Nový český překlad dopisu sv. Ignáce z Antiochie křesťanům v Magnesii. Text je překladem z řečtiny s ohledem na přirozenost a srozumitelnost v současné češtině.

Historický kontext

Ignác z Antiochie (nazývaný též Ignatios, nebo Theoforos) napsal tento dopis kolem roku 110 n. l. na cestě do Říma, kde měl být předhozen šelmám na aréně. Byl jedním z prvních velkých biskupů rané církve a přímým žákem apoštolů – tradice ho spojuje zejména s apoštolem Janem. List sv. Ignáce z Antiochie křesťanům v Magnesii je jedním ze sedmi dopisů, které Ignác napsal během této poslední cesty jako vězeň římské armády. Psal ho v poutech, a přesto – nebo právě proto – s mimořádnou duchovní naléhavostí. Hlavním tématem listu je jednota církve: Ignác varuje před dvěma nebezpečími, která hrozila křesťanským obcím jeho doby – před doketismem (bludnou naukou, že Kristus trpěl a zemřel jen zdánlivě) a před judaizováním (návratem k židovským rituálům, jako by Kristův příchod nic nezměnil). List je zároveň jedním z nejstarších dokladů křesťanského pojmu „neděle“ jako dne vzkříšení.

NÁSLEDUJE SAMOTNÝ PŘEKLAD DOPISU

Ignatios – List Magnesijským

Ignác, zvaný též Theoforos, církvi požehnané milostí Boha Otce v Kristu Ježíši, našem Spasiteli. Zdravím tuto církev v Magnesii nad Maeandrem a přeji jí v Bohu Otci a v Ježíši Kristu hojnost radosti.

Kapitola 1

1. Když jsem poznal, jak dokonale je uspořádána vaše láska podle Boha, naplnilo mě to jásotem a rozhodl jsem se k vám promluvit ve víře Ježíše Krista.
2. Byl jsem totiž uznán za hodného nést jméno, které je nanejvýš důstojné Boha. V těchto poutech, která nosím, opěvuji církve a modlím se za to, aby v nich byla jednota těla a ducha Ježíše Krista – jenž je naším trvalým životem – jednota víry a lásky, nad niž není nic přednějšího, a co je nejdůležitější: jednota Ježíše a Otce. Pokud v něm sneseme všechny útoky vládce tohoto věku¹Slovo epéreia znamená urážku, zlovolný útok, šikanu nebo zlomyslnost. Ignác varuje, že ďábel (archón) bude zkoušet rozbít jejich jednotu skrze heretiky a sváry. a unikneme jim, dosáhneme Boha.²Dosáhneme Boha (theou teuxometha): Ignácovo oblíbené sloveso tynchanó (dosáhnout/získat). Bůh je cíl, kterého se „dotkneme“ až skrze vytrvalost v utrpení.

Kapitola 2

1. Protože jsem byl poctěn tím, že vás mohu spatřit skrze Damase, vašeho biskupa hodného Boha, a skrze důstojné presbytery Bassa a Apollonia i mého spolupracovníka jáhna Zotióna. Kéž bych se z něj mohl stále těšit! Ten se totiž podřizuje biskupovi jako Boží milosti a kněžstvu jako zákonu Ježíše Krista.

Kapitola 3

1. Ani vy nesmíte zneužívat³Ignác varuje: „Nesmíte zneužívat (synchrasthai) věku biskupa.“ Toto sloveso znamená také „chovat se familiérně“, „tykat si“ nebo „nebrat vážně“. Věřící nesmí Damase poplácávat po zádech jako kamaráda, musí v něm vidět Otce. toho, že je váš biskup mladý. Naopak, prokazujte mu veškerou úctu, jakou si žádá moc Boha Otce. Vím totiž, že ani vaši svatí kněží nezneužívají jeho zjevného mládí, ale jako lidé moudří v Bohu se mu podřizují – vlastně ne jemu, ale Otci Ježíše Krista, který je Biskupem všech.
2. Ke cti Toho, který nás miloval, je tedy slušné, abyste poslouchali bez jakéhokoliv pokrytectví. Kdo tak nečiní, neklame tohoto viditelného biskupa, ale pokouší se oklamat toho Neviditelného. V takovém případě se totiž nejedná s člověkem, ale s Bohem, který zná i to, co je skryté.

