlasti. Byli jsme totiž známí a drazí našim vznešeným předním mužům.
Tímto způsobem povzneseni k císařství jsme nalezli křesťany rozdělené a nesvorné, a abychom řekli pravdu, nalezli jsme mnohé, kteří následovali blud a bezbožnost onoho bezbožného tyrana a proto jsme nemohli tyto naše věrné křesťany snadno sjednotit, abychom jej dokázali porazit. Protože jsme byli těmito okolnostmi ochromeni, on využil této příležitosti, získal na svou stranu četné spojence, a když shromáždil loďstvo z našich námořních sil a dromonů, získal možnost přitáhnout z oblastí Thrákie a Makedonie. Takto ve spěchu přitáhl, oblehl naše město a v měsíci prosinci, v XV. indikci,2 je obklíčil s námořním vojskem. My však, přestože jsme měli k dispozici jen malý počet vojáků a bojovníků, jsme neopomněli s nimi neustále svádět bitvy a odrážet je od města. Poněvadž však on, jak bylo řečeno výše, disponoval silným vojskem nepřátel – a to nejen z těch, které jsme zmínili výše, ale také z oblastí Asie, Evropy, Thrákie, Makedonie, Thessaloniky a z přilehlých Sklavinií – tato příčina protáhla naše obležení; toto obležení, hned těsnější, hned volnější, trvalo až po dobu jednoho roku.
Když jsme pak viděli dlouhou úpornost a liknavost onoho ďábla a vraha, jakož i svádění křesťanů, kteří jím byli oklamáni, vložili jsme svou naději a sílu v Krista, pravého Boha, našeho pomocníka a posilovatele, a s upřímnou vírou jsme z našeho města vytáhli proti onomu tyranovi, který tehdy ležel se svým vojskem přibližně třicet mil od našeho města. A když jsme se pustili do bitvy, sám Hospodin, náš Bůh, který je vždy pomocníkem a ochráncem našeho císařství, vyslal velitele vojska své moci, jak čteme, že učinil pro Jozua, syna Nunova, a zlomil i rozptýlil jejich sílu a dal nám nad ním zvítězit.
Protože jsme chtěli křesťany ušetřit, rozkázali jsme troubit k ústupu a zdrželi jsme naše lidi od zabíjení; a díky této příležitosti pohané a cizinci, kteří byli s Tomášem, původcem jejich záhuby, unikli, obrátili se na útěk a námi pronásledováni byli obklíčeni v jednom městě v provincii Thrákie, jménem Arkadiopolis. Někteří z nich se však rozutekli a ukryli v horách, část z nich pak vstoupila do města Panados.
My jsme pak vyslali svá vojska a dali je oblehnout. Samotné město, v němž se onen Bohu odporný a vzpomínky nehodný nacházel se svými stoupenci, bylo obléháno po pět měsíců. Protože jsme chtěli, jak jsme řekli, ušetřit náš lid i město, zajali jsme jej živého a s ním i všechny, kteří s ním byli, jak soukmenovce, tak i cizince; a samotného Tomáše jsme po useknutí rukou a nohou dali pověsit na šibenici. Pokud jde o dva muže, o nichž se říkalo, že jsou jeho adoptivními syny, jeden z nich byl v Asii zlikvidován našimi věrnými a druhého jsme přikázali odsoudit ke stejné smrti, jakou zemřel jeho pseudootec. A tímto způsobem byla jejich památka vymazána ze země na věky věků, podle toho, co je psáno: „Nepřátelé zahynuli, jejich meče byly zničeny navždy.“ Také všechny Saracény, Armény a ostatní, kteří z bitvy unikli, jsme zajali živé a podle Božího ustanovení jsme na nich vykonali pomstu.
Poté jsme vytáhli a dorazili k pevnosti zvané Panidos, do níž se, jak jsme řekli výše, utekla zmíněná část našich nepřátel, kterým jsme slíbili život, pokud by chtěli přestoupit k naší víře. Poněvadž však nechtěli uposlechnout našich rozkazů, protože raději volili smrt než kapitulaci, seslal na ně Bůh zemětřesení, které otřáslo městem a jehož hradby se zřítily, stejně jako čteme, že se stalo v Jerichu, a tímto způsobem byli vydáni do našich rukou. A tento zázrak všemohoucího Boha, který se nám přihodil – zázrak, o němž jsme usoudili, že jej nesmíme nikterak tajit, nýbrž všude zvěstovat slávu Boží a jeho veliké skutky. Tímto způsobem jsme se s triumfem vrátili do našeho paláce a od té doby se všichni křesťané našeho císařství navrátili k jednotě míru a k dřívější svornosti, oslavujíce a velebíce našeho obránce, Pána Ježíše Krista, který ráčil sjednotit svůj lid v jednotě víry v poddanost našemu císařství, jež od něho pochází.
