Nový český překlad dopisu sv. Ignáce z Antiochie křesťanům ve Smyrně. Překlad z řečtiny s ohledem na přirozenost a srozumitelnost v současné češtině.

Historický kontext

Lokalita

• Smyrna (řecky Σμύρνα) leží na místě dnešního tureckého města İzmir, třetího největšího města v Turecku.
• Město se rozkládalo na pobřeží Egejského moře u hlubokého zálivu, který tvořil přirozený přístav – jeden z nejlepších v celé římské Asii.
• Smyrna ležela na křižovatce námořních i pozemních obchodních cest. Kdo obchodoval mezi Římem a vnitrozemím Malé Asie, procházel tudy. Bylo to bohaté, sebevědomé město, hrdé na svou loajalitu vůči Římu.

Obyvatelé

• Smyrna byla kosmopolitní město se silnou řeckou kulturní tradicí, početnou židovskou obcí a aktivními římskými kulty – mimo jiné kultem císaře, který zde měl jeden ze svých nejstarších chrámů v celé Asii.
• Obyvatelé byli proslulí vzdělaností a hrdostí na své město. Smyrna soupeřila s Efezem a Pergamonem o titul „první město Asie“.
• Křesťanská obec zde byla zřejmě živá a organizovaná – v čele stál biskup Polykarp, jedna z nejvýznamnějších postav rané církve, Ignácův osobní přítel.

Náboženský kontext

• Ve městě kvetl kult bohyně Kybély, Dionýsa i císařský kult. Smyrna byla jedním z prvních míst, kde byl císař Augustus uctíván jako božstvo – křesťané, kteří to odmítali, žili v trvalém napětí s okolní společností.
• Silná židovská obec zde byla vůči křesťanům nepřátelská – Zjevení Janovo ji dokonce označuje jako „synagogu satanovu“ (Zj 2,9). To vysvětluje, proč bylo pro smyrské křesťany důležité jasně vymezit křesťanskou identitu vůči judaismu.

Proč jim Ignác píše?

Ignác tento list nepíše přímo ze Smyrny, ale až z Troady (přístavního města ležícího severněji), kam se jeho eskorta přesunula. Ve Smyrně předtím strávil nějaký čas, místní obec ho přijala, podporovala a Polykarp mu byl osobně nablízku. Dopis Smyrňanům je tedy ze všech Ignácových listů nejosobnější – píše lidem, které právě opustil, kteří ho viděli na vlastní oči a se kterými se rozloučil.

Zároveň je teologicky nejostřejší: varuje před doketismem, bludným učením, které tvrdilo, že Ježíš měl tělo jen zdánlivě. Pro Ignáce mířícího na smrt to není akademický spor – pokud Kristus netrpěl doopravdy, pak ani jeho vlastní mučednictví nemá smysl. S tímto odmítáním tělesnosti úzce souvisí i Ignácova obhajoba eucharistie: výslovně varuje před těmi, kdo se jí straní, protože nechtějí vyznat, „že eucharistie je tělo našeho Spasitele Ježíše Krista“ (kap. 7).

Z historického hlediska je tento list navíc hodně zajímavý: v 8. kapitole Ignác zdůrazňuje, že tam, kde je biskup, má být i obec, a dodává: „kde je Kristus Ježíš, tam je všeobecná (katolická) církev“ (katholiké ekklésia). Je to vůbec první dochované použití termínu „katolická,“ tedy všeobecná/univerzální církev v dějinách křesťanské literatury.

Co z města zbylo dnes?

İzmir je dnes moderní milionové město a po staré Smyrně toho mnoho nezbylo – velká část antického města leží pod současnou zástavbou nebo byla zničena požárem v roce 1922. Přesto lze navštívit zbytky římského agory (tržiště) přímo v centru města s dochovanými sloupořadími a bazilikou. Na kopci Pagos (dnes Kadifekale) se tyčí zbytky byzantské pevnosti postavené na místě staršího helénistického hradiště – právě odtud se prý otevíral výhled, který starověcí autoři označovali za jeden z nejkrásnějších v celé Asii.

