Co říká Bible o ikonách?

Autor: Lynn Martin¹

Tento článek je třetím v sérii, ve které ukazuji, že před rokem 313, a pravděpodobně i nějakou dobu poté, nebylo uctívání obrazů legitimní křesťanskou praxí. V tomto příspěvku prozkoumám Písma, abych zjistil, jaké světlo mohou na toto téma vrhnout.

Zde je přehled všech příspěvků v této sérii:

Přijatelnost některých obrazů

Ve Starém zákoně bylo Izraelitům přikázáno, aby si nevytvářeli obrazy bohů – dokonce ani svého vlastního Boha – a aby je neuctívali. I v Novém zákoně je křesťanům řečeno, aby se varovali uctívání model.

Avšak i ve Starém zákoně, který již není v platnosti, byly určité obrazy považovány za vhodné. Například bronzový had byl vhodný, dokud ho Izraelité nezačali uctívat. Také v chrámu se nacházely obrazy určitého druhu, ačkoli šlo o vyobrazení, která nebyla uctívána, a nikdy nešlo o obrazy božstva. Nemůžeme tedy tyto zákazy vykládat tak, že každý obraz byl špatný.

Pouhá existence obrazů však neznamená, že bylo vhodné jim prokazovat náboženskou úctu. K posouzení této otázky je třeba se podívat na textové důkazy z Písma a rané církve.

Uctívání obrazů je odsouzeno

Starý zákon hovoří velmi jasně: obrazy nesmí být uctívány. Písmo však o uctívání obrazů (veneraci) v podstatě nikdy nemluví jinak než v kontextu uctívání modly. Jak tedy může být jeho postoj tak zřejmý?

Jednoduše proto, že důvody uváděné proti uctívání model platí i pro uctívání obrazů.

Relevantní texty

Zde je několik souvisejích textů z Písma:

Pohanské modlářské zpodobeniny jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a nenaslouchají. A v jejich ústech není dech. Ti, kdo je zhotovují, budou jako ony, všichni, kdo v ně doufají. (Žalm 135, 15-18, překlad CSP)

Výrobci model jsou zcela nicotní, to, co obdivují, jim nemůže pomoci. Sami sobě stojí za svědky, přitom nic nevidí a nic nevědí, aby se aspoň styděli! Kdo vyrábí boha a modlu odlévá, vůbec nic nezíská. Ostuda čeká všechny jeho stoupence – vždyť i umělec je jen člověkem! Jen ať se všichni shromáždí, jen ať předstoupí, aby se děsit a stydět museli! Kovář si bere nářadí a pracuje s ním ve výhni; tvaruje modlu kladivy, dře se s ní ze všech sil. Přitom hladoví až k umdlení ani se nenapije, až se vysílí. Řezbář tu modlu měří šňůrou a zakresluje křídou, opracovává ji dláty, rýsuje kružítky. Zhotoví z toho lidský tvar, skvělou podobiznu člověka, aby v domě seděla. Předtím však musel cedry pokácet, vybrat si duby nebo cypřiše; nechal je sílit mezi stromy v lese, zasadil sosnu a rostla s deštěm. To dřevo je pro člověka palivem – kus z něho vezme a hřeje se, kusem zatopí a chleba upeče, z kusu pak dělá boha, jemuž klaní se, zhotoví si modlu, před níž poklekne. Půlku dřeva spálí na ohni, na němž si maso k jídlu připraví, peče si pečeni a tou se nasytí. Když se ohřeje, říká: „Výborně! Je mi teplo, dívám se na oheň.“ Ze zbytku dřeva si pak boha udělá, modlu, před níž se klaní a pokleká, a říká jí svou modlitbu: „Zachraň mě! Vždyť jsi můj bůh!“ Vůbec nechápou! Vůbec nevědí! Oči mají zaslepené, takže nevidí, ničemu nerozumí v srdcích svých. Nikdo se nezastaví, nepřemýšlí, nemá rozum, nepomyslí si: „Půlku jsem spálil na ohni, upekl jsem si chleba na uhlí, pekl jsem maso a nasytil se jím. To mám teď ze zbytku dělat ohavnost, před tímhle špalkem mám teď pokleknout?“ Takový člověk se krmí popelem, oklamané srdce svádí jej. Nezachrání se, neřekne: „Nedržím v pravici prázdnou lež?“ (Izajáš 44:9–20, překlad B21)

