ÚVODNÍ POZNÁMKA K PRVNÍMU ČESKÉMU PŘEKLADU

Lactantius a jeho Epitome Divinarum Institutionum – Výběr z Božských základů

Lucius Caecilius Firmianus Lactantius (kolem roku 250–325 n. l.) patří mezi nejvýznamnější latinské křesťanské spisovatele přelomu 3. a 4. století. Pocházel ze severní Afriky, vzdělání získal v rétorice jako žák Arnobia a záhy vynikl jako učitel výmluvnosti. Na pozvání římského císaře Diokleciána se stal profesorem rétoriky v Nikomédii – tehdy východním sídelním městě římské říše. Pravděpodobně v této době přijal křesťanství, a když Dioklecián v roce 303 vydal první edikt pronásledující křesťany, Lactantius pozbyl svého místa a ocitl se v chudobě. Z té ho vysvobodil až císař Konstantin Veliký, k jehož dvoru byl přivolán a jehož syna Crispa poté vychovával.

Humanisté renesance mu udělili čestný titul křesťanský Cicero – a právem. Lactantiův jazyk je brilantně klasický, argumentace racionální a styl přístupný vzdělanému čtenáři pohanského i křesťanského původu. Právě proto patřila jeho díla k prvním textům vytištěným v Itálii hned po vynálezu knihtisku (1465).

Dílo: Divinae Institutiones a jejich Epitome

Hlavním Lactantiovým dílem jsou Divinae Institutiones – Božské základy – napsané v letech 303–311, tedy v době největšího pronásledování křesťanů za Diokleciána. Jde o jedno z prvních systematických a rozsáhlých latinských zpracování křesťanské apologetiky a teologie a zároveň o jedno z nejrozsáhlejších latinských apologetických děl starověku. Sedm knih postupně vyvrací pohanská náboženství i antickou filosofii a nahrazuje je uceleným křesťanským pohledem na Boha, spravedlnost, pravou moudrost, etiku a eschatologii.

Epitome Divinae Institutiones je zkrácená verze tohoto díla, kterou Lactantius sepsal na výslovnou žádost jistého Pentadia (tradičně označovaného jako jeho bratr) – pravděpodobně po roce 314, tedy s určitým časovým odstupem od velkého díla. Slovo epitome znamená v latině výtah nebo zkrácení, a Lactantius k tomuto shrnutí přistoupil tvůrčím způsobem: Epitome není mechanickým zkrácením sedmi knih, ale jejich myšlenkovým destilátem. Na některých místech je stručnější, na jiných přináší formulace nebo příklady, které se ve velkém díle vůbec nevyskytují.

Rozsah Epitome odpovídá přibližně jedné sedmině Institutiones, přesto zachovává základní strukturu: odmítnutí falešného náboženství (pohanství, obřady, démoni), odmítnutí falešné moudrosti (kritika řecko-římské filosofie), a konečně výklad pravého náboženství a pravé moudrosti v Kristu, etické povinnosti spravedlivého člověka a výhled na poslední věci.

Latinský text, z něhož vychází tento, pravděpodobně první, český překlad, je kritické vydání Samuela Brandta v edici Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum, sv. 19 (CSEL 19), vydané ve Vídni roku 1890, klasické kritické vydání, které zůstává základním referenčním textem Lactantiových děl.

Detailnější poznámky jsou uvedeny v závěru díla.

---

NÁSLEDUJE SAMOTNÝ PŘEKLAD DÍLA

Český překlad: Lactantius: Epitome Divinarum Institutionum – Výtah z Divinae Institutiones

(názvy kapitol jsou doplněny překladatelem)

Úvod

Ačkoli mé knihy o Božských základech které jsem již dříve sepsal k oslavě pravdy a náboženství, dokážou čtenáře poučit i duchovně vést, a to takovým způsobem, že je jejich délka nezačne nudit a jejich obsažnost je neunaví, přesto si přeješ, můj bratře Pentadie, abych pro tebe vytvořil jejich shrnutí. Věřím, že tak činíš především proto, abych ti adresoval nějaké své dílo a tvé jméno tak zůstalo zachováno v mých spisech.

Splním tedy tvé přání, i když se zdá nesmírně obtížné shrnout do jediného svazku to, co jsem podrobně vysvětlil v sedmi rozsáhlých knihách. 

Celek pak totiž ztrácí na své plnosti, když musím tak obrovské množství témat vtěsnat do úzkého prostoru. Samotná stručnost navíc ubírá na srozumitelnosti, protože musím vynechat většinu argumentů a příkladů, které jsou právě tím světlem, jež dokazuje pravdu. Těchto důkazů je totiž tolik, že by samy o sobě vydaly na celou knihu. 

Co tedy zbude, když je odstraníme? Co pak může zůstat jasné? Přesto se vynasnažím, nakolik mi to látka dovolí: rozptýlené myšlenky propojím a ty zdlouhavé zkrátím. Udělám to však tak, aby tomuto dílu nechyběla věcná bohatost ani srozumitelnost, neboť jeho cílem je vynést pravdu na světlo.

Kapitola 1: O Boží prozřetelnosti

První otázka, která před námi vyvstává, zní: existuje nějaká prozřetelnost, která svět stvořila a nyní jej řídí? O tom, že tomu tak skutečně je, pochybuje málokdo. Téměř všichni filosofové – s výjimkou Epikurovy školy – mluví jedním hlasem a sdílejí přesvědčení, že svět nemohl vzniknout bez Boha jako svého architekta a nemohl by bez něj jako svého vládce ani existovat. 

Epikura tedy usvědčují z omylu nejen ti nejučenější muži, ale i svědectví a přirozený cit všech smrtelníků.

Vždyť kdo by mohl pochybovat o Boží prozřetelnosti, když vidí, jak dokonale jsou uspořádána a sladěna nebesa i země? Vše ve vesmíru směřuje nejen k úžasné kráse a ozdobě, ale také k užitku a pohodlí lidí i ostatních živých tvorů. 

Není tedy možné, aby něco, co v sobě nese tak jasný řád, vzniklo bez rozumu.

Kapitola 2: O tom, že Bůh je jeden

Protože je tedy jisté, že existuje prozřetelnost, logicky následuje další otázka: je Bůh jen jeden, nebo je jich více? Tato otázka v sobě nese mnoho nejasností, neboť na ní nepanuje shoda nejen mezi jednotlivci, ale ani mezi celými národy a kmeny.

Kdo se však bude držet rozumu, pochopí, že pán může být jen jeden a otec může být také jen jeden. Jestliže je Bůh stvořitelem všeho a zároveň svrchovaným pánem i otcem, musí být nutně jen jeden, aby byl jediným počátkem a zřídlem všeho života. 

Celý řád světa zkrátka nemůže přetrvat jinak, než že vše bude směřovat k jednomu bodu – že jeden bude držet kormidlo, jeden pevně svírat otěže a vládnout všemu stvoření jako jedna jediná mysl.

Vždyť i kdyby bylo ve včelím roji více králů, včely by buď zahynuly, nebo by se rozptýlily, jakmile by mezi vládci vypukl svár provázený velkým neklidem. 

Stejně tak pokud je ve stádě více vůdců, budou spolu bojovat tak dlouho, dokud nezvítězí jeden jediný. Je-li v armádě mnoho vojevůdců, voják je nedokáže poslouchat, když dostává protichůdné rozkazy, a ani sami velitelé neudrží jednotu, pokud každý sleduje jen své vlastní zájmy.

Naprosto totéž platí pro tento „stát“, jímž je svět: kdyby neměl jednoho správce, který je zároveň jeho stvořitelem, celá tato ohromná stavba by se buď rozpadla, nebo by vůbec nemohla vzniknout.

Navíc se svrchovaná moc nemůže nacházet v mnoha bytostech najednou, když si každá nárokuje svůj úřad a své kompetence. Žádnou z nich by pak nebylo možné nazvat všemohoucí – což je to pravé Boží jméno – protože by každý ovládal jen to, co mu náleží, a na to, co patří jiným, by se neodvážil ani sáhnout.

Vulkán si nebude nárokovat vodu ani Neptun oheň, Ceres nebude vládnout řemeslům ani Minerva polním plodům, Merkur se nechopí zbraní ani Mars lyry, Jupiter nebude pánem lékařství ani Asklépios blesku; ten by blesk spíše utržil od druhého, než aby jím sám vládl. Jestliže tedy jednotliví bohové nezvládnou všechno, mají logicky méně sil i méně moci. Za Boha však musíme považovat toho, kdo zmůže vše, nikoli toho, kdo má na celku jen nepatrný podíl.

Kapitola 3: O věčné přirozenosti Boha a svědectví básníků

Bůh je tedy jeden jediný. Je dokonalý, věčný, nepomíjivý a nepodléhá žádnému utrpení ani cizí moci. On sám vše vlastní a vše řídí. Lidská mysl ho nedokáže smysly obsáhnout a smrtelný jazyk ho neumí popsat. Je totiž příliš vznešený a velký na to, aby ho lidské myšlení nebo slovo dokázalo plně postihnout.

I kdybychom pomlčeli o prorocích, kteří hlásají jednoho Boha, i básníci, filosofové a věštci svorně potvrzují existenci jediného Boha. Orfeus mluví o prvořadém Bohu, který stvořil nebesa, slunce i ostatní hvězdy, zemi i moře.

Stejně tak náš Vergilius nazývá nejvyššího Boha někdy Duchem, jindy Myslí. Říká, že tato síla prostupuje světem jako tělesnými údy a uvádí celé tělo vesmíru do pohybu. Podle něj Bůh prochází hlubinami nebe, rozlohou moří i země a právě z něj čerpají všichni živí tvorové svůj život. Ani Ovidius nepochyboval o tom, že svět uspořádal Bůh: nazývá ho střídavě strůjcem všeho dění nebo stavitelem světa.

Kapitola 4: Svědectví filosofů a moudrost Herma Trismegista

Pojďme se však věnovat filosofům, jejichž autorita se považuje za spolehlivější než hlasy básníků. Platón obhajuje myšlenku jediného vládce a tvrdí, že existuje pouze jeden Bůh, který uspořádal svět a dovedl jej k dokonalosti skrze obdivuhodný řád. Také jeho žák Aristotelés přiznává, že nad světem bdí jedna jediná Mysl. Antisthenés pak prohlašuje, že existuje jen jeden přirozený Bůh, který spravuje veškerenstvo.

Bylo by příliš zdlouhavé vypočítávat vše, co o nejvyšším Bohu prohlásili Thalés, Pythagoras či Anaximenés, nebo po nich stoikové Kleanthés, Chrýsippos a Zénón. Podobně mluvil i náš Seneca, který následoval stoiky, nebo samotný Marcus Tullius Cicero. Ti všichni se pokoušeli definovat Boží podstatu a shodli se na tom, že svět řídí Bůh sám, aniž by podléhal jakýmkoli přírodním zákonům, neboť on sám je stvořitelem veškeré přírody.

Dále je tu Hermés, který si pro svou moudrost a znalost mnoha umění vysloužil jméno Trismegistos. Svým učením i stářím předčil ostatní filosofy a u Egypťanů se těší úctě jako bůh. Ten ve svých spisech bezmezně oslavuje majestát jediného Boha, nazývá ho Pánem i Otcem a prohlašuje, že Bůh nemá žádné jméno. Podle něj Bůh vlastní jméno nepotřebuje, protože je jediný a nemá žádné předky, neboť povstal sám ze sebe a skrze sebe.

Svému synovi pak v úvodu spisu píše tato slova: „Pochopit Boha je sice obtížné, ale vyjádřit ho slovy je nemožné, a to i pro toho, kdo by ho pochopit dokázal. To, co je dokonalé, totiž nelze obsáhnout tím, co je nedokonalé, a to, co je neviditelné, nelze plně pochopit ničím viditelným.“

Kapitola 5: Svědectví deseti Sibyll

Nyní nám zbývá promluvit o věštkyních. Varro uvádí, že existovalo deset Sibyll: první byla perská, druhá libyjská, třetí delfská, čtvrtá kimmerská a pátá erythrejská. Jako šestou jmenuje samskou, sedmou kúmskou, osmou hellespontskou, devátou fryžskou a desátou tiburtskou, zvanou Albunea.

Z nich všech pouze kúmská věštkyně zanechala tři knihy, které obsahují osudy Římanů a které úřady uchovávají v tajnosti. Ostatní věštkyně mají téměř všechny po jedné knize, které jsou běžně dostupné, ale souhrnně se označují jako sibyllinské. Výjimkou je Sibylla erythrejská, která žila v době trójské války a do své knihy vepsala své skutečné jméno; jména ostatních Sibyll se v jejich spisech pomíchala.

Všechny tyto Sibylly, o kterých jsem mluvil (s výjimkou oné kúmské, jejíž spisy smí číst pouze sbor patnácti mužů), shodně potvrzují existenci jednoho Boha. Označují ho za prvotního stvořitele a otce, kterého nikdo nezrodil, nýbrž povstal sám ze sebe. Praví, že existoval od věků a bude existovat na věky, a proto jen jemu náleží úcta, jen jeho se máme bát a jen on má být vším živým oslavován.

Protože jsem jejich svědectví nemohl zkrátit, raději jsem je zde vynechal. Pokud si je přeješ prostudovat, musíš nahlédnout přímo do mých původních knih. Nyní však pokračujme k dalším tématům.

Kapitola 6: O nesmrtelnosti a lidském původu bohů

Všechna tato četná a významná svědectví jasně dokazují, že svět má jednoho vládce a jednu moc, jejíž původ si nelze ani představit a jejíž sílu nelze slovy vyjádřit. 

Jsou proto bláhoví ti, kdo si myslí, že se bohové rodí z pohlavního styku. Vždyť Bůh dal smrtelníkům pohlaví a tělesné spojení jen proto, aby skrze potomstvo zachovali svůj rod. K čemu by však nesmrtelným bytostem, kterých se nedotýká rozkoš ani zánik, byl sex nebo nástupnictví?

Ti, které lidé pokládají za bohy, byli nepochybně smrtelníky, protože se prokazatelně narodili i plodili děti jako lidé. Jako velcí a mocní králové si však za své dobrodiní prokázané lidstvu vysloužili po smrti božské pocty. Lidé jim pak stavěli chrámy a sochy, aby uchovali a oslavovali jejich památku jako nesmrtelných.

Kapitola 7: Skutečné skutky hrdiny Herkula

Téměř všechny národy jsou sice přesvědčeny o existenci bohů, ale činy těchto postav, jak je popsali básníci i historici, jasně ukazují, že šlo o lidi. 

Kdo by například nevěděl, v jaké době žil Herkules?. Vždyť se plavil s Argonauty a po dobytí Tróje zabil Priamova otce Láomedonta kvůli jeho křivé přísaze. Od té doby uplynulo o něco více než patnáct set let.

Traduje se, že ani jeho zrození nebylo počestné, neboť přišel na svět z nevěry Alkmény. Sám propadl stejným neřestem jako jeho otec a nevyhýbal se vztahům se ženami ani s muži. Celý svět neprocházel ani tak kvůli slávě, jako spíše kvůli svému chtíči; nešlo mu ani tak o hubení šelem, jako o plození potomků. 

Ačkoli byl nepřemožitelný, jedna žena, Omfalé, ho přece jen pokořila. Herkules jí odevzdal svůj kyj i lví kůži, sám se oblékl do ženských šatů a u jejích nohou přijímal úkoly k předení vlny. Později v záchvatu šílenství zavraždil své malé děti i manželku Megaru. Nakonec si oblékl oděv své manželky Déianeiry, a když jeho tělo zachvátily hnisající rány, nedokázal bolest snést, postavil si na hoře Oeta hranici a zaživa se na ní upálil. 

Tak se ukazuje, že i kdyby mohl být pro svou statečnost považován za boha, kvůli těmto činům musíme věřit, že byl pouhým člověkem.

Kapitola 8: O lidech uctívaných jako bohové: Od Asklépia po Kybelé

Tarquitius uvádí, že Asklépios se narodil neznámým rodičům, byl pohozen, nalezen lovci a odchován psím mlékem, než byl dán do učení k Cheirónovi. Žil v Epidauru a podle Cicera byl pohřben v Kynosúrách poté, co ho zabil blesk. Jeho otec Apollón se nesnížil k ničemu menšímu než k pasení cizího stáda, jen aby získal manželku. A když nešťastnou náhodou zabil svého milovaného chlapce, vepsal svůj nářek do květiny.

Ani udatný Mars se nevyhnul obvinění z nevěry, když byl přikován ke své milence a vystaven všem pro posměch. Kastór a Polydeukés zase neunikli trestu za únos cizích nevěst; Homér o nich bez básnických příkras svědčí, že zemřeli a byli pohřbeni. Merkur, který z cizoložství s Venuší zplodil hermafrodita, si zasloužil být bohem jen proto, že vynalezl lyru a zápas.

Vítězný otec Liber (Bakchus) po dobytí Indie náhodou připlul na Krétu a na břehu spatřil Ariadnu, kterou Théseus zneužil a opustil. Vzplál k ní láskou, pojal ji za manželku a její korunu nechal podle básníků zářit mezi hvězdami. 

Samotná Matka bohů (Kybelé) po útěku a smrti svého muže žila ve Frygii; jako stará vdova si oblíbila krásného mladíka, a protože jí nebyl věrný, zbavila ho mužnosti. Proto se i dnes těší z kněží zvaných Gallové, kteří se sami kastrují.

Kapitola 9: O neřestech bohyní

Z čeho se narodila Proserpina, ne-li z cizoložství Ceres? A co Latóna a její dvojčata, nejsou výsledkem hříchu? Samotná Venuše se oddávala chtíči bohů i lidí, a když vládla na Kypru, vynalezla řemeslo nevěstek a přikázala ženám, aby se takto živily, aby v té hanbě nezůstala sama. 

A co ony panny Minerva a Diana? Byly snad počestné? Odkud se pak vzal Erichthonios? Snad ho Vulkán nevypustil na zem a on nevyrostl jako houba? 

A proč Diana poslala Hippolyta do ústraní, kde žil sám v neznámých lesích pod změněným jménem Virbius? Co jiného tato fakta naznačují než incest, který se básníci bojí přiznat?

Kapitola 10: O hříších krále bohů Jupitera

Král a otec všech těchto postav, Jupiter, o němž věří, že vládne celému nebi – jakou ten měl v sobě úctu k rodině, když vyhnal svého otce Saturna z království a se zbraní v ruce ho pronásledoval na útěku? 

A co jeho zdrženlivost? Provozoval všechny druhy zvráceností. Alkménu a Lédu, manželky vznešených mužů, zneuctil cizoložstvím; sám podlehl kráse mladého chlapce, kterého násilím unesl od lovu a výcviku k ženským účelům. K čemu připomínat jeho znásilnění tolika panen? O jejich množství svědčí počet jeho synů. Pouze u Thetidy se ovládl, protože věštba pravila, že syn, kterého porodí, bude mocnější než jeho otec. 

Bojoval tedy se svou láskou, aby se nenarodil nikdo mocnější než on sám; dobře věděl, že jeho vlastní statečnost i moc mají své meze, neboť se bál toho, co sám provedl svému otci. 

Proč jej tedy lidé nazývají Nejlepším a Největším? Jak mu mohou dávat takové jméno, když se poskvrnil hříchy – což svědčí o nespravedlnosti a zlu – a navíc pociťoval strach z někoho mocnějšího, což zase jasně odhaluje jeho slabost a malost?

Kapitola 11: O básnické licenci a skrytém významu mýtů

Někdo by mohl namítnout, že si všechny tyto příběhy básníci prostě vymysleli. Básnická svoboda má však svá pravidla: nespočívá v tom, že by si autor všechno vycucal z prstu – což by bylo hloupé a lživé – ale v tom, že skutečné události zahalí do obrazů a přizdobí je metaforami. Básník tedy fakta nezahazuje, pouze je s určitým záměrem pozměňuje.

Když se například vypráví, že se Jupiter proměnil ve „zlatý déšť“, aby oklamal Danaé, co to bylo jiného než hromada zlatých mincí? Jupiter jimi prostě zasypal klín oné panny a touto odměnou zkorumpoval křehkost její panenské duše. Podobně básníci mluví o „železném dešti“, když chtějí popsat ohromné množství vystřelených šípů.

Příběh o tom, jak orel unesl Ganyméda, má také své reálné vysvětlení: oním „orlem“ byla ve skutečnosti legie, protože tento dravec je jejím výsostným znakem. A co Europa na býkovi? Nebyl to žádný býk, ale loď, která měla na přídi vyřezanou podobu tohoto zvířete. Stejně tak Inachova dcera Íó nepřeplula moře jako proměněná kráva, ale utekla před hněvem Junony na lodi s býčí figurou. Když pak dorazila do Egypta, stala se z ní Isis a na památku jejího útěku se tam dodnes v určité dny slaví svátky lodí.

