Uctívali ikony i světci jako Jan Zlatoústý? Jak úcta vznikla?

Autor: Lynn Martin¹

Tento článek je pátým (a posledním) v sérii, ve které posuzuji římskokatolickou a pravoslavnou praxi ikonodulie – prokazování úcty obrazům. V předchozích článcích jsem se zabýval důkazy z doby před rokem 313, kdy Konstantin začal projevovat přízeň křesťanství. Tento článek se bude zabývat důkazy z období následujícího.

Zde jsou příspěvky v této sérii:

• Můj první příspěvek uvádí a shrnuje problematiku uctívání ikon. Zabývá se některými zásadními námitkami a propojuje rozličné důkazy.
• Můj druhý příspěvek se zabývá archeologickými důkazy raného křesťanského umění. Jelikož jsou důkazy z oblasti umění nejednoznačnější, dokládám pouze střízlivější tvrzení, že archeologické nálezy nenaznačují, že by před rokem 313 bylo uctívání obrazů běžnou křesťanskou praxí.
• Můj třetí příspěvek rozebírá Písmo a teologii a otázku, zda je lze použít na podporu uctívání obrazů (na rozdíl od uctívání model). Dospívám k závěru, že Písmo se staví spíše proti této praxi, ačkoliv ji výslovně nezmiňuje.
• Můj čtvrtý příspěvek se do hloubky zabývá předkonstantinovskými svědectvími – církevními otci před rokem 313. Zcela jasně ukazuje, že v předkonstantinovské církvi panovala shoda na odmítání uctívání obrazů.
• Můj pátý příspěvek rozebírá některé strategie, které pravoslavní a jiní používají k obhajobě své víry, a ukazuje, proč nefungují.
• Můj šestý příspěvek – který právě čtete – zkoumá důkazy počínaje rokem 313, aby zjistil, jak mohlo uctívání obrazů vzniknout. Zkoumám spisy Jana Zlatoústého a dalších oblíbených světců pravoslavných a ukazuji, že tito církevní otcové ikonodulii nepraktikovali. Rovněž nastiňuji, jak se uctívání obrazů mohlo pomalu vkrást do církve, aniž by vyvolalo větší pozornost.
• Můj sedmý a poslední příspěvek rozebírá možnost, že by ikonodulie mohla být legitimní změnou. Ukazuji, že ikonodulie nesplňuje kritéria, která římští katolíci či pravoslavní navrhují pro nauky a praktiky, jež se mohou měnit.

Cíle příspěvku

Mé předchozí články ukázaly, že před rokem 313 nebylo uctívání obrazů legitimní křesťanskou praxí. Ve skutečnosti jsou důkazy pro toto období tak silné a tak konzistentní, že nevíme o nikom, kdo by se hlásil ke křesťanské církvi a zároveň obrazům prokazoval úctu.

V tomto článku si kladu dva cíle:

1. Poskytnout důkazy o tom, že někteří z nejvýznamnějších a nejoblíbenějších svatých pravoslavné církve ikony neuctívali a že se tato praxe netěšila nezpochybnitelné vážnosti ještě zhruba sto let po roce 313.
2. Nabídnout předběžnou analýzu historických dat, která nastíní, jak a kdy se prokazování úcty obrazům stalo křesťanskou praxí.

Hodnocení Jana Zlatoústého (cca 347–407)

Když jsem se původně pustil do studia pohledu rané církve na obrazy, zveřejnil jsem svá zjištění na jednom internetovém fóru. V té chvíli jsem vycházel pouze z předkonstantinovských pramenů, abych ukázal, že před rokem 313 nebylo prokazování úcty obrazům legitimní křesťanskou praxí. Jedna z reakcí, kterou jsem obdržel, však zněla, že nezáleží na tom, co si tito autoři mysleli, protože nebyli tak důležití jako církevní představitelé, kterých si pravoslavní váží mnohem více, jako například Jan Zlatoústý.

To byl samozřejmě jen argumentační úskok, neboť jsem svůj závěr nezakládal na tom, co si mysleli nejrespektovanější jednotlivci – upozorňoval jsem na to, že všechny prameny, které máme z doby před rokem 313, konzistentně ukazují, že křesťané v té době obrazům úctu neprokazovali. Kdyby Jan Zlatoústý, který žil později, ikonám úctu prokazoval, dokazovalo by to pouze, že mezi jejich dobou a jeho časem došlo ke změně.

Protože si však Jana Zlatoústého vážím, rozhodl jsem se prozkoumat jeho spisy, abych zjistil, zda ikonodulii zastával. Jelikož jsem se studiu Jana Zlatoústého věnoval nejpodrobněji, věnuji mu celou samostatnou sekci, než přejdu k dalším autorům. To, co jsem zjistil, samozřejmě ukázalo, že námitka mého oponenta neobstojí. Jan Zlatoústý si ikony neuctíval.

Vrcholným příkladem obrazu, který uvádí, byl obraz světský.

V několika případech Jan používá příklad obrazu jako něčeho, co požívá úcty. Nicméně je nápadné, že vždy odkazuje na obraz světského vládce. Kdyby se praktikovalo uctívání ikon, obrazy Krista a svatých by v církvi požívaly mnohem větší úcty než obrazy světského krále!

Když Kristus vstoupil do Církve a ona byla utvořena z něj a on se s ní sjednotil v duchovním styku… Manželství je předobrazem přítomnosti Krista, a ty se při něm opíjíš? Řekni mi; kdybys viděl obraz krále, zneuctil bys ho? Nikoli.

(Homilie na list Koloským, Kol 4,12–13)²

Ty pak, která jsi věřící žena… uvědom si, že jsi byla spojena s Kristem, a zdrž se této nepatřičnosti [líčení]… Buďme tedy zdrženliví v tom, abychom se činili nepřístojnými. Vždyť žádné z Božích děl není nedokonalé ani nepotřebuje, aby je člověk napravoval. Vždyť ani u císařova obrazu by nebylo bezpečné, kdyby se někdo po jeho vztyčení pokoušel přidat k němu něco vlastního — vystavil by se krajnímu nebezpečí. Jestliže tedy pracuje člověk a ty nic nepřidáváš, pak když koná Bůh, chceš jeho dílo opravovat?

(Homilie na Matouše 9,9)³

Řekni mi: kdyby někdo tupil své vládce, urážel ty, kdo mají moc — koho tím zraňuje? Sebe, nebo je? Jasně že sobě.Tedy ten, kdo uráží vládce, neuráží jeho, ale sebe – a ten, kdo uráží křesťana, neuráží skrze něj Krista? Vůbec ne, říkáš. Co tedy říkáš? Kdo hází kamenem po obrazech krále, po kom hází? Není to po sobě samém? Jestliže tedy ten, kdo hází kamenem po obraze pozemského krále, ubližuje sám sobě, neubližuje snad i ten, kdo uráží obraz Boží (neboť člověk je obrazem Božím), sám sobě?

(Homilie na 1. list Tesalonickým, 1 Te 5,12–13)⁴

Poslední citát rovněž naznačuje, že Jan nevěřil tomu, že činy vykonané vůči obrazu jsou vykonány vůči námětu obrazu; nepovažuje obrazy za zástupce toho, koho znázorňují (předobrazu).

Obrazy jsou pohanskou praktikou

Kdykoli Jan mluví o prokazování úcty obrazům, například o klanění se jim, používá jako příklad nekřesťany. Kdyby křesťané prokazovali úctu obrazům, pravděpodobně by použil příklady, které jim byly bližší.

Neboť hrozná, hrozná věc je láska k penězům… proto ji Pavel nazval „modloslužbou“: … A jako Řek pečlivě opatruje svůj tesaný obraz, tak i ty svěřuješ své zlato dveřím a závorám; pořizuješ si truhlu místo svatyně a ukládáš je do stříbrných nádob. Ale neklaníš se mu jako on obrazu? A přece mu věnuješ veškerou péči.⁵

(Homilie na evangelium svatého Jana, Jan 11,49–50)⁶

Řekni mi tedy: co máš odpovědět Řekovi, jestliže loupíš a hromadíš majetek? Řekneš mu snad: „Zanech modloslužby, poznej Boha a nepřibližuj se ke zlatu a stříbru“? … Neříkej mi tedy, že neuctíváš zlatý obraz, ale dokaž mi to tím, že nebudeš činit to, k čemu tě zlato pobízí. … Jestliže tedy netesáš obrazy jako oni, přesto se s velkou horlivostí skláníš pod tíhou týchž vášní.

