Nový český překlad dopisu sv. Ignáce z Antiochie křesťanům v Římě. Překlad z řečtiny s ohledem na přirozenost a srozumitelnost v současné češtině.

Historický kontext

Lokalita

• Řím (latinsky Roma, řecky Ῥώμη) byl v době Ignácova dopisu hlavním městem římského impéria a největším městem světa – odhaduje se, že měl přes milion obyvatel.
• Město leží na sedmi pahorcích nad řekou Tiberis (Tibera), asi 25 km od Tyrhénského moře. Přístav Ostia u ústí Tibery byl branou, skrze kterou do města proudilo zboží z celého středomoří – a také vězni jako Ignác.
• Řím byl centrem světa v doslovném smyslu: všechny silnice vedly do Říma. Od Antiochie, odkud Ignác vychází, je to vzdušnou čarou přes 2 300 km. Ignác celou tuto trasu absolvoval jako vězeň pod vojenskou eskortou – nejprve po souši přes Malou Asii, pak lodí přes Egejské a Jaderské moře.

Obyvatelé

• Římská křesťanská obec byla v době Ignácova listu pravděpodobně největší a nejprestižnější křesťanskou obcí na světě. Ignác ji oslovuje jako obec, která „předsedá lásce“ – což bylo později interpretováno jako narážka na primát římské církve, i když přesný smysl výrazu je dodnes předmětem odborné diskuze.
• Obec byla složena převážně z řecky mluvících křesťanů – i Ignác jim píše řecky. Latina se jako liturgický a teologický jazyk prosadí v Římě až později.
• Křesťané v Římě měli zkušenost s pronásledováním. Právě v Římě zemřeli – dle tradice – Petr a Pavel, na které se Ignác ve svém listu výslovně odvolává.

Náboženský kontext

• Řím byl nábožensky nesmírně pestrý. Vedle tradičního římského panteonu (Jupiter, Mars, Vesta…) se tu usadily kulty z celého impéria: egyptská Isis, perský Mithras, syrský Baal. Náboženský trh byl otevřený – s jedinou podmínkou: loajalita císaři (např. projevovat úctu jeho obrazům) a státním kultům.
• Právě tato podmínka křesťany stavěla mimo zákon. Odmítali oběti císaři a jejich výlučné uctívání jediného Boha budilo podezření z „bezbožnosti“ (atheia).
• V Římě existovala také silná židovská obec (odhaduje se na 40 000–50 000 osob). Křesťané byli zpočátku Římany považováni za její sektu – teprve postupně se v římském povědomí odlišovali jako samostatná skupina.

Proč jim Ignác píše?

List Římanům je mezi sedmi Ignácovými listy zcela výjimečný. Ignác nepíše jako biskup, který napravuje bludy nebo povzbuzuje k poslušnosti. Píše jako odsouzenec, který prosí, aby mu nebránili zemřít.

Ignác je vezen do Říma, aby byl předhozen šelmám v aréně – pravděpodobně při veřejných hrách. Římská křesťanská obec měla konexe a vliv: mohla intervenovat u úřadů, zajistit právní zastoupení, zaplatit úplatky. Ignác se toho děsí. Celý list je vlastně jediná naléhavá prosba: Nezachraňujte mě!

Křesťané z Říma Ignáce zřejmě osobně neznali – na rozdíl od obcí v Malé Asii, které za ním posílaly delegace. Ignác jim proto píše z dálky (ze Smyrny, kde se zastavil a kde napsal čtyři ze svých sedmi listů), dřív než dorazí.

Dopis byl napsán pravděpodobně mezi lety 107–117 n. l., za vlády císaře Trajána.

Takže když teď budeme číst list, představte si Ignáce, jak diktuje tato slova někde ve Smyrně, s vědomím, že jeho adresáti jsou jediní lidé na světě, kteří ho mohou zastavit – a on je prosí, aby to neudělali.