Kapitola 12: O rozdělení světa a uctívání lidských děl

Vidíte tedy, že básníci si všechno nevymysleli. Pouze skutečným událostem dodali božský nádech, aby povýšili ty, které nazývali bohy – a totéž udělali i s jejich královstvími. Když básníci říkají, že Jupiter losem získal nadvládu nad nebem, ve skutečnosti tím myslí buď horu Olymp, kde podle starých dějin sídlil Saturn i Jupiter, nebo mluví o východní části světa. Východ se totiž považuje za „horní“ svět, protože odtud vychází světlo, zatímco západ je svět „dolní“, a proto připadl losem Plutovi.

Neptunovi pak připadlo moře z prostého důvodu: ovládal totiž pobřeží se všemi jeho ostrovy. Básníci takto vše přikrášlují, a kdo jim nerozumí, ten je sice slovně obviňuje ze lhaní, ale v hloubi duše jim věří. Lidé totiž tvoří sochy bohů jako muže a ženy, přiznávají jim manželství a mluví o jejich rodičích a dětech – a tím dávají básníkům zapravdu. Vždyť rodina a potomstvo nemohou existovat bez tělesného spojení a plození.

Kapitola 13: Historické svědectví o lidské podstatě Jupitera

Ponechme však básníky stranou a věnujme se historii, která se opírá o věrohodnost událostí a dávné stáří. Euhemeros z Messény byl velmi dávný spisovatel, který na základě posvátných nápisů ve starých chrámech shromáždil údaje o Jupiterově původu, jeho činech i celém jeho potomstvu. Stejně tak podrobně zaznamenal rodiče, vlasti, skutky, vládu, úmrtí, a dokonce i hroby ostatních bohů. Tuto historii přeložil do latiny Ennius a jeho slova znějí takto: „Zde je zapsán původ a příbuzenstvo Jupitera a jeho bratří, přesně tak, jak nám to podle posvátných záznamů bylo předáno“.

Týž Euhemeros uvádí, že Jupiter pětkrát obcestoval svět a rozdělil vládu mezi své přátele a příbuzné. Lidem dal zákony a vykonal mnoho dalších dobrých skutků, čímž si získal nesmrtelnou slávu a věčnou památku. Svůj život pak ukončil na Krétě, odkud se prý odebral k bohům. Jeho hrob se nachází na Krétě v městě Gnosu a stojí na něm starobylým řeckým písmem nápis: ZAN KRONOY, což znamená Jupiter, syn Saturnův. Z toho, co jsem zde uvedl, je tedy naprosto jasné, že Jupiter byl člověk, který kdysi na zemi skutečně vládl.

Kapitola 14: Původ mýtů o Saturnovi a specifická božstva Římanů

Přejděme nyní k dřívějším dobám, abychom odhalili samotný kořen celého omylu. Traduje se, že Saturnus se narodil z Nebe a Země. To sice zní neuvěřitelně, ale má to své logické vysvětlení, které ti, kdo ho neznají, odmítají jako pouhou báji. Že se Saturnův otec jmenoval Úranos (v latině Caelus – Nebe), potvrzuje jak autor Hermés, tak i Posvátné dějiny. Také Trismegistos uvádí Úrana, Saturna a Merkura jako své příbuzné, muže vynikajícího vědění. Euhemeros připomíná, že onen Úranos byl prvním pozemským králem a uvádí: „Na počátku získal nejvyšší moc na zemi Caelus; ten toto království ustanovil a připravil společně se svými bratry“.

Kapitola 15 (20): O podivných římských bozích a jejich původu

Mluvil jsem o náboženstvích společných všem národům; nyní promluvím o bozích, které mají Římané za své vlastní. Kdo by nevěděl, že manželka Faustula a kojná Romula a Rema, na jejíž počest se slaví Larentinalia, byla jen obyčejná prostitutka? Právě proto ji nazvali „Vlčicí“ (Lupa) a začali ji zobrazovat v podobě divoké šelmy. Také Faula a Flora byly nevěstky; jedna z nich byla milenkou Herkula, jak uvádí Verrius, a druhá, když prodejem svého těla nahromadila velké jmění, odkázala jej lidu, a proto se na její počest slaví hry Floralia.

Král Tatius nechal zasvětit sochu ženy nalezenou v hlavní stoce (Cloaca Maxima) a nazval ji bohyní Cloacinou. Během obléhání Galy vyrobili Římané z ženských vlasů tětivy do vrhacích strojů a za to později vztyčili oltář a chrám Venuši Holohlavé (Venus Calva). Stejně tak uctívají Jupitera Pekaře (Iuppiter Pistor), protože je ve spánku nabádal, aby ze všech zásob upekli chleba a házeli ho na nepřátele; Galové pak v zoufalství z toho, že Římany nepokoří hladem, obléhání ukončili.

Tullus Hostilius udělal bohy ze Strachu a Bledosti (Pavor a Pallor). Uctívají i Rozum (Mens); věřím, že kdyby jej tito lidé skutečně měli, nikdy by jej nepovažovali za boha, kterého je třeba uctívat. Marcellus pak přišel s Ctí a Statečností (Honor a Virtus).

Kapitola 16 (21): O vymyšlených ctnostech a nedůstojných bozích

Senát nechal ustanovit i další podobné smyšlené bohy, jako jsou Naděje, Víra, Svornost, Mír, Cudnost a Zbožnost; všechny tyto hodnoty by měly pravdivě sídlit v lidských myslích, ale oni je falešně uzavřeli mezi zdi chrámů. Ačkoli tyto věci nemají mimo člověka žádnou vlastní podstatu, raději bych viděl, kdyby lidé uctívali je, než Sněť (Robigo) nebo Horečku (Febris), které by se neměly uctívat, ale spíše proklínat.

Totéž platí pro Fornax s jejími pecními svátky nebo pro Stercuta, který jako první ukázal, jak hnojem zúrodnit zemi, či pro bohyni Mutu (Němou), která prý zrodila Lary. Pak je tu Cunina, která bdí nad kolébkami kojenců, nebo Caca, která Herkulovi prozradila krádež dobytka, aby zabil vlastního bratra. Existuje tolik dalších příšerností a směšných výmyslů, až je člověku trapné o nich mluvit.

Nemohu však opominout Termina (boha hranic), o kterém se vypráví, že neustoupil ani kapitolskému Jupiterovi, přestože byl jen neforemným kamenem. Považují ho za strážce hranic a veřejně ho vzývají, aby tento nehybný balvan na Kapitolu chránil a rozšiřoval hranice římského impéria.

Kapitola 17 (22): O šíření pověr a marnosti model

Všechny tyto nesmysly zavedl v Latiu jako první Faunus. Ten ustanovil krvavé obřady pro svého děda Saturna, prosadil uctívání svého otce Pika jako boha a mezi božstva zařadil i svou manželku a sestru Fentu Faunu, kterou nazval Dobrou bohyní (Bona Dea). Později v Římě pokračoval v této cestě Numa Pompilius. Ten zatížil tamní prosté a drsné muže novými pověrami, zřídil kněžské úřady a přidělil bohy jednotlivým rodům i celému národu. Udělal to proto, aby odvrátil mysl bojovného lidu od neustálého válčení.

Básník Lucilius se těmto hloupostem vysmíval a o lidech, kteří slouží marným pověrám, napsal tyto verše: „Děsí se strašáků a lamií, které vymysleli Fauni a Numové Pompiliové. Třesou se před nimi a v ně vkládají všechnu svou víru. Jako malé děti věří, že bronzové sochy žijí a jsou to lidé, tak i tito dospělí pokládají výmysly za pravdu a věří, že v kovu bije srdce. Je to jen dílna malířů – nic pravdivého, samá přetvářka!“.

Také Cicero si ve svém díle O povaze bohů stěžuje na zavádění vymyšlených a falešných božstev. Tvrdí, že právě odtud pramení lživé názory, zmatečné omyly a pověry hodné starých bab. Jeho úsudek musíme brát o to vážněji, že o těchto věcech mluvil zároveň jako filosof i jako kněz.

Kapitola 18 (23): O krutých i směšných náboženských obřadech

Dosud jsme mluvili o samotných bozích; nyní je čas pohlédnout na jejich posvátné rity a způsoby, jakými jsou uctíváni. Kyperskému Jovovi se podle Teukrova ustanovení kdysi obětovávaly lidské oběti. Podobně i u Taurů končili cizinci jako oběť na oltáři bohyně Diany a latinský Jupiter Latiaris byl rovněž usmiřován lidskou krví. V dřívějších dobách dokonce shazovali šedesátileté muže z mostu do Tiberu, aby tak uctili Saturna. Kartáginci mu pak obětovali nejen nemluvňata, ale když byli jednou poraženi Sicilany, obětovali jako smírnou oběť dokonce dvě stě synů z nejpřednějších rodin.

O nic lidštější nejsou ani obřady, které se dodnes konají k poctě Velké matky a Bellony. Jejich kněží při nich neobětují krev cizí, nýbrž svou vlastní. Činí tak buď vykleštěním – čímž přestávají být muži, aniž by se však stali ženami – nebo si rozřezávají ramena a vlastní krví skrápějí ty ohavné oltáře.

Ale nechejme těchto krutostí a přejděme k něčemu mírnějšímu. Obřady bohyně Isidy nepředstavují nic jiného než příběh o tom, jak ztratila a znovu nalezla svého malého syna, jemuž říkají Osiris. Kněží a sluhové si nejprve oholí celé tělo, bijí se do prsou a s nářkem a bolestí pátrají po dítěti, čímž napodobují matčin smutek. Nakonec chlapce najde postava s psí hlavou, a tak tyto teskné obřady končí radostí. Podobné tajemství provází i kult Ceres: v noci se se zapálenými pochodněmi hledá Proserpina, a když ji konečně naleznou, celý obřad vrcholí radostným jásotem a máváním pochodněmi.

Obyvatelé Lampsaku obětují Priapovi oslíka. Tato oběť jim totiž připadá nejvhodnější, neboť osel svou velikostí odpovídá nestoudné tělesné zdatnosti samotného boha. V rhodském městě Lindu se pak Herkulovy obřady slaví proklínáním. Vypráví se totiž, že když Herkules ukradl oráčovi voly a obětoval je, onen muž svou křivdu pomstil nadávkami. Protože byl tento muž později ustanoven knězem, stalo se zvykem, že on i všichni jeho nástupci slaví tyto obřady za doprovodu stejných kleteb.

Krétské tajemství o Jovovi zase líčí, jak bylo toto dítě ukryto před otcem a jak bylo vychováno. Do příběhu vstupuje koza Amalthea, z jejíchž prsů chlapec sál mléko. Stejný původ mají i obřady Matky bohů. Tehdy totiž Korybanté řinčením přileb a údery do štítů přehlušovali dětský pláč; dnes se tato událost připomíná při obřadech tak, že místo přileb znějí činely a místo štítů bubny, aby Saturnus pláč dítěte nezaslechl.

Kapitola 19 (24): O původu a stáří náboženských bludů

To jsou tedy tajemství bohů. Nyní se však vydejme po stopách samotného původu náboženství, abychom odhalili, kdo a v jaké době tyto zvyky vlastně zavedl. Didymos ve svých knihách nazvaných Výklad Pindara uvádí, že krétským králem byl jakýsi Melisseus. Jeho dcery Amalthaia a Melissa prý odchovaly Jupitera kozím mlékem a medem. Právě tento Melisseus prý zavedl nové rituály i náboženské průvody a jako první začal obětovat bohům – konkrétně Vestě, kterou ztotožňují se Zemí.

Proto básníci píší o Zemi jako o „první z božstev“ a hned po ní uctívají Matku bohů. Euhemeros ve svých Posvátných dějinách zase tvrdí, že sám Jupiter si po uchopení moci nechal na mnoha místech vybudovat svatyně. Procházel totiž světem a všude, kam přišel, uzavíral s místními vládci spojenectví založená na přátelství a pohostinství. Aby se na tyto svazky nezapomnělo, nařizoval svým hostitelům, aby mu zasvětili chrám a každoročně na jeho počest pořádali slavnosti.

Tímto způsobem zasel kult svého jména do všech zemí. Kdy tito lidé žili, lze přitom snadno spočítat. Historik Thallos totiž píše, že asyrský král Bélos, kterého uctívají Babyloňané a který byl Saturnovým vrstevníkem i přítelem, žil tři sta dvacet dva let před trojskou válkou (tj. cca 1500 let před Kristem, poznámka překladatele). Od pádu Tróje pak uplynulo čtrnáct set sedmdesát let. Z toho jasně vyplývá, že od chvíle, kdy lidstvo zavedením těchto nových kultů propadlo osudnému bludu, neuplynulo více než osmnáct století.

Kapitola 20 (25): O marnosti model a vznešenosti lidského ducha

Básníci tedy právem vzpomínají na proměnu zlatého věku, který panoval za vlády Saturna. V té době lidé neuctívali žádná božstva, neboť znali jen jednoho a jediného Boha. Jakmile se však podrobili pomíjivým pozemským věcem a začali uctívat dřevo, bronz a kámen, proměnil se věk světa až v éru železnou. Se ztrátou vědomí o Bohu se totiž přetrhlo i ono jediné pouto lidské sounáležitosti a lidé se začali navzájem pustošit, loupit a válčit mezi sebou.

Kdyby však tito lidé pozvedli zrak a pohlédli k Bohu – k tomu, jenž je stvořil, aby hleděli k nebi a k Němu samému – nikdy by se tak nesnižovali k uctívání pozemských věcí. Jejich pošetilost trefně kritizuje Lucretius, když říká:

„Strachem z božstev srážejí své duše a zbaveni odvahy je tisknou k zemi.“

Lidé se bojí, a přitom nechápou, jak marné je strachovat se o to, co sami vyrobili, nebo doufat v ochranu od věcí, které jsou němé a bezcitné a které nevidí ani neslyší své prosebníky. Jaký majestát či božskou moc mohou mít předměty, které byly a stále jsou zcela v moci člověka? Vždyť je lze poškodit nebo ukrást, pokud je nechrání zákony a lidské stráže. Může se tedy zdát příčetným ten, kdo takovým věcem obětuje nejlepší kusy stáda, zasvěcuje jim dary a nabízí drahocenná roucha, jako by je snad mohlo využít něco, co postrádá pohyb?

Právem se proto sicilský tyran Dionýsios bohům poškleboval, když se po svém vítězství zmocnil řeckých chrámů a oloupil je. I po těchto činech se totiž v pořádku doplavil na Sicílii, kde vládl až do vysokého stáří, aniž by ho zneuctění bohové dokázali potrestat. Oč lepší je tedy opovrhnout těmito marnostmi a obrátit se k Bohu! Člověk má chránit stav, který od Boha přijal, a ctít své jméno – vždyť se řecky nazývá anthrópos právě proto, že „vzhlíží vzhůru“. Vzhůru se však dívá ten, kdo hledá pravého a živého Boha v nebesích a kdo svého Stvořitele a Otce své duše nevyhlíží jen myslí, nýbrž i s tváří a zrakem upřeným k výšinám.

Kdo se však sklání před pozemskými a nízkými věcmi, nadřazuje nad sebe to, co je mu podřízené. Člověk je přece dílem Božím, zatímco modla je dílem lidským. Výtvor člověka nelze stavět nad výtvor Boží; a stejně jako je Bůh otcem člověka, je člověk otcem své modly. Je proto čirým šílenstvím uctívat to, co jsi sám vyrobil.

Původcem tohoto zavrženíhodného a pošetilého umění byl Prométheus, syn Íapeta. Když se Jupiter chopil moci a zatoužil se ustanovit bohem, chtěl nechat vystavět chrámy a hledal někoho, kdo by dokázal věrně zachytit lidskou podobu. Tehdy vystoupil Prométheus a vymodeloval z hlíny obraz člověka – a učinil tak s takovou dovedností, že novost a jemnost jeho umění působila jako zázrak. Jeho současníci i pozdější básníci ho proto líčili jako stvořitele skutečného a živého člověka; i my sami, kdykoli chválíme mistrně zhotovené sochy, říkáme, že „žijí a dýchají“.

Prométheus byl tedy prvním, kdo tvořil hliněné modly. Pozdější generace k němu přidaly sochy z mramoru či litého bronzu, až se s postupem času přidala i ozdoba ze zlata a slonoviny. To proto, aby lidské oči neoslepovala jen věrná podoba, ale i samotný lesk drahých kovů. Takto svedeni krásou a zapomínajíc na pravý majestát, začali lidé uctívat věci necitlivé, ač sami cítí; rozumné bytosti se začaly klanět těm nerozumným a živí tvorové si vybrali za předmět úcty věci bezduché.

Kapitola 21 (26): O uctívání nebeských těles a živlů

Nyní vyvraťme názory těch, kteří považují živly světa – tedy nebe, slunce a měsíc – za božstva. Obdivují a uctívají samotná díla, aniž by poznali jejich tvůrce. Tento blud se přitom netýká jen nevzdělanců, ale propadli mu i filosofové. Například stoikové se domnívají, že všechna nebeská tělesa náleží mezi bohy, protože vykonávají pravidelné a rozumné pohyby, jimiž s naprostou stálostí udržují střídání času.

Jejich pohyb však není projevem vlastní vůle. Tato tělesa totiž podléhají předem stanoveným zákonům, které nevyplývají z jejich vlastního rozumu, nýbrž z umu nejvyššího Stvořitele. Ten je uspořádal tak, aby opisovala své neomylné dráhy v přesně vymezeném prostoru a čase, čímž zajišťují střídání dne a noci i proměny léta a zimy.

Pokud lidé obdivují jejich působení, dráhy, jas, stálost či krásu, měli by pochopit, o kolik krásnější, vznešenější a mocnější je samotný Bůh, jejich tvůrce a strůjce. Oni však posuzovali božství pouze lidským zrakem. Neuvědomili si, že nic, co lze spatřit, nemůže být věčné, a naopak nic věčného nemůže smrtelné oko zachytit.

Kapitola 22 (27): O původu zla, pádu člověka a úpadku světa

Zbývá nám objasnit poslední otázku. V historických spisech se totiž často dočítáme, že bohové projevili svůj majestát skrze věštby, sny, proroctví, nebo dokonce tresty pro ty, kteří se dopustili svatokrádeže. Musím proto vysvětlit, co tyto úkazy skutečně způsobilo, aby už nikdo neuvízl ve stejných osidlech jako lidé v dávných dobách.

Když Bůh svou nesmírnou mocí stvořil svět z ničeho, ozdobil nebesa jasnými světly a zemi i moře naplnil živočichy. Poté z hlíny ztvárnil člověka k obrazu své vlastní podoby, vdechl mu život a usadil ho v ráji, který sám osázel všemožnými ovocnými stromy. Člověku však přikázal, aby neokusil ovoce z jediného stromu – ze stromu poznání dobra a zla. Varoval ho, že pokud neuposlechne, ztratí život; zachová-li však tento příkaz, zůstane nesmrtelný.

Tehdy se však objevil had, jeden z Božích služebníků. Ten člověku záviděl jeho nesmrtelnost a lstí ho svedl k porušení Božího zákona. Tímto způsobem sice člověk získal poznání dobra a zla, ale ztratil věčný život, který mu Bůh původně daroval. Bůh hříšníka vyhnal z posvátného místa do tohoto světa, aby si obstarával obživu namáhavou prací a snášel útrapy i strasti, které si zasloužil. Samotný ráj pak Bůh obehnal ohnivou stěnou, aby do tohoto místa věčné blaženosti nemohl nikdo proniknout až do dne posledního soudu.

Podle Božího rozsudku tak člověka stihla smrt. Přestože se jeho život stal dočasným, zpočátku trval téměř tisíc let. Tato délka lidského věku se udržela až do doby potopy, po níž se život lidí začal postupně zkracovat, až se ustálil na sto dvaceti letech.

Had, který pro své činy získal jméno ďábel – tedy žalobce či udavač – nepřestal pronásledovat lidské potomstvo, které na počátku oklamal. Dokonce i prvního člověka narozeného na tomto světě podnítil k bratrovraždě; do jeho nitra vdechl takovou závist, že ze dvou prvorozených lidí jednoho zahubil a z druhého učinil vraha. Od té doby neustále vléval do lidských srdcí jed zla, kazil je a převracel, až se lidé utopili v hříších a začali žít jako divá zvěř.