Lidé sypou zlato z měšce a váží stříbro na váze – najímají zlatníka, aby jim z toho boha udělal, aby ho mohli v kleče uctívat. Nosí ho na ramenou, tahají se s ním, on potom stojí, kde ho postaví, na svém místě stojí bez hnutí. Když k němu volají, neodpoví jim, nezachrání je z jejich soužení. (Izajáš 46:6–7, překlad B21)

Jako má hanbu přistižený zloděj, tak je hanebný celý dům Izraele se svými králi a velmoži i s kněžími a proroky. Dřevo oslovují: ‚Otče náš,‘ kameni říkají: ‚Jsi má rodička.‘ Ukazují mi záda, a ne tvář, jakmile je však stihne bída, volají: ‚Přijď a zachraň nás!‘(Jeremjáš 2:26–27, překlad B21)

Doplněno překladatelem – podobně se mluví i v knize Moudrosti, považováné za součást Bible v katolické i pravoslavné tradici, viz např. Moudr 13, 10-19, dále pak Moudr 14:

„Ubozí ti, kdo doufají v mrtvé věci, kdo nazývají bohem kdejaký výtvor lidských rukou, zlato a stříbro, umělecké výrobky, napodobeniny zvířat nebo neužitečný kámen, dílo rukou z dávné doby. Když nějaký řezbář porazí vhodný strom, oloupe obratně všechnu kůru, úhledně jej opracuje a zhotoví užitečné nářadí pro domácí potřebu; toho, co při práci odpadlo, použije k přípravě pokrmu, aby se nasytil. Ten z odřezků, který se k ničemu nehodí, dřevo zkroucené a samý suk, vezme a ve volném čase pečlivě ořeže, dovedně a důmyslně jej ztvární, až dostane obraz člověka, nebo vytvoří podobu nějakého obyčejného zvířete. Natře to suříkem, jeho povrch obarví na červeno a každou vadu na něm barvou zakryje. Připraví pro to vhodné umístění, postaví to ke stěně a připevní skobou. Postará se, aby to nepadlo, neboť ví, že si to samo nemůže pomoci. Vždyť je to obraz, který potřebuje, aby se mu pomáhalo. Modlí se k tomu za majetek, za své manželství a děti, a nestydí se mluvit k bezduché věci. Vzývá kvůli zdraví bezmocný předmět. Žadoní o život u něčeho, co je mrtvé, škemrá o pomoc na tom, co není ničeho schopné, o zdar cesty na něčem, co nedokáže udělat ani krok; o výdělek, zdar v podnikání a úspěšné dílo vlastních rukou se obrací o pomoc k tomu, jehož ruce pomoci nemohou.“

Uctívání obrazů je pošetilé

Písmo se vysmívá uctívání obrazů jakožto pošetilé praxi. Poukazuje na to, že obrazy nemohou nic vědět ani činit; proč jim tedy důvěřovat? Musí být nošeny lidmi a samy se nemohou pohybovat; proč by tedy měl člověk skrze ně očekávat pomoc? Lidé se klaní před hmotným předmětem a modlí se k němu, ačkoli je zcela nahodilé, jaký materiál byl pro tento předmět použit a jaký byl naopak zničen.

Bůh samozřejmě velmi dobře ví, že se pohané modlili k bohům prostřednictvím svých obrazů. Neočekávali, že by samotné obrazy něco konaly; pouze věřili, že obrazy jsou místem, kde mohou mít přímý přístup ke svým bohům. Přesto se Písmo vysmívá myšlence, že se lze modlit směrem k hmotným předmětům a očekávat vyslyšení.

Přesně to však činí ti, kteří uctívají ikony – modlí se směrem k hmotným předmětům a očekávají, že budou vyslyšeni bytostí, která má být v předmětu přítomna, aby je slyšela. Copak se tato biblická argumentace nevztahuje na každého, kdo očekává pomoc tím, že se modlí k hmotnému předmětu, i když má tento předmět představovat Krista nebo zesnulého křesťana?

