Definice víry o úctě k ikonám (2. nikajský koncil)

Úvodní komentář k českému překladu Horosu 2. nikajského koncilu

Český překlad Horosu – definice

DEFINICE SVATÉHO, VELKÉHO A EKUMENICKÉHO KONCILU, KTERÝ SE PODRUHÉ SHROMÁŽDIL V NIKÁJI

Svatý velký a ekumenický sněm, který se z Boží milosti a na základě nařízení našich zbožných a Krista milujících císařů Konstantina a Ireny, jeho matky, shromáždil podruhé ve slavné metropoli Nikáji v provincii Bithýnii, ve svatém Božím chrámu zvaném Sofia, a který následuje tradici všeobecné církve, stanovil níže uvedené:

Ten, který nám daroval světlo poznání sebe sama a vykoupil nás z temnoty modloslužebného šílenství, Kristus, náš Bůh, poté, co se zasnoubil se svou svatou všeobecnou církví, jež „nemá poskvrny ani vrásky“, přislíbil, že ji bude chránit. A své svaté učedníky ujišťoval slovy: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků.“

Tento příslib daroval nejen jim, nýbrž i nám, kteří jsme skrze ně uvěřili v jeho jméno. Avšak někteří, nedbající tohoto daru, se pod vlivem nepřítele, onoho svůdce, stali nestálými, odpadli od pravého učení, a protože se postavili proti tradici všeobecné církve, minuli se s poznáním pravdy. Jak praví přísloví, „zbloudili z brázd svého pole a rukama sklidili neúrodu“, protože se odvážili tupit bohulibou okrasu posvátných darů, ačkoliv se nazývali kněžími, nebyli jimi.

O nich Bůh ústy proroka volá: „Mnozí pastýři zničili mou vinici, poskvrnili můj podíl.“ Následovali totiž bezbožné muže, poslouchali vlastní výmysly a vznesli obvinění proti svaté církvi zasnoubené Kristu Bohu, přičemž nerozlišovali mezi svatým a znesvěceným, když nazývali obraz Pána a jeho svatých stejně jako sochy satanských model.

Proto Pán Bůh, jenž nemohl snést pohled na to, jak jsou jeho poddaní touto nákazou hubeni, svým zalíbením a skrze božskou horlivost a pokyn Konstantina a Ireny, našich nejvěrnějších císařů, svolal nás, představené kněžstva ze všech končin, aby božská tradice všeobecné církve nabyla platnosti společným rozhodnutím.

[Vyznání víry]

Poté, co jsme tedy vše s veškerou pečlivostí prozkoumali a uvážili a následovali cíl pravdy, nic neubíráme ani nic nepřidáváme, nýbrž vše, co náleží všeobecné církvi, zachováváme nezmenšené. Následujeme šest svatých ekumenických sněmů, nejprve onen, který se sešel ve slavné metropoli Nikáji, a dále ten, který se po něm konal v Bohem chráněném císařském městě.

Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky. Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno povstalo. Který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebes, vtělil se z Ducha svatého a Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován za dnů Poncia Piláta, trpěl a byl pohřben. A třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Vstoupil na nebesa a sedí po pravici Otce. A znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé; jeho království bude bez konce.

A v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce, který je s Otcem i Synem zároveň uctíván a oslavován a který mluvil skrze proroky. V jednu svatou, všeobecnou a apoštolskou církev. Vyznáváme jeden křest na odpuštění hříchů. Očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.

[Anathemata]

S ošklivostí pak zavrhujeme a uvalujeme kletbu na Aria a ty, kdo s ním stejně smýšlejí a mají účast na jeho šíleném bludu; a též na Makedonia a jeho následovníky, kteří jsou právem nazýváni Pneumatomachové [Duchoborci, tj. ti, kteří bojují proti Duchu].

Vyznáváme též, že naše Paní, svatá Maria, je vlastním a pravým způsobem Bohorodička (Theotokos), neboť v těle porodila jednoho ze Svaté Trojice, Krista, našeho Boha, jak dříve dogmaticky stanovil koncil v Efesu, který vyhnal z církve bezbožného Nestoria i s jeho společníky, neboť zaváděl dvojici osob.¹

Spolu s těmito vyznáváme i dvě přirozenosti toho, jenž se pro nás vtělil z neposkvrněné Bohorodičky a vždy Panny Marie, poznávajíce ho jako dokonalého Boha a dokonalého člověka, jak to vyhlásil sněm v Chalcedonu, když vyhnal z božského nádvoří Eutycha a Dioskura pro rouhání; a k nim přiřazujeme Severa, Petra a jejich mnohotvárně propletený řetězec rouhání.

S nimi anatemizujeme i báchorky Origena, Evagria a Didyma, jak to učinil pátý sněm, který se sešel v Konstantinopoli.

Dále hlásáme dvě vůle a dvě činnosti v Kristu podle vlastností přirozeností, jak zvolal šestý koncil v Konstantinopoli, který zavrhl Sergia, Honoria (římský papež, pozn. překl.),² Kyra, Pyrrha, Makaria a ty, kdo nemají vůli ke zbožnosti³, a ty, kdo smýšlejí podobně jako oni.

Zkrátka a dobře říkáme: Zachováváme beze změny všechny církevní tradice, ať už psané nebo nepsané, které nám byly svěřeny. Jednou z nich je i zhotovování malířských obrazů, které je v souladu s historií evangelijního kázání, pro potvrzení toho, že vtělení Boha Slova bylo skutečné a nikoliv zdánlivé⁴, a které nám slouží ke stejnému užitku. Tyto věci si totiž vzájemně podávají důkaz a jedna druhou bezpochyby potvrzují.

Když se tedy věci mají takto a my kráčíme jakoby královskou cestou, následujíce Bohem vnuknuté učení našich svatých otců a tradici všeobecné církve – neboť víme, že ta pochází od Ducha svatého, který v ní přebývá – stanovujeme s veškerou přesností a pečlivostí:

Podobně jako v případě podoby drahocenného a životodárného kříže mají být zasvěcovány⁵ ctihodné a svaté obrazy, ať už zhotovené z barev, z mozaiky či z jiného vhodného materiálu, ve svatých Božích chrámech, na posvátných nádobách a rouchách, na stěnách i na deskách, v domech i u cest: totiž obraz našeho Pána a Boha a Spasitele Ježíše Krista, naší neposkvrněné Paní, svaté Bohorodičky, ctihodných andělů a všech svatých a zbožných mužů.

