Úvod – proskynesis versus latreia

Běžný historický narativ často tvrdí, že franští teologové v Libri Carolini nepochopili jemnou řeckou distinkci mezi proskynesis (uctíváním/poklonou prokazovanou obrazům či svatým) a latreia (absolutní bohopoctou vyhrazenou jedině Bohu). Detailní analýza pramenů však ukazuje mnohem nuancovanější realitu: ačkoliv franský dvůr skutečně pracoval s katastrofálně nepřesným latinským překladem akt 2. níkajského koncilu, samotnou podstatu byzantské argumentace znali. Jejich odmítnutí tedy nevyplývalo z pouhého nepochopení, ale z hluboce odlišného teologického a ontologického vnímání světa.

Text odkazuje na český překlad Libri Carolini zveřejněný zde.

Zde je základní rozbor toho, jak Libri Carolini s touto distinkcí pracovaly, včetně explicitních odkazů na příslušná místa v textu:

1. Role chybného překladu a povědomí autorů

Je pravdou, že Libri Carolini reagovaly na závažné překladatelské chyby. Špatný latinský překlad akt 2. níkajského koncilu, se kterým pracovali franští učenci a který tak ostře kritizovali, nechal vyhotovit a do franské říše doručit papež Hadrián I. Pro západní církev představoval tento dokument zaslaný z Říma de facto výchozí a oficiální text, na kterém měl být postaven dogmatický souhlas.

V aktech 2. níkajského koncilu např. biskup Konstantin z kyperské Konstantie v řeckém originále výslovně rozlišil, že přijímá obrazy, ale absolutní adoraci (latreia) vyhrazuje pouze svaté Trojici. Latinský překlad, který měli Frankové k dispozici, však tento výrok zcela překroutil: Konstantin v něm tvrdí, že přijímá obrazy „se stejnou službou uctívání, jakou prokazuji soupodstatné a oživující Trojici“ (Libri Carolini, kniha III, kapitola 17)

Na tento výrok reagují Libri Carolini se zcela pochopitelným zděšením a oprávněně jej odsuzují jako rouhání a absurditu: „Je nemyslitelné, aby se rozličným malbám dostávalo stejné úcty jako svaté, životodárné a vše stvořující Trojici“ (Libri Carolini, kniha III, kapitola 17).

Samotným autorům Libri Carolini však byla úroveň textu velmi podezřelá a na mnoha místech výslovně připouštěli, že pracují s katastrofálním překladem, a proto je často otázkou, co bylo ve skutečnosti Byzantinci řečeno. Otevřeně si stěžovali, že k nim text dorazil „postrádající výmluvnost i smysl“ (Libri Carolini, kniha I, předmluva) a že vyjádření v něm jsou „zamořená barbarismy a prohřešky proti mluvě“ (Libri Carolini, kniha IV, kapitola 16). U některých zcela nepochopitelných výroků franští autoři přímo uvádějí, že nedávají smysl „buď kvůli neschopnosti překladatele, nebo vinou opisovače“ (Libri Carolini, kniha II, kapitola 20). Velmi prozíravě dokonce u problematických pojmů připouštěli, že podivná formulace může být způsobena „vlastností jiného jazyka“, protože „výrazy při překladu do jiného jazyka často ztrácejí svou původní sílu“ (Libri Carolini, kniha III, kapitola 5).

Kvůli těmto závažným překladatelským i stylistickým vadám autoři Libri Carolini na několika místech otevřeně přiznávají, že se musí spíše pokoušet uhodnout původní myšlenku řečníka. Zaznamenávají, že se rozhodli nezkoumat to, co Řekové doslova říkají, „když to, jak bylo řečeno, nemá skoro žádný smysl – ale to, co chtějí říci“ (Libri Carolini, kniha III, kapitola 29). Původní smysl výroků museli často hledat „pouze odhadem“, což sami přirovnali k hledání „mince v prachu nebo ve špinavých slupkách“ (Libri Carolini, kniha II, kapitola 20). Z toho důvodu mnohé byzantské citace museli uvozovat slovy: „Tato věta v podobě, v jaké je pronesena, nedává žádný ucelený smysl. Domníváme se však, že tím chtěl naznačit toto…“ (Libri Carolini, kniha IV, kapitola 16).

