Níže je český překlad jednoho z nejstarších křesťanských apologetických děl, které byly napsány na obranu křesťanství.
Dílo napsal Aristides z Athén pravděpodobně během vlády císaře Antonina Pia (138-161 po Kr.).
Detailnější poznámky jsou uvedeny na konci samotného překladu.
Překlad klade důraz na plynulost a srozumitelnost, aby byl text pro současného čtenáře snadno přístupný.
NÁSLEDUJE SAMOTNÝ PŘEKLAD TEXTU
APOLOGIE – ARISTIDES Z ATHÉN
Obrana, kterou filozof Aristides přednesl před císařem Hadriánem o uctívání Boha. Císaři Caesaru Titu Hadriánu Antoninu Augustu Piovi od athénského filozofa Marciana Aristida.
Kapitola I – Poznání Boha z uspořádání světa
Já, ó králi, jsem z milosti Boží přišel na tento svět. Když jsem pak rozjímal o nebesích, zemi i mořích a spatřil slunce i veškerý ostatní řád stvoření, užasl jsem nad ustrojením všehomíra. Pochopil jsem tehdy, že svět i vše, co jej naplňuje, je uváděno v pohyb z popudu někoho jiného, a seznal jsem, že tímto Hybatelem je Bůh, jenž v nich zůstává skryt a jejich zrakům utajen. Je přece dobře známo, že hybná síla je mocnější než to, čím je pohybováno.
Zkoumat povahu tohoto Hybatele všeho – neboť je mi zřejmé, že ve své bytnosti zůstává nepostižitelný – či hloubat nad stálostí Jeho vlády ve snaze ji plně obsáhnout, by mi nebylo k užitku; vždyť nikdo není schopen ji dokonale pochopit. O Hybateli světa však vyznávám, že je Bohem všeho, jenž vše učinil pro člověka. Jsem si pak jist, že pro každého je prospěšné, aby se Boha bál a bližnímu nezpůsoboval žádné příkoří.
Nyní prohlašuji, že Bůh není zplozen ani stvořen. Jeho přirozenost je stálá, bez počátku i konce; On sám je nesmrtelný, dokonalý a nepostižitelný. Pravím-li o Něm, že je dokonalý, míním tím, že v Něm není žádného nedostatku: On sám ničeho nepotřebuje, zatímco vše ostatní má zapotřebí Jeho. Pravím-li pak, že je bez počátku, míním tím, že vše, co má svůj počátek, spěje k závěru, a co má svůj konec, podléhá zkáze.
Bůh nemá jméno, neboť vše, co je pojmenováno, náleží ke světu stvořenému. Nemá podobu ani tělesné údy, neboť ten, kdo je má, je spjat s věcmi utvářenými. Není mužem ani ženou. Nebesa Ho nepojmou, nýbrž nebesa i veškerenstvo viditelné a neviditelné je obsaženo v Něm. Protivníka nemá, neboť nikdo není mocnější než On; nezná hněvu ani prchlivosti, neboť neexistuje nic, co by se Mu mohlo postavit na odpor. Omyl i zapomnění jsou Jeho přirozenosti cizí, neboť On sám je svrchovanou moudrostí i porozuměním a v Něm setrvává vše, co jest. Nežádá obětí, úliteb ani ničeho z věcí viditelných; od nikoho nic nevyžaduje, avšak všichni ostatní se se svými prosbami obracejí k Němu.
Kapitola II – Čtyři lidská pokolení a jejich původ
Poté, co jsme k Tobě o Bohu promluvili tak, jak jen byla naše mysl s to o Něm hloubat, obraťme nyní zřetel k pokolení lidskému. Poznejme, kdo z lidí v sobě chová alespoň část oné pravdy, kterou jsme o Něm vyřkli, a kdo se od ní v bludu odvrátil. Je Ti jistě známo, ó králi, že svět obývají čtyři lidská pokolení: Barbaři a Řekové, Židé a Křesťané.