Uctívání obrazů je ponižující

Poté, co Žalm 135 konstatuje, že modly nemohou mluvit, vidět ani slyšet, dodává: „jim budou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.“ Ti, kdo uctívají obrazy, se podle Písma stávají mrtvými a nečinnými, nevnímavými – v duchovním smyslu.

V čem se to však liší u těch, kteří obrazy „pouze“ uctívají (venerují)? I oni směřují svou komunikaci (uklánění, líbání a modlitbu) k hmotným předmětům, které nemohou mluvit, vidět ani slyšet. V obou případech nedůvěřují samotnému hmotnému předmětu, ale věří, že bytost, ke které se modlí, je v tomto předmětu nějakým způsobem přítomna. Tato argumentační logika se tedy vztahuje i na ty, kteří uctívají obrazy.

Neočekávejte od nich pomoc

Jedním z hlavních důvodů k modlitbě je prosba o pomoc. Izajáš nám však sděluje, abychom neočekávali pomoc, když adresujeme modlitby hmotnému předmětu: „Když k němu volají, neodpoví jim, nezachrání je z jejich soužení.“ A Žalm 135 opět zdůrazňuje skutečnost, že tyto předměty nejsou vnímavé a nic neslyší.

Principy se v Novém zákoně nemění

Ačkoli již nejsme vázáni starozákonním Zákonem, zdá se, že není důvod, proč by se tyto principy měly měnit s přechodem od jedné Smlouvy ke druhé. Nejedná se o přikázání nalezená v Zákoně, nýbrž o principy a způsoby uvažování, které nacházíme v Žalmech a u Proroků. Mění se snad Boží uvažování s přechodem od Starého zákona k Novému?

Ve skutečnosti nacházíme podobnou argumentaci i v Novém zákoně, když Pavel mluví o masu obětovaném modlám:

„Co se tu snažím říci? Že maso obětované modlám něco znamená? Anebo že modla něco znamená?“ (1. Korintským 10:19, B21)

V této pasáži Pavel zjevně píše za předpokladu, že modly samotné jsou prostě jen hmota.

Navíc raní křesťanští spisovatelé používali tytéž argumenty proti pohanskému uctívání obrazů, jak ukáže můj další článek.

Žádné klanění se svatým nebo andělům

Ačkoliv se Nový zákon o modlitbách k obrazům zmiňuje jen zřídka, dotýká se tohoto tématu nepřímo. Logika stojící za klaněním se obrazům spočívá v tom, že ten, kdo uctívá obraz, se ve skutečnosti míní poklonit osobě na něm zobrazené. Tvrdí se, že existuje určitá forma proskynesis (řecký výraz pro klanění se v rámci uctívání), která přísluší svatým a andělům.

V celém Novém zákoně se různé tvary tohoto slova používají jak pro označení klanění bez úmyslu uctívat (jako Boha), tak pro klanění s tímto úmyslem. Samotné klanění tedy samo o sobě není nesprávné.

Představa, že existuje náležitý druh proskynesis určený k uctívání svatých a andělů, je však ve velmi silném rozporu se dvěma významnými příklady, kdy zbožný lidé vykonali proskynesis vůči svatému nebo andělu:

Když Petr chtěl vejít, Kornelius mu vyšel vstříc, padl mu k nohám a poklonil se [proskynesen]. Petr ho ale zvedl se slovy: „Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk!“ (Skutky 10:25–26, B21)

Já, Jan, jsem ten, kdo tyto věci slyšel a viděl. A když jsem to uslyšel a uviděl, padl jsem k nohám anděla, který mi tyto věci ukazoval, abych se mu poklonil.[proskynesai]. Řekl mi: “Varuj se toho! Jsem spoluotrok tvůj a tvých bratrů proroků a těch, kdo zachovávají slova tohoto svitku. Bohu se pokloň [proskyneson]!“ (Zjevení 22:8–9, B21)

Když se Kornélius poklonil Petrovi, ten to nedovolil. Pokud však existuje pro Petra náležitá forma proskynesis, proč v tom Kornéliovi bránil? Znal snad Petr Kornéliovo srdce a věděl, že mu chtěl vzdát plné božské uctívání? A proč anděl řekl Janovi, aby si svou proskynesis vyhradil pro Boha, když ve skutečnosti existuje proskynesis vhodná i pro anděly?

