Nový český překlad dopisu sv. Ignáce z Antiochie křesťanům v Efezu. Text je překladem z řečtiny s ohledem na přirozenost a srozumitelnost v současné češtině.

Historický kontext

List Efezským je jedním ze sedmi autentických listů Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka, který jej napsal kolem roku 107–108 po Kristu během své cesty do Říma, kam byl eskortován jako odsouzenec k smrti v římském Koloseu. Ignác byl zatčen v Antiochii – pravděpodobně za vlády císaře Trajána – a celou cestu přes Malou Asii využil k tomu, aby povzbuzoval tamní křesťanské obce a varoval je před nastupujícími herezemi, především doketismem (popíráním skutečného lidství Ježíše Krista) a judaizujícími proudy. List Efezským je nejdelší a nejbohatší z těchto listů: Ignatios v něm děkuje efezské obci za to, že k němu vyslala své zástupce, nabádá věřící k jednotě kolem biskupa, presbyterů a jáhnů, a formuluje přitom jedny z nejranějších a nejodvážnějších christologických výpovědí v dějinách křesťanské literatury – výpovědí, které dodnes oslovují každého, kdo hledá odpovědi na otázku, kým vlastně Ježíš Kristus je.

NÁSLEDUJE SAMOTNÝ PŘEKLAD DOPISU

Ignatios – List Efezským

Ignác, zvaný též Theoforos, církvi v asijském Efezu, která je hodna blaženosti.

Bůh Otec ji ve své velikosti a plnosti zahrnul požehnáním a již před věky ji určil k trvalé a neměnné slávě. Je sjednocená a vyvolená skrze opravdové utrpení, a to z vůle Otce a Ježíše Krista, našeho Boha.

Vám vzkazuji v Ježíši Kristu a v nezkalené radosti svůj nejvroucnější pozdrav.

Kapitola 1

1. V Bohu jsem přijal vaše jméno, které je hodné tak velké lásky a které vám po právu náleží pro vaši spravedlivou přirozenost, založenou na víře a lásce v Kristu Ježíši, našem Spasiteli. Jakožto napodobitelé Boha jste se znovu roznítili¹Sloveso anazópyreó znamená doslova „znovu rozdmýchat oheň“ (z uhlíků). Ignác tím říká, že duchovní život Efezských, který možná trochu uhasínal, se při zprávě o jeho mučednictví znovu rozhořel do plného plamene. Nástrojem tohoto roznícení je „krev Boha“. To může odkazovat jak na eucharistii, tak na ochotu k mučednictví. Křesťan ožívá tam, kde se prolévá krev pro Krista. Boží krví a dokonale jste tak završili dílo,²Větu „dokonale jste završili dílo, které je vám vlastní“ lze z řečtiny (syggenikon ergon) chápat vícevrstevnatě. Syggenikon odkazuje na příbuznost. Může to znamenat „dílo, které je vám vrozené“ (vaší povaze), ale také „dílo bratrské lásky“ (prokazování pomoci příbuzným ve víře). Vzhledem k tomu, že přišli Ignáce podpořit na cestě na smrt, je to projev té nejvyšší solidarity – agapé. které je vám vlastní.
2. Když jste totiž uslyšeli, že jsem pro naše společné jméno a naději veden ze Sýrie v řetězech a že doufám, že mi vaše modlitby vyprosí milost podstoupit v Římě boj s dravou zvěří – abych se teprve tímto činem mohl stát [opravdovým] učedníkem³Ignác rozlišuje mezi tím být křesťanem (členem církve) a být učedníkem (mathétés). Učednictví pro něj není intelektuální výuka, ale imitatio Christi (napodobování Krista) v utrpení. Dokud netrpí, cítí se neúplný. To je typický rys teologie mučednictví 2. století. – přispěchali jste, abyste mě spatřili.
3. Ve jménu Božím jsem tedy přijal celou vaši obec v osobě Onésima,⁴Je tento Onésimos oním uprchlým otrokem z Pavlova listu Filemonovi? Chronologicky to možné je (pokud byl tehdy mladíkem, nyní by byl starcem). Mnozí badatelé se k tomu kloní, ale jistotu nemáme. Pro Ignáce je však důležitá kontinuita s apoštolskou dobou. muže nevýslovné lásky, který je vaším biskupem. Modlím se, abyste ho v Ježíši Kristu milovali a abyste se mu všichni připodobnili. Požehnán buď ten, kdo vám dal milost – neboť jste jí hodni – mít takového biskupa.

Kapitola 2

1. Pokud jde o mého druha ve službě Burra,⁵Ignác nazývá jáhna Burra svým syndoulos (spoluotrok/spoluslužebník). Ačkoliv je Ignác biskupem a má autoritu, vůči Kristu se staví na roveň jáhna. Oba jsou „otroci“ (douloi) téhož Pána. To zjemňuje jeho jinak velmi autoritativní tón ohledně poslušnosti. vašeho jáhna podle Boží vůle, jenž je ve všem požehnaný: modlím se, aby mohl zůstat se mnou ke cti vaší i biskupově. Také Krokus, hodný Boha i vás, kterého jsem přijal jako vzor vaší lásky, mi po všech stránkách ulehčil – kéž i jemu takto ulehčí Otec Ježíše Krista. Spolu s ním i Onésimos, Burrus, Euplus a Frontón, skrze něž jsem v duchu lásky spatřil vás všechny.
2. Kéž bych se z vás mohl navždy těšit,⁶Řecké sloveso oninémi znamená „mít užitek“, „těšit se“, „být prospěšný“. Ignác zde velmi pravděpodobně dělá slovní hříčku na jméno biskupa Onésima (což znamená „Užitečný“ nebo „Prospěšný“). Je to jemný vtip, který byl v antice oblíbený (podobně si hrál sv. Pavel se jménem Onésima v listu Filemonovi). budu-li toho hoden. Je tedy nanejvýš vhodné oslavovat všemi způsoby Ježíše Krista, který oslavil vás, abyste byli dokonale spojeni v jedné podřízenosti, poddáni biskupovi a sboru presbyterů, a tak byli ve všem posvěceni.

Kapitola 3

1. Nerozkazuji vám, jako bych byl někdo významný. Ačkoliv jsem pro Jméno v řetězech, v Ježíši Kristu ještě nejsem dokonalý. Teprve nyní se začínám stávat učedníkem a obracím se na vás jako na své spoluučedníky. Vždyť to vy byste mě měli pomazat olejem⁷Řecké sloveso hypaleiphō se zde netýká svátostného pomazání (jako při křtu či svěcení), ale odkazuje na atletiku. V antických gymnasiích trenéři natírali zápasníky olejem, aby zahřáli jejich svaly a připravili je k boji. Ignác se vidí jako atlet, který jde do arény (Řím) na smrtelný zápas. Efezští křesťané by měli být jeho „trenéry“ – oni ho mají povzbuzovat a připravovat svou vírou a trpělivostí, ne on je. Je to projev Ignácovy hluboké pokory. víry, poučení, vytrvalosti a trpělivosti.
2. Ale protože mi láska nedovoluje o vás mlčet, osmělil jsem se vás povzbudit, abyste běželi v souladu s Boží myslí. Vždyť i Ježíš Kristus, náš nedělitelný život, je myslí Otce, stejně jako biskupové, ustanovení až do končin země, žijí v mysli Ježíše Krista.

