Raní církevní otcové o ikonách

Autor: Lynn Martin¹

Tento příspěvek se zabývá praxí uctívání ikon v pravoslavné a římskokatolické církvi. Zkoumá textové důkazy z prvních staletí křesťanství s cílem zjistit, zda bylo uctívání obrazů považováno za legitimní praxi, či nikoli.

Účelem tohoto textu není polemika, nýbrž apologetika a poctivé historické bádání. Mou strategií je proto předložit veškeré relevantní důkazy, o nichž vím, a nevynechat žádný podstatný doklad. Teprve když se nic nezametá pod koberec, můžeme dospět k legitimním závěrům

• Můj první příspěvek uvádí a shrnuje problematiku uctívání ikon. Zabývá se některými zásadními námitkami a propojuje rozličné důkazy.
• Můj druhý příspěvek se zabývá archeologickými důkazy raného křesťanského umění. Jelikož jsou důkazy z oblasti umění nejednoznačnější, dokládám pouze střízlivější tvrzení, že archeologické nálezy nenaznačují, že by před rokem 313 bylo uctívání obrazů běžnou křesťanskou praxí.
• Můj třetí příspěvek rozebírá Písmo a teologii a otázku, zda je lze použít na podporu uctívání obrazů (na rozdíl od uctívání model). Dospívám k závěru, že Písmo se staví spíše proti této praxi, ačkoliv ji výslovně nezmiňuje.
• Můj čtvrtý příspěvek – který právě čtete – se do hloubky zabývá předkonstantinovskými svědectvími – církevními otci před rokem 313. Zcela jasně ukazuje, že v předkonstantinovské církvi panovala shoda na odmítání uctívání obrazů.
• Můj pátý příspěvek rozebírá některé strategie, které pravoslavní a jiní používají k obhajobě své víry, a ukazuje, proč nefungují.
• Můj šestý příspěvek zkoumá důkazy počínaje rokem 313, aby zjistil, jak mohlo uctívání obrazů vzniknout. Zkoumám spisy Jana Zlatoústého a dalších oblíbených světců pravoslavných a ukazuji, že tito církevní otcové ikonodulii nepraktikovali. Rovněž nastiňuji, jak se uctívání obrazů mohlo pomalu vkrást do církve, aniž by vyvolalo větší pozornost.
• Můj sedmý a poslední příspěvek rozebírá možnost, že by ikonodulie mohla být legitimní změnou. Ukazuji, že ikonodulie nesplňuje kritéria, která římští katolíci či pravoslavní navrhují pro nauky a praktiky, jež se mohou měnit.

Ikony v rané církvi

V této sérii příspěvků ukazuji, že před rokem 313 – a pravděpodobně i nějakou dobu poté – nebylo uctívání obrazů legitimní křesťanskou praxí.

Jak jsem uvedl ve svém přehledu k tomuto tématu, netvrdím, že předkonstantinovští křesťané neměli žádný druh obrazů nebo že byli ikonoklasty (obrazoborci). Tvrdím pouze to, že před rokem 313 nebylo uctívání obrazů legitimní křesťanskou praxí.

Zde jsou příspěvky, které jsem na toto téma napsal. Pro úplné pochopení problematiky doporučuji začít prvním příspěvkem a pokračovat k ostatním, které poskytují důkazy pro má tvrzení.

Dalším cenným zdrojem k tomuto tématu je kurz Davida Bercota o římském katolictví a pravoslaví.

Hlavní argument

Zde je argument, který v této sérii článků předkládám:

Praxe, při níž se lidé obracejí k obrazům (např. klaněním, polibkem či modlitbou) s úmyslem, aby to, co je směřováno k obrazu, přecházelo na prototyp (zobrazený subjekt, jako je Kristus, svatí či andělé), nebyla křesťanskými vedoucími považována za legitimní křesťanskou praxi až do doby po promítnutí Konstantinova vlivu na církev.

Je třeba poznamenat, že nezáleží na tom, co činili heretici, či dokonce jednotliví prostí věřící. Podstatné je to, co učili představitelé církve. Apoštolské křesťanství není náboženstvím bez řádu. To, co tvoří křesťanskou nauku, nezávisí na praxi lidí, nýbrž na tom, co učil Ježíš a apoštolové.

Jak nám však pohled do historie pomůže poznat, co učili apoštolové? Pokud se raná církev na něčem jednomyslně shodovala, je to velmi silným důkazem, že to apoštolové předávali jako součást křesťanské víry. Proto budu v tomto článku zkoumat, zda existuje konsensus církevních autorit pro ikonodulii, či proti ní, přičemž nebude záležet na tom, zda ikonodulii praktikovali prostí věřící nebo gnostici – koneckonců, mohli tak činit v neposlušnosti vůči svým představeným.

(Nicméně, abychom byli spravedliví k předkonstantinovským věřícím: zdá se, že jen velmi málo z nich ikonodulii praktikovalo, jak uvidíme.)

Zde je argumentace, kterou v tomto článku předkládám, rozepsaná do podoby sylogismu:

1. Jestliže v prvních několika staletích církve mnozí její představitelé psali, že jisté jednání je pro křesťany nesprávné, a jestliže uplynula staletí, než jakýkoli představitel církve napsal, že je pro křesťany vhodné takto jednat, měli bychom to považovat za nesprávné.
2. V prvních několika staletích církve mnozí její představitelé ve svých spisech naznačovali, že uctívání obrazů není legitimní křesťanskou praxí, a trvalo staletí, než kdokoli napsal, že je pro křesťana vhodné obrazy uctívat.
3. Proto bychom měli uctívání obrazů křesťany považovat za nesprávné.

Zde uvádím, jak je každý bod doložen:

1. Toto je princip, který vytyčil Vincenc Lerinský² a k němuž se, pokud je mi známo, hlásí římskokatolická i východní pravoslavná církev. I já se jej držím, jelikož usiluji o to, abych praktikoval historickou víru.
2. To bude doloženo historickými důkazy citovanými v tomto článku.
3. Tento závěr logicky vyplývá z předpokladů.

Metoda odvozování

Během téměř tří set let předcházejících koncilům psalo mnoho církevních otců a dalších autorů o náboženských obrazech. Zmiňují je však nikoli jako praxi křesťanskou, nýbrž jako praxi pohanskou či heretickou.

Jak tedy můžeme vyvodit, co by řekli o křesťanském uctívání obrazů, kdyby na ně byli tázáni? Jednoduše – způsob, jakým brojili proti pohanskému uctívání obrazů, ukazuje, že oni sami obrazy neuctívali. Navíc ze způsobu jejich argumentace vyplývá, že by téměř jistě vystoupili i proti křesťanskému uctívání obrazů, kdyby jim byla taková praxe známa.

Máte-li pochybnosti o tom, zda je tento typ úsudku oprávněný, v následující části ukážu, proč je platný.

Jak zajistit relevanci důkazů?

Mezi uctíváním obrazů u východních pravoslavných a u pohanů existuje několik klíčových rozdílů. Východní pravoslavní například uctíváním obrazů neuctívají polyteistická božstva, zatímco pohané tak činili. Tudíž ne každý citát raných křesťanů namířený proti pohanské ikonodulii by byl důkazem proti ikonodulii křesťanské.

Všimněte si však, že existuje jedna klíčová podobnost mezi způsobem, jakým uctívají obrazy pohané i východní pravoslavní: Jde o uctívání směřované k posvátnému obrazu, který zastupuje božstvo, jinou duchovní bytost či zesnulou osobu, jež není fyzicky přítomna.

Vyloučil jsem veškeré důkazy, v nichž raní křesťané brojí proti věcem, které činí výhradně pohané. Zahrnul jsem naopak ty důkazy, kde vystupují proti praktikám společným jak pravoslavným, tak pohanům, neboť v těchto případech jsou jejich argumenty platné i proti křesťanské ikonodulii.

Pokud věříte, že uctívání obrazů je legitimní praxí, položte si při čtení každého mnou uvedených citátů následující otázku: „Jak mohl tento autor pronést tak přímé výroky proti obrazům, kdyby on sám ikonodulii praktikoval?“

Shrnutí důkazů

Zde je šest bodů, které na základě historických důkazů prokážu:

1. Mnozí raní křesťanští spisovatelé psali, že obrazy nemohou zastupovat nic posvátného.
2. Mnozí raní křesťanští spisovatelé vnímali uctívání obrazů jako rozdíl mezi křesťany a konkurenčními skupinami, jako byli pohané či heretici.
3. Pohané kritizovali křesťany za to, že neuctívají s pomocí posvátných obrazů, a křesťané se bránili argumentací proti uctívání obrazů.
4. Několik raných otců a apologetů učinilo prohlášení, která přímo odporují používání posvátných obrazů.
5. Žádní předkonstantinovští křesťanští vůdci nikdy neodsuzují křesťanské uctívání obrazů, pouze podobné praktiky pohanů a heretiků.
6. Žádní předkonstantinovští křesťané nepopisovali křesťanské uctívání obrazů vůbec.

