Vlastní text překladu
Kompletní český překlad všech 4 knih Libri Carolini lze nalézt níže:
Kniha I – Liber I – odkaz zde.
Kniha II – Liber II – odkaz zde.
Kniha III – LIber III – odkaz zde.
Kniha IV – Liber IV – odkaz zde.
Předmluva k českému překladu Libri Carolini
O díle
Libri Carolini (plným názvem Opus Caroli regis contra synodum – „Dílo krále Karla proti synodě“, v Bastgenově edici pak jako Libri Carolini, sive Caroli Magni Capitulare de Imaginibus, nebo někdy jako česky někdy jako „Karolinské knihy“) je monumentální teologický traktát rozdělený do čtyř knih. Představuje jeden z nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších textů karolinské renesance, který se zabývá rolí náboženských obrazů, ikonoklasmem (obrazoborectvím) a otázkou církevní tradice.
Kdo, kdy a proč dílo napsal
- Kdy: Text vznikal na franském dvoře v letech 790–793.
- Kdo: Přestože dílo bylo oficiálně vydáno jménem samotného franského krále Karla Velikého, on sám jej fyzicky nepsal. Dnes se historici shodují, že hlavním autorem a hybatelem textu byl Theodulf z Orléansu, vynikající básník, teolog a jeden z nejučenějších mužů Karlova dvora. Na textu se pravděpodobně konzultačně podíleli i další učenci, například Alkuin z Yorku.
- Proč: Hlavním podnětem k sepsání byl Druhý nikajský koncil z roku 787. Ten v Byzantské říši nařídil úctu k obrazům a ukončil první vlnu obrazoborectví (ikonoklasmu). Papež Hadrián I. s usnesením souhlasil a poslal Karlovi na franský dvůr latinský překlad aktů tohoto koncilu. Autoři Libri Carolini závěry tohoto koncilu zásadně odmítli. Značnou roli pravděpodobně hrál i politický rozměr celé záležitosti. Franská říše nebyla na Druhý nikajský koncil pozvána a Karel Veliký proto odmítal přijmout jeho závěry bez vlastního posouzení. Sepsáním Libri Carolini chtěl ukázat, že i franský dvůr disponuje teologickou autoritou schopnou hodnotit rozhodnutí východních synod. Text tak nepředstavoval pouze teologickou polemiku o obrazech, ale zároveň vyjadřoval snahu Karlovy říše vystupovat jako samostatný a rovnocenný ochránce pravověrné křesťanské víry vedle Byzance. Navzdory přítomnosti tohoto motivu, dílo svědčí o výrazné zbožnosti jeho autorů, o jejich hluboké úctě k Písmu svatému a o snaze zakládat své argumenty na Bibli a tradici církve. Text proto působ jako upřímný projev křesťanské víry a biblické zbožnosti franského intelektuálního prostředí.
- Argument špatného překladu: Tradiční výklad často (a poněkud alibisticky) svádí celou karolinskou reakci na špatný latinský překlad aktů II. Nikajského koncilu, který papež Karlovi poslal. Zjednodušené tvrzení je např. že latinský text nedokázal rozlišit řecké pojmy pro prostou úctu a božské klanění. Ovšem redukovat Libri Carolini na pouhý omyl je vůči franským učencům nespravedlivé a historicky nepřesné. Autoři spisu byli špičkoví intelektuálové karolinské renesance, kteří mistrně ovládali svobodná umění, gramatiku i rétoriku. Jak ukazuje samotný text Libri Carolini (např. Kniha III, kapitola XV, případně IV. XXIII), nešlo o pouhé jazykové nedorozumění, nýbrž o hluboký teologický střet. Frankové byzantskou snahu o jemné sémantické rozlišování (kdy se obrazům prokazuje „jen“ úcta, zatímco Bohu klanění) ostře odmítli jako slovní kličku a modlářství. Autoři Libri Carolini jasně argumentují, že slova nezachrání podstatu činu. Fyzický akt uctívání neživé hmoty (zapalování svící, líbání, padání na kolena před dřevem či barvou) je pro ně nepřípustný, ať už se nazve jakkoliv. Pro Západ tak vytyčili typickou „zlatou střední cestu“: Obrazy se nemají obrazoborecky ničit, ale absolutně se jim nemá nijak klanět. Mají sloužit primárně jako výzdoba chrámů (ornamentum) a jako připomínka či učebnice biblických příběhů pro negramotný lid (memoria rerum gestarum).
V jaké podobě se nám dílo zachovalo
Zachování textu je z paleografického i historického hlediska obrovským unikátem.
- Původní pracovní koncept (Vaticanus Latinus 7207): Vatikánská apoštolská knihovna uchovává rukopis, který je považován za pracovní verzi textu vzniklou na dvoře Karla Velikého. Rukopis obsahuje četné opravy, vsuvky a marginální poznámky psané tironskými notami. Tyto poznámky pravděpodobně zaznamenávají reakce Karla Velikého při společném čtení textu na královském dvoře; často se v nich objevují stručná hodnotící slova jako optime („výborně“) či bene („dobře“).
- Čistopis (Arsenal 663): Druhý klíčový rukopis, dnes uložený v Paříži (Bibliothèque de l’Arsenal, ms. 663), představuje uhlazený a krasopisný opis textu. Badatelé se domnívají, že mohl být připraven pro zaslání papeži do Říma, ačkoliv není jisté, zda se tam v této podobě skutečně dostal.
- Tiskem vyšlo např. roku 1549 zásluhou francouzského historika Jeana du Tillet. V období reformace se pak text stal významným historickým argumentem v polemikách o úctě k obrazům.
Český překlad
V českém prostředí se objevují pouze velmi krátké úryvky, většinou ve studijních skriptech nebo jako citace v odborných studiích o středověkém umění a teologii. Publikování tohoto kompletního českého překladu tak představuje průkopnický krok, který zaplňuje výraznou mezeru v české medievistice.
Přeložil a editoval: Peter Kolenčík, 2026, zveřejněno se souhlasem. Překlad z latinského textu, který vycházel z edice: Bastgen, Hubertus (ed.): (1924), Libri Carolini sive Caroli Magni capitulare de imaginibus, Monumenta Germaniae Historica, Concilia II, Suppl. (Hannoverae et Lipsiae).