Kapitola 4

1. Je tedy namístě, abyste byli zajedno s myslí biskupa – což ostatně činíte. Vždyť vaše presbyterium, kterému po právu náleží jeho pověst a jež je hodno Boha, je s biskupem tak sladěno jako struny s kitharou. Proto ve vaší svornosti a souzvuku lásky zaznívá píseň o Ježíši Kristu.
2. A vy všichni, jeden jako druhý, se staňte chrámovým sborem! Tak budete ve své svornosti sladěni, v jednotě přijmete Boží tóninu a jedním hlasem budete skrze Ježíše Krista zpívat Otci, aby vás vyslyšel a podle vašich dobrých skutků poznal, že jste údy jeho Syna. Je tedy pro vás užitečné setrvávat v bezúhonné jednotě, abyste měli stále podíl na Bohu.

Kapitola 5

1. Vždyť jestliže jsem já navázal s vaším biskupem v tak krátkém čase tak hlubokou důvěrnost, která není lidská, nýbrž duchovní, čím spíše musím blahopřát vám! Vy jste s ním tak vnitřně spojeni, jako je církev spojena s Ježíšem Kristem a jako je Ježíš Kristus spojen s Otcem, aby vše bylo v jednotě sladěno.
2. Nenechte se nikým svést. Kdo není uvnitř oltáře,⁸Slovo thysiastérion (obětiště/oltář) zde Ignác nepoužívá pro kamenný stůl, ale pro celé bohoslužebné shromáždění. Prostor, kde se slaví bohoslužby, je posvátným okrskem. Kdo se z pýchy nebo „soukromé zbožnosti“ vyčlení ze společné liturgie (nepřijde „k oltáři“), ten se sám exkomunikuje („připravuje se o chléb“). Být křesťanem pro Ignáce znamená být fyzicky přítomen u eucharistie. připravuje se o Boží chléb. Vždyť má-li takovou moc modlitba jednoho či dvou, oč mocnější je modlitba biskupa a celé církve!
3. Kdo tedy nepřichází na společné shromáždění, ten už propadl pýše a sám nad sebou vynesl soud. Je přece psáno: „Bůh se staví proti pyšným.“ Snažme se tedy neprotivit biskupovi, abychom byli poddáni Bohu.

Kapitola 7

1. Někteří totiž mají ve zvyku se zlou lstivostí obcházet a ohánět se Kristovým jménem⁹Ohánět se Jménem (to onoma peripherein) – jde o lidi, kteří si říkají „křesťané“ (nosí Jméno), ale jejich život a nauka tomu neodpovídají. Sloveso peripherein (nosit dokola) může naznačovat určitou okázalost nebo pokrytectví – chlubí se titulem, ale „páchají věci nehodné Boha“., a přitom páchají věci nehodné Boha. Těm se musíte vyhýbat jako divoké zvěři. Jsou to totiž zběsilí psi,¹⁰Ignác je nazývá kynes lathrodēktai (psi, kteří koušou skrytě/tajně/ze zálohy). Nejde o vlky, kteří útočí otevřeně, ale o zákeřné vnitřní nepřátele, jejichž hereze je jako infekce (vzteklina), která se „těžko léčí“ (dystherapeutous). kteří koušou ze zálohy. Musíte se před nimi mít na pozoru, protože jejich kousnutí se těžko hojí.
2. Jeden je však Lékař, tělesný i duchovní, zrozený i nezrozený, vtělený Bůh, v smrti pravý život, z Marie i z Boha,¹¹Potvrzení jeho lidského původu (proti doketistům) i božského původu (proti ebionitům). nejprve podrobený utrpení a poté utrpení nepodléhající,¹²Pathétos: Schopný trpět (jako člověk na kříži). Apathés: Nepodléhající utrpení (jako Bůh, jehož podstata nemůže být zraněna). Ignác tím říká: Ten samý, který visel na kříži a krvácel, je zároveň nesmrtelný Bůh. Nelze je oddělit. Ježíš Kristus, náš Pán.

Kapitola 8

1. Nenechte se tedy od nikoho oklamat – a vy se ani klamat nedáte, protože celí patříte Bohu. Jestliže mezi vámi nezakořenil žádný svár, který by vás mohl sužovat, pak vskutku žijete podle Boha. Jsem vaší smírnou obětí a zasvěcuji se za vás,¹³Text: „…peripséma hymón kai hagnizomai…“ Filologický oříšek – slovo peripséma (περίψημα) doslova znamená „to, co se setře při mytí“, „špína“, „smetí“ nebo „odpad“. Sv. Pavel ho používá v 1. listu Korintským 4,13 („stali jsme se jakoby smetím tohoto světa“). V antickém a helénistickém kontextu však toto slovo získalo druhotný, obětní význam. Označovalo člověka (zločince nebo otroka), který byl obětován, aby na sebe vzal hříchy nebo neštěstí města (obětní beránek, pharmakos). Když tedy Ignác říká „jsem vaše peripséma“, vyjadřuje tím dvě věci naráz: extrémní pokoru (Jsem jen „smetí“ pod vašima nohama) a obětní zástupnost (Jsem obětí, která se za vás vydává, aby od vás odvrátila zlo). V češtině je těžké zachytit oba póly (špínu i svatost oběti). Volil jsem liturgičtější „smírná oběť“ (v souladu s následujícím slovesem hagnizomai – očišťuji se/zasvěcuji se), protože kontext mučednictví zde převažuje nad pouhým sebepokořováním. Efezské, za církev, jejíž sláva potrvá věky.
2. Tělesní lidé nemohou jednat duchovně, stejně jako duchovní nemohou jednat tělesně; ani víra nemůže jednat jako nevěra, ani nevěra jako víra. Avšak i to, co konáte tělesně, je duchovní,¹⁴Teologie: Toto je klíčová protignostická věta. Gnostici pohrdali tělem a hmotou. Ignác naopak tvrdí: Pro křesťana není nic profánního. I jídlo, práce, manželství nebo cestování („to, co konáte podle těla“) se stává „duchovním“ (pneumatika), pokud se to děje v Kristu. Důsledek: Ignác neruší rozdíl mezi tělem a duchem, ale tvrdí, že inkarnace (vtělení) Krista posvětila lidskou činnost. Křesťan nežije dva životy (náboženský v neděli a světský v týdnu), ale jeden celistvý život v Kristu. neboť všechno konáte v Ježíši Kristu.