Slavný rodák

Pro zajímavost: ze Smyrny pocházel řecký básník Homér – alespoň podle jedné z mnoha antických tradic, které si různá města nárokovala jako jeho rodiště. Ať už je to pravda či nikoli, Smyrňané na to byli patřičně hrdí. Město tedy od pradávna spojovalo obchod s kulturními ambicemi. Když teď budeme číst Ignácův list, představme si obec žijící ve stínu císařských chrámů, v sousedství nepřátelské synagogy, pod vedením biskupa Polykarpa – a uprostřed toho všeho přijímající na návštěvu spoutaného starce mířícího na smrt do Říma.

NÁSLEDUJE SAMOTNÝ PŘEKLAD DOPISU

Ignatios – Smyrenským

Ignác, zvaný též Theoforos, církvi Boha Otce a milovaného Ježíše Krista; církvi, která byla milosrdně obdařena každým darem, naplněna vírou i láskou a které nechybí žádná milost; té, která je převelice bohulibá a je nositelkou svatosti. Té, která je ve Smyrně v Asii, přeji v bezúhonném duchu a Božím slově hojnost radosti.

Kapitola 1

1. Oslavuji Ježíše Krista, Boha, který vás obdařil takovou moudrostí. Poznal jsem totiž, že jste dokonale zakotveni v neochvějné víře, jako byste byli tělem i duchem přibiti na kříž Pána Ježíše Krista, a že jste upevněni v lásce skrze Kristovu krev. Jste naplněni jistotou o našem Pánu: že skutečně pochází z rodu Davidova podle těla, že je Synem Božím podle vůle a moci Boží, že se skutečně narodil z Panny, byl pokřtěn Janem, aby jím byla naplněna veškerá spravedlnost.
2. A že byl za nás v době Pontia Piláta a tetrarchy Heroda skutečně v těle přibit na kříž. Z tohoto plodu – totiž z jeho Bohem blahořečeného utrpení – pocházíme my. To vše proto, aby skrze své vzkříšení navěky vztyčil zástavu pro své svaté a věrné, ať už z řad Židů či pohanů, v jednom těle své církve.

Kapitola 2

1. To všechno vytrpěl pro nás, abychom byli spaseni. A trpěl skutečně, stejně jako skutečně vzkřísil sám sebe. Není to tak, jak říkají někteří nevěřící, že trpěl jen zdánlivě – to oni sami jsou jen zdáním! A jak smýšlejí, tak se jim i stane: skončí jako nehmotné přízraky a démoni.¹Ignác zde používá drsnou slovní hříčku. Ti, kteří dělají z Ježíše jen „přelud“ (to dokein), tj. dokétisti, se sami stanou nereálnými, prázdnými bytostmi.

Kapitola 3

1. Já totiž vím a věřím, že i po vzkříšení byl v těle.
2. A když přišel k těm, kteří byli s Petrem, řekl jim: „Vezměte, dotkněte se mě a vizte, že nejsem bez těla jako duch.“²V řečtině je daimonion asómaton (nehmotný démon/duch). Ignác zdůrazňuje, že vzkříšený Ježíš není duch, ale má hmatatelné tělo. A hned se ho dotkli a uvěřili, pevně se držíce jeho těla i jeho ducha. Proto také pohrdli smrtí a ukázali se silnější než smrt.
3. Po vzkříšení s nimi jedl a pil jako bytost z masa a kostí, ačkoliv byl duchovně sjednocen s Otcem.

Kapitola 4

1. Toto vám kladu na srdce, milovaní, i když vím, že vy sami to tak vnímáte. Chci vás však uchránit před těmi šelmami v lidské podobě.³Ignác nebere heretiky na lehkou váhu. Označení „zvířata s lidskou tváří“ je velmi ostré. Varuje před stykem s nimi, protože jejich učení (že Ježíš neměl tělo) je pro víru nakažlivé. Ty nejenže nesmíte přijímat, ale pokud je to možné, ani se s nimi setkávat. Jen se za ně modlete – ač je to těžké – zda by snad nečinili pokání. Moc k tomu má však jedině Ježíš Kristus, náš pravý život.
2. Neboť jestliže tyto věci vykonal náš Pán jen zdánlivě, pak jsem i já spoután jen zdánlivě. Proč jsem se tedy vydal vstříc smrti, ohni, meči a šelmám?⁴Zde Ignác používá logiku „všechno nebo nic“. Pokud bylo Ježíšovo utrpení jen „jako“, pak i Ignácovo utrpení v řetězech je zbytečné divadlo. Ale protože Ignác cítí bolest a jde na smrt doopravdy, musí být skutečné i Kristovo utrpení, které mu dává smysl. Kdo je blízko meče, je blízko Bohu; kdo je mezi šelmami, je s Bohem.⁵Blízko meče – blízko Bohu. Toto je jedna z nejsilnějších vět rané církve: „engys machairas engys theou“. Znamená to, že v momentě největšího ohrožení života je křesťan nejblíže svému Pánu. To vše jen ve jménu Ježíše Krista. Všechno snáším, abych trpěl spolu s ním, a posiluje mě Ten, který se stal dokonalým člověkem.⁶Na konci Ignác nazývá Ježíše „dokonalým člověkem“. To je namířeno přímo proti těm, kdo tvrdili, že Ježíš byl jen duch. Ignác říká: „Ne, on je Bůh, který se stal úplným, skutečným člověkem, a proto mi rozumí.“