(Homilie na Římanům 2,17–18)⁷

„Ale,“ říká někdo, „to by se mělo dít bez rozkladu našich těl; měla by zůstat celistvá.“ A k čemu by to bylo ku prospěchu živým nebo zemřelým? … Za třetí: těla by byla nadměrně milována a většina lidí by se stala tělesnější a hrubší; a jestliže už nyní někteří lpí na hrobech a rakvích lidí, kteří sami již zahynuli, co by asi činili, kdyby měli dokonce zachován i jejich obraz? … Za sedmé: mnozí, kdo ztratili své blízké, by opustili svá města, usadili by se v hrobech a propadli by šílenství, neustále rozmlouvajíce se svými mrtvými. Vždyť jestliže už nyní lidé vytvářejí obrazy, protože si nemohou uchovat tělo (neboť to — ať chtějí nebo ne — se jim neustále vytrácí a uniká), a jsou připoutáni k dřevěným deskám, jaké obludnosti by teprve byli vymysleli?

(Homilie na Matouše 10,23)⁸

Zbožňování obrazů mu připadá pošetilé

Jan vypráví, jak podle jeho názoru vznikla modloslužba – z prokazování úcty obrazům mrtvých. Tento popud nazývá „slabostí duše“, „nerozumným zvykem“ a „výstředností“.

Prozkoumejme, chcete-li, odkud modloslužba vzešla. Jistý moudrý muž nám vypráví, že jeden boháč, stižený předčasným zármutkem nad ztrátou syna a nemající pro svůj žal útěchu, utěšoval svou vášeň tímto způsobem: nechal zhotovit neživý obraz zemřelého, a když na něj neustále hleděl, zdálo se mu, že skrze ten obraz má svého zesnulého stále u sebe… a když s obrazem uctivě zacházel, aby mu vzdal čest, přenesl tento zvyk do modloslužby. Vzešlo to tedy ze slabosti duše, z nerozumného zvyku, z rozmařilosti

(Homilie na list Efezským, Ef 5,5–6)⁹

Podporoval Jan Zlatoústý ikonodulii?

Ačkoli tyto citáty ukazují, že ikonodulie nebyla za dnů Jana Zlatoústého běžnou praxí, slyšel jsem argumenty, že Jan ikonodulii podporoval. Pojďme prozkoumat citáty, které se na podporu tohoto tvrzení uvádějí:

Králové vztyčují vítězné sochy k poctě vojevůdců, kteří dobyli vítězství; též vznešení mužové staví vítězné obrazy a sloupy k uctění vozatajů a zápasníků, a nápisem nutí samu hmotu, aby jako živými ústy zvěstovala vítězství. Jiní vzdávají vítězům chválu v knihách a listech, toužíce ukázat, že ve svém velebení jsou mocnější než ti, jimž se chvály dostává. Řečníci i malíři, řezbáři i sochaři, národy i vládci, města i vesnice – ti všichni pohlížejí na vítěze s úžasem; však nikdo nikdy nevyobrazil k poctě toho, kdo z boje uprchl a nebil se.

(Rozhovor o 3. žalmu)¹⁰

To jen dokazuje, že Jan věděl o tom, že lidé vzdávají čest druhým tím, že vytvářejí jejich obrazy – není divu, že to věděl! Zde však nejde o prokazování úcty obrazům, ani to Jan neschvaluje; pouze to popisuje.

A stalo se to tak častým, že toto jméno [svatého Meletia] se rozeznělo ze všech stran, všude – v postranních uličkách i na tržišti, na polích i na cestách. Ale vy jste to neprožívali jen u jména, nýbrž i u zobrazení jeho těla. Alespoň to, co jste činili se jmény, jste praktikovali i v případě obrazu onoho muže. Vždyť vskutku mnozí vryli onen svatý obraz do prstenů, pečetidel, pohárů i na stěny ložnic a všude možně, takže člověk o onom svatém jménu nejen slyšel, ale také všude viděl zobrazení jeho těla a měl tak dvojí útěchu pro svou ztrátu.

(Homilie ke chvále svatého Meletia)¹¹

Zdá se, že text skutečně naznačuje jakési prvopočátky ikonodulie. Doposud se však nic neříká o 1) prokazování úcty klaněním nebo líbáním, 2) modlitbě ke světci skrze obraz nebo 3) považování obrazu za zástupce světce (s výjimkou útěchy v zármutku). Je zde však patrná zdánlivě nevinná touha po zbožňování Meletia.

Co je však nejdůležitější: všimněte si, že Zlatoústý tento příběh popisuje jako ojedinělý či překvapivý jev. Je to, jako by pro uctívání svatých neměl žádnou kategorii; popisuje počínání lidí tak, jako by potřebovalo vysvětlení, a ne jako dobrý příklad praxe, kterou by již znal a oceňoval. Netušil, že je to teprve začátek. To, co jeho farníci tehdy dělali, bylo časem neúměrně zveličeno a nakonec učiněno povinným pro všechny křesťany.

Prokazoval tedy Jan Zlatoústý úctu ikonám?

Docházím tedy k závěru, že Jan Zlatoústý ikonodulii nepraktikoval. Tato praxe se v jeho době teprve začínala objevovat. Prokazování úcty ikonám nebylo praxí, s níž by byl nejoblíbenější svatý pravoslavných obeznámen.

Zkoumání dalších svatých

V této části zhodnotím prameny, které ukazují, jak na obrazy nahlíželi někteří z nejvýznamnějších otců konstantinovského a pokonstantinovského období. Jejich spisy nám rovněž poskytnou cenná historická data o tom, co dělali ostatní křesťané za jejich života.

Jelikož se zaměřuji na to, co se dělo před rokem 313, nikoliv po něm, nevěnoval jsem čas vyhledávání každého možného citátu, který by se k této otázce mohl vztahovat, jako jsem to učinil ve svém minulém článku. Věřím však, že citátů je dostatek na to, abychom rozpoznali témata, která se v této éře objevují, a pochybuji, že by další studium přineslo velmi odlišné výsledky. Mohu se samozřejmě mýlit, takže uvítám opravu.

Tito autoři samozřejmě nejsou důkazem toho, čemu věřila předkoncilní církev, ale psali nedlouho po roce 313. Pokud nebyli obeznámeni s křesťanskou ikonodulií, posouvá to nástup ikonodulie ještě více do pozdější doby.

Zahrnuji Atanáše, Basila z Cesareje, Řehoře Naziánského a Jana Zlatoústého kvůli jejich zvláštnímu postavení mezi pravoslavnými. Ti, kteří tyto plodné a horlivé křesťany milují, by měli být znepokojeni zjištěním, že ikonodulie se v jejich době ještě nestala standardem. Eusebia, Epifania a Augustina zahrnuji zejména pro jejich historický význam.

Eusebius z Kaisareie (cca 260/265–339)

Panuje všeobecná shoda na tom, že Eusebius z Kaisareie, velký historik raného křesťanství, považoval prokazování úcty obrazům za nesprávné. To tedy netřeba dokazovat. Nicméně díky Eusebiovu významu nám jeho život a dílo ukazují, co si o ikonodulii mysleli i ostatní.

Nejpoučnějším citátem z Eusebia je jeho dopis Konstantii, sestře císaře Konstantina. Ta jej požádala o Kristovu ikonu a Eusebius jí odpověděl, že se nejedná o křesťanskou praxi. Tento citát je důležitý z několika důvodů:

• Ukazuje nám, jaká v té době v církvi panovala jednotná praxe.
• Poskytuje vhled do toho, z jakého výtvarného žánru křesťanská ikonodulie čerpala.
• Ukazuje, jaký typ lidí se o křesťanské obrazy zajímal.
• Bývá používán jako důkaz svědčící ve prospěch tvrzení, že křesťané obrazy uctívali (ačkoliv je Eusebius odmítá).