Kapitola 9

1. Dozvěděl jsem se však, že tudy procházeli někteří, kteří s sebou nesli zlé učení. Nedovolili jste jim však, aby ho do vás zasévali, a zacpali jste si uši,¹⁵Toto není jen obrazná mluva. Ve starověku bylo gesto fyzického zacpání uší při poslechu rouhání nebo hereze bráno vážně jako obranný mechanismus duše. Uši byly považovány za bránu, kudy může do srdce vstoupit jed (falešná nauka). abyste nepřijali to, co rozšiřují. Jste totiž jako kameny Otcova chrámu, opracované pro stavbu Boha Otce. Vzhůru jste vyzdvihováni strojem Ježíše Krista, kterým je kříž, a jako lano přitom používáte Ducha svatého. Vaše víra vás táhne vzhůru a láska je cestou, která vede k Bohu.¹⁶Text: „…vyzdvihováni strojem (mechané) Ježíše Krista, kterým je kříž…“ Řecké slovo mechané (odkud máme „mechanismus“ či „mašina“) zde neoznačuje nějaký abstraktní prostředek, ale konkrétní stavební jeřáb (kladkostroj), který se používal na antických stavbách ke zvedání těžkých kvádrů do výšky. Alegorie je tedy postavena následovně: kámen = věřící člověk (tíha hříchu ho táhne dolů); jeřáb = kříž (dřevěná konstrukce, která zvedá); lano = Duch svatý (který spojuje kámen s jeřábem a táhne); vrátek/kladka (anagógeus) = víra (to, co ten pohyb zprostředkovává a táhne vzhůru). Ignác pravděpodobně viděl velké stavební projekty a použil tento obraz, aby ukázal, že spása je „pozvednutí“ člověka k Bohu.
2. Jste tedy všichni poutníci na společné cestě,¹⁷Slovo synodos (synoda) zde má svůj původní význam: syn (spolu) + hodos (cesta). Jsou to „druhové na cestě“. Ignác tím myslí jak duchovní cestu k Bohu, tak pravděpodobně i doslovný doprovod, který mu Efezští poskytli na kusu jeho cesty do Říma. nositelé Boha,¹⁸Tento výraz má pravděpodobně pohanský kontext. Ignác zde používá jazyk pohanských náboženských procesí. Při slavnostech (např. v Efezu na počest Artemis) šli lidé v průvodu a nesli sochy bohů, modely chrámů a posvátné předměty. Byli to theoforoi (nosiči boha). Ignác si tento výraz propůjčuje a dává mu nový, křesťanský význam. Křesťané nenosí sochy na ramenou, ale nesou Boha, Krista a chrám uvnitř sebe. Jsou to živé svatostánky. Je to krásný příklad inkulturace – Ignác bere něco, co Efezané viděli na ulici každý den, a ukazuje jim jak mají žít jako křesťané. nositelé chrámu, nositelé Krista, nositelé svatosti, ve všem ozdobeni přikázáními Ježíše Krista. Raduji se s vámi a jsem poctěn, že k vám mohu takto písemně promlouvat a sdílet radost z toho, že v lidském životě nemilujete nic, leda samého Boha.

Kapitola 10

1. Modlete se bez ustání i za ostatní lidi. Je v nich totiž naděje na obrácení, aby i oni dosáhli Boha. Dovolte jim tedy, aby se stali vašimi učedníky alespoň skrze vaše skutky.¹⁹Evangelizace skutky (mathéteuthénai ek tón ergón). Křesťané byli podezřelou menšinou. Ignác neříká „přesvědčujte je slovy“ (což bylo často nebezpečné nebo marné), ale „učte je svým životem“. Sloveso je v pasivu (být vyučován/stát se žákem). Pohané se mají „učit“ tím, že mlčky pozorují chování křesťanů. Je to tichá misie příkladem.
2. Proti jejich hněvu vy postavte mírnost, proti jejich velikášství pokoru, proti jejich rouhání modlitby, proti jejich bludu vlídnost; a nechtějte jim oplácet stejnou mincí.
3. Svou shovívavostí dokažme, že jsme jejich bratři. My se však snažme být napodobiteli Pána:²⁰Ignác zde definuje Imitatio Christi (napodobování Krista) zcela jinak než dnešní morálka. Být jako Kristus neznamená dělat zázraky nebo moudře mluvit, ale snášet bezpráví. Vítězství křesťana nespočívá v tom, že vyhraje soudní spor, ale v tom, že unese křivdu bez nenávisti, stejně jako Pán na kříži. Kdo byl více ukřivděn? Kdo byl více oloupen? Kdo byl více zavržen?
4. Ať se tedy mezi vámi nenajde žádné ďáblovo býlí, ale v naprosté čistotě a střízlivosti zůstávejte v Ježíši Kristu, tělesně i duchovně.

Kapitola 11

1. Nastaly poslední časy!²¹Věta „Eschatoi kairoi“ (Poslední časy) je bez slovesa. Je to zvolání, téměř jako poplach. Zahanběme se tedy a mějme strach z Boží trpělivosti, aby se nám nestala soudem.²²Ignác naráží na Pavla (Řím 2,4). Boží shovívavost (to, že nás netrestá hned) má vést k pokání. Pokud ji ale člověk zneužije k laxnosti, stává se tato trpělivost důvodem pro přísnější soud. Je to varování před duchovní vlažností. Buď se totiž budeme bát nadcházejícího hněvu, nebo si zamilujeme přítomnou milost – jedno nebo druhé. Hlavně ať jsme nalezeni v Kristu Ježíši, abychom měli pravý život.
2. Nic ať se vám nezdá krásné bez něho, v němž nosím tato pouta – své duchovní perly.²³Utrpení pro Krista není trest, ale vyznamenání. Stejně jako se ženy zdobí perlami, zdobí se mučedník železem. Ignác doufá, že s těmito „šperky“ vstane i z mrtvých (anastēnai), tedy že mu zůstanou jako odznaky slávy i na věčnosti. Kéž bych v nich mohl, díky vašim modlitbám, vstát z mrtvých! Kéž bych měl na vašich modlitbách vždy podíl, abych se ocitl v údělu efezských křesťanů, kteří byli v moci Ježíše Krista vždy zajedno s apoštoly.

Kapitola 12

1. Vím, kdo jsem a komu píšu. Já jsem odsouzenec, vy jste ti, kdo došli milosrdenství. Já jsem v nebezpečí, vy jste pevně ustaveni.
2. Jste průchodem pro ty,²⁴Geografický kontext: Efez byl klíčovým přístavem a dopravním uzlem na cestě z Východu (Sýrie, Malá Asie) do Říma. Vězni odsouzení k smrti v aréně („ti, kdo jsou vedeni na smrt k Bohu“) byli často transportováni právě přes Efez. Ignác mění geografii na teologii. Efezští nejsou jen obyvatelé města na mapě, jsou „cestou k Bohu“. Jejich rolí je doprovázet mučedníky modlitbou a láskou. kdo jsou vedeni na smrt k Bohu. Jste spolu-zasvěcenci²⁵Řecké slovo symmystés je technický termín z antických pohanských mystérií (např. eleusinských). Označuje ty, kteří byli společně zasvěceni do tajemství kultu. Ignác tento pohanský termín přebírá a aplikuje na křesťany. „Tajemstvím“, do kterého jsou zasvěceni, však není tajný rituál, ale Kříž a Evangelium. Pavel ve svém listu Efezským často mluví o „tajemství“ (mysterion) Boží vůle (Ef 1,9; 3,3). Ignác tedy říká: „Jste spolu s Pavlem zasvěceni do téhož velkého tajemství Krista.“ Pavla, toho posvěceného a osvědčeného muže hodného blaženosti. Kéž bych byl nalezen v jeho šlépějích, až dosáhnu Boha! Vždyť on se o vás v Kristu Ježíši zmiňuje v každém svém listě.