Kapitola 5

1. Někteří ho z neznalosti popírají – nebo spíše: oni byli popřeni jím. Jsou to obhájci smrti, nikoli pravdy. Nepřesvědčila je proroctví, ani Mojžíšův zákon, a dodnes ani evangelium, ba ani utrpení každého z nás.
2. Vždyť o nás smýšlejí stejně. K čemu mi je, když mě někdo chválí, ale rouhá se mému Pánu tím, že nevyznává, že měl lidské tělo? Kdo tvrdí, že Ježíš neměl tělo, je sám jenom chodící mrtvolou.⁷Toto je nepřeložitelná slovní hříčka, proto přeloženo volněji, popisně. Ignác vyžaduje vyznat, že Ježíš je sarkoforos (doslova „masonosný“, ten, kdo nese maso/tělo). Kdo to popírá, je podle něj nekroforos (nosič mrtvoly). Pointa: Kdo tvrdí, že Ježíš neměl živé tělo, je sám duchovně mrtvý, je to chodící hrob.
3. Jejich jména, protože jsou nevěřící, jsem se rozhodl nezapisovat. Kéž se obrátí a vyznají Kristovo utrpení, které je naším vzkříšením.

Kapitola 6

1. Ať se nikdo nemýlí: ani nebeské bytosti, ani sláva andělů, ani vládcové, viditelní i neviditelní – neuvěří-li v krev Kristovu, jsou odsouzeni. Proto ať nikomu jeho postavení nestoupne do hlavy, neboť víra a láska jsou vším – nad ně není nic přednějšího.
2. Dobře si všímejte těch, kdo mají odlišné názory na milost Ježíše Krista, která k nám přišla – jak jsou v rozporu s Božím smýšlením!⁸Toto je jeden z nejsilnějších momentů listu. Ignác říká: Podívejte se na ty heretiky. Protože nevěří, že spása přišla skrze hmotné tělo a krev (Ježíše), pohrdají i hmotnými potřebami lidí. Heretici se dle Ignáce starali jen o „duchovní“ věci a ignorovali vdovy a hladové. Ignác tvrdí, že pravá víra v tělesného Krista vede k péči o těla bližních.Nezáleží jim na lásce, ani na vdovách, ani na sirotcích, ani na sužovaných, na vězních či propuštěných, na hladových či žíznivých.