Zde je příslušný text:

Psala jsi mi také ohledně jakéhosi údajného obrazu Kristova, který jsi si přála, abych ti zaslal. Nuže, co je to za věc, kterou nazýváš obrazem Kristovým? Nevím, co tě přimělo k žádosti, aby byla vyobrazena podoba našeho Spasitele. [. . .] Jak může člověk namalovat obraz tak podivuhodné a nedosažitelné podoby – lze-li vůbec výraz „podoba“ vztáhnout na božskou a duchovní přirozenost – ledaže by měl, podobně jako nevěřící pohané, znázorňovat věci, které postrádají jakoukoli možnou podobnost s čímkoli skutečným? Neboť i oni vytvářejí takové modly, když si přejí ztvárnit podobu toho, koho považují za boha, nebo, jak by sami řekli, některého z hrdinů či cokoli jiného toho druhu, a přesto nejsou schopni se podobnosti ani přiblížit, a tak vykreslují a znázorňují jakési podivné lidské tvary. Zajisté i ty sama uznáš, že takové počínání pro nás není dovoleno.

Máš-li však v úmyslu žádat ode mne obraz nikoli jeho podoby proměněné v podobu Boží, nýbrž obraz smrtelného těla před jeho proměněním, copak jsi zapomněla na ono místo, v němž Bůh ustanovuje zákon, aby nebyla zhotovována žádná podoba ničeho, co je na nebi, ani co je na zemi dole? Slyšela jsi snad někdy ty sama v chrámu, nebo snad od někoho jiného, cokoli podobného? Cožpak nejsou takové věci vypuzeny a vyloučeny z chrámů po celém světě a není snad všeobecně známo, že takové počínání není dovoleno nám samotným?

Jednou mi – ani nevím jak – jakási žena přinesla v rukou obraz dvou mužů v rouchu filosofů a utrousila poznámku, že jde o Pavla a Spasitele – nemám jak říci, odkud to měla nebo kde se takové věci naučila. Abych však jí ani ostatním nezavdal příčinu k pohoršení, vzal jsem jí jej a nechal si jej ve svém domě, neboť jsem považoval za nepatřičné, aby se takové věci kdy ukazovaly jiným, abychom se nezdáli být jako modloslužebníci, kteří nosí obraz s podobou svého Boha. [. . .] Praví se, že Šimon kouzelník je uctíván bezbožnými kacíři v zobrazeních z neživé hmoty. Sám jsem také spatřil onoho muže, jehož jméno znamená šílenství,¹² vyobrazeného na obraze a doprovázeného manichejci. Nám jsou však takové věci zakázány. [. . .]

„(Převzato z tohoto webu. Výpustky označené […], stejně jako zvýraznění, pocházejí ode mne.)“

Jak můžete vidět, Eusebius trvá velmi neoblomně nejen na tom, že považuje ikonodulii za nesprávnou, ale i na tom, že žádná církev na světě tuto praxi nepřipouštěla. Mohlo by jít samozřejmě o nadsázku, avšak vzhledem k tomu, jak byl vlivný a jak rozsáhlé měl styky, lze očekávat, že byl pravdě velmi blízko.

Zadruhé, Eusebius zmiňuje, že kdysi zabavil obraz se dvěma muži, kteří měli být Pavlem a Kristem. Proč říká, že byli zobrazeni „v rouchu filosofů“? Zde nám může pomoci archeologie. Ukazuje se totiž, že u pohanů bylo běžnou praxí prokazovat úctu obrazům pohanských filosofů, jak jsem rozebíral ve svém příspěvku o archeologii a jak se tomu budu věnovat i v pozdější části. Jelikož Pavel i Kristus byli mudrci, někdo se rozhodl učinit v jejich případě totéž. Eusebius srovnává tato zobrazení s obrazy, které si gnostici zhotovovali k poctě učitelů, kteří založili jejich myšlenkové školy. Jinými slovy, nejranější prokazování úcty obrazům čerpalo z kultu pohanských filosofů.¹³

Zatřetí, lidé, kteří vlastnili obrazy (nebo o ně žádali), aby jim prokazovali úctu, byli laici. Jelikož šlo o ženy, nemohly zastávat úřad presbyterů ani biskupů. Jejich činy tedy neposkytují důkaz o postoji církve. Konstantia byla ve skutečnosti zvyklá na přepych, okázalost, moc a pohanské zvyky. Je-li ona typickým příkladem těch, kdo toužili obrazům prokazovat úctu, nevypovídá to o této praxi nic dobrého.

Nyní se zaměřme na poslední bod, a sice zda lze tento citát použít jako důkaz svědčící ve prospěch ikonodulie, či nikoli. Craig Truglia píše: „Skutečnost, že křesťanská císařovna žádala o ikonu, je dalším důkazem, že ikony nebyly jen nějakou okrajovou záležitostí nižších vrstev, nýbrž něčím natolik rozšířeným, že to bylo součástí vyšší společnosti.“

Jak jsme však viděli z plného znění textu, důkazy ukazují, že jedna osoba toužila prokazovat úctu obrazům a jiná vlastnila obraz, jemuž měla být úcta prokazována — a celá křesťanská církev učila, že je to nesprávné. Eusebius jasně prohlašuje, že ikonodulie je křesťanskými církvemi všeobecně odmítána. Text je tak jasný, že jen těžko chápu, jak by jej někdo mohl použít v argumentaci tvrdící, že ikonodulie byla běžnou praxí.

Dovolte mi však na tento argument i přesto odpovědět. Velký důraz se klade na dva aspekty textu:

1. Eusebius někomu zabavil obrazy. Z toho se vyvozuje, že k ikonodulii skutečně docházelo. Všimněte si však, že text se nezmiňuje o tom, že by někdo těmto obrazům prokazoval úctu. Eusebius navíc uvádí, že se tak stalo „jednou“, což naznačuje, že šlo o ojedinělý případ.
2. Konstantia byla významnou osobou, a proto musela být tato praxe běžná nejen mezi nižšími vrstvami, ale i mezi předními křesťany. Povšimněte si však, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by již křesťanskou ikonodulii praktikovala; víme pouze to, že s tím chtěla začít. Zvažte navíc, zda je pravděpodobné, že by císařovna byla vzorem křesťanství – bohatá, zvyklá na okázalost a moc i na pohanské zvyky? Jak tedy může být dopis adresovaný ženě, která nebyla žádným vzorovým křesťanem – dopis, který jí sděluje, že se mýlí, pokud si myslí, že křesťané užívají ikony – důkazem toho, že křesťané ikony užívali?

Je možné, že tento dopis není autentickým Eusebiovým dílem, v tom případě by věci ikonodulie jistě nijak nepomohl. Jelikož se však zaměřuji na období před rokem 313, mé argumentaci by to nijak neuškodilo. Za neautentický by mohl být považován proto, že je poprvé citován na koncilu v Hierei, onom „obrazoboreckém“ sněmu. Stephen Bigham také naznačuje, že tento text je v rozporu s tím, že v jiných textech Eusebiovi obrazy nevadí.

Nemusí však jít o rozpor, neboť v tomto případě hovoří v kontextu obrazů ve stylu kultovních vyobrazení filosofů (obrazů, jimž je prokazována úcta), zatímco v jiných případech hovoří o obrazech v obecnějším smyslu. Navíc v ostatních případech jde převážně o historii, která je popisná (deskriptivní), zatímco tento text je psán v pastoračním kontextu, a je tedy normativní (preskriptivní). Nemůžeme předstírat, že tyto rozdíly neexistují, jen abychom uměle vytvořili rozpor.

Atanáš (cca 296/298–373)

Následující citát z Atanáše se používá na podporu uctívání ikon. Části, které v původním článku [na nějž autor reaguje] nebyly citovány, jsou zde uvedeny kurzívou, aby vyniklo, jak se význam mění, pohlédneme-li hlouběji do kontextu.

