Eusébiův dopis Konstantii (o ikoně Krista)

Úvod k českému překladu

List připisovaný Eusébiovi z Cesareje je adresovaný Konstantii¹ (cca 293 – 330), sestře Konstantina Velikého.

Dochoval se pouze ve zlomcích citovaných v pozdějších pramenech, zejména u Nikefora I. z Konstantinopolu. Úryvky tohoto listu byly známy také účastníkům 2. nikajského koncilu, kde byl text diskutován v souvislosti se sporem o obrazy². Přestože se nedochoval v úplné podobě a jeho autenticita byla někdy zpochybňována, většina badatelů připouští, že styl i teologické myšlení odpovídají Eusebiovu dílu.³

List reaguje na žádost o zaslání obrazu Krista a rozvíjí argument, že oslaveného Krista nelze adekvátně zobrazit v hmotném obraze. Následující překlad přináší dochované části tohoto textu, které představují jeden z nejstarších známých teologických argumentů proti zobrazování Krista v raném křesťanství.

Český překlad dopisu Eusebia z Cesareje císařovně Konstantii⁴

Jelikož jsi psala o jakémsi obraze, prý Kristově, a přeješ si, abychom ti tento obraz zaslali, ptám se: jaký je to obraz a o kterém to mluvíš, když jej nazýváš obrazem Krista? Nevím, jaká pohnutka tě vedla k tomu, abys přikázala namalovat obraz našeho Spasitele. Ptám se, jaký obraz Krista žádáš? Je to onen pravý a neměnný, nesoucí jeho přirozené rysy?⁵ Či snad onen, který na sebe vzal pro nás, když se oděl v podobu služebníka?

Vždyť Bůh Slovo a Bůh sám, když na sebe „vzal podobu služebníka“⁶, „odsoudil hřích v podobnosti těla hříchu“⁷, jak praví božský apoštol. Tak nás vykoupil svou drahocennou krví a vysvobodil nás ze staré hořkosti a démonského otroctví.

Má-li tedy dvě podoby, pokud jde o podobu Boží, nepředpokládám, že bys po ní pátrala, neboť jsi jím byla jednou provždy poučena, že nikdo nezná Otce, leč Syn, a nikdo by nemohl důstojně poznat Syna, leč sám Otec, který jej zplodil.

Jistě tedy hledáš obraz v podobě služebníka a onoho těla, které na sebe kvůli nám oblékl. Víme však, že i to se smísilo se slávou Božství a smrtelné bylo pohlceno životem. A není se čemu divit, jestliže se takovým jevil po svém vstoupení na nebesa, když přece Bůh Slovo, dokud ještě přebýval mezi lidmi, poskytl vyvoleným učedníkům závdavek pohledu na své království tím, že proměnil podobu služebníka a na onom vrchu zjevil, že tato podoba převyšuje lidskou přirozenost; tehdy jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat jako světlo.

Kdo by tedy dokázal v obrysech a pomocí mrtvých, bezduchých barev a stínováním⁸ znázornit ony jiskřící a oslnivé záblesky takové důstojnosti a slávy, když na něj nemohli pohlédnout ani božští učedníci? Ti přece padli na tvář a vyznali, že ten pohled nemohou snést.

Jestliže tedy jeho podoba v těle dosáhla takové moci, když byla proměněna Božstvím, které v ní přebývalo, co pak říci o stavu, kdy odložil smrtelnost, smyl porušitelnost a proměnil vzezření podoby služebníka ve slávu Pána a Boha? Co říci po jeho vítězství nad smrtí, po jeho vstoupení na nebesa, po jeho usednutí na královský trůn po pravici Otce a po jeho spočinutí v nepojmenovatelném a nevyslovitelném lůně Otcově? Právě když do něj vstupoval a byl do něj navrácen, zdravily jej nebeské mocnosti slovy: „Zdvihněte brány, vy knížata, zvedněte se, brány věčné, a vejde Král slávy.“⁹

Tehdy se i ona podoba služebníka, jsouc takto povýšena, zcela a naprosto proměnila v jeho nevyslovitelné a nepopsatelné světlo, světlo náležející Bohu Slovu samotnému, jež „oko nevidělo a ucho neslyšelo, a jež na lidskou mysl nevstoupilo“.¹⁰

Jak by tedy kdo mohl dosáhnout nemožného? Jak by kdo namaloval obraz tak podivuhodné a nepostižitelné podoby, má-li se vůbec ona božská a duchovní podstata nazývat podobou? Ledaže by, podobně jako nevěřící pohané, namaloval cosi, co se mu ani vzdáleně nepodobá. Jako malíř, jenž tvoří dílo bez jakékoli podoby s modelem. Neboť takoví jsou ti, kdo zhotovují modly: přejí si zformovat a znázornit tu boha (jak se domnívají), tu některého z hrdinů (jak říkají) či něco podobného, ale nejsou s to namalovat nic, co by bylo podobné nebo se tomu blížilo; vytvářejí podivné přízračné obrazy a tesají – lidem podobné – tvary.