Kapitola 4

1. Je tedy vhodné se nejen nazývat křesťany, ale také jimi být. Jsou totiž tací, kteří sice někoho nazývají biskupem, ale všechno dělají bez něj. Takoví lidé se mi nezdají mít čisté svědomí, protože se nescházejí platně a pevně podle přikázání.

Kapitola 5

1. Věci tedy spějí ke konci a leží před námi obojí zároveň: smrt i život; a každý se nakonec odebere tam, kam patří.⁴V originále „vlastní místo (idion topon)“ je přímou citací ze Skutků apoštolů 1,25 (kde se mluví o Jidášovi, který odešel na „své místo“, tj. do záhuby). Ignác věří v jasné rozdělení po smrti: buď jsi mince Boží (a jdeš k Bohu), nebo mince světa (a jdeš do záhuby). Neexistuje neutrální půda.
2. Je to, jako by byly dvě mince:⁵Ignácova myšlenka je taková, že smrt člověka nezmění, jen ho odhalí. Pokud máš v duši „ražbu Boha“ (lásku, víru), po smrti tě to přirozeně přitáhne k Bohu. To je tvé „vlastní místo“. Pokud máš v duši „ražbu světa“ (sobectví, pýchu), po smrti tě to přitáhne do temnoty. To je také tvé „vlastní místo“. Neexistuje žádné neutrální místo. Člověk jde tam, s kým se za života ztotožnil. jedna Boží a jedna světská, a každá z nich nese svou vlastní ražbu. Nevěřící nesou ražbu tohoto světa, věřící v lásce však nesou ražbu Boha Otce skrze Ježíše Krista. Pokud se skrze něho svobodně⁶Musíme to udělat „dobrovolně“ / „z vlastní svobodné vůle“. Křesťanství není pasivní čekání na smrt, ale aktivní přijetí kříže. Kdo odmítá utrpení (jako doketisté, kteří tvrdili, že Ježíš netrpěl), ten v sobě nemá Kristův život. nerozhodneme zemřít a mít podíl na jeho utrpení,⁷Toto je tvrdá věta. Ignác říká, že Boží mincí se stáváme jen tehdy, když přijmeme „ražbu“ Kristova utrpení. Bez podílu na smrti není podíl na životě. není v nás jeho život.

Kapitola 6

1. Když jsem tedy v oněch výše zmíněných osobách vírou spatřil celý váš zástup a zamiloval si ho, napomínám vás: Snažte se všechno konat v Boží svornosti. V čele ať předsedá biskup na místě Boha, presbyteři ať zaujímají místo sboru apoštolů a jáhni, mně tak drazí, ať jsou pověřeni službou Ježíše Krista, který byl před věky u Otce⁸Před věky (pro aiōnōn) – věta „který byl před věky u Otce“ je jasným vyznáním preexistence Krista. Ježíš nezačal existovat narozením v Betlémě, je věčný Bůh. a na konci časů se zjevil.
2. Všichni si tedy osvojte Boží způsob jednání a mějte jeden k druhému úctu. Nikdo ať nehledí na svého bližního tělesně,⁹Výzva „Nikdo ať nehledí na svého bližního tělesně“ má v Magnesii hluboký dopad. Znamená to: Nedívej se na to, jestli je bratr bohatý nebo chudý, otrok nebo svobodný, Žid nebo Řek. V církvi tyto „tělesné“ kategorie nehrají roli. Důležitá je jen jednota v Kristu. ale vždy se milujte navzájem v Ježíši Kristu. Ať mezi vámi není nic, co by vás mohlo rozdělit, ale buďte sjednoceni s biskupem a s těmi, kdo vás vedou – to je vzor a poučení o neporušenosti.¹⁰Jednota není cíl sám o sobě. Je to „vzor“ (typos) a škola (didaché), která vede k „neporušenosti“ (věčnému životu). Církevní řád je pro Ignáce trenažérem nebe.