Zde je šest bodů, které na základě historických důkazů doložím:

1. Mnozí raní křesťanští autoři psali, že obrazy nemohou zastupovat nic posvátného.
2. Mnozí raní křesťanští autoři vnímali uctívání obrazů jako rozdíl mezi křesťany a konkurenčními skupinami, jako byli pohané či heretici.
3. Pohané kritizovali křesťany za to, že při uctívání nepoužívají posvátné obrazy, a křesťané se bránili za pomoci argumentace proti uctívání obrazů.
4. Někteří raní otcové a apologeté pronesli výroky, které jsou v přímém rozporu s užíváním posvátných obrazů.
5. Žádní předkonstantinovští představitelé církve nikdy neodsoudili křesťanské uctívání obrazů, nýbrž pouze podobné praktiky pohanů a heretiků.
6. Žádní předkonstantinovští křesťané křesťanské uctívání obrazů vůbec nepopisovali.

Obrazy nemohou zastupovat nic posvátného

Ikonodulie (uctívání ikon) obnáší víru, že obraz osoby může přenášet projevy k samotné osobě a že modlitby a zbožná úcta prokazovaná takovému obrazu přejdou na osobu na něm zobrazenou. Terminologií východních pravoslavných: pocta vzdávaná obrazu přechází na prototyp.

Pokud člověk tomuto principu nevěří, nevěří v uctívání ikon. Koneckonců by nemělo smysl modlit se k ikoně, kdyby nebyla prostředkem k modlitbě ke skutečné osobě.

Raní křesťané se však obecně stavěli proti myšlence, že by pocta mohla přecházet skrze hmotné obrazy k tomu, co je zobrazeno. Věřili, že pokud někdo uctívá obraz, uctívá pouze ten obraz.

Mnozí raní křesťanští autoři psali, že obrazy nemohou zastupovat nic posvátného. Umění může být cenné, avšak tito autoři věřili, že nemůže plnit sémiotickou úlohu³ pro posvátnou bytost. Toto přesvědčení by samozřejmě podkopalo teologii ikonodulie. Tedy kdokoli, kdo tomu věřil, nemohl konzistentně uctívat ikony. Kdyby bývali používali posvátné ikony k zobrazení Krista (Boha vesmíru) nebo svatých, nemohli by tento argument použít.

Mýlili se, nebo měli pravdu? Na tom nezáleží. Jde o to, že tento argument nelze použít proti uctívání pohanských obrazů, pokud člověk sám uctívá obrazy křesťanské. Takový výrok by podkopal jednu z jejich vlastních praktik a pohané by jej mohli využít k ospravedlnění svých praktik. Křesťané by proto museli vysvětlit rozdíl mezi pohanským a křesťanským uctíváním, avšak to nikdy nečiní. Pokud tedy někdo tvrdí, že hmota nemůže reprezentovat nic posvátného, nemůže taková osoba ani praktikovat ikonodulii.

Uctívali pohané hmotné předměty?

Občas se setkávám s námitkou, že zatímco pohané uctívali samotnou modlu, křesťané uctívali osobu skrze obraz. Raní křesťané si však byli dobře vědomi, že pohané věřili, že se klanějí bohům samotným, nikoli modlám, jak ukazují Arnobius a Lactantius. Věděli, že klanění či prokazování úcty předmětu bylo určeno neviditelnému subjektu, jejž obraz zastupoval, nikoli předmětu samotnému.

Jak však dokládají níže uvedené citáty, považovali celou tuto koncepci za absurdní. Byli přesvědčeni, že pohanská zbožná úcta směřovala pouze k obrazům samotným. Mýlili se, nebo měli pravdu? Na tom nezáleží. Jde o to, že by to nepovažovali za absurdní, kdyby oni sami činili totéž.

---

Metoděj (svatý)⁴

„A ti tvůrci, kteří ke zkáze lidí zhotovují obrazy v lidské podobě, aniž by vnímali a znali svého vlastního Tvůrce, jsou káráni Slovem, jež v Knize Moudrosti, knize plné vší ctnosti, praví: ‚Srdce jeho je popel, naděje jeho je méně než prsť a život jeho bezcennější než hlína, neboť nezná svého Tvůrce, Toho, jenž mu vdechl činnou duši a vložil do něj ducha života.“

(Hostina deseti panen 2.7, ANF, 6 sv., 2.7⁵)⁶

Ačkoli se Metoděj staví přímo proti ikonám, neformuluje výslovně tentýž princip jako ostatní autoři – totiž že pocta nemůže přecházet skrze obraz. Z jeho textu to však nepřímo vyplývá.

Metoděj píše, že život člověka, který zpodobňuje Boha v lidské podobě, má „menší cenu než hlína“, neboť takový člověk zapomíná na Boha, který mu vdechl ducha. Jinými slovy, tento člověk sice měl ducha, avšak nežil v souladu se svou duchovní přirozeností, čímž se stal méně cenným než neživý prach, z něhož byl stvořen Adam. Proč Metoděj používá tuto analogii? Protože pohané vytvářejí hliněné obrazy svých bohů v domnění, že v onom obraze je duch.

Co si tedy Metoděj myslí o tvrzení, že ten, kdo se modlí k hliněnému obrazu, se modlí k tomu, koho tento obraz představuje? Má za to, že ten, kdo tak činí, zapomíná na to, že on sám je duchem. Z toho pádně vyplývá, že Metoděj byl přesvědčen, že modlitba k hlíně není ničím víc než modlitbou k hlíně – pohané se nemodlí k bohům, nýbrž k hlíně, o níž se mylně domnívali, že má ducha.

Tento výklad Metoděje není výkladem doslovným, je však oprávněný, neboť je zcela v souladu s tím, co píší všichni ostatní autoři. Chápeme-li Metodějovy výroky v kontextu všech ostatních křesťanů jeho doby, představují odmítnutí východního pravoslavného principu uctívání.

Klement Alexandrijský⁷ (některými považován za svatého)

„Avšak obrazy, jsouce nehybné, netečné a bez smyslů, jsou svazovány, přibíjeny, lepeny – jsou taveny, pilovány, řezány, leštěny, vyřezávány. Smyslu prostá země je zneuctívána tvůrci obrazů, kteří ji svým uměním mění z její vlastní přirozenosti a svádějí lidi k tomu, aby ji uctívali; a tvůrci bohů neuctívají bohy a démony, nýbrž – dle mého soudu – zemi a umění, jež obrazy tvoří. Vždyť obraz je ve skutečnosti jen mrtvá hmota vytvarovaná rukou řemeslníka. My však nemáme smyslový obraz ze smyslové hmoty, nýbrž obraz, který je vnímán pouze myslí – Boha, který jediný je skutečně Bohem.“ (Protreptikos – Napomenutí pohanům, ANF, vol 2, kap. 4)⁸

„[T]o, co je vytvořeno, je podobné a totožné s tím, z čeho je to vytvořeno, jako to, co je ze slonoviny, je slonovina, a to, co je ze zlata, je zlaté. Nuže, obrazy a chrámy zkonstruované řemeslníky jsou vyrobeny z netečné hmoty; takže i ony jsou netečné, hmotné a profánní… Umělecká díla tedy nemohou být posvátná a božská.“ (Stromata, ANF, vol. 2, 7.5)⁹

„Mojžíš před věky výslovně ustanovil, že se nemá dělat ani rytá, ani litá, ani tvarovaná, ani malovaná podoba; abychom neulpívali na věcech smyslových, ale přešli k předmětům intelektuálním: neboť důvěrná známost s pohledem na zpodobnění znevažuje úctu k tomu, co je božské; a uctívat to, co je nehmotné, pomocí hmoty, znamená zneuctívat to skrze smysly.“ (Stromata 5.5)¹⁰

Arnobius¹¹

„Copak snad [Bůh] seslal duše proto, aby – učiněny nevšímavými k pravdě a zapomněvší na to, co je Bůh – přednášely prosby k obrazům, které se nemohou hýbat…?“ (Adversus Gentes, ANF, vol.6, 2.39)¹²

„Nesnažte se nám však ukazovat obrazy místo bohů ve svých chrámech a sochy, které stavíte, neboť i vy víte, ač to odmítáte a nejste si ochotni přiznat, že jsou vytvořeny z nejbezcennější hlíny a že jde o dětinské figury vyrobené řemeslníky.“ (Adversus Gentes, ANF, vol. 6, 3.3)¹³

„Neboť jste-li přesvědčeni, že bohové, o nichž se domníváte, existují a že žijí v nejvyšších oblastech nebes, jaký je důvod, jaká je příčina, aby byly vámi zhotovovány tyto obrazy, když máte skutečné bytosti, k nimž můžete vylévat modlitby a od nichž můžete žádat pomoc v těžkých okolnostech? … Uctíváme bohy, říkáte, prostřednictvím obrazů. Cože? Bez nich snad bohové nevědí, že jsou uctíváni, a nebudou si myslet, že jim prokazujete nějakou poctu? … A jakou větší křivdu, potupu a příkoří lze způsobit, než uznávat jednoho boha, a přitom prosit u někoho jiného – doufat v pomoc od božstva a modlit se k obrazu bez citu?“ (Adversus Gentes, ANF, vol. 6, 6.8–6.9)¹⁴