2. Frankové byzantskou argumentaci znali

Navzdory těmto překladatelským chybám franští autoři velmi dobře věděli, že se Byzantinci snaží omluvit svou praxi tvrzením, že obrazy nejsou uctívány jako Bůh. Richard Price ve svém historickém úvodu upozorňuje (Price, The Acts of the Second Council of Nicaea, s. 70), že autoři Libri Carolini znali i ty pasáže akt, které rozlišovaly mezi „úctou“ a „bohopoctou“ a které nebyly přeloženy chybně. Neodmítli tuto distinkci z nepochopení, ale proto, že podle nich samotnou praxi neospravedlňovala.

Samotný text Libri Carolini to dokazuje, když cituje standardní byzantskou obhajobu. Níže je několik příkladů:

• V první knize citují obvyklý řecký argument: „Jákob požehnal faraonovi, ale nepožehnal mu jako Bohu; my uctíváme obraz, ale neuctíváme jej jako Boha“ (Libri Carolini, kniha I, kapitola 14).

• Ve třetí knize pak explicitně shrnují byzantskou obhajobu přenosu úcty na prototyp: „Neuctíváme obrazy jako Boha a neprokazujeme jim kult náležící božské službě. nýbrž když na ně hledíme a klaníme se jim, upíráme ostří své mysli tam, kde – jak víme – přebývají ti, jejichž obrazy to jsou“ (Libri Carolini, kniha III, kapitola 17).

To dokládá, že Frankům řecká teologická nuance (myšlenka proskynesis směrované skrze obraz k nebeskému vzoru) nijak neunikla.

3. Proč Frankové řeckou distinkci odmítli?

Skutečným důvodem odmítnutí nebyla neznalost, nýbrž fakt, že pro západní karolinskou teologii (silně ovlivněnou sv. Augustinem) bylo prokazování jakéhokoliv náboženského úkonu mrtvé hmotě naprosto nepřípustné.

• Ontologický argument (Člověk vs. Hmota): Frankové striktně rozlišovali mezi úctou prokazovanou lidem a kultem. Uznávali, že je možné vzdát úctu člověku, avšak vzdávat kult obrazu, který je mrtvý, je podle nich logický nesmysl. Text argumentuje z podstaty stvořených věcí: „Nakolik se totiž ve své definici liší skutečný člověk od namalovaného, rozumný od nerozumného, vnímající od nevnímajícího a oživený od neživého, natolik se nepochybně liší uctívání tohoto od uctívání onoho“ (Libri Carolini, kniha I, kapitola 9).¹

• Lingvistická a logická dekonstrukce: Vrcholem byzantské argumentace bylo tvrzení: Řekové argumentovali, že ve staré řečtině slovo kynein (líbat) a proskynein (uctívat/klanět se) sdílejí stejný kořen. Přidání předpony pros- podle nich pouze vyjadřuje „zesílení lásky“ (Libri Carolini, kniha IV, kapitola 23). Z toho vyvodili závěr, že polibek a uctívání jsou totéž, protože „co člověk miluje, to i uctívá, a co uctívá, to vskutku i miluje“ (Libri Carolini, kniha IV, kapitola 23). Autoři LC tento argument naprosto zničili aplikací Aristotelovy a Boethiovy filozofie jazyka:
  • Jména se přizpůsobují věcem, ne naopak: Frankové stanovili fundamentální pravidlo: „Věci totiž nebyly stvořeny kvůli jménům, ale jména kvůli věcem“ (Libri Carolini, kniha IV, kapitola 23). To, že nějaké činnosti dáme jiný název (nebo že dvě slova zní podobně), nemění samotnou podstatu této činnosti (Libri Carolini, kniha IV, kapitola 23).
  • Jazyk je konvenční, ale realita je univerzální: Podle antické logiky se dorozumívání skládá z věcí (res), pojmů v mysli (intellectus) a slov (voces). Zatímco slova si lidé vytvářejí dohodou a v různých jazycích zní různě, samotné věci a myšlenkové pojmy jsou pro všechny národy stejné (Libri Carolini, kniha IV, kapitola 23). To, že Řekové používají pro „líbat“ a „uctívat“ podobná slova, je jen vlastnost jejich jazyka, přičemž reálné úkony – polibek a adorace – zůstávají dvěma diametrálně odlišnými věcmi (Libri Carolini, kniha IV, kapitola 23).
  • Odmítnutí logiky předpon: Tvrzení, že předpona pros- pouze zesiluje význam kořene, Frankové ironicky vyvrátili na příkladu latinského slovesa fero (nesu). Od něj jsou odvozena slova jako offero (přináším), aufero (odnáším) nebo differo (rozlišuji), a z toho jasně vyplývá, že pouhé sdílení kořene neznamená sdílení stejného významu; předpony mohou smysl slova nejen zesílit, ale i naprosto obrátit či změnit (Libri Carolini, kniha IV, kapitola 23).
  • Milovat neznamená uctívat: Následně Frankové formální logikou dekonstruovali byzantský sylogismus „co člověk miluje, to uctívá“. Upozornili, že pojem „milovat“ je mnohem širší než pojem „uctívat“, neboť člověk miluje svou manželku, své děti, svého služebníka, a dokonce i koně, psa nebo jestřába, aniž by komukoliv z nich prokazoval náboženské uctívání (adoratio) (Libri Carolini, kniha IV, kapitola 23). Je sice pravda, že co člověk uctívá (Boha), to i miluje, ale tento výrok nelze logicky obrátit. Stejně jako platí „kdo se učí, je učenec“, ale neplatí nutně „kdo pil, je opilý“ nebo „kdo jedl, je nasycen“ (Libri Carolini, kniha IV, kapitola 23). Láska k obrazu tedy v žádném případě neimplikuje ani neospravedlňuje jeho uctívání (Libri Carolini, kniha IV, kapitola 23).

