Lactantius – O smrti pronásledovatelů

Úvod k českému překladu De mortibus persecutorum.

Nový komentovaný překlad, který se snaží zachovat věrnost latinskému originálu a zároveň nabídnout plynulé čtení v současné češtině.

Přeložil a editoval: Peter Kolenčík, 2026, zveřejněno se souhlasem. Překlad z latinského textu.¹

Autorem je Lucius Caecilius Firmianus Lactantius. Byl to raně křesťanský spisovatel a apologeta, který žil přibližně mezi lety 250–325 po Kr. Narodil se pravděpodobně v severní Africe a získal klasické vzdělání v rétorice. Proslul jako učitel latinské literatury a řečnictví je přezdíván „křesťanským Ciceronem“. později byl dokonce povolán císařem Diokleciánem do Nikomédie, aby tam vyučoval rétoriku. V průběhu svého života však přijal křesťanství a stal se jedním z nejvýznamnějších latinsky píšících křesťanských autorů počátku 4. století. Na sklonku života působil také jako vychovatel Crispa, syna císaře Konstantina Velikého.

Jedním z jeho nejznámějších děl je spis De mortibus persecutorum („O smrti pronásledovatelů“), napsaný pravděpodobně krátce po roce 313. Text vznikl v bezprostřední blízkosti událostí tzv. velkého pronásledování křesťanů za Diokleciána a jeho spoluvládců na počátku 4. století.

V tomto spise Lactantius popisuje osudy římských císařů a vládců, kteří se podíleli na pronásledování křesťanů – například Nera, Decia, Valeriana, Diokleciána, Galeria či Maximinia Daia.

Spis má zároveň význam i jako historický pramen, protože obsahuje cenné informace o poslední fázi tetrarchie, o průběhu velkého pronásledování i o vzestupu císaře Konstantina. Přestože je text výrazně polemický a teologicky motivovaný, představuje jedno z nejdůležitějších latinských svědectví o dramatickém období přechodu římské říše od pronásledování křesťanů k jejich postupné toleranci a nakonec i politickému vzestupu.

Vlastní text překladu

LUCIUS CAECILIUS: KNIHA DONATU VYZNAVAČI O SMRTI PRONÁSLEDOVATELŮ

Kapitola 1 – Obnova Církve po pronásledování²

Pán vyslyšel tvé modlitby, můj drahý Donate.¹ Ty modlitby, které jsi před jeho tváří vyléval den co den, každou hodinu, spolu s prosbami ostatních našich bratří, kteří si svým slavným vyznáním a zásluhami víry vydobyli věčnou korunu.²
Hle, všichni protivníci jsou zahlazeni a po celém světě je obnoven klid. Církev, ještě nedávno sražená k zemi, znovu povstává. A Boží chrám, který bezbožníci vyvrátili, se nyní z milosti Páně buduje do ještě větší slávy.
Bůh totiž povolal vládce³, kteří zlomili zločinnou a krvavou vládu tyranů a postarali se o lidské pokolení. Temná mračna té nejsmutnější doby se rozehnala a mysl všech lidí se nyní těší líbeznému a jasnému míru.
Nyní, po násilných vichřicích černé bouře, se rozzářilo klidné nebe a vytoužené světlo. Nyní Bůh, usmířen modlitbami svých služebníků, pozvedl svou nebeskou pomocí ty, kteří leželi na zemi a trpěli. Nyní setřel slzy truchlících, neboť spiknutí bezbožných bylo zadušeno.
Ti, kteří uráželi Boha, leží v prachu. Ti, kteří bořili svatý chrám, padli a jejich pád byl ještě horší. Ti, kteří drásali těla spravedlivých, vypustili své provinilé duše pod nebeskými ranami a v zasloužených mukách.
Přišlo to sice pozdě, ale o to drtivěji.
Bůh totiž jejich tresty odkládal, aby na nich ukázal velká a podivuhodná znamení. Chtěl, aby se potomci poučili, že je jen jeden Bůh a tentýž Soudce, který ukládá bezbožným pronásledovatelům tresty, jaké si zaslouží.
Rozhodl jsem se o jejich konci vydat svědectví, aby všichni, kdo byli daleko, i ti, kdo přijdou po nás, poznali, jakou moc a svrchovanost projevil Nejvyšší Bůh při vyhlazování a ničení nepřátel svého jména. Nebude však od věci, když vyložím vše od počátku – od chvíle, kdy byla Církev ustanovena: kdo byli její pronásledovatelé a jakými tresty na nich přísnost nebeského Soudce vykonala pomstu.

Kapitola 2 – Počátky Církve

Ke konci vlády Tiberia Caesara, jak čteme v Písmu, byl náš Pán Ježíš Kristus ukřižován. Stalo se tak desátý den před dubnovými kalendami za konzulátu dvou Geminů⁴.
Když třetího dne vstal z mrtvých, shromáždil učedníky, které strach z jeho zatčení zahnal na útěk. Zůstal s nimi čtyřicet dní, otevřel jim srdce a vyložil Písma, jež byla do té doby temná a zahalená tajemstvím. Ustanovil je a poučil, aby hlásali jeho učení a nauku, a uspořádal slavnostní řád Nového zákona.
Když tento úkol naplnil, zahalil ho oblak jako bouře, vzal ho lidem z očí a vyzdvihl na nebe.
Učedníci, kterých bylo tehdy jedenáct, přibrali na místo zrádce Jidáše Matěje a Pavla. Rozprchli se po celé zemi, aby kázali evangelium, jak jim Pán a Mistr přikázal. A po celých pětadvacet let, až do začátku Neronovy vlády⁵, kladli základy Církve ve všech provinciích a městech.
Když už vládl Nero, přišel do Říma Petr. Konal zázraky mocí, kterou mu propůjčil sám Bůh, a mnohé obrátil ke spravedlnosti. Tak tam Bohu vybudoval věrný a pevný chrám.
Když se to doneslo Neronovi a on zpozoroval, že nejen v Římě, ale všude a denně velké zástupy odpadají od uctívání model, zavrhují staré zvyky a přecházejí k novému náboženství, vyrazil ten prokletý a zločinný tyran do útoku. Rozhodl se zničit nebeský chrám a vyhladit spravedlnost. Jako první ze všech začal pronásledovat Boží služebníky: Petra nechal přibít na kříž a Pavla popravit.
Ale neprošlo mu to bez trestu. Bůh se totiž ohlédl na utrpení svého lidu. Tyran byl svržen z vrcholu moci, sražen z výšin a náhle zmizel beze stopy, takže se na zemi nenašlo ani místo pro hrob takové šelmy.
Proto se někteří blouznící lidé domnívají⁶, že byl přenesen jinam a uchován naživu. Odvolávají se na Sibylu⁷, která říká, že „uprchlík, vrah matky, přijde z končin země“. Věří, že protože byl prvním pronásledovatelem, bude i tím posledním a že bude předcházet příchodu Antikrista.
Je však hříchem tomu věřit. Jistě, někteří svatí prohlašují, že dva proroci⁸ byli přeneseni živí, aby se vrátili v posledních časech před svatou a věčnou vládu Krista, až začne sestupovat. Stejným způsobem si ale tito lidé myslí, že přijde i Nero, aby byl předchůdcem Ďábla a razil cestu tomu, kdo přijde zpustošit zemi a vyvrátit lidské pokolení.

Kapitola 3 – Pronásledování a pád Domitiana

Po něm, s odstupem několika let, povstal další, neméně krutý tyran – Domitianus.⁹ Ačkoliv jeho vláda byla nenáviděná a on sám tlačil šíje poddaných k zemi tak dlouho, jak jen mohl, kraloval v bezpečí. Tedy až do chvíle, kdy vztáhl své bezbožné ruce proti Pánu.
Jakmile se však nechal na popud démonů vyštvat k pronásledování spravedlivého lidu, byl vydán do rukou nepřátel a pykal za to. K pomstě nestačilo, že byl zabit ve vlastním domě;¹⁰ i památka jeho jména byla vymazána.
Ačkoliv totiž vybudoval mnoho obdivuhodných děl, ačkoliv postavil Kapitol¹¹ a jiné vznešené památky, senát proti jeho jménu zakročil tak tvrdě, že po jeho titulech nezbyly žádné stopy. Přísnými dekrety mu i po smrti vypálil cejch věčné hanby.¹²
Když byly tyranovy výnosy zrušeny,¹³ Církev se nejen vrátila do původního stavu, ale zazářila mnohem jasněji a vzkvétala. V následujících časech, kdy kormidlo a vládu nad římskou říší drželi mnozí dobří vládci,¹⁴ netrpěla žádnými útoky nepřátel a rozepjala své paže na Východ i na Západ. Nebylo už tak odlehlého koutu země, kam by Boží náboženství neproniklo. Nebylo národa s tak divokými mravy, aby po přijetí úcty k Boha nezkrotl k činům spravedlnosti. Ale tento dlouhý mír¹⁵ byl nakonec přerušen.

Kapitola 4 – Pronásledování a smrt Decia

Po mnoha letech se vynořilo to prokleté zvíře,¹⁶ Decius, aby trápilo Církev. Vždyť kdo jiný než zloduch by pronásledoval spravedlnost?
A jako by byl k onomu císařskému vrcholu povýšen jen kvůli tomu, začal okamžitě zuřit proti Bohu – a proto také okamžitě padl.
Vytáhl totiž proti Karpům,¹⁷ kteří tehdy obsadili Dácii a Moesii. Barbaři ho však ihned obklíčili a on byl i s velkou částí armády zničen.¹⁸ Nemohl být poctěn ani pohřbem, ale svlečený a nahý, jak se na nepřítele Boha slušelo, zůstal ležet jako potrava dravé zvěři a ptákům.

Kapitola 5 – Valerianus v perském zajetí

Nedlouho poté zachvátila i Valeriana¹⁹ podobná zuřivost. Vztáhl své bezbožné ruce proti Bohu a v krátkém čase, ačkoliv jeho vláda netrvala dlouho, prolil mnoho spravedlivé krve. Bůh ho však stihl novým a jedinečným druhem trestu, aby byl pro budoucí pokolení důkazem, že Boží protivníci vždy dostanou odplatu hodnou svého zločinu.
Padl do zajetí Peršanů.²⁰ Ztratil nejen vládu, kterou pyšně zneužíval, ale i svobodu, kterou bral ostatním, a žil v tom nejhanebnějším otroctví.
Kdykolil totiž perský král Šapúr,²¹ který ho zajal, chtěl nastoupit do vozu nebo nasednout na koně, poručil tomu Římanovi, aby se před ním sehnul a nastavil mu záda. Pak mu stoupl nohou na hřbet a s výsměchem mu předhazoval, že tohle je pravda, a ne to, co si Římané malují na desky nebo na zdi.²²
Tak žil nějaký čas, po zásluze takto pokořen, aby bylo římské jméno barbarům dlouho pro smích a posměch.
K jeho trestu přibylo i to, že ačkoliv měl syna²³ císařem, nenašel se nikdo, kdo by pomstil jeho zajetí a ponížení v otroctví. Nikdo o jeho vydání ani neusiloval.
A když pak v té hanbě skončil svůj ostudný život, stáhli mu kůži z těla. Zbavili ji masa, nabarvili ji na rudo a vyvěsili v chrámu barbarských bohů na památku toho slavného triumfu.²⁴ Měla sloužit jako věčná výstraha našim vyslancům – aby Římané příliš nespoléhali na svou sílu, když uvidí staženou kůži svého zajatého vládce u cizích bohů.
Když tedy Bůh vymohl na svatokrádežnících takové tresty, není s podivem, že se později našel někdo, kdo se odvážil nejen konat, ale vůbec jen pomyslet na něco proti velebnosti

Kapitola 6 – Smrt Aureliana v Thrákii

Aurelianus,²⁵ člověk od přírody šílený a zbrklý, sice měl v paměti Valerianovo zajetí, ale přece jen zapomněl na jeho zločin i trest a svými krutými činy dráždil Boží hněv. Nebylo mu však dopřáno dokončit, co zamýšlel. Hned v počátcích svého běsnění byl zničen.
Jeho krvavé dekrety ještě ani nedorazily do vzdálenějších provincií, a on sám už ležel v tratolišti krve na zemi v thráckém Caenofruriu.²⁶ Zavraždili ho vlastní přátelé kvůli jakémusi lživému podezření.²⁷
Takové mnořství příkladů mělo stačit k tomu, aby to pozdější tyrany odradilo. Ale oni se nenechali zastrašit. Naopak – proti Bohu si počínali ještě odvážněji a sebevědoměji.

Kapitola 7 – Dioklecián a tetrarchie

Byl to Dioklecián,²⁸ onen vynálezce zločinů a strůjce všeho zla, rozvracel vše, na co přišel, a nedokázal udržet své ruce ani dál od Boha.
Celý svět převrátil naruby svou nenasytností a zároveň bázlivostí. K vládě si přibral tři společníky, rozdělil říši na čtyři části²⁹ a neúměrně znásobil vojska. Každý z těchto čtyř se totiž snažil mít mnohem větší počet vojáků, než měli dřívější vládci, kteří spravovali stát sami.
Počet těch, kteří ze státní pokladny brali, začal tak dalece převyšovat počet těch, kteří do ní dávali, že síly rolníků byly vyčerpány nesmírnými daněmi; pole byla opouštěna a obdělaná půda se měnila v divočinu.
Aby byl všude nastolen teror, byly i provincie rozbity na kusy.³⁰ V každém kraji, a téměř v každém městě, sedělo množství místodržících a spousta úředníků. Stejně tak se to hemžilo správci pokladen, mistry a náměstky prefektů. Ti se civilními záležitostmi zabývali jen zřídka, zato odsuzování a konfiskace byly na denním pořádku. Vymáhání nesčetných dávek nebylo jen časté, ale nepřetržité, a nespravedlnosti při tomto vymáhání byly neúnosné.
A jak lze tolerovat to, co se dělo kvůli vydržování vojska? Dioklecián ve své nenasytné chamtivosti nechtěl, aby se jeho poklady kdy zmenšily; neustále hromadil mimořádné poplatky a dary, aby to, co jednou uložil, zůstalo netknuté a neporušené.
Když svými různými nepravostmi způsobil nesmírnou drahotu, pokusil se zákonem stanovit ceny zboží.³¹
Tehdy bylo pro věci nepatrné a bezcenné prolito mnoho krve; ze strachu se na trhu neobjevovalo nic prodejného a drahota vypukla s mnohem větší silou, dokud nebyl onen zákon – po smrti mnoha lidí – pod tlakem samotné nutnosti zrušen.
K tomu se přidávala jakási nekonečná vášeň pro stavění a s ní spojené neméně kruté ždímání provincií kvůli dodávkám dělníků, řemeslníků, vozů a všeho, co je k budování staveb zapotřebí.
Zde baziliky, zde cirkus, zde mincovna, zde zbrojovka, zde dům pro manželku, zde pro dceru. Náhle byla zničena velká část města.³² Všichni se stěhovali i se ženami a dětmi, jako by město dobyl nepřítel.
A když už byla všechna ta díla za cenu zkázy provincií dokončena, prohlašoval: „Není to uděláno správně, ať se to udělá jinak.“³³ A tak se muselo znovu bourat a měnit, aby to možná později spadlo znovu. Takto neustále šílel ve své snaze vyrovnat se s Nikomedii městu Římu.³⁴
Už ani nemluvím o tom, kolik lidí přišlo o život jen kvůli svým pozemkům nebo bohatství. To se totiž u špatných vládců stalo běžným zvykem a téměř dovolenou věcí.
Zvláštní však na něm bylo to, že kdekoli spatřil lépe obdělané pole nebo zdobnější dům, už byla pro majitele přichystána falešná obvinění a trest smrti – jako by nebylo možné uloupit cizí majetek bez prolévání krve.³⁵

Kapitola 8 – Maximianova chamtivost a násilí

A co jeho bratr Maximianus,³⁶ který přijal přízvisko Herculius? V ničem se od něj nelišil. Nemohli by spolu ostatně setrvávat v tak věrném přátelství, kdyby v obou nebyla jedna mysl, totéž smýšlení, stejná vůle a shodný úsudek.
Lišili se pouze v tomto: u jednoho – Diokleciána – byla větší chamtivost, ale také více bázlivosti; u druhého – Maximiana – sice menší chamtivost, zato však více odvahy – ovšem nikoliv ke konání dobra, nýbrž zla.
Neboť ačkoliv on sám ovládal samotné sídlo říše, Itálii, a podléhaly mu ty nejbohatší provincie jako Afrika či Hispánie, nebyl v hlídání bohatství, jehož měl nadbytek, tak úzkostlivý.
Když však vyvstala potřeba, nikdy mu nechyběli ti nejbohatší senátoři, kteří byli na základě podvržených důkazů obviňováni z usilování o trůn.³⁷ Tak byla neustále vyrvávány světla senátu.³⁸ Krvavá pokladna pak přetékala nespravedlivě získaným majetkem.
A co teprve zvrácenost tohoto zhoubného člověka! Neomezuje se jen na prznění mladíků – což je samo o sobě odporné a ohavné – ale vztahuje ruku i na dcery předních občanů.³⁹ Kamkoli se totiž vydá na cestu, jsou mu okamžitě k dispozici panny, násilím vytržené z náruče svých rodičů.
V těchto skutcích spatřuje své blaho a věří, že v tom spočívá štěstí jeho vlády⁴⁰ – že své zvrácenosti a zlým touhám nic neodepře.
O Constantiovi⁴¹ se zmiňovat nebudu, neboť on byl jiný než ostatní a jako jediný by byl hoden vládnout celému světu sám.

Kapitola 9 – Galeriův vzestup po Persii

Onen druhý Maximianus Galerius,⁴² kterého si Dioklecián vybral za zetě, je však ještě horší než ti dva, které naše doba zažila, ba co víc – je horší než všichni zlosynové, kteří kdy žili.
V tomto zvířeti sídlí vrozené barbarství a divokost, která je římské krvi cizí.⁴³ Není se čemu divit: jeho matka pocházela zpoza Dunaje a před útoky Karpů uprchla přes řeku do Nové Dácie.
I jeho tělo odpovídá jeho nátuře: je vysoké postavy, obalené mohutnou masou masa, která je rozepjatá a nadmutá do děsivé velikosti.
Zkrátka – svými slovy, činy i zjevem nahání všem strach a děs. I jeho tchán Dioklecián se ho nesmírně bojí, a příčina tohoto strachu je následující:
Perský král Narseus,⁴⁴ povzbuzen příkladem svého děda Šápúra, dychtivě zatoužil ovládnout Orient a vytáhl tam s obrovským vojskem.
Tehdy Dioklecián – který byl při každém nepokoji bázlivý a malomyslný a navíc se děsil osudu zajatého Valeriana – nenašel odvahu postavit se mu čelem. Poslal proto Galeria přes Arménii, zatímco sám zůstal v závětří na Východě a vyčkával, jak věci dopadnou.
Galerius využil lsti a přepadl barbary, kteří mají ve zvyku táhnout do války i s celými rodinami. Snadno je přemohl, protože byli zdržováni množstvím lidí a zatíženi zavazadly.⁴⁵Král Narseus uprchl. Galerius se pak vrátil s obrovskou kořistí a lupem, což mu přineslo nezměrnou pýchu a Diokleciánovi strach.
Po tomto vítězství se v něm rodí taková nadutost, že se už zdráhá používat jméno „Caesar“. Když je takto osloven v dopisech, které mu přicházejí, vykřikuje s divokým výrazem a strašlivým hlasem: „„Jak dlouho ještě budu jenom Caesarem?“⁴⁶
Od té chvíle si počíná neobyčejně drze. Chce, aby jej lidé považovali za syna boha Marta a tak jej i nazývali – jako by byl druhým Romulem. Neváhá dokonce pošpinit svou matku Romulu⁴⁷ nařčením ze smilstva s bohem, jen aby on sám vypadal jako potomek bohů.
O jeho pozdějších činech se však rozepisovat nebudu, abych nepomíchal časové souvislosti. Teprve poté, co zbavil svého tchána moci a přijal titul císaře (Augusta), začal skutečně šílet a vším opovrhovat.
Dioklés⁴⁸ – tak se totiž jmenoval předtím, než začal vládnout – sice takovými radami a společníky rozvracel stát a za své zločiny by si nezasloužil nic dobrého, přesto se těšil vládě plné štěstí. To trvalo tak dlouho, dokud si nepošpinil ruce krví spravedlivých.
Nyní vyložím, co bylo příčinou onoho pronásledování.

Kapitola 10 – Palácová čistka křesťanů

Zatímco Dioklecián pobývá v končinách Východu, ze strachu se neustále snaží vyzvědět budoucnost. Poráží dobytčata a v jejich játrech⁴⁹ hledá znamení věcí příštích.
Někteří z jeho služebníků, kteří znají pravého Pána, si při jeho obětování dělají na čelo nesmrtelné znamení.⁵⁰ Jakmile to udělají, démoni se rozprchnou a posvátný obřad je rozvrácen. Věštci, haruspikové, se třesou strachy; ve vnitřnostech nevidí obvyklá znamení a v domnění, že bohové jejich dary nepřijali, obětují znovu a znovu.
Ale i další poražená zvířata neukazují vůbec nic. Nakonec onen mistr věštců, jménem Tagis,⁵¹ ať už z podezření, nebo proto, že to sám zahlédl, prohlásí: „Obřady neodpovídají proto, že jsou zde přítomni nezasvěcení lidé!“
Dioklecián v šíleném vzteku nařizuje,⁵² aby obětovali nejen ti, kdo u obřadů pomáhají, ale úplně všichni v paláci. Pokud by se někdo zdráhal, má být potrestán bičováním. Rozesílá také listy velitelům a přikazuje, aby i vojáci byli nuceni k těmto hnusným obětem; kdo neuposlechne, má být propuštěn z vojska.⁵³
Až sem tehdy jeho zuřivost a hněv zašly; nic dalšího proti Božímu zákonu nebo náboženství tehdy nepodnikl.
Po nějakém čase přijíždí do Bithýnie (Nikomédie), aby tam přezimoval. Tehdy tam dorazí i Caesar Galerius, rozpálený touhou po zločinu, aby onoho ješitného starce – který už s pronásledováním začal – vyprovokoval k úplnému vyhlazení křesťanů. Dozvěděl jsem se, že příčina tohoto šílenství byla následující.

Kapitola 11 – Zimní rada v Nikomédii

Galeriova matka⁵⁴ je horlivou uctívačkou horských bohů.⁵⁵ Jako žena nadmíru pověrčivá pořádá téměř denně obětní hostiny a častuje jídlem lidi ze své vsi. Křesťané se však těchto hodů straní, a zatímco ona hoduje s pohany, oni se oddávají postům a modlitbám.
Z toho v ní vzklíčila nenávist. Ženskými stížnostmi pak popouzí svého syna – který není o nic méně pověrčivý než ona –, aby ty lidi nechal odstranit.
Celou zimu⁵⁶ se tedy spolu radí v ústraní. Nikdo jiný není k těmto hovorům připuštěn a všichni se domnívají, že jednají o nejdůležitějších státních záležitostech. Stařec – Dioklecián – však dlouho odolává synově zuřivosti. Ukazuje, jak nebezpečné by bylo rozvrátit klid světa a prolévat krev tolika lidí. Říká, že křesťané mají ve zvyku ochotně umírat;⁵⁷ stačilo by prý, kdyby jim zakázal přístup k palácovým službám a do vojska.
Přesto nedokáže zlomit šílenství onoho prchlivého muže. Rozhodnou se tedy, že se proptají na názor svých přátel.
Dioklecián má totiž takovouto zlomyslnou povahu: když se rozhodne udělat něco dobrého, koná to bez rady ostatních, aby sklidil chválu jen on sám. Když se však chystá ke zlu, o němž ví, že zaslouží odsouzení, svolává do rady mnoho lidí, aby vina za jeho vlastní přečiny padla na hlavy jiných.
Byli tedy připuštěni někteří soudci a vojenští hodnostáři a podle své důstojnosti byli dotazováni na názor. Někteří z čiré nenávisti ke křesťanům usoudili, že tito „nepřátelé bohů“ a „odpůrci veřejného náboženství“⁵⁸ musí být odstraněni. Ti, kteří smýšleli jinak, pochopili, kam vítr fouká, a buď ze strachu, nebo ze snahy se zalíbit, se k tomuto rozsudku připojili.
Ani to však císaře nezlomilo natolik, aby dal svůj souhlas. Rozhodl se, že se musí poradit především s bohy, a vyslal věštce k Apollónovi z Milétu.⁵⁹Ten odpověděl tak, jak se na nepřítele víry v Boha sluší.
Dioklecián je tak definitivně sveden ze své cesty. Protože nedokáže vzdorovat přátelům, Caesarovi ani Apollónovi, snaží se alespoň zachovat zdání umírněnosti: nařizuje, aby se celá věc obešla bez prolévání krve,⁶⁰ zatímco Galerius zuří a požaduje, aby ti, kdo se odmítnou podřídit a obětovat, byli upalováni zaživa.

Kapitola 12 – Terminalie a zničení chrámu

Hledali tedy vhodný a šťastný den pro vykonání té věci. Nakonec zvolili svátek Terminálií, který připadá na sedmý den před březnovými kalendami.⁶¹ Měl to být symbolický krok: aby byl tomuto náboženství učiněn konec, terminus. Ten den byl prvním dnem záhuby a počátkem všech neštěstí,⁶² které postihly je samotné tak i celý svět.
Když tento den rozbřeskl – bylo to za osmého konzulátu Diokleciána a sedmého konzulátu Galeria⁶³ – náhle, ještě za šera, přichází k chrámu prefekt spolu s veliteli, tribuny a správci financí. Vylomí dveře a pátrají po podobizně Boha.⁶⁴ Písma, která tam našli, pálí; všem je dovoleno loupit. Nastává chaos, drancování a zběsilé pobíhání.
Císaři to všechno sledují jako z rozhledny – chrám totiž stojí na vyvýšeném místě a je z paláce dobře vidět. Dlouho se spolu přou, zda by nebylo lepší budovu rovnou zapálit.
Zvítězil Diokleciánův názor. Ten se totiž obával, aby při vzniku velkého požáru neshořela i část města; chrám totiž ze všech stran obklopovalo množství velkých a honosných domů.
Přicházejí tedy praetoriáni v plné polní, seřazeni v bitevním šiku, vyzbrojeni sekyrami a dalším železným nářadím. Vtrhnou do oné velkolepé svatyně ze všech stran a během několika málo hodin ji srovnávají se zemí.