Kapitola 7

1. Vyhýbají se eucharistii a modlitbě, protože nevyznávají, že eucharistie je tělem našeho Spasitele Ježíše Krista – tím tělem, které trpělo za naše hříchy a které Otec ve své dobrotě vzkřísil. Ti tedy, kdo odporují tomuto Božímu daru, hynou ve svých hádkách. Bylo by pro ně lépe, kdyby slavili hody lásky, aby i oni vstali z mrtvých.⁹Ignácova formulace, že eucharistie je „tělem našeho Spasitele, které trpělo za naše hříchy“, je jedním z nejstarších dokladů eucharistické teologie vůbec. Ignác ji používá jako přímý antidonketistický argument: kdo nevěří ve skutečnost Kristova těla, nemůže přijímat eucharistii – a kdo nepřijímá eucharistii, prozrazuje tím svůj blud. Výraz „hody lásky“ (řecky agapé) označuje raněkřesťanské společné stolování, které bylo v Ignácově době ještě úzce provázáno s eucharistií, ale postupně se od ní oddělilo. Jak přesně rozumět Ignácově eucharistické řeči, zůstává dodnes otázkou v různých tradicích – ať už katolické, pravoslavné nebo protestantské. Jisté je, že pro Ignáce eucharistie a víra v tělesného Krista tvoří neoddělitelný celek. Křesťanské tradice se v chápání eucharistie zásadně liší. Katolíci věří v takzvanou transsubstanciaci: chléb a víno se při konsekraci skutečně proměňují v tělo a krev Kristovu, přičemž jejich vnější podoba (způsoby) zůstává nezměněna. Pravoslavní sdílejí víru ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii, ale záměrně se vyhýbají scholastickému vysvětlení „jak“ k tomu dochází – hovoří o proměně (řecky metabolé), ale považují ji za božské tajemství nepřístupné racionálnímu rozboru. Z protestantských tradic jsou nejblíže katolickému pojetí luteráni: Luther zastával nauku o takzvané konsubstanciaci (tento termín sám odmítal, ale bývá tak označována) – Kristus je skutečně přítomen „v, s a pod“ chlebem a vínem, které však zůstávají chlebem a vínem. Reformátor Zwingli naproti tomu učil, že eucharistie je čistě symbolická památka – Kristus není přítomen tělesně, ale duchovně v mysli věřícího. Kalvín zaujal střední pozici: Kristus je přítomen duchovně a skutečně, ale nikoliv tělesně. Většina evangelikálních a baptistických tradic se přiklání k Zwingliho symbolickému pojetí. Ignácův silně realistický text je dnes citován především zastánci reálné přítomnosti (katolíky a pravoslavnými) jako klíčový raně křesťanský argument pro jejich stanovisko. Zastánci symbolického pojetí naopak Ignáce k obhajobě svých postojů přímo nevyužívají; jeho slova spíše interpretují v protidokétistickém kontextu a argumentují, že Ignácovi šlo primárně o zdůraznění historické skutečnosti Kristova vtělení a fyzického utrpení, nikoliv o přesnou definici eucharistické proměny.
2. Je správné se takových lidí stranit a nemluvit o nich ani v soukromí, ani veřejně. Raději se držte proroků a především evangelia, v němž je nám zjeveno Utrpení a v němž je završeno Vzkříšení. Vyhýbejte se rozkolům jako počátku všeho zla.

Kapitola 8

1. Všichni následujte biskupa, jako Ježíš Kristus následuje Otce, a kněžstvo následujte jako apoštoly. Jáhny mějte v úctě jako Boží přikázání. Nikdo ať bez biskupa nečiní nic, co se týká církve. Za platnou eucharistii považujte tu, která se slaví pod vedením biskupa nebo toho, koho on pověří.
2. Kde se objeví biskup, tam ať je i lid, stejně jako kde je Ježíš Kristus, tam je všeobecná (katolická) církev.¹⁰Zde je pravděpodobně prvně doložené objevení se slova „katolická“. Mimochodem stojí za zmínku, že slovo „katolická“ v Ignácově době vůbec neoznačovalo žádnou konkrétní církev nebo konfesi – to je až mnohem pozdější vývoj. Původně znamenalo jednoduše „všeobecná“ nebo „celková“: církev, která není jen místní skupinkou, ale zahrnuje všechny věřící na celém světě. Bez biskupa není dovoleno ani křtít, ani slavit hody lásky. Ale co on uzná za dobré, to je milé i Bohu, aby vše, co děláte, bylo bezpečné a pevné.

Kapitola 9

1. Je tedy rozumné, abychom konečně vystřízlivěli a – dokud máme ještě čas – činit pokání před Bohem.¹¹Ignác používá sloveso, které doslova znamená „vystřízlivět z opilosti“. Je to metafora pro duchovní probuzení. Člověk omámený bludy nebo hříchem se musí „probrat“, dokud je čas. Je dobré znát Boha i biskupa. Kdo ctí biskupa, je ctěn Bohem; kdo jedná skrytě za zády biskupa, slouží ďáblu.
2. Nechť se vám tedy všeho dostává v hojnosti milosti, neboť jste toho hodni. Ve všem jste mi byli oporou, kéž je jí i vám Ježíš Kristus. Milovali jste mě, ať jsem byl přítomen či vzdálen. Vaší odměnou je Bůh; když pro něj všechno vytrváte, dosáhnete ho.