NÁSLEDUJE SAMOTNÝ PŘEKLAD DOPISU

Ignatios – Římanům

Ignác, zvaný též Theoforos, církvi, která došla milosrdenství skrze vznešenost Nejvyššího Otce a Ježíše Krista, jeho jediného Syna. Píši církvi milované a osvícené vůlí Toho, který chtěl vše, co existuje, aby bylo podle lásky Ježíše Krista, našeho Boha.¹V úvodu Ignác dvakrát nazývá Ježíše „naším Bohem“ (Iēsou Christou tou theou hēmōn). To je jedno z nejjasnějších vyznání Ježíšova božství v rané literatuře.

Církvi, předsedající v římském kraji, která je hodná Boha, hodná cti, hodná blahořečení, hodná chvály, hodná úspěchu, hodná čistoty a předsedající lásce, nesoucí jméno Krista, nesoucí jméno Otce, kterou i zdravím ve jménu Ježíše Krista, Syna Otcova

Těm, kteří jsou tělesně i duchovně sjednoceni v každém jeho přikázání, nerozděleně naplněni Boží milostí a očištěni od jakéholiv nátěru, přeji v Ježíši Kristu, našem Bohu, hojnost čisté radosti.

Kapitola 1

1. Když jsem se modlil k Bohu, bylo mi dopřáno, že jsem mohl spatřit vaše vznešené tváře – a vyprošoval jsem si ještě více. Jako spoutaný v Kristu Ježíši totiž doufám, že vás pozdravím – jestliže bude Boží vůlí, abych byl uznán hodným dojít až do konce.
2. Začátek se vyvíjí slibně – kéž jen dosáhnu milosti a bez překážky přijmu svůj úděl. Bojím se však vaší lásky, aby mi neukřivdila. Pro vás je totiž snadné udělat, co si zaumíníte, ale pro mě je těžké dosáhnout Boha, pokud mě ušetříte.

Kapitola 2

1. Nechci totiž, abyste se líbili lidem. Chci, abyste se líbili Bohu – což ostatně i děláte. Já už nikdy nebudu mít lepší příležitost dosáhnout Boha. A vy? Nemůžete vykonat lepší dílo, než když budete mlčet. Budete-li o mně mlčet, stanu se Božím slovem. Pokud si však zamilujete mé tělo, budu zase jen pouhý hlas.²Slovo (logos) – Ignác tím říká: Když zemřu jako mučedník, můj život dostane smysl, stane se srozumitelnou zprávou o Bohu. Hlas (fóné): Je jen pomíjivý zvuk, křik, fyzický projev. Pokud ho Římané zachrání a on zůstane naživu, bude jen dalším kazatelem, který „dělá hluk“, ale jeho svědectví nebude zpečetěno krví. Ignác nechce být jen „zvukem“, chce být „obsahem“.
2. Nepřejte mi nic víc, než abych se stal úlitbou pro Boha, dokud je oltář nachystán.³Ignác používá termín pro úlitbu (libaci). V antice se při oběti nelila jen krev zvířat, ale na oltář se vylévalo i víno jako dar božstvu. Ignác vidí římskou arénu jako oltář (thysiastérion). On sám je tím vínem, které má být do poslední kapky vylito. Nechce být zachráněn (vrácen do láhve). V lásce se spojte v jeden chór a zpívejte Otci v Kristu Ježíši o tom, že Bůh uznal biskupa ze Sýrie za hodného, aby se dostal na Západ poté, co si ho povolal z Východu.

Je krásné zapadnout světu a jako slunce vzejít v Bohu.⁴Ignác si hraje se světovými stranami. Přichází z Východu (anatolí – což znamená i „východ slunce“). Jde na Západ (dysis – což znamená i „západ slunce“). V poslední větě metaforu uzavírá: „Je krásné zapadnout (dýnai – jako slunce) světu a jako slunce vzejít v Bohu (anateiló – jako slunce).“ Smrt v aréně není konec (tma), je to jen západ slunce, po kterém následuje nový úsvit v Bohu.