Kapitola 13

1. Usilujte tedy o to, abyste se častěji scházeli k vzdávání díků Bohu a k jeho oslavě. Když se totiž často shromažďujete, bortí se Satanovy síly a ve svornosti vaší víry se maří jeho zhouba.
2. Není nic lepšího než mír, v němž zaniká každá válka vedená nebeskými i pozemskými mocnostmi.

Kapitola 14

1. Nic z toho vám neunikne, budete-li mít dokonalou víru a lásku k Ježíši Kristu. Tyto dvě ctnosti tvoří počátek a cíl života: počátkem je víra, vyvrcholením je láska. Když se tyto dvě spojí v jedno, je to Bůh sám. Všechno ostatní, co patří k mravní ušlechtilosti,²⁶Řecký termín kalokagathia (krása a dobro) byl ideálem antické výchovy – označoval dokonalého člověka, krásného tělem i duchem, ctnostného občana. Křesťanský Ignác tento pohanský termín přebírá, ale podřizuje ho víře a lásce. Křesťan je tím pravým kaloskagathos (ušlechtilým člověkem), ale ne díky cvičení v gymnáziu, ale díky následování Krista. z nich pak přirozeně vyplývá.
2. Nikdo, kdo vyznává víru, nehřeší; a nikdo, kdo má lásku, nemůže nenávidět.²⁷„Nikdo, kdo vyznává víru, nehřeší“ zní velmi absolutně (jakoby křesťan nemohl udělat chybu). Ignác to však myslí v kontextu základního směrování života. Kdo skutečně věří (má zrak upřený na Boha), nemůže setrvávat v hříchu nebo nenávisti, protože to jsou protikladné stavy. Nejde o bezhříšnost v detailech, ale o nemožnost sloužit dvěma pánům. Strom se pozná po svém ovoci. Stejně tak ti, kdo vyznávají, že patří Kristu, budou rozpoznáni podle toho, co dělají. Nyní totiž nejde o pouhé vyznání,²⁸Ignác varuje před „verbálním křesťanstvím“. V době pronásledování nestačí říkat „jsem křesťan“. Rozhoduje dynamis (moc/síla) víry, která se projeví vytrvalostí až do konce (k mučednictví). nýbrž o to, aby byl člověk až do konce nalezen v moci víry.

Kapitola 15

1. Je lepší mlčet a být, než mluvit a nebýt.²⁹Ignác zde kritizuje prázdná slova. Existují křesťané (nebo učitelé), kteří mnoho mluví o Bohu, ale jejich život („bytí“) tomu neodpovídá. Naopak ten, kdo mlčí (nebo mluví málo), ale jehož život září vírou, ten „je“. Autorita nepochází z mnoha slov, ale z integrity života. Je krásné vyučovat, pokud ten, kdo mluví, také koná. Jeden je Učitel, který řekl a stalo se; a i to, co učinil mlčky, je hodno Otce.
2. Kdo skutečně získal Ježíšovo slovo, může naslouchat i jeho mlčení,³⁰Toto je fascinující myšlenka. Evangelia jsou plná Kristových slov, ale Ignác tvrdí, že Kristus zjevoval Otce i svým mlčením (např. před Pilátem, v modlitbě, ve skrytém životě v Nazaretě). Skutečný učedník (téleios – dokonalý) není ten, kdo zná zpaměti citáty, ale ten, kdo je tak naladěn na Krista tak, že rozumí i Jeho tichu. Rozumí tomu, co Kristus neřekl, ale co vyzařoval. aby byl dokonalý – aby to, co říká, potvrzoval svými činy, a v tom, o čem mlčí, byl poznáván.
3. Pánu není nic skryto, i naše tajnosti jsou mu nablízku. Všechno tedy čiňme s vědomím, že v nás přebývá, abychom byli jeho chrámy a on byl v nás naším Bohem. Tak tomu skutečně je a tak se nám i zřetelně ukáže, budeme-li ho spravedlivě milovat.

Kapitola 16

1. Nenechte se mýlit, bratři moji: ti, kdo rozvracejí rodiny,³¹Ignác zde cituje svatého Pavla (1 Kor 6,9-10: „…ani cizoložníci… nebudou dědici Božího království“). Slovo oikophthoros (doslova „ničitel domu“) je specifický výraz pro cizoložníka, který svou nečistotou/cizoložstvím ničí domovy, rodiny. nebudou dědici Božího království.
2. Jestliže tedy ti, kdo se toho dopouštějí tělesně, propadli smrti, čím spíše ten, kdo zlou naukou kazí Boží víru, za niž byl ukřižován Ježíš Kristus? Kdo se takto poskvrnil, odejde do neuhasitelného ohně a stejně tak i ten, kdo mu naslouchá.

Kapitola 17

1. Proto přijal Pán na svou hlavu vonný olej, aby na církev dýchl neporušenost.³²Ignác naráží na evangelijní scénu v Betánii, kde žena (Marie) vylila Ježíšovi na hlavu vzácný olej (myron) (Mt 26,7; Mk 14,3). Ignác tuto událost vykládá typologicky. Ježíš nepřijal olej kvůli sobě (jako král nebo host), ale kvůli církvi. Olej na hlavě (Krista) stéká na celé tělo (Církev). Tímto olejem je aftharsia (neporušenost/nesmrtelnost). Církev „voní“ nesmrtelností jen proto, že ji Kristus vydechuje. Nemažte se pachem učení vládce tohoto věku,³³Ignác používá pavlovský titul pro Satana (archon tou aiónos toutou). Jeho učení „smrdí“ rozkladem (smrtí), zatímco Kristovo učení voní neporušeností (životem). Varování: „Nemažte se“ (mé aleiphesthe). Jde o aktivní varování – nepřijímejte tuto „kosmetiku“ ďábla, nenechte se jí načichnout. aby vás neodvlekl do zajetí a nepřipravil o život, který máte před sebou.
2. Proč se všichni nestaneme moudrými, když jsme přijali poznání Boha,³⁴Gnostici tvrdili, že spása je skrze tajné vědění (gnosis). Ignác tento termín bere a dává mu pravý obsah: Skutečná gnóze není tajná nauka, ale osoba Ježíše Krista. Kdo má Krista, má všechno vědění. jímž je Ježíš Kristus? Proč pošetile hyneme a nedbáme na dar, který nám Pán vpravdě seslal?