Kapitola 7

1. Jako tedy Pán neučinil nic bez Otce, s nímž je jedno – a to ani sám, ani skrze apoštoly – tak ani vy nečiňte nic bez biskupa a kněží. Nepokoušejte se namlouvat si, že to, co děláte soukromě, je správné.¹¹Ignác útočí na tendenci dělat si „vlastní křesťanství“ doma. Řecké slovo eulogon znamená „rozumné“, „správné“ nebo „legitimní“. Ignác říká: I když vám vaše soukromé názory nebo obřady připadají logické a zbožné, jsou klamem, pokud trhají jednotu. Naopak, při společném shromáždění ať je jedna modlitba, jedna prosba, jedna mysl, jedna naděje v lásce, v bezúhonné radosti – to je Ježíš Kristus, nad něhož není nic lepšího.
2. Všichni se sbíhejte¹²V závěru (verš 2) Ignác v rychlém sledu opakuje slovo „Jeden“ (Hén), aby popsal tajemství Trojice a Vtělení: Vyšel od Jednoho: Syn vychází od Otce (věčné zplození). V Jednom je: Syn a Otec jsou stále spojeni podstatou. K Jednomu se navrátil: Nanebevstoupení a návrat do slávy. Celý pohyb dějin spásy je kruh: Od Jednoho (Otce) skrze Jednoho (Krista) zpět k Jednomu (Otci). Církev se do tohoto kruhu musí zapojit tím, že se „shromážďuje“ (syntrechete) na jedno místo. jako do jednoho Božího chrámu, jako k jednomu oltáři, k jednomu Ježíši Kristu, který vyšel od jednoho Otce, v Jednom je a k Jednomu se navrátil.

Kapitola 8

1. Nenechte se mýlit cizími naukami,¹³Ignác je prvním autorem v dějinách, který používá slovo heterodoxia (doslova „jiný názor“). Používá ho jako protiklad k „pravé víře“ (ortodoxii). Cizí nauky zde nejsou pohanské mýty, ale právě ono lpění na židovském zákonu, kdy se lidé snaží naroubovat Starý zákon na Nový a to způsobem, který dusí milost. ani starými bájemi,¹⁴Ignác neútočí na Starý zákon jako knihu (tu má v úctě), ale na spekulace a „báje“ (rodokmeny, tajné výklady, rabínské dodatky), které odvádějí od Krista (viz Tit 1,14). které jsou k ničemu. Jestliže totiž až dosud žijeme podle židovského zákona, vyznáváme tím, že jsme nepřijali milost.
2. Vždyť i ti nejbožštější proroci žili podle Krista Ježíše. Proto byli také pronásledováni; byli totiž inspirováni jeho milostí, aby neposlušní byli plně přesvědčeni, že je jeden Bůh, který se zjevil skrze Ježíše Krista, svého Syna. On je jeho Slovo, které vyšlo z ticha,¹⁵Slovo z ticha (Logos apo sigés proelthón) – toto je jedna z nejkrásnějších definic Krista v rané církvi. Bůh = Ticho (Sigé): Před stvořením, ve věčnosti, je Bůh nevýslovným Tichem. Je to apofatická teologie (Boha nelze popsat slovy). Obraz Krista jako Slova (Logos): Kristus je tím momentem, kdy Bůh „prolomil ticho“. Slovo vychází z Ticha, aby zjevilo Otce. Gnostici (např. Valentinos) později vytvořili složité systémy, kde „Ticho“ (Sigé) a „Hlubina“ (Bythos) byly božské bytosti. Ignác možná tento jazyk používá, aby ukázal pravý význam: Ticho není bohyně, je to stav Boží transcendence, z níž vychází Kristus. a které se ve všem zalíbilo tomu, kdo ho poslal.