Kapitola 3

1. Nikdy jste nikomu nezáviděli, naopak jste jiné poučovali.⁵Ignác začíná zvláštní větou: „Nikdy jste nikomu nezáviděli.“ Sloveso baskainō znamená „závidět“, ale také „uhranout pohledem“. V kontextu mučednictví tím pravděpodobně myslí: Římané nikdy nikomu nepřáli nic zlého, ani „nezáviděli“ mučedníkům jejich korunu tím, že by je odrazovali. Naopak, povzbuzovali je (učili je vytrvalosti). Ignác teď říká: „Teď to ukažte na mně. Učte mě vytrvalosti tím, že mě necháte zemřít.“ Já však chci, aby se nyní potvrdilo i to, co sami přikazujete, když učíte druhé.
2. Jen mi vyprošujte sílu vnitřní i vnější, abych nejen mluvil, ale měl i vůli; abych se křesťanem nejen nazýval, ale abych jím skutečně byl. Když jím totiž budu shledán, mohu se ním i nazývat. Tehdy budu věrný, až zmizím z očí světa.⁶Nazývat se vs. Být (legesthai vs. einai). Toto je Ignácovo celoživotní téma. Jméno „křesťan“ nestačí. Člověk musí být „shledán“ (eurethō) křesťanem v okamžiku zkoušky. Ignác říká krásný paradox: „Tehdy budu věrný, až zmizím z očí světa.“ Pro Ignáce je skutečná existence ta neviditelná, ta v Bohu. Dokud je vidět fyzicky, je jen poloviční.
3. Nic, co je jen viditelné, není dobré. Vždyť náš Bůh Ježíš Kristus se dává poznat mnohem jasněji, nyní když je v Otci. Křesťanství totiž není dílem přesvědčování. Je dílem velikosti, kterou prokazuje právě tehdy, když je světem nenáviděno.⁷Víru nešíříme debatami, rétorikou nebo marketingem (peismonē). Křesťanství se šíří „velikostí“ – což je pro něj projev Boží moci v utrpení. Když svět křesťany nenávidí a zabíjí, tehdy nejvíce září Boží velikost.

Kapitola 4

1. Píšu všem církvím a všem dávám na vědomí: Za Boha umírám dobrovolně, pokud mi v tom vy sami nezabráníte. Prosím vás, neprojevujte mi nevhodnou přízeň.⁸Akairós, tj. „v nevhodný čas“. Ignác říká Římanům: To, co vy považujete za laskavost (zachránit mi život), je pro mě katastrofa. Je to špatně načasovaná pomoc, která mi zkazí celou věčnost. Nechte mě, ať jsem potravou šelem, skrze něž mohu dosáhnout Boha. Jsem Božím obilím a budu umlet zuby šelem, abych se stal čistým Kristovým chlebem.
2. Raději ty šelmy povzbuďte, aby se mi staly hrobem a nenechaly z mého těla nic. Nechci být nikomu na obtíž až umřu. Tehdy budu opravdu učedníkem Ježíše Krista – až svět nespatří ani mé tělo. Proste za mě Krista, abych se skrze tyto nástroje stal obětí.
3. Nepřikazuji vám jako Petr a Pavel.⁹Ignác zmiňuje Petra a Pavla, který podle tradice v Římě působili a zemřeli v něm mučednickou smrtí. Ignác jako biskup z Antiochie (kde Petr také působil) se před římskou obcí sklání. Cítí se jako „odsouzenec“ (katakritos), zatímco oni byli svobodní apoštolové. Oni byli apoštolové, já jsem odsouzenec. Oni byli svobodní, já jsem až doteď otrok. Ale až budu trpět, stanu se osvobozencem Ježíše Krista a vstanu v něm svobodný.¹⁰Osvobozenec (apeleutheros) je právnický termín. V římském právu byl apeleutheros otrok, kterého pán formálně propustil na svobodu. Ignác se cítí jako otrok hříchu a světa. Teprve smrt (mučednictví) bude momentem, kdy mu Kristus podepíše propouštěcí listinu a on se stane plnoprávným občanem nebe. Teď, když jsem spoután, se učím po ničem nedychtit.