„Nevidíte konečně, že vlaštovky plné trusu, poletující uvnitř samotných chrámových kopulí, se míhají sem a tam a špiní hned tváře, hned ústa božstev, jejich vousy, oči, nosy a všechny ostatní části, na něž jejich trus dopadá? Zastyďte se tedy, byť pozdě, a přijměte od němých tváří správný úsudek a nechte se jimi poučit, že v obrazech není nic božského, když se na ně tito tvorové nebojí ani neostýchají vypouštět nečistoty, poslušni zákonů svého bytí a vedeni svými neomylnými instinkty.“ (Adversus Gentes, ANF, vol. 6, 6.16)¹⁵

Aristidés¹⁶

„Je to podivuhodné, ó králi, pokud jde o Řeky, kteří převyšují všechny ostatní národy svým způsobem života a uvažováním, jak zbloudili za mrtvými modlami a obrazy bez života. A přitom vidí své bohy v rukou svých řemeslníků, jak jsou vyřezáváni, hoblováni, zkracováni, osekáváni, opalováni, zdobeni a všemožně jimi pozměňováni. A když zestárnou a časem se opotřebují, a když jsou roztaveni a rozdrceni na prach, jak to, ptám se, že nepochopili, že to nejsou bohové? A pokud jde o ty, kteří nenašli vysvobození sami pro sebe, jak mohou posloužit v tísni lidí?“ (Apologie, ANF, vol. 9, 13)¹⁷

Órigenés¹⁸

„‚Šílení‘ by bylo vhodnější slovo pro ty, kteří spěchají do chrámů a uctívají obrazy nebo zvířata jako božstva. A neméně šílení jsou i ti, kteří si myslí, že obrazy, vytvořené lidmi bezcenného a někdy nanejvýš zkaženého charakteru, propůjčují nějakou čest skutečným božstvům.“ (Proti Kelsovi, ANF, vol. 4, 3.76)¹⁹

Lactantius²⁰

„Jaké je to tedy šílenství: zhotovovat předměty, jichž se pak sami tvůrci bojí, či naopak mít strach z věcí, které sami vytvořili? …

Zajisté se jich obáváte právě proto, že máte za to, žejsou v nebesích; vždyť jsou-li to bohové, jinak tomu ani být nemůže. Proč tedy nepozvednete zraky k nebi a za vzývání jejich jmen jim nepřinášíte oběti pod širou oblohou? Proč upíráte zrak na stěny, na dřevo a kámen, raději než k místu, o němž věříte, že tam [bohové] přebývají“ (Divinae institutiones, ANF, vol. 7, 2.2)²¹

„[J]e neodčinitelným zločinem opustit živé, aby člověk sloužil pomníkům mrtvých, kteří nikomu nemohou dát život ani světlo, neboť sami jsou jich zbaveni; a zapomenout, že není jiného Boha nežli toho jediného, jehož soudu a moci podléhá každá duše.

I ony posvátné obrazy, jimž vzdávají poctu lidé zcela prostí rozumu, postrádají jakékoli vnímání, neboť jsou jen hlínou. Kdo by však nechápal, že je nepřípustné, aby se vzpřímený tvor shýbal k zemi, aby se jí klaněl? Vždyť ta je nám položena pod nohy právě proto, abychom po ní šlapali, a nikoli aby ji uctíval člověk, jenž z ní byl vyzdvižen a obdržel postavení povýšené nad ostatní živočichy. Nemáme se znovu obracet dolů ani vrhat – svou nebesům určenou tvář – k zemi, nýbrž upírat zrak vzhůru, tím směrem, k němuž nás vede uzpůsobení naší přirozenosti. Nemáme uctívat a vzývat nic než jediné božství našeho jediného Tvůrce a Otce, jenž stvořil člověka se vzpřímenou postavou, abychom poznali, že jsme povoláni k věcem vznešeným a nebeským…

Jeví-li se však tyto obřady jako marné v tolika ohledech, jak jsem ukázal, je zřejmé, že ti, kdo se modlí k mrtvým, uctívají hlínu nebo odevzdávají své duše nečistým duchům, nejednají tak, jak je důstojné člověka. Postihne je trest za jejich bezbožnost a vinu, neboť se vzbouřili proti Bohu, Otci lidského pokolení, zavedli neodčinitelné obřady a porušili každý posvátný zákon…

Proto je nepochybné, že kde je obraz, tam není náboženství. Spočívá-li totiž náboženství ve věcech božských a není-li nic božského kromě věcí nebeských, plyne z toho, že obrazy nemají s náboženstvím nic společného, neboť v tom, co je vyrobeno z hlíny, nemůže být nic nebeského. (Divinae institutiones, ANF, vol. 7, 2.18–2.19)²²

Uctívání obrazů bylo vnímáno jako rozdíl mezi křesťany a pohany či heretiky

Mnozí raní křesťanští autoři spatřovali v uctívání obrazů rozdíl mezi křesťany a konkurenčními skupinami, jako byli pohané či heretici. V jejich pojetí bylo uctívání obrazů něčím, co činili pohané, zatímco křesťané takovou praxi neměli.

Jelikož mnozí z těchto mužů udržovali dobré styky a byli si dobře vědomi toho, co praktikují křesťané po celém světě, platí následující: pokud nevěděli o tom, že by existovali křesťané, kteří by považovali uctívání ikon za legitimní praxi, je vysoce pravděpodobné, že žádní takoví křesťané neexistovali.

Všimněte si, že ve skutečnosti nezáleží na tom, jaké přesvědčení tito muži sami zastávali, ani na tom, zda jsou lidé, které cituji, považováni za pilíře pravověří, či nikoli. Je tomu tak proto, že tito autoři píší za předpokladu, že žádní křesťané obrazy neuctívají. Čtěte tyto citáty pozorně a všimněte si, že způsob, jakým jsou napsány, prokazuje, že tito autoři si nemysleli, že by uctívání ikon bylo něčím, co křesťané praktikují. I kdybychom tedy nesouhlasili s jejich vlastním názorem na obrazy, jejich spisy dokládají, že pokud jim bylo známo, nebylo uctívání obrazů křesťanskou praxí.

Irenej (Svatý)²³

„[Karpokratiánští heretici] také vlastní obrazy, některé malované a jiné zhotovené z různých druhů materiálu; přičemž tvrdí, že podobu Krista vytvořil Pilát v době, kdy Ježíš žil mezi nimi. Tyto obrazy korunují a vystavují je společně s obrazy světských filozofů, to jest s obrazy Pythagora, Platóna, Aristotela a dalších. Mají také jiné způsoby prokazování úcty těmto obrazům, po způsobu pohanů.“ (Adversus Haereses (Proti bludům), ANF, vol. 1, 1.25.6)²⁴

Hippolytus (Svatý)²⁵

„A [karpokratiánští heretici] vytvářejí padělané obrazy Krista a tvrdí, že existovaly již v době (kdy náš Pán dlel na zemi, a že byly zhotoveny) Pilátem.“ (Refutatio omnium haeresium (Vymítání všeho kacířstva), ANF, vol. 5, 7.20)²⁶

Irenej a Hippolytus zmiňují obrazy, které patřily jedné heretické skupině. Truglia vyslovuje názor, že tyto citáty lze číst jako texty, které jsou v souladu s křesťanskou ikonodulií. Koneckonců, tito autoři výslovně neuvedli, že jsou tyto obrazy špatné. Představuje to pro tuto argumentaci problém?

Nikoli, neboť tyto citáty nejsou používány k argumentaci, že raní křesťané považovali obrazy za nesprávné, nýbrž k tomu, aby ukázaly, že v existenci posvátných obrazů spatřovali rozdíl mezi křesťany a pohany či heretiky. Například Irenej popisuje charakteristické nauky nekřesťanských skupin, aby jim křesťané rozuměli natolik dobře, že je dokáží vyvrátit. Kdyby se jednalo o něco, co činili i křesťané, nepovažoval by za nutné to do svého popisu zahrnout. Irenej navíc tyto obrazy spojuje s kulty filosofů a s pohanskou praxí.

Nemohli však tito autoři pouze odmítat synkretistické ‚padělané‘ uctívání obrazů po boku filosofů a ponechávat prostor pro křesťanské uctívání? Tato interpretace pomíjí skutečnost, že oba autoři zpochybňují údajný starobylý původ těchto obrazů. Irenej uvádí, že tito heretici ‚tvrdí, že podobiznu Krista zhotovil Pilát‘, a považuje za vhodné zdůraznit, že tyto obrazy prý vznikly ‚v době, kdy Ježíš žil mezi nimi‘. Z toho vyplývá, že se nedomníval, že by existovaly obrazy z doby Ježíšova života. I Hippolytus dává najevo skepsi vůči této myšlence. Pokud by křesťané vlastnili starobylé obrazy Ježíše, proč by se k tomu stavěli tak skepticky?