Kapitola 10

1. Dobře jste učinili, když jste jako Boží služebníky přijali Filóna a Rhea Agathopa,¹²Byli to Ignácovi blízcí spolupracovníci. Filon byl jáhen z Kilikie (srov. List Filadelfským 11,1) a Agathopous ho doprovázel zřejmě už ze Sýrie. Ve Smyrně se o ně místní křesťané postarali (ubytovali je, nakrmili, povzbudili), zatímco Ignác byl v řetězech pod dozorem vojáků. kteří mě následovali ve službě slova Božího. I oni děkují Pánu za vás, že jste jim všemožně poskytli úlevu. Nic z toho se vám neztratí.
2. Můj duch a má pouta, jimiž jste nepohrdli a za něž jste se nestyděli, jsou výkupným za vás.¹³Antipsychon (ἀντίψυχον). V druhé větě používá Ignác své velmi oblíbené a silné slovo: antipsychon. Doslova to znamená „život za život“ nebo „výkupné za duši“. Ignác říká: „Můj duch a mé řetězy jsou výkupným za vás.“ Je to výraz jeho hluboké lásky a pokory. Neříká tím, že on spasí jejich duše místo Krista, ale že se jim zcela dává k dispozici. Považuje svou oběť a své utrpení za něco, co přináší prospěch celé církvi ve Smyrně. Je to jeho způsob, jak říct: „Jsem váš dlužník a obětuji se za vás.“ Ani za vás se nebude stydět dokonalá naděje, Ježíš Kristus.

Kapitola 11

1. Vaše modlitba dolehla až k církvi v syrské Antiochii. Odtud vás všechny pozdravuji v těchto poutech, která jsou nejvyšší Boží poctou. Nejsem sice hoden, abych k nim patřil, neboť jsem z nich poslední, ale z Boží vůle se mi dostalo té cti – ne pro mé vlastní zásluhy, nýbrž z Boží milosti. Modlím se, aby mi byla darována v plnosti a abych díky vaší modlitbě dosáhl Boha.
2. Aby tedy vaše dílo bylo dokonalé na zemi i v nebi, sluší se k Boží poctě, aby vaše církev ustanovila Božího vyslance, který by se vydal do Sýrie a sdílel s nimi radost, že žijí v míru, že znovu nabyli své důstojnosti a že se jejich společenství navrátilo ke svému řádnému stavu.
3. Považoval jsem tedy za věc hodnou Boha poslat někoho z vás s dopisem, aby spolu s nimi oslavil Bohem darované klidné moře, které u nich nastalo, a aby věděli, že díky vaší modlitbě již dospěli do přístavu.¹⁴Ignác používá krásný námořnický termín pro jasnou oblohu a klidné moře. Po bouři pronásledování nastalo v Antiochii „klidné moře“. Jste dokonalí, proto i vaše smýšlení buď dokonalé. Těm, kdo chtějí konat dobro, je Bůh připraven pomoci.

Kapitola 12

1. Pozdravuje vás láska bratří v Troadě, odkud vám také píši skrze Burra. Toho jste ke mně vyslali spolu se svými bratry z Efezu a on mi ve všem ulehčil. Kéž by ho všichni napodobovali, neboť je vzorem Boží služby. Milost mu za všechno odplatí.
2. Pozdravuji bohulibého biskupa, vznešené kněžstvo a své spolupracovníky jáhny. Pozdravuji každého z vás osobně i všechny společně ve jménu Ježíše Krista: v jeho těle i krvi, v jeho utrpení i vzkříšení, tělesném i duchovním, v jednotě Boží i vaší. Milost vám, milosrdenství, pokoj a vytrvalost navždy.