Kapitola 5

1. Od Sýrie až do Říma bojuji se šelmami. Na zemi i na moři, v noci i ve dne jsem spoután s deseti levharty – to jest s vojenským oddílem. Když se jim prokazuje dobro, jsou ještě horší. Jejich křivdami se stávám lepším učedníkem, ale tím ještě nejsem ospravedlněn.
2. Kéž bych už měl užitek¹¹Sloveso onaimén znamená „mít zisk“, „těžit z něčeho“. Ignác se na lvy dívá pragmaticky: jsou to nástroje jeho spásy. z těch šelem, které jsou pro mě připraveny. Modlím se, aby ke mně byly pohotové. Budu je lákat, aby mě rychle pozřely, ne jako u některých, kterých se ze strachu ani nedotkly. A kdyby se jim nechtělo, sám je donutím. ¹²Ignác naráží na případy, kdy šelmy v aréně odmítly křesťany napadnout (což diváci brali často jako zázrak). Ignác o zázrak nestojí. Říká: „Když nebudou chtít, tak je vyprovokuju.“
3. Mějte se mnou strpení. Já vím, co mi prospívá. Teprve teď začínám být učedníkem. Ať mi nic viditelného ani neviditelného nezávidí a nepostaví se mi do cesty, abych dosáhl Ježíše Krista.¹³Znovu motiv závisti. Ignác se bojí, že mu „viditelné věci“ (svět, lidé) nebo „neviditelné“ (démoni) budou závidět jeho korunu a zkusí ho svést z cesty utrpení. Oheň a kříž, tlupy šelem, sekání, řezání, drcení kostí, trhání údů, rozemletí celého těla i zlá muka ďáblova – ať to všechno na mě přijde, jen abych dosáhl Ježíše Krista.

Kapitola 6

1. Všechny radosti světa¹⁴V tomto místě se používají dvě varianty, které jsou vizuálně podobné a mohli vzniknout písařskou chybou: ΠΕΡΑΤΑ (PERATA — končiny), ΤΕΡΠΝΑ (TERPNA – radosti). a království tohoto věku mi nijak neprospějí. Je pro mě lepší zemřít pro Krista Ježíše, než kralovat nad celou zemí. Hledám Toho, který za nás zemřel. Chci Toho, který kvůli nám vstal z mrtvých. Už na mě doléhají bolesti mého porodu.
2. Mějte se mnou strpení, bratři.¹⁵Žít = být sežrán v aréně a narodit se pro Boha. Zemřít = zůstat naživu v tomto světě (protože pro Ignáce je život bez Krista jen přežívání). Pro Ignáce je pozemská existence „smrtí“ a mučednictví „životem“.Nebraňte mi žít, nechtějte, abych zemřel! Toho, kdo chce patřit Bohu, nevydávejte světu a nesvádějte ho hmotnými věcmi. Nechte mě přijmout čisté světlo. Až tam dojdu, stanu se skutečným člověkem.¹⁶Ignác věří, že člověk není „hotový“, dokud není v plném společenství s Bohem. Dokud žije na zemi, je jen stínem nebo zárodkem. Teprve až spatří „čisté světlo“ (katharon phōs), dosáhne plné lidské důstojnosti.
3. Dovolte mi být napodobitelem utrpení mého Boha. Kdo má v sobě Boha, ať pochopí, po čem toužím. Ať má se mnou soucit, protože ví, co mě svírá.¹⁷Ignác věří, že pouze ten, v kom přebývá Kristus, může pochopit někoho, kdo tak šíleně touží po smrti pro něj. Pro „světského“ člověka je Ignác blázen. Pro toho, kdo má v sobě Boha, je to logické.

Kapitola 7

1. Vládce tohoto věku mě chce uchvátit a zničit mé odhodlání patřit Bohu. Ať mu nikdo z vás, kdo u toho budete, nepomáhá. Postavte se na mou stranu – to znamená na stranu Boží. Nemějte plná ústa Ježíše Krista, zatímco vaše srdce dychtí po světě.¹⁸Velmi ostré napomenutí. Ignác varuje před pokrytectvím: Je absurdní vyznávat Krista (který se vzdal světa) a zároveň chtít zachránit Ignácův život pro tento svět.
2. Ať ve vás nepřebývá závist. A kdybych vás po svém příchodu sám prosil o opak, neposlouchejte mě. Věřte raději tomu, co vám teď píšu. Píši vám sice živý, ale toužím zemřít. Má pozemská touha je ukřižována a už ve mně nehoří oheň, který by miloval hmotu. Je ve mně jen živá voda, která mi uvnitř tiše říká: „Pojď k Otci.“
3. Netěší mě pomíjivá potrava ani rozkoše tohoto života. Chci Boží chléb, kterým je tělo Ježíše Krista z Davidova rodu, a jako nápoj chci jeho krev, která je nepomíjející láskou.