Truglia argumentuje, že Irenej výslovně neřadí zdobení obrazů věnci mezi ‚pohanské‘ praktiky. Znamená to snad, že korunování obrazů schvaloval, na rozdíl od praktik pohanských? Pokud ano, podkopává to argumenty ikonodulie, protože formy uctívání, o nichž tvrdím, že nebyly považovány za legitimní, jsou klanění se obrazům, jejich líbání a modlitby k nim. Takové praktiky byly pohany jistě běžně užívány, takže právě ty musel mít Irenej na mysli, ačkoli možná zamýšlel zahrnout i pálení kadidla (což činí i východní pravoslavní). Existuje však pádný důvod se domnívat, že v tomto období křesťané obrazy takto nekorunovali, neboť Justin Mučedník, hovořící ve své Apologii jménem všech křesťanů, říká, že tak nečinili.

Všimněte si navíc, že korunování je uvedeno společně s vystavováním obrazů po boku filosofů. Pokud bychom měli tento citát chápat tak, že Irenej staví jednu z těchto výslovně zmíněných praktik do protikladu k praktikám pohanským (a implicitně ji schvaluje), pak by musel do protikladu k pohanským praktikám stavět i tu druhou. Je však zjevné, že Irenej neschvaloval uctívání Krista po boku filosofů.²⁷

„Je-li někdo sochařem nebo malířem, musí mu být uloženo, aby nevytvářel modly; neupustí-li od toho, musí být odmítnut.“ (Apoštolská tradice 16)²⁸

Všimněte si, že Hippolytova Apoštolská tradice mohla sochařům a malířům přikázat, aby přešli k vytváření křesťanských obrazů pro náležitou úctu, kdyby se něco takového praktikovalo.

Justin Mučedník (Svatý)²⁹

„A toto je jediné obvinění, které proti nám vznášíte: že neuctíváme tytéž bohy jako vy a že nepřinášíme mrtvým úlitby a vůni tuku,ani koruny pro jejich sochy a oběti.“ (První apologie 24)³⁰

Klement Alexandrijský

„Každému je však jasné, že zbožnost, která učí uctívat a ctít, je nejvyšší a nejstarší příčinou; a zákon sám ukazuje spravedlnost a učí moudrosti tím, že se zdržuje smyslových obrazů.“ (Stromata, ANF, vol.2, 2.18)³¹

Aristidés z Athén

„Avšak křesťané, ó králi, zatímco chodili a hledali, nalezli pravdu; a jak jsme se dozvěděli z jejich spisů, přiblížili se pravdě a ryzímu poznání více než ostatní národy. … Neuctívají modly (učiněné) v podobě člověka.“ (Apologie 15, ANF vol. 9)³²

Křesťané se bránili nařčení, že nemají posvátné obrazy

Pro pohany představovalo uctívání jejich bohů a zesnulých prostřednictvím obrazů způsob, jak projevit svou zbožnost. Pohané vytýkali křesťanům, že při uctívání nepoužívají posvátné obrazy, neboť se domnívali, že to znamená, že křesťané neberou uctívání Boha vážně.

Kdyby křesťané skutečně užívali posvátné obrazy k uctívání Božího Syna a svatých, mohli jednoduše odpovědět: „Ne, neobviňujte nás křivě; i my (nebo alespoň někteří z nás) přece obrazy uctíváme. Jen ne obrazy pohanské.“ Místo toho však křesťané reagovali argumentací namířenou proti uctívání obrazů.

To navíc dokazuje, že si pohané byli vědomi toho, že absence posvátných obrazů je charakteristickým rysem křesťanství. Kdyby křesťané obrazy uctívali, tento rozdíl mezi pohany a křesťany by nevyvstal.

Minucius Felix³³

„Domníváte se však, že tajíme, co uctíváme, nemáme-li chrámy a oltáře? A přece, jaký obraz Boha bych měl zhotovit, když – uvážíme-li to správně – sám člověk je obrazem Božím? Jaký chrám bych mu měl vystavět, když jej nemůže pojmout celý tento svět, utvořený jeho dílem? A když já, člověk, obývám takový širý prostor, mám snad uzavřít moc tak nesmírného majestátu do jediné malé stavby? Cožpak by nebylo lepší, aby byl zasvěcen v naší mysli a posvěcen v hloubi našeho srdce?“ (Oktávius 32)³⁴

Arnobius

„S oblibou vůči nám vznášíte velmi vážné obvinění z bezbožnosti, protože nevztyčujeme chrámy pro bohoslužebné obřady, nestavíme sochy a obrazy žádného boha, nebudujeme oltáře, nepřinášíme krev zabitých tvorů v oběť, ani kadidlo či obětní pokrmy, a konečně, že nepřinášíme víno k úlitbám z posvátných číší. To vše zanedbáváme a nečiníme nikoli proto, že bychom chovali bezbožné a zvrácené smýšlení, nebo si osvojili nějaký šílený, zoufalý postoj pohrdání bohy, nýbrž proto, že se domníváme a věříme, že oni — jsou-li to opravdu praví bohové a jsou-li tímto vznešeným jménem nazýváni — buď takovými poctami opovrhují, pokud jsou schopni pohrdání, anebo je snášejí s hněvem, jsou-li pobouzeni vzplanutím vášní.““ (Adversus Gentes, ANF, vol. 6, 6.1)³⁵

Órigenés

„My naopak považujeme za ‚nepoučené‘ ty, kteří se nestydí obracet se (s prosbami) k neživým předmětům, žádat o zdraví ty, kdo nemají žádnou sílu, prosit mrtvé o život a dožadovat se pomoci u bezmocných. A ačkoli někteří mohou namítat, že tyto předměty nejsou bohy, nýbrž pouze nápodobami a symboly skutečných božstev, přesto jsou tito lidé – tím, že se domnívají, že ruce prostých řemeslníků mohou zformovat nápodobu božství – ‚nepoučení, otrocky smýšlející a nevědomí‘. Neboť tvrdíme, že i ti nejnižší mezi námi byli osvobozeni od této nevědomosti a nedostatku poznání, zatímco ti nejinteligentnější mohou pochopit a uchopit božskou naději.“ (Proti Kelsovi, ANF, vol. 4, 6.14)³⁶

„[Celsus tvrdí, že křesťané] nesnesou chrámy, oltáře ani obrazy. V tom jsou prý jako Skytové, kočovné kmeny Libye, Serové, kteří neuctívají žádného boha, a některé další z nejbarbarštějších a nejbezbožnějších národů světa (…)

Na to odpovídáme: jestliže [tyto skupiny] nesnesou pohled na chrámy, oltáře a obrazy, neplyne z toho – jen proto, že je nestrpíme o nic víc než oni –, že důvody, pro které je odmítáme, jsou tytéž jako jejich. … [Tyto skupiny] se v tom shodují s křesťany a židy, avšak jsou vedeny zcela odlišnými principy (…)

Neboť žádný z nich [z těchto skupin] se neštítí oltářů a obrazů z obavy, že by tím znehodnotil uctívání Boha a snížil je na uctívání hmotných věcí, vytvořených lidskýma rukama (…) Křesťané a židé však dbají na tento příkaz: ‚Hospodina, svého Boha, se budeš bát a jemu jedinému budeš sloužit;‘ a na tento další: ‚Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neučiníš si tesaný obraz ani jakoukoli podobu toho, co je nahoře na nebi, co je dole na zemi nebo co je ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit;‘ a opět: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.‘
Právě s ohledem na tato a mnohá další podobná přikázání se nejen vyhýbají chrámům, oltářům a obrazům, nýbrž jsou připraveni podstoupit i smrt, je-li to nutné, než aby jakoukoli takovou bezbožností znevážili pojetí, které mají o Bohu Nejvyšším (…)

Není však možné zároveň znát Boha a v modlitbách se obracet k obrazům.“ (Proti Kelsovi, ANF vol. 4, 7.62-65)³⁷

„Není tedy pravdou, že odmítáme stavět oltáře, sochy a chrámy proto, že jsme se dohodli učinit z toho poznávací znamení tajného a zakázaného spolku; činíme tak proto, že jsme se od Ježíše Krista naučili pravému způsobu služby Bohu a štítíme se všeho, co pod rouškou zbožnosti svádí k naprosté bezbožnosti ty, kdo opouštějí cestu vytyčenou pro nás Ježíšem Kristem.“ (Proti Kelsovi, ANF vol. 4, 8.20)³⁸

Jsem si vědom toho, že některé z Origenových myšlenek byly po jeho smrti odsouzeny.³⁹ Ve své době však za heretika považován nebyl a není důvod se domnívat, že by jeho výroky nevystihovaly postoj rané církve. Zpochybňování Origenovy věroučné spolehlivosti by navíc znamenalo nepochopit smysl těchto citátů.

Jde totiž o to, že pohané věděli, že křesťané ikony nemají, a že Origenes cítil potřebu tuto křesťanskou praxi obhajovat, namísto toho, aby pohany umlčel poukazem na křesťany, kteří obrazy uctívají.

Někteří předkonstantinovští křesťané přímo popírali uctívání obrazů

Nicméně řada raných otců a apologetů v souvislosti s pohanskými či heretickými praktikami pronesla výroky, které jsou v přímém rozporu s užíváním posvátných obrazů.