Shrnutí

Franští autoři Libri Carolini řeckou distinkci mezi proskynesis a latreia nepřehlédli ani ji zcela neignorovali z neznalosti, což podporuje moderní hodnocení (Price, The Acts of the Second Council of Nicaea, s. 70). Měli však k dispozici teologický a ontologický aparát, ve kterém byla tato distinkce ve vztahu k hmotným obrazům irelevantní. Pro západní teologii bylo jakékoli adoratio vyhrazeno jedině Bohu, zatímco obrazy mohly v kostelech zůstat pouze pro výzdobu, edukaci a jako připomínka historie, tedy „ad ornatum et memoriam“ (Libri Carolini, kniha II, kapitola 21). Byzantský pokus o zavedení odlišných slovních kategorií pro klanění se mrtvé hmotě tak Frankové nevnímali jako teologickou jemnost, ale jako nebezpečnou sofistiku, jazykovou manipulaci a skryté modlářství.

1. Na podobném základě – tedy na poukázání na ontologickou absurditu uctívání neživých lidských výtvorů – byla často postavena i argumentace mnoha raných církevních otců a apologetů. Lactantius, který ve svém díle Divinae institutiones (2.18-19) označuje za šílenství zhotovovat předměty a následně k nim upírat zrak s bázní místo k nebi a argumentuje, že lídé, co se klaní hmotě, „nejednají tak, jak je důstojné člověka“ Podobně argumentoval Minucius Felix (Oktávius 32), podle něhož je skutečným obrazem Božím sám živý člověk, a proto nemá smysl zhotovovat obraz Boha z mrtvé hmoty. V této linii pokračoval i svatý Augustin, z něhož Libri Carolini bohatě čerpají; ten upozornil, že klesnout k uctívání mrtvých děl lidských rukou znamená pád do hlubšího „tělesného otroctví“ než uctívání samotných děl Božích (např. přírodních živlů, srovn. (Libri Carolini, kniha II, kapitola 24). Tento argument masivně využíval rovněž Órigenés, jenž se v apologetickém spisu Proti Kelsovi (Contra Celsum) vysmívá pohanům, kteří prokazují úctu kouskům dřeva, kamene či kovu zformovaným řemeslníky, zatímco živý člověk vybavený rozumem (skutečné imago Dei) je v jejich očích bezcenný. Klanět se čemukoli, co postrádá duši a rozum, je tak přímou degradací lidství. K tomuto zástupu se přidávali i další velcí apologeté jako Tertullianus (ve svém díle Apologeticum), Klement Alexandrijský nebo Justin Mučedník. Ti všichni systematicky dekonstruovali pohanskou praxi stejným způsobem, který později převzali franští teologové v Libri Carolini: živý a rozumný člověk ontologicky nekonečně převyšuje jakýkoli mrtvý a smyslů zbavený předmět (res sensu carentes), a proto je klanění se neživé hmotě urážkou Boha i lidského rozumu. V tomto Libri Carolini navazuje na patristickou tradici Církve.
   ↩︎