Kapitola 8

1. Už nechci žít podle lidských způsobů. Budete-li chtít, stane se tak.¹⁹Thelēsate, hina thelēthēte. Ignác zde vytváří krásnou slovní hříčku na sloveso thelō (chtít/toužit). Říká: „Splňte mi mé přání (smrt), a Bůh splní vaše přání (spásu).“ Je to princip reciprocity: Pokud Římané vyhoví Boží vůli u Ignáce, Bůh vyhoví jim.Chtějte to, abyste i vy byli chtěni Bohem.
2. V několika řádcích vás o to prosím – věřte mi. Ježíš Kristus vám zjeví, že mluvím pravdu. On je ta ústa, která nelžou a kterými Otec pravdivě promluvil.²⁰Krásný christologický titul. Ježíš je „Boží ústa“. Ignác tím říká: „Možná si myslíte, že blázním a chci se zabít. Ale až se setkáte s Kristem, potvrdí vám, že tato má touha byla od Něho.“
3. Modlete se za mě, abych dosáhl cíle. Nepíšu vám podle těla, ale podle Božího smýšlení. Pokud podstoupím utrpení, projevili jste mi lásku. Pokud budu vyřazen, projevili jste mi nenávist. ²¹Sloveso apodokimazō znamená „zavrhnout“, „neschválit“ nebo „vyřadit jako zmetek“ (používá se u stavebních kamenů, viz Žalm 118 – kámen, který stavitelé zavrhli). Ignác jinými slovy říká: Pokud mě zachráníte, Bůh mě vyřadí ze seznamu mučedníků. A to by byl od vás projev nenávisti, ne lásky, protože byste mě připravili o to nejcennější.

Kapitola 9

1. Pamatujte ve svých modlitbách na církev v Sýrii, která má místo mě za pastýře Boha. Biskupem jí bude jedině Ježíš Kristus – a vaše láska.²²Ignác zde používá silnou eklesiologii. Když chybí lidský biskup (on sám jde na smrt), církev nezaniká. Jejím biskupem (episkopesei – bude na ni dohlížet) se stává přímo Ježíš Kristus.
2. Stydím se totiž nazývat jedním z nich, neboť toho nejsem hoden. Jsem z nich poslední a jsem jako nedochůdče.²³Ektrōma – potrat, nedochůdče, předčasně narozený. Dostalo se mi však milosrdenství, abych něčím byl, pokud dosáhnu Boha.
3. Zdraví vás můj duch i láska církví, které mě přijaly ve jménu Ježíše Krista, a ne jako pouhého pocestného. Vždyť i ty církve, které neležely přímo na mé cestě, mě doprovázely od města k městu.

Kapitola 10

1. Toto vám píši ze Smyrny prostřednictvím Efezských, kteří jsou hodni chvály. Je zde se mnou, spolu s mnoha dalšími, i Krokos²⁴Ignác zmiňuje jistého Krokose. Toto jméno se objevuje i v jiných listech (např. v listu Efezským 2,1). Ignác k němu chová hlubokou osobní náklonnost. – jméno drahé mému srdci.
2. Věřím, že o těch, kteří mě předešli ze Sýrie do Říma k Boží slávě, už víte. Oznamte jim, že jsem blízko. Všichni jsou totiž hodni Boha i vás a sluší se, abyste je ve všem podpořili. ²⁵Ignác nebyl jediný vězeň. Z listu vyplývá, že skupina syrských křesťanů už do Říma dorazila před ním. Ignác posílá vzkaz: „Řekněte jim, že už jdu.“
3. Toto vám píši devátý den před zářijovými Kalendami.²⁶V římském kalendáři se počítalo zpětně od prvního dne následujícího měsíce (Kalend). Zářijové Kalendy = 1. září. Devátý den předtím (včetně 1. září) vychází na 24. srpna. To nám dává unikátní časový bod. Buďte silní až do konce v trpělivosti Ježíše Krista.