Kapitola 13 – Edikt a první mučedník

Následujícího dne byl vyvěšen edikt,⁶⁵ jímž se nařizovalo, aby lidé tohoto náboženství byli zbaveni veškerých poct a důstojnosti a aby byli podrobováni mučení bez ohledu na to, z jakého stavu či hodnosti pocházejí. Proti nim mělo být přípustné jakékoli právní jednání, zatímco oni sami nesměli žalovat nikoho za ublížení na zdraví, za cizoložství, ani za krádež majetku. Zkrátka – měli pozbýt svobodu i hlas.
Jeden muž však sice neuváženě, ale s velkou odvahou tento edikt strhává a trhá na kusy. Posmívá se mu přitom slovy, že jsou to jen zprávy o vítězství nad Góty a Sarmaty,⁶⁶ která tu byla vyvěšena.
Okamžitě ho vyvádějí ven. Nejenže ho natahují na skřipec, ale jak se patří – doslova podle pravidel – byl pomalu opékán na ohni.⁶⁷ On vše snáší s obdivuhodnou trpělivostí a nakonec je upálen v plamenech.

Kapitola 14 – Požáry paláce a záminka

Ale Caesar se nespokojí s pouhými zákony ediktu; chystá se na Diokleciána zaútočit jinak.
Aby ho totiž dotlačil k nejkrutějšímu pronásledování, nechal prostřednictvím tajných pomahačů zapálit palác.⁶⁸ Když část budovy zachvátily plameny, byli za viníky označeni křesťané jako veřejní nepřátelé. V obrovské vlně nenávisti hořelo jméno křesťanů spolu s palácem: prý se spikli s eunuchy,⁶⁹ aby vyhladili vládce, a oba císaři byli ve svém domě málem upáleni zaživa.
Dioklecián, který se vždy chce zdát tak prozíravý a bystrý, tentokrát nic nepodezřívá. Rozpálen hněvem okamžitě nařizuje, aby byli všichni jeho lidé podrobeni krutému mučení.
Sám Dioklecián tam sedí a na vlastní oči sleduje, jak nevinné lidi pálí ohněm. Všichni soudci i palácoví úředníci, kteří k tomu dostali pravomoc, se předhánějí v mučení.
Soutěží v tom, kdo dříve na něco přijde. Jenže se nenašlo vůbec nic – a není divu, když Galeriovu čeleď⁷⁰ nikdo mučení nepodrobil. Galerius tam neustále stojí, na Diokleciána naléhá a nedovolí, aby hněv toho nerozhodného starce byť na okamžik vyhasl.
Po patnácti dnech byl připraven druhý požár. Ten byl sice zpozorován dříve, ale pachatel opět nebyl dopaden.
Tehdy se Galerius uprostřed zimy narychlo připravil k odjezdu a téhož dne vyrazil pryč. Před všemi prohlašoval, že prchá jen proto, aby nebyl upálen zaživa.⁷¹

Kapitola 15 – Rozšíření pronásledování v říši

Císař nyní zuří nejen proti svým sloužícím, ale proti všem bez rozdílu. Jako první ze všech nutí svou vlastní dceru Valerii a manželku Prisku,⁷² aby se poskvrnily účastí na pohanské oběti.
Byli pobiti kdysi nejmocnější eunuchové, na nichž dříve stál palác i samotný císař. Kněží a pomocníci církve byli zatčeni a bez jakéhokoli důkazu či přiznání odsuzováni a odváděni na smrt spolu se všemi svými blízkými.
Lidé každého pohlaví i věku jsou vlečeni k upálení. Kvůli jejich obrovskému počtu je nepopravují jednotlivě, ale hromadně je obkličují ohněm a pálí v celých skupinách. Služebnictvo je s mlýnskými kameny uvázanými na krku vrháno do moře.⁷³
Ani na zbytek lidu nedolehlo pronásledování o nic mírněji. Soudci byli rozesláni po všech chrámech a nutili k obětem úplně každého.
Věznice praskaly ve švech, vymýšlely se neslýchané druhy mučení. Aby nikdo nemohl dosáhnout práva jen tak, jsou v soudních síních a přímo před tribunály rozestavěny oltáře. Každý, kdo vede spor, musí nejprve obětovat,⁷⁴ a teprve pak smí přednést svou věc. K soudcům se tak přistupuje jako k samotným bohům.
Rozkazy vykonat totéž dorazily i k Maximianovi a Constantiovi; na jejich názor se v tak závažných věcech nečekalo. Stařec Maximianus, muž nikterak mírný, v Itálii ochotně uposlechl.
Avšak Constantius,⁷⁵ aby se nezdálo, že se protiví příkazům svých nadřízených, nechal bořit jen shromaždiště – tedy pouhé zdi, které je možné znovu postavit. Avšak pravý Boží chrám, který spočívá v lidech, uchoval nedotčený a v bezpečí.

Kapitola 16 – Donatovo vítězné svědectví

Celá země tedy byla sužována – a s výjimkou Galie – běsnily od východu až na západ tři nejkrutější šelmy.⁷⁶
„Kdybych měl sto jazyků a sto úst, a hlas jak z oceli, nemohl bych vypsat všechny ty podoby zločinů, ani vyjmenovat všechny ty tresty,“⁷⁷ které soudci v provinciích uvalili na spravedlivé a nevinné lidi.
Proč je však třeba vypravovat o tom právě tobě, nejdražší Donate?⁷⁸ Ty jsi přece bouři onoho mrazivého pronásledování zakusil víc než kdokoli jiný.
Padl jsi nejprve do rukou prefekta Flaccina, vskutku nelítostného vraha, poté do rukou Hierokla,⁷⁹muže z úřadu vikáře povýšeného na místodržícího, jenž byl hlavním podněcovatelem a rádcem při rozpoutávání tohoto pronásledování, a nakonec do rukou jeho nástupce Priscilliana. Všem jsi podal důkaz o své nepřemožitelné statečnosti.
Devětkrát jsi byl podroben mučení a nejrůznějším mukám, a devětkrát vítězíš nad protivníkem svým slavným vyznáním! V devíti bitvách porážíš ďábla i jeho nohsledy a devíti triumfy vítězíš nad tímto světem a jeho hrůzami.
Jak líbezný je to pohled pro Boha, když tě vidí jako vítěze! Do svého vítězného vozu nezapřaháš bílé koně ani obrovské slony, ale přímo ty, kteří se sami pokládali za triumfátory!⁸⁰
Tohle je ten pravý triumf: když se panuje nad vládci samotnými.⁸¹ Tvou cností jsou poraženi a podrobeni, neboť jsi pohrdl jejich bezbožným rozkazem a svou pevnou vírou i silou ducha jsi rozdrtil veškerou výzbroj a strašáky tyranské moci.
Nic proti tobě nezmohou biče, nic železné háky, nic oheň, nic meč, nic nejrůznější druhy mučení. Žádná síla nedokáže vyrvat tvou věrnost a oddanost.
Tohle znamená být Božím učedníkem, tohle je voják Kristův, kterého žádný nepřítel nezdolá, žádný vlk neuloupí z nebeského tábora, žádná léčka nezadrží, žádná bolest nepřemůže a žádná muka nezlomí.
A tak po oněch devíti nesmírně slavných zápasech, v nichž jsi porazil ďábla, se onen nepřítel už neodvážil s tebou dále střetnout. V tolika bitvách totiž zakusil, že tebe prostě nelze přemoci.
[Ačkoliv pro tebe už byla připravena vítězná koruna, přestal tě dále pokoušet, aby ses jí hned nezmocnil. I když jsi ji tedy nepřijal v přítomnosti, zůstává ti pro tvé ctnosti a zásluhy nedotčená a čeká na tebe v království Páně. Ale vraťme se našemu tématu.

Kapitola 17 – Diokleciánovy vicennalie a nemoc

Jakmile byl tento zločin pronásledování dokonán a štěstí se od Diokleciána odvrátilo,⁸² vydal se ihned do Říma. Chtěl tam oslavit své vicennalia⁸³ – dvacetileté výročí vlády –, které připadalo na dvanáctý den před prosincovými kalendami.
Když slavnosti skončily, nedokázal snést svobodu římského lidu. Rozrušený a nemocný na duchu prchá z města těsně před lednovými kalendami, kdy mu měl být udělen jeho devátý konzulát.
Nedokázal to vydržet ani těch zbývajících třináct dní,⁸⁴ aby do úřadu nastoupil v Římě raději než v Ravenně. Vyráží na cestu uprostřed zuřící zimy; bičován mrazem a dešti dostává sice lehkou, ale trvalou nemoc a po zbytek cesty se nechává většinou nést v nosítkách, sužován bolestmi.
Takto uplynulo léto. Okolní cestou podél břehu Dunaje dorazil do Nikomédie, zatímco se jeho choroba povážlivě zhoršovala. Ačkoliv cítí, jak ho nemoc drtí, nechává se přesto vynést na veřejnost, aby zasvětil cirkus, který nechal postavit – přesně rok po svém dvacetiletém výročí.
Poté ho slabost přemohla natolik, že se ke všem bohům vznášely prosby za jeho život. Nakonec – o prosincových idách⁸⁵ – v paláci náhle propuká nářek, soudci roní slzy a celé město zachvacuje neklid a tísnivé ticho.
Už se neříkalo jen, že je mrtvý, ale dokonce i pohřbený. Druhý den ráno se však náhle roznáší zpráva, že žije, a tváře dvořanů i soudců se rázem mění úlevou a radostí.
Nechyběli však tací, kteří podezřívali dvořany, že císařovu smrt tají, dokud nepřijede Caesar Galerius, aby vojáci náhodou nepodnikli nějaký převrat.
Toto podezření bylo tak silné, že nikdo nevěřil, že císař žije, dokud se o březnových kalendách⁸⁶ neukázal na veřejnosti. Byl však sotva k poznání, neboť téměř po celý rok chřadnul a sžíral se nemocí.
O prosincových Idách sice v mrákotách smrti usnul, ale duše se mu vrátila – ovšem ne celá. Propadl totiž šílenství – v určitých hodinách blouznil a v jiných opět nabýval vědomí..

Kapitola 18³ – Nátlak na abdikaci

Jen několik dní nato přijíždí Caesar Galerius. Nepřijel však proto, aby svému „otci“⁸⁷ poblahopřál, ale aby ho přinutil vzdát se moci. Už předtím se totiž střetl se starým Maximianem Herculiem a vyděsil ho pohrůžkou občanské války.
Na Diokleciána útočí nejprve jemně a přátelsky. Říká, že už je starý, zesláblý a neschopný spravovat státní záležitosti; že by si po tolika útrapách měl odpočinout. Zároveň mu předkládá příklad císaře Nervy,⁸⁸ který kdysi předal moc Trajánovi.
Dioklecián však namítá, že by bylo nedůstojné, kdyby po takové slávě na vrcholu moci klesl do temnoty prostého života. Navíc to považuje za nebezpečné, protože si během dlouhé vlády nadělal mnoho nepřátel.
Nerva prý vládl jen jeden rok, a protože kvůli svému stáří nebo nezkušenosti nedokázal unést tíhu takových starostí, kormidlo státu zahodil a vrátil se k soukromému životu, v němž předtím zestárl. Jestliže však Galerius tak touží po titulu Augusta, navrhuje mu Dioklecián, že nic nebrání tomu, aby byli všichni čtyři prohlášeni za Augusty.⁸⁹
Avšak Galerius, který už ve svých nadějích zachvátil celý svět, vidí, že by mu takto nepřipadlo nic víc než pouhý titul. Odpovídá proto rezolutně: Diokleciánův původní řád musí být zachován navždy. Ve státě mají být dva starší vládci, kteří drží nejvyšší moc, a dva mladší, kteří jim pomáhají. Mezi dvěma se prý shoda udrží snadno, ale mezi čtyřmi sobě rovnými není možná v žádném případě.
Pokud by Dioklecián odmítl odstoupit, Galerius prohlašuje, že se zařídí podle svého, aby už dál nebyl tím nejmenším a posledním. Stěžoval si, že už uplynulo patnáct let,⁹⁰ co byl odvelen k dunajské hranici, aby se v mrazu potýkal s barbary, zatímco jiní si v klidných a bezpečných zemích vládli v naprostém pohodlí.
Když to onen vysílený stařec uslyšel – a protože už dostal dopisy od starého Maximiana Herculia, který mu psal o stejném nátlaku, a dozvěděl se, že Galerius už posiluje své vojsko –, se slzami v očích praví: „Budiž, když se ti to tak líbí.“⁹¹
Zbývalo, aby byli po společné poradě vybráni noví Caesarové. „K čemu je potřeba porada,“ ptá se Galerius, „když ti druzí dva – Constantius a Maximianus Herculius – budou muset souhlasit s čímkoli, co uděláme my?“ – „Zcela jistě,“ odpovídá Dioklecián, „vždyť je nutné jmenovat jejich syny.“
Maximianus Herculius měl syna Maxentia, který je zároveň zetěm samotného Galeria. Je to však člověk zhoubné a zlé mysli, tak pyšný a vzdorovitý, že si nevážil otce ani tchána, a proto ho oba nenáviděli.
Také Constantius má syna, Konstantina. mladíka nanejvýš ctnostného a hodného trůnu. Svým vznešeným a sličným zjevem, vojenskou zdatností, poctivými mravy a neobyčejnou vlídností si získává lásku vojáků a přízeň prostého lidu.⁹² Byl tehdy přítomen, neboť ho Dioklecián už dávno jmenoval tribunem prvního řádu.⁹³
„Co tedy uděláme?“ ptá se Dioklecián. „Ten si trůn nezaslouží,“ odsekl Galerius. „Když mnou opovrhoval už v době, kdy byl ještě prostým občanem⁹⁴ co asi provede, až se chopí moci?“ „Ale Konstantin je přece u všech oblíbený,“ mírnil ho Dioklecián, „a bude vládnout tak, že ho lidé budou mít za lepšího a milosrdnějšího, než je jeho otec.“ „Tím spíš by to dopadlo tak, že já nebudu moci prosadit svou vůli,“⁹⁵ vmetl mu Galerius. „Musí být jmenováni ti, kteří jsou v mé moci, kteří se mě bojí a neudělají nic bez mého rozkazu.“
„Koho tedy jmenujeme?“ ptá se Dioklecián. „Severa,“ odpovídá Galerius. „Toho tanečníka?⁹⁶ Toho věčně podnapilého opilce, který si plete noc s dnem a den s nocí?“ – „Je toho hoden,“ stojí si na svém Galerius, „protože věrně velel vojákům. Už jsem ho dokonce poslal k Maximianovi Herculiovi, aby jej on slavnostně oblékl do purpuru.“
„Dobrá,“ povzdechne si Dioklecián. „A koho dáš jako druhého?“ – „Tohoto,“ ukazuje Galerius na mladíka jménem Daia. Byl to polobarbarský mladík, kterému Galerius teprve nedávno nařídil říkat Maximinus (podle svého vlastního jména). Vždyť i Dioklecián kdysi Maximianovi pozměnil jméno,⁹⁷ aby to bylo dobrým znamením, protože mu Maximianus prokazoval věrnost s nejvyšší úctou.
„Kdo je tento muž, kterého mi nabízíš?“ ptá se Dioklecián. „Můj příbuzný, synovec,“ odpovídá Galerius. Stařec s povzdechem dodává:⁹⁸ „Nedáváš mi vhodné muže, kterým by se dala svěřit ochrana státu!“ – „Já jsem si je vyzkoušel,“ odsekne Galerius. „To už tedy bude tvůj problém,“ uzavírá Dioklecián, „protože ty teď přebíráš otěže vlády.
Já jsem se už napracoval dost a postaral jsem se o to, aby za mého panování stát stál pevně a bez úhony. Pokud se nyní přihodí něco zlého, moje vina to nebude.“

Kapitola 19 – Jmenování nových Caesarů

Když bylo vše dohodnuto, přistoupilo se k činu o květnových kalendách.⁹⁹
Zraky všech se upírají na Konstantina, nikdo o tom nepochybuje. Přítomní vojáci i jejich velitelé, vybraní a povolaní z legií, hledí jen na něj, radují se, doufají a v duchu pronášejí modlitby. Asi tři míle za městem se tyčil vysoký pahorek. Bylo to totéž místo, kde kdysi sám Maximianus Galerius poprvé přijal císařský purpur.¹⁰⁰ Na vrcholu stál sloup se sochou Jupitera. Právě tam se průvod vydal.
Vojsko je svoláno ke shromáždění. Stařec předstupuje a se slzami v očích promlouvá k mužům. Říká, že je slabý, že po všech těch útrapách žádá odpočinek. Že vládu předává silnějším a na místo Caesarů jmenuje jiné. Všichni s napětím očekávali, koho oznámí.
Tehdy náhle vyhlašuje Severa a Maximina caesary. Všichni strnou úžasem. Na tribuně nahoře stál Konstantin; lidé se mezi sebou dohadují, zda nebylo změněno Konstantinovo jméno. Vtom však před očima všech Maximianus (Galerius) natahuje ruku dozadu, odstrkuje Konstantina, vytahuje zezadu Daiu a zbaveného soukromého šatu jej staví doprostřed. Všichni žasnou, kdo to je a odkud se vzal.
Nikdo se však neodvážil protestovat, neboť byli tou nečekanou novinkou naprosto zmateni. Dioklecián svléká svůj purpur, přehazuje ho přes Daiu a stává se znovu pouhým Dioklem.¹⁰¹
Poté sestoupili z tribuny. Bývalý vladaře byl vyvezen v kočáře městem ven a propuštěn do své vlasti. Zato Daia, kterého teprve nedávno vytáhli z lesů od dobytka, se stal ihned štítonošem, vzápětí gardistou, brzy tribunem a druhého dne Caesarem. Dostal Východ, aby ho pošlapal a rozdrtil – on, který neznal ani vojenství, ani správu státu. Teď už nebyl pasákem dobytka, ale pasákem vojáků.

Kapitola 20 – Galerius plánuje nástupnictví

Jakmile Galerius vyhnal oba starce a dosáhl toho, co chtěl, začíná vystupovat jako jediný pán celého světa. Constantin Chlorus sice musí být uváděn jako první v pořadí, ale hluboce jím opovrhuje; Constantius je totiž od přírody mírné povahy a navíc ho omezuje podlomené zdraví.
Galerius doufá, že Constantius brzy zemře. A i kdyby nezemřel, zdá se mu, že jej snadno zbaví moci i proti jeho vůli. Co by totiž Constantius zmohl, kdyby jej tři ostatní vládci přinutili složit úřad?
Galerius měl po boku Licinia, přítele ze starých válečných tažení a blízkého druha už od první služby v armádě,¹⁰² s nímž se radil o všech záležitostech vlády. Nechtěl ho však jmenovat caesarem, aby ho nemusel nazývat synem.¹⁰³ Plánuje totiž, že Licinia později dosadí přímo na místo Constantia jako augusta a svého „bratra“.
Tehdy by on sám držel nejvyšší vládu. A poté, co by se dle své libosti vyřádil¹⁰⁴ na celém světě a oslavil dvacetiletí své moci, dosadil by za Caesara svého vlastního syna – tomu bylo tehdy devět let – a sám by odstoupil. Tak by nejvyšší moc drželi Licinius a Severus, druhými v pořadí s titulem Caesarů by byli Maximinus a Candidianus,¹⁰⁵ a on, obklopen touto nedobytnou zdí¹⁰⁶ by prožil bezpečné a klidné stáří.
K tomu směřovaly jeho záměry. Avšak Bůh, kterého si svým jednáním znepřátelil, všechny tyto jeho plány zhatil a rozmetal.

Kapitola 21 – Galerius zavádí perské mravy

Když tedy Galerius získal nejvyšší moc, zaměřil svou mysl na to, aby sužoval svět, který se mu nyní otevřel.
Po porážce Peršanů zatoužil tento ničemný muž uvést do římské země jejich zvyky a mravy; u Peršanů je totiž běžné, že se svým králům upisují do otroctví a králové zacházejí se svým lidem jako s vlastní čeledí. Od dob svého vítězství tento řád bezostyšně vychvaloval.¹⁰⁷
A protože to nemohl nařídit otevřeně, jedná tak, aby lidi o svobodu připravil postupně. Především jim odnímá čestné hodnosti. Na jeho rozkaz jsou mučeni nejen řadoví zastupitelé, ale i přední muži měst, osoby vysokých a nejvyšších úředních hodností,¹⁰⁸ a to i v případech malicherných a občanských sporů. Zdají-li se mu hodni smrti, stojí už připraveny kříže; v lehčích případech čekají okovy.
Svobodné a urozené matky rodin vlečou na nucené práce do ženských dílen.¹⁰⁹ Má-li být někdo zbičován, v jeho stájích stojí pevně zaražené čtyři kůly, k nimž se nikdy dříve nemuseli natahovat ani ti nejposlednější otroci.
Jak vůbec připomenout jeho zábavy a rozkoše? Má medvědy,¹¹⁰ kteří se mu svou divokostí a velikostí nápadně podobají a které si po celou dobu své vlády pečlivě vybíral. Kdykoli se chce pobavit, nechává si některého z nich vyvolat jménem.
Těmto šelmám lidi nepředhazuje jen k sežrání, nýbrž aby je po celé po kusech hltali. Když medvědi trhají lidské údy na kusy, Galerius se šťastně směje; nikdy nevečeří bez čerstvě prolité lidské krve. Pro ty, kteří nemají žádné postavení, si vyhradil trest ohněm.
Tento druh záhuby nejdříve dovolil uplatňovat proti křesťanům. Vydal zákony, aby odsouzení byli po krutém mučení upalováni mírným ohněm.
Jakmile je k tomu určený člověk přivlečen, nejdříve mu pod chodidly udržují mírný plamen tak dlouho, dokud se ztvrdlá kůže na chodidlech žárem nesvraskla tak silně, až se odtrhla od kostí.
Poté ke každému údu přikládají zapálené a zase zhasínané pochodně, aby na těle nezůstalo jediné nedotčené místo. Mezitím oběti kropí obličej studenou vodou a vlhčí jí ústa, aby snad vyschlé hrdlo nezpůsobilo příliš rychlou smrt.
K tomu dochází až nakonec, po dlouhém dni, kdy je kůže úplně vyškvařená a síla ohně proniká až k vnitřním orgánům.
Nakonec se z těl, která už jednou shořela, dělá nová hranice a pálí se znovu. Sesbírané kosti pak kat drtí na prach a sype do řek a do moře.

Kapitola 22 – Rozvrat práva a soudů

To, co se naučil při trýznění křesťanů, začal nyní ze zvyku uplatňovat na všechny.
Neexistuje u něj žádný mírný trest. Vyhnanství na ostrovy,¹¹¹ žaláře ani nucené práce v dolech – to je nic. Oheň, kříž a šelmy – to jsou jeho každodenní a všední nástroje.
Své služebníky a úředníky „napravuje“ ranami kopím.¹¹² Pokud jde o hrdelní přečiny, stětí mečem považuje za vznešený dar, který jako projev přízně uděluje jen málokomu za dřívější zásluhy; říká tomu „dobrá smrt“.
Ostatní pohromy se proti tomu zdály lehké: výmluvnost byla udušena, obhájci odstraněni a znalci práva buď posláni do vyhnanství, nebo pobiti. Vzdělanost začal pokládat za jedno ze „zlých umění“ a ti, kteří ji ovládali, byli jako nenávidění nepřátelé drceni a proklínáni.
Když byly zákony takto rozvráceny, nastoupila ničím neomezená zvůle, kterou dostali do rukou soudci. Do provincií byli vysláni vojenští soudci, lidé hrubí a lidskosti i vzdělání neznalí, kteří rozhodovali bez jakýchkoli právních poradců.¹¹³

Kapitola 23 – Sčítání a daňová hrůza

Skutečnou veřejnou pohromou a společným nářkem všech se však stalo sčítání lidu a majetku, které bylo naráz vysláno do všech provincií a měst. Sčitači se rozlézají všude a všechno obracejí vzhůru nohama; vypadá to jako válečná vřava nebo hrůza z upadnutí do strašlivého zajetí.¹¹⁴
Pole měří hroudu po hroudě, počítají každou vinnou révu i každý strom. Sepisují zvířata všeho druhu a zaznamenávají každého člověka. Městský i venkovský lid se shromažďuje v centrech, všechna náměstí se plní zástupy rodin.¹¹⁵ Každý se musí dostavit s dětmi i s otroky. Ozývá se řinčení mučicích nástrojů a práskání bičů. Syny věší, aby donášeli na své rodiče, nejvěrnější otroky trýzní, aby udávali své pány, a manželky, aby zradily své manžely.¹¹⁶
Když selhaly všechny důkazy, mučili samotné vlastníky, aby svědčili sami proti sobě. A když je nakonec bolest přemůže, přiznávají i to, co nikdy neměli, jen aby utrpení skončilo.
Neexistuje žádná omluva pro věk ani pro podlomené zdraví. Vláčejí tam nemocné i slabé. Odhadují věk každého jednotlivce: malým dětem roky přidávají, aby už mohly být zdaněny, starcům je zase ubírají,aby je udrželi v seznamech plátců. Všechno je prosyceno nářkem a hlubokým smutkem.
To, co dříve dělali vítězové poraženým, podle válečného práva, se tento muž odvážil učinit proti vlastním Římanům a jejich poddaným. Udělal to proto, že jeho vlastní předkové byli kdysi podrobeni stejnému potupnému sčítání. To na neustále se bouřící Dáky uvalil jako formu trestu vítězný císař Traján.
Poté se zavedla daň z hlavy a za samotné právo na život se odvádělo výkupné.¹¹⁷ Sčítačům se však nevěřilo; po jedněch byli posíláni druzí v naději, že naleznou více. A tak se daně neustále zdvojnásobovaly, neboť ti noví, i když nic nenašli, přidávali smyšlená čísla, jak se jim zlíbilo, jen aby nevypadali, že byli vysláni zbytečně.
Mezitím ubývá dobytka a lidé umírají, ale daně se za mrtvé platí dál, takže už nebylo dovoleno ani žít, a dokonce ani zemřít zadarmo. Jediní, kdo zbyli, jsou žebráci, od nichž nelze nic vymáhat; jejich bída a neštěstí je učinily nedotknutelnými pro jakékoli bezpráví.
Avšak tento „zbožný“ muž (Galerius) se nad nimi „slitoval“, aby už nestrádali. Poručil je všechny shromáždit, naložit na loďky, vyvézt na širé moře a tam utopit. Hle, jak milosrdný člověk, který se postaral, aby za jeho vlády nebyl nikdo chudý!
Takto, zatímco si dává pozor, aby někdo pod maskou žebroty neunikl sčítání, vraždí davy skutečných ubožáků proti veškeré lidskosti.