Mimoto, máme vážně předpokládat, že Jan, který znal Ježíše a v tomto vidění již spatřil jeho oslavenou podobu, se najednou domníval, že je vhodné vzdát andělovi plné božské uctívání?

Jistě lze najít způsoby, jak tyto námitky obejít. Pokud se, podobně jako Jan z Damašku, postuluje několik forem uctívání, z nichž jedna přísluší obrazům, bylo by možné tvrdit, že se tito lidé jednoduše pokoušeli o nesprávnou formu uctívání, a právě za to byli napomenuti.

To se však jeví jako argumentace velmi účelová (ad hoc) a zpětně vykonstruovaná, která by neměla přesvědčit nikoho, kdo již není o této věci předem přesvědčen. Petr navíc znal křesťanskou víru a anděl věděl, co se sluší. Proč tyto znalé osoby jednoduše neopravily ty, kteří se jim klaněli, a neřekly jim, jaký druh proskynesis je ve skutečnosti vhodný?

A co ostatní příklady proskynesis?

V Novém zákoně se vyskytuje mnoho případů, kdy lidé prokazovali proskynesis Ježíši, který je samozřejmě hoden veškerého uctívání. Kromě nich však existují pouze následující 2 případy², kde se o proskynesis vůči člověku hovoří jako o vhodném jednání:

Protože však neměl čím zaplatit, rozkázal ho [jeho] pán prodat i se ženou a dětmi i se vším, co má, aby tak splatil svůj dluh. [Onen] otrok padl na zem, klaněl se mu [prosekynei] a říkal: „Měj se mnou trpělivost, [pane,] a všechno ti vrátím!“ (Matouš 18:25–26, CSP)

Andělu sboru ve Filadelfii napiš: …’Hle, dávám ti ze synagogy Satanovy ty, kdo o sobě říkají, že jsou Židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a pokloní se před tvýma nohama [proskynēsousin]; a poznají, že já jsem si tě zamiloval. ‚ (Zjevení 3:7.9, CSP)

V prvním případě Ježíš vypráví podobenství o služebníkovi, který se poklonil svému pánovi – někomu, kdo nad ním měl svrchovanou moc, avšak komu zřejmě neprojevoval obdiv ani oddanost. Jde o typ holdu, který se v jejich kultuře vzdával králi – hold, který bylo nutné vzdát bez ohledu na to, zda byl člověk loajální, či nikoli. Ve druhém případě Ježíš říká, že ti, kteří jej odmítli, se pokloní církvi ve Filadelfii, jež mu zůstala věrná. I v tomto případě by „synagoga satanova“ stěží chovala obdiv nebo věrnost vůči Ježíšově církvi.

Zde se zajisté jedná o jiný druh proskynesis, než jaký je adresován Bohu – a také o odlišný druh proskynesis, než jaký je svatým prokazován římskými katolíky a pravoslavnými. Pokud tedy vezmeme tato Písma doslovně a budeme předpokládat, že je vhodné se poklonit před někým, kdo nad člověkem vykonává autoritu, ale u koho nehrozí, že by byl předmětem obdivu, stále z toho nevyplývá, že můžeme prokazovat proskynesis svatým, které v úctě chováme.

Námitky

Tato část se zabývá námitkami vůči předkládanému argumentu.

Tvrzení: List Galatským 3:1 říká, že evangelium bylo hlásáno s pomocí ikony.

Tento verš zní: „Blázniví Galatští! Kdo vás tak obloudil? Vás, kterým byl přímo před očima vykreslen [prographō] Ježíš Kristus ukřižovaný!“ (Gal 3:1, B21). Není mi znám žádný exegeta, který by toto považoval za důkaz existence ikony, neboť spojení „před očima“ může být docela dobře metaforou. Nicméně i kdyby se jednalo o umělecké dílo, není zde zmínka o jeho uctívání, takže to neposkytuje žádný důkaz pro ikonodulii. Je třeba také poznamenat:

1. Tvary slova „prographō“³ v Gal 3:1 v Pavlových spisech typicky odkazují na slova, nikoli na obrazy. Viz Římanům 15:4, Efezským 3:3.
2. Vzhledem k rozsáhlému množství důkazů prokazujících, že raná církev obrazy neuctívala, lze bezpečně předpokládat, že Pavel neříkal, že kázal evangelium s pomocí ikony.
3. Je zajímavé, že raní křesťané téměř nikdy nezobrazovali Ježíše na kříži. S tím se začalo až kolem čtvrtého století.