Přeložil Peter Kolenčík, 2026

• 1
  V úvodu Ignác dvakrát nazývá Ježíše „naším Bohem“ (Iēsou Christou tou theou hēmōn). To je jedno z nejjasnějších vyznání Ježíšova božství v rané literatuře.
• 2
  Slovo (logos) – Ignác tím říká: Když zemřu jako mučedník, můj život dostane smysl, stane se srozumitelnou zprávou o Bohu. Hlas (fóné): Je jen pomíjivý zvuk, křik, fyzický projev. Pokud ho Římané zachrání a on zůstane naživu, bude jen dalším kazatelem, který „dělá hluk“, ale jeho svědectví nebude zpečetěno krví. Ignác nechce být jen „zvukem“, chce být „obsahem“.
• 3
  Ignác používá termín pro úlitbu (libaci). V antice se při oběti nelila jen krev zvířat, ale na oltář se vylévalo i víno jako dar božstvu. Ignác vidí římskou arénu jako oltář (thysiastérion). On sám je tím vínem, které má být do poslední kapky vylito. Nechce být zachráněn (vrácen do láhve).
• 4
  Ignác si hraje se světovými stranami. Přichází z Východu (anatolí – což znamená i „východ slunce“). Jde na Západ (dysis – což znamená i „západ slunce“). V poslední větě metaforu uzavírá: „Je krásné zapadnout (dýnai – jako slunce) světu a jako slunce vzejít v Bohu (anateiló – jako slunce).“ Smrt v aréně není konec (tma), je to jen západ slunce, po kterém následuje nový úsvit v Bohu.
• 5
  Ignác začíná zvláštní větou: „Nikdy jste nikomu nezáviděli.“ Sloveso baskainō znamená „závidět“, ale také „uhranout pohledem“. V kontextu mučednictví tím pravděpodobně myslí: Římané nikdy nikomu nepřáli nic zlého, ani „nezáviděli“ mučedníkům jejich korunu tím, že by je odrazovali. Naopak, povzbuzovali je (učili je vytrvalosti). Ignác teď říká: „Teď to ukažte na mně. Učte mě vytrvalosti tím, že mě necháte zemřít.“
• 6
  Nazývat se vs. Být (legesthai vs. einai). Toto je Ignácovo celoživotní téma. Jméno „křesťan“ nestačí. Člověk musí být „shledán“ (eurethō) křesťanem v okamžiku zkoušky. Ignác říká krásný paradox: „Tehdy budu věrný, až zmizím z očí světa.“ Pro Ignáce je skutečná existence ta neviditelná, ta v Bohu. Dokud je vidět fyzicky, je jen poloviční.
• 7
  Víru nešíříme debatami, rétorikou nebo marketingem (peismonē). Křesťanství se šíří „velikostí“ – což je pro něj projev Boží moci v utrpení. Když svět křesťany nenávidí a zabíjí, tehdy nejvíce září Boží velikost.
• 8
  Akairós, tj. „v nevhodný čas“. Ignác říká Římanům: To, co vy považujete za laskavost (zachránit mi život), je pro mě katastrofa. Je to špatně načasovaná pomoc, která mi zkazí celou věčnost.
• 9
  Ignác zmiňuje Petra a Pavla, který podle tradice v Římě působili a zemřeli v něm mučednickou smrtí. Ignác jako biskup z Antiochie (kde Petr také působil) se před římskou obcí sklání. Cítí se jako „odsouzenec“ (katakritos), zatímco oni byli svobodní apoštolové.
• 10
  Osvobozenec (apeleutheros) je právnický termín. V římském právu byl apeleutheros otrok, kterého pán formálně propustil na svobodu. Ignác se cítí jako otrok hříchu a světa. Teprve smrt (mučednictví) bude momentem, kdy mu Kristus podepíše propouštěcí listinu a on se stane plnoprávným občanem nebe.
• 11