Čím častěji jsou totiž viděni skrze obrazné znázornění, tím více jsou ti, kdo na ně hledí, povznášeni k připomínce svých předobrazů a k touze po nich.

Těmto obrazům mají prokazovat pozdravení a úctu (řecky: aspasmon kai timetiken proskynesis; latinsky: osculum et honorariam adorationem), nikoliv však ono pravé uctívání (řecky: alethinen latreian; latinsky: veram latriam), které podle naší víry náleží pouze božské přirozenosti. Nýbrž takovým způsobem, jakým se to děje i v případě podoby drahocenného a životodárného kříže, svatých evangelií a ostatních posvátných předmětů, mají se na jejich počest konat oběti kadidla a světel⁶, jak bylo zbožným zvykem i u předků.

Neboť úcta prokazovaná obrazu přechází na jeho předobraz; a kdo se klaní obrazu, klaní se v něm osobě (hypostazi) toho, kdo je na něm zobrazen.

Tak se upevňuje učení našich svatých otců, tedy tradice všeobecné církve, která přijala evangelium od jednoho konce země na druhý.

Tak následujeme Pavla, který mluvil v Kristu, a celý božský apoštolský sbor i svatost otců, držíce se tradic, které jsme přijali.

Tak s církví prorocky zpíváme vítězné chvalozpěvy: „Raduj se velice, dcero sionská! Jásej, dcero jeruzalémská! Jásej a vesel se celým svým srdcem. Odňal Hospodin nepravosti tvých protivníků, vykoupil tě z ruky tvých nepřátel. Hospodin, král, je uprostřed tebe; neuvidíš už zlého a mír v tobě bude na věky.“

Co se tedy týče těch, kteří se odvažují smýšlet nebo učit jinak, nebo po způsobu bezbožných kacířů zavrhovat církevní tradice a vymýšlet nějaké novoty, či odvrhovat něco z toho, co bylo zasvěceno církvi – ať už evangelium, nebo podobu kříže, nebo malířské znázornění obrazu, nebo svaté ostatky mučedníka – anebo křivě a lstivě zamýšlet zvrácení některé ze zákonných tradic všeobecné církve, či dokonce užívat posvátné nádoby nebo ctihodné kláštery, jako by šlo o věci obecné:

Přikazujeme, že jsou-li to biskupové nebo klerici, mají být sesazeni; jsou-li to mniši nebo laici, mají být exkomunikování.

[Následují podpisy 307 koncilních otců]

Petr, nehodný protopresbyter trůnu…

[Aklamace svatého sněmu]

Svatý sněm zvolal: Všichni takto věříme, všichni stejně smýšlíme, všichni jsme souhlasně podepsali. Toto je víra apoštolů, toto je víra pravověrných, toto je víra, která upevnila celý svět. Věříce v jednoho Boha oslavovaného v Trojici, s láskou přijímáme a líbáme⁷ ctihodné obrazy.

Ti, kdo takto nesmýšlejí, ať jsou anathema [prokleti]! Kdo jsou jiného smýšlení, ať jsou vyhnáni daleko od církve!

Držíme se starobylého zákonodárství všeobecné církve.

Střežíme ustanovení otců.

Uvalujeme kletbu [anatema] na ty, kdo k všeobecné církvi něco přidávají nebo z ní něco ubírají.

Uvalujeme kletbu [anatema] na zavedenou novotu žalobců křesťanů.⁸

Prokazujeme úctu posvátným obrazům.⁹

Uvalujeme kletbu [anatema] na ty, kdo takto nesmýšlejí.

Těm, kdo vztahují výroky Písma svatého o modlách na ctihodné obrazy: anathema!

Těm, kdo nelíbají¹⁰ svaté a ctihodné obrazy: anathema!

Těm, kdo tvrdí, že křesťané přistupují k obrazům jako k bohům: anathema!

Těm, kteří vědomě udržují společenství s těmi, kdo urážejí a hanobí ctihodné obrazy: anathema!¹¹

Těm, kdo tvrdí, že nás od model vysvobodil někdo jiný než Kristus, náš Bůh: anathema!

Těm, kdo se odvažují tvrdit, že všeobecná církev někdy přijala modly: anathema!¹²

Mnohá léta císařům! Konstantinovi a Ireně, jeho matce, mnohá léta! Vítězným císařům mnohá léta! Novému Konstantinovi a nové Heleně věčná paměť! Bože, ochraňuj jejich vládu! Nebeský králi, ochraňuj ty pozemské!

Všem kacířům anathema!

Tomu zpupnému sněmu¹³, který povstal proti posvátným obrazům: anathema!

Tomu, kdo přijímá ona bezbožná rozumování jejich hereze: anathema!

Theodosiovi, lživě nazývanému biskupem Efesu: anathema! Sisinniovi, příjmením Pastillas: anathema! Basiliovi, se zlozvěstným jménem Trikakkabos¹⁴: anathema!

Trojice svrhla učení těchto tří.

Anastasiovi, Konstantinovi a Nikétovi, kteří v posloupnosti předsedali trůnu Konstantinopole, jakožto novému Ariovi, Nestoriovi a Dioskurovi: anathema!

Svatá Trojice svrhla dogmata těchto tří.

A také těm, kdo horlili pro dvojí špatnost zmíněných vůdců hereze a napodobovali ji: anathema! Theodorovi, Antoniovi a Janovi, jakožto Manimu, Apollinariovi a Eutychovi¹⁵, těm vyznavačům přeludů¹⁶ a dokétům: anathema! Theodorovi ze Syrakus na Sicílii, zvanému Krithinos, a těm, kteří s ním odpadli: anathema!

Janu z Nikomédie a Konstantinovi z Nakolie¹⁷, těm arcikacířům: anathema! Obrátili vniveč obraz Pána a jeho svatých; vniveč obrátil Pán je samotné.

Kdo se zastává někoho, kdo náleží k herezi žalobců křesťanů, nebo kdo v ní ukončil svůj život: anathema!

Kdo nevyznává, že Kristus Bůh je podle lidství opsatelný¹⁸: anathema!

Kdo nepřijímá evangelijní vyprávění ztvárněná malbou: anathema!

Kdo je nelíbá¹⁹ s vědomím, že jsou ve jménu Pána a jeho svatých: anathema!

Kdo zavrhuje jakoukoli církevní tradici, ať už psanou či nepsanou: anathema!