Kapitola 24 – Konstantinův útěk k otci

Nyní se k němu přiblížil Boží soud a nadešel čas, kdy se jeho moc začala drolit a rozpadat.
Galerius dosud neupřel svou pozornost k tomu, aby svrhl nebo zapudil Constantia, protože byl plně zaměstnán tím, co jsem popsal výše. Čekal sice na jeho smrt, ale nepředpokládal, že by k ní mělo dojít tak brzy.
Když však Constantius těžce onemocněl, poslal dopisy s prosbou, aby mu Galerius poslal zpět jeho syna Konstantina, aby ho mohl ještě spatřit – a o což už dříve marně žádal.
To bylo to poslední, co by si Galerius přál. Už mnohokrát se na mladíka pokoušel políčit pasti usilujíc mu o život. Otevřeně se k ničemu neodvážil, aby proti sobě nerozpoutal občanskou válku a – čeho se bál nejvíc – nepoštval proti sobě vojáky. Místo toho ho pod záminkou vojenských cvičení a her předhazoval divokým šelmám.
Ale marně, protože mladíka chrání Boží ruka. Bůh jej vysvobozuje z jeho rukou v tom nejkritičtějším okamžiku. Když byl totiž Galerius znovu a znovu žádán a nemohl už déle odmítat, předává Konstantinovi pečetidlo¹¹⁸ – ale až když se den chýlil ke konci. Přikazuje mu, aby se zítra ráno dostavil pro pokyny k odjezdu. Plánuje totiž, že ho buď pod nějakou záminkou zdrží, nebo pošle předem dopisy Severovi, aby Konstantina po cestě zadržel.
Konstantin to však prokoukl. Jakmile císař po večeři ulehá k odpočinku, mladík na nic nečeká a vyráží pryč. A poté, co na mnoha poštovních stanicích odstranil všechny státní koně, se tryskem vytratil.¹¹⁹
Druhého dne císař záměrně vyspával až do poledne. Pak poručil zavolat Konstantina. Řekli mu, že odjel ihned po večeři. Galerius začal běsnit a zuřit. Dožadoval se státních koní, aby ho nechal stíhat a přivléct zpět. Tu mu oznámili, že státní pošta je ochromena, protože koně jsou pryč. Císař vzteky stěží potlačil slzy.
Konstantin zatím využil té neuvěřitelné rychlosti a dorazil ke svému otci, právě ve chvíli, kdy jeho život pohasínal. Otec jej doporučil vojákům předal mu vládu do vlastních rukou a poté na svém lůžku přijal odpočinek od života, přesně jak si přál.
Jakmile se Konstantin ujal vlády, neučinil nic dříve, než vrátil křesťany k jejich uctívání a k jejich Bohu. To bylo jeho první ustanovení – obnova svaté víry.

Kapitola 25 – Galerius uznává Konstantina

O pár dní později dorazil k oné zlé šelmě, Galeriovi, vavřínem ověnčený portrét nového vládce, Konstantina.¹²⁰ Dlouho váhal, zda jej má přijmout.
Chybělo málo a v návalu vzteku by nechal v plamenech sežehnout jak samotný portrét, tak i posla, který jej přinesl. Od tohoto šílenství ho však odvracejí jeho přátelé. Varují ho před hrozícím nebezpečím: všichni vojáci, kterým byli neznámí caesarové (Severus a Maximinus Daia) vnuceni proti jejich vůli, by Konstantina uvítali s nesmírným nadšením a okamžitě by se k němu přidali, kdyby se v čele vojska objevil se zbraní v ruce.
Velmi neochotně tedy portrét přijal a poslal Konstantinovi purpurový plášť,¹²¹ aby vyvolal zdání, že jej do spoluvlády přizval ze své vlastní vůle.
Jeho plány se tím zhroutily; nemohl totiž jmenovat dalšího vládce nad stanovený počet, jak původně zamýšlel.
Vymýšlí proto lest: Severa, který byl věkem starší, prohlašuje za Augusta, zatímco Konstantinovi přikazuje říkat Caesar – nikoli Imperátor, jak byl provolán. Spolu s Maximinem Daiou ho tak záměrně odsunuje z druhého místa v hierarchii až na čtvrté.¹²²

Kapitola 26 – Maxentius ovládne Řím

Zdálo se, že Galeriovy záležitosti se jakžtakž urovnali, když mu náhle přišla další děsivá zpráva: jeho zeť Maxentius se v Římě zmocnil vlády.¹²³ Příčinou tohoto převratu bylo následující:
Když se Galerius rozhodl, že prostřednictvím nového sčítání lidu doslova pohltí celý svět, vybičoval své šílenství až k tomu, že od tohoto otroctví nechtěl ušetřit ani samotný římský lid. Už se šikovali sčítači, kteří měli být vysláni do Říma, aby tam sepsali veškeré obyvatelstvo.¹²⁴
Téměř ve stejnou dobu zrušil i tábor pretoriánské gardy. A tak těch několik málo vojáků, kteří v Římě v kasárnách zbyli, vycítilo příležitost. Zabili několik úředníků a – za souhlasu rozbouřeného lidu – oblékli Maxentia do císařského purpuru.
Když tato novina dorazila ke Galeriovi, byl tou nečekanou událostí sice poněkud zneklidněn, ale ne příliš vyděšen. Maxentia sice nenáviděl, ale nemohl přece jmenovat tři Caesary. Stačilo mu, že už jednou musel udělat to, co nechtěl.
Povolal proto Severa a povzbudil ho k znovudobytí moci. Vyslal ho s vojskem, kterému dříve velel starý Maximianus Herculius, aby na Maxentia zaútočil přímo v Římě.¹²⁵ Jenže tito vojáci si v Římě dříve velmi často užívali největších radovánek; nepřáli si tedy nic jiného, než aby toto město zůstalo v bezpečí, a chtěli v něm spíše žít než proti němu bojovat.
Maxentius si byl vědom závažnosti svého zločinu. I když mohl otcovy vojáky díky dědičnému právu převést na svou stranu, přece jen ho napadne děsivá myšlenka: co když jeho tchán Galerius, který se právě toho obával, nechá Severa v Ilýrii a přitáhne ho zničit s vlastní armádou osobně? Hledá proto způsob, jak se před hrozícím nebezpečím zajistit.
Svému otci Herculiovi, který po abdikaci¹²⁶ pobýval v Kampánii, posílá purpurový plášť a podruhé ho prohlašuje Augustem. A ten, protože stále prahl po nových věcech a vlády se kdysi vzdal jen nerad, se nabídky dychtivě chopil.
Severus mezitím vyrazil a v plné zbroji přitáhl k římským hradbám. V tu chvíli však vojáci zvedají standarty a opouštějí ho; vzdávají se tomu, proti komu měli původně bojovat.
Co jiného zbývalo opuštěnému veliteli než útěk? Jenže cestu mu už zkřížil Maximianus Herculius, který se znovu chopil moci. Před jeho postupem Severus uprchl do Ravenny a tam se s několika vojáky opevnil.¹²⁷
Když však viděl, že ho nakonec stejně vydajíHerculiovi, raději se vzdal sám. Císařský purpur odevzdal do rukou téhož muže, od kterého ho kdysi přijal.¹²⁸
Tímto činem si však nevymohl nic víc než takzvanou „dobrou smrt“. Nařídili mu podřezat si žíly a donutili ho pomalu vykrvácet.

Kapitola 27 – Galeriův neúspěch u Říma

Starý Maximianus Herculius znal Galeriovo šílenství. Věděl, že jakmile se Galerius dozví o Severově smrti, vzplane hněvem a vyrazí s vojskem, dost možná i s posilami od Maximinina Daiy, kterým by nebylo možné odolat. Proto pečlivě opevnil Řím, zajistil zásoby a sám vyrazil do Galie. Chce si naklonit Konstantina na svou stranu, a tak mu nabízí sňatek se svou mladší dcerou.¹²⁹
Galerius mezitím shromáždil vojsko a vpadl do Itálie. Táhne na Řím s jediným cílem: vyhladit Senát a zmasakrovat lid. Naráží však na zavřené brány a neprostupné hradby. Naděje na rychlý průlom pohasíná; obléhání je těžké a on nemá dost sil na to, aby město obklíčil. Galerius totiž nikdy předtím Řím neviděl a domnívá se, že není o mnoho větší než města, která znal z Východu.¹³⁰
V tu chvíli některé legie, znechucené tímto zločinem – tedy že tchán útočí na zetě a římští vojáci na samotný Řím – obracejí své standarty a opouštějí Galeriovo vojsko
Ostatní vojáci už také kolísají. Galeriova pýcha se náhle láme a jeho odvaha se hroutí. V děsu, aby neskončil jako Severus, se vrhá k nohám svých vojáků a se slzami v očích je prosí, aby ho nevydávali nepříteli. Teprve obrovskými sliby obměkčuje jejich mysl. Okamžitě velí k ústupu a v naprostém zmatku prchá pryč. Kdyby ho v tu chvíli pronásledovala byť jen hrstka mužů, mohl být snadno zničen.
Protože se Galerius bál pronásledování, dal vojákům volnou ruku, aby se rozptýlili co nejšířeji a všechno drancovali nebo ničili. Chtěl tak zajistit, aby případný pronásledovatel nenašel žádné zásoby.
Část Itálie, kudy toto zhoubné vojsko táhne, je tedy úplně zpustošena. Všechno je vyrabováno, ženy zneuctěny a panny znásilňovány. Suroví vojáci mučí otce i manžely, aby prozradili úkryty svých dcer, manželek a pokladů. Stáda dobytka a tažných zvířat vlečou pryč jako kořist uloupenou barbarům.
Tímto způsobem se vrací do svých sídel. On, kdysi římský císař, nyní ničitel Itálie, poté co ji celou vyplenil.
Ostatně už dávno, hned jak přijal titul císaře, se totiž prohlásil za nepřítele římského jména. Chtěl dokonce změnit název říše – neměla se už jmenovat Římská, ale Dácká.¹³¹

Kapitola 28

Když se po Galeriově útěku starý Maximianus Herculius vrátil z Galie, sdílel vládu společně se svým synem Maxentiem. Avšak mladíka poslouchali více než starce, neboť synova moc byla přednější i větší¹³² – byl to totiž on, kdo vrátil vládu otci.¹³³
Stařec to nesl s nelibostí; nemohl si dělat, co chtěl, a navíc na syna žárlil s dětinskou řevnivostí.¹³⁴ Rozhodl se tedy, že mladíka vyžene a uzurpuje moc pro sebe. Zdálo se mu to snadné, neboť spoléhal na to, že vojsko tvoří titíž muži, kteří opustili Severaa přešli k němu.
Svolává lid i vojáky k veřejnému shromáždění, jako by chtěl mluvit o současných pohromách státu. Poté, co o nich dlouze řeční, náhle napřahuje ruce ke svému synovi. Označuje ho za původce všeho zlého, za strůjce neštěstí, která říši postihla, a rve mu z ramen císařský purpur.
Maxentius, takto zbavený odznaku moci, seskakuje střemhlav z tribuny dolů mezi své muže, kteří ho zachytí a berou pod ochranu. Bezbožného starce výbuch hněvu a křiku ochromí.¹³⁵ Je vyhnán z města Říma jako nějaký druhý Tarquinius Zpupný¹³⁶ poslední a nenáviděný římský král.

Kapitola 29 – Spiknutí Herculia proti Konstantinovi

Starý Maximianus Herculius se vrátil do Galie, kde se nějaký čas zdržel. Poté se vydal za nepřítelem svého vlastního syna, za Galeriem. Předstíral, že s ním chce jednat o novém uspořádání státu, ale ve skutečnosti plánuje, jak využít příležitosti k usmíření a Galeria zavraždit. Doufá, že se zmocní jeho říše, když byl ze své vlastní vyhnán.
Když tam dorazil, byl tam přítomen i Dioklecián, kterého Galerius nedávno povolal.¹³⁷ Chtěl totiž, aby za Diokleciánovy přítomnosti nastoupil Licinius na místo mrtvého Severa. Tak se také stalo. A tak v jednu chvíli vládlo světu šest císařů.¹³⁸
Protože tyto okolnosti zhatily Herculiovy plány, vydává se na svůj třetí útěk. Vrací se zpět do Galie, jeho mysl je plná zlých úmyslů a zločinu. Chce Konstantina, svého zetě a zároveň syna svého zetě,¹³⁹ lstivě oklamat. Aby jej snáze obelstil, odkládá císařský šat. Právě tehdy vytáhli Frankové do zbraně.
Herculius nic netušícímu Konstantinovi namlouvá, aby s sebou nebral celé vojsko. Tvrdí, že k porážce barbarů postačí jen hrstka mužů. Jeho plán je jasný: potřebuje, aby zbytek armády zůstal v jeho dosahu k převratu, a zároveň doufá, že Konstantin s malým počtem vojáků v boji podlehne.
Konstantin uvěřil zkušenému starci a uposlechl ho jako svého tchána: vyrazil na tažení a nechal za sebou většinu svého vojska. Herculius několik dní počkal, a když odhadl, že Konstantin už vstoupil na území barbarů, náhle obléká purpur, zmocní se pokladnice a jako obvykle si kupuje věrnost štědrými dary. O Konstantinovi šíří lži, které se však vzápětí obrátily proti němu samotnému.
Císaři se totiž rychle doneslo, co se stalo. S obdivuhodnou rychlostí se s vojskem vrací zpět. Zrádce je přepaden zcela nečekaně a nepřipraven; vojáci se okamžitě vracejí ke svému právoplatnému veliteli.
Herculius stačil obsadit Marseille¹⁴⁰ a nechal hlídat brány. Konstantin přijíždí až k hradbám a promlouvá ke starci, který na nich stojí. Nemluví s ním zle ani nepřátelsky, ale ptá se ho, co to mělo znamenat, co mu scházelo a proč udělal něco, co se k jeho osobě tak zoufale nehodí. On však z hradeb chrlí jenom nadávky.
Vtom se mu za zády náhle rozletí brány, kterými jsou vojáci vpuštěni dovnitř. Vzbouřeného císaře – onoho bezbožného otce a zrádného tchána – přivlekli před Konstantina. Herculius si vyslechne výčet svých zločinů, pak z něj strhávají císařský šat a po tvrdém pokárání mu Konstantin daruje život.

Kapitola 30 – Pád Maximiana Herculia

Když takto přišel o titul císaře i vážnost tchána, nedokázal to ponížení unést. Protože mu první pokus prošel bez trestu, začal znovu strojit úklady.
Zavolal si svou dceru Faustu a a střídavě prosbami i lichocením ji přemlouvá, aby zradila svého manžela. Slibuje jí jiného, důstojnějšího muže a žádá ji, aby nechala ložnici otevřenou a dohlédla na to, aby stráže polevily v ostražitosti.
Ona naoko slibuje, že to udělá, ale okamžitě vše prozrazuje manželovi. Je nastražena past, aby byl chycen přímo při činu. Na lůžko podstrčili jakéhosi bezvýznamného eunucha, který má zemřít místo císaře.
V hluboké noci Herculius vstává a vidí, že vše nahrává jeho úkladu. Strážných je poskrovnu a stojí opodál; těm namluví, že měl sen, o kterém chce svému synovi hned vyprávět.¹⁴¹ Vtrhne dovnitř se zbraní v ruce, zabije eunucha, a pak vítězoslavně vyběhne ven a chlubí se tím, co spáchal.
Vtom se z druhé strany náhle objevuje Konstantin s oddílem ozbrojenců. Z ložnice vynášejí mrtvolu zabitého; vrah, usvědčený přímo při činu, tam stojí jako přimražený a v němém úžasu strne, jako by byl tvrdým křemenem, či pevnou marpéskou skálou.¹⁴² Je mu vyčtena jeho bezbožnost a zločin. Nakonec je mu dána možnost svobodně zemřít a on si na vysokém trámu uvazuje smyčku pro svůj potupný konec.¹⁴³
Tak onen kdysi nejmocnější vládce římského jména, jenž po dlouhém čase s nesmírnou slávou oslavil dvacetileté jubileum své vlády,¹⁴⁴ ukončil svůj odporný život potupnou a hanebnou smrtí s rozdrceným a zlomeným – kdysi tak zpupným – hrdlem.

Kapitola 31 – Přípravy na vicennalia

Poté Bůh, mstitel svého náboženství a svého lidu, obrátil svůj zrak na druhého Maximiana, Galeria, strůjce onoho nehorázného pronásledování, aby i na něm ukázal sílu své velebnosti. Galerius právě uvažoval o oslavách svého dvacetiletého jubilea.¹⁴⁵
Už dlouho předtím sužoval provincie tím, že na ně uvalil odvody zlata a stříbra. A aby mohl splatit to, co slíbil, zasadil lidem – pod záminkou dvacetiletého jubilea – další ránu sekerou.¹⁴⁶
Kdo dokáže důstojně vylíčit, s jakým týráním lidského rodu bylo prováděno vybírání daní, zejména těch naturálních?¹⁴⁷ Vojáci ze všech úřadů, nebo spíše kati,¹⁴⁸ se lepili na každého jednotlivce. Komu vyhovět dříve, nebylo jisté, a pro ty, kteří nic neměli, neexistovalo slitování. Museli snášet rozličná muka, pokud okamžitě nepředložili to, co ani neexistovalo.
Lidé byli obklíčeni tolika strážemi, že neměli možnost se ani nadechnout; v žádné roční době nebylo ani chvilky klidu. Často se o tytéž poplatníky prali soudci s vojáky nebo soudci mezi sebou. Žádné humno nezůstalo bez výběrčího, žádné vinobraní bez dozorce;¹⁴⁹ těm, kteří pracovali, nezbylo k obživě vůbec nic. A ačkoliv je to nesnesitelné, když je lidem od úst rváno jídlo získané vlastní prací, přesto to bylo jakýmsi způsobem snesitelné díky naději v budoucnost.
A co šatstvo všeho druhu? Co zlato? Co stříbro? Což není nutné tyto věci pořizovat z prodané úrody? „Z čeho ti je tedy, nejpomatenější tyrane, poskytnu, když mi všechnu úrodu bereš a vše, co vzejde, mi násilím rveš z rukou?”¹⁵⁰
Kdo tedy nebyl ožebračen a připraven o veškerý majetek, jen aby se nahrabalo bohatství kvůli oslavám, kterých se tento muž stejně nikdy nedožije?

Kapitola 32 – Spor o titul Augusta

Když byl tedy Licinius jmenován císařem, Maximinus Daia se rozezlil; nechtěl být už jen caesarem ani být uváděn až na třetím místě.¹⁵¹
Galerius k němu proto často vysílá posly, prosí ho, aby ho poslechl a zachoval jím určené uspořádání. Naléhá, aby ustoupil věku a prokázal úctu šedinám.
Ten však ještě troufaleji vystrkuje rohy a ohání se právem dřívějšího času:¹⁵²že prý on má mít přednost, neboť přijal purpur dříve. Galeriovými prosbami i příkazy opovrhl.
A ta šelma trpí a bučí vzteky.¹⁵³ Udělal z něj, neurozeného, caesara jen proto, aby mu byl poslušný, a on teď na toto dobrodiní zapomněl a bezbožně se staví proti jeho vůli i prosbám.
Galerius, přemožen jeho umíněností, nakonec titul caesarů ruší. Sebe a Licinia nazývá augusty a Maximina Daiu s Konstantinem “syny augustů”.¹⁵⁴
Maximinus Daia mu však zanedlouho píše, jako by mu to jen oznamoval, že ho na nedávném shromáždění na Martově poli vojsko provolalo augustem. Galerius to přijímá se smutkem a bolestí v srdci a přikazuje, aby se všichni čtyři napříště nazývali císaři.¹⁵⁵

Kapitola 33 – Galerioovo utrpení a pokání

[1] Běží osmnáctý rok jeho vlády, když ho Bůh zasahuje nevyléčitelnou ranou. V dolní části přirození se mu tvoří zhoubný vřed a šíří se stále dál.¹⁵⁶
[2] Lékaři jej řežou a ošetřují. Jakmile se však rána potáhne jizvou, vřed znovu praská, žíla se trhá a krev se valí tak silně, že císař téměř umírá; výtok se daří zastavit jen s vypětím všech sil. Celá léčba začíná nanovo, až se rána opět s námahou zacelí.
[3] Stačí však sebemenší pohyb těla a zranění se znovu otvírá. Krve teď vytéká ještě víc než dříve. Sám Galerius bledne, jak ho síly opouštějí a chřadne. Teprve v tom nejzazším vyčerpání se proud krve zastaví.
[4] Rakovina zachvacuje vše v okolí, a čím víc ji lékaři vyřezávají, tím zuřivěji se šíří.¹⁵⁷ Čím víc se ji snaží léčit, tím víc bují. V koncích jsou mistři, Cheirón, syn Filyřin, i Melampus, syn Amytháonův.¹⁵⁸ Ze všech stran jsou přiváděni věhlasní lékaři, ale lidské ruce nic nezmohou.
[5] Utíkají se k modlám: vzývají Apollóna a Asklépia, žadoní o lék.¹⁵⁹ Apollón poskytne svou péči, ale zlo se tím jen mnohem více zhoršuje.¹⁶⁰
[6] Zkáza už není daleko, zachvátila celou spodní část těla. Vnitřnosti zvenčí uhnívají a hýždě se rozkládají v hnisavou kaši. Nešťastní lékaři přesto nepřestávají ránu obkládat a ošetřovat, i když už nemají naději na vítězství.
[7] Zlo proniká až do morku kostí, vstřebává se dovnitř a zachvacuje vnitřní orgány. Uvnitř těla se množí červi. Zápach se šíří nejen palácem, ale prostupuje celým městem. A není divu, když se vývody pro výkaly a moč už dávno slily v jedno.
[8] Galerius je požírán červy a jeho tělo se v nesnesitelných bolestech rozpouští v hnilobu. Strašlivý řev přitom k hvězdám zvedá, jako když zraněný býk bučí a od oltáře prchá.¹⁶¹
[9] K hnijícím místům mu přikládají vařená a teplá zvířata, aby jejich teplo vylákalo červy ven. Když je sundají, vyvalí se jich odtud nepředstavitelné množství. A přesto však ona ničivá nákaza v jeho hnijících útrobách neúnavně plodí další a ještě větší zástupy červů.¹⁶²
[10] Jednotlivé části těla už pod náporem těchto rozmanitých neduhů ztratily lidskou podobu. Horní část až k ráně úplně vysychá a bledá kůže se v ubohé vychrtlosti propadá hluboko mezi kosti. Spodní část, kde už není znát ani tvar nohou, se nadýmá a rozrůstá jako nafouklé vaky.
[11] Takto to trvalo po celý rok, až byl nakonec těmito mukami zlomen a donucen uznat Boha. V intervalech nové, naléhavé bolesti občas vykřikuje, že obnoví Boží chrám a že za svůj zločin učiní dostatečné zadostiučinění. A tak, už zcela vyčerpán a umírající, vydal edikt tohoto znění:¹⁶³

Kapitola 34 – Galeriův toleranční edikt

„Mezi jiným, co jsme pro prospěch a užitek státu vždy nařizovali, jsme si dříve přáli napravit vše podle starých zákonů a římského veřejného řádu. Chtěli jsme zajistit, aby se i křesťané, kteří opustili cestu svých předků, vrátili k rozumu.¹⁶⁴
Oněch křesťanů se totiž zmocnila taková svévole a ovládla je taková pošetilost, že už nenásledovali ustanovení předků – která snad dříve přímo jejich rodiče ustanovili. Místo toho si podle vlastní libovůle a jak se jim zlíbilo, tvořili vlastní zákony, které zachovávali, a na různých místech shromažďovali různé zástupy lidu.¹⁶⁵
Když tedy vyšlo naše nařízení, aby se navrátili k ustanovením předků, mnozí byli vystaveni nebezpečí a mnozí byli dokonce zničeni.¹⁶⁶
Protože však vidíme, že jich většina ve svém úmyslu vytrvává a že neprokazují náležitou úctu ani bohům, ani nectí Boha křesťanů,¹⁶⁷ rozhodujeme se s ohledem na naši nejmírnější shovívavost a věčný zvyk udělovat milost všem lidem, že i v tomto případě jim prokážeme svou nejrychlejší laskavost. Ať jsou tedy křesťané znovu křesťany a ať si obnoví svá místa ke shromažďování, ovšem pod podmínkou, že nebudou dělat nic proti veřejnému řádu.
V jiném listě oznámíme správcům, jak si mají počínat. Výměnou za tuto naši shovívavost bude jejich povinností modlit se ke svému bohu za zdraví naše, za zdraví státu i za zdraví své vlastní, aby stát zůstal ze všech stran neporušen a oni mohli bezpečně žít ve svých domovech.“

Kapitola 35 – Smrt císaře Galeria

Tento edikt byl vyhlášen v Nikomédii den před květnovými kalendami, za osmého konzulátu Galeria a druhého konzulátu Maximinova.¹⁶⁸
Tehdy se brány žalářů konečně otevírají. Ty, můj drahý Donate, spolu s ostatními vyznavači vycházíš z vazby na svobodu; vězení ti bylo domovem po dlouhých šest let.
Ani tímto činem však Galerius nedosáhl u Boha odpuštění za své zločiny. O několik dní později, poté co svěřil svou manželku Valerii a syna Candidiana do rukou Licinia, se mu údy celého těla nadobro rozkládají. Hyne, pohlcen strašlivou hnilobou.
Zpráva o jeho smrti dorazila do Nikomédie v polovině téhož měsíce. Stalo se tak právě v době, kdy se už nezadržitelně blížily březnové kalendy, kdy měl slavit své dvacetileté jubileum.¹⁶⁹

Kapitola 36 – Maximinovo nové pronásledování

Sotva Maximinus Daia tu zprávu zaslechne, bleskově přispěchá z Východu díky připraveným přípřahům,¹⁷⁰ aby obsadil provincie a – zatímco Licinius otálí – podmanil si všechno až k Chalkedonské úžině. Když vstoupil do Bithýnie,¹⁷¹ zrušil k obrovské radosti všech sčítání lidu a daně, aby si pro tuto chvíli získal všeobecnou přízeň.
Mezi oběma císaři se rozhoří svár a schyluje se k válce. Vojska stojí ve zbrani na protilehlých březích průlivu. Nakonec však byl za určitých podmínek sjednán mír a přátelství; přímo na vodách průlivu uzavřeli dohodu a podali si ruce.¹⁷²
Daia se vrací domů s pocitem bezpečí a začíná se chovat přesně tak, jak se dříve choval v Sýrii a Egyptě. Předně ruší shovívavost vůči křesťanům, kterou předtím vyhlásil společný edikt. Dělá to však lstivě: podplácí poselstva z různých měst, aby ho „sama“ prosila, aby křesťané nesměli ve svých městech stavět modlitebny. Chce, aby to vypadalo, že k pronásledování byl donucen prosbami lidu, ačkoliv to celou dobu plánoval sám.
Těmto žádostem milostivě vyhovuje a zavádí novotu: z předních občanů ustanovuje v jednotlivých městech velekněze. Ti mají povinnost denně obětovat všem svým bohům a s pomocí dřívějších kněží dbát na to, aby křesťané nestavěli chrámy a neshromažďovali se ani veřejně, ani v soukromí. Mají pravomoc křesťany zatýkat, nutit je k obětem nebo je předávat soudům.¹⁷³
To mu však nestačilo. Do provincií dosazuje další hodnostáře z nejvyšších kruhů, pontifiky, a přikazuje, aby se tito i oni městští velekněží na veřejnosti objevovali v bílých rouchách.¹⁷⁴
Začal tak činit to, co už dříve páchal na Východě. Protože naoko hlásá milosrdenství, zakazuje Boží služebníky zabíjet, ale rozkazuje je mrzačit.¹⁷⁵
Vyznavačům tak vylupují oči, utínají ruce, mrzačí nohy a uřezávají nosy nebo uši.