Proto jsme považovali za důstojné vyjevit tyto události, které se s námi udály, našemu mírumilovnému příteli a duchovnímu bratru a, jak věříme, sdílíte-li radosti našeho, od Boha daného císařství, abychom společně, jak se sluší na ctitele jedné a téže víry a náboženství, chválami a chvalozpěvy oslavovali a velebili našeho Spasitele, Pána Ježíše Krista. Bylo by sice bývalo patřičné hned na počátku našeho císařství vyjevit Vám skrze naše pravé listiny jako našemu duchovnímu bratru a mírumilovnému příteli to, co se u nás událo, avšak, jak bylo řečeno výše, vzpoura zmíněného tyrana a rebela Tomáše, odsouzeného k hanebné smrti, nám v tom zabránila.
Nyní nám však Bůh daroval tento příhodný čas po jeho zabití, sjednocení a usmíření našeho lidu. A proto jsme považovali za spravedlivé vyslat k Vaší Slávě našeho protospatharia a stratéga Theodota, nejsvětějšího metropolitu Nikétu z lykijské Myry, arcibiskupa Fortunata z Benátek, nejctihodnějšího jáhna a oikonoma tohoto nejsvětějšího všeobecného a velkého chrámu Svaté Sofie, Theodora, a našeho kandidatose Lva.3 A nejen skrze tyto řádky, ale i skrze tyto muže oznamujeme Vaší Slávě vše, co bylo předesláno, abychom se jak skrze ně, tak i skrze Vaše posly mohli opět dozvědět o zdraví Vaší Lásky a zároveň o bezpečí Vašich věrných, jakož i o rozkvětu všech záležitostí ve Vašem panství.
Nyní tedy těmito našimi pravými a věrnými řádky stvrzujeme a potvrzujeme dřívější mír a přátelství, které bylo mezi námi a Vámi ustanoveno; a prosíme Pána, prostředníka tohoto míru, jenž řekl: „Pokoj svůj dávám vám, pokoj svůj zanechávám vám“, aby tento mír a lásku učinil skvělejší a pevnější než v dobách a za vlád minulých. Neboť i my je takto zachováváme a doufáme, že i Vaše Nejslavnější Moc bude smýšlet stejně jako naše. Láska a mír totiž mohou podle Hospodinova slova učinit obě panovnické moci zachovatelkami jeho přikázání. Řekl totiž: „Kdo mě miluje, zachovává má přikázání“, a opět: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“
Oznamujeme však Vaší Kristu milé Lásce také to, že se mnozí z řad duchovních i světských mužů odcizili apoštolským tradicím, nezachovávali otcovské hranice a stali se vynálezci zlých věcí. Nejprve sice vyháněli z posvátných chrámů uctívané a oživující kříže a na táž místa dosazovali obrazy, stavěli před ně lampy, zároveň pálili kadidlo a prokazovali jim takovou úctu jako uctívanému a oživujícímu dřevu, na němž se Kristus, náš pravý Bůh, ráčil nechat ukřižovat pro naši spásu. Zpívali žalmy, klaněli se jim a od týchž obrazů hledali pomoc. Mnozí navíc tytéž obrazy zahalovali do pláten a činili je kmotrami svých dětí u křestního pramene. Podobně i při postřiženích chlapců, když jim stříhali vlasy, nechávali tyto vlasy padat na obrazy. Jiní zase, když chtěli přijmout posvátné mnišské roucho, opomíjeli zbožnější osoby, které dříve obvykle přijímaly vlasy z jejich hlavy, a za přítomnosti obrazů nechávali své vlasy padat jakoby do jejich klína.
Někteří kněží a duchovní dokonce seškrabávali barvy z obrazů, mísili je s prosforami a vínem a z této oběti podávali po sloužení mši svaté přijímání těm, kdo chtěli přijímat. Jiní zase vkládali Tělo Páně do rukou obrazů, odkud je nechávali brát těm, kdo chtěli přijímat. Mnozí pak pohrdali chrámem a v běžných domech používali desky s obrazy [ikony] namísto oltářů a na nich sloužili posvátnou službu; a v chrámech se dělo mnoho jiných podobných nezákonných věcí, odporujících našemu náboženství, které se vzdělanějším a moudřejším mužům zdály být zcela nedůstojné.
Proto pravověrní císaři a nejvzdělanější kněží rozhodli svolat místní sněm,4 aby v těchto záležitostech provedl šetření. Když se k tomu z vnuknutí Ducha svatého sešli, společným rozhodnutím takové věci všude zakázali; dali odstranit obrazy z nižších míst a ty, které byly umístěny na místech vyšších – aby samotná malba sloužila namísto písma – ponechali na svých místech, aby je nevzdělaní a [ve víře] slabší lidé neuctívali; avšak zakázali jak zapalovat před nimi lampy, tak i pálit kadidlo. Přesně takto nyní smýšlíme a držíme to i my, a vyobcováváme z Církve Kristovy ty, kdo se takovýmto zlovolným novotám oddávají.