Při slyšení přívlastků Otce, jež jsou připisovány Synu, spatřujeme Otce v Synu; … Neboť kdo v tomto smyslu nahlíží, že Syn a Otec jsou jedno, ví, že On je v Otci a Otec v Synu; neboť Božství Syna je Otcovo a je v Synu; a kdokoli do tohoto tajemství pronikne, je přesvědčen, že „kdo viděl Syna, viděl Otce“, neboť v Synu je nahlíženo Otcovo Božství. To můžeme ihned pochopit z přirovnání k obrazu císaře. V obraze je totiž tvar a podoba císaře a v císaři je onen tvar, který je v obraze. Neboť podoba císaře v obraze je přesná, takže člověk, který hledí na obraz, v něm vidí císaře; a ten, kdo vidí císaře, v něm rozpoznává toho, jenž je na obraze. A jelikož se tato podoba nijak neliší, mohl by obraz tomu, kdo by chtěl po spatření obrazu vidět ještě císaře, říci: „Já a císař jsme jedno; neboť já jsem v něm a on ve mně; a co vidíš ve mně, to spatřuješ v něm, a co jsi viděl v něm, to shledáváš ve mně.“ Tedy ten, kdo uctívá obraz, uctívá v něm také císaře; neboť obraz je jeho podobou a vzhledem. (Promluvy proti ariánům, 3,5)¹⁴

1. Nejde o ikony. Atanáš hovoří o podobnosti Ježíše s Otcem, nikoli o ikonách.
2. Jistý historický důkaz proti ikonodulii. Příklad, který Atanášovi přichází na mysl, je příkladem světským (obraz císaře). Kdyby se užívaly ikony Krista a svatých, zdá se pravděpodobné, že by jako příklad použil ikonu. Ta by byla posvátnější, a tudíž by šlo o lepší příklad obrazu, jenž vyžaduje úctu. Kromě toho, kdyby se ikony užívaly, byly by zkušenosti laika bližší než obraz světský (ikony by vídali a líbali alespoň jednou týdně).

Vymýšlení model bylo počátkem smilstva a jejich vynález zkázou života… Neboť otec, stižený předčasným zármutkem, když zhotovil obraz svého dítěte, jež mu bylo náhle odňato, uctíval nyní jako boha toho, kdo byl tehdy jen mrtvým člověkem, a těm, kdo mu byli podřízeni, ustanovil obřady a oběti. Tak byl postupem času tento bezbožný zvyk, jenž nabyl na síle, zachováván jako zákon. A na příkaz králů byly uctívány tesané obrazy. Jelikož ty, kteří sídlili v dálavách, nemohli lidé uctít osobně, přinesli si z dálky napodobeninu jejich tváře a zhotovili věrný obraz krále, jemuž prokazovali čest, aby touto svou horlivostí lichotili nepřítomnému, jako by byl přítomen. Také mimořádná píle umělce napomohla strhnout nevědomé k ještě větší pověrčivosti: neboť ten, snad v touze zalíbit se vládci, napjal veškerý svůj um, aby onu podobu ztvárnil co nejdokonaleji; a tak zástup, zlákán půvabem díla, pokládal nyní za boha toho, jemuž byla ještě nedávno prokazována čest pouze jako člověku. (Proti pohanům, 1,11)¹⁵

Zde Atanáš cituje z Knihy Moudrosti (Moudrosti Šalamounovy), aby odsoudil prokazování úcty obrazům lidí. Kniha Moudrosti argumentuje, že prokazování úcty obrazům je přímou cestou k modloslužbě, a nazývá obrazy králů „tesanými obrazy“ i v té fázi, kdy králové ještě nebyli považováni za bohy. Jen stěží si lze představit, jak by on sám mohl prokazovat úctu svatým, jestliže smýšlel takto.

Bylo by však lépe, je-li již třeba tyto věci obdivovat, připsat to umění zručného řemeslníka, a neprokazovat čest výtvorům raději než jejich tvůrci. Neboť to není hmota, co ozdobilo umění, nýbrž umění, které ozdobilo a zbožštilo hmotu. Bylo by tedy mnohem spravedlivější, kdyby uctívali umělce spíše než jeho díla. (Proti pohanům, 1,13)¹⁶

Zde Atanáš tvrdí, že umělec si zasluhuje větší úctu než obrazy, které vytváří. Mohl by toto říci, kdyby věřil, že klanění se ikonám, jejich líbání a modlitba skrze ně je legitimní křesťanskou praxí? Nějak si nedokážu představit, že by se Atanáš zastavil v dílně ikonopisce, aby se tomu muži klaněl, líbal ho a modlil se k němu s ještě větší oddaností, než jakou prokazují pravoslavní ikonám.

Basil z Kaisareie (330–379)

(známý spíše jako Basil Veliký, pozn. překl.)

Následující citáty z Basila se používají na podporu uctívání ikon. To, co v původním článku nebylo citováno, je zde uvedeno kurzívou, abyste viděli rozdíl, který vznikne, když se podíváte pozorněji na kontext.

Nuže tedy, vyzdvihněme je [mučedníky] tím, že si je připomeneme, předložme těm, kdo jsou zde, společný užitek, který z nich plyne, a ukazujme všem, jako by to bylo v písmě, činy jejich udatnosti. Když často historikové i malíři vyjadřují mužné válečné činy – jeden je krášlí slovy, druhý je zaznamenává na desky – obojí podněcují mnohé ke statečnosti. Skutečnosti, které historické vyprávění předkládá sluchem, malba tiše znázorňuje nápodobou. Právě tak i my připomínejme přítomným ctnost [čtyřiceti mučedníků] a tím, že takříkajíc předložíme jejich činy jejich zraku, povzbuďme je, aby napodobovali ty, kteří jsou vznešenější a bližší jim, co se týče způsobu života. … Proto ti, kdo je chválí, berou východisko své chvály ze světských látek. Jak by mohlo cokoli světského poskytnout látku k zviditelnění těch, pro něž je svět ukřižován?

(Homilie na Čtyřicet mučedníků, 2)¹⁷

1. Pravděpodobně nejde o křesťanské obrazy. Tento překlad používá mnoho složitých obratů, takže není vždy snadné pochopit, co má Basil na mysli. Nemyslím si, že je pravděpodobné, že by mluvil o skutečných obrazech mučedníků. Používá totiž jazyk, který naznačuje, že psaní a umění jsou analogiemi k onomu druhu úcty, kterou Basil své posluchače povzbuzuje mučedníkům prokazovat: říká „jako by to bylo v písmě“ a „tím, že takříkajíc předložíme jejich činy jejich zraku“. Mohu se však mýlit.
2. Nejde o uctívání ikon. Není zde žádný náznak toho, že by se obrazům mučedníků (pokud vůbec nějaké byly) někdo klaněl, líbal je nebo se skrze ně modlil. Říká se, že si připomínáme a chválíme samotné mučedníky. O tom, co dělat s jejich obrazy, se neříká nic.
3. Historický důkaz proti ikonodulii. Příklad, po němž Basil sáhne, je příkladem světským (malba válečníků v bitvě). Kdyby se užívaly ikony Krista a svatých, zdá se pravděpodobné, že by jako příklad použil ikonu. Ta by byla posvátnější, a tudíž by šlo o lepší příklad obrazu, jenž vyžaduje úctu. Kromě toho, kdyby se ikony užívaly, byly by zkušenosti laika bližší než obraz světský (ikony by vídali a líbali každý týden).

Neboť bezzákonní tupí chrám, tupí bližního, tupí toho, kdo je stvořen k obrazu Stvořitele, a skrze obraz „potupa“ vystupuje ke Stvořiteli. Vždyť stejně jako ten, kdo zhanobí královský obraz, je souzen na roveň tomu, kdo se provinil proti králi samému, tak je zjevně vinen hříchem i ten, kdo zhanobí toho, jenž je stvořen k obrazu [Božímu].