Kapitola 13

1. Pozdravuji rodiny svých bratří s jejich manželkami a dětmi i panny, které jsou nazývány vdovami.¹⁵Tohle je zajímavý historický detail. Ukazuje to, že ve Smyrně existovala skupina žen, které žily v celibátu (panny), ale sociálně byly zařazeny do „stavu vdov“, o které se církev starala. Buďte silní v moci Otce. Pozdravuje vás Filón, který je se mnou.
2. Pozdravuji dům Tavie a přeji jí, aby byla upevněna ve víře a lásce, tělesné i duchovní. Pozdravuji Alké, jméno mně drahé,¹⁶Zajímavé je, že o 40 let později, když byl upálen biskup Polykarp, zmiňují historické prameny jistou Alké. Její bratr Nikétas a synovec Herodés se jako vlivní úředníci přímo podíleli na zatčení a popravě biskupa Polykarpa. Je možné, že to byla tato stejná žena, která zůstala věrná víře, i když její bratr křesťany pronásledoval – je to ovšem jenom hypotéza. Tato rodina tak ztělesňuje tehdejší hluboký rozpor, kdy víra v Krista rozdělovala nejbližší příbuzné na věrné následovníky a nesmířlivé pronásledovatele. i nenapodobitelného Dafna a Eutekna a všechny ostatní jménem. Buďte zdrávi v milosti Boží.