Klement Alexandrijský (některými považovaný za svatého)

Umělecká díla tedy nemohou být posvátná a božská. (Stromata, ANF vol. 2, 7.5)⁴⁰

Arnobius

[P]řijměte od němých tváří správný úsudek a nechte se jimi poučit, že v obrazech není nic božského. (Adversus Gentes, ANF, vol. 6, 6.16)⁴¹

Jelikož bylo dostatečně prokázáno – nakolik se k tomu naskytla příležitost – jak marné je zhotovovat obrazy… (Adversus Gentes, ANF, vol. 6, 7.1)⁴²

Lactantius

Proto je nepochybné, že kde je obraz, tam není náboženství. (Divinae institutiones, ANF, vol. 7, 2.19)⁴³

Origenes

[N]ení možné zároveň znát Boha a v modlitbách se obracet k obrazům. (Proti Kelsovi, ANF vol. 4, 7.65)⁴⁴

Neboť tyto různé kmeny vybudovaly chrámy a sochy výše vyjmenovaným osobám, zatímco my jsme se zdrželi toho, abychom Božství prokazovali poctu jakýmikoli takovými prostředky (vidouce, že přísluší spíše démonům… (Proti Kelsovi, ANF vol. 4, 3.34)⁴⁵

Shrnutí postojů křesťanských autorů v době před Konstantinem

• Žádní předkonstantinovští křesťanští autoři neobhajovali uctívání obrazů

Pravoslavní se snaží zakládat svou víru na tom, co psali církevní otcové. Nicméně není mi znám žádný předkonstantinovský představitel církve, který by psal ve prospěch uctívání ikon

• Žádní nekritizují křesťanské uctívání obrazů, nýbrž pouze pohanských a heretických praktik

Všimněte si, že jsem nepředložil žádné důkazy o tom, že by předkonstantinovští křesťané odsuzovali křesťanské uctívání obrazů. Ač se to může jevit jako námitka proti mému pohledu, ve skutečnosti tomu tak není! Samozřejmě, je-li můj argument správný, nemohli předkonstantinovští křesťané odsuzovat křesťanskou ikonodulii, neboť ta ještě neexistovala.

Způsob, jakým psali o pohanském uctívání obrazů, navíc jasně ukazuje, že přinejmenším někteří z nich by bývali křesťanské uctívání obrazů odsoudili, kdyby existovalo. Naopak, všem – pohanům i křesťanům – bylo známo, že až do Konstantinovy doby křesťané obrazy neuctívali.

Všimněte si, že mým argumentem není, že bychom měli odsuzovat to, co odsuzovali raní křesťané. Argumentuji tím, že církev před rokem 313 se lišila od církve po roce 787. Je zřejmé, že v oné době nešlo o křesťanskou praxi.

• Žádní, kteří by křesťanské uctívání obrazů alespoň popisovali

Vzhledem k tomu, jak často se předkonstantinovští křesťané vyjadřovali k pohanskému uctívání obrazů, a s ohledem na význam, jaký má tato praxe pro dnešní pravoslavné křesťany, by se dalo očekávat, že pokud by mnozí křesťané obrazy uctívali, značné množství lidí by se o tom zmínilo.

Pokud však na druhé straně tito křesťané ikonodulii nepraktikovali, jak jsem dokazoval, samozřejmě bychom neočekávali, že ji budou popisovat. Rovněž bychom předpokládali, že jen málokdo z těch, kteří považovali veškeré uctívání obrazů za nesprávné, bude specificky brojit proti křesťanskému uctívání obrazů. Očekávali bychom, že veškerá přímá prohlášení, která učiní, se ponesou v kontextu praktik pohanských či heretických, nikoli praktik křesťanských – neboť takové křesťanské praktiky neexistovaly.

A tak tomu ve skutečnosti je. Nelze doložit, že by se kdokoli z předkonstantinovských křesťanů zmiňoval o křesťanském uctívání obrazů

Namítky vůči argumentům proti ikonám

Přesunul jsem většinu argumentů ve prospěch ikonodulie do jiného článku, který je věnován výhradně námitkám. Jsou v něm seřazeny podle kategorií.

Chtěl jsem je tam přesunout, protože kvalita mnoha z nich byla tak nízká, že odváděla pozornost od hlavních bodů, které předkládám, a činila tyto články velmi zdlouhavým čtením. Tímto způsobem, pokud čtenář hledá odpovědi na konkrétní námitky, ví, kde je najít; pokud ne, nebude zatěžován dlouhými vyvraceními převážně nepodstatných bodů. Námitky, které jsou závažnější nebo směřují proti konkrétním důkazům, které používám, zůstávají přímo v textu těchto článků.

Zhodnocení raně křesťanských důkazů

Doposud jsem ukázal, že mnozí významní křesťané před rokem 313 nepovažovali uctívání obrazů za legitimní křesťanskou praxi. Patří sem i ti, které pravoslavní považují za svaté: Athénagoras, Metoděj, Irenej, Hippolytus a Justin Mučedník. Patří sem také další křesťanští vůdci či apologeté: Klement Alexandrijský, Arnobius, Aristides z Athén, Origenes, Lactantius a Minucius Felix.

Naproti tomu argumentace pro ikonodulii založená na důkazech nedokáže jmenovat jediného křesťanského vůdce před rokem 313, který by považoval uctívání obrazů za legitimní křesťanskou praxi. Předkládané důkazy jsou velmi vratké a většinou podvržené nebo anonymní.

Možná mi něco uniká, ale dosud jsem nenašel jediného předkonstantinovského církevního autora, který by věřil, že ikonodulie je legitimní křesťanskou praxí. Existují však velmi pádné důkazy o opaku – že před rokem 313 křesťanští vedoucí nepovažovali uctívání obrazů za legitimní křesťanskou praxi. Rozumným závěrem je, že tím, že učinilo ikonodulii podstatným aspektem víry, se východní pravoslaví odchýlilo od apoštolské víry.

Ikony nejsou tím, co bylo věřeno „všude, vždy a všemi“⁴⁶

Možná existuje nepatrný prostor pro pochybnosti, zda bylo před rokem 313 uctívání jakýchkoli obrazů odsuzováno všude, vždy a všemi. Žádný nestranný badatel historie však po prostudování této problematiky nemůže dospět k závěru, že se v něj věřilo všude, vždy a všemi. Druhý nikajský koncil se tedy mýlil, když prohlásil ikonodulii za starobylou křesťanskou praxi.

Každý pravoslavný věřící, který chce být důsledný, se proto musí vzdát tvrzení, že pravoslavní věří tomu, co bylo učeno všude, vždy a všemi, nebo se musí vzdát ikonodulie.

Východní pravoslavná církev musí buď přestat uznávat tento koncil jako ekumenický, a tudíž závazný, anebo musí uznat, že koncily se mohou mýlit, a to i po více než tisíciletém všeobecném přijetí. Případně by mohla přijmout teologii vývoje nauky, jako to činí římskokatolická církev (ačkoliv vývoj nauky je sám o sobě v rozporu s apoštolskou vírou).

Raní církevní otcové neuctívali ikony

Který výklad je pravděpodobnější? Ten, že se obrazy uctívaly odjakživa, avšak po celá staletí o tom nepadla zmínka, ačkoliv podobné praktiky byly jednohlasně kritizovány? Nebo ten, že uctívání obrazů neexistovalo, dokud nenastalo období změn, kdy jej křesťané přijali za své?

Vzhledem k tomu, že dokážeme vysvětlit, jak se mohlo uctívání vyvinout tam, kde dříve nebylo, a máme důvod se domnívat, že k takovému posunu skutečně dochází, jeví se mi druhá možnost jako pravděpodobnější.

Docházím k závěru, že dle konsensu otců není ikonodulie křesťanskou praxí. Východní pravoslavná církev změnila jednu z apoštolských tradic.

Můj další příspěvek rozebírá některé argumenty, které východní pravoslavní a jiní používají, aby si udrželi své přesvědčení navzdory silným důkazům předloženým výše.