Když to Bůh viděl, vyslal své anděly, aby život lidí kultivovali a chránili je před veškerým zlem. Dal jim přísný příkaz, aby se vyvarovali pozemského poskvrnění, jinak ztratí svou andělskou důstojnost. Avšak onen úskočný žalobce svedl k rozkoším i je a andělé se poskvrnili stykem s ženami. Na základě Božího rozsudku byli za své hříchy zavrženi; ztratili své andělské jméno i svou nebeskou podstatu. Stali se pomocníky ďábla a ve snaze najít útěchu ve své vlastní zkáze se obrátili k ničení lidí, k jejichž ochraně byli původně vysláni.

Kapitola 23 (28): O lsti démonů a klamu falešných božstev

Právě to jsou oni démoni, o nichž básníci často mluví ve svých verších a které Hésiodos nazývá strážci lidí. Svými svody a klamy totiž lidstvo přesvědčili, aby v ně věřilo jako v bohy. Ostatně i Sókratés prohlašoval, že má už od raného dětství démona, který ho střeží a vede jeho život – bez jeho pokynu a rozkazu prý neudělal vůbec nic.

Tito duchové se tedy upínají na každého z nás a pod jménem géniů nebo penátů se zmocňují našich domovů. Lidé jim staví svatyně, denně jim přinášejí oběti jako lárům a uctívají je jako ty, kdo odvracejí neštěstí. Právě tito démoni od počátku odváděli lidi od poznání pravého Boha a zaváděli nová náboženství a kulty. Učili lidi zbožšťovat památku mrtvých králů, stavět jim chrámy a tvořit modly. Nedělali to proto, aby zmenšili Boží slávu nebo zvětšili tu svou – o tu totiž hříchem přišli –, ale aby lidem vzali život a naději na pravé světlo. Chtěli zabránit tomu, aby lidé dosáhli nebeské odměny nesmrtelnosti, o kterou oni sami vlastní vinou přišli.

Oni také lidem předali astrologii, věštění z letu ptáků i zkoumání vnitřností. Ačkoli jsou tyto vědy samy o sobě falešné, tito strůjci zla je řídí a upravují tak, aby jim lidé uvěřili. Vymysleli také klamy magického umění, aby šálili lidský zrak – jejich působením se zdá, že to, co existuje, není, a to, co neexistuje, se jeví jako skutečnost. Zavedli vyvolávání duchů, věštecké losy i orákula, aby sváděli lidskou mysl dvojsmyslnými odpověďmi a lživým věštěním.

Bývají přítomni v chrámech a u všech obětí. Předvádějí klamné zázraky, kterými přítomné lidi natolik omámí, až uvěří, že v sochách a obrazech sídlí skutečná božská moc. Jako neviditelní duchové vnikají také do lidských těl, poškozují údy a vyvolávají nemoci. Jakmile je lidé uchlácholí oběťmi a sliby, v trýznění poleví. Sesílají sny nebo děsivé přízraky, aby se lidé modlili právě k nim. Někdy věští události, které se skutečně splní, jen aby tak zvýšili úctu, kterou k nim lidé chovají.

Občas dokonce postihují trestem ty, kteří se dopustili svatokrádeže, aby každý svědek znejistěl a stal se ještě ustrašenějším a zbožnějším. Takto svými podvody zahalili lidstvo do temnoty. Potlačili pravdu a způsobili, že jméno nejvyššího a jediného Boha upadlo v zapomnění.

Kapitola 24 (29): O nutnosti zla a zápasu o ctnost

Někdo by mohl namítnout: Proč tedy onen pravý Bůh dopouští, aby se tyto věci děly? Proč raději zlé bytosti neodstraní nebo nevyhladí? Proč na samém počátku stvořil vládce démonů, který vše kazí a ničí? Krátce vysvětlím, proč jej Bůh chtěl mít právě takového. Ptám se: Je ctnost dobrem, nebo zlem? Nelze popřít, že je dobrem.

Je-li ctnost dobrem, pak neřest musí být jejím pravým opakem – tedy zlem. Jestliže je neřest zlem proto, že napadá ctnost, a ctnost je dobrem proto, že potírá neřest, pak ctnost bez neřesti zkrátka nemůže existovat. Odstraníte-li totiž neřest, zaniknou i veškeré zásluhy ctnosti. Vždyť bez nepřítele nemůže být vítězství. Stejně tak dobro nemůže existovat bez zla.

Pochopil to i Chrýsippos, muž bystrého ducha, když pojednával o prozřetelnosti. Usvědčoval z pošetilosti ty, kteří sice věří, že dobro pochází od Boha, ale odmítají připustit, že by stvořil i zlo. Jeho myšlenku interpretoval Aulus Gellius ve svých Atických nocích následovně: Těm, kteří nevěří, že svět byl stvořen pro lidi a bohy, ani že lidské osudy řídí prozřetelnost, se zdá být pádným argumentem tvrzení: „Kdyby existovala prozřetelnost, neexistovalo by žádné zlo.“ Tvrdí totiž, že nic neodpovídá prozřetelnosti méně než to, aby ve světě, který byl prý stvořen pro člověka, existovalo tolik strastí a neštěstí.

Na to Chrýsippos ve čtvrté knize svého spisu O prozřetelnosti odpověděl: „Nic není pošetilejšího než názor těch, kteří si myslí, že by mohlo existovat dobro, kdyby zároveň neexistovalo zlo. Jelikož dobro a zlo jsou protiklady, musí nutně stát proti sobě. Udržují se totiž vzájemným a protikladným úsilím. Žádný protiklad neexistuje bez svého druhého pólu. Jak by bylo možné vnímat spravedlnost, kdyby neexistovalo bezpráví? Vždyť čím jiným je spravedlnost než absencí nespravedlnosti?

Jak bychom mohli pochopit statečnost, kdyby neexistovala zbabělost? Nebo zdrženlivost bez nevázanosti? Jak by mohla být rozumnost, kdyby nebylo pošetilosti? Proto se Chrýsippos ptá: ‚Proč tito pošetilci nežádají také to, aby existovala pravda a neexistovala lež?‘ Dobro a zlo, štěstí a neštěstí, rozkoš a bolest – to vše kráčí ruku v ruce. Jedno je připoutáno k druhému, jak říká Platón, svými protikladnými vrcholy. Odstraníte-li jedno, odstraníte obojí.“

Vidíte tedy, jak jsem již často říkal, že dobro a zlo jsou spolu tak spjaty, že jedno bez druhého neobstojí. Bůh tedy s nejvyšší moudrostí vložil základ ctnosti právě do zla. Učinil to proto, aby nám připravil zápas, ve kterém by vítěze mohl korunovat odměnou nesmrtelnosti.

Kapitola 25 (30): O marnosti model a hranicích lidského bádání

Domnívám se, že jsem dostatečně ukázal, že uctívání bohů je nejen bezbožné, ale i naprosto marné. Buď se totiž jednalo o pouhé lidi, jejichž památku po smrti lidé zbožštili, nebo jde o sochy, které jsou necitlivé a němé, protože jsou vyrobeny z hlíny. Člověk, který má svou přirozeností hledět k nebi, by se nikdy neměl podrobovat věcem pozemským. Navíc duchové, kteří si toto uctívání nárokují, jsou nečistí a zvrácení; proto je Bůh odsoudil a svrhl na zemi. Pokud chceme následovat pravého Boha, nesmíme se nikdy dostat pod nadvládu těch, nad nimiž díky své podstatě stojíme.

Poté, co jsme promluvili o falešném náboženství, musíme nyní pojednat o falešné moudrosti, k níž se hlásí filosofové. Jsou to lidé obdaření hlubokým vzděláním a vytříbenou výmluvností, ale od pravdy jsou na hony vzdáleni, protože nepoznali Boha ani Boží moudrost. I když jsou tito lidé velmi bystří a umějí mluvit, nebudu se bát s nimi střetnout, aby bylo zřejmé, že nebeská moudrost snadno zvítězí nad tou pozemskou a pravda nad lží.

Filosofii tito lidé definují jako „lásku k moudrosti“ nebo „úsilí o ni“. Jestliže je to však pouhá láska k moudrosti, pak to není moudrost samotná. Musí být totiž rozdíl mezi tím, kdo miluje, a předmětem jeho lásky. Ani jako pouhé úsilí o moudrost nemůžeme filosofii s moudrostí ztotožnit. Moudrost je totiž cílem, který hledáme, zatímco úsilí je samotné hledání. Už samotný název tedy jasně deklaruje, že filosofie není moudrostí. Dokonce tvrdím, že to není ani úsilí o moudrost, pokud moudrosti nakonec nedosáhne.

Vždyť kdo by mohl říct, že studuje něco, čeho nemůže nikdy dosáhnout? Ten, kdo se věnuje lékařství, gramatice nebo řečnictví, může být nazýván studentem daného oboru jen do chvíle, než se mu naučí. Jakmile znalosti získá, stává se lékařem, gramatikem nebo řečníkem. Stejně tak by se i ti, kteří touží po moudrosti, měli po jejím dosažení nazývat moudrými. Protože se však tito lidé nazývají studenty moudrosti po celý život, je zřejmé, že jejich studium k ničemu nevede, neboť k cíli nikdy nedospěje. Jedině že by se snad moudrými chtěli stát až v podsvětí. Každé úsilí však musí mít svůj konec; studium, které postrádá cíl, zkrátka nemá smysl.

Kapitola 26 (31): O neschopnosti filosofů dosáhnout skutečného vědění

Filosofie stojí na dvou základních pilířích: na vědění a na mínění. Pokud by o tyto dva základy přišla, celá její stavba se nevyhnutelně zhroutí. Přesto to byli právě sami zakladatelé filosofických škol, kdo ji o oba tyto pilíře připravil. Sókratés totiž zavrhl možnost vědění a Zénón zase odmítl pouhé mínění. Podívejme se tedy, zda ve svém úsudku postupovali správně.

Moudrost je podle Cicerovy definice poznáním věcí božských i lidských. Pokud je však tato definice pravdivá, pak moudrost člověku vůbec nepřísluší. Kdo ze smrtelníků by si totiž troufal prohlásit, že skutečně zná věci božské i lidské? Ponechme nyní stranou věci lidské – i když jsou s těmi božskými spojené, můžeme připustit, že je člověk schopen o nich něco vědět, protože se ho přímo týkají. Avšak božské věci člověk sám o sobě znát nemůže, neboť je pouhým člověkem. Ten, kdo by je skutečně znal, by musel být božské povahy, a tedy Bohem. Člověk však není ani božskou bytostí, ani Bohem. Sám o sobě tedy nemůže mít o božských věcech žádné vědění.

Z toho vyplývá, že moudrý není nikdo kromě Boha, případně ten člověk, kterého Bůh sám poučil. Protože však filosofové nejsou ani bohy, ani Božími žáky, nemohou být moudří – tedy nemohou být znalci věcí božských i lidských. Sókratés a stoupenci Akademie tedy postupovali správně, když prohlásili, že vědění je pro člověka nedosažitelné. Ovšem ani pouhé mínění moudrému člověku nesluší. Mínění se totiž týká toho, co člověk neví, a domnívat se, že víte to, co ve skutečnosti nevíte, je projevem lehkomyslnosti a hlouposti.

Zénón tedy správně mínění zavrhl. Pokud však v člověku neexistuje žádné skutečné vědění a mínění by v něm být nemělo, pak je celá filosofie vytržena i s kořeny.

Kapitola 27 (32): O rozpolcenosti filosofie a jejím sebezničení

K tomu se přidává skutečnost, že filosofie není jednotná. Je rozdělena do mnoha sekt a roztříštěna do tolika protichůdných názorů, že postrádá jakoukoli stabilitu. Protože jednotlivé školy napadají a potírají všechny ostatní a neexistuje mezi nimi jediná, kterou by ty ostatní neodsoudily jako pošetilou, celé tělo filosofie se kvůli těmto rozhádaným údům nevyhnutelně hroutí a spěje k zániku.

Z tohoto chaosu se později zrodila Nová akademie. Její zakladatelé viděli, jak se celá stavba hroutí pod náporem vzájemných útoků, a tak vyhlásili válku všem ostatním. Chtěli vyvrátit názory všech škol a sami přitom zastávali jediné tvrzení: že nelze vědět vůbec nic. Tím, že popřeli možnost poznání, rozvrátili základy staré filosofie. Avšak ani oni si neudrželi právo na jméno filosofů, když se sami přiznali k nevědomosti; vždyť nevědět vůbec nic nepřísluší nejen filosofovi, ale ani člověku jako takovému.

Tak se stává, že se filosofové navzájem pobíjejí, protože nemají žádnou pevnou hradbu, o kterou by se opřeli. Celá filosofie nakonec hyne a zaniká svými vlastními zbraněmi. Ale snad pokulhává jen přírodní věda? Kdepak. Má snad etika nějaké pevnější základy? Podívejme se, zda se filosofové shodnou alespoň v této části, která určuje samotný způsob našeho života.

Kapitola 28 (33): O marném hledání nejvyššího dobra

V životě je nezbytné hledat to, co nazýváme nejvyšším dobrem. Právě k němu totiž musíme směřovat veškeré své konání i celou životní cestu. Pokud však o takovém dobru uvažujeme, musí splňovat tři podmínky: především musí náležet výhradně člověku, dále musí vycházet z jeho duše a konečně jej musíme dosáhnout skrze ctnost. Podívejme se tedy, zda definice filosofů odpovídají těmto nárokům a zda se netýkají spíše těl, nebo dokonce nerozumných zvířat.

Aristippos, zakladatel kyrénské školy, prohlásil za nejvyšší dobro tělesnou rozkoš. Takového muže však musíme vyhnat nejen z řad filosofů, ale i ze společnosti lidí, neboť se sám dobrovolně připodobnil dobytku. Hieronymos zase viděl nejvyšší dobro v nepřítomnosti bolesti a Diodóros v okamžiku, kdy bolest ustane. Avšak i zvířata utíkají před bolestí, a když netrpí, pociťují radost. Jaká výjimečnost by tedy zbyla člověku, kdyby jeho nejvyšší dobro bylo společné s divou zvěří?

Zénón považoval za nejvyšší dobro život v souladu s přírodou. Tato definice je však příliš obecná. Vždyť všichni živí tvorové žijí v souladu se svou přirozeností a každému druhu je dána ta jeho. Epikúros zase vyzdvihoval potěšení duše. Co je však toto potěšení jiného než radost, v níž se mysl uvolňuje při hře nebo smíchu? I toto dobro náleží němým tvářím, které se po nasycení oddávají veselí a hravosti. Deinómachos a Kallifón se pokoušeli o kompromis a mluvili o „čestné rozkoši“. Buď tím však mysleli totéž co Epikúros, nebo jde o dobro připisované tělu, a v tom případě o žádné nejvyšší dobro jít nemůže.

Peripatetikové se pokusili o jakýsi souhrn a nejvyšší dobro složili z dober duše, těla a přízně osudu. Dobra duše můžeme přijmout, ale pokud k blaženosti nutně potřebují pomoc zvenčí, jsou slabá a nejistá. Věci tělesné a dary štěstěny navíc člověk nemá ve své moci. Navíc se toto dvojí dobro opět týká i dobytka, který ke svému blahu potřebuje zdraví a dostatek potravy.

O něco lépe si vedli stoikové, když za nejvyšší dobro prohlásili ctnost. Jenže ani samotná ctnost nemůže být nejvyšším dobrem. Pokud totiž spočívá v trpělivém snášení zla a útrap, není blažená sama o sobě, ale musí k nejvyššímu dobru teprve směřovat. Bez nesmírného úsilí a nejtěžší práce jí totiž nelze dosáhnout. Aristotelés pak zcela zbloudil, když spojil čestnost s ctností, jako by snad bylo možné ctnost od čestnosti oddělit nebo ji spojit s hanbou.

Hérillos z Pyrrhonovy školy spatřoval nejvyšší dobro ve vědění. To sice náleží výhradně lidské duši, ale lze jej dosáhnout i bez ctnosti. Za blaženého přece nemůžeme považovat nikoho jen proto, že něco slyšel nebo si kdesi něco přečetl. Vědění může navíc sloužit věcem špatným nebo zbytečným. I kdyby šlo o vědění užitečné, kterého člověk dosáhl s námahou, není cílem samo o sobě, nýbrž prostředkem k něčemu jinému. Umění se učíme proto, abychom si zajistili obživu, získali slávu nebo zakusili potěšení. Žádná z těchto věcí však není nejvyšším dobrem.

Filosofové tedy selhávají i v etice a nedokážou stanovit jasná pravidla. Vždyť se přou o samotný základ a smysl života. Jejich rady si navzájem odporují: jedni nás vedou k rozkoši, druzí k čestnosti; jedni k přírodě, druzí k vědění; jedni bohatství hledají, jiní se mu vyhýbají; jedni chtějí bolest odstranit, druzí ji trpělivě snášet. Ve všech těchto názorech se odklánějí od rozumu jen proto, že neznají Boha.

Kapitola 29 (34): O pravé podstatě spravedlnosti a lidském údělu

Podívejme se nyní na nejvyšší dobro, které si předsevzal moudrý člověk. O tom, že jsme se narodili pro spravedlnost, nás nepoučují jen posvátná písma, ale občas to přiznávají i sami filosofové. Cicero například říká: „Ze všeho, o čem učenci vedou své rozpravy, je bezpochyby nejdůležitější jasné pochopení, že jsme se narodili pro spravedlnost“.

To je naprostá pravda. Vždyť se nerodíme pro zločin, ale jsme bytosti společenské a družné. Divoké šelmy se rodí k dravosti; nemohou žít jinak než z kořisti a krve. Přesto i ony, pokud je nesvírá krajní hlad, šetří tvory svého druhu. Totéž dělají i ptáci, kteří se jinak musí živit masem druhých. O co víc by tedy měl člověk šetřit bližního, se kterým ho pojí společná řeč i vnímání, a milovat ho!

Právě v tom spočívá spravedlnost. Protože však Bůh dal moudrost jen člověku, aby jej mohl poznat – což je také jediný rozdíl mezi námi a němou tváří – pojí se spravedlnost se dvěma povinnostmi: první dlužíme Bohu jako svému Otci, druhou člověku jako svému bratru, neboť nás všechny zrodil tentýž Bůh. Moudrost je tedy právem nazývána poznáním věcí božských i lidských. Musíme totiž vědět, co dlužíme Bohu a co člověku – Bohu náleží naše zbožnost, lidem naše láska. To první náleží moudrosti, to druhé ctnosti, a obojí v sobě zahrnuje spravedlnost.

Pokud tedy platí, že se člověk narodil pro spravedlnost, je nezbytné, aby spravedlivý člověk čelil útrapám. Jen tak může v praxi využít ctnost, kterou je obdařen; vždyť ctnost spočívá právě v trpělivém snášení zla. Spravedlivý se vyhýbá rozkoším jako něčemu špatnému. Pohrdá bohatstvím, protože je pomíjivé; a pokud ho má, rozdává ho, aby zachránil trpící. Netouží po slávě, neboť je krátká a prchavá. Nikomu nekřivdí, a pokud sám trpí bezprávím, neoplácí jej; nepronásleduje ani toho, kdo ho olupuje.

Považuje totiž za hřích ublížit jinému člověku. A pokud by se objevil někdo, kdo by ho nutil odvrátit se od Boha, neodmítne mučení ani smrt. Tak se ovšem nevyhnutelně stane, že takový člověk bude muset žít v chudobě a ponížení, vystaven výsměchu, nebo dokonce krutým mukám.

Kapitola 30 (35): O nesmrtelnosti jako pravé odměně za spravedlnost

Jaký užitek by tedy přinesla spravedlnost a ctnost, kdyby člověku v životě neposkytla nic než utrpení? Jestliže ctnost pohrdá veškerým pozemským blahem, moudře snáší každé příkoří a v zájmu povinnosti přijímá i samotnou smrt, pak nemůže zůstat bez odměny. Co jiného by tedy mohlo být jejím plodem než samotná nesmrtelnost? Pokud je totiž pro člověka dosažitelný blažený život – v čemž se filosofové jako v jediném shodnou – musí být dosažitelná i nesmrtelnost. Vždyť blažené je pouze to, co nepodléhá zkáze, a nepomíjivé je jen to, co trvá věčně.

Právě nesmrtelnost je tedy tím nejvyšším dobrem, neboť náleží výhradně člověku, jeho duši a ctnosti. K ní směřujeme a právě pro její dosažení jsme přišli na svět. Proto nám Bůh ukládá ctnost a spravedlnost, abychom za své úsilí získali tuto věčnou odměnu. O samotné nesmrtelnosti však budeme podrobněji mluvit na jiném místě.