Že by takové počínání nebylo pro nás správné, je závěr, k němuž jistě dojdeš i ty sama.

Pokud však tvrdíš, že od nás žádáš obraz nikoli podoby proměněné v Božství, nýbrž onoho smrtelného těla před touto proměnou, unikl snad jen tobě jediné onen výrok Písma, v němž Bůh formálně zakazuje „zhotovovat podobu, ať už toho, co je na nebi nahoře, nebo toho, co je na zemi dole?“¹¹ Či jsi snad někdy slyšela něco takového v církvi nebo od někoho jiného? Cožpak nejsou takové věci zapovězeny a vykázány daleko pryč od církví po celém světě a není všem známo, že nám není dovoleno něco takového činit?

Nevím totiž, jak jakási žena, jež kdysi v rukou nesla zobrazení dvou postav, vypadajících jako filosofové, prohodila poznámku, že by mělo jít o Pavla a Spasitele – nemohu říci, kde k nim přišla, ani odkud se tomu naučila. Aby ona ani jiní nebyli uvedeni v pohoršení, odňal jsem jí ten předmět a ponechal si jej u sebe; nepovažoval jsem totiž za správné vynášet takové věci mezi ostatní, abychom nevypadali, že po vzoru modloslužebníků nosíme obraz s podobou svého Boha.

Vypráví se, že bezbožní heretici uctívají Šimona Mága, zobrazeného v bezduché hmotě. I my sami jsme viděli onoho muže, jehož jméno znamená šílenství¹², jak jej manichejci nosí v průvodu na obraze. Nám jsou však takové věci zapovězeny. Když vyznáváme našeho Spasitele jako Pána a Boha, připravujeme se na to, abychom jej spatřili jako Boha, a s veškerou horlivostí očišťujeme svá srdce, abychom jej po očištění uviděli; neboť „blahoslavení čistého srdce, protože oni uvidí Boha“¹³.

Jestliže si však z nadbytečné horlivosti, ještě před oním budoucím viděním a nazíráním našeho Spasitele tváří v tvář, vy sami ceníte obrazů, kdo by mohl být lepším malířem než sám Bůh Slovo?

1. Více o Konstantii zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Flavia_Julia_Constantia ↩︎
2. Price, Richard: The Acts of The Second Council of Nicaea (787), 2018, str. 663 k tomu poznamenává:
   „Výňatky z Listu Konstantii od Eusebia z Kaisareie, sestry Konstantina Velikého, se objevují v krátkém patristickém florilegiu v Horosu koncilu v Hiereii, viz výše str. 510–511. List byl rovněž projednáván na pátém zasedání Druhého nikajského koncilu. Avšak v místě, kde bychom očekávali citaci z tohoto listu (str. 403), přechází diskuse okamžitě k údajnému Eusebiovu ariánství, které je uváděno jako důvod zpochybnění jeho autority ve věroučných otázkách.
   Je pravděpodobné, že v tomto bodě byly přečteny jeden či více výňatků z listu, které však byly později ze záznamu odstraněny jako pohoršující pro zbožné uši. Z tohoto důvodu tato příloha přináší překlad všech dochovaných částí tohoto listu.“ ↩︎
3. Ibid, str. 663 ↩︎
4. Při překladu z řečtiny jsem vycházel z Migne, Patrologia Graeca, svazek 20, sloupce 1545–1550; Mansi, Sacrorum Conciliorum Nova et Amplissima Collectio, Sv. XIII, str. 313, dostupné zde; a s kontrolou textu dle Thümmel, Hans Georg: (1992), Die Frühgeschichte der ostkirchlichen Bilderlehre. Texte und Untersuchungen zur Zeit vor dem Bilderstreit, TU 139 (Berlin), str. 282-284, dostupné zde. ↩︎
5. Zde odkaz na Kristovu božskou přirozenost, srov. 2 Kor 4,4; Kol 1,15; Filip 2,6 ↩︎
6. Filip 2,7 ↩︎
7. Řím 8,3 ↩︎
8. Řecký výraz je skiagraphia (skia = stín, graphos = psaní/kreslení). V antické filozofii a patristice tento pojem často neoznačuje jen techniku stínování, ale metaforicky také klam, iluzi nebo nedokonalý náčrt (stín oproti skutečnosti). Eusebius zde staví do kontrastu zářící božské světlo proti mrtvé hmotě a tmavým stínům. ↩︎
9. Ž 23,7.9 ↩︎
10. 1 Kor 2,9 ↩︎
11. Ex 20,4, Dt 5:8 ↩︎
12. „Onoho muže, jehož jméno znamená šílenství“: Eusebius zde naráží na zakladatele manicheismu jménem Manés (Mani), jehož jméno v řečtině (manía) evokuje šílenství. V češtině jsem tento rétorický obrat zachoval pro zdůraznění autorova opovržení. ↩︎
13. Mt 5,8 ↩︎