Germanovi pravověrnému: věčná paměť. Janovi a Georgiovi: věčná paměť. Hlasatelům pravdy: věčná paměť.

Trojice tyto tři oslavila. Kéž jsme uznáni za hodné následovat jejich rozpravy, skrze slitování a milost prvního a velkého velekněze Krista, našeho Boha, na přímluvu naší neposkvrněné Vládkyně, svaté Bohorodičky, a všech svatých. Staň se. Amen.

Řecký přepis textu z Mansi, XIII²⁰

1. Řecky prosopiken dyada (προσωπικὴν δυάδα). Odkaz na nestoriánský blud, který v Kristu rozlišoval dvě osoby (prozópa / πρόσωπα). ↩︎
2. Papež Honorius je zde zmíněn mezi heretiky odsouzenými šestým ekumenickým koncilem a opětovně i sedmým ekumenickým koncilem. Papež Honorius I. (7. století) se v dopisech vyjádřil hereticky ohledně tzv. monotheletismu (učení, že Kristus měl jen jednu vůli, nikoliv dvě – božskou a lidskou). Pozdější Třetí konstantinopolský koncil (680–681) toto učení odsoudil jako kacířství a papeže Honoria posmrtně uvrhl do klatby (anathema). Následující papežové (např. Lev II.) tento rozsudek potvrdili. Po staletí se pak při přísahách nových papežů četlo odsouzení Honoria jako jednoho z původců kacířství. V tzv. Liber Diurnus Romanorum Pontificum (sbírka formulářů papežské kanceláře používaná zhruba mezi 7.–11. stoletím) byla přísaha nově zvoleného papeže, která obsahovala přijetí rozhodnutí 6. ekumenického koncilu. V této přísaze se výslovně zmiňovalo odsouzení Honoria mezi těmi, kdo „napomáhali herezi“. Tato formule byla používána několik století (minimálně do 11. století), poté zanikla.
   Mendham ve svém překladu dokumentů 2. Níkajského koncilu, k tomu dodává: „V každém výčtu koncilů, ať už sestaveném zastánci či odpůrci uctívání obrazů, se římský papež Honorius nalézá na seznamu monotheletských kacířů: což nijak nesnižuje jeho zbožnost, neboť se zdá, že byl milovníkem míru; je to však těžká rána pro domnělou neomylnost římského stolce.“ Mendham, J,: The seventh general council, the second of Nicæa, in which the worship of images was established; with notes from the ‚Caroline books‘, compiled by order of Charlemagne for its confutation, 1849, str. 439, online zde. ↩︎
3. Řecky atheletous tes eusebeias (ἀθελήτους τῆς εὐσεβείας). Slovní hříčka narážející na jejich herezi monotheletismu (učení o jediné vůli v Kristu). Protože popírali lidskou vůli v Kristu, koncil je ironicky nazývá těmi, kdo „nemají vůli“ (jsou atheléti / ἀθέλητοι) ke zbožnosti. ↩︎
4. Řecky kata phantasian (κατὰ φαντασίαν). Odkaz na doketismus (učení, že Kristovo tělo bylo jen zdání). Obrazy jsou důkazem, že měl skutečné, zobrazitelné tělo. Podobně koncil v Hierei kritizoval ikonoduly, že zobrazováním Krista se dopouštějí popíraní jeho božské přirozenosti, kterou přirozeně nelze zobrazit. ↩︎
5. Viz poznámka v Price, Richard: The Acts of The Second Council of Nicaea (787), 2018, str. 565, poznámka 55 ↩︎
6. Tradiční liturgické projevy úcty (fymiamaton kai foton), tedy vykuřování kadidlem a zapalování svící/lamp před ikonami. ↩︎
7. Řecky: ἀσπαζόμεθα (aspazometha), Latinsky: osculamur. Latinsky doslova přeloženo jako líbání, co vystihuje dobovou praxi. Stejně překládá i Price. ↩︎
8. Termín „žalobci křesťanů“ (řecky Χριστιανοκατηγόροι – Christianokategoroi) je specifická a velmi ostrá polemická nálepka, kterou používali zastánci obrazů (ikonodulové) a otcové Druhého nikajského koncilu (787) pro označení ikonoklastů (obrazoborců). Obrazoborci tvrdili, že uctívání obrazů je modloslužba (idolatrie). Tím de facto tvrdili, že kdokoli uctívá ikony, není pravý křesťan, ale modloslužebník. Biblický termín pro Ďábla je Diabolos (pomlouvač) nebo v knize Zjevení „žalobce našich bratří“ (ho kategoron).