Kapitola 18

1. Můj duch se vydává v nic pro kříž³⁵Opět peripséma: Ignác znovu používá slovo peripséma (jako v 8. kapitole), které znamená „smetí“, „odpad“, ale v náboženském smyslu „smírná oběť“. Ignác říká: „Ve srovnání s velikostí Kříže jsem já jen prach a popel. Ale tento svůj ‚prach‘ dávám Kříži k dispozici.“ Je to vyznání totální oddanosti. Kříž není jen dřevo, je to princip spásy., který je pro nevěřící kamenem úrazu, ale pro nás spásou a věčným životem. Kde je moudrý? Kde je badatel?³⁶Ignác zde téměř doslovně cituje sv. Pavla (1 Kor 1,20). Upozorňuje na to, že křesťanství (vtělení a kříž) se zdá antickým filozofům jako bláznovství (skandalon – pohoršení/kámen úrazu). Ale právě toto „bláznovství“ zachraňuje svět. Kde je chlouba těch, kteří se nazývají rozumnými?
2. Vždyť náš Bůh, Ježíš Kristus,³⁷Toto je jedno z nejsilnějších a nejjasnějších míst v rané literatuře, kde je Ježíš přímo a bez vytáček nazván Bohem (ho theos). Proti herezím, které z něj dělaly jen člověka nebo anděla, Ignác trvá na plném božství. byl podle Božího plánu³⁸ Řecké slovo oikonomia (ekonomie) zde neznamená hospodaření s penězi, ale Boží plán spásy, strategii dějin. Vtělení nebylo náhodou, bylo součástí věčného „managementu“ spásy. nošen v lůně Marie – pocházel sice ze semene Davidova, ale zároveň z Ducha svatého. Narodil se a byl pokřtěn, aby svým utrpením očistil vodu.³⁹Voda sama o sobě nemá moc smývat hříchy. Tím, že do ní vstoupil Kristus (při svém křtu v Jordánu), obrazně vodu jakoby očistil a dal jí moc posvěcovat. Ne tím, že by byla nějak posvátná – jenom ve spojení s Kristem. Ignác dodává, že vodu očistil „svým utrpením“. To je narážka na to, že Ježíšův křest byl předobrazem jeho smrti (ponoření do vod smrti).

Kapitola 19

1. Vládci tohoto věku zůstalo utajeno Mariino panenství i její porod, stejně jako Pánova smrt – tři tajemství hlasitého volání, která se však uskutečnila v Božím tichu.⁴⁰Zajímavý oxymóron – Ignác staví do kontrastu „křik“ a „ticho“. Tři tajemství (panenské narození, porod a smrt Krista), to jsou tři pilíře spásy, které se udály v „Božím tichu“ (en hésychia theou). To znamená, že Satan („vládce tohoto věku“) si jich nevšiml. Bůh inkarnaci (vtělení) provedl jako „tajnou operaci“ za nepřátelskou linií. Satan viděl jen obyčejnou ženu a obyčejnou smrt, neviděl v tom Boha. A přece jsou to tajemství, která „křičí“ (kraugés). Teď, po vzkříšení, tato tajemství „řvou“ do celého světa a hlásají se v evangeliu.
2. Jak tedy byla zjevena věkům? Na nebi zazářila hvězda, která jasem předčila všechny ostatní; její světlo bylo nevýslovné a její novost budila úžas. Ostatní hvězdy se spolu se sluncem a měsícem staly sborem, který tuto hvězdu obklopil, ona však svým světlem všechny převyšovala. A vznikl zmatek: odkud se vzala tato novost, která se těm ostatním nepodobá?⁴¹Kosmický chór – Ignác popisuje Hvězdu (Krista), kolem které Slunce, Měsíc a ostatní hvězdy tančí v kruhu jako sbor (choros). V antice lidé věřili, že hvězdy jsou božské mocnosti, které řídí lidský osud (heimarmené). Lidé se báli osudu a hvězd. Ignác však říká: Kristova hvězda je silnější. Všechny staré astrální mocnosti (Slunce, Měsíc) se jí klaní a tvoří jí „křoví“. Tím, že přišel Kristus, byla zničena magie (elyeto pasa mageia). Křesťan se už nemusí bát horoskopů ani osudu. Kristus rozbil „pouta zla“ (determinismus).
3. Tím se začala hroutit veškerá magie a mizela všechna pouta zla. Nevědomost byla bořena a staré království se rozpadalo, neboť Bůh se zjevil v lidské podobě⁴²Zde je opět jasná polemika proti doketistům. Bůh se nezjevil jako přízrak, ale „lidským způsobem“ (anthrópinós). Právě to bylo pro starý svět (i pro Satana) tak šokující a nepochopitelné., aby přinesl novost věčného života. Tak začalo to, co bylo u Boha připraveno. Vše se dalo do pohybu, protože se chystalo zničení smrti.⁴³Celá tato kosmická podívaná (hvězda, zmatek ve vesmíru) měla jediný cíl: „plánovalo se zničení smrti“. Pro Ignáce je křesťanství náboženstvím, které řeší problém smrtelnosti.

Kapitola 20

1. Pokud mě Ježíš Kristus na základě vašich modliteb uzná za hodného a bude-li to jeho vůle, vyložím vám ve druhém spisu,⁴⁴Žádný takový „Druhý list Efezským“ se nedochoval. Buď ho Ignác nestihl napsat (byl popraven), nebo se ztratil, nebo jsou jeho myšlenky obsaženy v jiných listech (např. Římanům či Smyrenským), které psal později během cesty. který vám hodlám napsat, o čem jsem nyní začal mluvit: o Božím plánu vzhledem k novému člověku,⁴⁵Kristus je nazván „Novým člověkem“. To je pavlovský termín (Ef 2,15). Starý Adam přinesl smrt, Nový Adam (Kristus) přináší život. Boží plán (oikonomia) spočívá v nahrazení starého lidství tímto novým. Ježíši Kristu, o víře v něho a lásce k němu, o jeho utrpení a vzkříšení.
2. Učiním tak zejména, pokud mi Pán zjeví, že se všichni do jednoho, bez výjimky, scházíte ve společné milosti a v jednom jménu, v jedné víře a v Ježíši Kristu – který podle těla pochází z rodu Davidova, ale je Synem člověka i Synem Božího – abyste s nerozdělenou myslí poslouchali biskupa a kněžstvo a lámali jeden chléb, který je lékem nesmrtelnosti, protijedem proti smrti, k životu v Ježíši Kristu navždy.⁴⁶V antice lidé hledali lektvary života, magické prostředky proti nemocem a osudu. Ignác na to reaguje: Křesťané mají skutečný elixír života. Není to magie, je to Tělo Krista. Kdo jí tento Chléb, má v sobě protilátku proti smrti. Ignácova víra v reálnou přítomnost Krista v eucharistii je absolutní. Není to symbol, je to lék, který fyzicky transformuje smrtelné tělo k nesmrtelnosti.