Kapitola 9

1. Jestliže tedy ti, kdo žili ve starých zvyklostech, dospěli k nové naději,¹⁶Ignác zde popisuje přechod od Starého zákona k Novému. „Ti, kdo žili ve starých zvyklostech“ (proroci a patriarchové) duchovně předjímali to, co křesťané žijí nyní. už nezachovávají sobotu, ale žijí zachovávajíce Den Páně.¹⁷V řečtině je to přídavné jméno (kuriakē hēmera – Pánův den). Je to první jasná zmínka o neděli jako dni vzkříšení, který nahrazuje sobotu. V sobotu Bůh odpočíval po stvoření, v neděli („Den Páně“) začal nové stvoření vzkříšením. V něm totiž vzešel náš¹⁸Vzešel život: Sloveso anetelien se používá pro východ slunce nebo hvězd. Ignác říká: V neděli ráno „vyšlo slunce“ našeho života. život skrze Krista a jeho smrt – kterou sice někteří popírají,¹⁹Ignác si neodpustí rýpnutí do doketistů (heretiků, kteří tvrdili, že Ježíš měl tělo jen naoko). Říká: „Jeho smrt, kterou někteří popírají.“ Pro Ignáce je paradoxní, že život vzešel ze smrti. Kdo popírá reálnost smrti na kříži, nemá podíl na životě. ale my jsme skrze toto tajemství přijali víru.

Proto také vytrváme, abychom byli shledáni učedníky Ježíše Krista, našeho jediného učitele.

2. Jak bychom my mohli žít bez něho? Vždyť i proroci byli v Duchu jeho učedníky a očekávali ho jako učitele. A proto je on, na kterého spravedlivě čekali, po svém příchodu vzkřísil z mrtvých.

Kapitola 10

1. Nebuďme tedy necitliví k jeho dobrotě. Kdyby nás totiž napodobil v tom, jak jednáme my,²⁰Ignác zde předkládá děsivou hypotézu: Co kdyby se Bůh choval k nám tak, jako se my chováme k němu (nevděčně, vzpurně)? Odpověď je stručná: „Už bychom nebyli.“ Naše existence závisí na tom, že Bůh neimituje naši zlost, ale jedná podle své chrēstotētos (dobroty/laskavosti). už bychom nebyli. Proto se staňme jeho učedníky a učme se žít podle křesťanství.²¹Ignác je (spolu s tímto listem a listem Filadelfským) pravděpodobně prvním autorem v dějinách, který používá slovo Christianismos (Křesťanství) jako označení pro náboženský systém, analogicky k termínu Ioudaismos (Judaismus). Vždyť ten, kdo se nazývá jiným jménem než tímto, není od Boha.
2. Odhoďte tedy ten špatný kvas,²²Ignác naráží na židovský svátek Pesach (Velikonoce), kdy se musel z domu odstranit všechen starý kvas (symbol hříchu a minulosti). Starý kvas = judaismus a starý život. Nový kvas = Ježíš Kristus. který zastaral a zkysl, a proměňte se v kvas nový, kterým je Ježíš Kristus. Osolte se v něm, aby se nikdo z vás nezkazil, protože podle svého pachu²³Maso bez soli se kazí a smrdí. Ignác říká: Bez Krista v sobě duchovně hnijete. U posledního soudu nebudete souzeni jen podle slov, ale „čichem“ – jestli voníte Kristem, nebo páchnete rozkladem. budete souzeni.
3. Je nemístné mluvit o Ježíši Kristu, a přitom žít po židovsku.²⁴Ignác tvrdí, že nelze mít obojí. Nemůžete mít Ježíše (Nový zákon) a zároveň trvat na dodržování Mojžíšova zákona (obřízka, sobota). To je jako míchat olej a vodu. Historický vývoj: „Křesťanství neuvěřilo v judaismus, ale judaismus v křesťanství.“ Ignác tím myslí, že proroci a spravedliví Starého zákona (judaismus) směřovali ke Kristu a našli v něm naplnění. Proud teče jedním směrem: do moře církve. Nelze plavat zpátky proti proudu. Vždyť křesťanství neuvěřilo v judaismus,²⁵Původ slova Ioudaismos: Tento termín nevymysleli až moderní historici. Objevuje se už v době před Kristem, konkrétně ve 2. knize Makabejské (sepsána cca 124 př. n. l.). Tam slovo Ioudaismos označovalo „židovský způsob života“ nebo horlivost pro židovské zákony a tradice v kontrastu s Hellenismos (řeckým způsobem života), který se snažili vnutit Seleukovci. Ignác z Antiochie (kolem roku 110 n. l.) je pravděpodobně prvním křesťanským autorem, který tento termín přebírá a staví ho do přímého protikladu k novému termínu, který sám pomohl zavést nebo zpopularizovat: Christianismos (křesťanství). Ioudaismos: Znamená pro něj lpění na starých rituálech (obřízka, sobota, dietní předpisy) bez Krista. Christianismos: Znamená život podle Krista. ale judaismus v křesťanství, v němž se shromáždil každý jazyk, který uvěřil v Boha.