   Nazvat někoho Christianokategoros tedy implicitně naznačovalo, že koná dílo Ďábla – namísto aby bránil víru, útočí na věřící a špiní Církev. ↩︎
9. Řecký text opakuje stejné sloveso: aspazometha (líbáme/zdravíme/uctíváme). Latinský překladatel v sousedním sloupci se rozhodl pro změnu. Zatímco poprvé přeložil slovo jako osculamur (líbáme), v této větě („ἡμεῖς τὰς σεπτὰς εἰκόνας ἀσπαζόμεθα“) použil výraz recipimus (tj. přijímáme / akceptujeme). Pravděpodobně tím chtěl zdůraznit dogmatický aspekt – že církev tyto obrazy „přijímá“ jako součást tradice. ↩︎
10. Zde použita dvojice: aspazomenois → salutant (zdraví/vzdávají poctu), Price opět volí překlad „líbat“, str. 577. ↩︎
11. Chybí v řeckém textu. V latinském jako: „His qui communicant scienter iis qui injuriam & contumeliam venerabilibus imaginibus inferunt , anathema.“ ↩︎
12. Viz Medham, str. 441: Na kletby (anathemy), jež zde i na jiných místech s takovou horlivostí vynášeli tito nikajští otcové, lze vztáhnout kritiku obsaženou v „Karolinských knihách“, kniha III, kap. 11 a 12.
    V jedenácté kapitole jsou obviněni z toho, že uvalili kletbu na katolickou Církev, protože neschválila uctívání obrazů. Ve dvanácté kapitole jsou podrobeni kritice za to, že se zdá, jako by odvrhli veškerou umírněnost a trpělivost tím, že nekrotili svá ústa před nestřídmými řečmi.
    Ohledně těchto kleteb nacházíme následující poznámky: — „Jaké šílenství, jaká nepříčetnost, aby se jedna část Církve jala uvrhnout do kletby všechny Církve světa v marné snaze ustanovit věc, kterou nenařídili ani Apoštolové, ani jejich nástupci! Jistěže jejich nejšílenější anathema ublíží spíše jim samotným než nám; neboť Apoštol prohlašuje, ‚že maledici, tj. ti, kdo zlořečí, nevojdou do Božího království‘“.
    Autor to dále přisuzuje téže pýše, která vyhnala Satana z nebe a člověka z ráje, že se odvážili svolat synodu pro uctívání obrazů, k čemuž větší část Boží Církve nedala souhlas, nebo že uvrhli do kletby tolik Církví, které s nimi nesouhlasily a nebyly o nic méně zbožné než oni sami, či že ustanovili uctívání věcí zbavených smyslů; a jsou napomínáni, aby se měli na pozoru, aby tím, že uvrhují do kletby tělo Kristovo, nečinili příkoří Tomu, jenž je hlavou tohoto těla, tak jako to činil Šavel z Tarsu.
    Hadrián na svou obranu odpovídá: „Že otcové koncilu neuvrhli do kletby katolickou Církev, nýbrž naopak, když se sami navrátili do jejího společenství, uvrhli do kletby onen domnělý koncil spolu s těmi kacíři, kteří s ním souhlasili a kteří se opovážili odstraňovat obrazy, jež byly v Církvi vystaveny od nepaměti, a dokonce je pálit. A proto, když se navrátili od bludu, uvrhli podle tradic katolické Církve do kletby obzvláště ty, kdo zastávali ony specifické kacířské názory, od nichž se oni sami odvrátili. Takto Řehoř vybízí Eusebia, arcibiskupa soluňského, aby přiměl ty, které podezřívá z kacířství, aby mezi jinými bludy prokleli obzvláště Severa a Nestoria“ (Hadriánova „Odpověď“, s. 119, sl. 1 – pozna. překl.: Medhamův zdroj se mi nepovedlo dohledat, ale „Hadrianus I – Epistola Ad Beatum Karolum Regem De Immaginibus je v Migne, MPL098, sloupce 1247 – 1292C, online zde).