Kapitola 37 – Maximinova tyranie

Zatímco tohle všechno osnoval, zastraší ho Konstantinův dopis. Předstírá tedy, že útlaku zanechal, a přesto – pokud mu někdo padne do rukou, nechává ho tajně utopit v moři. Nepřestává ani ve svém zvyku nechat v paláci každý den přinášet oběti.
Jako první přichází s novotou: všechna zvířata, která jí, nemají zabíjet kuchaři, ale kněží na oltářích. Na stůl se nesmí položit naprosto nic, co nebylo obětováno, nebo alespoň skropeno vínem. To proto, aby každý, kdo je pozván k večeři, odcházel poskvrněn a nečistý.¹⁷⁶
I v ostatních věcech se podobá svému učiteli Galeriovi. Jestliže totiž Dioklecián nebo Galerius ještě něco nechali být, on všechny zbytky beze studu seškrabuje a přivlastňuje si.
Sýpky soukromníků byly zavírány, sklady pečetěny, dluhy na budoucí léta vymáhány. Z toho povstal hlad, ač pole rodila, a neslýchaná drahota.
Stáda dobytka a ovcí jsou z polí vlečena k jeho každodenním obětem. Tím své vojáky tak rozmazluje, že pohrdají běžným přídělem obilí. Peníze rozlévá bez výběru a bez míry; své početné strážce odměňuje drahocennými oděvy a zlatými mincemi, řadovým vojákům a nováčkům rozdává stříbro a barbary uctívá dary všeho druhu.
A pokud jde o to, že bere majetek živým¹⁷⁷ a rozdává ho svým lidem, kdykoli si někdo řekne o cizí – nevím, zda mu nemáme být spíše vděční – choval se totiž jako ‚milosrdný lupič‘, který se spokojil s tím, že své oběti jen do naha svlékl, místo aby je zavraždil.¹⁷⁸

Kapitola 38 – Zvrácenost Maximinovy vlády

Ale to, co následovalo, bylo skutečně hrdelním zločinem a předčilo to všechny, kdo vládli před ním: jeho neuhasitelná touha po zneuctívání žen! Nevím, jak to nazvat, ne-li slepým a bezuzdným šílenstvím; a přesto ani tato slova nedokážou vyjádřit míru rozhořčení, kterou tento čin vyvolává – velikost jeho zločinu vítězí nad schopností jazyka jej popsat.
Jeho eunuchové jako lvi slídí po všem.¹⁷⁹ Kdekoli se objeví ušlechtilejší tvář, otcové a manželé musí ustoupit. Urozené ženy i panny jsou svlékány z šatů a každý jejich úd je zkoumán, zda je hoden císařského lůžka.¹⁸⁰ Pokud se některá brání, nechává ji utopit ve vodě, jako by v očích tohoto cizoložníka byla cudnost zločinem urážky majestátu.¹⁸¹
Někteří muži, když už nemohli snést bolest nad zneuctěním svých manželek, které pro jejich věrnost nade vše milovali, sami se raději zabili. Pod tímto monstrem nezůstala žádná poctivost nedotčena -tedy pokud dotyčnou před jeho barbarským chtíčem neuchránila její naprostá ošklivost.
Nakonec zavedl tento zvyk: nikdo se nesměl oženit bez jeho svolení. Císař si nárokoval právo být u každé svatby jakýmsi ‚ochutnávačem‘.“¹⁸²
Svobodné panny,¹⁸³ které zhanobil, dával za manželky svým otrokům. A jeho dvořané, sloužící pod takovým vládcem, v ničem nezaostávali: napodobovali jeho zvrhlosti a beztrestně znesvěcovali lože svých hostitelů.¹⁸⁴ Kdo by je totiž hnal k odpovědnosti?
Dcery z prostších rodin unášeli, jak se komu zachtělo. O ty nejvznešenější, které nebylo možné jen tak unést, se žádalo formou císařského daru;¹⁸⁵ a jakmile císař žádost podepsal, nebylo možné odmítnout – zbývala buď smrt, nebo vyhlídka na nějakého barbara jako zetě.“¹⁸⁶
Po boku totiž neměl téměř žádné jiné strážce než ty z národa, který byl v době dvacetiletého výročí¹⁸⁷ vyhnán Góty ze svých sídel. Ti se tehdy – k neštěstí celého lidstva¹⁸⁸ – vzdali Galeriovi, aby se oni, kteří sami prchali před barbarským otroctvím, stali pány nad Římany.
Obklopen těmito nohsledy a tělesnými strážci, učinil si z Východu hračku pro své pobavení.

Kapitola 39 – Maximinova pomsta Valerii

Nakonec dal Daia své rozmařilosti takový průchod, že považoval za dovolené cokoli, co si usmyslel. Nedokázal se ovládnout dokonce ani před samotnou Augustou (Valerií), kterou ještě nedávno nazýval svou matkou.
Valeria se k němu po Galeriově smrti uchýlila. Domnívala se totiž, že na jeho území bude v bezpečí – a to především proto, že on sám byl ženatý.¹⁸⁹
V tom ohavném zvířeti však okamžitě vzplanul chtíč. Žena byla ještě v černém šatě a čas smutku nebyl naplněn, když k ní vyslal posly. Žádal ji o ruku a sliboval, že svou současnou ženu vyžene, pokud dosáhne svého. Ona však odpověděla svobodně – jako jediná, kdo si to mohl dovolit:
Za prvé, že nemůže jednat o sňatku v tomto smutečním rouchu, dokud je popel jejího manžela – a jeho otce – ještě teplý. Za druhé, že jedná bezbožně, když zapuzuje svou věrnou manželku; totéž by totiž jistě udělal i jí. A nakonec, že je hříchem, aby žena jejího jména a postavení zkoušela jiného manžela. To odporuje mravům a nemá to obdoby.¹⁹⁰
Jakmile mu oznámili, co se Valerie odvážila vzkázat – chtíč se rázem mění v hněv a běsnění. Ihned ji postavil mimo zákon,¹⁹¹ zmocňuje se jejího majetku, odvádí služebnictvo. Eunuchy zabíjí v mukách. Ji samotnou i s matkou posílá do vyhnanství¹⁹² – nikoli však na jedno místo, ale pro svou potěchu ji štve jako štvanou zvěř sem a tam. A její přítelkyně odsuzuje za smyšlené cizoložství.

Kapitola 40 – Poprava nevinných žen

Byla tam jedna vysoce urozená žena, která již od svých dospělých synů měla vnoučata. Valeria ji milovala jako svou druhou matku, a právě u ní Maximinus pojal podezření, že ji k onomu odmítnutí navedla. Pověřil proto místodržícího Eratinea, aby ji potupně popravil.¹⁹³
K ní přidali další dvě stejně vznešené dámy. Jedna z nich zanechala v Římě dceru jako vestálku¹⁹⁴ a v té době patřila k důvěrným přítelkyním Valerie; druhá sice měla za manžela senátora a k Augustě [Valerii] neměla až tak blízko, přesto však obě skončily na popravišti kvůli své mimořádné kráse a cudnosti.
Ženy byly náhle vlečeny, nikolik k soudu, ale před bandu hrdlořezů. Protože se totiž nenašel žádný žalobce, vyhledali jistého Žida obviněného z jiných zločinů a pod slibem beztrestnosti ho navedli, aby lhal proti nevinným. Onen „spravedlivý a pečlivý“ soudce ho nechal pod ochranou vojáků vyvést za město, aby ho lid neukamenoval. Tato tragédie se odehrála v Nikáji.
Žida podrobili mučení¹⁹⁵ a on vypověděl přesně to, co mu poručili. Aby se obviněné ženy nemohly bránit slovy, kati je ranami pěstí okamžitě umlčeli. Poté vydali rozkaz odvléci tyto nevinné oběti na smrt. Nastal pláč a nářek – a to nejen manžela, který stál své věrné ženě po boku, ale všech, které tato neslýchaná hanebnost shromáždila.
Aby je však rozbouřený dav nevytrhl z rukou katů, doprovodily je vojenské oddíly nastoupené v plné zbroji – těžká jízda i lučištníci.¹⁹⁶ Takto, sevřeny uprostřed šiků ozbrojenců,¹⁹⁷ dokráčely k popravě.“
A byly by tam zůstaly ležet nepohřbené – neboť služebnictvo se rozprchlo – kdyby jejich přátelé tajně neprojevili milosrdenství a neuložili je do hrobu. Ani tomu křivopřísežníkovy se však slíbené beztrestnosti nedostalo. Přibili ho na kříž¹⁹⁸ a on tam vyzradil celé tajemství. S posledním výdechem před zraky všech dosvědčil, že byly zavražděny nevinné ženy.

Kapitola 41 – Diokleciánovy marné prosby

Císařovnu Valerii byla vyhoštěna do jakýchsi opuštěných pustin v Sýrii. Odtud skrze tajné posly zpravila svého otce Diokleciána o neštěstí, které ji potkalo.
Ten vyslal legáty a žádal, aby mu dceru vrátil. Nepořídil však nic. Znovu a znovu ho zapřísahal; ale dceru zpátky nedostal.
Nakonec vyslal jednoho svého příbuzného – mocného muže z řad vojska – aby tyranovi připomněl všechna dobrodiní, která od něj Maximinus přijal, a obměkčil ho. I on se však vrátil s nepořízenou a oznámil, že všechny prosby byly marné.

Kapitola 42 – Smrt Diokleciána

V téže době pak na Konstantinův rozkaz strhávali sochy starého Maximiana Herculia a odstraňovali jeho obrazy, kdekoli byl vymalován.¹⁹⁹ A protože ti dva starci, tj. Dioklecián a Maximianus bývali většinou zpodobňováni spolu, strhávali je oba naráz.
Když tedy Dioklecián ještě za svého života viděl to, co se žádnému císaři dosud nestalo, přepadla jej dvojnásobná úzkost²⁰⁰ a on se rozhodl zemřít. Zmítal sebou sem a tam, duše mu vřela bolestí. Nejedl a nespal. Jen vzdychal a sténal, proléval potoky slz a neustále se převaloval – chvíli na lůžku, chvíli na zemi.
Tak tento po dvacet let nejšťastnější císař, Bohem sražený k poníženému životu, pošlapaný křivdami a dohnaný k nenávisti k vlastnímu bytí, nakonec hladem a žalem skonal.

Kapitola 43 – Spiknutí Maximina a Maxentia

Z Božích nepřátel zbýval už jen jeden – Maximinus Daia. Nyní tedy vylíčím jeho konec a pád.
Choval k Liciniovi zášť, protože mu Galerius kdysi dal přednost,²⁰¹ a to i přesto, že spolu nedávno stvrdili přátelství. Jakmile se však doslechl, že Konstantinova sestra²⁰² byla zaslíbena Liciniovi, usoudil, že tento příbuzenský svazek dvou císařů se kuje proti němu.
A tak i on sám vyslal tajně posly do Říma, aby požádal o spojenectví s Maxentiem. Napsal mu také velmi důvěrný list. Posly tam přijali s otevřenou náručí. Přátelství bylo zpečetěno a obrazy obou vládců vystavili vedle sebe.²⁰³
Maxentius to uvítal jako dar z nebes. Válku Konstantinovi totiž vyhlásil už předtím – pod záminkou, že pomstí smrt svého otce, Maximiana Herculia.
Právě odtud pramenilo podezření, že onen starý zhoubce Herculius²⁰⁴ svůj spor se synem jen předstíral. Že si tak chtěl uvolnit cestu k likvidaci ostatních vládců, aby po jejich odstranění strhl vládu nad celým světem na sebe a na syna.
To se však nezakládalo na pravdě. Jeho skutečným cílem totiž bylo zahubit syna i všechny ostatní – a pak vrátit k moci sebe a Diokleciána.

Kapitola 44 – Vítězství u Milvijského mostu

Mezi oběma stranami se rozhořela občanská válka. Maxentius se sice držel v Římě – dostalo se mu totiž věštby, že zahyne,²⁰⁵ jakmile překročí brány města – ale boj za něj vedli zdatní vojevůdci.
Disponoval větší silou: nejenže od Severa²⁰⁶ převzal armádu svého otce, ale nedávno také naverboval vlastní oddíly z řad Maurů a Gaetulů.²⁰⁷
V bojích měli Maxentiovi vojáci zprvu převahu.To trvalo, dokud Konstantin nebyl posílen na duchu a připraven na obojí – na vítězství i smrt – nepřisunul všechna svá vojska blíž k městu a postavil tábor u Milvijského mostu.²⁰⁸
Blížil se den výročí Maxentiova nástupu k moci – šestý den před listopadovými kalendami.²⁰⁹ Právě tehdy se završovalo pětileté výročí jeho vlády.
Konstantin byl ve snu vyzván, aby na štíty svých vojáků nechal vymalovat božské nebeské znamení²¹⁰ a teprve poté zahájil bitvu. Uposlechl. Písmeno X nechal příčně protnout a jeho vrchol zakřivit – takto na štíty vepsal Kristovo jméno.
Vojsko chráněné tímto znamením se chopilo mečů. Nepřítel jim vyrazil v ústrety – bez císaře – a překročil most. Šiky se čelně srazily a rozpoutal se nelítostný boj: „Útěk byl cizí jak jedněm, tak druhým.“²¹¹
V Římě vypukla vzpoura. Vůdci spílali, že zradil veřejné blaho. A když se ukázal na hrách v cirku – slavil totiž zrovna své výročí – lid najednou jako jeden muž zahřměl: „Konstantina nelze porazit!“²¹²
Ten hlas ho vyděsil. Vyřítil se z paláce, svolal několik senátorů a poručil nahlédnout do Sibyliných knih. V nich našli věštbu, že onoho dne zahyne nepřítel Římanů.²¹³
Ta odpověď mu vlila naději na vítězství. Vytáhl do boje a dorazil k bitevní linii. Most za jeho zády byl stržen.²¹⁴ Při tom pohledu bitva zdivočela. Boží ruka se vznáší nad bitevním polem. Maxentiovo vojsko zachvacuje děs. On sám se obrací na útěk a spěchá k mostu – ten je ale pobořen. Dav prchajících ho tiskne, drtí, až ho nakonec smete do Tibery.
Když byla konečně skončena tato nanejvýš krutá válka, byl císař Konstantin za velké radosti senátu i lidu římského přijat. A právě tehdy odhalil zradu Maximina Daii: zachytil jeho dopisy, našel jeho sochy a obrazy.²¹⁵
Senát udělil Konstantinovi za jeho chrabrost titul prvního mezi císaři²¹⁶ – právě ten, který si pro sebe nárokoval Maximinus. Když mu donesli zprávu o vítězství a osvobození Města, přijal ji, jako by byl sám poražen na hlavu.
A jakmile se dozvěděl o rozhodnutí senátu, vzplanul takovou bolestí, že otevřeně vyhlásil nepřátelství. Na adresu nejvyššího císaře začal trousit urážky mísící se s jízlivým výsměchem.²¹⁷

Kapitola 45 -Maximinova válka s Liciniem

Jakmile Konstantin uspořádal poměry v Římě, odebral se nadcházející zimy do Milána. Tam dorazil i Licinius, aby se oženil.²¹⁸
Když Maximinus zjistil, že jsou oba zaneprázdněni svatebním veselím, vytáhl s vojskem ze Sýrie. Ačkoliv zima právě zuřila nejsilněji, hnal své muže dvojnásobnými denními pochody, až s vyčerpanou armádou vpadl do Bithýnie.²¹⁹
Kvůli prudkým lijákům, sněhu, blátu, mrazu a námaze totiž přišel o tažná zvířata všeho druhu. Cesty byly lemovány jejich mršinami – a tento žalostný pohled jako by vojákům předpovídal obraz budoucí války a jejich vlastní zkázu.²²⁰
Maximinus se však nezastavil ani na hranicích své říše. Okamžitě přeplul úžinu a v plné zbroji přitáhl k branám Byzantia.²²¹ Licinius tam přesně pro takový případ rozmístil posádku. Maximinus se ji nejprve pokoušel zlákat dary a sliby, poté ji chtěl zastrašit násilím a obléháním. Ale ani síla, ani sliby nic nezmohly.
Uplynulo celých jedenáct dní. Byla to doba dostatečně dlouhá na to, aby obránci stihli vyslat posly a listy k císaři. Teprve potom se vojáci vzdali – nikoliv pro nedostatek věrnosti, ale proto, že – vzhledem k nepřátelské přesile – ztratili důvěru ve svůj nepatrný počet. Odtud postoupil k Herakleji,²²² kde ho zdržela stejná situace, a tak ztratil další dny.
Mezitím už Licinius chvatným pochodem a jen s hrstkou mužů dorazil do Hadrianopole.²²³ Maximinus přijal kapitulaci Perinthu, ještě chvíli otálel a pak postoupil k přepřahací stanici vzdálené osmnáct mil. Dál už nemohl – Licinius totiž obsadil druhou stanici, vzdálenou přesně stejný počet mil.²²⁴
Licinius narychlo shromáždil z nejbližšího okolí tolik vojáku kolik se jen dalo, a vyrazil Maximinovi vstříc.²²⁵ Jeho cílem bylo spíše nepřítele zdržet, než svést bitvu s nadějí na vítězství.Vždyť Maximinus vedl sedmdesátitisícovou armádu,zatímco on sám dal dohromady stěží třicet tisíc mužů. Jeho oddíly byly totiž rozptýlené po různých provinciích a časová tíseň nedovolila, aby je všechny stáhl na jedno místo.

Kapitola 46 – Modlitba Liciniova vojska

Armády se k sobě přiblížily a bylo zřejmé, že k bitvě dojde každým dnem.
Tehdy Maximinus učinil slib Jupiterovi:²²⁶ pokud dosáhne vítězství, vyhladí jméno křesťanů a do posledního je zničí.
Následující noci, když Licinius spal, stanul u něj Boží anděl.²²⁷ Vyzval ho, aby okamžitě vstal a spolu s celým svým vojskem se modlil k Nejvyššímu Bohu. Slíbil mu, že pokud tak učiní, vítězství bude jeho.
Poté, co se mu ve snu zdálo, že vstal, tak ten, kdo ho varoval, stál stále u něj a poučoval ho, jak a jakými slovy se má modlit.
Když se probral ze spánku, dal zavolat písaře a nadiktoval mu slova přesně tak, jak je slyšel:
„Bože nejvyšší, tebe prosíme. Bože svatý, tebe prosíme. Tobě svěřujeme veškeré právo, tobě svěřujeme svou spásu, tobě svěřujeme naši vládu. Skrze tebe žijeme, skrze tebe vítězíme a jsme šťastni. Vyslyš naše modlitby, nejvyšší, svatý Bože. K tobě vztahujeme své paže. Vyslyš nás, svatý, nejvyšší Bože.“²²⁸
Tato slova nechal rozepsat na mnoho listů a rozeslal je po velitelích a tribunech, aby je každý naučil své vojáky. A všem dodalo odvahu vědomí, že jim vítězství bylo zvěstováno z nebe.
Císař Licinius stanovil bitvu na den májových kalend, kdy se završoval osmý rok Maximinovi vlády. Osud tomu chtěl, aby byl poražen právě na své výročí – stejně jako onen tyran v Římě.²²⁹
Maximinus si chtěl vítězství pojistit co nejdříve. Už den předtím ráno sešikoval vojsko, aby mohl následující den oslavit své výročí jako vítěz. Do tábora dorazila zpráva, že se Maximinus pohnul. Vojáci se chopili zbraní a vyrazili mu v ústrety. Mezi oběma vojsky ležela jen neúrodná a holá pláň, kterou nazývají Ergenus.²³⁰
Obě bitevní linie už byly na dohled. Tu Liciniovi vojáci odložili štíty, uvolnili si přilby a pozvedli ruce k nebi. Jejich velitelé předříkávali slova a oni se modlili za císaře. A vojsko, které bylo odsouzeno k záhubě, naslouchalo tomu šumu modliteb.²³¹
Když modlitbu třikrát odříkali, naplnila je odvaha. Nasadili si přilby zpět na hlavy a pozvedli štíty. Císařové pak vyjeli k jednání.
Maximina však k míru nic neobměkčilo. Liciniem hluboce pohrdal a počítal s tím, že ho vojáci zradí. Věděl totiž, že Licinius je na peníze skoupý, zatímco on sám rozdával plnými hrstmi. Válku začal právě s tímto kalkulem: že bez boje převezme Liciniovu armádu a s takto zdvojnásobenou silou ihned potáhne na Konstantina.

Kapitola 47 – Porážka Maximina Daii

Vojska se tedy přibližují. Trubky zní, standarty vyrážejí vpřed. Liciniovi muži se vrhají do útoku. Nepřátelé jsou však tak ochromeni děsem, že nedokážou ani tasit meče, ani vrhat oštěpy.²³²
Maximinus objíždí bitevní linii a snaží se Liciniovy vojáky zlákat – hned prosbami, hned dary. Nikdo ho však neposlouchá. Zaútočí na něj, a tak prchá zpět ke svým. Jeho šiky jsou beztrestně pobíjeny. Takové množství legií, taková vojenská síla je kosena jen hrstkou mužů!²³³
Nikdo nevzpomněl na své jméno, nikdo na statečnost, nikdo na dřívější odměny. Jako by přišli na porážku, ne do bitvy – tak je Nejvyšší Bůh předhodil nepřátelům pod nůž. Země je poseta ohromným množstvím těl.
Maximinus vidí, že se věci vyvíjejí jinak, než myslel. Odhazuje císařský purpur, obléká šat otroka, prchá a přeplavuje se přes úžinu. Polovina jeho armády leží mrtvá v prachu, zbytek se vzdává nebo utíká. Císař-zběh totiž sňal z dezertérů veškerou hanbu.²³⁴
A on? Prvního máje – tedy za jedinou noc a den – doráží další noci do Nikomédie. Přitom bojiště bylo vzdáleno sto šedesát mil!²³⁵ Bere s sebou jen děti, ženu a pár dvořanů z paláce a míří na Východ.
Zastavil se až v Kappadokii.²³⁶ Tam posbíral vojáky, kteří uprchli z bitvy nebo dorazili z Východu, a znovu si oblékl purpur.