A co takzvaná „teologie ikon“?

Argumenty pro uctívání ikon se často opírají o takzvanou „teologii ikon“. Zastánci tohoto postoje tím v podstatě míní, že uctívání ikon lze podpořit vyvozováním z biblických či teologických principů. Tato část se zaměří na teologické argumenty pro ikonodulii a posoudí, zda pro ni v křesťanském rámci existuje nějaká opora.

Čeho může dosáhnout teologie?

Čeho může dosáhnout teologická spekulace? Něčeho málo ano. Tam, kde apoštolské učení o konkrétní otázce mlčí, avšak hovoří o dané oblasti natolik, aby poskytlo představu o určitých principech, jimiž se lze řídit, je zcela namístě na základě těchto principů spekulovat o tom, co by k dané věci mohli říci apoštolové. Jelikož však byla víra předána jako úplná a pouze Ježíš a apoštolové měli autoritu ji definovat, pozdější spekulace zůstávají právě jen tím – spekulacemi.

V tomto případě se Písmo i raná církev vyjadřují poměrně jasně – uctívání obrazů není legitimní křesťanskou praxí. Žádné množství teologických spekulací tedy nemůže potvrdit to, co ony popírají. Přesto se na tento argument podívejme a zhodnoťme, zda by obstál i v případě absence jasného učení Písma a církve.

Teologický argument

Teologický argument pro ikonodulii zní v zásadě takto:

1. Důvodem, proč bylo Izraelitům zakázáno zobrazovat Boha, bylo to, že Bůh Otec je neviditelný: „Toho dne, kdy k vám Hospodin promluvil na Orébu z prostředku ohně, jste přece neviděli žádnou podobu. Mějte se tedy velmi na pozoru, abyste se nezvrhli a nevytvořili si modlu v jakékoli podobě…“ (Deuteronomium 4:15–16, B21). Bůh Syn přišel na zem v lidském těle, takže skutečně měl podobu a nebyl neviditelný, tudíž se tento důvod na vytváření obrazů Krista nevztahuje. Navíc svatí měli také lidské podoby, takže obrazy jich jsou rovněž vhodné. Pravděpodobně jsou ze stejného důvodu vhodné i obrazy andělů, neboť andělé se lidem zjevovali ve viděních.
2. Hmotný svět je ve své podstatě dobrý, protože jej Bůh stvořil a ospravedlnil tím, že se vtělil. Namítat proti ikonám proto, že jsou vyrobeny z hmoty, je tedy nekřesťanské, možná dokonce gnostické (jelikož gnostici věřili, že hmotný svět je v podstatě zlý).
3. Úcta není v konečném důsledku adresována samotnému obrazu, ale bytosti, kterou obraz zastupuje. Pokud tedy Písmo nebo církevní otec uznává, že když někdo ctí obraz, ctí tím osobu na obraze, otevírá to dveře pro možnost ikonodulie.

Na tyto argumenty postupně odpovím.

Kristus je viditelný

První bod neobstojí z řady důvodů.

• Biblický argument proti modlářství v Deuteronomiu 4 není jediným biblickým argumentem, který byl kdy proti modlářství vznesen. Nestačí pouze tvrdit, že jeden z těchto biblických argumentů již neplatí – je třeba se vypořádat i s ostatními argumenty z Písma. A to jsou principy, které platí v Novém zákoně stejně jako ve Starém.
• Starozákonní svatí byli stejně viditelní jako svatí novozákonní, přesto v Písmu nenacházíme žádný prostor pro uctívání obrazů mrtvých. Kniha Moudrosti, spis plný moudrosti a uznávaný římskými katolíky a pravoslavnými jako součást Starého zákona, dokonce naznačuje, že modlářství povstalo z pošetilého uctívání obrazů lidí (14:15–21).
• A konečně, je-li vhodné uctívat obrazy andělů, musí být ze stejných důvodů vhodné uctívat i obrazy božství. Koneckonců, Bůh se ve Starém zákoně zjevoval stejně tak jako andělé. Vždyť když hovořil s Abrahámem, vzal na sebe přinejmenším vnější podobu vtělení. Přesto Starý zákon velmi jasně stanoví, že k uctívání obrazů Boha docházet nesmí; tudíž (a) uctívání obrazů andělů nemůže být vhodné a (b) spatření viditelné podoby Boha nemění nic na tom, zda lze uctívat obrazy Boha.