(Komentář k Izaiášovi, 13,3)¹⁸

1. Nejde o ikony. Zde se velice zjevně jedná o lidstvo, stvořené k obrazu Božímu, nikoli o ikony.
2. Historický důkaz proti ikonodulii. Příklad, po němž Basil sáhne, je příkladem světským (královský obraz krále). Kdyby se užívaly ikony Krista a svatých, zdá se pravděpodobné, že by jako příklad použil ikonu. Ta by byla posvátnější, a tudíž by šlo o lepší příklad obrazu, jenž vyžaduje úctu. Kromě toho, kdyby se ikony užívaly, byly by zkušenosti laika bližší než obraz světský (ikony by vídali a líbali každý týden).

Neboť Syn je v Otci a Otec v Synu; neboť jaký je jeden, takový je i druhý, a jaký je druhý, takový je i první – a v tom spočívá jednota. Takže podle rozlišení Osob jsou oba jeden a jeden, a podle společenství přirozenosti jeden. Jak to tedy, že jsou-li jeden a jeden, nejsou dva Bohové? Protože mluvíme o králi a o králově obrazu, a nikoli o dvou králích. Velebnost není rozpolcena, ani sláva rozdělena. Svrchovanost a pravomoc nad námi je jedna, a tak i vzdávaná chvála (doxologie) není množná, nýbrž jedna; neboť úcta prokazovaná obrazu přechází na předobraz. A čím je v jednom případě obraz skrze nápodobu, tím je v druhém případě Syn skrze přirozenost; a jako u uměleckých děl závisí podoba na tvaru, tak v případě božské a prosté přirozenosti spočívá jednota ve společenství Božství.Jediný je také Duch svatý a mluvíme o něm jako o jednom, neboť je spojen s jediným Otcem skrze jediného Syna a skrze sebe samého dovršuje uctívanou a blahoslavenou Trojici. (O Duchu Svatém, 18,45)¹⁹

1. Nejde o ikony. Basil hovoří o jednotě Trojice, nikoli o ikonách.
2. Jistý historický důkaz proti ikonodulii. Příklad, po němž Basil sáhne, je příkladem světským (obraz krále). Kdyby se užívaly ikony Krista a svatých, zdá se pravděpodobné, že by jako příklad použil ikonu. Ta by byla posvátnější, a tudíž by šlo o lepší příklad obrazu, jenž vyžaduje úctu. Kromě toho, kdyby se ikony užívaly, byly by zkušenosti laika bližší než obraz světský (ikony by vídali a líbali každý týden).

Řehoř Naziánský (cca 329–390)

Tento první citát je [zastánci ikon] využíván na podporu uctívání ikon.

Cožpak jsi neměl žádnou úctu k obětem zavražděným pro Krista? Nebál jsi se oněch mocných bojovníků – Jana, Petra, Pavla, Jakuba, Štěpána, Lukáše, Ondřeje a Tekly? A těch, kteří po nich i před nimi čelili nebezpečí pro věc Pravdy a kteří s radostí vzdorovali ohni, meči, divé zvěři i tyranům a snášeli přítomné i hrozící útrapy, jako by byli v tělech cizích lidí, nebo spíše jako by byli z těla vyproštěni! A pro co? Aby nezradili Pravdu, a to ani jediným slovem; těch, jimž náleží veliké pocty a slavnosti; těch, skrze něž jsou vyháněni démoni a léčeny nemoci; jimž náleží zjevení budoucích událostí a proroctví; jejichž samotná těla mají stejnou moc jako jejich svaté duše, ať už se jich člověk dotýká, nebo jim prokazuje úctu; u nichž i kapky krve a drobné ostatky [symboly] jejich utrpení působí stejně jako jejich těla! (Proti Julianu Apostatovi, 69)²⁰

Zde samozřejmě nejde o obrazy, nýbrž o ostatky (relikvie). Kolem této doby se začínal rozvíjet kult mučedníků. V pozdější části naznačím, že kult mučedníků a ostatků byl krokem na cestě k uctívání obrazů.

Neboť každá rozumná přirozenost touží po Bohu a po První příčině, ale není schopna Jej uchopit z důvodů, které jsem zmínil. Slábne tedy touhou, a jako by byla nepokojná a netrpělivá ve své neschopnosti, zkouší druhou cestu: buď hledí na viditelné věci a z některých z nich si činí boha… (ubohý to úskok, neboť v čem a do jaké míry může být to, co je viděno, vyšší a božštější než ten, kdo vidí, aby to měl uctívat?), nebo se skrze krásu a řád viditelných věcí snaží dosáhnout toho, co je nad zrakem; avšak tak, aby skrze velkolepost viditelných věcí neutrpěla ztrátu Boha. Z této příčiny učinili někteří boha ze Slunce, jiní z Měsíce, [. . .] A jsou i tací, kteří uctívají malby a obrazy, nejprve svých vlastních předků – tak je tomu alespoň u těch citovějších a smyslnějších – a prokazují zemřelým čest pomníky; a později jsou i obrazy cizinců uctívány lidmi pozdější generace, vzdálené od nich dlouhou dobou; z neznalosti První přirozenosti a následujíce tradiční úctu jako zákonnou a nezbytnou; neboť zvyklost, byla-li potvrzena časem, byla pokládána za zákon. A domnívám se, že někteří, kteří se dvořili svévolné moci, vyvyšovali tělesnou sílu a obdivovali krásu, učinili časem boha z toho, koho ctili, přičemž se snad chopili nějaké báje, aby podpořili svůj klam.

(Druhá teologická promluva, 13–14)²¹

V duchu Atanáše a Knihy Moudrosti, Řehoř argumentuje, že právě prokazování úcty mrtvým vedlo k modloslužbě. Jen stěží si lze představit, jak by on sám mohl prokazovat úctu svatým, jestliže považoval tento postup za takovýto zdroj klamu.

Nesud’te své soudce, vy, kteří potřebujete uzdravení; a nedělejte jemné rozdíly v hodnosti těch, kteří vás mají očistit, ani nebuďte kritičtí ke svým duchovním otcům. Jeden může být výše nebo níže než druhý, ale všichni jsou výše než vy. Pohleďte na to takto: Jeden prsten může být zlatý, druhý železný, ale oba jsou prsteny a mají v sobě vrytý týž královský obraz; a když jím tedy vtisknou pečeť do vosku, jaký je rozdíl mezi pečetí jednoho a pečetí druhého? Žádný. Rozpoznejte ve vosku materiál, jste-li tak velice chytří. Řekněte mi, který je otisk železného prstenu a který zlatého. A jak to, že jsou si rovny? Rozdíl je v materiálu, nikoli v pečeti.

(Promluva o svatém křtu, 26)²²

Když chce Řehoř hovořit o cenném obrazu, používá příklad pečetních prstenů s královským obrazem. Kdyby prokazoval úctu obrazům, mohl by snadno použít příklady, které by byly křesťanství bližší, jako jsou ikony zhotovené různými technikami. Jelikož však příklad pečetního prstenu tak dobře odpovídá jeho záměru, nepřikládal by tomuto argumentu takovou váhu, kdybychom měli jiné textové důkazy o tom, že Řehoř považoval ikonodulii za legitimní křesťanskou praxi. Avšak pokud lze soudit na základě prozkoumání jeho spisů, takové důkazy neexistují.

Epifanius ze Salaminy (cca 310/320–403)²³

Epifanius je také obecně považován za odpůrce prokazování úcty obrazům. Ve skutečnosti je jeho postoj vůči ikonodulii natolik vyhraněný, že se někteří pravoslavní pokoušeli jeho pověst rehabilitovat.

Ačkoli měli křesťané v chrámech dekorativní a poučné obrazy již před Epifaniovým obdobím, on sám je jedním z prvních pramenů, které v křesťanském kontextu zmiňují zobrazení připomínající ikony – tedy umělecká díla portrétního stylu.