Barbaři spatřují počátek svého rodu i víry v Kronovi, Rhee a ostatních svých božstvech. Řekové jej pak odvozují od Helléna, o němž se praví, že je potomkem Diovým. Z Helléna se zrodili Aiolos a Xúthos, zatímco zbytek jejich rodu se odvozuje od Inacha a Phoronea, a posléze od Danaa Egypťana, Kadma a Dionýsa.
Židé pak odvozují původ svého pokolení od Abrahama; ten zplodil Izáka, z něhož pošel Jákob. Jákob se stal otcem dvanácti synů, kteří opustili Sýrii, aby se usadili v Egyptě. Tam byli svým zákonodárcem nazváni lidem hebrejským, až nakonec přijali jméno Židů.
Křesťané pak svůj původ odvozují od Ježíše Krista, jenž je nazýván Synem Boha Nejvyššího. O Něm se vyznává, že Bůh sestoupil z nebes, skrze hebrejskou pannu přijal a oděl se lidským tělem, a tak v dceři člověka přebýval sám Boží Syn. Tomuto učí ono evangelium, které je mezi nimi odnedávna hlásáno; budete-li v něm i Vy číst, poznáte moc, která v něm spočívá.
Tento Ježíš vzešel z rodu Hebrejů a vyvolil si dvanáct učedníků, aby se tak naplnil Jeho prozřetelný úradek. Byl Židy proboden, zemřel a byl pohřben, avšak po třech dnech vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa. Oněch dvanáct učedníků se poté vydalo do všech známých končin světa, aby tam s veškerou pokorou i střídmostí učili o Jeho velikosti. Proto se i ti, kteří tomuto kázání věří, dodnes nazývají křesťany a jsou všem dobře známi. Jak jsem tedy pravil, lidstvo se dělí na čtyři pokolení: na Barbary a Řeky, na Židy a Křesťany.
Bohu pak slouží vítr, andělům oheň, démonům voda a lidem země.
Kapitola III – Omyl Barbarů: uctívání stvořených věcí
Započněme tedy u Barbarů a postupně se věnujme ostatním národům, abychom nahlédli, kdo z nich v sobě chová pravdu o Bohu a kdo setrvává v bludu. Barbaři, jelikož Boha nepoznali, zbloudili k uctívání živlů; jali se sloužit tvorstvu namísto Stvořitele, zhotovili modly a uzavřeli je do svých svatyní.
Hle, uctívají je a s úzkostlivou péčí je střeží, aby jejich bohové nepadli za oběť lupičům. Barbaři však nepochopili, že ten, kdo střeží, musí být vznešenější než to, co je střeženo, a že ten, kdo tvoří, musí převyšovat to, co je stvořeno. Jsou-li tedy jejich božstva neschopna vlastní záchrany, jak by mohla přinést spásu lidskému pokolení?
Barbaři tak upadli do nesmírného bludu, neboť uctívají mrtvé modly, jež jim nejsou k žádnému užitku. Divím se také, ó králi, jejich filozofům, jak i oni pochybili, když za bohy prohlásili ony podoby zhotovené k poctě živlů. Tito moudří muži nepostřehli, že právě živly podléhají zkáze a pomíjivosti; vždyť rozpadne-li se či poruší-li se byť i sebemenší část živlu, hyne i jeho celek. Jestliže se tedy tyto živly rozkládají, podléhají zmaru a jsou nuceny se podřizovat silám mocnějším, než jsou samy, a nejsou-li ve své přirozenosti božské, jak lze za bohy pokládat zobrazení učiněná na jejich počest? Nesmírný je vskutku blud, do něhož tito filozofové uvrhli své následovníky.
Kapitola IV – Země není Bůh, ale stvoření
Obraťme se tedy, ó králi, k samotným živlům, abychom na nich ukázali, že to nejsou bohové, ale stvoření, porušitelné a proměnlivé, které je podobné člověku. Avšak Bůh je neporušitelný, neproměnlivý a neviditelný, zatímco vše vidí, vše obrací a mění.