Hmota je dobrá

Druhý bod rovněž selhává z několika důvodů:

• Argumentovat, že by člověk neměl uctívat hmotné předměty, není totéž jako tvrdit, že hmota je zlá. I já věřím, že hmotný svět je ve své podstatě dobrý. Je však logickým klamem (non sequitur) z toho vyvozovat, že je tudíž vhodné uctívat hmotné předměty.
• Raní církevní otcové konzistentně argumentovali proti uctívání obrazů. Jednalo se o tytéž církevní otce, kteří vystupovali proti gnostikům. Jejich teologie tedy rozhodně nebyla gnostická.
• Právě naopak – některé gnostické skupiny podle sv. Ireneje obrazy skutečně uctívaly; celý tento argument je tedy historicky nepodložený.

Úcta prochází skrze obrazy

Třetí bod selhává ze dvou důvodů:

• Raní církevní otcové ve skutečnosti argumentovali proti uctívání obrazů tvrzením, že obrazy nemohou někoho zastupovat. Teprve po roce cca 313 se tato myšlenka začala ujímat. Raní církevní otcové se jí vysmívali jakožto nevzdělané a pověrčivé představě, kterou zastávali pohané a heretici. Máme tomu rozumět tak, že pozdější křesťané chápali víru lépe než ti, kterým v uších stále znělo apoštolské učení?
• I kdyby bylo možné, aby úcta přecházela skrze obraz na jeho prototyp (zobrazovanou osobu), neznamená to, že je vhodné, aby tak křesťané činili.

Další tvrzení a námitky

Ježíš je obrazem Božím, takže je vhodné adresovat modlitby obrazům. Je těžké pochopit, proč je vůbec třeba se tímto tvrzením zabývat. Ježíš je obrazem Otce jiným způsobem, než jakým hmota vytváří obrazy Krista, takže tento argument se dopouští klamu ekvivokace (záměny významů slov).

Jozue se klaněl před archou, takže můžeme uctívat Boha skrze hmotné předměty. Jozue 7:6 v masoretském textu říká: „I roztrhl Jozue své roucho a padl tváří k zemi před Hospodinovou schránou [archou] a ležel tak až do večera, on i izraelští starší, a házeli si prach na hlavu“. V Septuagintě, Bibli používané ranou církví a pravoslavnými, se píše: „I roztrhl Jozue své roucho a padl tváří k zemi před tváří Hospodina až do večera, on i izraelští starší, a házeli si prach na hlavu.“ Je tedy poněkud zvláštní, že pravoslavní používají tento argument. Nicméně to vznáší otázku, která bude dále zodpovězena v následujícím bodě.

(Poznámka překladatele: K Arše měl přímý přístup pouze velekněz, i to jenom v jediný den v roce a za přesně daných podmínek, jinak mu hrozila smrt (Lv 16,2). Vyjímkou bylo přenášení Archy. Obyčejní lidé ji však nesměli pod hrozbou trestu smrti ani spatřit – proto např. při přenášení Archy, předtím, než ji nosiči (Kohátovci, rod z kmene Levítů) přišli vyzvednout, museli ji kněží (Áronovi synové) pečlivě zakrýt několika vrstvami kůží a látek (Nu 4,5; Nu 4,20). Archu museli nést na ramenou pomocí tyčí a nesměli ji vézt na voze (Nu 7,9). Jakýkoliv fyzický dotyk schrány byl přísně zakázán pod trestem smrti, což se potvrdilo v případě Uzy, který se jí dotkl ve snaze ji zachytit (Nu 4,15; 2 S 6,7). Pro shrhnutí: Ze všech 12 izraelských kmenů se v blízkosti svatyně pohybovali pouze Levité, ale spatřit Archu odkrytou z nich směli výhradně jen kněží z Áronova rodu (Nu 4,5). Ostatním členům kmene Lévi, a to dokonce i rodu Kohátovců, kteří Archu fyzicky přenášeli, byl dotek nebo i jenom pohled na ni přísně zakázán – pod trestem smrti.)