    Ve dvanácté kapitole třetí knihy „Karolinských knih“ nacházíme následující odsudek vynesený nad tímto koncilem: — „Je nemožné prokazovat poslušnost jejich dekretům a zároveň pokynům našich otců, neboť tak velký rozdíl, jaký je mezi světlem a tmou, životem a smrtí, zrakem a slepotou, poctivostí a nepoctivostí, čistotou a nečistotou či zdravím a nemocí, takový je i rozdíl mezi těmi druhými a těmi prvními. Proto pohrdáme tím horším a spokojujeme se s tím lepším; a zavrhujíce všechna klamná scestí, toužíme se držet pravé a královské cesty“. ↩︎
13. Phryaxameno synedrio – φρυαξαμένῳ συνεδρίῳ: Odkaz na ikonoklastický koncil v Hierii (754). Sloveso phryattomai (φρυάττομαι) vyjadřuje aroganci, řehtání koní či zpupnost. ↩︎
14. Trikakkabos (Τρικάκκαβος / v textu dativ Τρικακκάβῳ): Hanlivá přezdívka biskupa Basilia. Kakkabos (κάκκαβος) znamená kotlík nebo hrnec; předpona Tri- (tři) naznačuje trojnásobnou nádobu či „trojího hlupáka/kotlíkáře“. Latiník to překládá jako obscena pronunciatione (s obscénní výslovností). ↩︎
15. Historickí heretici – Mani (zakladatel manicheismu), Apollinarios (popíral plné lidství Krista) a Eutyches (monofyzita). ↩︎
16. Phantasioskopois – φαντασιοσκόποις: Doslova „ti, kdo hledí na přízraky“. Jde o urážku dokétů (kteří věřili, že Kristovo tělo bylo jen zdánlivé/fantom), k nimž ikonodulové přirovnávají ikonoklasty, když tvrdí, že odmítáním obrazu popírají realitu vtělení, čímž dělají z Krista jen přelud. Podobně ikonodulové obviňovali z hereze ikonoklasty, viz poznámka č. 3. ↩︎
17. Biskupové považovaní za hlavní ideology a iniciátory ikonoklasmu. Jsou označeni titulem hairesiarchais (arcikacíři/vůdci hereze). ↩︎
18. Perigrapton (περιγραπτὸν): Klíčový christologický termín. Ikonodulové tvrdili, že pokud se Bůh stal skutečným člověkem, musí být jeho tělo „opsatelné“ (zobrazitelné, mající obrysy). Odmítání popsatelnosti (jak činili ikonoklasté) považovali za popření pravého lidství Krista. Argument ikonoklastů pak byl, že pokud se pokusíme namalovat Krista, snažíme se ohraničit to, co je neohraničitelné. Jelikož božství nelze „opsat“ barvami, obraz je podle nich lživý, protože nezobrazuje Krista v jeho celistvosti. Ikonoklasté tvrdili, že malíř ikon nevyhnutelně upadá do jedné ze dvou historických herezí. Buďto nestorianismu: Pokud malíř tvrdí, že maluje pouze Kristovo lidství, pak fakticky odděluje jeho lidskou přirozenost od jeho božství. Tím Krista „dělí“ na dvě nezávislé entity, což koncil v Chalcedonu zakázal.
    Anebo monofyzitismus (Eutychianismus): Pokud se malíř snaží zobrazit obojí (celého Krista), pak se snaží ohraničit a „zhmotnit“ božskou přirozenost, čímž ji pohlcuje do lidské. Proto koncil v Nikaji přirovnává ikonoklasty k Eutychovi.
    Ikonoklasté tedy věřili, že zobrazováním Krista popíráte jeho božství, protože se snažíte ohraničit (perigraptos) neohraničitelné a oddělit to, co je v Kristu nerozlučně spojeno. Pro ikonoklasty byla jedinou „pravou ikonou“ Krista Eucharistie, protože ta jediná je jím samotným, aniž by byla jeho omezujícím popisem. ↩︎
19. Latinsky přeloženo opět jako osculatur – líbat, taktéž Price. ↩︎
20. Strojový přepis, bez kontroly, z Mansi: Sacrorum conciliorum nova et amplissima collectio, 1767, sv. XIII, str. 373-399,:
    „ΟΡΟΣ ΤΗΣ ΑΓΙΑΣ ΜΕΓΑΛΗΣ καὶ οἰκουμενικῆς ἐν Νικαίᾳ συνόδου τὸ δεύτερον.
    Ἡ ἁγία μεγάλη καὶ οἰκουμενικὴ σύνοδος, ἡ κατὰ Θεοῦ χάριν καὶ θέσπισμα τῶν ὁσιωτάτων καὶ φιλοχρίστων ἡμῶν βασιλέων Κωνσταντίνου καὶ Εἰρήνης τῆς αὐτοῦ μητρὸς συναθροισθεῖσα τὸ δεύτερον ἐν τῇ Νικαέων λαμπρᾷ μητροπόλει τῆς Βιθυνῶν ἐπαρχίας, ἐν τῇ ἁγίᾳ τοῦ Θεοῦ ἐκκλησίᾳ τῇ ἐπονομαζομένῃ Σοφίᾳ, ἀκολουθήσασα τῇ παραδόσει τῆς καθολικῆς ἐκκλησίας, ὥρισε τὰ ὑποτεταγμένα.