Nyní nám zbývá ještě logika, ta však k blaženému životu nijak nepřispívá. Moudrost totiž nespočívá v ozdobnosti řeči, ale v srdci a vnitřním cítění. Jestliže je tedy fyzika zbytečná a logika neužitečná a v etice – té jediné nezbytné části – filosofové zbloudili, protože nedokázali nalézt nejvyšší dobro, pak se celá filosofie jeví jako prázdná a marná. Nedokázala totiž pochopit lidskou podstatu ani splnit svůj úkol a poslání.

Kapitola 31 (36): O Epikurových bludech a Pythagorově pošetilosti

Poté, co jsem stručně pojednal o filosofii, řeknu nyní několik slov i o samotných filosofech. Epikurovo učení stojí především na tvrzení, že neexistuje žádná prozřetelnost, ačkoli on sám existenci bohů nepopírá. Obě tato tvrzení však odporují rozumu. Pokud totiž bohové skutečně existují, musí nutně existovat i prozřetelnost. Boha si ani nelze představit jinak než jako bytost, jejíž podstatou je o vše pečovat. Epikuros však prohlašuje, že se Bůh o nic nestará.

Jestliže je to pravda, pak se Bůh nestará nejen o věci lidské, ale ani o ty nebeské. Jak potom můžeš tvrdit, že Bůh vůbec existuje, a odkud se podle tebe vzal? Pokud popřeš prozřetelnost a Boží péči, logicky bys měl prohlásit, že Bůh neexistuje vůbec. Ty jsi mu sice v řeči ponechal jméno, ale ve skutečnosti jsi jeho existenci zrušil. Odkud se tedy vzala příroda, jestliže Bůh o nic nepečuje?

Epikuros tvrdí, že existují nepatrná semínka, která nelze spatřit ani se jich dotknout. Z jejich náhodného shlukování prý vzniklo vše, co existuje a stále vzniká. Jestliže je však nevidíme ani necítíme žádnou částí těla, jak jsi mohl poznat, že existují? A i kdyby existovala, jakým rozumem se spojují, aby něco vytvořila? Pokud jsou hladká, nemohou držet pohromadě; pokud mají háčky a rohy, pak musí být dělitelná, protože tyto výčnělky lze odříznout.

To vše jsou jen bludy a neužitečné řeči. A co teprve jeho tvrzení, že duše zaniká spolu s tělem? V tom ho usvědčují ze lži nejen všichni ostatní filosofové a obecné přesvědčení lidí, ale i odpovědi věštců, Sibylina proroctví a konečně i samotné Boží hlasy proroků. Je až s podivem, že se našel právě Epikuros, který lidský úděl postavil na roveň dobytku a divé zvěři.

A co Pythagoras, první muž nazvaný filosofem? Ten sice prohlásil, že duše jsou nesmrtelné, ale zároveň tvrdil, že přecházejí do jiných těl – do těl dobytka, ptáků nebo šelem. Nebylo by snad lepší, aby duše zanikly se svými těly, než aby byly takto odsouzeny do cizích schránek? Nebylo by lepší vůbec neexistovat, než po lidské podobě žít jako vepř nebo pes?

Tento pošetilec chtěl dodat svým slovům váhu, a tak prohlašoval, že byl v době trojské války Euforbem. Po jeho smrti prý prošel různými zvířecími podobami, až se nakonec stal Pythagorem. Ó, jak šťastný to muž, jemuž jedinému byla dána tak velká paměť! Nebo spíše nešťastný, protože mu ani v těle dobytka nebylo dopřáno nevědět, čím dříve byl. Kéž by blouznil jen on sám! On však našel i posluchače, kteří mu uvěřili, a to lidi nikoli nevzdělané, na něž takto přešlo dědictví jeho pošetilosti.

Kapitola 32 (37): O Sókratově domnělé moudrosti a jeho výsměchu náboženství

Po něm převzal prvenství ve filosofii Sókratés. Toho dokonce i věštírna označila za nejmoudřejšího z lidí, protože otevřeně přiznával, že zná pouze jednu jedinou věc – totiž že neví vůbec nic. Autorita tohoto božského výroku měla tehdejší filosofy odradit od marného pátrání po věcech, které přesahují lidské poznání, a zabránit jim v tom, aby si namlouvali, že rozumí tomu, o čem ve skutečnosti nemají ani ponětí.

Podívejme se však, zda byl Sókratés skutečně tak moudrý, jak tvrdila věštba v Delfách. Často totiž používal úsloví, že „to, co je nad námi, se nás nijak netýká“. Tímto výrokem však překročil hranice svého vlastního učení. Ačkoli tvrdil, že ví jen jednu věc, našel si další pravdu, o které mluvil s jistotou zasvěceného – ovšem zcela zbytečně. Vždyť právě Boha, který nás svou podstatou nekonečně přesahuje, musíme hledat. Musíme se také přiklonit k náboženství, které jako jediný prvek odděluje lidskou bytost od divé zvěře. Sókratés však náboženství nejen zavrhl, ale dokonce se mu vysmíval, když skládal přísahy při husách a psech.

Jako by snad nemohl přísahat při Asklépiovi, kterému dlužil kohouta! Hle, to je oběť onoho „moudrého“ muže! A protože kohouta nestihl před svou smrtí sám rituálně obětovat, prosil v posledních chvílích své přátele, aby tento závazek splnili za něj. Prý proto, aby v podsvětí nepobýval jako dlužník. Tímto činem Sókratés naprosto jasně potvrdil, co o sobě prohlásil: že ve skutečnosti nevěděl vůbec nic.

Kapitola 33 (38): O Platónových omylech a Zénónově tvrdosti

Jeho žákem byl Platón, kterého Cicero nazývá „bohem filosofů“. Ten se sice ze všech myslitelů přiblížil pravdě nejvíce, ale protože neznal pravého Boha, v mnoha věcech se zmýlil tak hluboce, že se mu v tom nikdo nevyrovná. Především ve svých spisech o správě státu prosazoval myšlenku, že by všechno mělo být společné pro všechny. U majetku by se to snad dalo snést, i když je to nespravedlivé – vždyť nikomu nemá škodit jeho vlastní píle, ani prospívat jeho lenost – ale budiž, toto lze ještě tolerovat.  On však zašel dál: mají být společné i manželky a děti?

V takovém případě by zaniklo jakékoli pokrevní pouto, zmizel by jasný původ, rodiny i příbuzenstva. Vše by se promíchalo a bylo by neurčité jako ve stádech dobytka. U mužů by nezůstala žádná zdrženlivost a u žen žádná cudnost. Jaká manželská láska může mezi lidmi existovat, když v nich chybí jistý a osobní cit? Kdo by ctil svého otce, když ani neví, kdo ho zplodil? A kdo by miloval syna, o němž by si myslel, že mu je cizí? Platón dokonce ženám otevřel přístup do politiky, do armády i do úřadů. Jak nešťastné by bylo město, ve kterém by mužské povinnosti přebraly ženy! Ale o tom budu mluvit jinde a podrobněji.

Také Zénón, mistr stoiků, který tolik vynáší ctnost, se hluboce mýlil. Soucit, který je ve skutečnosti nejvyšší ctností, označil za nemoc duše, kterou je třeba vykořenit. Přitom soucit je Bohu drahý a pro lidi naprosto nezbytný. Vždyť kdo z nás by v neštěstí nechtěl, aby s ním ostatní cítili a podali mu pomocnou ruku? Lidé jsou k pomoci bližnímu podněcováni právě skrze soucit. I když ho Zénón nazývá lidskostí nebo zbožností, nemění věc samotnou, pouze její jméno. Právě tento cit dostal do vínku pouze člověk, abychom svou slabost zmírňovali vzájemnou pomocí. Kdo tento cit zavrhuje, sráží nás na úroveň divé zvěře.

Stejná krutost se projevuje i v jeho tvrzení, že všechny hříchy jsou si rovné. Ten, kdo mezi proviněním nedělá žádný rozdíl, buď trestá drobné chyby krutými tresty – což je znakem tyrana – nebo ty těžké trestá jen mírně, což je zase známkou lehkomyslnosti. Obojí státu škodí. Pokud se nejhorší zločiny trestají mírně, odvaha zlých lidí k dalším činům jen poroste. A pokud se za banální prohřešky ukládají příliš tvrdé tresty, ocitne se v nebezpečí mnoho občanů – vždyť nikdo nedokáže žít zcela bez chyby. Právě ti, kteří by se po pokárání mohli stát lepšími, by v takovém systému zbytečně trpěli.

Kapitola 34 (39): O pošetilých názorech a zhoubných skutcích filosofů

Následující věci jsou sice lehkovážné, ale pramení ze stejné prázdnoty ducha. Xenofanés například tvrdil, že měsíc je osmnáctkrát větší než naše země a že se v jeho nitru skrývá další svět, který obývají lidé a všemožná zvířata. O protinožcích nelze bez smíchu ani slyšet, ani mluvit, a přesto tito lidé o nich vážně prohlašují, že existují bytosti, které mají chodidla přesně proti našim. O něco snesitelnější bylo blouznění Anaxagory, jenž mluvil o černém sněhu.

U některých filosofů nejsou směšná jen jejich slova, ale i samotné činy. Démokritos opustil pole, které mu odkázal otec, a nechal ho napospas jako obecní pastvinu. Díogenés se svou družinou psů zase hlásal naprosté pohrdání vším a raději si jídlo vyprosil, než aby si ho obstaral poctivou prací nebo vlastnil nějaký majetek. Život moudrého člověka má přece sloužit ostatním jako příklad; kdyby však jejich „moudrost“ napodobili všichni, jak by mohly státy vůbec přežít?

Možná nám tito kynikové chtěli dát příklad v cudnosti, když se svými manželkami obcovali veřejně? Vskutku nevím, jak by mohli obhajovat ctnost lidé, kteří v sobě zahubili stud. O nic lepší nebyl ani Aristippos. Ten zřejmě proto, aby se zalíbil své milence Láidě, založil kyrénskou školu a cíl nejvyššího dobra spatřoval v tělesné rozkoši. Tím chtěl zajistit, aby hříchy nezůstaly bez posvěcení autoritou a neřest bez učené obhajoby.

Máme snad za statečnější považovat ty, kteří si sáhli na život jen proto, aby vyvolali zdání, že pohrdají smrtí? Byli to Zénón, Empedoklés, Chrýsippos, Kleanthés, Démokritos a jejich napodobitel Cato. Ti vůbec netušili, že podle Božího práva a zákona se ten, kdo se sám zabije, dopouští vraždy. Bůh nás totiž uvedl do tohoto příbytku těla a daroval nám v něm dočasný domov, abychom v něm pobývali tak dlouho, jak sám uzná za vhodné.

Považujme tedy za hřích chtít se vystěhovat bez Božího příkazu. Nesmíme na přírodu vyvíjet násilný tlak; On sám ví, jak své dílo rozvázat. Pokud někdo vztáhne na tento výtvor bezbožné ruce a zpřetrhá pouta Božího řemesla, pokouší se uniknout Bohu. Jeho rozsudku se však nikdo, živý ani mrtvý, nevyhne. Ti, které jsem výše jmenoval, jsou tedy zločinní a bezbožní. Nejenže se sami stali vrahy sebe samých, což je hrozné samo o sobě, ale k tomuto hříchu nabádali i ostatní a učili je, jaké důvody mají k dobrovolné smrti opravňovat.

Kapitola 35 (40): O neschopnosti filosofů a o daru Boží moudrosti

Existuje nespočet výroků a činů filosofů, na nichž lze jasně usvědčit jejich nerozumnost. Protože však nemůžeme vyjmenovat vše, postačí jich jen několik. Stačí si totiž uvědomit, že filosofové nejsou učiteli ani spravedlnosti – kterou neznají, ani ctnosti – o níž jen lživě mluví. Vždyť co by nás mohli naučit ti, kteří sami často přiznávají svou vlastní nevědomost?

Ponechme stranou Sókrata, jehož postoj k poznání je všeobecně známý. Anaxagorás prohlašuje, že vše kolem nás je zahaleno temnotou, a Empedoklés tvrdí, že stezky smyslů, které mají vést k nalezení pravdy, jsou příliš úzké. Démokritos zase svědčí o tom, že pravda leží hluboko potopena v jakési studni. A protože ji tito lidé nikde nenalézají, tvrdí dokonce, že dosud neexistoval nikdo skutečně moudrý.

Jestliže tedy neexistuje žádná skutečná lidská moudrost – jak ostatně říká Sókratés u Platóna – následujme raději moudrost Boží. Vzdejme díky Bohu, který nám ji zjevil i předal, a gratulujme si, že díky nebeskému dobrodiní držíme v rukou pravdu a moudrost. Tu totiž hledalo tolik géniů po tolik staletí, a přesto ji filosofie nikdy nedokázala nalézt.

Kapitola 36 (41): O jednotě pravého náboženství a moudrosti

Nyní, když jsme vyvrátili falešné náboženství spočívající v uctívání mnoha bohů i falešnou moudrost, kterou hlásá filosofie, obraťme se k pravému náboženství a moudrosti. O obou musíme mluvit společně, protože jsou nerozlučně spjaty. Vždyť pravé uctívání Boha není ničím jiným než samotnou moudrostí.

Onen nejvyšší Bůh a Stvořitel všeho, stvořil člověka jako svůj obraz. Právě proto mu jako jedinému ze všech živočichů daroval rozum, aby mu člověk vzdával úctu jako svému Otci a pociťoval k němu bázeň jako ke svému Pánu. Touto zbožností a poslušností si má člověk vysloužit odměnu v podobě nesmrtelnosti. V tom spočívá pravé a posvátné tajemství.

U falešných systémů však žádný soulad nenajdeme, protože nejsou pravdivé. Ve filosofii se nekonají žádné posvátné obřady a při náboženských obřadech se zase nepojednává o filosofii. Proto je jejich náboženství falešné, neboť mu chybí moudrost, a jejich moudrost je klamná, protože postrádá náboženství. Avšak tam, kde se obojí spojuje, musí nezbytně sídlit pravda. Pokud by se tedy někdo ptal, co je to pravda, můžeme ji právem nazvat buď „moudrým náboženstvím“, nebo „nábožnou moudrostí“.

Kapitola 37 (42): O zrození Božího Syna a jeho jménech

Nyní vysvětlím, v čem spočívá ono moudré náboženství či nábožná moudrost. Ještě dříve, než Bůh začal budovat svět, zplodil sám ze sebe Syna. Ten vyšel ze zřídla jeho věčnosti a z jeho božského, neutuchajícího Ducha. Tento Syn je neporušitelný a věrný a dokonale zrcadlí Otcovu sílu i majestát. On sám je onou mocí, rozumem, Božím Slovem i moudrostí.

Právě skrze něj jakožto mistrného tvůrce (jak říká Hermés) a rádce (jak uvádí Sibyla) Bůh vyprojektoval a sestrojil úžasnou a velkolepou stavbu tohoto vesmíru. Bůh sice vytvořil z vlastních duchů mnoho andělů, ale pouze tohoto Syna přizval k podílu na své nejvyšší moci; jen On jediný smí nosit jméno Bůh. Vždyť skrze něj povstalo vše a bez něj nevzniklo vůbec nic. Dokonce i Platón hovořil o prvním a druhém bohu – nečinil tak ovšem jako chladný filosof, nýbrž spíše jako prorok, který možná kráčel ve stopách Trismegista.

Jeho slova, přeložená z řečtiny, zní takto: „Pán a stvořitel veškerenstva, jehož jsme si zvykli nazývat Bohem, stvořil druhého boha, který je viditelný a smysly vnímatelný“. Slovem „vnímatelný“ přitom autor nemyslí, že by onen bůh sám přijímal podněty, ale že on sám vnímání a zrak poskytuje. Když jej tedy Bůh jako prvního, jediného a osamoceného stvořil, spatřil v něm dokonalost a nesmírnou hojnost všeho dobrého. Také věštkyně Sibyla (konkrétně ta Erythrejská) nazývá Syna vůdcem všeho, co Bůh stvořil, a v jiných verších nám ukládá poznat Božího Syna, jak ukazují příklady, které jsem uvedl ve svých knihách.

O něm, naplněni Boží inspirací, mluvili i proroci. Především Šalomoun v knize Moudrosti a také jeho otec David, autor nebeských žalmů – tito dva slavní králové, kteří žili celých sto osmdesát let před trojskou válkou, dosvědčují, že se Syn zrodil z Boha. Jeho pravé jméno však nezná nikdo kromě něho samotného a Otce, jak nás poučuje Jan ve svém Zjevení. A Hermés dodává, že smrtelná ústa toto jméno ani nedokážou vyslovit.

Lidé ho však nazývají dvěma jmény: Ježíš, což znamená Spasitel, a Kristus, což znamená Král. Spasitelem je proto, že přináší uzdravení a záchranu všem, kdo skrze něj uvěřili v Boha. Kristem pak proto, že sám přijde z nebe na konci tohoto věku, aby soudil svět a po vzkříšení mrtvých nastolil své věčné království.

Kapitola 38 (43): O dvojím zrození Syna a o vzpurnosti vyvoleného lidu

Aby ses snad nepodivoval nad tím, proč Ježíšem Kristem nazýváme toho, kdo se zrodil z Boha ještě před stvořením světa, a přitom jde o muže, který se narodil z lidské matky před třemi sty lety, krátce ti to objasním. On je totiž zároveň Synem Božím i Synem člověka. Narodil se nadvakrát: poprvé z Boha v duchu ještě před počátkem světa a podruhé v těle z lidské matky za vlády císaře Augusta. V tomto dvojím zrození se skrývá velkolepé a hluboké tajemství, v němž je zahrnuta spása lidí, pravá víra v nejvyššího Boha i veškerá pravda.

Když se totiž skrze úklady démonů poprvé rozšířilo zločinné a bezbožné uctívání falešných bohů, zůstalo pravé náboženství zachováno pouze u Hebrejců. Ti zpočátku nevyznávali žádný psaný zákon, ale svůj kult udržovali podle otcovských zvyků, jak si jej předávali z generace na generaci. To trvalo až do doby, kdy pod vedením Mojžíše, prvního ze všech proroků, odešli z Egypta a Bůh jim jeho prostřednictvím uložil zákon. Tito lidé, které později nazvali Židy, sloužili Bohu spoutáni pouty tohoto zákona.

Časem se však i oni začali postupně uchylovat k pohanským rituálům, přijali cizí božstva, opustili víru svých otců a začali přinášet oběti necitlivým modlám. Proto k nim Bůh vysílal proroky naplněné Božím Duchem, aby jim vyčítali jejich hříchy, vyzývali je k pokání a hrozili nadcházející pomstou. Jasně jim ohlašovali, že pokud ve svých vinách vytrvají, Bůh k nim pošle jiného zákonodárce, zbaví tento nevděčný národ dědictví a shromáždí si jiný, věrnější lid z cizích národů.

Oni však ve svém jednání nejen setrvali, ale dokonce ty, které k nim Bůh posílal, vraždili. Bůh je za tyto zločiny odsoudil a k tomuto vzpurnému lidu již žádné další proroky nevyslal. Místo toho poslal svého Syna, aby k Boží milosti povolal všechny národy světa.

Ani v tu chvíli jim však Bůh, přestože se projevili jako bezbožní a nevděční, neuzavřel cestu k naději na spásu. Naopak, svého Syna vyslal přednostně právě k nim; přál si totiž, aby tito lidé – pokud by snad uposlechli – nepřišli o své výsadní postavení a dary, které dříve obdrželi. Kdyby však svého Boha odmítli přijmout, pak by tito zákonní dědicové byli zbaveni svého práva a Bůh by místo nich povolal k adopci ostatní národy.

Nejvyšší Otec tedy svému Synu přikázal, aby sestoupil na zem a přijal lidské tělo. Chtěl, aby se Syn podrobil lidskému utrpení a učil nás ctnosti i trpělivosti nejen slovy, ale i činy. Znovu se tedy narodil, tentokrát z panny a bez lidského otce, jako člověk. Stalo se tak proto, aby podobně jako při prvním, duchovním zrození povstal pouze z Boha jako svatý duch, tak i při druhém, tělesném zrození přišel na svět pouze z matky jako svaté tělo. Tímto způsobem bylo lidské tělo, které dříve podléhalo hříchu, skrze něj vysvobozeno ze zkázy.

Kapitola 39 (44): O proroctvích, která ohlašovala příchod Syna

Proroci již dávno předpověděli, že se věci odehrají přesně tak, jak jsem právě vyložil. U Šalomouna stojí psáno: „Lůno panny se otevřelo a přijalo plod; obtěžkala a z nesmírného milosrdenství se stala matkou, ač zůstala pannou“. Izajáš to vyjádřil takto: „Hle, panna počne a porodí syna a dáte mu jméno Immanuel,“ což v překladu znamená „Bůh s námi“. Vždyť Bůh byl skutečně s námi na zemi, když na sebe vzal lidské tělo. Přesto v onom člověku zůstal Bohem a onen člověk byl v něm sjednocen s Bohem.