Proto někteří z nich, kteří nechtěli přijmout závěry místních sněmů a nechat se usvědčit pravdou, uprchli odtud a přišli do starobylého, Bohem chráněného Říma. Tam vznášejí křivdy a pomluvy proti Církvi a hanobí pravé náboženství. My však jejich nejhorší slova plná rouhání pomíjíme a raději Tvé Slávě zjevujeme naši pravověrnou víru:
Neboť my vyznání víry svatých a všeobecných šesti sněmů, které zachovávají všichni pravověrní křesťané, nejen kážeme, ale také neporušitelně střežíme v srdci: uctíváme Trojici rozdělenou ve třech osobách, vyznáváme jednotu přirozenosti jednoho božství, zvěstujeme narození Slova v čase z Panny, oslavujeme dvě vůle a dvě působení božství a lidství, a vyprošujeme si přímluvu a orodování naší neposkvrněné Vládkyně, Boží rodičky, vždy Panny Marie i všech svatých. Rovněž s vírou ctíme jejich slavné a svaté relikvie a vše ostatní, co bylo předáno nejblaženějšími apoštoly a ustanoveno nejsvětějšími otci na týchž šesti sněmech, vyznáváme a držíme.
Hledajíce tedy čest Církve Kristovy, napsali jsme list nejsvětějšímu papeži starobylého Říma a poslali mu jej skrze naše výše zmíněné vyslance.5 Dali jsme jim s sebou zlatý evangeliář ozdobený drahokamy, stejně tak i zlatou patenu ozdobenou drahokamy a kalich ozdobený podobným způsobem, přičemž na obou jsou vyryta jména našeho císařství; aby je, až tam z Božího příkazu dorazí, obětovali v chrámu nejsvětějšího a nejblaženějšího knížete apoštolů Petra, jenž se přimlouvá za nás i za vás.
Pročež nechť Vaše duchovní Láska zařídí, aby k němu dorazili se vší úctou a bez úhony, a poskytne jim pomoc v tom, co se líbí Bohu a slouží k Jeho cti, k naplnění lásky, která je mezi námi; a přikáže mu, aby v případě, že se od nynějška ukážou někteří zjevní svůdci, falešní křesťané a pomlouvači Církve, je odtamtud ihned vyhostil, aby se naplnilo to, co je o nich psáno. Písmo totiž říká: „Vyžeňte zlého ze svého středu,“ abychom nejen spolu žili v souladu ve věcech veřejných, ale abychom také smýšleli stejně ve věci veliké, která se týká spásy duše, to jest ve věci církevní a Bohu milé.
Na památku lásky, která je mezi námi, jsme skrze naše výše zmíněné vyslance poslali jeden zelenavý oděv, jeden žlutavý oděv, dvě tyrské látky, dva pravé purpury, dvě růžové látky a dvě dvojitě barvené látky.
Dáno v měsíci dubnu, desátého dne, indikce II, v Bohem chráněném sídelním městě [Konstantinopoli].“6
- Překlad vychází z Michaelis et Theophili imperatorum Constantinopolitanorum epistola ad Hludowicum imperatorem directa, in: Monumenta Germaniae Historica, Concilia, tomus II: Concilia aevi Karolini I, pars II, ed. Albert WERMINGHOFF, Hannoverae et Lipsiae 1908, s. 475–480. ↩︎
- Obležení města Konstantinopole v roce 821 ↩︎
- Tato prestižní delegace záměrně spojovala špičky byzantské armády, dvora i církve. Protospatharios a stratég představovali vysoký čestný titul a zároveň nejvyššího vojenského guvernéra provincie. Metropolita byl přední arcibiskup oblasti a oikonomos chrámu Svaté Sofie fungoval jako vlivný správce veškerého církevního majetku a financí. Kandidatos pak označoval důstojníka elitní císařské palácové gardy, který často plnil úkoly důvěrného diplomatického kurýra. ↩︎
- Sněm v Konstantinopoli svolaný císařem Michaelem II. roku 821; srov. Mansi XIV, 399 ↩︎
- List byl adresován papeži Evženu II. (v úřadu 824–827). ↩︎
- 10. dubna roku 824 (při druhé indikci). Poznámka editora MHG: „Viz také Einhardovy letopisy (Annales regni Francorum) k roku 824 (s. 165): Císař Ludvík Pobožný nařídil, aby se tito vyslanci císaře Michaela setkali s ním v městě Rouen (Rotomagum). Spolu s nimi se k císaři dostavil i navrátivší se benátský patriarcha Fortunatus. Vyslanci přinesli dary a listy, a přestože v záležitosti stvrzení míru s patriarchou Fortunatem nic podstatného nevyjednali, předložili franským teologům zásadní otázky ohledně uctívání obrazů. Kvůli tomu následně deklarovali potřebu odejít do Říma a celou věc konzultovat s apoštolským stolcem. Když císař Ludvík vyslechl jejich poselství, propustil je s odpovědí a nechal je doprovodit do Říma, jak si sami přáli. Podrobnější zprávy o Fortunatovi, který se tehdy vracel z Řecka s misí, přináší též kronika Jana Jáhna (MGH SS VII, 16).“ ↩︎