Nejslavnější citát z Epifania zní následovně:

Když jsme vstoupili do vesnice zvané Anautha, spatřili jsme tam hořící lampu. Dotázali jsme se na to a dozvěděli se, že na tom místě je chrám. Vešli jsme dovnitř, abychom se pomodlili, a uviděli jsme barevný závěs visící před dveřmi. Na tomto závěsu bylo cosi modloslužebného v podobě muže. Říkali [farníci], že je to snad znázornění Krista nebo některého ze svatých; už si nepamatuji. S vědomím, že takové věci jsou v chrámu odporné, jsem závěs strhl a navrhl, aby byl použit jako pohřební plátno pro nějakého chudého člověka. Avšak farníci, kteří si stěžovali, prohlásili, že jsem měl závěs z vlastní kapsy nahradit, než jsem jej strhl. Slíbil jsem tedy, že pošlu nový závěs náhradou za ten první, ale chvíli to trvalo, protože jsem jej musel nejdříve sehnat. Počkal jsem, dokud mi nebyl poslán závěs z Kypru. Nyní, když jsem jej získal, zaslal jsem ho.²⁴

Zde je další dopis od Epifania, napsaný pravděpodobně kolem roku 394:

[Nikéforos z Konstantinopole cituje List Theodosiovi a komentuje jej:] (Epifanius nejprve doznal, že se shromážděním šířil smích a posměch kvůli jeho marnému tlachání, a poté dodal…) Často jsem radil těm, kteří jsou pokládáni za moudré – biskupům, učitelům a spolubratřím v úřadu –, aby tyto věci odstranili. Ne každý mi věnoval pozornost, vlastně jen málokdo.

Kdo kdy o něčem takovém slyšel? Kdo z dávných otců kdy namaloval obraz Kristův v chrámu nebo jej umístil do svého vlastního domu? Kdo z dávných biskupů kdy namaloval Krista na závěsy, a takto jej zneuctil? A kdo kdy na závěsy či na stěny namaloval Abraháma, Izáka, Jakuba, Mojžíše a ostatní proroky a patriarchy, nebo Petra, Ondřeje, Jakuba, Jana, Pavla či ostatní apoštoly? Kdo je kdy takto zneuctil a vystavil je veřejnému posměchu?²⁵

Důvodem, proč tento dopis máme k dispozici, je skutečnost, že jej citoval Nikéforos z Konstantinopole. Ze způsobu, jakým uvádí jeho řeč, můžete vidět, že emoce během obrazoboreckých sporů vřely a že odpůrci s sebou navzájem jednali velmi nespravedlivým a nekřesťanským způsobem.

Tyto dva citáty jsou důležité z následujících důvodů:

1. Ukazují, že prokazování úcty ikonám nevzniklo bez odporu. Epifanius proti ikonám bojoval velmi tvrdě.
2. Ukazují, že ještě v Epifaniově době bylo možné pamatovat časy, kdy neexistovaly žádné obrazy připomínající ikony.
3. Nezmiňují žádný typ ikonodulie; hovoří pouze o existenci obrazů ikonového typu. Vzhledem k tomu, jak moc Epifania znepokojují již samotné obrazy, lze předpokládat, že by zmínil i jejich uctívání, pokud by k němu docházelo.

Tyto citáty se používají k argumentaci, že uctívání ikon bylo v jeho době rozšířenou praxí.

První tři body vyžadují jen malý komentář. Ten poslední však vyžaduje odpověď. Všimněme si, že Epifanius říká, že o tom „často“ mluvil s biskupy a teology, ale že „ne každý mu věnoval pozornost, vlastně jen málokdo“. Znamená to, že většina představitelů církve prokazovala úctu obrazům? Domnívám se, že nikoliv, a to z těchto důvodů:

1. Máme doklady o existenci obrazů ikonového typu, nikoli o jejich skutečném uctívání.
2. Epifanius působí dosti polemicky, takže pravděpodobně přeháněl kvůli účinku.
3. Skutečnost, že ho představitelé církve neposlouchali, ještě neznamená, že oni sami obrazy vlastnili nebo jim prokazovali úctu. Mohlo by to stejně tak znamenat, že se jim zkrátka nechtělo podstupovat námahu spojenou s potlačováním tohoto proudu – což je něco, co bychom očekávali vzhledem k tehdejším pohnutkám méně horlivých jedinců stát se církevními představiteli.

V každém případě stojí za pozornost, že Theodosius byl císařem, který v Římské říši učinil křesťanství povinným. Jak ukazuje můj dříve odkazovaný článek, lze očekávat, že obrovské množství těch, kteří se stali křesťany z nutnosti, a nikoli z přesvědčení, bude tíhnout k pohanským zvyklostem.

Augustin (354–430)

Augustin, jenž psal po roce 313, uvedl, že manichejci by neměli kritizovat křesťany, přestože někteří z nich porušovali křesťanské učení tím, že „uctívali hroby a obrazy“. Podle Eusebia přitom sami manichejci prokazovali úctu obrazům svého zakladatele Máního.

Nepředhazuj mi ty, kteří se sice honosí křesťanským jménem, ale neznají moc svého vyznání, ani ji nedosvědčují svým životem. Nevyhledávej zástupy nevědomých lidí, kteří jsou i v pravém náboženství pověrčiví nebo jsou natolik oddáni zlým vášním, že zapomínají na to, co slíbili Bohu. Vím, že je mnoho takových, kteří uctívají hroby a obrazy. … Není ani divu, že v takovém množství lidí najdeš některé, skrze jejichž odsouzeníhodný život můžeš klamat neopatrné a svádět je z bezpečí katolické církve.

(O mravech církve katolické, 34,75)

Podle Augustina jsou těmi, kdo prokazují úctu obrazům, nevědomí laici. Zdá se, že ikonodulie nebyla na Západě nikdy tak extrémní, a zjevně i v Augustinově době byla představiteli církve rozhodně odsuzována, přestože se vyskytovali „pověrčiví“ lidé, kteří úctu obrazům vzdávali.

Historický nástin

Netvrdím, že jsem historik – jsem exegeta. Můj rozbor historie by měl být brán s určitou rezervou, protože mé vzdělání spadá do oblasti literatury a filosofie, nikoli historie. Nicméně poté, co jsem provedl exegesi mnoha raně křesťanských primárních pramenů a prostudoval současnou odbornou literaturu v oblasti raně křesťanských obrazů, vyvstalo dostatečné množství témat, abych se cítil poměrně jistý v závěrech, které níže předkládám. Jelikož jsem však mohl něco přehlédnout, jsem velice ochoten nechat se opravit těmi, kteří mají v historii hlubší vhled než já.

Historický kontext

Vzhledem k historickým souvislostem je velmi snadné pochopit, jak se uctívání obrazů mohlo vyvinout tam, kde dříve žádná úcta prokazována nebyla. Pojďme nejprve probrat historický kontext prvních staletí křesťanství.

Během prvních staletí po Kr. bylo mezi pohany běžnou praxí prokazování úcty obrazům filosofů.²⁶ Katherine Marsengillová poznamenává:

Tyto „portréty“ zpravidla odpovídaly očekávanému a idealizovanému typu, obvykle staršímu vousatému muži s vysokým čelem nebo pleší, přičemž si stále zachovávaly určité rysy nebo spoléhaly na nápisy, které je identifikovaly…

Jedním z důvodů obliby kultů filosofů bylo postupné splývání filosofie s teurgií a mystikou v prvních několika staletích n. l. To vedlo k větší úctě vůči antickým filosofům, kterým byly přisuzovány božské vlastnosti. Vznikly tak i nové duchovní vzory a údajní divotvůrci, kteří začali být považováni za svaté muže. Portréty byly důležitou součástí tohoto fenoménu.²⁷

Je zajímavé, že Eusebius, jehož jsme výše citovali, hovoří o portrétu Krista i o portrétech gnostických představitelů, které byly zhotoveny v tomto stylu. Prokazování úcty portrétům svatých mužů bylo tedy v pohanském kontextu, jenž křesťanství obklopoval, skutečně přítomné a běžné.

Když křesťanství získalo podporu státu, vyvstala potřeba, aby byly křesťanské chrámy krásné a okázale vyzdobené, neboť takové byly i chrámy pohanské. Křesťané nikdy nebyli plošně zaměřeni proti náboženským obrazům, a tak bylo pouze překvapivé, nikoli však šokující, když se počínaje 4. stoletím začaly v chrámech objevovat portréty Krista a svatých. Ve svém článku o archeologii a křesťanském umění jsem citoval řadu badatelů, kteří se vyjadřovali k proměnám a rozmachu křesťanského umění ve chvíli, kdy Konstantin pohlédl na křesťanství vlídným okem.