---

1. Přeloženo s laskavým svolením autora, zdroj: https://anabaptistfaith.org/church-fathers-icons/ ↩︎
2. Poznámka překladatele:
   Sv. Vincent z Lérins (Vincentius Lerinensis), mnich a teolog z 5. Století. V díle Commonitorium (434) uvedl kritérium pro rozlišování pravé křesťanské doktríny od herezí: „Quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est,“ tj. „To, co bylo věřeno všude, vždy a všemi.“
   Tento princip zdůrazňuje univerzálnost, starobylost a konsenzus jako klíčová měřítka pravé křesťanské nauky. Podle něj by autentická křesťanská víra měla být: univerzální (ubique) – musí být přijímána v celé církvi, nejen v nějaké izolované skupině; apoštolská/starobylá (semper) – musí být v souladu s učením apoštolů a tradicí církve a obecně přijímaná (ab omnibus) – musí být uznávaná všemi věřícími, zejména autoritami církve.
   Celý kontext: “Zde by se mohl někdo zeptat: „Jelikož je kánon Písma dokončen a sám o sobě více než dostačující, jaký smysl má k němu připojovat výklad církve?“ Odpověď je zřejmá—právě pro svou hloubku není Písmo vykládáno všemi lidmi stejně. Výroky jednoho a téhož autora jsou různými lidmi vykládány odlišně, až se zdá, že z nich lze vyvodit tolik názorů, kolik je čtenářů. Novacián jej chápe jedním způsobem, Sabellius jiným, Donatus zase jiným, Arius, Eunomios a Makedonios jiným, Photinos, Apollinarios a Priscillian jiným, Jovinián, Pelagius a Caelestius jiným, a nakonec Nestorius opět jiným. A proto, vzhledem k spletitosti omylu, který se projevuje tolika způsoby, je nanejvýš nutné stanovit pravidlo pro výklad Proroků a Apoštolů podle normy, již stanovila všeobecná církev.
   V samotné všeobecné církvi dbáme s největší pečlivostí na to, abychom se drželi toho, co bylo věřeno všude, vždy a všemi. To je pravý a správný význam slova „všeobecný“, jak ukazuje samotná síla a podstata tohoto výrazu, který zahrnuje vše téměř univerzálně. Tohoto pravidla se budeme držet, budeme-li následovat univerzálnost, starobylost a konsenzus.
   Univerzálnost dodržíme, pokud uznáme za pravou tu jedinou víru, kterou vyznává celá církev po celém světě.
   Starobylost zachováme, pokud se v žádném ohledu neodchýlíme od těch výkladů, které zjevně hlásali naši předkové a otcové.
   Konsenzus naplníme, pokud i ve starobylých dobách budeme následovat definice a názory všech, nebo alespoň téměř všech biskupů a učitelů.
   Co tedy učiní pravověrný (katolický) křesťan, pokud se malá část církve oddělí od společenství univerzální víry? Odpověď je jistá: dá přednost zdraví celého těla před nemocnou a zkaženým údem.
   Co však učiní, pokud se nějaká nová nákaza pokusí infikovat ne pouze malou část církve, ale celou církev? Pak se pevně přidrží starobylé tradice, kterou žádná nová lest nemůže svést na scestí.
   A co když v samotné starobylosti zjistí, že dva nebo tři muži, nebo dokonce jedno město či celá provincie upadla do omylu? Pak učiní to, že s největší pečlivostí dá přednost výnosům starobylých všeobecných koncilů, pokud takové existují, před neuváženou neznalostí několika jednotlivců.
   Ale co když se objeví omyl, o němž takový rozsudek nikde nenajde? Pak bude s maximálním úsilím zkoumat a porovnávat učení církevních otců, aby pochopil jejich význam—ovšem vždy s podmínkou, že tito otcové, přestože pocházeli z různých dob a míst, přesto setrvali ve víře a společenství jedné všeobecné církve a byli uznávanými a význačnými učiteli. A cokoli zjistí, že nebylo přijato a hlásáno pouze jedním či dvěma, ale všemi stejně, otevřeně, často a vytrvale, toho se má pevně držet bez nejmenších pochybností.”
   Překlad z “The Vincentian Canon, in Commonitorium, chap IV, 434, ed. Moxon, Cambridge Patristic Texts” ↩︎
3. Pozn. překl.: Sémiotickou úlohou se v tomto kontextu rozumí schopnost hmotného obrazu fungovat jako reálný prostředník či komunikační kanál, skrze který přechází prokazovaná úcta a modlitba přímo na zobrazenou duchovní bytost (prototyp) ↩︎
4. sv. Metoděj z Olympu (cca 260-311), zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Metod%C4%9Bj_z_Olympu, pozn. překl. ↩︎
5. Pod zkratkou ANF autor pravděpodobně myslí desetisvazkové dílo The Ante-Nicene Fathers, které bylo sestaveno protestantskými duchovními a učenci: A. Cleveland Coxe, Alexander Roberts, James Donaldson, Philip Schaff, Henry Wace, pozn. překl. ↩︎
6. Dílo Convivium decem virginum, řecky Symposion he peri hagneias – „Symposion o panenství“, citované dílo je možné shlédnout zde: https://ccel.org/ccel/methodius/banquet/anf06 (The Ante-Nicene Fathers, vol. 6, část 2, kapitola 7), pozn. překl. ↩︎
7. Klémens nebo Klement Alexandrijský (cca 150 – 215), zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A9m%C3%A9ns_Alexandrijsk%C3%BD, pozn. překl. ↩︎
8. Anglicky jako Exhortation to the heathens, původně Protreptikos, česky jako Napomenutí pohanům (řekům), dostupné v ANF, vol 2, kapitola 4, https://ccel.org/ccel/clement_alex/exhortation/anf02.vi.ii.iv.html, pozn. překl. ↩︎
9. ANF, vol. 2, kniha 7, kapitola 5: https://ccel.org/ccel/clement_alex/stromata/anf02.vi.iv.vii.v.html, pozn. překl., v českém vydání zde: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/stromata-vii-340067 ↩︎
10. ANF, vol. 2, kniha 5, kapitola 5: https://ccel.org/ccel/clement_alex/stromata/anf02.vi.iv.v.v.html, pozn. překl. ↩︎
11. Arnobius (cca 255 – 327), zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Arnobius, pozn. překl. ↩︎
12. ANF, vol. 6, kniha 2, odstavec 39, anglicky „Against the Heathen“: https://ccel.org/ccel/arnobius/against_heathen/anf06.xii.iii.ii.xxxix.html, pozn. překl. ↩︎
13. ANF, vol. 6, kniha 3, odst. 3: https://ccel.org/ccel/arnobius/against_heathen/anf06.xii.iii.iii.iii.html, pozn. překl. ↩︎
14. ANF, vol. 6, kniha 6, odst. 8-9: https://ccel.org/ccel/arnobius/against_heathen/anf06.xii.iii.vi.viii.html, pozn. překl. ↩︎
15. ANF, vol. 6, kniha 6, odst. 16: https://ccel.org/ccel/arnobius/against_heathen/anf06.xii.iii.vi.xvi.html, pozn. překl. ↩︎
16. Sv. Aristides z Athén, dílo Apologie napsáno zhruba mezi léty 138-147, zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Aristides_z_Ath%C3%A9n ↩︎
17. ANF, vol. 9, odst. 13: https://ccel.org/ccel/aristides/apology/anf09.xiii.iv.html, pozn. překl. ↩︎
18. Órigenés (cca 184 – 254), zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%93rigen%C3%A9s, pozn. překl. ↩︎
19. ANF, vol. 4, kniha 3, kap. 76: https://ccel.org/ccel/schaff/anf04/anf04.vi.ix.iii.lxxvi.html, český překlad např. zde: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/proti-kelsovi-iii-iv-389224, pozn. překl. ↩︎
20. Lucius Caecilius Firmianus Lactantius (cca 240 -320), vychovatel Konstantina Velikého, zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lactantius, pozn. překl. ↩︎
21. ANF, vol. 7, kniha 2, kap. 2: https://ccel.org/ccel/lactantius/institutes/anf07.iii.ii.ii.ii.html, pozn. překl. ↩︎
22. ANF, vol. 7, kniha 2, kap. 18-19: https://ccel.org/ccel/lactantius/institutes/anf07.iii.ii.ii.xviii.html, pozn. překl. ↩︎
23. Sv. Irenej z Lyonu (cca 130 – 202), předpokládá se, že byl učedníkem sv. Polykarpa, který pak byl žákem Apoštola Jana, zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Irenej_z_Lyonu, pozn. překl. ↩︎
24. ANF, vol. 1, kniha 1, kap. 25, odst. 6: https://ccel.org/ccel/irenaeus/against_heresies_i/anf01.ix.ii.xxvi.html, pozn. překl. ↩︎
25. Sv. Hyppolit Římský (cca 170 – 235), žák Sv. Ireneje, zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hippolyt_%C5%98%C3%ADmsk%C3%BD, pozn. překl. ↩︎
26. ANF, vol. 5, kniha 7, kap. 20: https://ccel.org/ccel/hippolytus/refutation/anf05.iii.iii.v.xxi.html, v českém vydání: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/vymitani-vseho-kacirstva-24656, pozn. překl. ↩︎
27. Jinými slovy: Obě skutečnosti (korunování i filozofové) jsou zmíněny v jedné větě. Pokud někdo tvrdí: „Irenej tuhle jednu věc (korunování) myslí pozitivně – jako křesťansky dovolenou“, protože ji neoznačí přímo za pohanskou, tak by se stejnou logikou musel říct i: „Irenej myslí pozitivně i tu druhou věc (uctívání po boku filozofů)“. Jenže to druhé je očividně nesmysl, protože Irenej by nikdy neschválil, aby byl Kristus uctíván po boku filozofů (jako jedna z mnoha postav v pohanském, filozofickém panteonu). ↩︎
28. Zdroj: https://www.gutenberg.org/ebooks/61614, nebo v českém vydání: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/apostolska-tradice-122908, pozn. překl. ↩︎
29. Sv. Justin Mučedník (100 – 165), zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Justin_Mu%C4%8Dedn%C3%ADk, pozn. překl. ↩︎
30. V českém, ale starším překladu zde: https://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_just_1_apol.htm, anglický text zde: https://www.ccel.org/ccel/richardson/fathers.x.ii.iii.html, pozn. překl. ↩︎
31. ANF, vol. 2, kniha 2, kap. 18: https://ccel.org/ccel/clement_alex/stromata/anf02.vi.iv.ii.xviii.html, pozn. překl. ↩︎
32. ANF, vol. 9, odst. 15: https://ccel.org/ccel/aristides/apology/anf09.xiii.iv.html, pozn. překl. ↩︎
33. Marcus Minucius Felix (2. století – 260), zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Marcus_Minucius_Felix, pozn. překl. ↩︎
34. Oproti původnímu textu autora uvedena rozšířená citace. V českém překladu např. zde: https://librinostri.catholica.cz/kniha/1127-oktavius-octavius, nebo zde: https://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_oktavius.htm, v ANF pak vol. 4, kap. 32: https://ccel.org/ccel/felix/octavius/anf04.iv.iii.xxxii.html, pozn. překl. ↩︎
35. ANF, vol. 6, kniha 6, odst. 1: https://ccel.org/ccel/arnobius/against_heathen/anf06.xii.iii.vi.i.html, pozn. překl. ↩︎
36. ANF, vol. 4, kniha 6, kap. 14: https://ccel.org/ccel/schaff/anf04/anf04.vi.ix.vi.xiv.html, český překlad např. zde: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/proti-kelsovi-v-vi-443865, pozn. překl. ↩︎
37. ANF, vol. 4, kniha 7, kap. 62-65: https://ccel.org/ccel/schaff/anf04/anf04.vi.ix.vii.lxii.html, pozn. překl.
    Kapitola 62 obsahuje další zajímavé body a pro zajímavost jí zde uvádím:
    „Podívejme se nyní, co následuje. ‚Přejděme,‘ říká, ‚k dalšímu bodu. Nesnesou chrámy, oltáře ani obrazy. V tom jsou podobni Skytům, kočovným kmenům Libye, Serům, kteří neuctívají žádného boha, a některým dalším z nejbarbarštějších a nejbezbožnějších národů světa.‘
    Že Peršané zastávají tytéž názory, ukazuje Hérodotos těmito slovy: ‚Vím, že u Peršanů se považuje za nepřípustné vztyčovat obrazy, oltáře či chrámy; ty pak, kdo tak činí, obviňují z pošetilosti, protože – jak se domnívám – nepředpokládají, podobně jako Řekové, že bohové mají lidskou přirozenost.‘
    Hérakleitos rovněž na jednom místě praví: ‚Lidé, kteří se obracejí s modlitbami k těmto obrazům, jednají jako ti, kdo hovoří ke stěnám, aniž by věděli, kdo jsou bohové či héróové.‘ A jakou moudřejší lekci nám mohou udělit než tu Hérakleitovu? Ten jistě dostatečně jasně dává najevo, že je pošetilé, aby se člověk modlil k obrazům, když neví, kdo jsou bohové a héróové.
    Toto je Hérakleitův názor; pokud jde však o ně [křesťany – dle logiky textu], ti zacházejí dále a pohrdají bez výjimky všemi obrazy. Pokud tím míní pouze to, že kámen, dřevo, mosaz či zlato, opracované tím či oním řemeslníkem, nemohou být bohem, jsou se svou moudrostí směšní. Vždyť kdo – ledaže by byl ve své prostotě zcela dětinský – by je mohl pokládat za bohy, a ne za dary zasvěcené službě bohům či za obrazy, které je znázorňují?
    Máme-li však za to, že tyto předměty nelze považovat za zobrazení božství, jelikož Bůh má jinou podobu – v čemž se s nimi shodují i Peršané –, pak ať si dají pozor, aby neprotiřečili sami sobě. Tvrdí totiž, že Bůh učinil člověka svým vlastním obrazem a že mu dal podobu shodnou se svou vlastní. Nicméně připustí, že tyto obrazy, ať už jsou podobné či nikoli, jsou zhotoveny a zasvěceny k poctě určitých bytostí. Budou však trvat na tom, že bytosti, jimž jsou zasvěceny, nejsou bohové, nýbrž démoni, a že ctitel Boha nesmí uctívat démony.“
    