Proroci ostatně předpověděli obě jeho přirozenosti. O tom, že bude Bohem, mluví Izajáš těmito slovy: „Budou se ti klanět a v tobě se budou modlit, neboť v tobě je Bůh – a my jsme to nevěděli – Bože Izraele. Budou zahanbeni a zachvějí se všichni, kdo se ti protiví, a na kolenou tě vyznají.“ Podobně svědčí i Jeremiáš: „Toto je náš Bůh a žádný jiný se mu nevyrovná. On nalezl celou cestu k moudrosti a daroval ji svému služebníku Jákobovi a svému milovanému Izraeli. Poté se objevil na zemi a přebýval mezi lidmi“.

Stejně tak předpověděli, že bude člověkem. Tentýž Jeremiáš říká: „Je to člověk, a kdo ho poznal?“ Izajáš zase uvádí: „Hospodin jim pošle člověka, který je zachrání a svým soudem je uzdraví“. A konečně i sám Mojžíš v knize Numeri píše: „Vyjde hvězda z Jákoba a povstane člověk z Izraele“.

Bůh tedy přijal tělo proto, aby se stal prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Jako učitel nás měl svým vedením dovést zpět k Bohu poté, co svou mocí definitivně překoná smrt.

Kapitola 40 (45): O zázracích, utrpení a smrti Syna

Poté, co jsme pojednali o jeho narození, věnujme se nyní jeho moci a skutkům. Když mezi lidmi konal velké a podivuhodné činy, Židé se domnívali, že je působí magickou silou. Vůbec přitom netušili, že vše, co činí, předpověděli již dávno proroci. Nemocné a trpící nejrůznějšími chorobami uzdravoval okamžitě, nikoli pomocí léků, ale pouhou mocí a silou svého slova. Slabým vracel sílu, chromým chůzi, slepým zrak a němým řeč. Hluchým otevíral sluch, očišťoval poskvrněné, vracel rozum těm, které posedli démoni, a mrtvé či již pohřbené křísil zpět k životu a světlu.

Pěti chleby a dvěma rybami nasytil pět tisíc lidí. Kráčel po hladině moře a uprostřed bouře rozkázal větru, aby se utišil, načež zavládl naprostý klid. Všechny tyto události nacházíme předpovězené v knihách proroků i v Sibyliných věštbách. Kvůli těmto zázrakům ho následovaly obrovské davy, které věřily, že je skutečně Synem Božím vyslaným od Boha. To však naplnilo židovské kněze a přední muže závistí a hněvem, neboť usvědčoval jejich hříchy a nespravedlnost; proto se spikli, aby ho zahubili. Tuto budoucnost předpověděl již před více než tisíci lety Šalomoun v knize Moudrosti těmito slovy:

„Ukládejme o život spravedlivému, neboť nám překáží a vyčítá nám porušování zákona. Tvrdí o sobě, že má poznání Boha, a nazývá se Božím synem. Stal se nám živou výčitkou našich myšlenek; už jen pohled na něj je nám na obtíž, protože jeho život se nepodobá ostatním a jeho cesty jsou jiné. Považuje nás za pošetilce, vyhýbá se našim cestám jako nečistotě, blahořečí osudu spravedlivých a vychloubá se, že jeho otcem je Bůh. Podívejme se tedy, zda jsou jeho slova pravdivá, a vyzkoušejme, co se mu stane. Podrobme ho výsměchu a mukám, abychom poznali jeho mírnost a vyzkoušeli jeho trpělivost. Odsuďme ho k nejpotupnější smrti. Takto uvažovali, ale zbloudili – jejich vlastní zloba je oslepila, takže nepoznali Boží tajemství.“

Židovští vůdcové zapomněli na tato písma, která sami četli, a poštvali lid proti němu jako proti bezbožníkovi. Nechali ho zatknout, odvedli k soudu a bezbožnými hlasy se dožadovali jeho smrti. Jako zločin mu přičítali právě to, že se nazýval Synem Božím a že uzdravováním lidí v sobotu porušoval zákon. On však odpovídal, že zákon neruší, nýbrž naplňuje. Když Pontius Pilát, který tehdy spravoval Sýrii, seznal, že tato pře nespadá do pravomoci římského soudce, poslal ho k tetrarchovi Herodovi a dovolil Židům, aby o něm rozhodli sami podle svého zákona.

Ti se chopili moci k vykonání zločinu a přibili ho na kříž. Nejprve ho však zbičovali, tloukli ho dlaněmi, korunovali trním a plivali mu do tváře. K jídlu a pití mu podali žluč a ocet, přesto on po celou dobu nepromluvil jediné slovo. Poté kati losovali o jeho tuniku a plášť, pověsili ho na popravčí dřevo a upevnili jej tam v předvečer svého svátku Paschy. Tento hrozný čin provázela znamení, aby lidé pochopili, jaké bezbožnosti se dopustili. Ve chvíli, kdy vydechl naposledy, nastalo mohutné zemětřesení a slunce se zatmělo, takže se den proměnil v noc.

Kapitola 41 (46): O naplnění proroctví a trestu za zneuctění Krista

Proroci již dříve předpověděli, že se všechny tyto události stanou přesně takto. Izajáš například říká: „Nejsem vzpurný a neodporuji: svá záda jsem vystavil bičům a své líce ranám dlaní, svou tvář jsem neodvrátil od potupných plivanců“. O jeho mlčení pak tentýž prorok píše: „Byl veden jako ovce k porážce a jako beránek před střihači oněměl, tak neotevřel svá ústa“.

Také David v třicátém čtvrtém žalmu uvádí: „Sesypaly se na mě rány bičem, aniž bych věděl proč; rvali mě, a přesto necítili lítost. Zkoušeli mě, posmívali se mi a skřípali proti mně svými zuby“. O pokrmu a nápoji pak v šedesátém osmém žalmu stojí: „Dali mi do jídla žluč a v mé žízni mě napojili octem“. O samotném Kristově kříži pak čteme v žalmu dvacátém prvním: „Probodli mé ruce i mé nohy a spočítali všechny mé kosti. Sami mě pozorovali a dívali se na mě, rozdělili si mezi sebou můj oděv a o mé roucho losovali“.

Mojžíš v knize Deuteronomium praví: „Tvůj život bude před tvýma očima viset na vlásku, budeš se strachovat dnem i nocí a nebudeš věřit ve svůj život“. A v knize Numeri dodává: „Bůh není jako člověk, aby visel, ani netrpí hrozbami jako syn člověka“. Také Zachariáš píše: „Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli“. O zatmění slunce pak Ámos říká toto: „V onen den, praví Hospodin, zapadne slunce v poledne a v jasném dni se rozhostí temnota. Vaše svátky proměním v truchlení a všechny vaše písně v žalozpěv“.

Jeremiáš mluví přímo o Jeruzalému, v němž Kristus trpěl: „Slunce mu zapadlo, když byl ještě bílý den; město bylo pokořeno a zlořečeno. Ty, kteří z nich zbyli, vydám meči“. Tato slova nezazněla nadarmo. Brzy nato císař Vespasianus Židy porazil, jejich zemi zpustošil ohněm i mečem a obležené udolal hladem. Jeruzalém vyvrátil, zajatce vedl v triumfálním průvodu a těm, kteří přežili, navždy zakázal návrat do rodné země.

To vše Bůh učinil právě kvůli Kristovu kříži. Sám Šalomoun to v písmech předpověděl slovy: „Izrael bude vydán zkáze a lidu k posměchu. Tento dům bude opuštěn a každý, kdo půjde kolem, užasne a řekne: ‚Proč to Hospodin této zemi a tomuto domu udělal?‘ A dostane se mu odpovědi: ‚Protože opustili Hospodina, svého Boha, a pronásledovali svého krále, kterého Bůh miloval, a ve své nesmírné poníženosti ho umučili. Proto na ně Bůh seslal toto neštěstí‘“. Co jiného si také zasloužili ti, kteří zavraždili svého Pána, jenž přišel právě pro jejich spásu?

Kapitola 42 (47): O Kristově vítězství nad smrtí a jeho návratu k Otci

Poté sňali jeho tělo z popravčího dřeva a uložili je do hrobky. Avšak třetího dne před svítáním nastalo zemětřesení, kámen, jímž hrob uzavřeli, se odvalil a Kristus vstal z mrtvých. V hrobce pak nenašli nic než pohřební roucha, která halila jeho tělo. Že však třetího dne vstane z mrtvých, předpověděli již dávno proroci.

David v patnáctém žalmu praví: „Neponecháš mou duši v podsvětí ani nedopustíš, aby tvůj Svatý zakusil rozklad“. Také Ozeáš píše: „Toto je můj moudrý syn… vysvobodím ho z moci podsvětí. Kde je tvůj rozsudek, smrti? Kde je tvůj osten?“ A týž prorok jinde dodává: „Po dvou dnech nás vzkřísí a třetího dne nás oživí“.

Po svém zmrtvýchvstání odešel do Galileje, kde znovu shromáždil své učedníky, které předtím strach zahnal na útěk. Předal jim příkazy, které měli zachovávat, a pověřil je kázáním evangelia po celém světě. Vdechl do nich Ducha svatého a daroval jim moc konat zázraky, aby slovem i skutkem usilovali o spásu lidí. Nakonec se čtyřicátého dne v oblaku vrátil ke svému Otci.

Toto ostatně již dávno předpověděl prorok Daniel: „Viděl jsem v nočním vidění a hle, v nebeských oblacích přicházel k Odvěkému kdosi jako Syn Člověka. Přistoupil k němu a oni ho k němu přivedli. Byla mu dána vláda, čest i království a všechny národy, kmeny i jazyky mu budou sloužit. Jeho moc je věčná, nikdy nepomine a jeho království nebude nikdy zničeno“. Stejně tak praví i David ve stém devátém žalmu: „Hospodin řekl mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou“.

Kapitola 43 (48): O zavržení Židů a povolání pohanů

Protože Kristus sedí po pravici Boží, aby pošlapal své nepřátele, kteří ho mučili, až přijde soudit svět, je zřejmé, že Židům nezbývá žádná naděje. Jedinou cestou je, aby se obrátili k pokání, očistili se od krve, kterou se poskvrnili, a začali doufat v toho, kterého zabili.

Proto takto praví Ezdráš: „Tato Pascha je náš Spasitel a naše útočiště. Uvažujte a nechte vstoupit do svého srdce, že jej musíme ponížit na znamení kříže; a poté v něho budeme doufat.“

To, že Židé byli vyděděni, protože Krista zavrhli, a že my z pohanských národů jsme byli adoptováni na jejich místo, potvrzují Písma. Jeremiáš říká toto: „Opustil jsem svůj dům, zanechal jsem své dědictví v rukou jeho nepřátel. Mé dědictví se mi stalo podobným lvu v lese, pozvedlo proti mně svůj hlas, proto jsem ho pojal v nenávist.“

Stejně tak Malachiáš: „Nemám ve vás zalíbení, praví Hospodin, a přijatelnou oběť z vašich rukou nepřijmu, protože od východu slunce až na západ bude mé jméno slaveno mezi národy.“

Také Izajáš praví: „Přicházím shromáždit všechny národy a jazyky; přijdou a uvidí mou slávu.“ A tentýž prorok na jiném místě mluví ústy Otce k Synu: „Já, Hospodin Bůh, jsem tě povolal ve spravedlnosti, budu tě držet za ruku a posilovat tě; dal jsem tě jako smlouvu svému lidu a jako světlo národům, abys otevřel oči slepým, vyvedl spoutané z okovů a ty, kdo sedí v temnotách, z vězení.“

Kapitola 44 (49): O jednotě Otce a Syna

Jestliže tedy byli Židé Bohem zavrženi, jak dokládá svědectví svatých Písem, a pohané byli – jak vidíme – přijati a vysvobozeni z temnot tohoto světského života i z pout démonů, pak člověku nezbývá žádná jiná naděje, než následovat pravé náboženství a pravou moudrost, která je v Kristu. Kdo jej nezná, zůstává navždy cizincem pravdě i Bohu.

Ať si o nejvyšším Bohu nic nenamlouvají ani Židé, ani filosofové: kdo neuznal Syna, nemohl poznat ani Otce. V tom spočívá moudrost a tajemství nejvyššího Boha. Právě skrze něj Bůh chtěl, abychom jej poznávali a uctívali. Proto předem poslal proroky, aby ohlašovali jeho příchod; a když se na něm naplnilo vše, co bylo předpovězeno, byl lidmi uznán za Syna Božího i za samotného Boha.

Nesmíme si však myslet, že jsou to dva bohové. Otec a Syn jsou totiž jedno. Protože Otec miluje Syna a vše mu odevzdává a Syn Otce věrně poslouchá a nepřeje si nic, co by si nepředsevzal Otec, nemůže být tak úzké pouto zpřetrháno. Nelze o nich mluvit jako o dvou, když jejich podstata, vůle i víra jsou jednotné.

Tedy: Syn je skrze Otce a Otec skrze Syna. Oběma náleží jedna a tatáž úcta jako jednomu Bohu. Tato úcta se sice projevuje ve dvou podobách uctívání, ale toto rozdělení je svázáno nerozlučným poutem. Kdo odděluje Otce od Syna nebo Syna od Otce, nezůstane mu ani jeden z nich.

Kapitola 45 (50): O nutnosti vtělení a odstranění lidských výmluv

Zbývá odpovědět těm, kteří považují za nevhodné a nesmyslné, aby Bůh na sebe bral smrtelné tělo, podroboval se lidem, snášel urážky a zakoušel mučení i smrt. Řeknu k tomu svůj názor a pokusím se tuto nesmírně hlubokou pravdu shrnout do několika slov.

Domnívám se, že každý, kdo chce někoho něčemu naučit, musí sám dělat to, co káže, aby lidi přiměl k poslušnosti. Pokud by to totiž sám nečinil, jeho vlastní příkazy by ztratily věrohodnost. Jsou tedy zapotřebí příklady, aby vyučované zásady získaly na váze. Pokud se pak někdo vzepře a prohlásí, že daný požadavek nelze splnit, učitel ho musí usvědčit svým vlastním činem.

Nauka, která se předává pouze slovy, nemůže být nikdy dokonalá. Dokonalou se stává až tehdy, když se naplní skutky. Proto i Kristus, když byl k lidem poslán jako učitel ctnosti, musel k dosažení úplnosti své nauky obojí – učit i konat. Kdyby však na sebe nevzal lidské tělo, nemohl by činit to, co učil. Nemohl by ukázat, jak se nenechat ovládnout hněvem, jak nebažit po bohatství, jak nehořet žádostivostí, jak se nebát bolesti a jak pohrdat smrtí.

To všechno jsou nepochybně projevy ctnosti, ale bez lidského těla je prostě uskutečnit nelze. Proto se Bůh vtělil – aby nás naučil, že musíme vítězit nad tělesnými touhami. Sám to udělal jako první, aby se nikdo nemohl vymlouvat na lidskou slabost.

Kapitola 46 (51): O tajemství kříže a jeho moci

Nyní promluvím o tajemství kříže, aby snad někdo neřekl: „I kdyby musel podstoupit smrt, neměla být tak potupná a hanebná, ale spíše taková, která by v sobě měla alespoň kapku důstojnosti.“ Dobře vím, že mnozí se názvu kříže hrozí a utíkají od pravdy, ačkoliv se v něm skrývá hluboký smysl i moc. Protože byl Kristus poslán k tomu, aby i těm nejponíženějším otevřel cestu ke spáse, učinil sám sebe pokorným, aby je osvobodil. Přijal tedy takový druh smrti, jaký bývá ukládán lidem nízkého postavení, aby všichni dostali možnost jej následovat.

Navíc, protože měl vstát z mrtvých, nebylo přípustné, aby byla jakákoliv část jeho těla oddělena nebo mu byly zlomeny kosti, což se stává těm, kteří jsou stínáni. Kříž byl proto vhodnější, neboť pro vzkříšení zachoval tělo s neporušenými kostmi. K tomu se přidává i skutečnost, že když už měl trpět a zemřít, bylo zapotřebí, aby byl vyvýšen před zraky všech. Kříž ho vyvýšil skutkem i významem tak mocně, že se skrze toto utrpení stala jeho vznešenost a síla zřejmou celému světu.

Tím, že na kříži rozpřáhl ruce, jako by roztáhl svá křídla k východu i západu, aby pod nimi našly odpočinek všechny národy z obou konců světa. Jakou moc má toto znamení, je zřejmé z toho, že jím lze vyhnat a zahnat celé zástupy démonů. A jako on sám před svým utrpením zaháněl démony pouhým slovem a rozkazem, tak jsou nyní tito nečistí duchové vyháněni jménem a znamením jeho umučení, kdykoliv se vplíží do lidských těl. Když jsou pak trýzněni a přiznávají, že jsou démony, ustupují před Bohem, který je trestá.

V co tedy mohou doufat Řekové se svým náboženstvím a svou „moudrostí“, když vidí, jak lidé skrze kříž triumfují nad jejich bohy? Vždyť sami nepopírají, že jejich bohové jsou těmi samými démony, kteří před křížem prchají.

Kapitola  47 (52): O pronásledování pravdy a slepé nenávisti

Jediná naděje pro lidský život, jediný přístav spásy a jediné útočiště svobody spočívá v tom, že lidé odhodí své bludy, otevřou oči své mysli a poznají Boha, u něhož jediného přebývá pravda. Měli by pohrdnout pozemskými věcmi vytvořenými z prachu země a moudrost tohoto světa, která je v Božích očích čirým bláznovstvím, považovat za nicotnou. Jen skrze přijetí pravé moudrosti – tedy náboženství – se mohou stát dědici nesmrtelnosti.

Mnozí se však vzpírají a tím neútočí ani tak na pravdu, jako spíše na vlastní spásu. Jakmile o těchto věcech slyší, hnusí se jim to jako nějaký neomluvitelný zločin. Odmítají byť jen naslouchat; mají pocit, že se jejich uši poskvrňují svatokrádeží, a když už něco zaslechnou, nešetří nadávkami a zahrnují nás těmi nejhoršími urážkami.

Když pak získají moc, pronásledují nás jako veřejné nepřátele – vlastně hůře než nepřátele. Poraženého nepřítele v boji čeká buď smrt, nebo otroctví, ale po odložení zbraní už žádné mučení netrpí. I uprostřed tasených mečů má své místo lidskost. Jejich krutost je však neslýchaná, neboť ani nevinnost u nich nedosáhne takového zacházení, jakého se dostává poraženým na bitevním poli. Co je příčinou takového běsnění? Zkrátka nedokážou čelit rozumu, a proto se uchylují k násilí. Odsoudí člověka, aniž by znali příčinu, jako toho nejhoršího zločince, protože o jeho nevinnosti nechtějí vědět vůbec nic.

Nestačí jim, když ti, které tak nesmyslně nenávidí, zemřou rychle a prostě. Trýzní je rafinovaným mučením, aby ukojili svou zášť. Ta však nepramení z nějakého zločinu, ale ze samotné pravdy. Pravda je lidem žijícím špatně odporná, protože těžce nesou existenci někoho, kdo neschvaluje jejich činy. Takové lidi chtějí za každou cenu vyhladit, aby mohli hřešit svobodně a beze svědků.

Kapitola  48 (53): O nesmyslnosti nucené víry a marné obraně bohů

Tvrdí, že toto vše dělají proto, aby bránili své bohy. Jenže pokud jsou to skutečně bohové a vládnou nějakou mocí či božstvím, nepotřebují lidskou ochranu ani zastání; dovedou se přece ubránit sami. Jak může člověk od takových bytostí očekávat pomoc, když nedokážou pomstít ani urážky namířené proti nim samotným? Chtít se stát mstitelem bohů je pošetilé a marné; právě v této snaze se nejvíce zračí jejich vlastní pochybnost. Kdo se totiž ujímá obhajoby boha, kterého uctívá, tím jen přiznává, že jeho bůh za nic nestojí. Pokud ho uctívá proto, že ho pokládá za mocného, neměl by mít potřebu bránit toho, od něhož má být sám bráněn.

My naproti tomu jednáme správně. Když tito zastánci falešných bohů útočí na jméno pravého Boha a pronásledují nás, neklademe jim odpor slovem ani činem. Zůstáváme mírní, tiší a trpělivě snášíme vše, co proti nám jejich krutost vymyslí. Máme totiž naprostou důvěru v Boha a očekáváme, že z jeho strany brzy přijde spravedlivá odplata. Tato naše důvěra není planá, neboť jsme již viděli či poznali bídné konce všech, kdo se k takovému zločinu odhodlali. Nikdo neuráží Boha beztrestně; ten, kdo se nechtěl o pravém Bohu poučit slovy, pocítil jeho moc skrze svůj trest.