Kapitola 21

1. Dávám za vás svůj život jako výkupné,⁴⁷Text: „Dávám za vás svůj život jako výkupné (antipsychon)…“ Slovo antipsychon znamená „náhrada za duši“ nebo „život za život“. Je to podobné jako peripséma v dřívějších kapitolách, ale osobnější. Ignác říká: „Svou smrtí v aréně platím za váš život. Jdu na smrt místo vás, abyste vy mohli žít.“ Ignác tím napodobuje Krista, který dal svou psyché jako výkupné za mnohé (Mk 10,45). i za ty, které jste k Boží poctě vyslali do Smyrny, odkud vám píšu. Děkuji Pánu a miluji Polykarpa stejně jako vás. Pamatujte na mě, jako na vás pamatuje Ježíš Kristus.
2. Modlete se za církev v Sýrii, odkud jsem veden v řetězech do Říma. Jsem sice poslední z tamních věřících⁴⁸Ignác se opět nazývá „posledním“ (eschatos) ze syrské církve. Cítí se nehodný, možná proto, že byl pronásledováním „ušetřen“ déle než ostatní, nebo kvůli své minulosti (někteří badatelé soudí, že se obrátil až v dospělosti a žil předtím hříšně, proto si říká „nedochůdče“ podobně jako Pavel)., ale byl jsem uznán za hodného, abych sloužil k Boží cti. Buďte zdrávi v Bohu Otci a v Ježíši Kristu, naší společné naději.