    Ὁ τὸ φῶς τῆς αὐτοῦ ἐπιγνώσεως ἡμῖν χαρισάμενος, καὶ τοῦ σκότους τῆς εἰδωλικῆς μανίας ἡμᾶς λυτρωσάμενος, Χριστὸς ὁ Θεὸς ἡμῶν, νυμφευσάμενος τὴν ἁγίαν αὐτοῦ καθολικὴν ἐκκλησίαν μὴ ἔχουσαν σπῖλον ἢ ῥυτίδα, ταύτην ἐπηγγείλατο διαφυλάττεσθαι, τοῖς τε ἁγίοις αὐτοῦ μαθηταῖς διεβεβαιοῦτο λέγων· μεθ‘ ὑμῶν εἰμι πάσας τὰς ἡμέρας ἕως τῆς συντελείας τοῦ αἰῶνος.
    Ταύτην δὲ τὴν ἐπαγγελίαν οὐ μόνον αὐτοῖς ἐχαρίσατο, ἀλλὰ καὶ ἡμῖν τοῖς δι‘ αὐτῶν πιστεύσασιν εἰς τὸ ὄνομα αὐτοῦ. τῆς οὖν δωρεᾶς ταύτης ἀλογήσαντές τινες, ὡς ὑπὸ τοῦ ἀπατεῶνος ἐχθροῦ ἀναπτερούμενοι ἐξέστησαν τοῦ ὀρθοῦ λόγου, καὶ τῇ παραδόσει τῆς καθολικῆς ἐκκλησίας ἀντιταξάμενοι, πρὸς τὴν σύνεσιν τῆς ἀληθείας διήμαρτον· καὶ ὥς φησιν ὁ παροιμιακὸς λόγος, τοὺς ἄξονας τοῦ ἰδίου γεωργίου πεπλάνηνται, καὶ συνῆξαν χερσὶν ἀκαρπίαν· ὅτι τῶν ἱερῶν ἀναθημάτων τὴν θεοειδῆ εὐκοσμίαν διαβάλλειν τετολμήκασιν, ἱερεῖς μὲν λεγόμενοι, μὴ ὄντες δέ. περὶ ὧν ὁ Θεὸς διὰ τῆς προφητείας βοᾷ· ποιμένες πολλοὶ διέφθειραν τὸν ἀμπελῶνά μου, ἐμόλυναν τὴν μερίδα μου. ἀνιέροις γὰρ ἐπακολουθήσαντες ἀνδράσι, ταῖς ἰδίαις φρεσὶ πειθόμενοι, κατηγόρησαν τῆς ἁρμοσθείσης Χριστῷ τῷ Θεῷ ἁγίας αὐτοῦ ἐκκλησίας, καὶ ἀνὰ μέσον ἁγίου καὶ βεβήλου οὐ διέστειλαν, τὴν εἰκόνα τοῦ κυρίου καὶ τῶν ἁγίων αὐτοῦ ὁμοίως τοῖς ξοάνοις τῶν σατανικῶν εἰδώλων ὀνομάσαντες. διὸ μὴ φέρων ὁρᾶν ὑπὸ τοιαύτης λύμης διαφθειρόμενον τὸ ὑπήκοον ὁ δεσπότης Θεός, ἡμᾶς τοὺς ἁπανταχοῦ τῆς ἱερωσύνης ἀρχηγοὺς τῇ αὐτοῦ εὐδοκίᾳ συνεκάλεσε, θείῳ ζήλῳ καὶ ἐπινεύσει Κωνσταντίνου καὶ Εἰρήνης τῶν πιστοτάτων ἡμῶν βασιλέων· ὅπως ἡ ἔνθεος παράδοσις τῆς καθολικῆς ἐκκλησίας κοινῇ ψήφῳ ἀπολάβῃ τὸ κῦρος. μετὰ πάσης τοίνυν ἀκριβείας ἐρευνήσαντές τε καὶ διασκεψάμενοι, καὶ τῷ σκοπῷ τῆς ἀληθείας ἀκολουθήσαντες, οὐδὲν ἀφαιροῦμεν, οὐδὲν προστίθεμεν, ἀλλὰ πάντα τὰ τῆς καθολικῆς ἐκκλησίας ἀμείωτα διαφυλάττομεν· καὶ ἑπόμενοι ταῖς ἁγίαις οἰκουμενικαῖς ἓξ συνόδοις, πρῶτα μὲν τῇ ἐν τῇ λαμπρᾷ Νικαέων μητροπόλει συναθροισθείσῃ, ἔτι γε μὴν καὶ τῇ μετ‘ αὐτὴν ἐν τῇ θεοφυλάκτῳ βασιλίδι πόλει.
    Πιστεύομεν εἰς ἕνα Θεὸν πατέρα παντοκράτορα, ποιητὴν οὐρανοῦ καὶ γῆς, ὁρατῶν τε πάντων καὶ ἀοράτων. Καὶ εἰς ἕνα κύριον Ἰησοῦν Χριστόν, τὸν υἱὸν τοῦ Θεοῦ τὸν μονογενῆ, τὸν ἐκ τοῦ πατρὸς γεννηθέντα πρὸ πάντων τῶν αἰώνων· φῶς ἐκ φωτός, Θεὸν ἀληθινὸν ἐκ Θεοῦ ἀληθινοῦ, γεννηθέντα, οὐ ποιηθέντα, ὁμοούσιον τῷ πατρί, δι‘ οὗ τὰ πάντα ἐγένετο· τὸν δι‘ ἡμᾶς τοὺς ἀνθρώπους καὶ διὰ τὴν ἡμετέραν σωτηρίαν κατελθόντα ἐκ τῶν οὐρανῶν, καὶ σαρκωθέντα ἐκ πνεύματος ἁγίου καὶ Μαρίας τῆς παρθένου, καὶ ἐνανθρωπήσαντα. σταυρωθέντα ὑπὲρ ἡμῶν ἐπὶ Ποντίου Πιλάτου, καὶ παθόντα, καὶ ταφέντα· καὶ ἀναστάντα τῇ τρίτῃ ἡμέρᾳ κατὰ τὰς γραφάς· καὶ ἀνελθόντα εἰς τοὺς οὐρανούς, καὶ καθεζόμενον ἐν δεξιᾷ τοῦ πατρός· καὶ πάλιν ἐρχόμενον μετὰ δόξης κρῖναι ζῶντας καὶ νεκρούς, οὗ τῆς βασιλείας οὐκ ἔσται τέλος. καὶ εἰς τὸ πνεῦμα τὸ ἅγιον, τὸ κύριον καὶ ζωοποιόν, τὸ ἐκ τοῦ πατρὸς ἐκπορευόμενον, τὸ σὺν πατρὶ καὶ υἱῷ συμπροσκυνούμενον καὶ συνδοξαζόμενον, τὸ λαλῆσαν διὰ τῶν προφητῶν· εἰς μίαν ἁγίαν καθολικὴν καὶ ἀποστολικὴν ἐκκλησίαν. ὁμολογῶ ἓν βάπτισμα εἰς ἄφεσιν ἁμαρτιῶν· προσδοκῶ ἀνάστασιν νεκρῶν, καὶ ζωὴν τοῦ μέλλοντος αἰῶνος. ἀμήν. Βδελυσσόμεθα δὲ καὶ ἀναθεματίζομεν Ἄρειον καὶ τοὺς αὐτῷ σύμφρονας καὶ κοινωνοὺς τῆς μανιώδους αὐτοῦ κακοδοξίας· Μακεδόνιόν τε καὶ τοὺς περὶ αὐτὸν καλῶς ὀνομασθέντας πνευματομάχους, ὁμολογοῦμεν δὲ καὶ τὴν δέσποιναν ἡμῶν τὴν ἁγίαν Μαρίαν κυρίως καὶ ἀληθῶς Θεοτόκον, ὡς τεκοῦσαν σαρκὶ τὸν ἕνα τῆς ἁγίας Τριάδος Χριστὸν τὸν Θεὸν ἡμῶν, καθὰ καὶ ἡ ἐν Ἐφέσῳ τὸ πρότερον ἐδογμάτισε σύνοδος, καὶ τὸν ἀσεβῆ Νεστόριον καὶ τοὺς ἀμφ‘ αὐτὸν, ὡς προσωπικὴν δυάδα εἰσάγοντας, τῆς ἐκκλησίας ἐξώθησε. σὺν