Rád bych věděl, jakou logikou se tito lidé řídí, když nás násilím nutí k obětem. Pro bohy přece taková úcta nemá smysl; Bůh nepřijme oběť, která je nevítaná, vynucená křivdou a vyrvaná z člověka bolestí. A pokud to dělají pro dobro těch, které nutí, pak je to pochybné dobrodiní, když člověk raději zemře, než aby ho přijal. Pokud je to dobro, ke kterému mě voláte, proč mě lákáte zlem? Proč nepoužíváte slova, ale biče? Proč nemluvíte k rozumu, ale místo toho trýzníte tělo? Je přece zřejmé, že k věci, která je špatná, člověka nenalákáte, ale musíte ho k ní přitáhnout násilím proti jeho vůli.

Co je to za hloupost, chtít pomáhat někomu, kdo o to nestojí? Dobrodiní se totiž nesmí měřit podle záměru dárce, ale podle smýšlení toho, kdo ho přijímá. Proč mi jako dobrodiní vnucujete něco, co je pro mě zlem? Chcete, abych uctíval vaše bohy, což já pokládám za smrtelně nebezpečné? Pokud je to dobro pro vás, nebráním vám v něm; užívejte si ho sami. Není důvod, abyste se snažili zachránit mě z mého „bludu“, který jsem si zvolil na základě vlastního úsudku a vůle. Pokud je to však zlo, proč mě do něj zatahujete? Nechte mě s mým osudem; já raději zemřu v dobrém, než abych žil ve zlém.

Kapitola 49 (54): Svoboda svědomí a marnost násilí

To vše lze sice právem namítnout. Kdo však bude naslouchat? Šílení lidé posedlí mocí se totiž domnívají, že jejich nadvláda utrpí, pokud v lidských záležitostech zůstane cokoli svobodného. A přece je náboženství jedinou oblastí, ve které svoboda skutečně nalezla svůj domov. Tato věc je totiž nade vše ostatní dobrovolná a nikomu nelze vnutit povinnost uctívat to, co sám nechce. Člověk může sice předstírat, ale nikdo ho nedonutí, aby skutečně chtěl.

Proto ani ti, kteří pod hrozbou mučení nebo přemoženi trýzní svolili k zavrženíhodným obětem, tak nikdy neučinili ze své vůle, ale podlehli nutnosti. Jakmile se jim naskytne příležitost a získají zpět svou svobodu, vracejí se k Bohu a usmiřují ho prosbami a slzami. Činí pokání nikoliv z vlastního rozhodnutí, které v tu chvíli neměli, ale z donucení, kterému museli čelit – a těm, kteří takto hledají nápravu, není odpuštění odepřeno. Čeho tedy dosáhne ten, kdo poskvrňuje cizí tělo, když nedokáže změnit lidskou vůli?

Lidé mdlého rozumu však drze a s neuvěřitelnou horlivostí jásají, pokud se jim podaří někoho silného přimět k oběti jejich bohům. Radují se, jako by právě vmanévrovali nepřítele pod vítězný oblouk. Pokud se však někdo, nezastrašen výhrůžkami ani mukami, rozhodne pro věrnost své víře na úkor vlastního života, pak proti němu tito lidé napřou veškerou svou vynalézavou krutost a chystají pro něj nevýslovné a nesnesitelné útrapy. Vědí totiž, že smrt pro Boha je slavná a že naše vítězství spočívá v tom, když nad mučiteli zvítězíme a položíme život za svou víru a přesvědčení. Proto se i oni sami usilovně snaží vyhrát.

Nezabíjejí hned, ale vymýšlejí nová a neslýchaná muka, aby pod náporem bolesti nakonec podlehla slabost lidského těla. A pokud tělo nepovolí, popravu odloží a rány svědomitě ošetřují jen proto, aby na čerstvých jizvách vyvolali opakovaným mučením ještě větší bolest. Zatímco páchají toto katovské dílo na nevinných, pokládají se za zbožné, spravedlivé a bohabojné. Domnívají se totiž, že jejich bohové v takových obětech nacházejí zalíbení, kdežto své oběti nazývají bezbožníky a zoufalci. Co je to za zvrácenost, když je mučený nevinný člověk označován za bezbožného zoufalce, zatímco kat je nazýván spravedlivým a zbožným?

Kapitola 50 (55): O marném lpění na tradici a pravé podstatě spravedlnosti

Tvrdí, že je správné a zasloužené trestat ty, kdo zavrhují veřejná náboženství zděděná po předcích. Ale co když se tito předkové při přijímání svých prázdných pověr prostě mýlili, jak jsem ukázal dříve? Máme snad mít zakázáno následovat pravdu a hledat něco lepšího jen proto, že oni žili v bludu? Proč se sami zbavujeme svobody a jako otroci sloužíme cizím omylům? Dovolme si používat rozum a hledejme pravdu!

Pokud však přesto chcete bránit náboženství svých otců, proč necháváte bez trestu Egypťany, kteří uctívají dobytek a nejrůznější šelmy jako bohy? Proč se v divadlech hrají frašky o samotných bozích a ten, kdo je nejvtipněji zesměšní, získává pocty? Proč dopřáváte sluchu filosofům, kteří prohlašují, že bohové buď vůbec neexistují, nebo se o lidi nestarají, a svět neřídí žádná prozřetelnost? Přesto jsou ze všech lidí za bezbožné považováni pouze ti, kteří následují Boha a pravdu. Ačkoliv je tato cesta skutečnou spravedlností a moudrostí, tito lidé ji špiní obviněními z bezbožnosti či hlouposti. Nechápou, jak moc se pletou, když zaměňují názvy pro dobré a zlé.

Mnozí filosofové, především Platon a Aristotelés, o spravedlnosti hodně namluvili. Velebili ji jako nejvyšší ctnost, která dává každému, co mu náleží, a ve všem zachovává rovnost. Tvrdili, že zatímco ostatní ctnosti jsou tiché a uzavřené v nitru, spravedlnost jako jediná neslouží jen sama sobě a nezůstává skrytá. Naopak, projevuje se navenek a směřuje ke konání dobra, aby pomohla co nejvíce lidem.

Někteří si bláhově myslí, že spravedlnost je výsadou jen soudců a mocných. Ve skutečnosti se však vztahuje na každého člověka, i na toho nejchudšího žebráka. Protože však netušili, co spravedlnost skutečně znamená, odkud pramení a k čemu slouží, vyhradili tuto nejvyšší ctnost jen hrstce vyvolených. Tvrdili o ní, že nesleduje vlastní prospěch, ale stará se výhradně o blaho druhých. Právem pak vystoupil Carneadés, muž neobyčejného ducha a bystrosti, aby jejich tvrzení vyvrátil a spravedlnost, která v jejich podání nestála na pevných základech, zbořil. Neučinil tak proto, že by chtěl spravedlnost hanobit, ale aby ukázal, že její obhájci ve svých úvahách nepostupují důsledně a jejich obrana postrádá jistotu a pevný základ.

Kapitola 51 (56): O filosofech a Carneadově výzvě

Pokud je spravedlnost uctíváním pravého Boha – vždyť co víc odpovídá duchu přirozené spravedlnosti, co je zbožnější k poctě Boží a co nezbytnější pro naši spásu než uznat Boha za Otce, uctívat ho jako Pána a podřídit se jeho zákonům a příkazům – pak filosofové spravedlnost ve skutečnosti neznali. Neuznali totiž samotného Boha, ani nepřijali jeho kult a zákony. Právě proto je mohl vyvrátit Carneadés svou úvahou, že neexistuje žádné přirozené právo. Tvrdil, že všechno živé pod vedením samotné přírody brání své vlastní výhody, a spravedlnost je proto hloupostí, pokud dbá na prospěch druhých a zanedbává svůj vlastní.

Kdyby všechny národy, které drží nadvládu, i samotní Římané ovládající celý svět, chtěli následovat spravedlnost a vrátit každému to, co zabrali silou a zbraněmi, museli by se vrátit k prostým chýším a k bídě. Pokud by to udělali, museli bychom je sice považovat za spravedlivé, ale zároveň za hlupáky, kteří ve snaze prospět druhým škodí sami sobě.

Představme si dále, že by někdo potkal člověka, který omylem prodává zlato jako mosaz nebo stříbro jako olovo. Pokud by kupující věc nutně potřeboval, zamlčel by pravdu a koupil ji levně, nebo by na omyl upozornil? Pokud na to upozorní, sice o něm prohlásíme, že je spravedlivý, protože nepodvedl, ale zároveň se zachová jako hlupák, který přinesl zisk druhému a sobě způsobil ztrátu.

Možná škoda na majetku je však jen začátek. Co když se člověk ocitne v ohrožení života, kdy bude muset buď zabít, nebo sám zemřít – co udělá? Může se stát, že trosečník po ztroskotání lodi najde někoho slabšího, jak se drží prkna, nebo voják při útěku z poraženého vojska narazí na raněného sedícího na koni. Srazí onoho trosečníka z prkna nebo raněného z koně, aby sám unikl? Pokud bude chtít být spravedlivý, neudělá to, ale lidé ho odsoudí jako hlupáka, který šetří cizí život a svůj vlastní obětuje. Pokud to však udělá, bude se sice zdát moudrý, protože se postará o sebe, ale zároveň bude zlý, protože ublíží jinému.

Kapitola 52 (57): O zdánlivé pošetilosti a skutečné moudrosti spravedlivých

Tyto námitky jsou sice bystré, ale my na ně dokážeme odpovědět velmi snadno. Celý klam totiž spočívá jen v záměně jmen. Spravedlnost v sobě sice nese zdání pošetilosti, ale pošetilostí není; stejně tak se i zloba tváří jako moudrost, ačkoliv s ní nemá nic společného. Zloba, která tak obratně a vychytrale střeží své výhody, není moudrostí, nýbrž pouhou mazaností a lstí. Naproti tomu spravedlnost bychom neměli nazývat hloupostí, ale nevinností. Je totiž nezbytné, aby spravedlivý člověk byl zároveň moudrý a ten, kdo jedná nespravedlivě, byl v jádru hlupákem.

Ani rozum, ani samotná příroda nepřipouštějí, aby spravedlivý člověk postrádal moudrost. Spravedlivý totiž nekoná nic jiného než to, co je správné a dobré, a všemu zvrácenému se vždy vyhýbá. Kdo jiný by dokázal rozlišit dobro od zlého a správnost od špatnosti než ten, kdo je moudrý? Pošetilec naopak koná zlo právě proto, že neví, v čem spočívá skutečné dobro; hřeší, protože nedokáže rozpoznat čestnou cestu od té podlé.

Není proto hlupákem ten, kdo neshodí trosečníka z prkna nebo raněného z koně. Odmítl totiž ublížit, čímž se vyhnul hříchu – a právě to je znakem moudrého člověka. Že se takový čin zdá na první pohled pošetilý, způsobuje jen přesvědčení mnohých, že duše zaniká spolu s tělem. Proto veškerý svůj prospěch vztahují pouze k tomuto životu. Pokud by po smrti skutečně nic nebylo, pak by jednal pošetile každý, kdo šetří život druhého na úkor svého. Pokud smrt duši ničí, měli bychom se snažit žít co nejdéle a nejpohodlněji.

Jestliže však po smrti existuje věčný a blažený život, pak spravedlivý a moudrý člověk právem pohrdne tělesnými statky i vším pozemským dobrem. Ví totiž, jakou odměnu od Boha obdrží. Držme se tedy své nevinnosti a spravedlnosti; přijměme zdání pošetilosti, abychom mohli dosáhnout moudrosti skutečné. A i když se lidem zdá nesmyslné raději trpět mučením a zemřít, než přinést oběť jejich bohům a odejít bez úhony, my usilujme o to, abychom Bohu prokázali věrnost vší svou silou a trpělivostí.

Ať nás neděsí smrt a bolest nás nezlomí, abychom si uchovali neochvějnou sílu ducha a stálost. Ať nás nazývají hlupáky – jsou to totiž oni, kdo jsou ve skutečnosti největšími blázny. Jsou slepí, tupí a rovní dobytku, protože nechápou, že je smrtící opustit živého Boha a klanět se věcem pozemským. Nevědí, že ty, kteří uctívají necitlivé modly, čeká věčný trest, zatímco ty, kteří pro čest pravého Boha neodmítnou mučení ani smrt, čeká život nekonečný.

To je ta nejvyšší víra, pravá moudrost a dokonalá spravedlnost. Vůbec nás nezajímá, co soudí hlupáci nebo co si myslí tito bezvýznamní lidé. Musíme vyhlížet Boží soud, abychom později my sami zasedli k soudu nad těmi, kdo dnes soudí nás.

Kapitola 53 (58): O pravé oběti a duchovním uctívání Boha

Dosud jsem mluvil o tom, co je spravedlnost. Nyní chci ukázat, co tvoří pravou oběť Bohu a jaký způsob uctívání je nejsprávnější, aby si snad někdo nemyslel, že Bůh touží po zvířecích obětech, kadidle nebo drahých darech. Bůh nezná hlad, žízeň ani chlad a je prost jakékoli touhy po pozemských věcech; proto nepotřebuje nic z toho, co lidé přinášejí do chrámů k hliněným modlám. Stejně jako k tělesným bytostem patří tělesné dary, k bytosti netělesné neodmyslitelně patří oběť duchovní.

Vše, co Bůh svěřil člověku k užívání, on sám nepotřebuje, neboť celá země podléhá jeho moci. Nepotřebuje chrám ten, jehož domovem je celý svět. Nepotřebuje sochu ten, kdo je pro oči i mysl nepostižitelný. Nepotřebuje ani pozemské světlo ten, kdo dokázal pro potřeby člověka rozsvítit slunce i ostatní hvězdy. Co tedy Bůh od člověka žádá jiného než čistou a svatou úctu vycházející z jeho nitra?

Vše, co vytvořily lidské ruce nebo co existuje vně člověka, je totiž pošetilé, křehké a nevděčné. Skutečnou obětí není to, co vytahujeme z pokladnice, ale to, co vynášíme ze srdce. Není to dar obětovaný rukou, nýbrž dar věnovaný myslí. Právě to je ta líbezná oběť, kterou duše přináší sama ze sebe. K čemu jsou zvířecí oběti, kadidlo, vzácná roucha, zlato, stříbro či drahokamy, pokud mysl uctívače není čistá? Bůh tedy nežádá nic jiného než spravedlnost; v ní spočívá pravá oběť i uctívání Boha. O tom nyní musím promluvit a vysvětlit, ve kterých skutcích se tato spravedlnost musí projevovat.

Kapitola  54 (59): O dvou cestách lidského života a základech spravedlnosti

O tom, že v lidském životě existují dvě cesty, věděli jak filosofové, tak básníci, ovšem každý z nich je podal jiným způsobem. Filosofové v nich viděli protiklad mezi činorodostí a zahálkou, ale v tom se mýlili, neboť tyto cesty vztahovali pouze k pohodlí tohoto pozemského života. Básníci si vedli o něco lépe, když mluvili o cestě spravedlivých a cestě bezbožných. I oni se však dopustili chyby, když tyto cesty neumístili do našeho nynějšího života, nýbrž až do podsvětí.

Naše pojetí je nesporně správnější. My říkáme, že jedna cesta vede k životu a druhá k smrti, a obě se nacházejí právě zde, na tomto světě. Ta pravá cesta, po které kráčejí spravedliví, nevede na nějaká Elysejská pole, nýbrž přímo do nebes – lidé se na ní totiž stávají nesmrtelnými. Ta levá však směřuje do Tartaru k věčným mukám, jimiž jsou trestáni nespravedliví. Musíme se tedy pevně držet cesty spravedlnosti, která jediná vede k životu.

Prvním úkolem spravedlnosti je uznat Boha, bát se ho jako svého Pána a milovat ho jako svého Otce. Vždyť týž Bůh, který nás stvořil, vdechl nám život, sytí nás a zachraňuje, má nad námi jako Otec i Pán právo nás trestat a vládne mocí nad životem i smrtí. Proto mu člověk dluží dvojí úctu – lásku spojenou s bázní. Druhou povinností spravedlnosti je vidět v druhém člověku svého bratra. Pokud nás totiž stvořil tentýž Bůh a všechny nás za stejných podmínek zrodil pro spravedlnost a věčný život, pak nás nevyhnutelně pojí bratrské pouto. Kdo toto pouto neuznává, jedná nespravedlivě. Právě v neznalosti pravého Boha pramení všechno zlo, které rozvrátilo lidskou společnost a přetrhalo svazky bratrství. Kdo totiž nezná tento zdroj veškeré dobrotivosti, nemůže být v žádném ohledu dobrým člověkem.

To je důvod, proč od chvíle, kdy lidé začali uctívat množství smyšlených božstev, zmizela ze světa spravedlnost a zanikla veškerá úcta k lidskému právu, jak o tom vyprávějí básníci. Lidé začali myslet jen na svůj prospěch; sílu prohlásili za právo a začali se vzájemně napadat, podvádět a budovat své štěstí na neštěstí druhých. Nešetřili příbuzné, děti ani rodiče. Cesty ovládli ozbrojenci, moře piráti a lidé popustili uzdu svým nejhorším vášním. Nezbylo nic tak svatého, aby to neposkvrnila jejich bezbřehá touha.

Když svět dospěl do tohoto stavu, lidé si pro společný prospěch sepsali zákony, aby se alespoň dočasně chránili před křivdami. Strach ze zákonů však zločiny nevykořenil, pouze omezil jejich otevřené páchání. Zákony sice mohly trestat skutky, ale do lidského svědomí proniknout nedokázaly. A tak se dřívější otevřené zlo stáhlo do ústraní a bujelo tajně. Dokonce i samotné právo se stalo předmětem kupčení, když soudci, zkažení úplatky a dary, začali prodávat rozsudky – jednou aby očistili hříšníky, jindy aby zahubili spravedlivé. K tomu přistupovaly rozbroje, války, vzájemné loupení a libovůle krutosti, která se chopila moci, když zákony byly potlačeny.

Kapitola 55 (60): O Božím zjevení a zlatém pravidlu spravedlnosti

Když se lidské záležitosti ocitly v tomto žalostném stavu, Bůh se nad námi smiloval. Zjevil se nám a ukázal cestu, abychom v něm nalezli vzor pro svou zbožnost, víru, mravní čistotu a milosrdenství. Chtěl, abychom odhodili dřívější bludy a znovu poznali Boha i sami sebe – vždyť bezbožnost nás od něj i od nás navzájem odtrhla. Sám Pán nám předal božský zákon, který spojuje pozemský život s nebesy a ruší veškeré omyly i marné a bezbožné pověry, do nichž jsme se zapletli.

Tento božský zákon nám také jasně říká, jaké jsou naše povinnosti k bližním: učí nás totiž, že cokoli vykonáme pro člověka, prokazujeme samotnému Bohu. Samotným kořenem spravedlnosti a veškerým základem rovnosti je pak tato zásada: Nečiň druhému to, co sám nechceš trpět. Poměřuj smýšlení druhého svým vlastním nitrem. Pokud je ti hořké snášet křivdu a ten, kdo se jí dopustil, se ti zdá nespravedlivý, přenes své pocity na druhého a jeho situaci si představ na sobě. Pochopíš, že škodit jinému je stejně nespravedlivé, jako když někdo škodí tobě.

Budeme-li o těchto věcech uvažovat, zachováme si svou nevinnost – a právě ta je prvním a nezbytným stupněm spravedlnosti. Prvním úkolem je totiž neškodit a hned poté bližnímu prospívat. Podobně jako na neobdělaném poli musíte před setbou nejprve vytrhat trní a vymýtit všechny kořeny, aby byla půda čistá, tak musíme i ze svých duší nejprve vykořenit neřesti. Teprve potom do nich můžeme zasadit ctnosti, z nichž díky setbě Božího slova vzejdou plody ušlechtilé ctnosti.

Kapitola 56 (61): O třech vášních duše a jejich správném užívání

Existují tři hlavní vášně, či lépe řečeno tři „Fúrie“, které v lidské mysli vyvolávají takové bouře a někdy člověka doženou k takovým činům, že zapomíná na svou pověst i na hrozící nebezpečí. Jsou to hněv, který prahne po pomstě, lakota, toužící po majetku, a smyslnost, která vyhledává rozkoše. Těmto neřestem musíme čelit především a tyto kořeny musíme vymýtit, aby na jejich místě mohly vzklíčit ctnosti.