Přeložil Peter Kolenčík, 2026

• 1
  Ignác zde používá drsnou slovní hříčku. Ti, kteří dělají z Ježíše jen „přelud“ (to dokein), tj. dokétisti, se sami stanou nereálnými, prázdnými bytostmi.
• 2
  V řečtině je daimonion asómaton (nehmotný démon/duch). Ignác zdůrazňuje, že vzkříšený Ježíš není duch, ale má hmatatelné tělo.
• 3
  Ignác nebere heretiky na lehkou váhu. Označení „zvířata s lidskou tváří“ je velmi ostré. Varuje před stykem s nimi, protože jejich učení (že Ježíš neměl tělo) je pro víru nakažlivé.
• 4
  Zde Ignác používá logiku „všechno nebo nic“. Pokud bylo Ježíšovo utrpení jen „jako“, pak i Ignácovo utrpení v řetězech je zbytečné divadlo. Ale protože Ignác cítí bolest a jde na smrt doopravdy, musí být skutečné i Kristovo utrpení, které mu dává smysl.
• 5
  Blízko meče – blízko Bohu. Toto je jedna z nejsilnějších vět rané církve: „engys machairas engys theou“. Znamená to, že v momentě největšího ohrožení života je křesťan nejblíže svému Pánu.
• 6
  Na konci Ignác nazývá Ježíše „dokonalým člověkem“. To je namířeno přímo proti těm, kdo tvrdili, že Ježíš byl jen duch. Ignác říká: „Ne, on je Bůh, který se stal úplným, skutečným člověkem, a proto mi rozumí.“
• 7
  Toto je nepřeložitelná slovní hříčka, proto přeloženo volněji, popisně. Ignác vyžaduje vyznat, že Ježíš je sarkoforos (doslova „masonosný“, ten, kdo nese maso/tělo). Kdo to popírá, je podle něj nekroforos (nosič mrtvoly). Pointa: Kdo tvrdí, že Ježíš neměl živé tělo, je sám duchovně mrtvý, je to chodící hrob.
• 8
  Toto je jeden z nejsilnějších momentů listu. Ignác říká: Podívejte se na ty heretiky. Protože nevěří, že spása přišla skrze hmotné tělo a krev (Ježíše), pohrdají i hmotnými potřebami lidí. Heretici se dle Ignáce starali jen o „duchovní“ věci a ignorovali vdovy a hladové. Ignác tvrdí, že pravá víra v tělesného Krista vede k péči o těla bližních.
• 9
  Ignácova formulace, že eucharistie je „tělem našeho Spasitele, které trpělo za naše hříchy“, je jedním z nejstarších dokladů eucharistické teologie vůbec. Ignác ji používá jako přímý antidonketistický argument: kdo nevěří ve skutečnost Kristova těla, nemůže přijímat eucharistii – a kdo nepřijímá eucharistii, prozrazuje tím svůj blud. Výraz „hody lásky“ (řecky agapé) označuje raněkřesťanské společné stolování, které bylo v Ignácově době ještě úzce provázáno s eucharistií, ale postupně se od ní oddělilo. Jak přesně rozumět Ignácově eucharistické řeči, zůstává dodnes otázkou v různých tradicích – ať už katolické, pravoslavné nebo protestantské. Jisté je, že pro Ignáce eucharistie a víra v tělesného Krista tvoří neoddělitelný celek. Křesťanské tradice se v chápání eucharistie zásadně liší. Katolíci věří v takzvanou transsubstanciaci: chléb a víno se při konsekraci skutečně proměňují v tělo a krev Kristovu, přičemž jejich vnější podoba (způsoby) zůstává nezměněna. Pravoslavní sdílejí víru ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii, ale záměrně se vyhýbají scholastickému vysvětlení „jak“ k tomu dochází – hovoří o proměně (řecky metabolé), ale považují ji za božské tajemství nepřístupné racionálnímu rozboru. Z protestantských tradic jsou nejblíže katolickému pojetí luteráni: Luther zastával nauku o takzvané konsubstanciaci (tento termín sám odmítal, ale bývá tak označována) – Kristus je skutečně přítomen „v, s a pod“ chlebem a vínem, které však zůstávají chlebem a vínem. Reformátor Zwingli naproti tomu učil, že eucharistie je čistě symbolická památka – Kristus není přítomen tělesně, ale duchovně v mysli věřícího. Kalvín zaujal střední pozici: Kristus je přítomen duchovně a skutečně, ale nikoliv tělesně. Většina evangelikálních a baptistických tradic se přiklání k Zwingliho symbolickému pojetí. Ignácův silně realistický text je dnes citován především zastánci reálné přítomnosti (katolíky a pravoslavnými) jako klíčový raně křesťanský argument pro jejich stanovisko. Zastánci symbolického pojetí naopak Ignáce k obhajobě svých postojů přímo nevyužívají; jeho slova spíše interpretují v protidokétistickém kontextu a argumentují, že Ignácovi šlo primárně o zdůraznění historické skutečnosti Kristova vtělení a fyzického utrpení, nikoliv o přesnou definici eucharistické proměny.
• 10
  Zde je pravděpodobně prvně doložené objevení se slova „katolická“. Mimochodem stojí za zmínku, že slovo „katolická“ v Ignácově době vůbec neoznačovalo žádnou konkrétní církev nebo konfesi – to je až mnohem pozdější vývoj. Původně znamenalo jednoduše „všeobecná“ nebo „celková“: církev, která není jen místní skupinkou, ale zahrnuje všechny věřící na celém světě.
• 11
  Ignác používá sloveso, které doslova znamená „vystřízlivět z opilosti“. Je to metafora pro duchovní probuzení. Člověk omámený bludy nebo hříchem se musí „probrat“, dokud je čas.
• 12
  Byli to Ignácovi blízcí spolupracovníci. Filon byl jáhen z Kilikie (srov. List Filadelfským 11,1) a Agathopous ho doprovázel zřejmě už ze Sýrie. Ve Smyrně se o ně místní křesťané postarali (ubytovali je, nakrmili, povzbudili), zatímco Ignác byl v řetězech pod dozorem vojáků.
• 13
  Antipsychon (ἀντίψυχον). V druhé větě používá Ignác své velmi oblíbené a silné slovo: antipsychon. Doslova to znamená „život za život“ nebo „výkupné za duši“. Ignác říká: „Můj duch a mé řetězy jsou výkupným za vás.“ Je to výraz jeho hluboké lásky a pokory. Neříká tím, že on spasí jejich duše místo Krista, ale že se jim zcela dává k dispozici. Považuje svou oběť a své utrpení za něco, co přináší prospěch celé církvi ve Smyrně. Je to jeho způsob, jak říct: „Jsem váš dlužník a obětuji se za vás.“
• 14
  Ignác používá krásný námořnický termín pro jasnou oblohu a klidné moře. Po bouři pronásledování nastalo v Antiochii „klidné moře“.
• 15
  Tohle je zajímavý historický detail. Ukazuje to, že ve Smyrně existovala skupina žen, které žily v celibátu (panny), ale sociálně byly zařazeny do „stavu vdov“, o které se církev starala.
• 16
  Zajímavé je, že o 40 let později, když byl upálen biskup Polykarp, zmiňují historické prameny jistou Alké. Její bratr Nikétas a synovec Herodés se jako vlivní úředníci přímo podíleli na zatčení a popravě biskupa Polykarpa. Je možné, že to byla tato stejná žena, která zůstala věrná víře, i když její bratr křesťany pronásledoval – je to ovšem jenom hypotéza. Tato rodina tak ztělesňuje tehdejší hluboký rozpor, kdy víra v Krista rozdělovala nejbližší příbuzné na věrné následovníky a nesmířlivé pronásledovatele.