Kapitola 11

1. Toto vám píšu, moji milovaní, ne proto, že bych věděl, že se tak někdo z vás chová. Ale jako ten nejmenší z vás vás chci varovat, abyste nespolkli háček bludných nauk,²⁶Řecky „ankistra tēs kenodoxias“. Ignác vidí bludné nauky (doketismus a judaizování) jako rybářské háčky. Návnadou je „marnivost“ (kenodoxia – prázdná sláva). Lidé, kteří se cítí chytří, protože znají tajná učení nebo staré rituály, snadno spolknou háček. Ačkoliv v Novém zákoně (např. Flp 2,3) se kenodoxia obvykle překládá jako „prázdná sláva“, „ješitnost“ nebo „ctižádostivost“, v řecké filozofii a polemice se tento výraz používal i pro „bludnou nauku“ nebo „mylný názor“, který nemá oporu v realitě. V kontextu této věty (kde se mluví o narození, utrpení a vzkříšení) dává „bludné nauky“ mnohem větší smysl než psychologické slovo jako např. „marnivost“. ale abyste byli plně utvrzeni v narození a utrpení a vzkříšení, které se odehrálo v čase vlády Pontia Piláta. Tyto věci byly skutečně a pevně vykonány Ježíšem Kristem, naší nadějí. Kéž se od ní nikdo z vás neodvrátí!

Kapitola 12

1. Kéž se z vás mohu ve všem radovat, jsem-li toho vůbec hoden. Vždyť i když jsem v poutech, nevyrovnám se ani jedinému z vás, kdo jste svobodní. Vím, že se nepovyšujete, neboť v sobě máte Ježíše Krista. A vím, že když vás chválím, spíše se ostýcháte, jak je psáno:²⁷Jde o přímou citaci ze starozákonní Knihy přísloví (Př 18,17) podle řeckého překladu Septuaginty. Je to tehdejší ustálené úsloví vyjadřující, že spravedlivý člověk si neustále uvědomuje své vlastní chyby a nepotřebuje, aby ho obviňovali jiní, na rozdíl od pyšného, který se chválí sám. „Spravedlivý je sám sobě žalobcem.“

Kapitola 13

1. Snažte se tedy utvrdit v naukách Pána a apoštolů, aby se vám ve všem, co děláte, dařilo tělesně i duchovně, na počátku i na konci – spolu s vaším nanejvýš důstojným biskupem a drahocenně uvitým duchovním věncem vašeho kněžstva i s jáhny, kteří slouží podle Boha.
2. Podřizujte se biskupovi a sobě navzájem, jako se Ježíš Kristus podřídil Otci a apoštolové Kristu a Otci, aby jednota byla tělesná i duchovní.

Kapitola 14

1. Protože vím, že jste plni Boha, povzbudil jsem vás jen krátce. Pamatujte na mě ve svých modlitbách, abych dosáhl Boha, a [pamatujte] na církev v Sýrii, ke které ani nejsem hoden se počítat. Potřebuji totiž vaši v Bohu sjednocenou modlitbu a lásku, aby byla církev v Sýrii uznána za hodnou toho, že ji vaše církev svlaží rosou.