Ti, kteří si o zemi myslí, že je to Bůh, pochybili – neboť zem se kope, osazuje a ryje; přijímá poskvrnu z výkalů lidí, zvířat a dobytka. Někdy se pak stává zbytečnou – neboť je-li vypálena, stává se mrtvou, protože z vypálené hlíny nevzchází nic. Nebo, když se na ní nahromadí voda, zkazí se spolu se svými plody. A hle! Pošlapávají ji lidé i zvířata a přijímá nečistotu z krve zabitých; je kopána a plněna mrtvými a stává se úložištěm pro těla: a nic z těchto věcí nemůže přijmout ona svatá, úctyhodná, požehnaná a neporušitelná přirozenost.
A z toho jsme poznali, že země není Bůh, ale stvoření Boží.
Kapitola V – Voda, oheň a vítr nejsou bohové
Podobně se mýlili ti, kteří se domnívali, že voda je Bohem. Vždyť voda byla stvořena pro potřeby člověka a v mnohém mu zůstává podřízena. Proměňuje se, přijímá poskvrnu a podléhá zmaru; je-li povařena s rozličnými přísadami, pozbývá své vlastní přirozenosti a přijímá barvy, jež jí nejsou vlastní. Nadto mrazem tuhne a mísí se s nečistotami lidí i zvířat i s krví zabitých. Řemeslníci ji skrze koryta a průplavy nutí téci proti její vůli do zahrad i na jiná místa, aby odnášela veškerou lidskou špínu, smývala každou poskvrnu a sloužila tak lidské potřebě. Proto je nemyslitelné, aby voda byla Bohem; je pouhým dílem Božím a součástí světa.
Neméně pochybili i ti, kteří za Boha pokládali oheň, neboť i ten byl učiněn pro užitek lidstva. V mnoha ohledech mu zůstává podřízen – ať už při přípravě pokrmů, či při zhotovování ozdob a dalších děl, o nichž Vaše Veličenstvo dobře ví. Přitom může být oheň rozmanitými způsoby uhašen a potlačen.
Rovněž ti, kteří se domnívali, že Bůh spočívá ve vanutí větrů, hluboce zbloudili.
Je nám nadmíru zjevné, že i tyto větry jsou podřízeny cizí moci. Jejich vanutí totiž jednou sílí a jindy opět ochabuje či zcela utichá, a to podle ustanovení Toho, jenž si je podmanil. Bohem byly stvořeny k užitku člověka, aby prospívaly růstu stromů, plodů i semen a aby po mořích hnaly koráby; ony lodi, jež lidem přivážejí nezbytné zboží z dalekých krajin a zásobují tak rozličné kouty světa.
Vítr takto střídavě sílí a znovu ochabuje, takže na jednom místě přináší prospěch a na jiném škodu, přesně podle pokynů svého Vládce. Dokonce i lidé jsou s to jej pomocí důmyslných nástrojů spoutat a přimět k tomu, aby sloužil jejich potřebám. Vítr nad sebou nemá vůbec žádnou moc, a proto je nepřípustné nazývat větry bohy; jsou jen Božím dílem.
Kapitola VI – Slunce a hvězdy nejsou bohové
Stejně tak pochybili i ti, kteří se domnívali, že slunce je Bohem. Vidíme přece, jak je z nutnosti vyvolané někým jiným uváděno do pohybu, aby se otáčelo a sledovalo určenou dráhu, přičemž postupuje v přesně odměřených krocích. Každého dne vychází i zapadá, aby hřálo výhonky rostlin i keřů a skrze vzduch, s nímž se mísí, dávalo vzrůst veškerému rostlinstvu na zemi.
Pokud jde o nebeský řád, sdílí slunce svůj úděl s ostatními hvězdami. Ačkoliv je svou přirozeností jedinečné, slouží rozmanitými způsoby k užitku a potřebám lidstva. Činí tak však nikoliv z vlastní vůle, ale z vůle Toho, jenž mu panuje. Proto je nemyslitelné, aby slunce bylo Bohem; je pouhým Božím dílem, a totéž platí stejnou měrou i o měsíci a hvězdách.
