Narazil jsem na dva velice zajímavé texty svatého Jeronýma, církevního otce a učitele církve. Ten v nich tvrdí, že: „kněz je totéž co biskup.“
Jejich překlad níže přinášíme.
Kdo byl svatý Jeroným?
Svatý Jeroným (asi 347–420), vlastním jménem Sophronius Eusebius Hieronymus, také Hieronymus ze Stridonu, byl jedním z nejučenějších církevních otců a překladatelů, jehož nejvýznamnějším počinem je latinský překlad Bible známý jako Vulgata. Jako vášnivý teolog a brilantní stylista zásadně ovlivnil podobu západního křesťanského myšlení a církevní správu. Katolická církev jej řadí mezi čtyři velké západní církevní Otce – vedle sv. Ambrože, sv. Augustina a sv. Řehoře Velikého.
Proč je tento dopis tak zajímavý?
Tento list je naprosto unikátní tím, jak otevřeně Jeroným relativizuje rozdíl mezi biskupem a knězem (presbyterem). Na základě rozboru Nového zákona tvrdí, že v rané církvi šlo o totožný úřad a že biskupové byli původně jen „předsedající“ v rámci rady kněží. Je to zajímavý pohled na to, jak se učení a praxe církve vyvíjela.
Zajímavé je zejména jeho vysvětlení, že monarchický episkopát (jeden biskup nad městem) nevznikl z přímého božského příkazu, ale jako praktický lék proti rozkolům, aby se předešlo hádkám o to, kdo koho pokřtil. Jeroným tím připomíná biskupům, že jejich nadřazenost nad kněžími je spíše otázkou církevní zvyklosti nežli nezměnitelné pravdy víry, což je v kontextu dějin církevní hierarchie velmi odvážné a vlivné tvrzení.
Provokativní tezí, že „svět je větší než Město“ (Řím), Jeroným zdůrazňuje fundamentální rovnost všech biskupů, kteří jsou si bez ohledu na prestiž či bohatství svého sídla rovni v kněžství i v postavení nástupců apoštolů. Tento pohled představuje významný historický kontrast k pozdějšímu chápání papežského primátu, neboť pro Jeronýma je římský biskup jen jedním z mnoha, nikoliv právně nadřazeným vládcem nad ostatními.
Sv. Jéroným – Komentář k Titovi 1.5 (Jerome, Commentariorum In Epistolam Ad Titum Liber)1 – překlad
”Když [apoštol] dále rozebírá, jaký má být kněz vysvěcen, říká toto: „Je-li kdo bez úhony, muž jedné manželky“ a tak dále, a poté dodává: „Biskup totiž musí být bez úhony jako Boží správce.“
Kněz je tedy totéž co biskup.
Dokud ještě z popudu ďábla nevznikaly v náboženství stranické vášně a dokud se mezi lidmi neříkalo: „Já jsem Pavlův, já Apollův, já zase Kéfův“ (1 Kor 1,12), byly církve spravovány společnou radou kněží. Teprve když si každý začal myslet, že ti, které pokřtil, patří jemu, a nikoli Kristu, bylo po celém světě ustanoveno, že jeden z kněží bude vyvolen a postaven nad ostatní, aby na něj přešla péče o celou církev a aby tak byla odstraněna semena rozkolů.
Někdo by se mohl domnívat, že názor, podle něhož jsou biskup a kněz jedno a totéž – přičemž jedno slovo označuje věk a druhé úřad – není učením Písma, nýbrž naším vlastním. Ať si tedy znovu přečte slova Apoštola Filipským, kde říká: „Pavel a Timoteus, služebníci Krista Ježíše, všem svatým v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech, i biskupům a jáhnům: Milost vám a pokoj“ (Flp 1,1-2) a tak dále. Filipy jsou jedním z makedonských měst a v jednom městě jistě nemohlo být více biskupů, jak je nazýváme dnes. Ale protože tehdy nazývali tytéž muže biskupy i kněžími, mluvil o biskupech nerozlišujícím způsobem jako o kněžích.
Pokud se to někomu zdá stále nejasné, ať se to potvrdí dalším svědectvím. Ve Skutcích apoštolů je psáno, že když Apoštol přišel do Milétu, poslal do Efezu a svolal kněze tamní církve, k nimž pak mezi jiným promluvil takto: „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém vás Duch svatý ustanovil za biskupy, abyste pásli církev Páně, kterou si získal vlastní krví“ (Sk 20,28). I zde si pečlivě všimněte, jak svolal kněze jediného města, Efezu, ale poté je nazval biskupy.
A pokud je někdo ochoten přijmout epištolu, která byla pod Pavlovým jménem napsána Židům, i tam je péče o církev rozdělena rovným dílem mezi více osob. Píše totiž lidu: „Poslouchejte své představené a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vašimi dušemi a budou se za ně zodpovídat; ať to mohou činit s radostí, a ne s nářkem, neboť to by pro vás nebylo dobré“ (Žid 13,17).