Přeložil: Peter Kolenčík, 2026

• 1
  Sloveso anazópyreó znamená doslova „znovu rozdmýchat oheň“ (z uhlíků). Ignác tím říká, že duchovní život Efezských, který možná trochu uhasínal, se při zprávě o jeho mučednictví znovu rozhořel do plného plamene. Nástrojem tohoto roznícení je „krev Boha“. To může odkazovat jak na eucharistii, tak na ochotu k mučednictví. Křesťan ožívá tam, kde se prolévá krev pro Krista.
• 2
  Větu „dokonale jste završili dílo, které je vám vlastní“ lze z řečtiny (syggenikon ergon) chápat vícevrstevnatě. Syggenikon odkazuje na příbuznost. Může to znamenat „dílo, které je vám vrozené“ (vaší povaze), ale také „dílo bratrské lásky“ (prokazování pomoci příbuzným ve víře). Vzhledem k tomu, že přišli Ignáce podpořit na cestě na smrt, je to projev té nejvyšší solidarity – agapé.
• 3
  Ignác rozlišuje mezi tím být křesťanem (členem církve) a být učedníkem (mathétés). Učednictví pro něj není intelektuální výuka, ale imitatio Christi (napodobování Krista) v utrpení. Dokud netrpí, cítí se neúplný. To je typický rys teologie mučednictví 2. století.
• 4
  Je tento Onésimos oním uprchlým otrokem z Pavlova listu Filemonovi? Chronologicky to možné je (pokud byl tehdy mladíkem, nyní by byl starcem). Mnozí badatelé se k tomu kloní, ale jistotu nemáme. Pro Ignáce je však důležitá kontinuita s apoštolskou dobou.
• 5
  Ignác nazývá jáhna Burra svým syndoulos (spoluotrok/spoluslužebník). Ačkoliv je Ignác biskupem a má autoritu, vůči Kristu se staví na roveň jáhna. Oba jsou „otroci“ (douloi) téhož Pána. To zjemňuje jeho jinak velmi autoritativní tón ohledně poslušnosti.
• 6
  Řecké sloveso oninémi znamená „mít užitek“, „těšit se“, „být prospěšný“. Ignác zde velmi pravděpodobně dělá slovní hříčku na jméno biskupa Onésima (což znamená „Užitečný“ nebo „Prospěšný“). Je to jemný vtip, který byl v antice oblíbený (podobně si hrál sv. Pavel se jménem Onésima v listu Filemonovi).
• 7
  Řecké sloveso hypaleiphō se zde netýká svátostného pomazání (jako při křtu či svěcení), ale odkazuje na atletiku. V antických gymnasiích trenéři natírali zápasníky olejem, aby zahřáli jejich svaly a připravili je k boji. Ignác se vidí jako atlet, který jde do arény (Řím) na smrtelný zápas. Efezští křesťané by měli být jeho „trenéry“ – oni ho mají povzbuzovat a připravovat svou vírou a trpělivostí, ne on je. Je to projev Ignácovy hluboké pokory.
• 8
  Slovo thysiastérion (obětiště/oltář) zde Ignác nepoužívá pro kamenný stůl, ale pro celé bohoslužebné shromáždění. Prostor, kde se slaví bohoslužby, je posvátným okrskem. Kdo se z pýchy nebo „soukromé zbožnosti“ vyčlení ze společné liturgie (nepřijde „k oltáři“), ten se sám exkomunikuje („připravuje se o chléb“). Být křesťanem pro Ignáce znamená být fyzicky přítomen u eucharistie.
• 9
  Ohánět se Jménem (to onoma peripherein) – jde o lidi, kteří si říkají „křesťané“ (nosí Jméno), ale jejich život a nauka tomu neodpovídají. Sloveso peripherein (nosit dokola) může naznačovat určitou okázalost nebo pokrytectví – chlubí se titulem, ale „páchají věci nehodné Boha“.
• 10
  Ignác je nazývá kynes lathrodēktai (psi, kteří koušou skrytě/tajně/ze zálohy). Nejde o vlky, kteří útočí otevřeně, ale o zákeřné vnitřní nepřátele, jejichž hereze je jako infekce (vzteklina), která se „těžko léčí“ (dystherapeutous).
• 11
  Potvrzení jeho lidského původu (proti doketistům) i božského původu (proti ebionitům).
• 12
  Pathétos: Schopný trpět (jako člověk na kříži). Apathés: Nepodléhající utrpení (jako Bůh, jehož podstata nemůže být zraněna). Ignác tím říká: Ten samý, který visel na kříži a krvácel, je zároveň nesmrtelný Bůh. Nelze je oddělit.
• 13
  Text: „…peripséma hymón kai hagnizomai…“ Filologický oříšek – slovo peripséma (περίψημα) doslova znamená „to, co se setře při mytí“, „špína“, „smetí“ nebo „odpad“. Sv. Pavel ho používá v 1. listu Korintským 4,13 („stali jsme se jakoby smetím tohoto světa“). V antickém a helénistickém kontextu však toto slovo získalo druhotný, obětní význam. Označovalo člověka (zločince nebo otroka), který byl obětován, aby na sebe vzal hříchy nebo neštěstí města (obětní beránek, pharmakos). Když tedy Ignác říká „jsem vaše peripséma“, vyjadřuje tím dvě věci naráz: extrémní pokoru (Jsem jen „smetí“ pod vašima nohama) a obětní zástupnost (Jsem obětí, která se za vás vydává, aby od vás odvrátila zlo). V češtině je těžké zachytit oba póly (špínu i svatost oběti). Volil jsem liturgičtější „smírná oběť“ (v souladu s následujícím slovesem hagnizomai – očišťuji se/zasvěcuji se), protože kontext mučednictví zde převažuje nad pouhým sebepokořováním.
• 14
  Teologie: Toto je klíčová protignostická věta. Gnostici pohrdali tělem a hmotou. Ignác naopak tvrdí: Pro křesťana není nic profánního. I jídlo, práce, manželství nebo cestování („to, co konáte podle těla“) se stává „duchovním“ (pneumatika), pokud se to děje v Kristu. Důsledek: Ignác neruší rozdíl mezi tělem a duchem, ale tvrdí, že inkarnace (vtělení) Krista posvětila lidskou činnost. Křesťan nežije dva životy (náboženský v neděli a světský v týdnu), ale jeden celistvý život v Kristu.
• 15
  Toto není jen obrazná mluva. Ve starověku bylo gesto fyzického zacpání uší při poslechu rouhání nebo hereze bráno vážně jako obranný mechanismus duše. Uši byly považovány za bránu, kudy může do srdce vstoupit jed (falešná nauka).
• 16
  Text: „…vyzdvihováni strojem (mechané) Ježíše Krista, kterým je kříž…“ Řecké slovo mechané (odkud máme „mechanismus“ či „mašina“) zde neoznačuje nějaký abstraktní prostředek, ale konkrétní stavební jeřáb (kladkostroj), který se používal na antických stavbách ke zvedání těžkých kvádrů do výšky. Alegorie je tedy postavena následovně: kámen = věřící člověk (tíha hříchu ho táhne dolů); jeřáb = kříž (dřevěná konstrukce, která zvedá); lano = Duch svatý (který spojuje kámen s jeřábem a táhne); vrátek/kladka (anagógeus) = víra (to, co ten pohyb zprostředkovává a táhne vzhůru). Ignác pravděpodobně viděl velké stavební projekty a použil tento obraz, aby ukázal, že spása je „pozvednutí“ člověka k Bohu.
• 17
  Slovo synodos (synoda) zde má svůj původní význam: syn (spolu) + hodos (cesta). Jsou to „druhové na cestě“. Ignác tím myslí jak duchovní cestu k Bohu, tak pravděpodobně i doslovný doprovod, který mu Efezští poskytli na kusu jeho cesty do Říma.
• 18
  Tento výraz má pravděpodobně pohanský kontext. Ignác zde používá jazyk pohanských náboženských procesí. Při slavnostech (např. v Efezu na počest Artemis) šli lidé v průvodu a nesli sochy bohů, modely chrámů a posvátné předměty. Byli to theoforoi (nosiči boha). Ignác si tento výraz propůjčuje a dává mu nový, křesťanský význam. Křesťané nenosí sochy na ramenou, ale nesou Boha, Krista a chrám uvnitř sebe. Jsou to živé svatostánky. Je to krásný příklad inkulturace – Ignác bere něco, co Efezané viděli na ulici každý den, a ukazuje jim jak mají žít jako křesťané.
• 19
  Evangelizace skutky (mathéteuthénai ek tón ergón). Křesťané byli podezřelou menšinou. Ignác neříká „přesvědčujte je slovy“ (což bylo často nebezpečné nebo marné), ale „učte je svým životem“. Sloveso je v pasivu (být vyučován/stát se žákem). Pohané se mají „učit“ tím, že mlčky pozorují chování křesťanů. Je to tichá misie příkladem.
• 20
  Ignác zde definuje Imitatio Christi (napodobování Krista) zcela jinak než dnešní morálka. Být jako Kristus neznamená dělat zázraky nebo moudře mluvit, ale snášet bezpráví. Vítězství křesťana nespočívá v tom, že vyhraje soudní spor, ale v tom, že unese křivdu bez nenávisti, stejně jako Pán na kříži.
• 21
  Věta „Eschatoi kairoi“ (Poslední časy) je bez slovesa. Je to zvolání, téměř jako poplach.
• 22
  Ignác naráží na Pavla (Řím 2,4). Boží shovívavost (to, že nás netrestá hned) má vést k pokání. Pokud ji ale člověk zneužije k laxnosti, stává se tato trpělivost důvodem pro přísnější soud. Je to varování před duchovní vlažností.
• 23
  Utrpení pro Krista není trest, ale vyznamenání. Stejně jako se ženy zdobí perlami, zdobí se mučedník železem. Ignác doufá, že s těmito „šperky“ vstane i z mrtvých (anastēnai), tedy že mu zůstanou jako odznaky slávy i na věčnosti.