τούτοις δὲ καὶ τὰς δύο φύσεις ὁμολογοῦμεν τοῦ σαρκωθέντος δι‘ ἡμᾶς ἐκ τῆς ἀχράντου Θεοτόκου καὶ ἀειπαρθένου Μαρίας, τέλειον αὐτὸν Θεὸν καὶ τέλειον ἄνθρωπον γινώσκοντες. ὡς καὶ ἡ ἐν Χαλκηδόνι σύνοδος ἐξεφώνησεν, Εὐτυχῆ καὶ Διόσκορον δυσφημήσαντας τῆς θείας αὐλῆς ἐξελάσασα· συνυποβάλλοντες αὐτοῖς Σεβῆρον, Πέτρον, καὶ τὴν πολυβλάσφημον αὐτῶν ἀλληλόπλοκον σειράν, μεθ‘ ὧν καὶ τὰ Ὠριγένους, Εὐαγρίου τε καὶ Διδύμου μυθώματα ἀναθεματίζομεν, ὡς καὶ ἡ ἐν Κωνσταντινουπόλει συγκροτηθεῖσα πέμπτη σύνοδος. εἶτά τε καὶ δύο θελήματα καὶ ἐνεργείας κατὰ τὴν τῶν φύσεων ἰδιότητα ἐπὶ Χριστοῦ κηρύττομεν, καθ‘ ὃν τρόπον καὶ ἡ ἐν Κωνσταντινουπόλει ἕκτη σύνοδος ἐξεβόησεν, ἀποκηρύξασα Σέργιον, Ὁνώριον, Κῦρον, Πύρρον, Μακάριον, τοὺς ἀθελήτους τῆς εὐσεβείας, καὶ τοὺς τούτων ὁμόφρονας. καὶ συνελόντες φαμέν, ἁπάσας τὰς ἐκκλησιαστικὰς ἐγγράφως ἢ ἀγράφως τεθεσπισμένας ἡμῖν παραδόσεις ἀκαινοτομήτως φυλάττομεν· ὧν μία ἐστὶ καὶ ἡ τῆς εἰκονικῆς ἀναζωγραφήσεως ἐκτύπωσις, ὡς τῇ ἱστορίᾳ τοῦ εὐαγγελικοῦ κηρύγματος συνᾴδουσα, πρὸς πίστωσιν τῆς ἀληθινῆς καὶ οὐ κατὰ φαντασίαν τοῦ Θεοῦ Λόγου ἐνανθρωπήσεως, καὶ εἰς ὁμοίαν λυσιτέλειαν ἡμῖν χρησιμεύουσα. τὰ γὰρ ἀλλήλων δηλωτικὰ, ἀναμφιβόλως καὶ τὰς ἀλλήλων ἔχουσιν ἐμφάσεις.
    τούτων οὕτως ἐχόντων, τὴν βασιλικὴν ὥσπερ ἐρχόμενοι τρίβον, ἐπακολουθοῦντες τῇ θεηγόρῳ διδασκαλίᾳ τῶν ἁγίων πατέρων ἡμῶν, καὶ τῇ παραδόσει τῆς καθολικῆς ἐκκλησίας· τοῦ γὰρ ἐν αὐτῇ οἰκήσαντος ἁγίου πνεύματος εἶναι ταύτην γινώσκομεν· ὁρίζομεν σὺν ἀκριβείᾳ πάσῃ καὶ ἐμμελείᾳ παραπλησίως τῷ τύπῳ τοῦ τιμίου καὶ ζωοποιοῦ σταυροῦ ἀνατίθεσθαι τὰς σεπτὰς καὶ ἁγίας εἰκόνας, τὰς ἐκ χρωμάτων καὶ ψηφῖδος καὶ ἑτέρας ὕλης ἐπιτηδείως ἐχούσης ἐν ταῖς ἁγίαις τοῦ Θεοῦ ἐκκλησίαις, ἐν ἱεροῖς σκεύεσι καὶ ἐσθῆσι, τοίχοις τε καὶ σανίσιν, οἴκοις τε καὶ ὁδοῖς· τῆς τε τοῦ κυρίου καὶ Θεοῦ καὶ σωτῆρος ἡμῶν Ἰησοῦ Χριστοῦ εἰκόνος, καὶ τῆς ἀχράντου δεσποίνης ἡμῶν τῆς ἁγίας Θεοτόκου, τιμίων τε ἀγγέλων, καὶ πάντων ἁγίων καὶ ὁσίων ἀνδρῶν. ὅσῳ γὰρ συνεχῶς δι‘ εἰκονικῆς ἀνατυπώσεως ὁρῶνται, τοσοῦτον καὶ οἱ ταύτας θεώμενοι διανίστανται πρὸς τὴν τῶν πρωτοτύπων μνήμην τε καὶ ἐπιπόθησιν, καὶ ταύταις ἀσπασμὸν καὶ τιμητικὴν προσκύνησιν ἀπονέμειν, οὐ μὴν τὴν κατὰ πίστιν ἡμῶν ἀληθινὴν λατρείαν, ἣ πρέπει μόνῃ τῇ θείᾳ φύσει. ἀλλ‘ ὃν τρόπον τῷ τύπῳ τῷ τιμίῳ καὶ ζωοποιῷ σταυρῷ καὶ τοῖς ἁγίοις εὐαγγελίοις καὶ τοῖς λοιποῖς ἱεροῖς ἀναθήμασι, καὶ θυμιαμάτων καὶ φώτων προσαγωγὴν πρὸς τὴν τούτων τιμὴν ποιεῖσθαι, καθὼς καὶ τοῖς ἀρχαίοις εὐσεβῶς εἴθισται. ἡ γὰρ τῆς εἰκόνος τιμὴ ἐπὶ τὸ πρωτότυπον διαβαίνει· καὶ ὁ προσκυνῶν τὴν εἰκόνα, προσκυνεῖ ἐν αὐτῇ τοῦ ἐγγραφομένου τὴν ὑπόστασιν. οὕτω γὰρ κρατύνεται ἡ τῶν ἁγίων πατέρων ἡμῶν διδασκαλία, εἴτουν παράδοσις τῆς καθολικῆς ἐκκλησίας, τῆς ἀπὸ περάτων εἰς πέρατα δεξαμένης τὸ εὐαγγέλιον. οὕτω τῷ ἐν Χριστῷ λαλήσαντι Παύλῳ καὶ πάσῃ τῇ θείᾳ ἀποστολικῇ ὁμηγύρει καὶ πατρικῇ ἁγιότητι ἐξακολουθοῦμεν, κρατοῦντες τὰς παραδόσεις ἃς παρειλήφαμεν. οὕτω τοὺς ἐπινικίους τῇ ἐκκλησίᾳ προφητικῶς κατεπάδομεν ὕμνους. χαῖρε σφόδρα θύγατερ Σιών, κήρυσσε θύγατερ Ἰερουσαλήμ. τέρπου καὶ εὐφραίνου ἐξ ὅλης τῆς καρδίας σου. περιεῖλε κύριος ἐκ σοῦ τὰ ἀδικήματα τῶν ἀντικειμένων σοι, λελύτρωσαι ἐκ χειρὸς ἐχθρῶν σου. κύριος βασιλεὺς ἐν μέσῳ σου· οὐκ ὄψει κακὰ οὐκέτι, καὶ εἰρήνη ἐπὶ σοὶ εἰς τὸν αἰῶνα χρόνον. Τοὺς οὖν τολμῶντας ἑτέρως φρονεῖν ἢ διδάσκειν, ἢ κατὰ τοὺς ἐναγεῖς αἱρετικοὺς τὰς ἐκκλησιαστικὰς παραδόσεις ἀθετεῖν, καὶ καινοτομίαν τινὰ ἐπινοεῖν, ἢ ἀποβάλλεσθαί τι ἐκ τῶν ἀνατεθειμένων τῇ ἐκκλησίᾳ, εὐαγγέλιον, ἢ τύπον τοῦ σταυροῦ, ἢ εἰκονικὴν ἀναζωγράφησιν, ἢ ἅγιον λείψανον μάρτυρος· ἢ ἐπινοεῖν σκολιῶς καὶ πανούργως, πρὸς τὸ ἀνατρέψαι ἕν τι τῶν ἐνθέσμων παραδόσεων τῆς καθολικῆς ἐκκλησίας· ἔτι γε μὴν ὡς κοινοῖς χρῆσθαι τοῖς ἱεροῖς κειμηλίοις ἢ τοῖς εὐαγέσι μοναστηρίοις· ἐπισκόπους μὲν ὄντας ἢ κληρικοὺς καθαιρεῖσθαι προστάσσομεν, μονάζοντας δὲ ἢ λαϊκοὺς τῆς κοινωνίας ἀφορίζεσθαι. Πέτρος ἀνάξιος πρωτοπρεσβύτερος τοῦ θρόνου τοῦ…(podpisy vynechány)….