  Sloveso onaimén znamená „mít zisk“, „těžit z něčeho“. Ignác se na lvy dívá pragmaticky: jsou to nástroje jeho spásy.
• 12
  Ignác naráží na případy, kdy šelmy v aréně odmítly křesťany napadnout (což diváci brali často jako zázrak). Ignác o zázrak nestojí. Říká: „Když nebudou chtít, tak je vyprovokuju.“
• 13
  Znovu motiv závisti. Ignác se bojí, že mu „viditelné věci“ (svět, lidé) nebo „neviditelné“ (démoni) budou závidět jeho korunu a zkusí ho svést z cesty utrpení.
• 14
  V tomto místě se používají dvě varianty, které jsou vizuálně podobné a mohli vzniknout písařskou chybou: ΠΕΡΑΤΑ (PERATA — končiny), ΤΕΡΠΝΑ (TERPNA – radosti).
• 15
  Žít = být sežrán v aréně a narodit se pro Boha. Zemřít = zůstat naživu v tomto světě (protože pro Ignáce je život bez Krista jen přežívání). Pro Ignáce je pozemská existence „smrtí“ a mučednictví „životem“.
• 16
  Ignác věří, že člověk není „hotový“, dokud není v plném společenství s Bohem. Dokud žije na zemi, je jen stínem nebo zárodkem. Teprve až spatří „čisté světlo“ (katharon phōs), dosáhne plné lidské důstojnosti.
• 17
  Ignác věří, že pouze ten, v kom přebývá Kristus, může pochopit někoho, kdo tak šíleně touží po smrti pro něj. Pro „světského“ člověka je Ignác blázen. Pro toho, kdo má v sobě Boha, je to logické.
• 18
  Velmi ostré napomenutí. Ignác varuje před pokrytectvím: Je absurdní vyznávat Krista (který se vzdal světa) a zároveň chtít zachránit Ignácův život pro tento svět.
• 19
  Thelēsate, hina thelēthēte. Ignác zde vytváří krásnou slovní hříčku na sloveso thelō (chtít/toužit). Říká: „Splňte mi mé přání (smrt), a Bůh splní vaše přání (spásu).“ Je to princip reciprocity: Pokud Římané vyhoví Boží vůli u Ignáce, Bůh vyhoví jim.
• 20
  Krásný christologický titul. Ježíš je „Boží ústa“. Ignác tím říká: „Možná si myslíte, že blázním a chci se zabít. Ale až se setkáte s Kristem, potvrdí vám, že tato má touha byla od Něho.“
• 21
  Sloveso apodokimazō znamená „zavrhnout“, „neschválit“ nebo „vyřadit jako zmetek“ (používá se u stavebních kamenů, viz Žalm 118 – kámen, který stavitelé zavrhli). Ignác jinými slovy říká: Pokud mě zachráníte, Bůh mě vyřadí ze seznamu mučedníků. A to by byl od vás projev nenávisti, ne lásky, protože byste mě připravili o to nejcennější.
• 22
  Ignác zde používá silnou eklesiologii. Když chybí lidský biskup (on sám jde na smrt), církev nezaniká. Jejím biskupem (episkopesei – bude na ni dohlížet) se stává přímo Ježíš Kristus.
• 23
  Ektrōma – potrat, nedochůdče, předčasně narozený.
• 24
  Ignác zmiňuje jistého Krokose. Toto jméno se objevuje i v jiných listech (např. v listu Efezským 2,1). Ignác k němu chová hlubokou osobní náklonnost.
• 25
  Ignác nebyl jediný vězeň. Z listu vyplývá, že skupina syrských křesťanů už do Říma dorazila před ním. Ignác posílá vzkaz: „Řekněte jim, že už jdu.“
• 26
  V římském kalendáři se počítalo zpětně od prvního dne následujícího měsíce (Kalend). Zářijové Kalendy = 1. září. Devátý den předtím (včetně 1. září) vychází na 24. srpna. To nám dává unikátní časový bod.