• 24
  Geografický kontext: Efez byl klíčovým přístavem a dopravním uzlem na cestě z Východu (Sýrie, Malá Asie) do Říma. Vězni odsouzení k smrti v aréně („ti, kdo jsou vedeni na smrt k Bohu“) byli často transportováni právě přes Efez. Ignác mění geografii na teologii. Efezští nejsou jen obyvatelé města na mapě, jsou „cestou k Bohu“. Jejich rolí je doprovázet mučedníky modlitbou a láskou.
• 25
  Řecké slovo symmystés je technický termín z antických pohanských mystérií (např. eleusinských). Označuje ty, kteří byli společně zasvěceni do tajemství kultu. Ignác tento pohanský termín přebírá a aplikuje na křesťany. „Tajemstvím“, do kterého jsou zasvěceni, však není tajný rituál, ale Kříž a Evangelium. Pavel ve svém listu Efezským často mluví o „tajemství“ (mysterion) Boží vůle (Ef 1,9; 3,3). Ignác tedy říká: „Jste spolu s Pavlem zasvěceni do téhož velkého tajemství Krista.“
• 26
  Řecký termín kalokagathia (krása a dobro) byl ideálem antické výchovy – označoval dokonalého člověka, krásného tělem i duchem, ctnostného občana. Křesťanský Ignác tento pohanský termín přebírá, ale podřizuje ho víře a lásce. Křesťan je tím pravým kaloskagathos (ušlechtilým člověkem), ale ne díky cvičení v gymnáziu, ale díky následování Krista.
• 27
  „Nikdo, kdo vyznává víru, nehřeší“ zní velmi absolutně (jakoby křesťan nemohl udělat chybu). Ignác to však myslí v kontextu základního směrování života. Kdo skutečně věří (má zrak upřený na Boha), nemůže setrvávat v hříchu nebo nenávisti, protože to jsou protikladné stavy. Nejde o bezhříšnost v detailech, ale o nemožnost sloužit dvěma pánům.
• 28
  Ignác varuje před „verbálním křesťanstvím“. V době pronásledování nestačí říkat „jsem křesťan“. Rozhoduje dynamis (moc/síla) víry, která se projeví vytrvalostí až do konce (k mučednictví).
• 29
  Ignác zde kritizuje prázdná slova. Existují křesťané (nebo učitelé), kteří mnoho mluví o Bohu, ale jejich život („bytí“) tomu neodpovídá. Naopak ten, kdo mlčí (nebo mluví málo), ale jehož život září vírou, ten „je“. Autorita nepochází z mnoha slov, ale z integrity života.
• 30
  Toto je fascinující myšlenka. Evangelia jsou plná Kristových slov, ale Ignác tvrdí, že Kristus zjevoval Otce i svým mlčením (např. před Pilátem, v modlitbě, ve skrytém životě v Nazaretě). Skutečný učedník (téleios – dokonalý) není ten, kdo zná zpaměti citáty, ale ten, kdo je tak naladěn na Krista tak, že rozumí i Jeho tichu. Rozumí tomu, co Kristus neřekl, ale co vyzařoval.
• 31
  Ignác zde cituje svatého Pavla (1 Kor 6,9-10: „…ani cizoložníci… nebudou dědici Božího království“). Slovo oikophthoros (doslova „ničitel domu“) je specifický výraz pro cizoložníka, který svou nečistotou/cizoložstvím ničí domovy, rodiny.
• 32
  Ignác naráží na evangelijní scénu v Betánii, kde žena (Marie) vylila Ježíšovi na hlavu vzácný olej (myron) (Mt 26,7; Mk 14,3). Ignác tuto událost vykládá typologicky. Ježíš nepřijal olej kvůli sobě (jako král nebo host), ale kvůli církvi. Olej na hlavě (Krista) stéká na celé tělo (Církev). Tímto olejem je aftharsia (neporušenost/nesmrtelnost). Církev „voní“ nesmrtelností jen proto, že ji Kristus vydechuje.
• 33
  Ignác používá pavlovský titul pro Satana (archon tou aiónos toutou). Jeho učení „smrdí“ rozkladem (smrtí), zatímco Kristovo učení voní neporušeností (životem). Varování: „Nemažte se“ (mé aleiphesthe). Jde o aktivní varování – nepřijímejte tuto „kosmetiku“ ďábla, nenechte se jí načichnout.
• 34
  Gnostici tvrdili, že spása je skrze tajné vědění (gnosis). Ignác tento termín bere a dává mu pravý obsah: Skutečná gnóze není tajná nauka, ale osoba Ježíše Krista. Kdo má Krista, má všechno vědění.
• 35
  Opět peripséma: Ignác znovu používá slovo peripséma (jako v 8. kapitole), které znamená „smetí“, „odpad“, ale v náboženském smyslu „smírná oběť“. Ignác říká: „Ve srovnání s velikostí Kříže jsem já jen prach a popel. Ale tento svůj ‚prach‘ dávám Kříži k dispozici.“ Je to vyznání totální oddanosti. Kříž není jen dřevo, je to princip spásy.
• 36
  Ignác zde téměř doslovně cituje sv. Pavla (1 Kor 1,20). Upozorňuje na to, že křesťanství (vtělení a kříž) se zdá antickým filozofům jako bláznovství (skandalon – pohoršení/kámen úrazu). Ale právě toto „bláznovství“ zachraňuje svět.
• 37
  Toto je jedno z nejsilnějších a nejjasnějších míst v rané literatuře, kde je Ježíš přímo a bez vytáček nazván Bohem (ho theos). Proti herezím, které z něj dělaly jen člověka nebo anděla, Ignác trvá na plném božství.
• 38
  Řecké slovo oikonomia (ekonomie) zde neznamená hospodaření s penězi, ale Boží plán spásy, strategii dějin. Vtělení nebylo náhodou, bylo součástí věčného „managementu“ spásy.
• 39
  Voda sama o sobě nemá moc smývat hříchy. Tím, že do ní vstoupil Kristus (při svém křtu v Jordánu), obrazně vodu jakoby očistil a dal jí moc posvěcovat. Ne tím, že by byla nějak posvátná – jenom ve spojení s Kristem. Ignác dodává, že vodu očistil „svým utrpením“. To je narážka na to, že Ježíšův křest byl předobrazem jeho smrti (ponoření do vod smrti).
• 40
  Zajímavý oxymóron – Ignác staví do kontrastu „křik“ a „ticho“. Tři tajemství (panenské narození, porod a smrt Krista), to jsou tři pilíře spásy, které se udály v „Božím tichu“ (en hésychia theou). To znamená, že Satan („vládce tohoto věku“) si jich nevšiml. Bůh inkarnaci (vtělení) provedl jako „tajnou operaci“ za nepřátelskou linií. Satan viděl jen obyčejnou ženu a obyčejnou smrt, neviděl v tom Boha. A přece jsou to tajemství, která „křičí“ (kraugés). Teď, po vzkříšení, tato tajemství „řvou“ do celého světa a hlásají se v evangeliu.
• 41
  Kosmický chór – Ignác popisuje Hvězdu (Krista), kolem které Slunce, Měsíc a ostatní hvězdy tančí v kruhu jako sbor (choros). V antice lidé věřili, že hvězdy jsou božské mocnosti, které řídí lidský osud (heimarmené). Lidé se báli osudu a hvězd. Ignác však říká: Kristova hvězda je silnější. Všechny staré astrální mocnosti (Slunce, Měsíc) se jí klaní a tvoří jí „křoví“. Tím, že přišel Kristus, byla zničena magie (elyeto pasa mageia). Křesťan se už nemusí bát horoskopů ani osudu. Kristus rozbil „pouta zla“ (determinismus).
• 42
  Zde je opět jasná polemika proti doketistům. Bůh se nezjevil jako přízrak, ale „lidským způsobem“ (anthrópinós). Právě to bylo pro starý svět (i pro Satana) tak šokující a nepochopitelné.
• 43
  Celá tato kosmická podívaná (hvězda, zmatek ve vesmíru) měla jediný cíl: „plánovalo se zničení smrti“. Pro Ignáce je křesťanství náboženstvím, které řeší problém smrtelnosti.
• 44
  Žádný takový „Druhý list Efezským“ se nedochoval. Buď ho Ignác nestihl napsat (byl popraven), nebo se ztratil, nebo jsou jeho myšlenky obsaženy v jiných listech (např. Římanům či Smyrenským), které psal později během cesty.
• 45
  Kristus je nazván „Novým člověkem“. To je pavlovský termín (Ef 2,15). Starý Adam přinesl smrt, Nový Adam (Kristus) přináší život. Boží plán (oikonomia) spočívá v nahrazení starého lidství tímto novým.
• 46
  V antice lidé hledali lektvary života, magické prostředky proti nemocem a osudu. Ignác na to reaguje: Křesťané mají skutečný elixír života. Není to magie, je to Tělo Krista. Kdo jí tento Chléb, má v sobě protilátku proti smrti. Ignácova víra v reálnou přítomnost Krista v eucharistii je absolutní. Není to symbol, je to lék, který fyzicky transformuje smrtelné tělo k nesmrtelnosti.
• 47
  Text: „Dávám za vás svůj život jako výkupné (antipsychon)…“ Slovo antipsychon znamená „náhrada za duši“ nebo „život za život“. Je to podobné jako peripséma v dřívějších kapitolách, ale osobnější. Ignác říká: „Svou smrtí v aréně platím za váš život. Jdu na smrt místo vás, abyste vy mohli žít.“ Ignác tím napodobuje Krista, který dal svou psyché jako výkupné za mnohé (Mk 10,45).
• 48
  Ignác se opět nazývá „posledním“ (eschatos) ze syrské církve. Cítí se nehodný, možná proto, že byl pronásledováním „ušetřen“ déle než ostatní, nebo kvůli své minulosti (někteří badatelé soudí, že se obrátil až v dospělosti a žil předtím hříšně, proto si říká „nedochůdče“ podobně jako Pavel).