Kapitola 15

1. Pozdravují vás Efezané ze Smyrny,²⁸Ignác je vězněn ve Smyrně. Křesťané z okolních měst (Efezu, Magnesie, Tralles) za ním poslali delegace, aby ho podpořily. Efezané tam zřejmě zůstali déle nebo byli nejpočetnější skupinou, proto je jmenuje jako první. odkud vám také píšu. Jsou zde přítomni k Boží slávě, stejně jako vy, a ve všem mě potěšili spolu s Polykarpem, biskupem Smyrenských. I ostatní církve vás pozdravují k poctě Ježíše Krista. Buďte zdrávi v Boží svornosti a mějte nerozděleného ducha,²⁹Nerozdělený duch (adiakriton pneuma). Slovo adiakritos: Skládá se z a- (ne) a diakrinō (rozlišovat, oddělovat, pochybovat). Znamená to „nerozdělený“, „nerozpolcený“, ale také „nepochybující“. Celý list bojoval proti rozdělení (na judaisty a křesťany, na biskupa a „soukromníky“). Ignác na závěr přeje, aby jejich duch byl monolit – pevný, celistvý, nerozbitný. A tímto tmelem je samotný Ježíš Kristus. jímž je Ježíš Kristus.

Z řečtiny přeložil: Peter Kolenčík, 2026

• 1
  Slovo epéreia znamená urážku, zlovolný útok, šikanu nebo zlomyslnost. Ignác varuje, že ďábel (archón) bude zkoušet rozbít jejich jednotu skrze heretiky a sváry.
• 2
  Dosáhneme Boha (theou teuxometha): Ignácovo oblíbené sloveso tynchanó (dosáhnout/získat). Bůh je cíl, kterého se „dotkneme“ až skrze vytrvalost v utrpení.
• 3
  Ignác varuje: „Nesmíte zneužívat (synchrasthai) věku biskupa.“ Toto sloveso znamená také „chovat se familiérně“, „tykat si“ nebo „nebrat vážně“. Věřící nesmí Damase poplácávat po zádech jako kamaráda, musí v něm vidět Otce.
• 4
  V originále „vlastní místo (idion topon)“ je přímou citací ze Skutků apoštolů 1,25 (kde se mluví o Jidášovi, který odešel na „své místo“, tj. do záhuby). Ignác věří v jasné rozdělení po smrti: buď jsi mince Boží (a jdeš k Bohu), nebo mince světa (a jdeš do záhuby). Neexistuje neutrální půda.
• 5
  Ignácova myšlenka je taková, že smrt člověka nezmění, jen ho odhalí. Pokud máš v duši „ražbu Boha“ (lásku, víru), po smrti tě to přirozeně přitáhne k Bohu. To je tvé „vlastní místo“. Pokud máš v duši „ražbu světa“ (sobectví, pýchu), po smrti tě to přitáhne do temnoty. To je také tvé „vlastní místo“. Neexistuje žádné neutrální místo. Člověk jde tam, s kým se za života ztotožnil.
• 6
  Musíme to udělat „dobrovolně“ / „z vlastní svobodné vůle“. Křesťanství není pasivní čekání na smrt, ale aktivní přijetí kříže. Kdo odmítá utrpení (jako doketisté, kteří tvrdili, že Ježíš netrpěl), ten v sobě nemá Kristův život.
• 7
  Toto je tvrdá věta. Ignác říká, že Boží mincí se stáváme jen tehdy, když přijmeme „ražbu“ Kristova utrpení. Bez podílu na smrti není podíl na životě.
• 8
  Před věky (pro aiōnōn) – věta „který byl před věky u Otce“ je jasným vyznáním preexistence Krista. Ježíš nezačal existovat narozením v Betlémě, je věčný Bůh.
• 9
  Výzva „Nikdo ať nehledí na svého bližního tělesně“ má v Magnesii hluboký dopad. Znamená to: Nedívej se na to, jestli je bratr bohatý nebo chudý, otrok nebo svobodný, Žid nebo Řek. V církvi tyto „tělesné“ kategorie nehrají roli. Důležitá je jen jednota v Kristu.
• 10
  Jednota není cíl sám o sobě. Je to „vzor“ (typos) a škola (didaché), která vede k „neporušenosti“ (věčnému životu). Církevní řád je pro Ignáce trenažérem nebe.