Stoikové se domnívají, že tyto vášně je třeba zcela odříznout, zatímco peripatetikové je chtějí pouze zmírnit. Ani jedni však nemají pravdu. Tyto city nelze z člověka úplně odstranit, protože jsou nám přirozeně dány a mají svůj hluboký smysl. Stejně tak je nelze jen omezit – pokud jsou totiž zlé, musíme se jich zbavit i v malé míře, a pokud jsou dobré, měli bychom jich využívat v jejich plnosti.

My tvrdíme, že vášně není třeba ani ničit, ani potlačovat. Věci, které Bůh rozumně vložil do člověka, nejsou samy o sobě špatné; jsou od přírody dobré, neboť nám byly dány k ochraně života. Špatnými se stávají až tehdy, když se s nimi špatně zachází. Podobně jako je statečnost dobrá, když bojujete za vlast, ale zlá, když bojujete proti ní, tak i vášně jsou ctnostmi, slouží-li dobrým účelům, a neřestmi, slouží-li těm špatným.

Hněv nám byl Bohem dán k udržování kázně, aby strach krotil svévoli a potlačoval drzost. Ti, kdo neznají jeho hranice, se však hněvají na své rovné nebo i mocnější; odtud pak vyvěrají strašné zločiny, vraždy a války. Touha nám byla svěřena proto, abychom vyhledávali věci nezbytné k životu. Kdo však nezná její meze, nenasytně hromadí bohatství, což vede k travičství, podvodům a falešným závětím. Také smyslnost byla do našeho nitra vložena kvůli plození dětí. Kdo však v mysli neudrží její hranice a využívá ji jen pro rozkoš, propadá nedovoleným láskám, cizoložství a mravnímu úpadku.

Tyto vášně je proto třeba vrátit do jejich přirozených mezí a nasměrovat je na správnou cestu. Pokud je takto usměrníme, nemohou být člověku ke škodě, i kdyby byly sebevíce silné.

Kapitola 57 (62): O kázni v rozkoších a nebezpečí smyslových požitků

Hněv musíme krotit, když zakoušíme bezpráví. Tím potlačíme zlo, které hrozí z každého sváru, a uchováme si dvě největší ctnosti: nevinnost a trpělivost. Lakotu je třeba zlomit ve chvíli, kdy máme vše potřebné. Vždyť co je to za šílenství dřít se a hromadit věci, které nakonec stejně připadnou jiným – ať už loupeží, konfiskací nebo smrtí?

Chtíč nesmí bloudit mimo zákonné manželské lože, ale má sloužit výhradně plození dětí. Přílišná honba za rozkoší totiž přináší nebezpečí i potupu, a co je nejhorší, vede k věčné smrti. Nic není Bohu tak odporné jako zvrácená mysl a nečistý duch. Člověk si však nesmí myslet, že se má zříkat pouze rozkoše z tělesného spojení. Je třeba se mít na pozoru i před ostatními smyslovými požitky, neboť i ty jsou hříšné a ctnost vyžaduje, abychom jimi pohrdali.

Rozkoš očí vyvěrá z krásy věcí, sluchu z líbezných hlasů, čichu z příjemných vůní a chuť z dobrého jídla. Proti všem těmto lákadlům musí ctnost statečně bojovat, aby se duše do těchto nástrah nezapletla. Jinak klesne od nebes k zemi, od věčnosti k pomíjivosti a od nesmrtelného života k věčnému trestu. U rozkoší chuti a vůně hrozí, že nás strhnou k přepychu. Kdo jim propadne, buď přijde o veškerý majetek, nebo promrhá vše, co má, a skončí v opovržení.

Pokud jde o sluch – a teď pomíjím písně, které často tak obluzují vnitřní smysly, že vyvolávají až šílenství – hrozí nebezpečí i v květnatých řečech, básních a bystrých disputacích, které člověka snadno svedou k bezbožnému uctívání. Proto nebeským spisům, které se zdají prosté, nechtějí uvěřit lidé výmluvní nebo ti, kdo vyhledávají jen vybroušený styl. Nechtějí totiž pravdu, ale to, co je sladké; za nejpravdivější považují to, co lahodí sluchu. Takto odmítají pravdu, protože se nechávají očarovat půvabem řeči. Také rozkoš zraku má mnoho podob. Krása drahocenných věcí vzněcuje lakotu, která musí být moudrému i spravedlivému cizí. Krása žen pak vede k jiné rozkoši, o které jsem už mluvil dříve.

Kapitola 58 (63): O zhoubném vlivu veřejných her a divadel

Zbývá promluvit o veřejných hrách a představeních. Protože mají obrovskou moc kazit lidskou duši, musí se jim moudrý člověk vyhýbat a mít se před nimi na pozoru. Navíc víme, že tato představení vznikla k oslavě pohanských bohů. Gladiátorské zápasy jsou totiž zasvěceny Saturnovi, divadelní scéna patří Liberu patrovi (Dionýsovi) a dostihy v cirku jsou věnovány Neptunovi. Kdo se těchto her účastní, jako by opustil uctívání pravého Boha a přestoupil k pohanským obřadům.

Raději však budu mluvit o samotné podstatě věci než o jejich původu. Co je strašnějšího a odpornějšího než vraždění člověka? Vždyť naše životy chrání nejpřísnější zákony a války právem pokládáme za ohavné. Přesto si lidský zvyk našel způsob, jak vraždit bez války a bez postihu zákonů. To, co je ve skutečnosti zločinem, si pro sebe pod jménem zábavy přisvojila rozkoš.

Jestliže být svědkem vraždy znamená spoluvinu na zločinu a divák je s činem spojen stejně jako vrah, pak je i při gladiátorských jatkách divák potřísněn krví stejně jako ten, kdo ránu zasadil. Nikdo nemůže zůstat čistý od krve, pokud si přál, aby tekla. Nikdo se nemůže tvářit, že nezabíjel, když vrahovi tleskal a žádal pro něj odměnu.

A co divadelní scéna? Je snad svatější? Vždyť komedie vyprávějí o nevěrách a milostných pletkách a tragédie líčí krvesmilnění a otcovraždy. Nestydatá gesta herců, kteří napodobují lehké ženy, vyučují smyslnosti, kterou vyjadřují tancem. Mimus je školou mravního úpadku: to, co se tam děje jen jako, učí diváky, aby se beze studu dopouštěli téhož ve skutečnosti. Na to se dívají mladí lidé, jejichž nestálý věk by měl být spíše usměrňován a krocen, ale místo toho je těmito obrazy vychováván k neřestem a hříchům.

O cirku se sice soudí, že je nevinnější, ale ve skutečnosti v něm vládne ještě větší šílenství. Mysl diváků se tam rozpaluje takovou nepříčetností, že často končí nejen u nadávek, ale i u rvaček, šarvátek a otevřených bojů. Musíme se tedy všem těmto představením vyhýbat, chceme-li si uchovat klidnou mysl. Je třeba se zříct škodlivých rozkoší, abychom se nenechali zlákat jejich nakažlivou sladkostí a nepadli do osidel smrti.

Kapitola 59 (64): O kázni v životě a pravé podstatě Božích přikázání

Ať se nám líbí pouze ctnost, jejíž odměna je nesmrtelná, jakmile zvítězí nad rozkoší. Pro toho, kdo následuje Boha a pravdu, je po překonání vášní a zkrocení rozkoší snadné zvládnout i všechny ostatní úkoly. Ten, kdo od Boha očekává požehnání, nebude nikdy proklínat. Nebude křivě přísahat, aby si z Boha netropil žerty, ale nebude přísahat vůbec, aby snad z nutnosti či zvyku neupadl do křivopřísežnictví.

Nebude mluvit lstivě ani nic nepředstírat. Nezapře to, co slíbil, ani neposkytne slib, který nemůže splnit. Nebude nikomu závidět, neboť je spokojen s tím, co má; nebude nikoho očerňovat ani nepřeje nic zlého těm, k nimž je Bůh možná štědřejší. Nebude krást a nebude dychtit po ničem, co patří jinému. Nepůjčí peníze na úrok, protože to znamená těžit z neštěstí druhých. Přesto však neodmítne pomoci, když někoho nouze donutí k půjčce.

Nebude přísný na syna ani na sluhu; má totiž mít na paměti, že i on sám má Otce a Pána. Má s nimi jednat tak, jak si přeje, aby jiní jednali s ním. Nebude přijímat nadměrné dary od chudších, neboť není spravedlivé, aby se majetek bohatých zvětšoval na úkor ubohých.

Staré přikázání „nezabiješ“ nesmíme chápat jen tak, že máme držet ruce dál od vraždy, kterou trestají i světské zákony. Tento zákaz totiž znamená, že nesmíme slovem přivést nikoho do nebezpečí smrti, nesmíme zahubit ani odložit novorozeně a nesmíme odsoudit k smrti ani sami sebe dobrovolným odchodem ze světa. Podobně platí „nesesmilníš“; toto přikázání nám zakazuje nejen rozbíjet cizí manželství, což odsuzuje i právo národů, ale i zneužívat těla k prodejné rozkoši. Boží zákon totiž stojí nad lidskými zákony; zakazuje i to, co se pokládá za dovolené, aby dovedl spravedlnost k úplnosti.

Součástí téhož zákona je i příkaz nevydávat falešné svědectví, což má rovněž mnohem širší význam. Pokud totiž lživé svědectví škodí tomu, proti němuž se mluví, a klame toho, komu se říká, nesmíme lhát nikdy, neboť lež vždy buď klame, nebo škodí. Spravedlivým člověkem tedy není ani ten, kdo lže v nezávazném rozhovoru, i když tím nikomu neublíží. Takový člověk se nesmí ani uchylovat k pochlebování – patolízalství je totiž zhoubné a klamavé – ale musí za všech okolností střežit pravdu. Ačkoli pravda může být v danou chvíli nepříjemná, jakmile se ukáže její užitek a plody, nezplodí nenávist, jak říká básník, ale naopak uznání a vděk.

Kapitola  60 (65): O milosrdenství jako naplnění spravedlnosti

Mluvil jsem o tom, co je zakázáno, a nyní krátce promluvím o tom, co je přikázáno. Nejblíže k nevinnosti má milosrdenství. Zatímco nevinnost nečiní nic zlého, milosrdenství koná dobro. Nevinnost spravedlnost otevírá, milosrdenství ji však završuje.

Lidská přirozenost je totiž křehčí než u ostatních živočichů, které Bůh vybavil k útoku i obraně. Nám však vložil do srdce cit milosrdenství, abychom ochranu svého života založili na vzájemné pomoci. Jestliže nás stvořil jeden Bůh a pocházíme z jednoho společného předka, pojí nás svazek pokrevního příbuzenství, a proto musíme milovat každého člověka. Nesmíme tedy křivdy jen sami nepáchat, ale nesmíme se ani mstít za ty, které nám jiní způsobili. Bůh nám dokonce přikazuje, abychom se za své nepřátele neustále modlili.

Máme být tvory společenskými a družnými, abychom se navzájem posilovali poskytováním i přijímáním pomoci. Naše přirozenost je vystavena mnoha nehodám a strastem. Pamatuj, že to, co vidíš u druhého, se může stát i tobě; jen tak pocítíš potřebu pomoci trpícímu.

Kdo nemá co jíst, tomu dejme pokrm; kdo je nahý, toho odějme; koho utlačuje mocnější, toho vysvoboďme. Náš dům má být otevřený cizincům i těm, kteří nemají střechu nad hlavou. Sirotci u nás mají najít zastání a vdovy ochranu. Velkým skutkem milosrdenství je vykupovat zajatce z rukou nepřátel a navštěvovat i posilovat nemocné a chudé. Pokud zemřou nemajetní nebo cizinci, nedovolme, aby zůstali nepohřbeni.

Právě to jsou činy a povinnosti milosrdenství. Kdo je koná, přináší Bohu pravou a milou oběť. Taková oběť je v očích Boha nejvzácnější. On se netěší z krve dobytka, ale z lidské dobroty. Bůh je spravedlivý, a proto s námi jedná podle našich vlastních skutků: smiluje se nad milosrdným, ale zůstává neoblomný k tomu, kdo je k prosbám druhých necitelný.

Abychom tedy mohli konat vše, co se Bohu líbí, musíme pohrdnout penězi a přenést je do nebeských pokladnic. Tam je nevykope zloděj, nesežere rez ani neukradne tyran; tam nám je Bůh uchová pro věčné bohatství.

Kapitola 61 (66): O věrnosti a manželské čistotě

Také věrnost je důležitou součástí spravedlnosti. Musíme ji střežit především my, kteří se k víře a věrnosti přímo hlásíme, a to zejména v otázkách náboženství, neboť Bůh stojí výše než člověk. Jestliže se pokládá za slavné zemřít pro přátele, rodiče nebo děti – tedy pro člověka – a ten, kdo to učiní, získává trvalou vzpomínku a chválu, o kolik spíše to platí o smrti pro Boha? Vždyť on může za dočasnou smrt darovat život věčný.

Proto když nastane chvíle, kdy nás nutí odpadnout od Boha a přejít k pohanským rituálům, nesmíme se nechat zlomit žádným strachem ani děsem, abychom si uchovali víru, která nám byla svěřena. Máme mít Boha před očima i v srdci a s jeho vnitřní pomocí překonávat tělesná muka a bolesti. V takových chvílích nesmíme myslet na nic jiného než na odměnu v nesmrtelném životě. Tak snadno vydržíme vše, co si na nás šílená krutost tyranů vymyslí, i kdyby nám měli trhat údy nebo nás pálit. Samotnou smrt pak podstupujme nikoliv s bázní, ale ochotně a neohroženě, protože víme, jaká sláva nás u Boha čeká. Přemýšlejme o tom, jakými dary a jak nesmírnou blažeností nám Bůh vykompenzuje tyto kratičké útrapy a ztráty pozemského života. A pokud tato příležitost k nejvyšší slávě nenastane, víra si svou odměnu najde i v dobách míru.

Tuto věrnost si musíme zachovat ve všech oblastech života, tedy i v manželství. Nestačí se jen vyhýbat cizímu loži nebo nevěstincům. Kdo má manželku, nesmí hledat nikoho jiného; má se spokojit s ní a střežit posvátnost neposkvrněného lůžka. Před Bohem je totiž cizoložníkem každý, kdo odvrhne manželský svazek a propadne rozkoši s jinou ženou. Stejně jako je žena vázána poutem věrnosti a nesmí toužit po jiném, musí stejný zákon dodržovat i muž, neboť Bůh spojil muže a ženu do jednoho těla. Proto Bůh přikazuje nepropouštět manželku, pokud se neproviní nevěrou. Pouto manželské smlouvy má zůstat nerozborné, dokud ho nepřetrhne zrada. K dokonalé mravní čistotě pak patří i to, aby se člověk vyhýbal nejen hříšnému skutku, ale i samotné myšlence. I pouhá touha totiž poskvrňuje mysl. Musíme proto očistit své svědomí, do něhož Bůh vidí a které nelze oklamat. Očistěme své srdce od každé skvrny, aby se mohlo stát Božím chrámem, který nezdobí lesk zlata či slonoviny, ale jas víry a mravní čistoty.

Kapitola 62 (67): O pokání, lidské slabosti a pravé nesmrtelnosti duše

Pojďme si to říct upřímně: pro člověka je nesmírně těžké dodržet všechna tato pravidla a naše křehká přirozenost nám nedovoluje prožít život bez jediné poskvrny. Naším posledním útočištěm a lékem je proto pokání. To má mezi ctnostmi své nezastupitelné místo, protože v sobě nese snahu o nápravu sebe sama. Pokud tedy v něčem chybujeme – ať už slovem nebo činem – musíme se okamžitě vzpamatovat, přiznat své pochybení a prosit Boha o odpuštění. On nám ve svém milosrdenství jistě odpustí, pokud nebudeme ve svém omylu setrvávat zatvrzele.

Pokání nám nabízí obrovskou pomoc a útěchu. Je to lék na naše rány a hříchy, je to naše naděje a bezpečný přístav spásy. Kdo tuto možnost odmítá, sám si zahrazuje cestu k životu, protože nikdo není tak spravedlivý, aby pokání občas nepotřeboval. I když máme pocit, že jsme se žádného velkého hříchu nedopustili, musíme se před Bohem vyznávat, prosit za svá drobná selhání a děkovat mu i ve chvílích, kdy se nám nedaří. Takovou oddanost mu dlužme neustále, neboť Bůh pokoru miluje. Jestliže přijímá kajícího se hříšníka raději než pyšného spravedlivého, o co více přijme pokorného spravedlivého a díky jeho skromnosti ho v nebeském království povýší.

Právě toto jsou věci, které má Boží ctitel prokazovat. To jsou ty pravé oběti a smírný dar, to je skutečné uctívání, při němž člověk pokládá na Boží oltář čisté závazky své mysli. Boží majestát se z takového ctitele raduje, přijímá ho za vlastního syna a odměňuje ho darem nesmrtelnosti. O té nyní musím promluvit a vyvrátit názory těch, kteří se domnívají, že duše zaniká společně s tělem. Protože tito lidé neznali Boha a nedokázali nahlédnout do tajemství světa, nepochopili ani podstatu člověka a jeho duše. Nemohli přece pochopit to, co následuje, když jim chybělo poznání toho nejdůležitějšího. Popřeli prozřetelnost, a tím nevyhnutelně popřeli i Boha, který je zdrojem a hlavou všeho. Z toho pak vyvozovali, že věci buď existovaly odjakživa, nebo vznikly samy od sebe, případně se zformovaly náhodným shluknutím drobných atomů.

Nic, co vidíme a co podléhá zraku, však nemohlo existovat věčně; vše má svůj počátek. Ani samo od sebe nemůže nic vzniknout, protože příroda bez tvůrce prostě neexistuje. A jak by mohly existovat nějaké prvotní atomy, když semena vznikají z věcí a věci zase ze semen? Žádný počátek nemůže být bez svého původu. Tak se stalo, že tito lidé, když odmítli prozřetelnost, neuvěřili ani v rozumný původ člověka, a proto logicky došli k závěru, že duše nemůže být nesmrtelná. Jiní sice správně uznali, že Bůh je jeden a že stvořil svět i člověka, dokonce věřili v nesmrtelnost duše, ale nepochopili hlubší smysl a cíl tohoto Božího díla. Nedokázali celé toto tajemství pravdy završit a dovést k jasnému závěru. To, co oni nezvládli, musíme nyní udělat my, kterým to Bůh sám oznámil.

Kapitola 63 (68): O smyslu stvoření světa a člověka

Platon sice věřil, že svět stvořil Bůh, ale už nedokázal vysvětlit proč. Tvrdil, že Bůh je dobrý, nikomu nic nezávidí, a proto stvořil věci, které jsou dobré. Jenže v přírodě kolem sebe vidíme dobro i zlo. Mohl by se tedy objevit někdo stejně zvrácený, jako byl onen bezbožný Theodóros, a Platonovi namítnout: „Bůh stvořil zlé věci, protože je sám zlý“. Jak by ho Platon usvědčil z omylu? Pokud Bůh stvořil jen to dobré, odkud se vzalo tolik zla, které nad dobrem často i vítězí?

Platon by nejspíš odpověděl, že zlo bylo odjakživa obsaženo v samotné hmotě. Jenže pokud by hmota v sobě nesla zlo, musela by v sobě mít i dobro. Pak by buď Bůh neudělal vůbec nic, nebo by zlo bylo věčnější než dobro, protože dobro by v takovém případě mělo svůj počátek, zatímco zlo nikoliv. Všechno, co jednou začalo, musí také skončit; a to, co tu bylo vždy, zůstává. Zlo by tedy bylo mocnější než dobro. To je však nemyslitelné. Buď muselo obojí existovat od věčnosti, nebo obojí vyvěrá z jednoho a téhož zdroje.

Je mnohem pravděpodobnější, že Bůh stvořil vše, než že nestvořil nic. Podle Platonovy úvahy by však tentýž Bůh musel být dobrý, protože stvořil dobro, i zlý, protože stvořil zlo. A protože je to nemožné, ukazuje se, že Bůh nestvořil svět jen z toho důvodu, že je dobrý; svět totiž zahrnuje naprosto všechno, dobré i zlé.

Žádná věc se totiž netvoří sama pro sebe, ale pro něco jiného. Dům nestavíme jen proto, aby stál, ale aby v něm mohl někdo bydlet a dům ho chránil. Také loď nestavíme jako pouhou podívanou, ale aby se na ní lidé plavili. Nádoby vyrábíme k tomu, aby pojaly věci nezbytné pro život. Stejně tak musel i Bůh stvořit svět k nějakému konkrétnímu účelu. Stoikové říkají, že svět vznikl kvůli lidem, a mají pravdu. Lidstvo totiž využívá všechno to dobré, co v sobě svět ukrývá.