    Kapitola 64: „Skytové, kočovní Libyjci, bezbožní Serové a Peršané se v tom shodují s křesťany a židy, avšak jsou vedeni zcela odlišnými principy. Neboť žádný z nich se neštítí oltářů a obrazů z obavy, že by tím znehodnotil uctívání Boha a snížil je na uctívání hmotných věcí, vytvořených lidskýma rukama. Ani je neodmítají z přesvědčení, že si démoni volí určité podoby a místa – ať už proto, že jsou tam poutáni mocí určitých zaklínadel, nebo proto, že si z nějakého jiného důvodu zvolili tato místa, kde se mohou oddávat svým zločinným rozkoším a sytit se kouřem z obětních žertev.
    Křesťané a židé však dbají na tento příkaz: ‚Hospodina, svého Boha, se budeš bát a jemu jedinému budeš sloužit;‘ a na tento další: ‚Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neučiníš si tesaný obraz ani jakoukoli podobu toho, co je nahoře na nebi, co je dole na zemi nebo co je ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit;‘ a opět: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.‘
    Právě s ohledem na tato a mnohá další podobná přikázání se nejen vyhýbají chrámům, oltářům a obrazům, nýbrž jsou připraveni podstoupit i smrt, je-li to nutné, než aby jakoukoli takovou bezbožností znevážili pojetí, které mají o Bohu Nejvyšším.“ ↩︎
38. ANF, vol. 4, kniha 8, kap. 20: https://ccel.org/ccel/schaff/anf04/anf04.vi.ix.viii.xx.html, pozn. překl. ↩︎
39. Pozn. překl. – Nezapomínejme ani na to, že sv. Bazil Veliký a sv. Řehoř Naziánský sestavili kolem let 358-359 dílo Filokalia (nezaměňovat s pozdější Filokalijí/Dobrotoljubiem), což byla sbírka Origenových textů. Obsahuje pasáže jako např.:
    
    „Posuďte nyní, zda zásady naší víry, jež jsou v souladu s původními představami člověka, nepůsobí změnu u nestranných posluchačů Slova.
    Neboť ačkoliv zvrácené učení, podpořené mnohým poučováním, dokázalo vštípit do myslí mnohých víru, že obrazy jsou bohové a že věci zhotovené ze zlata, stříbra, slonoviny a kamene jsou hodny uctívání, zdravý rozum nám nicméně nedovoluje se domnívat, že by Bůh byl jakkoli porušitelnou hmotou nebo že by byl poctěn tím, když jej lidé ztvárňují do podob z mrtvé hmoty, jež jej mají obrazně či symbolicky znázorňovat.
    A my tedy ohledně obrazů okamžitě usuzujeme, že nejsou bohy; a ohledně takových uměleckých děl, že se nedají srovnávat s Tvůrcem; a že jsou nicotná, pomyslíme-li na Boha, který je nade vším, na Tvůrce, Udržovatele a Vládce vesmíru.
    A rozumná duše, jako by rozpoznala svou spřízněnost, ihned odmítá to, co si doposud představovala jako bohy, a navrací se ke své přirozené náklonnosti ke Stvořiteli. A pro tuto svou přirozenou náklonnost k němu dychtivě přijímá Toho, jenž tyto pravdy poprvé ukázal pohanskému světu prostřednictvím učedníků, které připravil a které vyslal s božskou mocí a autoritou, aby kázali Slovo o Bohu a jeho království.“ (19.3)
    
    „Zdá se, že se Celsus domnívá, že argumentace vede k závěru, že ‚všichni lidé by měli žít podle zvyků své země a neměli by za to být haněni; avšak křesťané, kteří opustili zvyky předků a nejsou jedním národem jako Židé, si zaslouží hanu za to, že následují Ježíšovo učení.‘
    Nechť nám tedy poví, zda lidé filozofického ducha, kteří byli poučeni, aby se vyhýbali pověrám, jednají správně, když opouštějí zvyky svých předků a zajdou tak daleko, že jedí věci, které jsou v jejich zemích zakázány; či zda tím jednají nedůstojně?
    Neboť jestliže kvůli své filozofii a tomu, co se naučili v rozporu s pověrami, nedodržují zvyky předků, nýbrž by jedli z věcí tradičně zapovězených, proč by neměli být prosti viny i křesťané, když je rozum přesvědčuje, aby se nezabývali obrazy a sochami, ba ani Božími díly, nýbrž aby se nad ně povznesli a přivedli duši do blízkosti Stvořitele – proč by měli být haněni, když činí jen to, co dělají filozofové?
    Pokud by Celsus nebo jeho zastánci v zájmu obhajoby své oblíbené teze tvrdili, že i filozof bude dodržovat zvyky své země, pak je načase, aby se filozofové stali terčem posměchu – například v Egyptě tím, že se zdrží pojídání cibule, aby dodrželi zvyky své země, nebo určitých částí poraženého zvířete, třeba hlavy či plece, aby neporušili tradice otců.
    Tedy, podobně i v případě, že byl člověk Slovem přiveden k uctívání Nejvyššího Boha, a přesto z ohledu na zvyky předků prodlévá kdesi dole mezi obrazy a sochami lidí a není ochoten se svobodnou volbou povznést ke Stvořiteli, byl by jako ti, kdo sice znají filozofii, avšak bojí se tam, kde není důvod ke strachu, a pokládají za bezbožnost jíst takový pokrm.“ (22.5)
    