Kapitola 48 – Milánský edikt

Licinius převzal a přeskupil část armády a jen pár dní po bitvě přeplavil vojsko do Bithýnie. Vstoupil do Nikomédie a vzdal díky Bohu, s jehož pomocí zvítězil. Dne 13. června,²³⁷ za třetího konzulátu Konstantina i jeho samotného, nařídil, aby byl zveřejněn tento list určený místodržícímu, týkající se obnovy církve:
„Když jsme se my, Konstantin Augustus a Licinius Augustus, šťastně sešli v Miláně a projednávali vše, co slouží k užitku a bezpečnosti státu, uznali jsme za vhodné nařídit v prvé řadě – mezi jinými opatřeními, která měla být ku prospěchu většiny lidí – to, co se týká úcty k božství. Rozhodli jsme se dát křesťanům i všem ostatním svobodnou volbu vyznávat náboženství, jaké kdo chce. To proto, aby ať už je na nebeském trůnu jakékoliv božstvo, mohlo být smířeno a nakloněno nám i všem, kdo žijí pod naší mocí.
Proto jsme usoudili, že je třeba přijmout toto rozhodnutí na základě zdravé a nanejvýš správné úvahy: že nikomu nesmí být odepřena možnost, ať už se rozhodl věnovat svou mysl obřadům křesťanů, nebo onomu náboženství, které sám pro sebe považuje za nejvhodnější. Tak nám bude moci ono Nejvyšší Božství,²³⁸ kterému se svobodnou myslí sloužíme, prokazovat ve všem svou obvyklou přízeň a laskavost.
Proto věz, tvé Excelenci,²³⁹ že se nám zalíbilo toto: rušíme veškeré podmínky, které byly dříve v listech zaslaných tvému úřadu ohledně jména křesťanů obsaženy a které se zdály být zlověstné a cizí naší mírnosti. Ať nyní každý, kdo má vůli zachovávat náboženství křesťanů, tak činí svobodně a prostě, bez jakéhokoli obtěžování či nepokoje.²⁴⁰
Považovali jsme za nutné sdělit to tvé Excelenci co nejdůkladněji, abys věděl, že jsme těmto křesťanům udělili svobodnou a absolutní pravomoc vyznávat jejich náboženství.
Protože vidíš, že jsme toto povolení udělili jim, nechť tvá Excelence pochopí, že pro klid naší doby byla podobně otevřená a svobodná moc vyznání udělena i ostatním, aby měl každý svobodnou možnost uctívat to, co si zvolil. Učinili jsme tak proto, aby se nezdálo, že jsme jakkoliv umenšili důstojnost kteréhokoli kultu či náboženství.²⁴¹
A navíc jsme ohledně křesťanů rozhodli toto: Pokud někdo v minulosti zakoupil místa, kde se dříve shromažďovali – a o nichž byla v listech zaslaných dříve tvému úřadu stanovena určitá pravidla – ať už od naší pokladny, nebo od kohokoliv jiného, musí je křesťanům vrátit. A to bez peněz, bez jakéhokoliv požadavku na cenu, bez odkladů a bez vytáček.²⁴²
I ti, kteří tato místa získali darem, ať je těmže křesťanům co nejdříve vrátí. Pokud by však ti, kdo tato místa koupili nebo dostali darem, žádali něco od naší dobrotivosti, ať se obrátí na náměstka,²⁴³ aby i o ně bylo postaráno naší laskavostí. To vše se musí společenství křesťanů²⁴⁴ předat tvým prostřednictvím ihned a bez prodlení.
A jelikož je známo, že titíž křesťané drželi nejen ona místa, kde se obvykle shromažďovali, ale i jiná, která náležela právu jejich společenství²⁴⁵ – tedy církvím, nikoliv jednotlivým osobám: všechna tato místa nařídíš bez jakýchkoliv pochybností či sporů vrátit týmž křesťanům, tedy jejich společenství a shromážděním, a to podle zákona, který jsme výše uvedli. Samozřejmě při zachování výše zmíněného postupu: ať ti, kdo je vrátí bez náhrady ceny, jak jsme řekli, doufají v odškodnění z naší dobrotivosti.
Ve všech těchto záležitostech budeš muset výše zmíněnému společenství křesťanů poskytnout svou nejúčinnější pomoc, aby byl náš příkaz co nejrychleji splněn a aby se tímto způsobem, díky naší mírnosti, zajistil veřejný klid.²⁴⁶
Tak se stane, jak bylo výše řečeno, že ona božská přízeň vůči nám, kterou jsme zakusili v tak závažných věcech, bude po všechny časy provázet naše úspěchy ruku v ruce s veřejným blahem.
Aby se však znění tohoto našeho ustanovení a dobrotivosti mohlo donést k vědomí všech, bude třeba, abys tento náš přípis svým vyhlášením²⁴⁷ zveřejnil a všude vystavil na odiv. Tak zajistíš, že se s ním seznámí každý a že ustanovení této naší laskavosti nezůstane nikomu utajeno.“
Když byly tyto listy vyvěšeny, Licinius ještě ústně pobídl, aby se shromaždiště vrátila do původního stavu. Tak tedy od zničení Církve až do její obnovy uplynulo deset let a zhruba čtyři měsíce.²⁴⁸

Kapitola 49 – Konec Maximina Daii

Licinius byl Maximinovi Daiiovi s vojskem v patách. Tyran se dal na ústup a znovu zamířil k průsmykům pohoří Taurus.²⁴⁹ Pokusil se tam zatarasit cestu vybudováním hradeb a věží, ale vítězové vše prorazili a vytlačili ho. Nakonec uprchl do Tarsu.²⁵⁰
Tam je ale tísněn na souši i na moři a nedoufá už v žádné útočiště. V úzkosti ducha a strachu se utíká ke smrti jako k jedinému léku na všechna ta zla, která mu Bůh sesypal na hlavu.
Nejdříve se ale nacpe jídlem a zlije vínem – jak to dělávají ti, kdo si myslí, že jedí a pijí naposledy – a pak vypije jed. Síla jedu, utlumená přeplněným žaludkem, však nemůže působit okamžitě.²⁵¹ Mění se v jakousi zlou malátnost podobnou moru, takže jeho dech se prodlužuje a on cítí jen muka. Jed v něm začíná řádit.
Síla jedu mu drásá vnitřnosti. Bolest je nesnesitelná, dohání ho až k zuřivosti. Celé čtyři dny v záchvatu šílenství hrabe rukama v zemi a hltá hlínu, jako by umíral hlady.
Po mnoha těžkých mukách začne bít hlavou do zdi, až mu oči vyskočí z důlků. A tehdy, když ztratil zrak, začíná vidět Boha²⁵² – jak ho v doprovodu andělů v bílém rouchu soudí.
Křičí, jako křičívají ti na mučidlech. Zapírá – prý to neudělal on, ale jiní! Pak ale, jako by ho lámali na kole, vyznává Krista a znovu a znovu ho v modlitbách prosí, aby se nad ním smiloval.
Takto za neustálého úpění, jako by ho zaživa pálil oheň, v hrozných mukách svou hříšnou duši nakonec vypustil.

Kapitola 10 – Liciniova pomsta

Takto Bůh porazil všechny pronásledovatele svého jména. Nezůstal po nich ani kořen, ani větev.²⁵³
Licinius se chopil nejvyšší moci. Jako první nechal zabít Valerii – ženu, kterou se ani Maximinus ve svém hněvu a na útěku, i když viděl svůj konec, neodvážil popravit.²⁵⁴ Stejný osud potkal Candidiana, kterého Valeria pro svou neplodnost adoptovala, ačkoliv se narodil z konkubíny.²⁵⁵
Jakmile se však ta žena dozvěděla o Liciniově vítězství, změnila šat a vmísila se do jeho doprovodu, aby sledovala osud Candidiana. Ten se mu v Nikomédii sám vydal a zdálo se, že je chován v úctě. Nic zlého netušil – a byl zabit.
Když se o jeho konci doslechla, okamžitě uprchla. Licinius nechal popravit i Severiana, syna císaře Severa.²⁵⁶ Byl to už dospělý muž a pronásledoval prchajícího Maximina z bitvy. Licinius ho nechal stít pod záminkou, že prý pomýšlel na to, že se po tyranově smrti sám chopí purpuru.
Ti všichni se Licinia již dávno obávali jako zlého člověka a proto raději zůstávali na straně Maximinově – s výjimkou Valerie.²⁵⁷ Ta totiž to, co byla ochotna učinit pro Licinia, totiž vzdát se ze svého dědického práva veškerého majetku Maximiana Galeria, Maximinu odepřela.
Licinius nechal popravit také Maximinova syna – nejstaršímu bylo už osm let – a jeho sedmiletou dceru, která byla zasnoubena s Candidianem.²⁵⁸ Ale ještě předtím byla jejich matka svržena do řeky Orontes. Právě tam, kde ona sama často přikazovala topit počestné ženy.²⁵⁹
Tak všichni bezbožníci zakusili podle pravdivého a spravedlivého Božího soudu totéž, co sami činili jiným.²⁶⁰

Kapitola 51 – Poprava Valerie a Priscy

Také Valeria bloudila v šatu prosté ženy celých patnáct měsíců po různých provinciích. Nakonec ji však v Soluni poznali.²⁶¹ Byla zajata i se svou matkou a stihl ji trest.²⁶²
Obě ženy tedy vedli na popravu. Byla to ohromná podívaná, při níž lid pociťoval soucit nad tak hlubokým pádem. Sťali jim hlavy a jejich těla svrhli do moře.²⁶³ Tak se jim jejich cudnost a urozenost staly záhubou.²⁶⁴

Kapitola 52

Rozhodl jsem se vše věrně sepsat tak, jak se to skutečně stalo – mluvím totiž k tomu, kdo ty věci zná.²⁶⁵ Chtěl jsem zabránit tomu, aby památka na takové události zanikla. A také tomu, aby nějaký budoucí dějepisec překroutil pravdu tím, že by zamlčel jejich hříchy proti Bohu nebo Boží soud nad nimi.
Musíme vzdávat díky Jeho věčné dobrotě, že konečně pohlédl na zemi. Že ráčil obnovit a shromáždit své stádo, zčásti zdecimované dravými vlky a zčásti rozprášené. A že vyhubil divou zvěř, která rozdupala pastviny Božího stáda a rozbořila jeho ovčince.²⁶⁶
Kde jsou nyní²⁶⁷ – ta velkolepá a mezi národy slavná přízviska „Joviovců“ a „Herculiovců“?²⁶⁸ Ta jména, která si Diocles a Maximianus nejprve pyšně přisvojili a která pak přešla na jejich nástupce a vzkvétala? Pán je zahladil a vymazal z povrchu zemského.
Oslavujme tedy Boží triumf s jásotem, s chvalozpěvy se vracejme k Pánovu vítězství a uctívejme ho modlitbami dnem i nocí, aby onen mír, který po deseti letech daroval svému lidu, upevnil na věky.
Ty především, můj nejdražší Donate – ty, který si zasloužíš být Bohem vyslyšen – pros Pána: Ať si svou milosrdnou, laskavou a vlídnou tvář zachová i pro své služebníky. Ať od svého lidu odvrátí všechny nástrahy a útoky ďábla. A ať střeží věčný klid své vzkvétající Církve.

Při překladu bylo vycházeno zejména z latinského znění dle: Lactantius, De mortibus persecutorum, ed. S. Brandt – G. Laubmann, in: L. Caeli Firmiani Lactanti Opera omnia, pars II, fasc. 2 (Vindobonae: Gerold, 1897). ↩︎
Názvy kapitol jsou vlastní. ↩︎
Vzhledem k četnému výskytu postav se snadno zaměnitelnými jmény a tituly (Caesar vs. Císař/Augustus, či Maximianus Herculius vs. Maximianus Galerius) byl text doplněn o jmenné identifikátory a redakční vsuvky. Tato úprava má čtenáři usnadnit orientaci v dialozích a jednoznačně určit mluvčího. Někdy, když je v latinském textu např. jméno Maximianus (a myslí se ním Maximianus Galerius), je přeloženo jenom jako Galerius.
↩︎