Jenže proč Bůh stvořil samotné lidi? Jaký užitek z nich má ona Prozřetelnost, která vše zformovala? Platon sice tvrdí, že duše jsou nesmrtelné, ale nevysvětluje jak, kdy nebo skrze koho nesmrtelnosti dosahují. Nechápe podstatu onoho velkého tajemství – proč se bytosti, které mají být nesmrtelné, rodí nejprve jako smrtelné a teprve po uplynutí dočasného života a odvržení křehké tělesné schránky přecházejí k věčné blaženosti. Platon nepochopil Boží soud ani rozdíl mezi spravedlivým a nespravedlivým. Domníval se totiž, že duše, které propadly zločinu, jsou odsouzeny k tomu, aby se znovu rodily v tělech zvířat, a tak pykaly za své hříchy, dokud se nevrátí do lidské podoby. Podle něj se tak děje neustále a toto převtělování nemá konce. Tím však předkládá jen jakousi nesmyslnou hru podobnou snu, ve které chybí jakýkoliv hlubší smysl, Boží vedení či rozumný záměr.

Kapitola 64 (69): O nejvyšším cíli stvoření a smyslu lidské existence

Nyní vyložím onen nejvyšší cíl, který nedokázali logicky propojit ani ti, kdo hlásali pravdu, ačkoliv měli k dispozici všechny potřebné příčiny a důvody. Bůh stvořil svět s tím záměrem, aby se v něm rodili lidé. Lidé se rodí proto, aby poznali Boha jako svého Otce, v čemž spočívá moudrost. Poznávají ho proto, aby ho uctívali, v čemž tkví spravedlnost. Uctívají ho proto, aby získali odměnu v podobě nesmrtelnosti. A tuto nesmrtelnost získávají proto, aby mohli Bohu sloužit na věky. Vidíte, jak jsou tyto věci vzájemně propojeny – počátek s prostředkem a prostředek s koncem?

Prozkoumejme nyní každou část zvlášť a uvidíme, zda tato úvaha obstojí. Bůh stvořil svět pro člověka. Kdo to nechápe, příliš se neliší od nerozumného dobytka. Vždyť kdo jiný než člověk vzhlíží k nebesům? Kdo jiný obdivuje slunce, hvězdy a všechna Boží díla? Kdo obdělává zemi, sklízí její plody nebo se plaví po moři? Komu jinému podléhají ryby, ptactvo a čtvernožci? Bůh zkrátka stvořil vše pro člověka, protože vše odevzdal lidem k užívání.

Filosofové sice tuto pravdu nahlédli správně, uniklo jim však to, co následuje – že Bůh stvořil samotného člověka pro sebe. Bylo by přece logické, zbožné a nezbytné, aby člověk, pro kterého Bůh vykonal tak velkolepá díla a kterému dal moc vládnout světu, uznal dárce těchto dobrodiní. Měl poznat svého Stvořitele a vzdát mu náležitou úctu. Zde však Platon pochybil. Ztratil pravdu, které se na začátku dotkl, když mlčel o uctívání onoho Boha, kterého jinak uznával za Tvůrce a Otce. Nepochopil, že člověka s Bohem pojí pouta zbožnosti – odtud pochází i samotné slovo náboženství – a že právě v tom tkví jediný důvod, proč se lidské duše stávají nesmrtelnými.

Platon sice tušil, že duše jsou věčné, ale k tomuto závěru nedospěl postupně skrze logické kroky. Tím, že vynechal prostřední články úvahy, narazil na pravdu spíše náhodou, jako by se zřítil z nějakého srázu. Dál už nepokročil, protože pravdu neobjevil rozumem, ale pouhou shodou okolností.

Musíme tedy Boha uctívat skrze náboženství, které je totéž co spravedlnost, abychom od něj získali nesmrtelnost. Neexistuje totiž žádná jiná odměna pro zbožnou mysl. Je-li naše mysl neviditelná, nemůže ji neviditelný Bůh odměnit jinak než neviditelným darem.

Kapitola 65 (70): O důkazech nesmrtelnosti a blížícím se konci světa

Existuje mnoho pádných důkazů, které potvrzují věčnost lidské duše. Platon například učil, že vše, co se hýbe vlastní silou, nemá začátek ani konec. Lidská mysl se pohybuje neustále: je hbitá v přemýšlení, vynalézavá při objevování, vnímavá a schopná se učit. Uchovává v sobě minulost, chápe přítomnost a předvídá budoucnost. Protože lidská duše ovládá tolik vědomostí a umění, musí být nesmrtelná; neobsahuje totiž nic z těžkopádné pozemské hmoty.

Věčnost duše můžeme pochopit také z protikladu mezi ctností a rozkoší. Zatímco rozkoš sdílíme se všemi živočichy, ctnost patří výhradně lidem. Rozkoš nás sráží, ctnost nás však činí ušlechtilými; jedna je přirozená tělu, druhá však duši. Kdyby duše nebyla nesmrtelná, byla by ctnost naprostým bláznovstvím. Vždyť spravedlivý člověk kvůli své víře a spravedlnosti snáší chudobu, vyhnanství, vězení i krutou bolest a smrt. Protože tyto věci odporují naší tělesné přirozenosti, ctnost by nedávala smysl, kdyby duše zanikala s tělem. Spravedlivý člověk tedy pohrdá přítomným blahem jen proto, že ho po smrti čekají mnohem vznešenější věci.

Dalším pádným argumentem je skutečnost, že pouze člověk dokáže poznat Boha. Zvířata o náboženství nic netuší, protože jsou připoutána k zemi; člověk však stojí vzpřímeně a hledí k nebi, aby tam hledal svého Stvořitele. Ten, kdo touží po nesmrtelném Bohu, nemůže být sám smrtelný. Člověk má totiž s Bohem společnou nejen tvář, ale i mysl. Uvažme také, že člověk jako jediný ovládá oheň, tento nebeský živel. Jestliže světlo dává život a oheň dává světlo, je zřejmé, že ten, kdo vládne ohni, není smrtelný. Oheň je nám blízký a nezbytný; bez něj si nedokážeme představit světlo ani život.

Proč se ale spoléhat jen na rozumové důkazy, když máme k dispozici přímá svědectví od Boha? O věčnosti duše nás učí posvátné texty i hlasy proroků. Kdo by snad pochyboval, může nahlédnout do Sibyliných proroctví nebo prozkoumat odpovědi Apollóna z Milétu. Pak pochopí, jak hluboce se mýlili Démokritos, Epikúros nebo Díkaiarchos, kteří jako jediní popírali to, co je zcela zřejmé.

Když jsme si potvrdili, že duše je nesmrtelná, zbývá vysvětlit, kdo ji dává, komu náleží a kdy k tomu dojde. Až se naplní časy, které Bůh stanovil, musí nastat konec světa, aby jej Bůh mohl obnovit. Ten čas se blíží, jak lze vyčíst z počtu uplynulých let a ze znamení, která předpověděli proroci. O konci věků a o závěru času existuje bezpočet svědectví, proto zde shrnu jen to nejpodstatnější. Podle nebeských spisů se mýlí filosofové, kteří se domnívají, že svět trvá věčně nebo po miliony let. Ještě neuplynulo ani šest tisíc let. Až se tento počet naplní, zmizí ze světa veškeré zlo a zavládne čistá spravedlnost.

Kapitola 66 (71): O úpadku světa a příchodu Antikrista

O těchto věcech mluvili nejen proroci, ale i věštci. Když se začne blížit úplný konec světa, zlo v něm nabude na ohromné síle. Všechny druhy neřestí a podvodů se rozmohou natolik, že spravedlnost ze světa úplně zmizí. Víra, mír, milosrdenství, stud i pravda přestanou existovat; místo nich převládne násilí a drzost. Nikdo nebude vlastnit nic, co by si sám nevybojoval nebo neubránil silou svých rukou.

Pokud se ještě najdou nějací dobří lidé, stanou se ostatním jen pro smích a zařadí se mezi snadnou kořist. Nikdo už neprojeví úctu k rodičům, nikdo se nesmiluje nad dítětem ani starcem. Všechno kolem sebe zkazí lakota a chtíč. Světem otřesou vraždy a krveprolití, propuknou války nejen s vnějšími nepřáteli, ale i uvnitř národů. Města budou bojovat mezi sebou a zbraně chopí lidé bez ohledu na pohlaví či věk. Důstojnost státní moci se zhroutí, vojenská kázeň zanikne a vládu nahradí loupení a pustošení.

Královská moc se roztříští a svět ovládne deset mužů, kteří si jej mezi sebou rozdělí a společně jej zničí. Poté povstane jiný vládce, mnohem mocnější a zvrácenější. Ten zahubí tři z předchozích vládců, ovládne Asii, podmaní si ostatní a začne trýznit celou zemi. Zavede nové, nespravedlivé zákony, ty staré zruší, stát si přivlastní a změní i název a sídlo impéria. Nastane strašná a prokletá doba, v níž nikdo nebude chtít žít. Věci dojdou tak daleko, že lidé budou oplakávat živé a závidět mrtvým.

Města a obce zaniknou – jednou je pohltí meč a oheň, jindy častá zemětřesení, ničivé povodně, mor nebo hlad. Země vyprahne v nesnesitelných vedrech nebo zpustne v krutých mrazech a nevydá žádnou úrodu. Veškerá voda se buď promění v krev, nebo tak zhořkne, že nebude k jídlu ani k pití. K tomuto neštěstí se přidají i děsivá znamení z nebes. Často se budou objevovat komety, slunce trvale pohasne, měsíc zrudne krví a hvězdy začnou padat. Roční období se pomíchají, takže zima a léto splynou v jedno. Roky, měsíce i dny se zkrátí – právě o tomto úpadku a stáří světa mluvil už Trismegistos. Jakmile tyto věci nastanou, vězte, že přišel čas, kdy se Bůh vrátí, aby proměnil tento věk.

V tomto moři zla se objeví král, který bude nepřítelem nejen lidstva, ale i samotného Boha. Ten vyhladí zbytky onoho předchozího tyrana, bude lidi mučit a vraždit. Tehdy potečou proudy slz a svět zaplní neustálý nářek; lidé budou marně volat k Bohu, neboť je ochromí strach a nenajdou klidu ani ve spánku. Katastrofy dne a noční děs budou neustále narůstat. Svět téměř osiří a lidstvo skoro vyhyne. Tento bezbožník pak bude po dobu čtyřiceti dvou měsíců pronásledovat spravedlivé a lidi oddané Bohu a přikáže, aby ho uctívali jako božstvo. Bude o sobě tvrdit, že je Kristus, ačkoliv je ve skutečnosti jeho protivníkem.

Aby mu lidé uvěřili, získá moc konat falešné zázraky: nechá sestoupit oheň z nebes, zastaví slunce v jeho běhu a socha, kterou vztyčí, začne mluvit. Těmito klamy svede mnohé, aby před ním poklekli a přijali jeho znamení na ruku nebo na čelo. Každého, kdo se mu nepodrobí, usmrtí po strašném mučení. Takto vyhubí dvě třetiny lidstva, zatímco ta zbývající uprchne do pustin. Onen šílenec však ve svém nepříčetném hněvu přitáhne s vojskem a obklíčí horu, kam se spravedliví uchýlili. Ti, když uvidí, že jsou v pasti, začnou mocným hlasem volat o Boží pomoc a Bůh je vyslyší a pošle jim zachránce.

Kapitola 67 (72): O příchodu Krista a tisícileté říši spravedlivých

Tehdy se uprostřed hluboké noci otevře nebe a Kristus sestoupí v doprovodu své nesmírné moci. Bude ho předcházet ohnivý jas a nepopsatelná síla andělů. Celý ten zástup bezbožníků bude vyhlazen a zemí potečou proudy krve. Samotný vůdce zla sice uprchne, ale po čtvrté bitvě, do níž se pokusí znovu seskupit své vojsko, ho dopadnou a spolu s ostatními tyrany odevzdají plamenům.

Také samotný kníže démonů, strůjce a osnovatel všeho zla, skončí v okovech a bude uvržen do vězení. Svět tak konečně nalezne klid a země, kterou tolik staletí sužovalo utrpení, si oddechne. Jakmile nastane mír a zlo bude potlačeno, tento spravedlivý a vítězný Král vykoná na zemi velký soud nad živými i mrtvými. Spravedlivé, kteří zůstali naživu, učiní vládci nad všemi národy, zatímco mrtvé vzkřísí k věčnému životu. Sám s nimi bude na zemi kralovat a vybuduje svaté město; tato říše spravedlivých potrvá tisíc let.

V té době budou i hvězdy zářit jasněji, slunce získá na síle a měsíc už nebude ubývat. Z nebes bude pravidelně sestupovat požehnaný déšť a země bude vydávat hojnou úrodu, aniž by lidé museli pohnout prstem. Ze skal bude stékat med a prameny mléka a vína budou přetékat. Šelmy odloží svou divokost a zkrotnou; vlk se bude bezpečně toulat mezi ovcemi, tele se bude pást vedle lva a holubice najde klid u jestřába. Hadi ztratí svůj jed a žádné zvíře už nebude bažit po krvi, neboť Bůh všem zajistí hojný a čistý pokrm.

Až však oněch tisíc let uplyne a kníže démonů bude ze svého vězení propuštěn, národy proti spravedlivým znovu povstanou. Přitáhne nekonečné množství lidí, aby se pokusili město svatých dobýt. Tehdy však nad národy vynese Bůh svůj poslední soud. Otřese zemí v jejích základech, města se zřítí a na bezbožníky se spustí déšť ohně se sírou a krupobitím. Budou hořet a v šílenství se vraždit navzájem. Spravedliví se zatím na krátký čas skryjí pod zemí, dokud zkáza národů neskončí. Po třech dnech vyjdou ven a spatří pláně pokryté mrtvolami. Tehdy se země zachvěje, hory se rozestoupí a údolí se propadnou do hlubin, kde spočinou těla mrtvých na místě, které ponese název Společný hrob.

Poté Bůh celý svět obnoví a promění spravedlivé do podoby andělů, aby oděni nesmrtelností mohli sloužit Bohu na věky. Tak nastane Boží království, které nebude mít konce. Tehdy vstanou i bezbožníci – ne však k životu, ale k trestu. Při tomto druhém vzkříšení je Bůh probudí, aby byli odsouzeni k věčným mukám a vydáni věčnému ohni, kde ponesou zasloužený trest za své zločiny.

Kapitola 68 (73): Závěrečné povzbuzení k pravé víře a nesmrtelnosti

Vzhledem k tomu, že všechny tyto věci jsou pravdivé a jisté, neboť je v naprosté shodě ohlásili všichni proroci, a totéž předpověděl Trismegistos, Hystaspés i Sibylina proroctví, nelze pochybovat o tom, že veškerá naděje na život a spásu spočívá výhradně v uctívání jediného Boha. Pokud tedy člověk nepřijme toho, koho Bůh poslal a znovu pošle k našemu osvobození, pokud skrze něj nepozná nejvyššího Boha a nebude zachovávat jeho přikázání a zákony, propadne přesně těm trestům, o kterých jsem již mluvil.

Měli bychom proto pohrdnout vším křehkým, abychom dosáhli věcí skutečně pevných. Odmítejme pozemské statky, abychom došli cti v nebesích, a prchejme před pomíjivostí, abychom dospěli k věčnosti. Ať se každý usilovně cvičí ve spravedlnosti, učí se zdrženlivosti, připravuje se na duchovní zápas a buduje svou ctnost. Pak ani v případě, že by nám nepřítel vyhlásil válku, nás žádná síla, strach ani kruté mučení neodvrátí od cesty práva a dobra.

Člověk by se neměl sklánět před modlami, které nic necítí, ale měl by s hlavou vztyčenou uznat pravého a jediného Boha. Odvrhněme rozkoše, jejichž vábení sráží vznešenou duši k zemi, držme se nevinnosti a pomáhejme tolika lidem, kolika jen můžeme. Dobrými skutky si hromaďme nepomíjivé poklady, abychom před Božím soudem získali za zásluhy své ctnosti buď korunu víry, nebo odměnu v podobě nesmrtelnosti.

KONEC

---

ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY K PŘEKLADU

Lactantius, Epitome Divinarum Institutionum – poznámky překladatele a editora

1. Rukopisná tradice a kritické vydání

Latinský text Epitome se dochoval v podstatně skromnější rukopisné tradici než velké Divinae Institutiones. Nejdůležitějším rukopisem je Codex Taurinensis (T), dochovaný ovšem jen z části a s množstvím obtížně čitelných míst (díky poškozením, abrazím a pozdějším korekcím). Pro druhou část textu (přibližně od kap. 51 dále) jsou k dispozici i rukopisy B (Codex Bononiensis) a P (Codex Parisinus). Přítomnost více pramenů na jedné straně usnadňuje textovou kritiku, na druhé straně přináší četné varianty, z nichž editor musí volit.

Překlad vychází z kritického vydání Samuela Brandta v Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum, sv. 19 (Vídeň 1890). Brandtovo vydání zůstává standardní vědeckou edicí Lactantiových děl a je standardem, na nějž odkazuje odborná literatura.

2. Vztah Epitome k velkému dílu

Epitome není pouhým mechanickým zkrácením Institutiones. Lactantius přepisoval, zkracoval i doplňoval zároveň. Zvlášť patrné je to v těch kapitolách, kde Epitome přináší pasáže, které v Institutiones vůbec nejsou – jde zejména o některé teologické formulace (např. o vztahu Otce a Syna v kap. 44), o apokryfní citáty (Ezdrášův citát v kap. 43) a o konkrétní eschatologické obrazy (Polyandrium, ranní a večerní déšť požehnání v kap. 67).

3. Citáty z Písma a mimobiblických pramenů

Lactantius hojně cituje Starý zákon, a to ve starolatinském znění, které se od pozdější Vulgáty nezřídka liší. Citáty z proroků (Izajáš, Jeremjáš, Ozeáš, Amos, Zachariáš) jsou přeloženy podle latinského originálu Epitome, nikoli harmonizovány s novodobými českými překlady Bible. Tam, kde se Lactantiův text nápadně odchyluje od kanonického znění, je to záměrnou vlastností jeho textové tradice, nikoli chybou překladu.

Vedle biblických textů cituje Lactantius rozsáhle ze Sibylliných proroctví (Oracula Sibyllina), z Herma Trismegista, z Vergilia, Cicerona, Lucretia, Terentiana a dalších klasických autorů. Tyto citáty jsou v textu zřejmé z kontextu a nebyly zvlášť oddělovány, jak odpovídá stylu samotného Lactantia.

4. Filosofická polemika

Rozsáhlá část Epitome (kap. 25–35) je věnována kritice řecké a římské filosofie. Lactantius zde postupuje selektivně a polemicky – jde mu zejména o Epikura (popírání prozřetelnosti, zánik duše), Pythagora (metempsychóza), Sokrata (výsměch náboženství), Platóna (společný majetek i ženy, neúplné pochopení Boha) a Zénóna (odmítnutí soucitu, rovnost hříchů). Tento přístup byl ve starověké apologetice standardní; Lactantius nepřináší systematický doxografický přehled, ale polemické argumentační nástroje.

5. Eschatologie a mileniální témata

Poslední tři kapitoly (65–68) tvoří eschatologické vyvrcholení celého díla. Lactantius zde popisuje konec světa, příchod Antikrista, druhý příchod Krista, tisícileté království spravedlivých a poslední soud způsobem, který je v rámci latinské patristiky výjimečně detailní. Čerpal přitom z apokalyptické literatury židovské i křesťanské, z Oracula Sibyllina a ze ztracené Hystaspovy apokalypsy (íránského původu), na níž odkazuje v kap. 65 a 68.

Lactantiův mileniální optimismus – obraz tisíciletého království míru, hojnosti a zkrocené přírody – byl pro pozdější tradici vlivný, třebaže Augustin a následná latinská teologie mileniální interpretace z velké části odmítla.

6. Struktura Epitome a čísla kapitol

V tomto překladu jsou kapitoly od kapitoly 15 značeny dvojím číslem, například 60 (65). Toto značení vychází z kritické edice Samuela Brandta (CSEL 19, 1890). Číslo v závorce odkazuje na starší způsob číslování.

7. Lactantius a česká recepce

Lactantius dosud nemá soustavnou českou překladatelskou tradici. V češtině vyšel pouze výbor z díla O smrti pronásledovatelů (De Mortibus Persecutorum), online zde. Předkládaný překlad Epitome je tak pravděpodobně prvním úplným českým překladem tohoto textu a jako takový si klade za cíl být přístupný vzdělanému čtenáři bez znalosti latiny, přičemž zachovává argumentační strukturu a rétorické kvality originálu. Přeložil Peter Kolenčík, 2026.