Existence veřejných posvátných obrazů představovala samozřejmě velký rozdíl mezi pohanstvím a křesťanstvím. Jelikož pohané přestupovali na křesťanství spíše z nutnosti či alespoň z prospěchářství než z přesvědčení, pociťovali absenci obrazů, což tento fenomén živilo. Rovněž to vytvářelo tlak směrem k prokazování úcty obrazům.

Císaři byla konečně odjakživa prokazována čest prostřednictvím jeho obrazu na mincích a na veřejných místech. Nyní, když křesťané a císař stáli na téže straně, představovaly obrazy způsob, jak mohli císaře uctít i oni, čímž se myšlenka královských, a dokonce posvátných obrazů vrývala do jejich povědomí ještě silněji.

V téže době vznikal kult mučedníků. Ve 4. století začali křesťané i stát prokazovat úctu mučedníkům „budováním monumentálních svatyní a poutních míst. Z tohoto období pocházejí nejranější relikviáře.“²⁸ Této úctě k mučedníkům napomohl na Západě papež Damasus (366–384):

Damasova oslava mučedníků tímto způsobem [pomocí epigramů] představovala v kultu mučedníků v Římě, a v křesťanském světě obecně, skutečný milník. Je pravda, že v době, kdy byl Damasus zvolen na Svatý stolec, byla řada velkých pohřebních bazilik, umístěných přímo na hrobech mučedníků nebo v jejich blízkosti, … postavena již o několik desetiletí dříve a začala měnit vzhled předměstí. Avšak rozsah a počet mučedníků, které tento biskup čtvrtého století zviditelnil a vyzdvihl, byl bezprecedentní.²⁹

Jeffrey Spier píše:

„Rostoucí význam apoštolů a jiných svatých v lidové víře se odráží v obrazu čtvrtého století. Úcta k těmto svatým a mučedníkům vedla k hledání jejich tělesných pozůstatků neboli ostatků, o nichž se věřilo, že mají na přímluvu těchto zesnulých svatých mužů a žen zázračnou moc uzdravovat. Koncem čtvrtého století byly ostatky široce distribuovány po celé říši, často v rámci okázalých obřadů, a uchovávány v nádherně zdobených relikviářích uložených v místních chrámech. Umělci vytvářeli portréty místních svatých a mučedníků, zejména v Římě, kde se objevily obrazy svatých, jako byla Anežka, Vavřinec a mučedničtí římští biskupové.“³⁰

V tomto století vzrostla poptávka po ostatcích mučedníků natolik, že obyvatelé měst, v nichž žádní mučedníci nebyli, převáželi jejich těla (někdy i nelegálně) do svých měst. Například Konstantin II. (356–357) zajistil Konstantinopoli nárok na titul Ondřejova města tím, že tam nechal přenést jeho tělo z Řecka.³¹

Řehoř z Nyssy se o ostatcích mučedníků vyjadřoval s uznáním takto:

Ti, kdo na ně hledí, objímají takříkajíc živé tělo v plném květu: zapojují zrak, ústa, sluch i všechny ostatní smysly, a poté, roníce slzy zbožné úcty a pohnutí, obracejí se k mučedníkovi se svými přímluvnými modlitbami, jako by byl přítomen.³²

Jelikož byli mučedníci pokládáni za hodné zásluh pro své setrvání v křesťanské víře až do smrti a jelikož je Jan ve Zjevení (Zj 6,9–11) viděl, jak zpod oltáře volají k Pánu, předpokládalo se, že jsou Bohu blízko a mají u něj zvláštní vliv.

Co bychom mohli očekávat

Vzhledem k tomuto historicky doloženému vývoji by nebylo nikterak překvapivé, kdyby vzniklo prokazování úcty obrazům.

Očekávali bychom, že v situaci, kdy se ostatky mučedníků užívaly k přímluvám, kdy byly chrámy plné okázalých portrétů Krista a svatých a kdy pohané v jejich okolí – či v dobách, které měli ještě v živé paměti – prokazovali úctu obrazům, by se křesťané pomalu, ale jistě vzdali svého postoje proti uctívání obrazů. Nejprve by měli „svaté“ či „posvátné“ obrazy a postupem času by se k nim někteří začali obracet s modlitbami.

Již by nebyl zdaleka takový důvod vystupovat proti portrétům Krista a svatých či proti prokazování úcty k nim, pokud by se tyto věci vloudily dovnitř a byly postupně včleněny do světonázoru křesťanů. Přesto bychom očekávali alespoň nějaký spor, než by se postoj křesťanů zcela změnil.

A přesně k tomu podle důkazů došlo.

Co nám ukazují důkazy

Z důkazů, které nám podává Eusebius, píšící právě v tom zlomovém čase, kdy se křesťanství začalo dostávat státní podpory, vidíme, že vše směřovalo k ikonodulii. Naivní křesťané a ti, kdo ke křesťanství konvertovali z prospěchářství (jako Konstantia), si přáli uctít Krista a svaté obrazy.

Později Atanáš, Basil a Jan Zlatoústý ukazují, že si křesťané začínali zvykat na myšlenku úcty přecházející skrze obraz na toho, koho znázorňuje. Ačkoliv dřívější křesťané tento koncept nepřijímali, tito jej – do jisté míry – přijali. Tito autoři jej nevztahovali na náboženské obrazy, nýbrž na obrazy královské, jako byl obraz císaře. Jelikož jako příklady používají vždy pouze světské obrazy, zdá se, že o křesťanských obrazech tímto způsobem nesmýšleli. Spíše se zdá, že sblížení církve a státu je vedlo k přijetí světských zvyklostí tohoto typu.

Pravoslavní mají pravděpodobně pravdu, když poukazují na tyto citáty jako na významné doklady mentality, která by mohla být s ikonodulií slučitelná. Domnívám se však, že jsou významné v tom, že ukazují vývoj v teologii církve od doby předkonstantinské k ranému období koncilů.

Časem se, jak se zdá, začala vyvíjet jakási proto-ikonodulie, počínaje laiky. Zlatoústý a Augustin popisují laické křesťany, jak uctívají mrtvé skrze obrazy. I za Augustinových dnů to bylo na Západě zjevně vnímáno jako nesprávné. Zdá se, že časem začali prokazovat úctu obrazům, místo aby obrazy pouze vytvářeli k uctění mrtvých a k jejich zpřítomnění.

Jeden pravoslavný autor se ohrazuje proti myšlence, že prokazování úcty obrazům představovalo změnu, a tvrdí, že „by se zvedl citelný odpor hned na samém počátku jejich zavádění“.³³ To samozřejmě vychází z předpokladu, že jejich církev byla vždy konzervativní (proti čemuž jsem argumentoval), nebo že byla tato praxe zavedena od začátku v plné podobě, místo aby navazovala na zárodky změny, zaseté dávno předtím, než se prokazování úcty obrazům stalo běžným. V předchozím oddíle jsem ukázal, že tato praxe nemusela vyvstat náhle.

Ve skutečnosti se však „citelný odpor“ zvedl – viz známý Epifanius a těch několik málo, kteří mu naslouchali. Na Západě důkazy poskytnuté Augustinem naznačují, že tam ještě plně nepřijali posvátné obrazy a úctu k nim – a to ani v 5. století. Není nikterak překvapivé, že se nezvedl významnější odpor, jelikož posun v myšlení probíhal pomalu a postupně.

Tyto dva myšlenkové proudy nakonec koexistovaly, avšak s rostoucím užíváním obrazů se stávaly vůči sobě stále nesnášenlivějšími. V době obrazoboreckých sporů se tento zápas zvrhl v násilí, politické machinace, podvody a mnoho jiných nekristovských činů.

Po čtvrtém století

Zaměřoval jsem se na dobu předkonstantinskou a na století, které po ní následovalo, neboť mým cílem je hledat víru, kterou vyznávali všichni předtím, než došlo k jakýmkoli změnám. Ze svého bádání nedokážu určit, kdy se mezi představiteli církve stalo běžným skutečné prokazování úcty ikonám – na rozdíl od prostého vlastnictví posvátných obrazů a odlišných zvyklostí mezi laiky.