Také Petr, který pro pevnost své víry přijal toto jméno [Skála], ve svém listě praví: „Starší (presbytery/kněze) mezi vámi tedy prosím já, spolustarší (spolupresbyter) a svědek Kristových utrpení i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: paste Boží stádo, které je u vás, ne z donucení, ale dobrovolně“ (1 Petr 5,1-2).
Toto vše uvádíme proto, abychom ukázali, že u předků byli kněží titíž jako biskupové. Teprve postupně, aby se vyhladily zárodky nesvornosti, byla veškerá starost přenesena na jediného člověka. Jako tedy kněží vědí, že jsou z církevní zvyklosti podřízeni tomu, kdo jim byl představen, tak ať si jsou i biskupové vědomi, že jsou nadřazeni kněžím spíše na základě zvyklosti nežli z pravdy Pánova ustanovení a že mají církev spravovat společně. Mají přitom napodobovat Mojžíše: ačkoliv měl moc vést izraelský lid sám, vyvolil si sedmdesát mužů, s nimiž lid soudil.
Podívejme se tedy, jaký má být vysvěcen kněz či biskup…
Svatý Jeroným – List č. 146 – Evangelovi (Epistola CXLVI. Ad Evangelum)2 – překlad
1. Čteme u Izajáše: „Blázen bud mluvit bláznivé věci“ (Iz 32,6). Slyším, že kdosi propadl takovému šílenství, že začal dávat jáhnům přednost před kněžími, to jest před biskupy. Vždyť apoštol jasně učí, že kněží jsou totéž jako biskupové; co si to tedy dovoluje ten služebník stolů a vdov, že se nadutě vyvyšuje nad ty, na jejichž modlitbu se konsekruje Tělo a Krev Kristova?
Žádáš autoritu? Poslouchej svědectví: „Pavel a Timoteus, služebníci Krista Ježíše, všem svatým v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech, i biskupům a jáhnům“ (Flp 1,1). Chceš další příklad? Ve Skutcích apoštolů promlouvá Pavel ke kněžím jediné církve takto: „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém vás Duch svatý ustanovil za biskupy, abyste spravovali církev Páně, kterou si získal vlastní krví“ (Sk 20,28).
A aby někdo svárlivě netvrdil, že v jedné církvi bylo více biskupů [v dnešním smyslu], poslouchej ještě jiné svědectví, v němž se zcela jasně potvrzuje, že biskup a kněz je táž osoba: „Proto jsem tě nechal na Krétě, abys dal do pořádku, co ještě zbývá, a abys ustanovil po městech kněze, jak jsem ti přikázal: Je-li někdo bez úhony, muž jedné manželky, má-li věřící děti, které nejsou v podezření z prostopášnosti nebo nepoddajnosti. Biskup totiž musí být bez úhony jako Boží správce“ (Tit 1,5n). A Timoteovi píše: „Nezanedbávej milost, která je v tobě, která ti byla dána prorockým slovem skrze vkládání rukou kněží.“ (1 Tim 4,14).
Ale i Petr ve svém prvním listě praví: „Starší (kněze) mezi vámi tedy prosím já, spolustarší (spolukněz) a svědek Kristových utrpení i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: paste Kristovo stádo a dohlížejte na ně ne z donucení, ale dobrovolně, jak to chce Bůh“ (1 Petr 5,1-2). V řečtině je to řečeno ještě významněji: episkopountes (ἐπισκοποῦντες), to jest „dohlížející“ (super intendentes), odkud je odvozeno i jméno biskup.
Zdají se ti svědectví tak velkých mužů nedostatečná? Ať zazní polnice evangelia, onen „syn hromu“, kterého Ježíš nejvíce miloval a který pil proudy nauky přímo ze Spasitelovy hrudi: „Starší (kněz) vyvolené paní a jejím dětem, které miluji v pravdě“ (2 Jan 1). A v dalším listě: „Starší (kněz) milovanému Gaiovi, kterého miluji v pravdě“ (3 Jan 1).
To, že byl později vyvolen jeden, který byl postaven nad ostatní, se stalo jako lék proti rozkolu, aby snad každý netrhal Kristovu církev tím, že by ji strhával k sobě. Vždyť i v Alexandrii, od evangelisty Marka až po biskupy Hérakla a Dionýsia, kněží vždy vyvolili jednoho ze svého středu, posadili ho na vyšší stupeň a nazvali biskupem – podobně jako když armáda ustanovuje císaře, nebo kdyby si jáhni ze svého středu vyvolili někoho, koho znají jako přičinlivého, a nazvali ho arcijáhnem. Co totiž dělá biskup – s výjimkou svěcení – co by nedělal kněz?