1
Adresát knihy. Donatus byl křesťanský vyznavač (confessor), který přežil devět let věznění a mučení během Velkého pronásledování. Lactantius mu knihu věnuje jako svědectví o tom, že jeho utrpení nebylo marné.
2
Sempiternam coronam. Termín pro mučednictví nebo vyznavačství. Vyznavač (confessor) byl ten, kdo pro víru trpěl (byl mučen, vězněn), ale nebyl zabit. Mučedník (martyr) zemřel.
3
Míní se Konstantin a Licinius (v době psaní ještě spojenci), kteří vydali Edikt milánský.
4
Desátý den před dubnovými kalendami za konzulátu dvou Geminů“ odpovídá datu 23. března roku 29 n. l. (podle římského kalendáře). Výraz „duobus Geminis consulibus“ (doslova: za konzulátu dvou Geminů) je historická zajímavost a v kontextu římského datování velmi specifický údaj. Nejde o jednu osobu, ale o dva různé muže, kteří v daném roce zastávali úřad konzula a náhodou měli stejné příjmení (cognomen). Byli to: Lucius Rubellius Geminus a Gaius Fufius Geminus. Slovo Geminus v latině znamená „Dvojče“. Byla to pro historiky skvělá mnemotechnická pomůcka, že v jednom roce byli zvoleni dva konzulové se stejným příjmením. Proto se tomuto roku v kronikách říkalo „rok dvou Geminů“. V rané církvi (včetně Lactantia, Tertulliana a Augustina) existovala tradice, že Ježíš byl ukřižován právě v tomto roce (29 n. l.). Ačkoliv se dnes moderní biblistika a historie kloní spíše k roku 30 nebo 33 n. l., pro některé starověké křesťanské autory byl „rok dvou Geminů“ ustáleným datem Umučení Páně.
5
Neron se stal císařem 13. října roku 54 n. l. Lactantius uvádí, že apoštolové budovali církev „po pětadvacet let, až do počátku Neronovy vlády“. Lactantius klade ukřižování do roku 29 n. l. (rok dvou Geminů): 29 + 25 = 54. Lactantiův historický údaj je tedy v tomto případě přesný.
6
Historicky Nero spáchal sebevraždu a byl zpopelněn. Mezi prostým lidem se však šířily zvěsti, že utekl k Parthům na Východ.
7
Tzv. Sibylina orákula. Šlo o sbírku proroctví sepsaných řecky, která vznikala v židovském a později křesťanském prostředí mezi 2. stol. př. n. l. a 7. stol. n. l. V knihách se opakovaně objevuje postava „uprchlíka z Východu“, „matkovraha“, který se vrátí zničit Řím. Lactantius tedy cituje přesně tuto tradici. Nero nechal zavraždit svou matku Agrippinu. Toto stigma s ním zůstalo navždy.
8
Odkaz na Henocha a Eliáše, kteří podle Písma nezemřeli, ale byli vzati do nebe (viz Zjevení Janovo 11,3 o dvou svědcích). Lactantius říká: „Ano, proroci se vrátí, ale to neznamená, že se vrátí i Nero.“
9
Císař Domitianus (vládl 81–96 n. l.) je v křesťanské tradici pevně zapsán jako „druhý pronásledovatel“ (hned po Neronovi). Lactantius ho vykresluje jako paranoidního tyrana, což se v mnoha ohledech shoduje s líčením pohanských historiků (např. Tacita nebo Suetonia). Domitianus vystupoval jako absolutní vládce. Nechal se titulovat „Dominus et Deus“ (Pán a Bůh), což byl pro křesťany i židy nepřekonatelný problém. Podle církevní tradice byl právě za Domitianovy vlády vypovězen apoštol Jan na ostrov Patmos, kde napsal knihu Zjevení (Apokalypsu).
10
Domitianus byl zavražděn spiknutím dvorských úředníků a pravděpodobně své manželky v císařském paláci na Palatinu (září 96 n. l.).
11
Domitianus po velkém požáru Říma, který vypukl za Tita (80 n. l.) velkolepě přestavěl chrám Jupitera Nejlepšího a Největšího na Kapitolu. Pro Lactantia je ironií, že stavitel největšího pohanského chrámu skončil v zapomnění.
12
Popisované ničení obrazů a nápisů odkazuje na římskou praxi damnatio memoriae (zatracení památky), kdy senát oficiálně nařídil vymazat jméno nenáviděného císaře z historie. Senát ho natolik nenáviděl, že okamžitě po jeho zavraždění v roce 96 n. l. vyhlásil tzv. damnatio memoriae: jeho jméno bylo vytesáváno a seškrabáváno z veřejných nápisů, sochy (obrazy) byly strhávány a ničeny, triumfální oblouky a památníky byly přejmenovány nebo přepracovány.
13
Rescissis actis tyranni. Císař Nerva (96–98 n. l.), který nastoupil po Domitianovi, anuloval jeho zákony a povolal vyhnance zpět. To umožnilo návrat i křesťanům (např. sv. Janu z Patmu).
14
Lactantius má na mysli dynastii Antoninů (Traianus, Hadrianus, Antoninus Pius, Marcus Aurelius). Ačkoliv i za nich umírali křesťané (např. Ignác z Antiochie nebo mučedníci v Lyonu), Lactantius to nepovažuje za „válku proti Bohu“, protože to nebylo iniciováno císařem jako programová likvidace.
15
Longa pax – přibližně 150 let dlouhé období mezi Domitianem (96) a pronásledováním za Decia (249/250), kdy křesťané nebyli systematicky pronásledováni v celé říši, i když docházelo k lokálním represím. V této době se křesťanství výrazně rozšířilo po římské říši.
16
Execrabile animal. Velmi silný výraz. Decius byl v očích římských tradicionalistů hrdina, který se snažil obnovit staré mravy (Restitutor). Pro křesťany byl netvorem, protože nařídil, aby každý občan říše obětoval bohům a získal o tom potvrzení (libellus). Kdo odmítl, zemřel.
17
Karpatský kmen příbuzný Dákům, sídlící severně od dolního Dunaje. Ve 3. století podnikal vpády do balkánských provincií římské říše.
18
Bitva u Abritu (červen 251 n. l., dnešní Razgrad v Bulharsku). Císař Decius padl v boji s Góty a stal se prvním římským císařem, který zahynul v bitvě proti cizímu nepříteli. Jeho tělo nebylo nalezeno (Lactantius: pabulum feris – „potrava zvěři“).
19
Císař Valerianus (vládl 253–260 n. l.). Aby dokázal spravovat rozsáhlou a vojensky ohroženou říši, učinil významný krok: jmenoval svého syna Galliena spolucísařem (Augustem). Oba si rozdělili řízení říše – Gallienus převzal obranu západních hranic (zejména na Rýně a Dunaji), zatímco Valerianus se vydal na východ čelit rostoucí perské hrozbě. Zpočátku byl Valerianus vůči křesťanům poměrně tolerantní. K obratu došlo roku 257 n. l., kdy zahájil systematické pronásledování. Starověké prameny (zejména Dionysios Alexandrijský u Eusebia) naznačují, že na změně politiky se mohl podílet císařův vlivný úředník Macrianus, pravděpodobně správce státní pokladny. Přesné motivy však nejsou zcela jisté; mohly souviset s politickou krizí říše i s rostoucím postavením křesťanských komunit. První edikt (257) zakázal křesťanská shromáždění a nařídil, aby se biskupové a klérus účastnili státního kultu; ti, kteří odmítli, byli posíláni do vyhnanství. Druhý edikt (258) byl mnohem tvrdší. Nařizoval okamžitou popravu biskupů, kněží a jáhnů. Křesťané z vyšších společenských vrstev (např. senátoři a jezdci) měli přijít o majetek a hodnosti a při setrvání ve víře mohli být rovněž popraveni. Během tohoto pronásledování zahynuli významní křesťanští mučedníci, například římský biskup Sixtus II. (258), kartáginský biskup Cyprián (258) a podle tradice také římský jáhen Vavřinec.
20
Císař Valerianus byl zajat roku 260 n. l. během války se sásánovskou Persií, pravděpodobně po porážce u Edessy. Valerianus je jediným římským císařem v dějinách, který padl do nepřátelského zajetí a v něm také zemřel.
21
Šápúr I. (vládl přibližně 240/242–270/272 n. l.), perský velkokrál (šáhanšáh) z dynastie Sásánovců, patřil k nejmocnějším protivníkům Římské říše
22
Šapůr naráží na římské vítězné reliéfy a fresky, kde je vždy císař na koni a barbaři leží pod kopyty. Nyní se role obrátily. Symbolika je jasná: Řím, který šlape po světě, je nyní zašlapán do prachu.
23
Zmíněným synem je císař Gallienus (vládl 253–268 n. l.), který skutečně otce neosvobodil – částečně kvůli politické nestabilitě říše, částečně možná z pragmatismu.
24
Podle Lactantia byla po Valerianově smrti jeho kůže stažena, obarvena červenou barvou (infecta rubro colore) a vystavena v perském chrámu jako památka perského vítězství. Podobnou tradici zmiňují i pozdější latinské prameny (např. Eutropius, Orosius), které zdůrazňují ponižující zacházení s císařem v zajetí.
25
Aurelianus (vládl 270–275 n. l.) byl schopný římský císař, který během krátké vlády znovu sjednotil říši rozpadlou během krize 3. století. Porazil Palmýrskou říši na východě i Galijské císařství na západě, za což získal titul Restitutor Orbis („Obnovitel světa“) . Podle Lactantia zamýšlel na sklonku vlády zahájit pronásledování křesťanů. Starověký historik Eusebios z Kaisareie (HE VII,30) uvádí, že císař již připravoval proti křesťanům nepřátelské opatření, ale dříve než je stačil vydat, byl roku 275 n. l. zavražděn při spiknutí svých důstojníků. Pronásledování se tedy ve skutečnosti nerozvinulo.
26
Místo v Thrákii (mezi dnešním Istanbulem a Edirne), kde byl Aurelianus zabit během tažení na Východ.
27
Lactantius zde naráží na okolnosti Aurelianovy smrti roku 275 n. l. Podle starověkých pramenů zfalšoval císařův sekretář (často uváděný jako Eros, v některých pramenech také Mnestheus) seznam osob, které měl císař údajně v úmyslu popravit. Sekretář se obával trestu za vlastní provinění, a proto seznam ukázal důstojníkům císařovy družiny. Ti, přesvědčeni, že jsou na seznamu odsouzených, císaře během tažení v Thrákii preventivně zavraždili.
28
Císař Dioklecián (vládl 284–305 n. l.) Je považován za jednoho z nejvýznamnějších římských císařů, protože ukončil padesátiletou „krizi třetího století“ a zachránil říši před rozpadem. Daň za tuto stabilitu však byla vysoká: zavedl absolutistický způsob vlády (tzv. dominát), kdy se císař stal pánem (dominus) a občané poddanými. ak zmiňuje text, Dioklecián pochopil, že jeden člověk nemůže vládnout tak obrovské říši. Jmenoval spolucísaře (Maximiana) a dva mladší zástupce (Galeria a Constantia Chlora). Tím sice zefektivnil obranu hranic, ale také čtyřnásobně zvětšil císařský dvůr a byrokracii, což finančně vyčerpávalo provincie. Dioklecián si uvědomoval, že těžiště říše se přesouvá na bohatší Východ. Proto si zvolil za sídlo Nikomedii (dnešní İzmit v Turecku) a Řím poprvé v dějinách odsunul na vedlejší kolej. Jeho stavební horečka měla z Nikomedie učinit „nový Řím“. Ačkoliv byl dlouho nábožensky tolerantní, na sklonku vlády (303 n. l.) spustil pod vlivem Galeria nejbrutálnější a poslední systematické pronásledování křesťanů v dějinách říše. Cílem bylo vyhlazení církve a zabavení jejího majetku. Konec vlády je unikátní tím, že jako jediný římský císař dobrovolně abdikoval (v roce 305 n. l.) a odešel do důchodu pěstovat zelí ve svém obřím paláci (v dnešním Splitu).
29
Lactantius popisuje vznik systému vlády čtyř (dva augusti a dva caesaři). Zmíněnými „třemi společníky“ jsou Maximianus (Augustus na Západě) a dva Caesaři: Galerius a Constantius Chlorus.
Následně podotýká, že čtyři dvory, čtyři armády a čtyři administrativy stály čtyřikrát víc peněz.
30
Provinciae in frusta concisae. Dioklecián zdvojnásobil počet provincií (zmenšil je), aby místodržící neměli dost síly k povstání. Výsledkem byla armáda úředníků (officiales), kterou museli zbídačení obyvatelé živit.
31
Jde o slavný Edictum de Pretiis Rerum Venalium („Edikt o maximálních cenách“) vydaný roku 301 n. l. Dioklecián se pokusil zastavit inflaci tím, že pevně stanovil ceny všeho – od obilí po kadeřnické služby. Výsledek byl katastrofální: zboží zmizelo z trhu (objevil se černý trh) a pokusy o vynucení cen vedly k popravám obchodníků.
32
Lactantius naráží na to, že kvůli stavbám paláců a bazilik nechal Dioklecián vyvlastňovat a bourat celé čtvrti.
33
Lactantius vykresluje Diokleciána jako náladového tyrana, který plýtval zdroji říše na stavby, jež nechal vzápětí zbořit, protože se mu znelíbily. Je to klasický obraz despoty, který si plete velikost státu s velikostí svých budov.
34
Město v Malé Asii (dnešní İzmit v Turecku), které si císař Dioklecián zvolil za své hlavní rezidenční sídlo. Odtud řídil východní část říše a většinu své vlády zde také pobýval. Město se tak stalo jedním z hlavních politických center říše, zatímco význam Říma jako císařské rezidence nadále klesal.
35
Lactantius zde popisuje mechanismus státního teroru. Pokud měl někdo krásný statek, císařští úředníci na něj „vyrobili“ obvinění (např. z urážky majestátu nebo zrady), dotyčný byl odsouzen a jeho majetek propadl státní pokladně (fiscus). „Bez prolévání krve“ – Lactantius naznačuje, že Dioklecián (resp. jeho režim) sahal po cizím majetku tak, že kvůli němu nechával téct krev — jako by jinak ani krást neuměl. Tím zároveň vykresluje Diokleciánovu vládu jako krutou a násilnou, což podle něj předznamenává i jeho pozdější postup proti křesťanům.
36
Maximianus Herculius (asi 250–310 n. l.) – spolucísař Diokleciána, který spravoval západní část říše. Byl jmenován ceasarem v roce 285, augustem roku 286 a vládl do Diokleciánovy abdikace roku 305. Později se ještě několikrát pokusil znovu získat moc během tetrarchických bojů. Zatímco Dioklecián přijal titul Iovius (po bohu Jupiterovi, vládci nebes), Maximianus byl Herculius (po Herkulovi, vykonavateli úkolů). To symbolizovalo jejich vztah: Dioklecián byl mozkem, Maximianus „svaly“.
37
Affectasse imperium – doslova „usilovat o císařskou moc“. Šlo o velmi závažné obvinění z pokusu o uzurpaci vlády, které spadalo pod trestný čin velezrady (crimen maiestatis). Takové obvinění často vedlo k trestu smrti a ke konfiskaci majetku odsouzeného, který připadl státní pokladně (fiscus).
38
Lumina senatus – „světla senátu“, tedy nejvýznamnější a nejurozenější členové římského senátu. Lactantius tvrdí, že Maximianus nechával tyto přední senátory popravovat především proto, aby mohl zabavit jejich majetek pro státní pokladnu (fiscus) a financovat tak své nákladné války a dvůr.
39
Lactantius zde vykresluje Maximiana jako morální pohromu pro společnost. Popis sexuálního násilí na dcerách předních mužů (primorum filias) slouží k tomu, aby ukázal, že tyran nerespektuje ani nejvyšší společenské vrstvy, které by mu za normálních okolností měly být oporou.
40
Felicitatem imperii sui. Sarkastická narážka na oficiální jazyk císařské propagandy, která na mincích a v nápisech často mluvila o „šťastných časech“ a blahobytu říše. Lactantius tím ironicky říká, že zatímco propaganda vychvaluje „šťastnou vládu“, ve skutečnosti jde jen o svévoli a násilí jednoho tyrana.
41
Míněn je Constantius Chlorus, otec budoucího císaře Konstantina Velikého. Lactantius ho chválí, protože ve své části říše (Galie a Británie) postupoval proti křesťanům velmi mírně: aby formálně splnil císařské edikty, nechal sice zbořit některé kostely, ale odmítal zabíjet křesťany.
42
Míněn je Galerius (Gaius Galerius Valerius Maximianus). Lactantius ho někdy označuje jménem Maximianus, které bylo součástí jeho oficiálního titulárního jména, což může být matoucí, protože stejné jméno nesl i císař Maximianus Herculius. Z kontextu je však zřejmé, že jde o Galeria, Caesara na Východě. Vládl jako Caesar od 1. března 293 do 1. května 305 n. l., kdy byl podřízen Diokleciánovi, jehož dceru Valerii si vzal za manželku. Poté vládl jako Augustus od 1. května 305 až do své smrti v květnu 311 n. l.
43
Lactantius zde útočí na Galeriův původ a líčí jeho krutost jako „vrozenou barbarství“. Galerius pocházel z oblasti Dacie Ripensis (dnešní východní Srbsko, poblíž paláce Felix Romuliana) a jeho matka Romula byla podle Lactantia ženou barbarského původu ze severu Dunaje. Pro vzdělaného římského autora jako Lactantius je tak Galerius v podstatě člověk z barbarského prostředí, který se dostal na římský trůn.
44
Jde o válku s Persií v letech 296–298 n. l. Hlavním velitelem římských vojsk byl Galerius, zatímco Dioklecián zůstával v zázemí. Lactantius to vysvětluje tím, že si císař dobře pamatoval osud Valeriana, který padl do perského zajetí, a proto se vyhýbal osobní účasti v bitvě.
45
Rozhodující vítězství nad Peršany roku 298 n. l., často spojované s oblastí u Sataly v Arménii. Galerius porazil krále Narsea a získal obrovskou kořist – královský harém, pokladnici i členy královské rodiny. Toto vítězství z něj udělalo hrdinu říše a výrazně posílilo jeho postavení vedle Diokleciána.
46
Quo usque Caesar? – „Jak dlouho ještě jen Caesar?“ V systému tetrarchie označoval titul Caesar mladšího, podřízeného vládce a určeného nástupce, zatímco titul Augustus patřil hlavnímu císaři. Po vítězství nad Peršany měl Galerius pocit, že už si zaslouží vyšší postavení a neměl chuť zůstávat dál jen Caesarem.
47
Galeriova matka se jmenovala Romula. Lactantius zde líčí, že Galerius si vymyslel legendu o svém božském původu: jeho matku měl údajně oplodnit bůh Mars v podobě draka (resp. posvátného hada). Podobné příběhy se vyprávěly i o jiných vládcích, například o Alexandru Velikém. Podle Lactantia tím Galerius jen zakrýval svůj prostý, barbarský původ. Autor považuje za vrchol bezbožnosti, že někdo kvůli prestiži dobrovolně tvrdí, že jeho matku zneuctil bůh.
48
Dioklecián byl původem z nižší vrstvy v Dalmácii a původně se jmenoval Diocles (řecky Dioklés). Po nástupu na trůn přijal slavnostní císařské jméno Diocletianus, které odpovídalo římské tradici, že nový vládce přijímá rozšířené latinské jméno
49
Haruspikové – Dioklecián praktikoval haruspicium – starobylou etruskou a římskou metodu věštění z tvaru jater obětovaných zvířat.
50
Signum immortale – „znamení nesmrtelnosti“. Lactantius zde popisuje gesto křesťanských služebníků, kteří si při pohanské oběti udělali znamení kříže na čele. Podle křesťanského výkladu tím odehnali démony přítomné u oběti. Haruspikové pak nedokázali z obětních zvířat vyčíst znamení, což vedlo k podezření, že obřad byl narušen.
51
Lactantius zde uvádí jméno konkrétního haruspika, což dodává vyprávění na věrohodnosti. Jméno Tagis (Tagēs) je etruského původu a připomíná legendárního zakladatele etruského věštění, který byl podle tradice prvním učitelem haruspiků. odle etruské mytologie byl Tagēs dítě s moudrostí starce, které vyorali z brázdy u města Tarquinia. Právě on lidem vyjevil pravidla věštění z vnitřností obětovaných zvířat (extispicium).
52
Lactantius popisuje historicky doloženou čistku v roce 299 nebo 302 n. l. Ještě nešlo o popravy (Velké pronásledování), ale o vyloučení křesťanů z císařského dvora a z armády. Křesťané byli postaveni před volbu: buď obětovat bohům, nebo ztratit kariéru a postavení (militia solverentur).
53
Militia solverentur. V této první fázi Dioklecián křesťany nezabíjí. „Pouze“ je nechává bičovat a propouští z armády. Pro vojáka to znamenalo ztrátu kariéry, postavení i obživy – tedy jakousi společenskou a finanční smrt, ale nikoli fyzickou. Lactantius tím ukazuje, že Dioklecián byl zpočátku váhavý a k tvrdšímu postupu proti křesťanům ho měl dotlačit až Galerius.
54
Galeriova matka Romula je u Lactantia vykreslena jako fanatická pohanka oddaná kultu horských bohů. Pocházela z oblasti severně od Dunaje a uprchla před vpády Karpů. Lactantius tvrdí, že nesnášela křesťany, protože odmítali účast na pohanských obětech a jíst obětní maso. Podle jeho podání tak sehrála důležitou roli při vzniku Velkého pronásledování, které autor líčí jako důsledek uražené ješitnosti a náboženské nenávisti.
55
Deorum montium cultrix – „uctívačka horských bohů“. Lactantius tak označuje Galeriovu matku Romulu, která pocházela z oblasti kolem dnešní východní Srbsko / severozápadní Bulharsko a byla oddaná místním pohanským kultům.
56
Tato zimní setkání (302–303 n. l.) v Nikomédii byla pro další osud říše osudová. Dioklecián, starý pragmatik, se bál občanské války.
57
Libenter mori solere – „že mají ve zvyku ochotně umírat“. Lactantius tím vysvětluje Diokleciánovu váhavost: císař si uvědomoval, že popravy křesťanů z nich dělají mučedníky a posilují jejich víru. Proto navrhoval spíše „civilní smrt“ – zbavit křesťany vlivu a postavení, ale nechat je žít.
58
„Nepřátelé bohů“ a „odpůrci veřejného náboženství“. Tak byli křesťané často označováni v římské polemice. Římané považovali státní kult za základ stability říše: správně vykonané oběti měly zajišťovat přízeň bohů a ochranu státu. Křesťané však odmítali obětovat tradičním bohům i císaři, a proto byli v očích mnoha pohanů považováni za nebezpečné narušitele veřejného pořádku a náboženské tradice. Lactantius tuto logiku uvádí jako jeden z argumentů, který byl na císařském dvoře používán pro zahájení pronásledování.
59
Jde o slavnou Apollónovu věštírnu v Didymě (poblíž Milétu). Věštba odpověděla, že „spravedliví na zemi“ brání tomu, aby bůh mohl dát pravdivou odpověď – narážka na přítomnost křesťanů. Tato věštba měla Diokleciána definitivně přesvědčit k tvrdšímu postupu proti křesťanům. Lactantius jako křesťan věří, že skrze pohanskou věštírnu ve skutečnosti mluvil démon.
60
Diokleciánův první edikt (23. února 303 n. l.) skutečně neobsahoval trest smrti. Nařizoval „pouze“ boření kostelů, pálení Písma a zbavení křesťanů občanských práv a úřadů. K popravám došlo až později, když se pronásledování postupně vyhrotilo – vývoj, který podle Lactantia prosazoval především Galerius.
61
Svátek boha Termina (Terminalia), 23. února. Terminus byl římský bůh hranic a mezníků. Jedná se o slovní hříčku. První edikt proti křesťanům byl vyhlášen právě v tento den, což mohlo mít symbolický význam: jako by římská moc chtěla tímto „mezníkem“ ukončit existenci křesťanství v říši.
62
„Ille dies primus leti…“ – citace z Vergiliovy Aeneidy (IV, 169–170): „Ten den byl prvním dnem záhuby a počátkem všech neštěstí.“ Vergilius tím označuje okamžik, kdy se Dido spojila s Aeneem, což nakonec vede k její tragické smrti. Lactantius touto klasickou citací dodává popisované události osudový a tragický rozměr.
63
Lactantius zde označuje Diokleciána a Galeria jako senes (starci), což je narážka na jejich věk i pokročilou délku vlády (osmý a sedmý konzulát odpovídá roku 303 n. l.).
64
Simulacrum dei quaeritur – „hledá se podobizna boha“. Zajímavý detail. Pohané si nedokázali představit náboženství bez kultovního umění jako např. sochy nebo obrazy. Když vtrhli do křesťanského kostela, očekávali, že najdou obraz nebo sochu božstva, jak byli zvyklí ze svých chrámů. Místo toho však našli jen prázdný prostor a posvátné knihy.
65
První edikt (24. února 303) zasáhl především právní postavení křesťanů. Zbavil je možnosti domáhat se spravedlnosti u soudu a učinil je zranitelnými vůči mučení, které bylo dříve u vyšších vrstev (honestiores) zakázáno. Nešlo jen o náboženské omezení: křesťané byli fakticky zbaveni právní ochrany a postaveni mimo běžný právní řád říše – jakási „právní smrt“.
66
Hořká ironie. Císaři běžně vyvěšovali veřejné nápisy oslavující svá vítězství nad barbary. Odvážlivec, který edikt strhl a zesměšnil, tím chtěl naznačit, že císaři nyní neválčí s nepřáteli říše, ale s vlastními pokojnými občany, jako by to byli barbaři. Pozdější tradice tohoto muže někdy označuje jménem Euethius.
67
Lactantius zde s temnou ironií popisuje způsob popravy. Odsouzený nebyl zabit rychle, ale byl pomalu mučen ohněm, aby jeho utrpení trvalo co nejdéle. Sarkastická formulace naznačuje, že kat postupoval „pečlivě“ a systematicky, jako by šlo o běžnou proceduru.
68
Lactantius popisuje dvě skutečné události, které se odehrály krátce po prvním ediktu. Zatímco křesťanská tradice (Lactantius, Eusebius) viní Galeria z provokace, dobová propaganda vinila křesťany. Historicky šlo o rozhodující moment, který zlomil Diokleciánovu zdrženlivost ohledně poprav.
69
Císařští komorníci (vlivní úředníci cubicularii) byli často křesťané. Nejslavnější z nich, Dorotheus a Gorgonius, byli po těchto událostech skutečně popraveni (uškrceni), protože se odmítli vzdát víry. Právě na ně se snažil Galerius svalit vinu.
70
Klíčový důkaz Galeriovy viny. Zatímco Dioklecián nechal mučit své vlastní lidi, Galeriova část paláce zůstala nedotčená. Nikdo si netroufl vyslýchat lidi muže, který právě „zachránil císaře před ohněm“.
71
Lactantius líčí Galeriův odjezd z Nikomédie jako promyšlené divadlo. Tím, že demonstrativně opustil město „v obavě o život“, ještě posílil Diokleciánovo podezření, že za požáry stojí křesťané. Starý císař tak zůstal podle Lactantia vyděšený a připravený k ještě tvrdším opatřením.
72
Podle Lactantia byly nakloněny křesťanství (nebo alespoň katechumenkami), ale pod tlakem událostí v paláci se musely účastnit veřejného pohanského obřadu, aby zachovaly zdání jednoty císařské rodiny.
73
Popis odpovídá zprávám o brutalitě pronásledování v Nikomédii. Lactantius líčí hromadné popravy, při nichž byli někteří křesťané upalováni a jiní házeni do moře s kamenem na krku. Takové způsoby smrti patřily mezi tvrdé tresty používané proti lidem, které stát považoval za těžké provinilce proti veřejnému řádu a náboženství.
74
Toto bylo jedno z nejúčinnějších opatření. Křesťan, který chtěl žalovat někoho za krádež nebo napadení, musel u vstupu do soudní síně vhodit zrno kadidla na oltář. Pokud odmítl, ztratil veškerou právní ochranu.
75
Constantius Chlorus. Lactantius ho vykresluje jako moudrého a umírněného vládce. Edikt sice formálně splnil tím, že nechal zbořit některé křesťanské budovy (které bylo možné znovu postavit), ale odmítl prolévat krev věřících. Tato epizoda zároveň připravuje půdu pro pozdější oslavu jeho syna, Konstantina Velikého.
76
actantius myslí Diokleciána, Maximiana Herculia a Galeria. Constantius Chlorus (otec Konstantina Velikého), který vládl v Galii a Británii, je vynechán, protože tam pronásledování neprováděl (viz předchozí kapitola).
77
Jde o slavné verše z Vergiliovy Aeneidy (VI, 625–627), kde Sibyla popisuje Aeneovi tresty v podsvětí. Lactantius touto citací přirovnává utrpení během pronásledování k hrůzám pekla a dodává celé scéně dramatický, tragický rozměr.
78
Adresát spisu. Donatus byl křesťan, který během pronásledování strávil podle Lactantia šest let ve vězení a při mučení obstál ve víře. Lactantius mu svůj spis věnoval pravděpodobně po skončení pronásledování, když byl již na svobodě.
79
Sossianus Hierocles byl vzdělaný odpůrce křesťanství a zároveň vysoký císařský úředník. Napsal polemický spis „Milovník pravdy“ (Philalēthēs), v němž srovnával Ježíše s pohanským divotvůrcem Apollóniem z Tyany a tvrdil, že Apollónios je ve skutečnosti větší a důvěryhodnější postava. Proti němu napsal polemiku například Eusebios z Kaisareie (Contra Hieroclem).
80
Lactantius zde používá obraz římského triumfu (triumphus). Vítězný vojevůdce vjížděl v triumfálním průvodu ve čtyřspřeží na Kapitol k Jupiterovu chrámu. V průvodu se někdy objevovali i sloni jako symbol vítězství nad vzdálenými národy. Lactantius tímto obrazem říká Donatovi: tvé vítězství ve víře je větší než triumf císařů.
81
Dominatores dominantur. Latinská slovní hříčka: „vládci vládnou“. Lactantius ji používá ironicky – ti, kdo mají moc, se ve skutečnosti stávají ovládanými vlastním hněvem a bezmocí. Donatus zůstává klidný a pevný, zatímco jeho mučitelé ztrácejí kontrolu. Mučedník tak paradoxně působí svobodněji než ti, kdo nad ním mají moc.
82
Lactantius zde znovu zdůrazňuje svou hlavní tezi: dokud Dioklecián nepronásledoval křesťany, byl úspěšný. Jakmile začal prolévat krev, jeho „politické štěstí“ (božská přízeň) ho opustilo.
83