    Text je k dispozici např. zde: https://www.tertullian.org/fathers/origen_philocalia_02_text.htm  ↩︎
40. ANF, vol. 2, kniha 7, kap. 5: https://ccel.org/ccel/clement_alex/stromata/anf02.vi.iv.vii.v.html, pozn. překl.
    Kontext: „Cožpak nejednáme právem a vpravdě, když nevymezujeme žádným místem to, co je nevymezitelné, a neuzavíráme do chrámů zhotovených rukama to, co vše objímá? Jaké dílo stavitelů, kameníků a řemeslného umění by mohlo být svaté? Což nejsou nad ně povýšeni ti, kdo mají za to, že důstojným pro Boží vznešenost je vzduch a obklopující prostor, či spíše celý svět a vesmír?
    Bylo by vskutku směšné – jak říkají sami filozofové –, aby člověk, který je hříčkou Boží, tvořil Boha, a aby Bůh byl hříčkou umění. Neboť to, co je vytvořeno, je podobné a totožné s látkou, z níž je vytvořeno: tak jako předmět ze slonoviny je slonovinou a předmět ze zlata je zlatý.
    Avšak obrazy a chrámy vybudované řemeslníky sestávají z netečné hmoty, takže i ony jsou netečné, hmotné a nesvaté; a i když dovedete umění k dokonalosti, stále nesou podíl na řemeslné hrubosti. Umělecká díla tedy nemohou být posvátná a božská.“ ↩︎
41. AFN, vol. 6, kniha 6, kap. 16: https://ccel.org/ccel/arnobius/against_heathen/anf06.xii.iii.vi.xvi.html, pozn. překlad. Kontext celé kapitoly: „A tak, nedbalí a zapomnětliví, co se týče podstaty a původu obrazů, vy, lidé, rozumné bytosti nadané darem moudrosti a soudnosti, padáte na tvář před kusy vypálené hlíny, uctíváte měděné pláty a žádáte od sloních klů pevné zdraví, úřady, vládu, moc, vítězství, majetek, zisky, hojné sklizně a bohatá vinobraní. A ačkoli je zjevné a jasné, že hovoříte k netečným věcem, domníváte se, že jste vyslyšeni, a sami se dobrovolně uvrháte v hanbu tím, že se marně a bláhově klamete.
    Ó, kéž byste tak mohli vstoupit do některé sochy! Či spíše, kéž byste mohli rozebrat a rozbít na části oněch olympských a kapitolských Jupiterů a pohlédnout na všechny ty díly odděleně a samy o sobě, z nichž se skládá celek jejich těl! Ihned byste uviděli, že tito vaši bohové, jimž hladkost povrchu dodává velebný vzhled svým lákavým leskem, jsou pouze kostrou z ohebných plátů, beztvarými částicemi spojenými dohromady; že jsou chráněni před zřícením a hrozbou zkázy pomocí rybin, svorek a železných vzpěr; a že do všech dutin a spojů je nalito olovo, jež oddaluje jejich rozpad a pomáhá je uchovat.
    Uviděli byste, pravím, ihned, že mají pouze tváře bez zbytku hlavy, nehotové ruce bez paží, břicha a boky rozpůlené, neúplná chodidla, a co je nejsměšnější, že byli sestaveni bez jednotnosti v konstrukci svých těl, přičemž jsou v jedné části ze dřeva, ale v jiné z kamene.
    Nuže, i kdyby tyto věci nebylo možné spatřit pro dovednost, s níž byly skryty, měly vás alespoň ty skutečnosti, jež jsou zjevné všem, poučit a vzdělat, že ničeho nedosahujete a sloužíte marně mrtvým věcem. Neboť nevidíte snad v tomto případě, že tyto obrazy, které zdánlivě dýchají, jejichž nohou a kolen se při modlitbách dotýkáte a hladíte je, se hroutí pod neustálým přílivem deště, či jindy ztrácejí pevnou soudržnost svých částí hnilobou a tlením; jak černají, očouzené a zbarvené párou z obětí a kouřem; a jak při trvalém zanedbání ztrácejí své postavení i vzhled a jsou rozežrány rzí?
    Nevidíte snad, pravím, že mloci, rejsci, myši a švábi, kteří se vyhýbají světlu, si staví hnízda a žijí pod dutými částmi těchto soch? Že si do nich pečlivě snášejí všelijakou špínu a jiné věci vhodné pro své potřeby: tvrdý a napůl okousaný chléb, kosti, jež tam zavlekli pro případ nouze, hadry, prachové peří a kusy papíru, aby si změkčili hnízda a udrželi svá mláďata v teple? Nevídáte někdy na tváři obrazu pavučiny a zrádné sítě upředené pavouky, aby do nich mohli za letu polapit bzučící a neopatrné mouchy?
    Nevidíte konečně, že vlaštovky plné trusu, poletující uvnitř samotných chrámových kopulí, se míhají sem a tam a špiní hned tváře, hned ústa božstev, jejich vousy, oči, nosy a všechny ostatní části, na něž jejich trus dopadá? Zastyďte se tedy, byť pozdě, a přijměte od němých tváří správný úsudek a nechte se jimi poučit, že v obrazech není nic božského, když se na ně tito tvorové nebojí ani neostýchají vypouštět nečistoty, poslušni zákonů svého bytí a vedeni svými neomylnými instinkty.“ ↩︎
42. ANF, vol. 6, kniha 7, kap. 1: https://ccel.org/ccel/arnobius/against_heathen/anf06.xii.iii.vii.i.html, pozn. překl. ↩︎
43. ANF, vol. 7, kniha 2, kap. 19: https://ccel.org/ccel/lactantius/institutes/anf07.iii.ii.ii.xix.html, pozn. překl. Překlad celé kapitoly pro kontext: „Kdo tedy touží dostát závazkům, jimž je člověk podroben, a zachovat ohled na svou přirozenost, ať se pozvedne ze země, a s myslí upřenou vzhůru ať obrátí svůj zrak k nebi. Ať nehledá Boha pod svýma nohama a nevykopává předmět uctívání ze svých vlastních stop, neboť cokoli leží pod člověkem, musí být nutně nižší než člověk. Ať jej naopak hledá nahoře, ať jej hledá na místě nejvyšším: neboť nic nemůže být větší než člověk, leda to, co je nad člověkem. Bůh je však větší než člověk: proto je nahoře, a nikoli dole; a není třeba jej hledat v nejnižších, nýbrž v nejvyšších oblastech.
    Z toho důvodu je nepochybné, že není žádného náboženství tam, kde je obraz. Neboť jestliže náboženství spočívá v božských věcech a není nic božského kromě věcí nebeských, plyne z toho, že obrazy jsou bez náboženství, protože nemůže být nic nebeského v tom, co je utvořeno ze země.
    A toto může být moudrému zřejmé již ze samotného názvu. Neboť cokoli je nápodobou, to musí být nutně falešné; a nic, co padělá pravdu klamem a nápodobou, nemůže obdržet jméno pravé věci. Je-li však veškerá nápodoba záležitostí nikoli vážnou, nýbrž jakousi hrou a žertem, pak v obrazech není náboženství, nýbrž jen mimikry náboženství.
    To, co je pravdivé, je tedy třeba upřednostnit přede vším, co je falešné; po pozemských věcech je třeba šlapat, abychom získali věci nebeské. Takový je totiž stav věci: kdokoli poníží svou duši, jež má svůj původ z nebe, k podsvětním stínům a k věcem nejnižším, musí padnout na to místo, kam se sám vrhl. Proto by měl být pamětliv své přirozenosti a postavení a vždy usilovat a mířit k věcem nahoře.
    A kdokoli tak učiní, ten bude shledán zcela moudrým, ten spravedlivým, ten člověkem: ten zkrátka bude shledán hodným nebe, jejž jeho Rodič nerozpozná jako poníženého ani svrženého k zemi po způsobu zvěře, nýbrž jako stojícího a vzpřímeného, jak jej učinil.“ ↩︎
44. Viz pozn. 36 ↩︎
45. ANF, vol. 4, kniha 3, kap. 34: https://ccel.org/ccel/schaff/anf04/anf04.vi.ix.iii.xxxiv.html, pozn. překl. ↩︎
46. Pozn. překl. – viz poznámka č.1 k výroku sv. Vincenta z Lérins: „Quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est,“ tj. „To, co bylo věřeno všude, vždy a všemi.“ ↩︎