Η ἁγία σύνοδος ἐξεβόησεν· πάντες οὕτω πιστεύομεν, πάντες τὸ αὐτὸ φρονοῦμεν, πάντες συναινέσαντες ὑπεγράψαμεν. αὕτη ἡ πίστις τῶν ἀποστόλων, αὕτη ἡ πίστις τῶν ὀρθοδόξων. αὕτη ἡ πίστις τὴν οἰκουμένην ἐστήριξε. πιστεύοντες εἰς ἕνα θεὸν ἐν τριάδι ὑμνούμενον, τὰς τιμίας εἰκόνας ἀσπαζόμεθα. οἱ μὴ οὕτως ἔχοντες ἀνάθεμα ἔστωσαν. οἱ μὴ οὕτως φρονοῦντες, πόρρω τῆς ἐκκλησίας ἐκδιωχθήτωσαν. ἡμεῖς τῇ ἀρχαίᾳ θεσμοθεσίᾳ τῆς καθολικῆς ἐκκλησίας ἐπακολουθοῦμεν. ἡμεῖς τοὺς θεσμοὺς τῶν πατέρων φυλάττομεν. ἡμεῖς τοὺς προστιθέντας τι ἢ ἀφαιροῦντας ἐκ τῆς καθολικῆς ἐκκλησίας, ἀναθεματίζομεν. ἡμεῖς τὴν ἐπείσακτον καινοτομίαν τῶν χριστιανοκατηγόρων ἀναθεματίζομεν. ἡμεῖς τὰς σεπτὰς εἰκόνας ἀσπαζόμεθα. ἡμεῖς τοὺς μὴ οὕτως ἔχοντας τῷ ἀναθέματι καθυποβάλλομεν. τοῖς ἐκλαμβάνουσι τὰς παρὰ τῆς θείας γραφῆς ῥήσεις τὰς κατὰ τῶν εἰδώλων, εἰς τὰς σεπτὰς εἰκόνας, ἀνάθεμα. τοῖς μὴ ἀσπαζομένοις τὰς ἁγίας καὶ σεπτὰς εἰκόνας, ἀνάθεμα. τοῖς λέγουσιν, ὅτι ὡς θεοῖς οἱ Χριστιανοὶ ταῖς εἰκόσι προσῆλθον, ἀνάθεμα. τοῖς λέγουσιν, ὅτι πλὴν Χριστοῦ τοῦ Θεοῦ ἡμῶν ἄλλος ἐρρύσατο ἡμᾶς ἐκ τῶν εἰδώλων, ἀνάθεμα. τοῖς τολμῶσι λέγειν, τὴν καθολικὴν ἐκκλησίαν εἴδωλά ποτε δεδέχθαι, ἀνάθεμα. πολλὰ τὰ ἔτη τῶν βασιλέων. Κωνσταντίνου καὶ Εἰρήνης τῆς αὐτοῦ μητρὸς πολλὰ τὰ ἔτη. νικητῶν βασιλέων πολλὰ τὰ ἔτη. νέῳ Κωνσταντίνῳ καὶ νέᾳ Ἑλένῃ αἰωνία ἡ μνήμη. ὁ Θεὸς φυλάξῃ τὸ κράτος αὐτῶν. οὐράνιε βασιλεῦ τοὺς ἐπιγείους φύλαξον. ὅλοις τοῖς αἱρετικοῖς ἀνάθεμα. τῷ φρυαξαμένῳ συνεδρίῳ κατὰ τῶν σεπτῶν εἰκόνων, ἀνάθεμα. τῷ δεχομένῳ τὰ δυσσεβῆ τῆς αἱρέσεως αὐτῶν λογίδρια, ἀνάθεμα. Θεοδοσίῳ τῷ ψευδωνύμῳ ἐπισκόπῳ Ἐφέσου ἀνάθεμα. Σισιννίῳ τῷ ἐπίκλην Πασιλλᾷ ἀνάθεμα. Βασιλείῳ τῷ κακεμφάτῳ Τρικακκάβῳ ἀνάθεμα. Ἡ Τριὰς τοὺς τρεῖς τὸ δόγμα καθεῖλεν. Ἀναστασίῳ, Κωνσταντίνῳ καὶ Νικήτᾳ τοῖς κατὰ διαδοχὴν τῷ θρόνῳ Κωνσταντινουπόλεως προεδρεύσασιν, ὡς νέῳ Ἀρείῳ, Νεστορίῳ καὶ Διοσκόρῳ, ἀνάθεμα. Ἡ ἁγία Τριὰς τῶν τριῶν τὰ δόγματα καθεῖλεν. προσέτι τοῖς ζηλώσασι καὶ μιμησαμένοις τὴν διφυῆ κακίαν τῶν εἰρημένων αἱρεσιαρχῶν προέδρων ἀνάθεμα. Θεοδώρῳ, Ἀντωνίῳ καὶ Ἰωάννῃ, ὡς Μάνεντι, Ἀπολλιναρίῳ καὶ Εὐτυχεῖ τοῖς φαντασιοσκόποις, [καὶ] δοκήταις ἀνάθεμα. Θεοδώρῳ τῷ Συρακουσῶν τῆς Σικελίας τῷ ἐπιλεγομένῳ Κριθίνῳ, καὶ τοῖς συναποστατήσασιν αὐτῷ ἀνάθεμα.
    Ἰωάννῃ Νικομηδείας, καὶ Κωνσταντίνῳ Ναχωλείας, τοῖς αἱρεσιάρχαις ἀνάθεμα. Ἐξουδένωσαν τὴν εἰκόνα τοῦ κυρίου καὶ τῶν ἁγίων αὐτοῦ· ἐξουδένωσεν αὐτοὺς ὁ κύριος.
    Εἴ τις χριστιανοκατηγορικῆς αἱρέσεως ὄντα τινὰ, ἢ ἐν αὐτῇ τὸν βίον ἀπορρήξαντα δικδικεῖ, ἀνάθεμα. Εἴ τις Χριστὸν τὸν Θεὸν περιγραπτὸν οὐχ ὁμολογεῖ κατὰ τὸ ἀνθρώπινον, ἀνάθεμα. Εἴ τις τὰς εὐαγγελικὰς ἐξηγήσεις τὰς ζωγραφικῶς γινομένας οὐ προσίεται, ἀνάθεμα. Εἴ τις οὐ ἀσπάζεται ταύτας ὡς εἰς ὄνομα τοῦ κυρίου οὔσας καὶ τῶν ἁγίων αὐτοῦ, ἀνάθεμα. Εἴ τις πᾶσαν παράδοσιν ἐκκλησιαστικὴν ἐγγράφον τε ἢ ἄγραφον ἀθετεῖ, ἀνάθεμα.
    Γερμανοῦ τοῦ ὀρθοδόξου αἰωνία ἡ μνήμη. Ἰωάννου καὶ Γεωργίου αἰωνία ἡ μνήμη. Τῶν κηρύκων τῆς ἀληθείας αἰωνία ἡ μνήμη. Η τριὰς τοὺς τρεῖς ἐδόξασεν· ὧν ταῖς διαλογαῖς κατηκολουθεῖν ἀξιωθείημεν οἰκτιρμοῖς τε καὶ χάριτι τοῦ πρώτου καὶ μεγάλου ἀρχιερέως Χριστοῦ τοῦ Θεοῦ ἡμῶν, πρεσβευούσης τῆς ἀχράντου δεσποίνης ἡμῶν τῆς ἁγίας θεοτόκου, καὶ πάντων τῶν ἁγίων. γένοιτο. ἀμήν. ↩︎