• 11
  Ignác útočí na tendenci dělat si „vlastní křesťanství“ doma. Řecké slovo eulogon znamená „rozumné“, „správné“ nebo „legitimní“. Ignác říká: I když vám vaše soukromé názory nebo obřady připadají logické a zbožné, jsou klamem, pokud trhají jednotu.
• 12
  V závěru (verš 2) Ignác v rychlém sledu opakuje slovo „Jeden“ (Hén), aby popsal tajemství Trojice a Vtělení: Vyšel od Jednoho: Syn vychází od Otce (věčné zplození). V Jednom je: Syn a Otec jsou stále spojeni podstatou. K Jednomu se navrátil: Nanebevstoupení a návrat do slávy. Celý pohyb dějin spásy je kruh: Od Jednoho (Otce) skrze Jednoho (Krista) zpět k Jednomu (Otci). Církev se do tohoto kruhu musí zapojit tím, že se „shromážďuje“ (syntrechete) na jedno místo.
• 13
  Ignác je prvním autorem v dějinách, který používá slovo heterodoxia (doslova „jiný názor“). Používá ho jako protiklad k „pravé víře“ (ortodoxii). Cizí nauky zde nejsou pohanské mýty, ale právě ono lpění na židovském zákonu, kdy se lidé snaží naroubovat Starý zákon na Nový a to způsobem, který dusí milost.
• 14
  Ignác neútočí na Starý zákon jako knihu (tu má v úctě), ale na spekulace a „báje“ (rodokmeny, tajné výklady, rabínské dodatky), které odvádějí od Krista (viz Tit 1,14).
• 15
  Slovo z ticha (Logos apo sigés proelthón) – toto je jedna z nejkrásnějších definic Krista v rané církvi. Bůh = Ticho (Sigé): Před stvořením, ve věčnosti, je Bůh nevýslovným Tichem. Je to apofatická teologie (Boha nelze popsat slovy). Obraz Krista jako Slova (Logos): Kristus je tím momentem, kdy Bůh „prolomil ticho“. Slovo vychází z Ticha, aby zjevilo Otce. Gnostici (např. Valentinos) později vytvořili složité systémy, kde „Ticho“ (Sigé) a „Hlubina“ (Bythos) byly božské bytosti. Ignác možná tento jazyk používá, aby ukázal pravý význam: Ticho není bohyně, je to stav Boží transcendence, z níž vychází Kristus.
• 16
  Ignác zde popisuje přechod od Starého zákona k Novému. „Ti, kdo žili ve starých zvyklostech“ (proroci a patriarchové) duchovně předjímali to, co křesťané žijí nyní.
• 17
  V řečtině je to přídavné jméno (kuriakē hēmera – Pánův den). Je to první jasná zmínka o neděli jako dni vzkříšení, který nahrazuje sobotu. V sobotu Bůh odpočíval po stvoření, v neděli („Den Páně“) začal nové stvoření vzkříšením.
• 18
  Vzešel život: Sloveso anetelien se používá pro východ slunce nebo hvězd. Ignác říká: V neděli ráno „vyšlo slunce“ našeho života.
• 19
  Ignác si neodpustí rýpnutí do doketistů (heretiků, kteří tvrdili, že Ježíš měl tělo jen naoko). Říká: „Jeho smrt, kterou někteří popírají.“ Pro Ignáce je paradoxní, že život vzešel ze smrti. Kdo popírá reálnost smrti na kříži, nemá podíl na životě.
• 20
  Ignác zde předkládá děsivou hypotézu: Co kdyby se Bůh choval k nám tak, jako se my chováme k němu (nevděčně, vzpurně)? Odpověď je stručná: „Už bychom nebyli.“ Naše existence závisí na tom, že Bůh neimituje naši zlost, ale jedná podle své chrēstotētos (dobroty/laskavosti).
• 21
  Ignác je (spolu s tímto listem a listem Filadelfským) pravděpodobně prvním autorem v dějinách, který používá slovo Christianismos (Křesťanství) jako označení pro náboženský systém, analogicky k termínu Ioudaismos (Judaismus).
• 22