Vicennalia – oslavy dvaceti let vlády (303 n. l.). Dioklecián při této příležitosti navštívil Řím po mnoha letech. Podle Lactantia však pro něj byl pobyt zklamáním: zvyklý na východní servilitu a téměř božské pocty narážel na tradiční římskou prostořekost a ironii davu, takže „svobodu římského lidu nemohl snést“ (libertatem populi Romani ferre non poterat).
84
Tato drobná poznámka ukazuje, jak hluboký musel být císařův odpor k Římu. Nastoupit do konzulátu v „hlavním městě“ byla obrovská čest, on však raději zvolil provinční Ravennu.
85
13. prosince 304 n. l.
86
Lactantius precizně datuje – 1. března 305 n. l. Mezi domnělou smrtí v prosinci 304 a prvním veřejným vystoupením v březnu 305 uplynulo čtvrt roku – a proto se začaly šířit zvěsti o jeho smrti.
87
Galerius byl Diokleciánův zeť. Jako Caesar byl zároveň považován za jeho politického „syna“, protože v systému tetrarchie byli mladší vládci chápáni jako nástupci a chráněnci svých Augustů. Proto Lactantius používá jazyk rodinných vztahů.
88
Císař Nerva (96–98 n. l.) adoptoval za svého nástupce Trajána a pokojně mu předal moc. Tento případ se stal v římské tradici vzorem ideálního předání vlády. Galerius tento precedent používá jako psychologickou zbraň, aby Diokleciánovi jeho abdikaci „prodal“ jako vznešený a historicky osvědčený čin.
89
Toto je Diokleciánův pokus o zoufalý politický manévr. Nabídl Galeriovi titul Augusta (plnoprávného císaře), aniž by on sám musel odstoupit. Tím by se však systém tetrarchie (dvou starších a dvou mladších vládců) úplně rozpadl.
90
Galerius zde ventiluje svou letitou frustraci. Připomíná, že zatímco on v blátě a mrazu na dunajské hranici bojoval proti barbarským kmenům (např. Karpům a Sarmatům), Dioklecián vládl z pohodlí paláce v Nikomédii. V Galeriových očích tak nastal čas, aby po letech vojenské služby převzal klidnější vládu nad říší.
91
Fiat – „budiž“, „ať se stane“. Jediné slovo, jímž Dioklecián podle Lactantia ukončuje spor s Galeriem a rezignovaně souhlasí s plánem abdikace. Tímto krátkým výrokem symbolicky končí jedna velká éra římských dějin: tvůrce systému tetrarchie se stává jeho obětí.
92
Lactantius zde nešetří superlativy (sanctissimus, dignissimus). Konstantina líčí jako ideálního mladého vládce a antického hrdinu. Jeho fyzická krása a vojenská zdatnost mají být v ostrém kontrastu k Galeriovi, kterého Lactantius jinde popisuje jako hrubého a těžkopádného muže.
93
Zmínka o tom, že Konstantin byl „přítomen“ jako tribun, je důležitá. Pobýval u císařského dvora v Nikomédii pod Galeriovou kontrolou, což zároveň zajišťovalo loajalitu jeho otce Constantia na Západě. Jeho postavení tak bylo do jisté míry podobné politickému rukojmí.
94
Konstantin žil dlouhá léta na dvoře Diokleciána v Nikomédii v podstatě jako „vznešený rukojmí“. Přestože byl synem Constantia Chlora, neměl v té době žádný panovnický titul (nebyl Caesar ani Augustus). Z hlediska státního práva byl tedy privatus – soukromá osoba bez císařské hodnosti, i když patřil k úzkému okruhu císařského dvora.
95
Galerius tím jasně říká, že chce mít nové Caesary plně pod svou kontrolou. Nehledá silné samostatné vládce, ale podřízené, kteří budou vykonávat jeho vůli. Podle Lactantia je to důkaz, že mu nejde o blaho říše, ale o osobní moc.
96
V římském aristokratickém pohledu bylo veřejné tančení považováno za nedůstojné chování. Označit budoucího vládce za tanečníka bylo proto těžkou urážkou. Lactantius vykresluje Severa jako neschopného flámovače (saltator temulentus). Jde o typickou dehonestaci politického soka, ale faktem zůstává, že Severus byl Galeriovým věrným důstojníkem a jeho jmenováním Galerius získal kontrolu nad Itálií a Afrikou, čímž obešel nároky Maxentia.
97
Římané věřili v zásadu „nomen omen“ – jméno je znamení. Jméno mělo naznačovat povahu nebo budoucí osud svého nositele. Když Galerius povýšil svého synovce Maximina Daiu, začlenil ho do císařské „rodiny“ a zdůraznil tak jejich dynastické spojení. Podobnou symbolickou politiku jmen už dříve použil Dioklecián: přijal přízvisko Jovius (po Jupiterovi), zatímco jeho spoluvládce Maximianus byl nazýván Herculius. Symbolika měla vyjadřovat jejich vztah – Jupiter jako vládce a Herkules jako jeho hrdinský vykonavatel. Lactantius v této souvislosti naznačuje paralelu: Galerius chce mít svého nového Caesara zcela pod kontrolou, podobně jako kdysi Dioklecián formoval vztah se svým spoluvládcem.
98
Galerius zde otevřeně přiznává, že Maximina vybírá kvůli rodinnému poutu (affinitas). Tím porušuje původní princip tetrarchie, který měl vybírat vládce podle schopností, nikoli podle rodových vztahů. Galerius tak prosadil své věrné kandidáty – Severa a svého synovce Maximina Daiu – a obešel dynastické nároky Konstantina a Maxentia. Tento krok se brzy ukázal jako osudový a stal se jedním z hlavních spouštěčů občanských válek po roce 306.
99
Toto datum (1. května 305 n. l.) je historickým mezníkem. Je to den, kdy skončila první tetrarchie.
100
Výběr místa je psychologicky krutý. Galerius nutí Diokleciána, aby odložil purpur právě na tom místě, kde ho před dvanácti lety (293 n. l.) sám povýšil na Caesara. Zakladatel tetrarchie tak symbolicky odevzdává moc svému někdejšímu chráněnci.
101
Diokleciánovo původní jméno bylo Diocles. Přijetím císařského titulu si ho polatinštil na Diocletianus. Lactantius zde symbolicky ukazuje, že svlečením purpuru se vrací do svého původního, obyčejného stavu.
102
Veteris contubernii – doslova „ze starého společného stanu“. Latinský výraz pochází z vojenského prostředí: contubernium označovalo skupinu vojáků sdílejících jeden stan. Lactantius tím zdůrazňuje, že Licinius a Galerius nebyli jen političtí spojenci, ale staří druhové z vojenské služby, které pojilo „bratrství ve zbrani“.
103
V systému tetrarchie byli Caesarové chápáni jako „synové“ Augustů a jejich budoucí nástupci. Licinius byl však Galeriův vrstevník a starý přítel z vojenské služby, a proto ho Galerius nechtěl postavit do podřízené role Caesara. Místo toho ho rovnou povýšil na Augusta, tedy formálně na sobě rovného „bratra“ ve vládě.
104
Debacchatus. Slovo odvozené od bakchanálií – extatického řádění spojeného s kultem Bakcha. Doslova znamená „běsnil“ nebo „vyřádil se bez zábran“. Lactantius jím popisuje Galeria jako vládce, který se nechal unést touhou po moci a řádil bez jakýchkoli hranic.
105
Galeriův nemanželský syn Candidianus, kterého adoptovala jeho manželka Valeria. Dosadit tak mladého chlapce do úřadu Caesara by znamenalo úplné popření Diokleciánova systému, který měl vybírat vládce podle schopností a zkušeností. Lactantius tím ukazuje, jak se tetrarchie začala měnit v obyčejný rodinný nepotismus.
106
Inexpugnabili muro – „nedobytnou zdí“. Lactantius tím naznačuje, že Galerius neviděl své spoluvládce jako rovnocenné partnery, ale jako ochrannou hradbu kolem sebe. Dosazením vlastních lidí chtěl vytvořit politickou „zeď“, která by ho chránila před pomstou nebo převratem, až jednou odejde z moci.
107
Galerius porazil perského krále Narséze roku 298 n. l. Lactantius zde naráží na kulturní kontrast mezi Římem a Persií. V římské politické tradici byl císař chápán alespoň formálně jako „první občan“ (princeps), zatímco podle římské představy byl perský král absolutním pánem, před nímž se poddaní klaněli až k zemi. Pokusy zavést podobné dvorské ceremonie – například proskynesi – byly římskou elitou vnímány jako ohrožení tradiční svobody.
108
Decuriones byli členové městských rad a patřili k místní aristokracii. Tituly egregius („znamenitý“) a perfectissimus („nejdokonalejší“) označovaly úředníky z jezdeckého stavu, přičemž druhý z nich patřil k vyšším správním hodnostem. Lactantius tím zdůrazňuje, že brutální mučení, které bylo v římské tradici vyhrazeno především otrokům, za Galeria postihovalo i městskou a státní elitu.
109
Gynaeceum. V pozdně římské správní terminologii označovalo státní textilní dílny, kde ženy pracovaly při výrobě oděvů pro armádu a dvůr. Poslat tam urozenou Římanku znamenalo naprostou sociální degradaci: z ženy vysokého stavu se stala nucená dělnice ve státní manufaktuře.
110
Historicky doložená Galeriova krutost. Podobnou zmínku o jeho zálibě v popravách pomocí medvědů uvádí i pozdější historik Aurelius Victor. Lactantius zde používá výrazný stylistický kontrast mezi slovesy comedere („sežrat“) a obsorbere („pohltit, zhltat“), aby zdůraznil dravost těchto zvířat a brutalitu takových poprav.
111
Vyhnanství na ostrov (relegatio ad insulam) bylo v římském právu běžným trestem pro vyšší vrstvy. Zachovávalo odsouzenému život i občanský status, ale izolovalo ho od veřejného života. Pro Galeria byl takový trest příliš mírný.
112
Lancea emendabantur. Doslova „byli napravováni kopím“. Sloveso emendare běžně znamená „napravit chybu“ nebo „výchovně potrestat“. Lactantius ho zde používá s drsným sarkasmem: Galerius své sluhy „vychovával“ tak, že je nechal probodnout kopím.
113
Sine adsessoribus – „bez přísedících“. Adsessor byl právník, který seděl vedle soudce (od ad-sedere, „přisedat“) a radil mu v otázkách práva. Protože provinční soudci byli často vojenští nebo politicky jmenovaní úředníci, zajišťovali adsessoři, aby rozsudky odpovídaly římskému právu. Tím, že je Galerius odstranil, zmizela poslední právní pojistka proti svévoli a soudy se změnily v nástroj okamžité moci.
114
Hostilis tumultus – „válečná vřava“. Sčítání lidu v mírových provinciích mělo stejnou atmosféru jako drancování dobytého města.
115
Latina má „gregibus familiarum“. Slovo grex původně znamená „stádo“. Lactantius ho používá záměrně, aby ukázal, že s Římany bylo zacházeno jako s dobytkem.
116
Toto je nejsilnější moment kapitoly. Sčítání nebylo jen o číslech, ale o lámání charakterů – stát nutil blízké, aby na sebe pod mučením donášeli kvůli skrytému majetku.
117
Merces pro vita – Lactantius používá slovo „merces“ (mzda/výkupné), aby naznačil, že pod Galariem už lidé nejsou občany, ale rukojmími státu, kteří si musí vykupovat vlastní život.
118
Sigillum. Doslova „pečeť“. V římské administrativě potvrzovala oprávnění využívat státní poštovní síť (cursus publicus). Díky této pečeti mohl Konstantin na poštovních stanicích měnit koně a rychle postupovat vpřed. Bez takového povolení by státní dopravu využít nemohl.
119
Konstantin jedná bleskově. Poté, co získal pečeť (sigillum) opravňující k využití státní pošty, nečekal na ráno a okamžitě vyrazil na cestu. Na jednotlivých poštovních stanicích (mansiones) nechával koně, které sám nepoužil, odstranit (sublatis equis), čímž znemožnil pronásledování. Jiní antičtí autoři (např. Zosimos nebo Aurelius Victor) dokonce uvádějí, že nechal některé koně ochromit přeříznutím šlach. Šlo o koně státní pošty (equi publici), určené výhradně pro úřední dopravu v systému cursus publicus. Když Galerius následující den zjistil, že poštovní stanice jsou vyřazeny z provozu, byl Konstantin už dávno na cestě na západ. Z Nikomédie uprchl přes Evropu do Galie, kde se setkal se svým otcem Constantiem Chlorem. Připojil se k jeho vojsku a následně byl s ním při tažení do Británie. V Eboracu (dnešní York) Constantius v červenci roku 306 zemřel.
120
Laureata imago. Doslova „portrét s vavřínem“. Rozeslání císařského portrétu bylo běžným způsobem, jak nový vládce oznamoval svůj nástup. Přijetí a vystavení obrazu znamenalo uznání jeho vlády, zatímco jeho odmítnutí nebo zničení bylo otevřeným popřením císařské autority.
121
Purpuram misit. Zaslání purpuru symbolizovalo udělení legitimity. Galerius předstíral, že to on Konstantina jmenoval, aby si zachoval tvář vrchního velitele.
122
Hra o hierarchii. Konstantin se po smrti svého otce prohlásil Augustem, tedy plnoprávným císařem. Galerius však jeho nárok odmítl a uznal ho pouze jako Caesara. Tím ho zařadil na poslední místo v tetrarchii, za oba Augusty (sebe a Severa) i za druhého Caesara Maximina Daiu.
123
Lactantius zde naráží na povstání Maxentia v Římě. K němu došlo 28. října 306 n. l., kdy byl Maxentius – syn bývalého císaře Maximiana Herculia – prohlášen císařem pretoriánskou gardou a římským lidem. Povstání bylo reakcí na politiku Galeria, zejména na nové daně a plánované rozpuštění pretoriánské gardy. Tím se definitivně rozpadl systém tetrarchie vytvořený Diokleciánem.
124
Maxentius využil nespokojenosti Římanů se zavedením sčítání a daní. Řím a velká část Itálie byly totiž po staletí osvobozeny od pravidelných přímých daní, zatímco Galeriova administrativa chtěla tento stav změnit. Dalším zdrojem napětí byl zásah proti pretoriánské gardě, která byla tradiční vojenskou oporou města. Spojení těchto dvou nespokojeností umožnilo Maxentiovi získat podporu vojáků i obyvatel Říma.
125
Severus dostal armádu, která dříve sloužila Maximianovi Herculiovi, otci Maxentia. To byla strategická chyba: vojáci zůstávali loajální svému bývalému veliteli. Když se Maximian znovu objevil na scéně a připojil se k synovi, velká část vojska Severa opustila a přešla na jejich stranu.
126
Lactantius zde naráží na první abdikaci Maximiana Herculia. Ta proběhla 1. května 305 n. l., kdy Maximianus současně s Diokleciánem odstoupil z úřadu císaře. Šlo o součást plánované reformy tetrarchie: oba Augustové měli odejít do ústraní a jejich místo měli zaujmout dosavadní Caesarové – Galerius na Východě a Constantius Chlorus na Západě.
127
Došlo k tomu roku 307 n. l.
128
Lactantius líčí kapitulaci císaře Severa jako symbolické „vrácení purpuru“ Maximianovi Herculiovi. Severus byl totiž dříve Maximianovým důstojníkem a vojáci, kteří ho obklopovali, sloužili kdysi právě pod jeho velením. Když se Maximian znovu objevil na scéně, Severova autorita se zhroutila a byl donucen vzdát se vlády.
129
Jde o Faustu, kterou si Konstantin skutečně vzal, čímž se potvrdilo spojenectví s Herculiem.
130
Galerius sídlil převážně v Nikomédii nebo v Sirmiu. Tato města byla významná císařská centra, ale Řím byl stále mimořádně velkou metropolí. Jeho Aureliánské hradby měly obvod asi 19 km a chránily rozsáhlé území. Lactantius tím naznačuje, že Galerius podcenil obtížnost obléhání tak obrovského města.
131
Zásadní moment pro pochopení jak Lactantius vnímal Galeriovu psychologiei Jako syn dácké matky (která nenáviděla Římany) se cítil být spíše mstitelem svého národa než ochráncem Říma.
132
Prior et maior potestas (Přednější a větší moc): Tento obrat je v římském myšlení klíčový. Obvykle měl prior potestas ten starší nebo déle vládnoucí (Augustus). Tady je to ale naopak. Lactantius vysvětluje proč: Maxentius byl ten, kdo se vzbouřil, získal Řím a pak teprve pozval otce z důchodu zpět k moci. Legitimita starého Maximiana tedy nepramenila z jeho dřívější slávy, ale z milosti jeho syna.
133
Patri reddiderat imperium (Vratil otci vládu): Slovo reddiderat (vrátil/odevzdal zpět) podtrhuje Herculiovo ponížení. Místo aby otec předal moc synovi (jak bylo zvykem), syn ji „půjčil“ otci. Pro hrdého starého vojáka, který léta vládl po boku Diokleciána jako rovný s rovným, to byla nesnesitelná pozice.
134
Puerili aemulatione – „dětská řevnivost“. Lactantius tímto výrazem mistrně degraduje starého Herculia. Muž, který kdysi vládl polovině světa, se nyní chová jako uražené dítě.
135
Herculius se přepočítal. Myslel si, že když vojáci zradili Severa kvůli němu (Herculiovi), jsou loajální jemu. Oni ale byli loajální především Římu a Maxentiovi, který jim dal privilegia. Herculius byl pro ně jen „bývalý císař“.
136
V originálu superbus alter („druhý Zpupný“). Lactantius zde odkazuje na posledního římského krále, Tarquinia Superba, který byl podle římské tradice pro svou tyranii vyhnán z města roku 509 př. n. l. Přirovnáním naznačuje, že se v Římě znovu objevil tyran podobný tomu, jehož kdysi Římané svrhli.
137
Místem setkání bylo Carnuntum na Dunaji (dnešní Rakousko). Roku 308 n. l. se zde uskutečnila císařská konference, na níž se Galerius pokusil vyřešit politický chaos vzniklý po povstání Maxentia a nástupu Konstantina. K jednání byl povolán i bývalý císař Dioklecián, který se již nacházel v ústraní.
138
Situace byla skutečně bezprecedentní. Po konferenci v Carnuntu roku 308 n. l. existovalo v říši několik vládců s různým stupněm legitimity: Galerius – Augustus na Východě. Maximinus Daia – Caesar na Východě. Licinius – nově jmenovaný Augustus Západu. Konstantin – oficiálně pouze Caesar, ačkoli se fakticky považoval za Augusta. Maxentius – uzurpátor vládnoucí v Římě a Itálii. Maximianus Herculius – bývalý císař, který byl v Carnuntu donucen znovu abdikovat, ale stále se snažil zasahovat do politiky.
139
Konstantin byl Herculiovým zetěm, protože si vzal jeho dceru Faustu. Zároveň byl synem Constantia Chlora, který byl také Herculiovým zetěm, když si vzal jeho nevlastní dceru Theodoru.
140
Massilia. Dnešní Marseille v jižní Galii. Maximianus Herculius se zde opevnil během svého posledního pokusu získat moc, když se roku 310 n. l. vzbouřil proti Konstantinovi. Město bylo silně opevněným přístavem, ale Konstantinova vojska ho oblehla a brány byly nakonec otevřeny – patrně obyvateli nebo částí posádky. Maximianus byl zajat a krátce poté donucen k sebevraždě.
141
Výmluva na sen byla v antickém prostředí velmi účinná. Sny byly běžně považovány za poselství bohů nebo znamení osudu a jejich sdělení bylo třeba uposlechnout bez odkladu. Odkaz na sen tak mohl ospravedlnit náhlé rozhodnutí nebo změnu plánu.
142
Marpéská skála. Lactantius zde odkazuje na Vergiliovu Aeneidu (VI, 471), kde je duch Didony v podsvětí přirovnán k „marpéské skále“. Ta se nacházela na ostrově Paros a byla zdrojem proslulého bílého mramoru. Lactantius tímto obrazem podtrhuje nejen Maximianovu nehybnost, ale i jeho náhlou „bledost“ a neschopnost vydat ze sebe slovo.
143
Druhá citace z Vergiliovy Aeneidy (XII, 603), kde se královna Amata v zoufalství oběsí na trámu paláce. V antické představě bylo oběšení považováno za potupný způsob smrti, spojený spíše s hanbou než s hrdinskou smrtí. Tím, že vládce, který oslavil dvacetiletí u moci, skončil na provaze jako obyčejný kriminálník, Lactantius dokládá hloubku jeho morálního pádu.
144
145
Lactantius spojuje Galeriovy plány na oslavu moci (vicennalia) s Božím plánem na jeho potrestání. Zatímco Galerius chystá slavnost, Bůh chystá „ukázku své moci“ (vim maiestatis ostenderet), která však bude mít podobu císařova hrozného konce.
146
Oslava dvaceti let vlády byla v římském impériu obrovskou událostí spojenou s velkými dary vojsku a lidu. Císaři při této příležitosti např. vypláceli vojákům donativum (mimořádnou odměnu). Galerius potřeboval obrovské množství hotovosti, aby si udržel loajalitu armády, a proto drasticky zvýšil daně. Ironie spočívá v tom, že Galerius tyto peníze nejprve musel z lidí brutálně vymáhat.
147
Rei annonariae. Annona označovala státní systém zásobování potravinami, zejména obilím, pro armádu a velká města říše. V pozdní říši byla spojena s naturální daňovou povinností, kterou museli rolníci odvádět ze své produkce. Lactantius zdůrazňuje, že její tvrdé vymáhání představovalo pro venkovské obyvatelstvo velmi těžké břemeno.
148
Lactantius zde používá brilantní řečnickou korekci. Voják by měl chránit, ale tito muži se chovají jako popravčí (carnifices). Naznačuje tím, že státní správa se zvrhla v organizované násilí.
149
Lactantius vykresluje obraz totální kontroly. Výběrčí daní nestáli jen u bran měst, ale přímo na polích a ve vinicích. Čekali na moment, kdy se obilí vymlátí nebo hrozny vylisují, aby si okamžitě vzali státní podíl.
150
Lactantius zde trefně popisuje ekonomickou negramotnost (nebo bezohlednost) Galeriova režimu. Stát vyžadoval daně ve drahých kovech a řemeslných výrobcích (aurum, argentum, vestis). Aby rolník tyto věci získal, musel by prodat přebytky úrody na trhu. Ale protože mu stát už předtím v rámci naturálních dávek (annona) sebral všechno obilí, rolník nemá co prodat, a tudíž nemá jak zaplatit peněžní daně.
151
Po konferenci v Carnuntu roku 308 n. l. měla být říše znovu uspořádána podle systému tetrarchie. Augusty byli Galerius na Východě a nově jmenovaný Licinius na Západě, zatímco Maximinus Daia a Konstantin zůstali v hodnosti Caesarů. Maximinus Daia se cítil hluboce uražen, protože Licinius byl povýšen rovnou na Augusta, aniž předtím prošel hodností Caesara, zatímco on sám sloužil jako Caesar již několik let.
152
Biblická i antická metafora pro pýchu a vzdor. Lactantius pokračuje ve své zvířecí metaforice. Maximinus už není poslušným „dobyčetem“, ale vzpurným býkem, který se obrací proti svému pánovi.
153
Galerius je zde popsán jako zvíře, které „trpí a bučí“ (dolet bestia et mugit), protože jeho vlastní stvoření (Maximinus Daia), kterého dříve povýšil z bezvýznamnosti (ignobilem), mu nyní vypovídá poslušnost. Mugire je sloveso pro bučení skotu. Představa císaře, který v paláci „bučí“ vztekem a bezmocí, měla čtenáře pobavit i zhnusit.
154
Filii Augustorum („synové Augustů“). Galerius se pokusil vyřešit spor o hodnosti zavedením nového titulu pro Konstantina a Maximina Daiu. Nechtěl připustit, aby v říši existovali čtyři Augusti, protože by tím ztratil své výsadní postavení. Nabídl proto oběma vládcům kompromisní titul „synové Augustů“. Maximinus Daia však tento diplomatický konstrukt odmítl a nechal se svým vojskem provolat Augustem.
155
Lactantius zdůrazňuje Galeriovu kapitulaci. Systém tetrarchie, kde měli být dva starší (Augusti) a dva mladší (Caesares), definitivně zanikl. Od tohoto momentu jsou si všichni formálně rovni, což je pro Galeria rozsudek nad jeho politickým odkazem.
156
Trest přichází v osmnáctém roce Galeriovy vlády (počítáno od roku 293 n. l., kdy se stal Caesarem), tedy roku 311 n. l. Moderní medicína spekuluje, že mohlo jít o tzv. Fournierovu gangrénu (nekrotizující fasciitidu genitálu a perinea), která je i dnes smrtelně nebezpečná, zvlášť u obézních nebo diabetických pacientů, nebo o pokročilý karcinom s těžkou infekcí.
157
Nemoc je v textu personifikována. Není to jen biologický proces, je to aktivní nepřítel, který „zuří“ (saevit) proti tyranovi.
158
Lactantius zde cituje Vergiliova Zpěvy rolnické (Georgica III, 549–550). Chirón (Phillyrides) – moudrý kentaur, učitel Achillea a mistr v lékařství. Melampús – slavný mýtický věštec a léčitel. Tím, že Lactantius připomíná tyto „otce medicíny“, říká čtenáři: ani kdyby z hrobu vstali největší léčitelé antického světa, Galeriovi by nepomohli.
159
V situaci, kdy selhávají lidé, utíká se Galerius k „modlám“ (idola). Apollón: Bůh světla a věštění, otec Asklépia, Asklépios: Bůh lékařství.
160
„Dat Apollo curam“ (Apollón udělí lék/péči) Tato věta je vrcholem ironie. Slovo cura může znamenat „péči“, „léčbu“, ale také „starost“. Lactantius naznačuje, že Apollónova odpověď (pravděpodobně věštba nebo doporučená procedura) byla buď: a) zlomyslná: Jako by bůh chtěl tyranovi ještě více uškodit. b) démonická: Pro křesťanské autory byli pohanští bohové ve skutečnosti démoni, kteří se radují z lidského utrpení. Výsledek je drtivý: „malum multo peius augetur“ (zlo se tím jen zhorší mnohem víc).
161
Lactantius cituje Vergiliovu Aeneidu (II, 222–224). V původním kontextu jde o popis kněze Láokoónta, kterého i s jeho syny zabíjejí obrovští hadi. Vergilius přirovnává jeho výkřik k bučení zraněného býka, který se snaží uniknout od oltáře. Pro Lactantia je Galerius tímto „zraněným býkem“ (saucius taurus). Je to ironický návrat k dřívějšímu popisu, kde Galerius „bučel“ vztekem nad neposlušností podřízených (kap. 32). Nyní už „bučí“ pouze bolestí jako zvíře na porážce. Oltář (ara) zároveň naznačuje obraz oběti: Galeriova smrt je v textu líčena jako božský trest za krev křesťanských mučedníků.
162
Lékaři věřili, že teplo a pach masa přimějí parazity (červy), aby opustili hostitele a přelezli na návnadu.
Lactantius tento stav popisuje jako „plodnou zhoubu“ (pernicies fecunda): čím více jich vytáhli, tím více se jich v hnilobě rodilo. Tělo císaře se tak v jeho líčení stává jakýmsi samostatným ekosystémem rozkladu.
163
Tzv. Edikt ze Serdiky. Byl vydán 30. dubna 311 v Serdike (dnešní Sofie, Bulharsko).
164
Lactantius nám tento text předkládá jako důkaz Galeriovy porážky, ale samotný edikt je napsán velmi útočně. Galerius zde křesťanství definuje jako psychickou poruchu nebo sociální rebelii. Ad bonas mentes redirent (Navrátili se k rozumu): Doslova „k dobré mysli“. Galerius tím říká, že být křesťanem znamená být šílený nebo pomatený. Pronásledování tedy v jeho očích nebylo tyranií, ale „léčbou“ šílenství.
165
Stultitia (Pošetilost/Hloupost): Opakuje oblíbený římský argument – křesťanství není náboženství, ale „pověra“ (superstitio) a hloupost, která narušuje starý řád. Parentum suorum reliquerant sectam (Opustili cestu svých předků): Galerius útočí na city. Tvrdí, že křesťané zradili své vlastní rodiče a tradice, které budovaly Řím tisíc let. Pro arbitrio suo (Podle vlastního uvážení): Tohle byla pro Římany velká hrozba. Římské náboženství bylo státní a kolektivní. To, že si někdo „vytváří vlastní zákony“ a uctívá boha soukromě a jinak, vnímali jako zárodek anarchie.
166
Pasivní a neosobní formulace „mnozí byli zničeni“ (deturbati sunt). Galerius ani vteřinu před smrtí nepřiznává vinu za masakry; popisuje to jako nutný, leč politováníhodný administrativní důsledek.
167
Galerius argumentuje pragmaticky: Křesťané přestali uctívat římské bohy, ale protože jim zakázal uctívat Krista, neuctívají nikoho. To bylo pro Římany nebezpečné (hněv nebes). Proto jim raději povoluje Krista, aby nějaká božstva zajišťovala ochranu říše
168
169
Galerius nastoupil k moci 1. března 293. Dvacátý rok jeho vlády začal v březnu 311, ale velké finální oslavy (završení dvacetiletí) se měly konat až v březnu 312. Zemřel tedy uprostřed jubilejního roku, aniž by se dočkal jeho vrcholu. Všechno to drancování provincií a vymáhání peněz (o kterém jsme četli v kap. 31) bylo zbytečné.
170
Lactantius zde zmiňuje cursus publicus – propracovaný systém císařské pošty a přepřahacích stanic.
171
Jakmile vstoupil do Bithýnie (kde leželo hlavní město Nikomédie), okamžitě zrušil cenzus, aby si naklonil obyvatelstvo.
172
Chalkedonská úžina (odst. 1) „Fretum Chalcedonium.“ Dnešní Bospor. Maximinus obsadil asijskou část (Bithýnii), Licinius držel evropskou (Thrákii). Setkání „na úžině“ (pravděpodobně na lodi uprostřed) bylo klasickým bezpečnostním opatřením nedůvěřivých vládců.
173
Vytváří strukturu „pohanské“ církve. Lactantius zde naráží na zásadní změnu. Tradiční římské kněžstvo bylo spíše roztříštěné, ale Maximinus se pokusil vytvořit hierarchickou strukturu, která připomínala organizaci křesťanské církve: místní kněží byli podřízeni veleknězi města a nad nimi stáli provinční velekněží. Do těchto úřadů dosazoval přední muže (primores), tedy bohatou městskou elitu. Tím propojil náboženskou horlivost s politickou mocí. Podle Lactantia měli tito kněží i represivní pravomoci – mohli křesťany zadržovat (comprehensos suo iure).
174
Bílá barva symbolizovala čistotu a vyvolenost. Maximinus chtěl, aby pohanští kněží v ulicích zářili a vypadali důstojně, čímž chtěl přitáhnout lid zpět k tradičním rituálům.
175