Gavin Ortlund ³⁴argumentuje, že podle odborného konsenzu začalo uctívání ikonám (na rozdíl od zavádění posvátných obrazů) naplno až někdy v šestém či sedmém století:

Nejenže prokazování úcty ikonám nesahá do prvního století; otázkou zůstává pouze to, zda vzniklo ve století šestém, či sedmém. (11:56)

Těším se na jeho připravovanou knihu, která toto téma zpracuje podrobněji. Sám se k této otázce nemohu vyjádřit. Ať už má však Ortlund či odborný konsenzus pravdu, nebo ne, nemůže být pochyb o tom, že před Konstantinem tato praxe neexistovala a že se její zárodky vyvinuly v průběhu let následujících po začátku jeho podpory křesťanství.

Závěr

Docházím k závěru, že důkazy – zdá se ukazují – na postupný vývoj užívání posvátných obrazů, který započal ve 4. století a nakonec vyvrcholil v prokazování úcty ikonám. Ani po roce 313 nebylo prokazování úcty ikonám ještě sto či více let v žádném případě zcela přijímáno.

Loučím se s vámi touto otázkou: Kdyby se úcta obrazům před rokem 313 skutečně praktikovala s církevním schválením, proč by oněch následujících sto let tolik připomínalo dobu, kdy tato praxe teprve skrze laiky pronikala do běžného křesťanského života?

Můj další příspěvek se bude zabývat možností, že by ikonodulie mohla představovat legitimní změnu.

---

Citovaná literatura

Díla, na něž je výše odkazováno nebo která jsou snadno dostupná online, zde většinou nejsou zahrnuta.

Stephen Bigham, Epiphanius of Salamis: Doctor of Iconoclasm? Deconstruction of a Myth, accessed from https://www.academia.edu/35759372/EPIPHANIUS_OF_SALAMIS_Doctor_of_Iconoclasm.

Katherine Marsengill, “Panel Paintings and Early Christian Icons,” Robin M. Jensen & Mark D. Ellison, editors, The Routledge Handbook of Early Christian Art, Routledge, Taylor & Francis Group, London and New York, 2018.

Jeffrey Spier, “The Earliest Christian Art: From Personal Salvation to Imperial Power,” Jeffrey Spier, Picturing the Bible: The Earliest Christian Art, Yale University Press, New Haven and London, in association with the Kimbell Art Museum, Fort Worth, 2007.

Jeffrey Spier, Picturing the Bible: The Earliest Christian Art, Yale University Press, New Haven and London, in association with the Kimbell Art Museum, Fort Worth, 2007.

Erik Thunø, “Reliquaries and the Cult of Relics in Late Antiquity,” Robin M. Jensen & Mark D. Ellison, editors, The Routledge Handbook of Early Christian Art, Routledge, Taylor & Francis Group, London and New York, 2018.

---

1. Přeloženo s laskavým svolením autora. Originál textu je zde: https://anabaptistfaith.org/did-john-chrysostom-venerate-icons/ ↩︎
2. Homilie 12 na List Kolosanům, online: https://www.newadvent.org/fathers/230312.htm, pozn. překl. ↩︎
3. Homilie 30 na Matouše, online: https://www.newadvent.org/fathers/200130.htm, pozn. překl. ↩︎
4. Homilie 10 na 1. List Tesalonickým, online: https://www.newadvent.org/fathers/230410.htm, pozn. překl. ↩︎
5. Pozn. překl. – text dále pokračuje: „Znovu: on by se raději vzdal očí nebo života než svého tesaného obrazu. A právě tak činí ti, kdo milují zlato. „Ale,“ řekne někdo, „já zlato neuctívám.“ Ani on, říká, neuctívá obraz, nýbrž démona, který v něm přebývá; a stejně tak i ty — i když zlato neuctíváš — přece uctíváš toho démona, který se vrhá na tvou duši pohledem na zlato a žádostí po něm.“ ↩︎
6. Homile 65 na Janovo evangelium, online: https://www.newadvent.org/fathers/240165.htm, pozn. překl. ↩︎
7. Homilie 6 na List Římanům, online: https://www.newadvent.org/fathers/210206.htm, pozn. překl. ↩︎
8. Homilie 34 na Matoušovo evangelium, online: https://www.newadvent.org/fathers/200134.htm, pozn. překl. ↩︎
9. Homilie 18 na List Efezským, online: https://www.newadvent.org/fathers/230118.htm, pozn. překl. ↩︎
10. https://azbyka.ru/otechnik/Ioann_Zlatoust/besedy_na_psalmy/1 ↩︎
11. https://www.johnsanidopoulos.com/2021/02/homily-in-praise-of-saint-meletios.html?m=1 ↩︎
12. Pozn. překl. – „Onoho muže, jehož jméno znamená šílenství“: Eusebius zde naráží na zakladatele manicheismu jménem Manés (Mani), jehož jméno v řečtině (manía) evokuje šílenství. V češtině jsem tento rétorický obrat zachoval pro zdůraznění autorova opovržení. ↩︎
13. „[Karpokratiánští heretici] také vlastní obrazy, některé malované a jiné zhotovené z různých druhů materiálu; přičemž tvrdí, že podobu Krista vytvořil Pilát v době, kdy Ježíš žil mezi nimi. Tyto obrazy korunují a vystavují je společně s obrazy světských filozofů, to jest s obrazy Pythagora, Platóna, Aristotela a dalších. Mají také jiné způsoby prokazování úcty těmto obrazům, po způsobu pohanů.“ (Adversus Haereses (Proti bludům), ANF, vol. 1, 1.25.6) ↩︎
14. https://www.newadvent.org/fathers/28163.htm ↩︎
15. https://www.newadvent.org/fathers/2801.htm ↩︎
16. https://www.newadvent.org/fathers/2801.htm ↩︎
17. https://books.google.cz/books?id=Obx1aA-s3wMC&printsec=frontcover&source=gbs_ge_summary_r&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false ↩︎
18. https://azbyka.ru/otechnik/Vasilij_Velikij/tolkovanie_na_knigu_proroka_Isaii/13_2 ↩︎
19. https://www.newadvent.org/fathers/3203.htm ↩︎
20. https://www.tertullian.org/fathers/gregory_nazianzen_2_oration4.htm ↩︎
21. https://www.newadvent.org/fathers/310228.htm, pozn. překl. ↩︎
22. https://www.newadvent.org/fathers/310240.htm, pozn. překl. ↩︎
23. Svatý Epifanius ze Salaminy, kyperský biskup a církevní otec, https://cs.wikipedia.org/wiki/Epifanios_ze_Salaminy, pozn. překl. ↩︎
24. Stephen Bigham, Epiphanius of Salamis: Doctor of Iconoclasm? Deconstruction of a Myth ↩︎
25. Stephen Bigham, Epiphanius of Salamis: Doctor of Iconoclasm? Deconstruction of a Myth ↩︎
26. Katherine Marsengill, “Panel Paintings and Early Christian Icons,” Robin M. Jensen & Mark D. Ellison, editors, The Routledge Handbook of Early Christian Art, p. 200–1 ↩︎
27. Ibid., 201 ↩︎
28. Erik Thunø, “Reliquaries and the Cult of Relics in Late Antiquity,” Robin M. Jensen & Mark D. Ellison, editors, The Routledge Handbook of Early Christian Art, p. 150 ↩︎
29. Ibid., 154 ↩︎
30. Jeffrey Spier, “The Earliest Christian Art: From Personal Salvation to Imperial Power,” Jeffrey Spier, Picturing the Bible: The Earliest Christian Art, 13 ↩︎
31. Thunø, “Reliquaries,” 152 ↩︎
32. Ibid., 152 ↩︎
33. https://blogs.ancientfaith.com/orthodoxyandheterodoxy/2013/05/16/is-there-really-a-patristic-critique-of-icons-part-1-of-5/ ↩︎
34. https://www.youtube.com/watch?v=_ytYX4dXpRo ↩︎