  Ignác naráží na židovský svátek Pesach (Velikonoce), kdy se musel z domu odstranit všechen starý kvas (symbol hříchu a minulosti). Starý kvas = judaismus a starý život. Nový kvas = Ježíš Kristus.
• 23
  Maso bez soli se kazí a smrdí. Ignác říká: Bez Krista v sobě duchovně hnijete. U posledního soudu nebudete souzeni jen podle slov, ale „čichem“ – jestli voníte Kristem, nebo páchnete rozkladem.
• 24
  Ignác tvrdí, že nelze mít obojí. Nemůžete mít Ježíše (Nový zákon) a zároveň trvat na dodržování Mojžíšova zákona (obřízka, sobota). To je jako míchat olej a vodu. Historický vývoj: „Křesťanství neuvěřilo v judaismus, ale judaismus v křesťanství.“ Ignác tím myslí, že proroci a spravedliví Starého zákona (judaismus) směřovali ke Kristu a našli v něm naplnění. Proud teče jedním směrem: do moře církve. Nelze plavat zpátky proti proudu.
• 25
  Původ slova Ioudaismos: Tento termín nevymysleli až moderní historici. Objevuje se už v době před Kristem, konkrétně ve 2. knize Makabejské (sepsána cca 124 př. n. l.). Tam slovo Ioudaismos označovalo „židovský způsob života“ nebo horlivost pro židovské zákony a tradice v kontrastu s Hellenismos (řeckým způsobem života), který se snažili vnutit Seleukovci. Ignác z Antiochie (kolem roku 110 n. l.) je pravděpodobně prvním křesťanským autorem, který tento termín přebírá a staví ho do přímého protikladu k novému termínu, který sám pomohl zavést nebo zpopularizovat: Christianismos (křesťanství). Ioudaismos: Znamená pro něj lpění na starých rituálech (obřízka, sobota, dietní předpisy) bez Krista. Christianismos: Znamená život podle Krista.
• 26
  Řecky „ankistra tēs kenodoxias“. Ignác vidí bludné nauky (doketismus a judaizování) jako rybářské háčky. Návnadou je „marnivost“ (kenodoxia – prázdná sláva). Lidé, kteří se cítí chytří, protože znají tajná učení nebo staré rituály, snadno spolknou háček. Ačkoliv v Novém zákoně (např. Flp 2,3) se kenodoxia obvykle překládá jako „prázdná sláva“, „ješitnost“ nebo „ctižádostivost“, v řecké filozofii a polemice se tento výraz používal i pro „bludnou nauku“ nebo „mylný názor“, který nemá oporu v realitě. V kontextu této věty (kde se mluví o narození, utrpení a vzkříšení) dává „bludné nauky“ mnohem větší smysl než psychologické slovo jako např. „marnivost“.
• 27
  Jde o přímou citaci ze starozákonní Knihy přísloví (Př 18,17) podle řeckého překladu Septuaginty. Je to tehdejší ustálené úsloví vyjadřující, že spravedlivý člověk si neustále uvědomuje své vlastní chyby a nepotřebuje, aby ho obviňovali jiní, na rozdíl od pyšného, který se chválí sám.
• 28
  Ignác je vězněn ve Smyrně. Křesťané z okolních měst (Efezu, Magnesie, Tralles) za ním poslali delegace, aby ho podpořily. Efezané tam zřejmě zůstali déle nebo byli nejpočetnější skupinou, proto je jmenuje jako první.
• 29
  Nerozdělený duch (adiakriton pneuma). Slovo adiakritos: Skládá se z a- (ne) a diakrinō (rozlišovat, oddělovat, pochybovat). Znamená to „nerozdělený“, „nerozpolcený“, ale také „nepochybující“. Celý list bojoval proti rozdělení (na judaisty a křesťany, na biskupa a „soukromníky“). Ignác na závěr přeje, aby jejich duch byl monolit – pevný, celistvý, nerozbitný. A tímto tmelem je samotný Ježíš Kristus.