Církev města Říma nelze považovat za jednu a církev celého světa za druhou. I Galie, i Británie, i Afrika, i Persie, i Východ, i Indie a všechny barbarské národy se klaní jednomu Kristu a zachovávají jednu pravidlo pravdy. Hledá-li se autorita, svět je větší než Město (orbis major est Urbe). Ať je biskup kdekoli – ať v Římě, nebo v Eugubiu, v Konstantinopoli, v Rhegiu, v Alexandrii či v Tanis – má tutéž zásluhu a totéž kněžství. Moc bohatství ani ponížení chudoby nečiní biskupa vyšším ani nižším. Ostatně všichni jsou nástupci apoštolů.
2. Řekneš však: Jak to, že v Římě je kněz svěcen na svědectví jáhna? Proč mi předkládáš zvyk jediného města? Proč povyšuješ onu „hrstku“, z níž vzešla pýcha, na zákony církve? Vše, co je vzácné, je žádanější. Máta je u Indů vzácnější než pepř. Jáhny činí vzácnými jejich malý počet, kněze činí opovrženíhodnými jejich množství. Ostatně i v římské církvi kněží sedí a jáhni stojí – ačkoli jsem viděl, jak se postupně rozmáhají nešvary, takže v nepřítomnosti biskupa vidíme jáhna sedět mezi kněžími a při domácích hostinách dávat kněžím požehnání. Ať se ti, kdo to dělají, poučí, že nejednají správně, a ať naslouchají apoštolům: „Není vhodné, abychom opouštěli Boží slovo a obsluhovali stoly“ (Sk 6,2). Ať vědí, proč byli jáhni ustanoveni. Ať čtou Skutky apoštolů a rozpomenou se na své postavení.
Kněz je označení věku, biskup hodnosti. Proto se také v listech Titovi a Timoteovi mluví o svěcení biskupa a jáhna, ale o knězech se zcela mlčí – protože v biskupovi je obsažen i kněz. Kdo je povyšován, je povyšován z menšího na větší. Buď ať je tedy jáhen svěcen z kněze – aby se potvrdilo, že kněz je menší než jáhen, v něhož z maličkosti dorůstá – anebo, je-li kněz svěcen z jáhna, ať ví, že sice bude menší co do zisků, ale větší co do kněžství.
Poznámky k textu
Terminologie – presbyter/episkopos
Jeroným zde důsledně používá slovo presbyter (z řeckého presbyteros – starší). V překladu to překládám jako „kněz“, pro větší kontrast (případně v závorce „starší“ u biblických citátů), i když Jeronýmův argument stojí na etymologii, která se tím v textu lehce stírá: presbyter odkazuje na věk (aetas), zatímco episcopus na úřad/dohled (officium).
Presbyter – kněz (řecky presbyteros): Doslova znamená „starší“. V biblickém kontextu (navazujícím na židovskou tradici starších synagog) toto slovo odkazuje na zralost, důstojnost a věk (aetas). Je to označení osoby, která má díky své životní zkušenosti autoritu v komunitě. V křesťanské tradici se toto slovo ustálilo jako označení druhého stupně svátostného kněžství a do češtiny se standardně překládá jako kněz. Jeroným však v textu záměrně pracuje s původním etymologickým významem, aby zdůraznil, že „kněžství“ je původně spojeno s moudrostí a radou starších, nikoliv jen s mocenským postavením.
Episcopus – biskup (řecky episkopos): Doslova znamená „dohlížitel“ nebo „inspektor“ (Jeronýmův latinský termín superintendentes). Toto slovo označuje funkci, úkol a úřad (officium).
Rozlišování sacerdos není pro text podstatné.
Orbis major est Urbe (Svět je větší než Město):
Jeroným, ač sám římský kněz (a sekretář papeže Damasa), se ostře vyhrazuje proti „římskému centralismu“, pokud jde o liturgické zvyklosti. V Římě měli jáhni díky své malé početnosti (bylo jich pouze sedm, zatímco kněží mnoho) a správě majetku obrovský vliv a bohatství. Jeroným připomíná, že zvyk Říma (Města) neurčuje pravdu pro celou církev (Svět).
Biblický kánon
Zajímavá je Jeronýmova opatrnosti u listu Židům („si quis vult recipere…“ – pokud je někdo ochoten přijmout). Jeroným věděl, že v západní církvi té doby nepanovala naprostá shoda o Pavlově autorství tohoto listu, proto tu vsuvku dělá.
- Komentář k listu Titovi: Nachází se ve 26. svazku Patrologie (PL 26), konkrétně výklad k verši 1,5 je na sloupcích 562–563, zde: http://books.google.com/books?id=t6MOAAAAQAAJ ↩︎
- List CXLVI (146) Evangelovi: Nachází se ve 22. svazku Patrologie (PL 22), sloupce 1192–1195, zde: http://books.google.com/books?id=IRERAAAAYAAJ ↩︎