Ve Starém zákoně se lidé modlili směrem k chrámu a arše, takže můžeme uctívat Boha (a potažmo svaté) skrze hmotné předměty. Ve Starém zákoně se Boží přítomnost vázala na konkrétní zeměpisné místo a lidé se k Bohu modlili tak, že směřovali své modlitby k tomuto místu. V Novém zákoně neexistuje žádné geografické svaté místo, ale uctíváme v duchu a v pravdě (Jan 4:23–24). Tento princip se tedy do Nového zákona nepřenáší. Ale ani ve Starém zákoně lidé neadresovali své modlitby hmotným předmětům v domnění, že zastupují Boha, nýbrž Bohu, jehož přítomnost byla na onom místě jedinečná. Bůh odsuzoval lidi za to, že ho uctívali skrze hmotné předměty.

Žalmy nás vyzývají, abychom se klaněli u podnože jeho nohou (Ž 99:5), a slovo „u“ je překladatelská vsuvka. Takže můžeme uctívat Boha skrze hmotný předmět, jeho podnož nebo chrám/archu. Zaprvé je třeba si všimnout, že ani Boží podnož, ani archa nebyly zamýšleny jako reprezentace Boha tak, jak jsou obrazy zamýšleny k reprezentaci jednotlivců. Ve skutečnosti archa specificky ponechávala prázdné místo tam, kde by typicky stála modla, protože Boha nelze reprezentovat hmotnými předměty. Slovo přeložené v Septuagintě (a věřím, že i v hebrejštině) jako „uctívat“ doslova označuje klanění se, ačkoli se používá také jako synonymum pro „uctívání“ (worship). To nám tedy neříká více než předchozí bod. Lidé se ve Starém zákoně samozřejmě klaněli směrem ke geograficky lokalizované přítomnosti Boha. Ale mohla by zmínka o „jeho podnoži“ nebo hmotných předmětech znamenat, že můžeme uctívat Boha skrze hmotné předměty? Nikoli, protože smyslem podnože není to, že skrze ni lze získat přístup k osobnosti, ale že se tato osoba náhodou nachází přímo na ní. Jediný důvod, proč by se člověk klaněl konkrétně směrem k podnoži, je ten, že by se prostíral před nohama dotyčné osoby. Pokud je mi známo, tento jazykový problém nepřesvědčil žádné překladatele, aby pasáž přeložili jako „uctívejte jeho podnož“, protože Žalmy používají značné množství poetického jazyka a ze zbytku Starého zákona je zřejmé, že člověk neuctívá předměty, které zastupují Boha.

Měla by nás „teologie ikon“ ohromit?

Díky termínu „teologie ikon“ mohou tyto argumenty vyznívat jako vznešené úsilí vzešlé od sofistikovaných teologů, jako koncepty, které si zaslouží opatrné zacházení. Ve skutečnosti tyto argumenty nejsou příliš sofistikované, ani nemají žádnou souvislost s učením Ježíše nebo apoštolů.

Závěr

Zdá se, že neexistuje žádný dobrý způsob, jak obejít biblické zákazy, a to ani s pomocí teologických spekulací, jaké jsou uvedeny výše. Nejpřímější výklad Písma je ten, že učí proti uctívání obrazů, a to i v éře Nového zákona.

Prostou, a přesto hlubokou pravdou je, že my sami jsme stvořeni k obrazu Božímu. Jsme nejvyššími bytostmi celého stvoření. Měl by být Boží obraz přistižen, jak se klaní nižším předmětům vytvořeným z barvy, dřeva či kamene?

Můj další příspěvek se hlouběji ponoří do důkazů ze spisů církevních otců před rokem 313.

---

1. Přeloženo a publikováno s laskavým dovolením autora. Zdroj: https://anabaptistfaith.org/what-does-the-bible-say-about-icons/ ↩︎
2. Poznámka překladatele: Viz Strongova konkordance, slovo G 4352, https://biblehub.com/greek/strongs_4352.htm ↩︎
3. Poznámka překladatele: Viz Strongova konkordance, slovo G 4270, https://biblehub.com/greek/4270.htm ↩︎