Daia se chtěl vyhnout výrobě „mučedníků“ (mrtvých hrdinů), proto volil debilitatio – trvalé zmrzačení. Chtěl, aby ulicemi chodili slepí a bezrukí křesťané jako živé varování („podívejte se, jak dopadli“).
Člověk bez očí, uší nebo rukou byl v antice odsouzen k žebrotě a doživotnímu ponížení. Měl sloužit jako živý výstražný pomník pro všechny, kdo by chtěli následovat Krista. Bylo to mučení bez „slávy“ rychlé smrti.
176
Znečištění jídlem – toto bylo pro křesťany vážné opatření. Křesťané nesměli jíst maso obětované modlám (viz Skutky apoštolů 15,29). Maximinus tím de facto znemožnil křesťanům účastnit se veřejného života, banketů a císařských večeří, aniž by se dopustili hříchu. Byla to psychologická past.
177
V antice bylo běžné, že císař zabavil majetek až poté, co někoho nechal popravit. Maximinus byl ale tak „moderní“ a drzý, že lidem bral domy a pole, i když byli ještě naživu.
178
„Kořist bez krve“ (incruenta spolia). Slovo spolia označuje válečnou kořist, zejména zbroj sejmutou z poraženého nepřítele na bojišti. Lactantius tím naznačuje, že Maximinus se ke svým poddaným chová jako k poraženým nepřátelům, které zbavuje majetku – jen zatím bez prolévání krve.
179
V rukopisech stojí eunuchi leones (eunuchové-lvi). Někteří badatelé to opravují na lenones (pasáci), ale označení „lvi“ (ve smyslu dravci lovící kořist pro pána) k Lactantiovu stylu „zvířecích“ metafor sedí lépe. Překládám jako „dravci“.
180
Maximinus zavedl systém nucené prostituce urozených žen. Eunuchové fungovali jako „nákupčí“, kteří fyzicky kontrolovali „zboží“ (ženy), zda nemá vadu na kráse, než ho předvedou císaři.
181
Odmítnutí císařovy sexuální nabídky nebylo chápáno jako obrana cti, ale jako politická vzpoura proti vládci, trestaná smrtí (zde konkrétně utopením, což byla smrt potupná, bez pohřbu).
182
Praegustator – latinský termín označuje otroka, který králi předem ochutnává jídlo a víno kvůli jedu. Lactantius zde tento termín používá s mrazivým sarkasmem: Maximinus Daia si osobuje „právo první noci“ (ius primae noctis), ale autor ho degraduje na úroveň služebníka, který jen „testuje pokrm“ pro ženicha.
183
Ingenuas virgines. Doslova „svobodně narozené panny“. Pro Římana bylo znásilnění svobodné občanky závažným zločinem, zatímco sexuální využití otrokyně bylo běžné. Maximinus tento rozdíl smazal a ponížení dovršil tím, že tyto urozené dívky provdal za otroky, čímž je sociálně zničil.
184
Hospitum cubilia. Doslova „ložnice hostitelů“. V antické kultuře bylo právo pohostinství (hospitium) považováno za posvátné a chráněné náboženskou tradicí. Porušit důvěru hostitele – například zneuctěním jeho manželky – bylo chápáno jako jeden z nejtěžších morálních a náboženských zločinů.
185
Beneficium byl formální dar nebo privilegium udělené císařem (pozemek, úřad). Zde jsou „beneficiem“ živé ženy senátorů, které císař rozdává svým věrným (často barbarům v armádě) jako odměnu za služby.
186
Maximinus Daia se silně spoléhal na barbarské žoldnéře, kterým se odvděčoval právě majetky a dcerami římských aristokratů. Lactantius, jakožto hrdý římský intelektuál, v tom vidí konec civilizace. V jeho očích je Maximinus „barbarem na trůně“, který neuznává zákony civitas.
187
Lactantius zde pravděpodobně naráží na barbary z dunajského prostoru, například Karpy nebo Sarmaty, které Galerius porazil kolem roku 299–303 n. l. Část těchto kmenů byla následně usazena v římských provinciích, zejména v Panonii. Maximinus Daia z těchto mužů vytvořil svou ozbrojenou oporu. Šlo o vojáky bez vazeb na římskou aristokracii a tradiční instituce, věrné především tomu, kdo je platil – ideální nástroj císařské svévole.
188
Malo generis humani (k neštěstí celého lidstva): Pro Lactantia je toto „míšení“ civilizovaného Říma s barbary katastrofou. Ironie, že uprchlíci před otroctvím (servitutem fugientes) se stali pány (dominarentur) nad těmi, kteří jim dali azyl, je v textu velmi silná.
189
Maximinus Daia byl synovcem Galeria, který ho adoptoval a roku 305 povýšil na Caesara. Valeria (Galeriova manželka) byla tedy jeho adoptivní matkou a zároveň dcerou Diokleciána. Útok na ni byl proto nejen morálně zvrhlý (incestní vztah s nevlastní matkou), ale i politicky nebezpečný – znamenal urážku památky Galeria i stále žijícího Diokleciána, jejího otce.
190
Valeria v bodě 4 předkládá tři argumenty, které Maximinovi znemožňovaly legální protiútok, aniž by se veřejně zdiskreditoval: (A) Pietas (úcta k mrtvým): Připomíná mu, že Galerius byl jeho adoptivním otcem (patris eius). Sňatek s vdovou po vlastním „otci“, navíc v době smutku, byl v římském prostředí vnímán jako morální incest a urážka památky zemřelého. (B) Fides (věrnost): Logicky poukazuje na Maximinův charakter. Pokud je schopen zapudit svou současnou ženu jen kvůli politickému sňatku, jeho sliby nemají žádnou váhu. (C) Dignitas (důstojnost): Jako dcera Diokleciána a vdova po Augustovi Galeriovi zdůrazňuje, že její postavení jí nedovoluje jednat „bez příkladu“ (sine exemplo). V prostředí římské aristokracie se u vznešených vdov vysoce cenilo, pokud zůstaly univira – ženou jednoho muže.
191
Proscribit. Označuje veřejné vyhlášení osoby na seznamu proskripcí (proscriptio), čímž byla postavena mimo právní ochranu. Obvykle to bylo spojeno s konfiskací majetku a ztrátou občanských práv. Sloveso proscribere znamená doslova „vyvěsit na seznam (proscriptů)“, tedy veřejně označit osobu, která je postavena mimo zákon. Historicky je termín znám především z proskripcí Sully a druhého triumvirátu, kde byl spojen s konfiskací majetku a ztrátou práv, často i s faktickým povolením osobu zabít.
192
Matkou zmíněnou v textu je Prisca, manželka císaře Diokleciána. Maximinus Daia tak poslal do vyhnanství nejen vdovu po svém předchůdci Galeriovi (Valerii), ale spolu s ní i manželku zakladatele tetrarchie. Šlo o demonstrativní pohrdání dosavadním řádem. Události se odehrály pravděpodobně v roce 311 n.l.
193
Jméno soudce (praeses), který byl pověřen tímto špinavým úkolem. V některých rukopisech je jméno zkomolené, ale kontext je jasný: šlo o vykonavatele císařovy vůle.
194
Zmínka o dceři vestálce v Římě je významná. Vestálky patřily k nejposvátnějším institucím římského náboženství a těšily se mimořádné úctě i právní ochraně. Lactantius proto zdůrazňuje, že Maximinus nechal popravit matku vestálky – čímž ukazuje, že jeho krutost nerespektovala ani vazby spojené s nejstaršími římskými tradicemi.
195
V římském právu se mučení (tormenta) běžně používalo při výslechu otroků a v pozdější době také u osob nižšího postavení (humiliores), aby se zjistila pravda. Lactantius zde zdůrazňuje krutou ironii: soudce nechává svědka mučit nikoli proto, aby odhalil pravdu, ale aby z něj vynutil předem připravenou lež.
196
Clibanarii. Lactantius používá přesný vojenský termín pro clibanarii, těžce obrněnou jízdu perského typu (katafrakty), v níž byl jezdec a často i kůň chráněn lamelovým či šupinovým brněním (jakýsi předchůdci středověkých rytířů). Nasazení takové elitní jednotky proti dvěma ženám ukazuje, jak velký strach měl režim z možného lidového povstání.
197
Inter cuneos. Cuneus označuje vojenský šik, původně klínovou útočnou formaci určenou k prorážení linií. Zde jde o oddíly vojáků, mezi nimiž byly odsouzené vedeny, aby byl dav rozražen a ženy izolovány.
198
Patibulo adfixus. Termín patibulum označoval příčné břevno kříže, které odsouzenec nesl na místo popravy. Výraz patibulo adfixus znamená „připevněn k patibulu“ a v kontextu potupných trestů pro osoby nízkého postavení zpravidla označuje ukřižování. Překládám proto jako „přibili ho na kříž“, což pro dnešního čtenáře srozumitelně vystihuje povahu tohoto ponižujícího trestu.
199
Damnatio memoriae. V římském světě představovaly sochy a obrazy císaře prodloužení jeho veřejné přítomnosti; jejich stržení znamenalo symbolickou politickou smrt. Dioklecián a Maximianus Herculius vládli jako ideologický pár (Iovius a Herculius) a jejich portréty se po celé říši často objevovaly společně. Když Konstantin nařídil zničit obrazy zrádce Maximiana, horliví úředníci strhávali i Diokleciánovy, protože byly s Maximianovými úzce spojeny. Pro Diokleciána to byla těžká urážka: viděl tak pád své vlastní slávy
200
První bolestí bylo vyhnanství dcery Valerie (kterou nedokázal ochránit před Maximinem Daiou. Druhou bolestí bylo strhávání jeho vlastních soch (potupa od Konstantina).
201
Narážka na sněm v Carnuntu (308 n. l.), kde Galerius jmenoval Licinia rovnou titulem Augusta, zatímco Maximinus Daia zůstal pouze Caesarem, ačkoliv tuto hodnost zastával již déle. Licinius tak byl postaven nad něj, což Maximinus považoval za křivdu, kterou nikdy nepřijal.
202
Jde o Constantii, nevlastní sestru Konstantina. Její sňatek s Liciniem byl politickým krokem, který měl upevnit spojenectví mezi Konstantinem a Liciniem a sjednotit západní a balkánskou část říše proti Maximinovi Daiovi na Východě. Aliance vznikla v době, kdy Konstantin již porazil Maxentia, který ovládal Itálii a Afriku.
203
Vystavení obrazů (imagines) vedle sebe bylo v Římě oficiálním aktem uznání spoluvlády. Pro křesťany to byl signál, že se dva nejhorší pronásledovatelé spojili.
204
Senem illum exitiabilem. Lactantius takto označuje Maximiana Herculia. Historici se dodnes přou, zda Maximian skutečně vedl promyšlenou „dvojí hru“, nebo byl spíše chaotickým oportunistou, který se opakovaně pokoušel vrátit k moci. Lactantius naznačuje, že byl připraven zradit i vlastního syna Maxentia a znovu obnovit svou moc, čímž by se symbolicky vrátil k někdejší éře tetrarchie.
205
Jde o věšteckou odpověď, kterou Maxentius podle pozdější tradice získal při konzultaci Sibylliných knih (dále např. Zosimos, Historia Nova II,16). Věštba zněla dvojsmyslně: „Nepřítel Římanů zahyne.“ Maxentius si ji vyložil tak, že zahyne Konstantin.
206
Flavius Severus. Severus II., Augustus jmenovaný Galeriem, táhl roku 307 na Řím potlačit Maxentiovu uzurpaci. Jeho vojáci však dříve sloužili pod Maximianem Herculium, Maxentiovým otcem, a proto k Maxentiovi hromadně přeběhli. Maxentius tak získal velkou a zkušenou armádu.
207
Severoafrické oddíly, zejména z Numidie a Mauretanie (dnešní Alžírsko a Maroko), byly proslulé lehkou jízdou. Maxentius ovládal Afriku, což mu poskytovalo významnou strategickou výhodu jak v zásobování obilím, tak v přísunu rekrutů.
208
Pons Mulvius. Strategicky klíčový most na Via Flaminia přes řeku Tiberu, severně od Říma. Kdo ovládal tento přechod, kontroloval hlavní přístupovou cestu do města.
209
Šestý den před kalendami listopadu, tedy 27. října. Samotná bitva se odehrála o den později, 28. října 312 n. l., právě na výročí Maxentiova nástupu k moci (dies imperii).
210
Nebeské znamení – caeleste signum. Lactantius zde popisuje vznik tzv. christogramu (Chi-Rho). Transversa X littera – písmeno X (řecké chí) položené napříč. Summo capite circumflexo – horní konec zahnutý, čímž vzniká řecké ró (Ρ). Dohromady tvoří první dvě písmena slova Χριστός (Christos).
211
Citát z Vergiliovy Aeneidy (X, 757).
212
Circenses. Závody vozů v Circus Maximus byly jediným místem, kde se římský lid mohl masově shromáždit a beztrestně vyjádřit svůj názor císaři do očí. Křik davu „Konstantina nelze porazit“ (Constantinum vinci non posse) byl pro pověrčivého Maxentia strašlivým znamením ztráty přízně bohů i lidu.
213
Libros Sibyllinos (Sibylliny knihy): Tyto posvátné spisy se v Římě otevíraly jen v dobách nejvyššího ohrožení. Věštba o „nepříteli Římanů“ byla klasicky dvojsmyslná. Maxentius si myslel, že mluví o Konstantinovi, ale v očích křesťanského autora byl tím nepřítelem (tyranem a pronásledovatelem) on sám. Věštba se tedy naplnila doslova: zahynul Maxentius, který se svým tyranstvím stal skutečným nepřítelem vlastního lidu.
214
Historická situace byla patrně složitější. Maxentius nechal u Milvijského mostu zřídit pontonový most, který bylo možné v případě potřeby rozpojit, aby zabránil Konstantinovi v postupu nebo kontroloval ústup. Když se však jeho armáda v panice hrnula zpět, most se pod její tíhou zhroutil. Lactantius událost zjednodušuje pro dramatický účinek: most se stává pastí, do níž tyran sám padne.
215
Konstantin v Římě našel hmatatelné důkazy o tom, že Maximinus Daia (vládce Východu) uzavřel tajné spojenectví s poraženým tyranem Maxentiem. Sochy obou vládců stály vedle sebe (jak bylo zmíněno v kap. 43), což byla zrada tetrarchického systému.
216
Primi nominis titulum. V systému tetrarchie existovala přísná hierarchie mezi vládci. Po vítězství nad Maxentiem byl Konstantin uznán jako první mezi Augusty (primi nominis), tedy jako nejvýše postavený vládce říše. Maximinus Daia, který se považoval za služebně staršího, tak byl odsunut na druhé místo, což vnímal jako těžkou urážku.
217
Convicia iocis mixta. „Urážky smíšené s posměchem.“ Maximinus Daia reagoval na politickou porážku dětinsky – zesměšňováním soupeře. Lactantius tím dokresluje jeho malicherný charakter.
218
Mediolanum. Zde se v únoru 313 n. l. setkali Konstantin a Licinius. Při této příležitosti se Licinius oženil s Konstantinovou sestrou Constantií a oba vládci se dohodli na náboženské toleranci pro křesťany (tzv. Edikt milánský).
219
Římská armáda měla přesně stanovené denní trasy mezi odpočívadly (mansiones), cca 20-30 km/denně. Maximinus nutil vojáky ujít dvě etapy denně. V zimě, v hornatém terénu Malé Asie (pohoří Taurus), to byl velký hazard, který zničil bojeschopnost jeho vojska ještě před bitvou.
220
Lactantius vykresluje apokalyptický obraz. Cesta lemovaná zdechlinami koní a mezků funguje jako omen (zlé znamení). Vojáci vidí, že stejně jako ta zvířata padla vyčerpáním pod bičem tyrana, padnou i oni. Cesta k moci dlážděná mrtvolami zvířat skončí cestou lemovanou mrtvolami vojáků.
221
Strategicky klíčové město na Bosporu, kontrolující přechod mezi Asií a Evropou (dnešní Istanbul). Maximinus Daia je musel ovládnout, aby mohl bezpečně převést svou armádu z Malé Asie do Thrákie. Obléhání trvalo jedenáct dní; toto zdržení bylo pro jeho plán nevýhodné, protože ztratil moment překvapení.
222
V textu se střídají názvy Heracliam a Perintho. Jde o jedno a to samé město (Heraclea Perinthus, dnes Marmara Ereğlisi v Turecku).Může být matoucí, že v odstavci 5 jde do Herakleie a v odstavci 6 přijímá kapitulaci Perinthu. Je dobré vědět, že jde o stejné město.
223
Hadrianopolis. Dnešní Edirne v Turecku. Strategický dopravní uzel v Thrákii na hlavních cestách mezi Balkánem a Bosforem. Licinius sem spěchal ze své balkánské oblasti vlády, aby zastavil Maximinovu invazi dříve, než se rozšíří do vnitrozemí.
224
Římské silnice měly stanice (mansiones) pro výměnu koní a ubytování, obvykle vzdálené jeden den pochodu. Armády stály 18 římských mil (cca 27 km) od sebe, což znamená, že byly na dotek – jeden den usilovného pochodu.
225
Licinius byl zaskočen zimním útokem (viz předchozí odstavce). Jeho hlavní síly byly rozmístěny podél Dunaje (kvůli obraně proti barbarům), takže proti Maximinovi stál jen s tím, co měl „po ruce“ (ex proximo).
226
Votum Iovi vovit. Slib božstvu (votum) byl v římském náboženství formální náboženský závazek. Maximinus zde neslibuje Jupiterovi pouze oběti, ale zavazuje se, že v případě vítězství vyhladí křesťany. Lactantius to líčí jako projev jeho fanatického odhodlání získat přízeň tradičních bohů.
227
Licinius, ačkoliv nebyl křesťanem (a později se s Konstantinem dostal do konfliktu), je zde vykreslen jako nástroj Boží vůle. Kolem roku 320 n. l. se vztahy mezi oběma vládci vyostřily. Licinius začal křesťany ve své východní části říše podezřívat z neloajality vůči státu a omezoval jejich postavení: propouštěl je z armády a státní správy a omezoval církevní shromáždění. V některých oblastech došlo i k represím, tradičně spojovaným například s mučednictvím Čtyřiceti ze Sebaste. Nakonec byl Licinius roku 324 poražen Konstantinem.
228
Text modlitby neobsahuje jméno Krista. V této době byl výraz „Nejvyšší Bůh“ (summus deus) srozumitelný i pro pohany, kteří uctívali Slunce (Sol Invictus) nebo abstraktní nejvyšší božstvo, takže jej mohli přijmout i nekřesťanští vojáci. Latina využívá opakování formulí (te rogamus, tibi commendamus), což naznačuje, že modlitba byla stylizována tak, aby se dala snadno zapamatovat a hromadně recitovat před bitvou.
229
Jde o 1. května 313 n. l. Maximinus Daia se stal Caesarem 1. května 305. Chtěl tedy dosáhnout symbolického vítězství na výročí svého nástupu k moci. Lactantius tím zároveň připomíná ironickou paralelu s Maxentiem, který u Milvijského mostu bojoval na výročí své uzurpace (28. října 312) a rovněž prohrál.
230
Bitevní pole u města Tzirallum v Thrákii, obvykle ztotožňovaného s oblastí dnešního Çorlu v Turecku. Přívlastek sterilis ac nudus („neúrodná a holá“) dodává scéně pochmurnou atmosféru.
231
Místo řevu a bouchání do štítů, které bylo u římských legií zvykem, si Liciniovi muži sundají helmy (znak zranitelnosti a úcty) a začnou sborově recitovat modlitbu. Tím ukázali, že jejich primární ochranou není ocel, ale Bůh. Pro Maximinovy vojáky to muselo být děsivé – stáli proti armádě, která si byla jistá, že má na své straně Nejvyššího Boha.
232
Lactantius líčí, že Maximinovi vojáci nebyli schopni ani tasit meče. V antickém pojetí mohl být takový náhlý zmatek či ochromení armády chápán jako znamení, že ji opustila přízeň bohů. Moderně lze tento obraz vysvětlovat také vyčerpáním z pochodu a psychologickým šokem z nečekaného chování protivníka, který místo válečného pokřiku recitoval modlitbu.
233
Metebatur. Lactantius používá zemědělský termín „sklízet“ nebo „kosit“. Maximinovi vojáci nekladli odpor, byli jen „obilím“ pro Liciniovy meče.
234
Purpur byl symbolem císařské moci. Maximinus Daia, který se tituloval Jovius (potomek Jupitera), se musí převléknout za nejnižšího z lidí, aby si zachránil holý život. Desertor imperator – brilantní slovní hříčka. V římské armádě byla dezerce hrdelním zločinem. Ale když jako první uteče samotný vrchní velitel, vojáci už nemají důvod bojovat. Jeho zbabělost je „omluvila“.
235
160 mil = cca 240-250 km. Urazit takovou vzdálenost za cca 24–36 hodin (una nocte atque una die) je tempo, které hraničí s lidskými možnostmi – využíval pravděpodobně systém poštovních stanic cursus publicus a uštval desítky koní. Tento „olympijský“ výkon v útěku je pro Lactantia důkazem tyranova čirého děsu.
236
Hornatá provincie ve vnitrozemí Malé Asie. Teprve tam, v bezpečí hor, se Maximinus odvážil znovu vypadat jako císař (vestem resumpsit).
237
Die Iduum Iuniarum. 13. červen 313 n. l. Licinius vítězoslavně vstupuje do hlavního města svého rivala, Nikomédie, a zde vyhlašuje náboženskou toleranci pro křesťany. Právě v tomto městě totiž o deset let dříve, roku 303, Dioklecián jako císař sídlící v Nikomédii zahájil velké pronásledování. Kruh se tak symbolicky uzavírá.
238
Summa divinitas. Znovu se objevuje nábožensky neutrální termín „nejvyšší božství“. Císaři neříkají, o kterého boha jde; zdůrazňují pouze, že pokud lidé budou moci svobodně uctívat to, co považují za božské, bude „nejvyšší božství“ příznivé říši i jejím vládcům. Formulace odpovídá tradiční římské snaze zajistit přízeň bohů pro stát.
239
Dicationem tuam / sollicitudini tuae. Zdvořilostní titulatura používaná při oslovování vysokých úředníků, podobně jako dnešní „Vaše Excelence“. Adresátem reskriptu byl patrně místodržící v Bithýnii, kde se Licinius právě nacházel, avšak text měl být vyhlášen a uplatňován obecně v celé říši.
240
Libere ac simpliciter („svobodně a prostě“) – právní formule zdůrazňující, že náboženská praxe má být umožněna svobodně a bez překážek, bez hledání kliček jak křesťanům život zněpříjemnit. Citram ullam inquietudinem („bez jakéhokoli obtěžování“) vyjadřuje, že křesťané nemají být kvůli své víře znepokojováni ani omezováni ze strany úřadů či jiných osob.
241
Aliis… potestatem similiter apertam. Zde je jádro náboženské tolerance: svoboda není přiznána pouze křesťanům, ale všem. Cílem je quies temporis nostri („klid naší doby“) – tedy zabránit náboženským nepokojům a zajistit veřejný mír.
242
Edikt neřeší jen otázku víry, ale také majetku. Kostely a shromaždiště (loca, ad quae antea convenire consuerant) byly během Diokleciánova pronásledování konfiskovány a často převedeny na nové vlastníky. Nyní císař nařizuje, aby byl tento majetek vrácen křesťanům bez náhrady (sine pecunia). To mohlo být pro mnoho vlastníků ekonomicky likvidační. Proto následující odstavec umožňuje, aby se noví vlastníci obrátili na stát s žádostí o odškodnění.
243
Vicarium. Jde o vysokého úředníka (zástupce prefekta), který spravoval celou diecézi (větší územní celek zahrnující několik provincií). Žádosti o kompenzace se tedy řešily na vyšší úrovni, aby se předešlo korupci.
244
Corpori Christianorum. Velmi důležitý právní termín. Císař nevrací majetek jednotlivcům, ale křesťanské komunitě jako celku (corpus). Tím de facto uznává Církev jako legální společenství, které může vlastnit majetek.
245
Ius corporis eorum. Důležitá právní formulace. Římské právo zde uznává křesťanskou komunitu jako corpus (korporativní společenství), které může vlastnit majetek jako celek. Do té doby byl majetek často veden na soukromé osoby, aby se vyhnul konfiskaci. Nyní je Církev fakticky uznána jako legální korporativní instituce schopná držet majetek.
246
Quieti publicae. Znovu se vrací hlavní motiv ediktu. Císařům nejde primárně o teologii, ale o Pax Romana. Pronásledování křesťanů způsobovalo chaos a občanskou válku. Tolerance má přinést mír.
247
Programmate tuo. Úřední postup byl takový, že císař zaslal dopis provinčnímu úředníkovi (zřejmě místodržiteli v Bithýnii), který měl zajistit jeho veřejné vyhlášení. To se dělo prostřednictvím programma – oznámení vyvěšeného na veřejném místě (např. na fóru) a rozeslaného do měst provincie.
248
Lactantius počítá od prvního ediktu Diokleciána (23. února 303 – Svátek Terminalií) do Liciniova vstupu do Nikomédie a obnovení kultu (13. června 313). Byla to dekáda hrůzy, která nyní oficiálně skončila.
249
Tauri montis angustias. Jde o Kilikijskou bránu (Cilician Gates), úzký průsmyk v pohoří Taurus spojující anatolskou náhorní plošinu s kilikijskou nížinou u Tarsu a se Sýrií. Šlo o mimořádně strategické a dobře bránitelné místo. To, že Licinius „prorazil vše“ (perrumpentibus omnia), svědčí o rychlém rozkladu Maximinovy obrany.
250
Hlavní město Kilikie (a rodiště sv. Pavla). Maximinus se ocitl v pasti – z severu přes hory se valil Licinius, od moře (jih) ho blokovala flotila.
251
Maximinus se před smrtí chová jako typický epikurejský poživač. Jenže právě nenasytnost mu zkazila plány – plný žaludek zpomalil vstřebávání jedu. Místo rychlé smrti si Maximinus přivodil dlouhé a bolestivé umírání.
252
Lactantius využívá paradox slepoty: teprve když fyzicky oslepne, duchovně prozře, začíná „vidět“ Boha a poznává realitu svého pádu.
253
Lactantius zde uzavírá jednu z hlavních myšlenek knihy: Bůh nejen zničil tyrany, ale vyhladil i jejich rodové linie. Rodiny hlavních pronásledovatelů postupně mizí, což symbolicky znamená konec éry tetrarchie založené Diokleciánem.
254
Valeria je jednou z nejtragičtějších postav knihy. Jako dcera Diokleciána a vdova po Galeriovi patřila k nejvýše postaveným ženám císařského domu. Maximinus Daia ji chtěl přinutit ke sňatku; když ho odmítla, poslal ji do vyhnanství. Později doufala, že ji ochrání Licinius, starý Galeriův spojenec. Mýlila se.
255
Syn císaře Galeria z předchozího vztahu. Valeria ho adoptovala, aby byl považován za člena císařského rodu. Pro Licinia představoval potenciální hrozbu, protože jako adoptovaný syn Galeria mohl být vnímán jako dynastický nárok na trůn.
256
Severianus byl synem císaře Flavia Severa, kterého Maxentius nechal roku 307 usmrtit. Po porážce Maximina Daii ho dal Licinius popravit jako potenciálního dynastického rivala. Lactantius si všímá ironie: Severianus pomáhal při pronásledování prchajícího Maximina, ale nakonec byl sám odstraněn.
257
Rukopis je v tomto místě poškozen a doplněno praeter Valeriam dle Bauldriho.
258
Poprava malých dětí z rodin císařských rivalů ukazuje Liciniovu brutalitu. V římské politice se totiž „nedokončená práce“ nevyplácela – i dítě mohlo být později využito jako dynastický symbol pro povstání nebo uzurpaci. Současně zde vidíme, jak se císařské rody propojovaly. Candidianus, syn Galeria, měl být zasnouben s dcerou Maximina Daii. Takové spojení dvou císařských rodů by vytvořilo silný dynastický blok a mohlo by delegitimizovat Liciniovu vládu. Proto Licinius nechal odstranit všechny potenciální dědice.
259
Maximinova manželka (jejíž jméno Lactantius neuvádí, ale líčí ji jako krutou ženu) zahynula v řece Orontes. Tato řeka protéká Antiochií, hlavním městem Maximina Daii. Lactantius tím vytváří motiv odplaty: místo jejích zločinů se stává místem její smrti.
260
Iustum iudicium Dei (spravedlivý Boží soud). Klíčová myšlenka celého spisu De mortibus persecutorum. Lactantius chce ukázat, že pronásledovatelé křesťanů byli potrestáni samotným Bohem: nejenže zemřeli potupnou smrtí, ale zanikly i jejich rodiny a dynastické nároky. Dějiny se tak stávají důkazem Boží spravedlnosti.
261
Thessalonica. Významné rezidenční město Licinia v jeho balkánské části říše. Valeria se zde skrývala, tedy prakticky v centru moci vládce, který ji nakonec nechal popravit.
262
Jde o Diokleciánovou dceru (Valerii) a manželku (Priscu). Kdysi patřily k nejvýše postaveným ženám císařského domu. Nyní končí jako pronásledované uprchlice. Nyní končí jako štvaná zvěř. Jejich smrt symbolicky uzavírá éru tetrarchie
263
Odepření pohřbu bylo v římském prostředí považováno za těžké zneuctění. Vhození těla do moře mělo symbolizovat definitivní vymazání památky zemřelého a zabránit řádnému pohřebnímu rituálu.
264
Cudnost a urozenost: Pudicitia et condicio. Lactantius shrnuje tragédii jednou větou. Pudicitia: Valeria zemřela, protože odmítla návrhy Maximina Daii (být jeho milenkou/ženou), což vedlo k jejímu vyhnanství. Condicio: Zemřela, protože byla dcerou císaře (Diokleciána), a Licinius nemohl nechat naživu nikoho s „královskou krví“, kdo by mohl ohrozit jeho legitimitu.
265
Lactantius zde oslovuje Donata, vyznavače a mučedníka, kterému je celá kniha věnována (viz kap. 1). Donatus přežil věznění a mučení, takže je znalým těchto událostí.
266
Biblická metafora (Matouš 7,15; Skutky 20,29). Císaři jsou šelmy (bestias), křesťané jsou stádo (grex). Obnovení stádce znamená konec pronásledování
267
Závěr využívá rétorický motiv pomíjivosti slávy: kdysi mocní vládci mizí ze světa i z paměti. Tento typ úvahy bývá v literární tradici označován jako motiv „ubi sunt“.
268
Iovii et Herculii. Tituly dynastie tetrarchů. Joviovci (potomci Jupitera) = linie Diokleciána, Galeria a Maximina Daii. Herculiovci (potomci Herkula) = linie Maximiana Herculia, Constantia Chlora (zpočátku) a Severa. Lactantius konstatuje, že tato jména, která měla trvat věčně, zmizela během jedné dekády.