Kapitola VII – Zbožštění smrtelných lidí je omyl
Ti, kteří se domnívali, že někteří z mužů dávnověku jsou bohy, se nesmírně zmýlili. I Vy sám, ó králi, nahlížíte, že se člověk skládá ze čtyř živlů, z duše a z ducha. Právě z toho důvodu bývá dokonce nazýván Světem a bez kterékoli z těchto částí nemůže být. Člověk má svůj počátek i konec, rodí se a podléhá zkáze. Bůh však, jak jsem již uvedl, nic z toho ve své přirozenosti nemá; je nestvořený a neporušitelný.
Proto je nemyslitelné, abychom za Boha pokládali toho, kdo je svou přirozeností člověkem: bytost, které namísto očekávané radosti vyvstává žal a jejíž smích se mění v pláč; někoho, kdo podléhá hněvu a žárlivosti, závisti i lítosti a dalším slabostem. Člověk se v mnoha ohledech jeví být porušitelnější než živly, nebo dokonce než nerozumná zvířata.
Z toho všeho, ó králi, je zřejmé pochybení Barbarů. Protože nehledali pravého Boha, odpadli od pravdy a následovali jen touhy vlastní mysli. Uctívají živly podléhající zániku i mrtvé modly a kvůli tomuto bludu nepoznávají, kdo je vpravdě Bohem.
Kapitola VIII – Řekové a jejich nemravní bohové
Vraťme se nyní k Řekům, abychom poznali, jaké mínění mají o pravém Bohu.
Řekové pak, protože jsou moudřejší než Barbaři, pochybili ještě více než Barbaři v tom, že zavedli mnoho bohů, kteří jsou stvořeni. Některé z nich představovali jako muže a některé jako ženy; a to takovým způsobem, že někteří z jejich bohů se ukázali být cizoložníky a vrahy, žárlivými a závistivými, hněvivými a vznětlivými, vrahy otců, zloději a pleniteli.
Říkají, že někteří z nich byli chromí a zmrzačení; někteří čarodějové a někteří naprosto šílení; někteří hráli na harfu a někteří bloudili po horách: někteří nadobro zemřeli; a někteří byli zasaženi bleskem, někteří byli podrobeni lidem, někteří se dali na útěk a někteří byli ukradeni lidmi.
A hle! někteří byli oplakáváni a naříkalo se nad nimi ze strany lidí; a někteří, jak říkají, sestoupili do Hádu; někteří byli těžce raněni a někteří byli proměněni do podoby zvířat, aby mohli cizoložit s pokolením smrtelných žen. Někteří z nich byli haněni za to, že spali s muži: a někteří z nich, jak říkají, vstoupili do svazku manželského se svými matkami, sestrami a dcerami; a o svých bozích říkají, že cizoložili s dcerami lidskými, a z nich se zrodilo jisté pokolení, které bylo také smrtelné. A o některých svých bohyních říkají, že soupeřily o krásu a předstoupily před soud lidí.
Řekové tedy, ó králi, předložili o svých bozích a o sobě samých to, co je zlé, směšné a pošetilé; tím, že nazývali bohy takové bytosti, které žádnými bohy nejsou. Odtud lidé vzali příležitost cizoložit a smilnit, drancovat a činit vše, co je zlé, hodné nenávisti a ohavné. Neboť jestliže ti, kteří jsou nazýváni jejich bohy, činili všechny tyto věci, jež jsou popsány výše, oč více je budou činit lidé, kteří věří v ty, kdo tyto věci konali!
Ze zkaženosti tohoto bludu, stíhaly lidi časté války a těžké hladomory, hořké zajetí a ztráta všeho. Hle – to vše snášejí a to všechno na ně doléhá pouze z této příčiny. Když to snášejí, nevnímají ve svém svědomí, že se jim tyto věci dějí kvůli jejich bludu.
Kapitola IX – Kronos, Zeus a jejich hanebné příběhy
Nyní se zaměřme na příběhy jejich bohů, abychom doložili vše, co bylo uvedeno dříve.
Řekové na prvním místě jmenují boha Krona, jehož jméno se překládá jako Kijún. Ctitelé tohoto božstva mu obětují vlastní děti, z nichž některé dokonce zaživa upalují. Vyprávějí o něm, že pojal za manželku Rheu a zplodil s ní mnoho synů, mezi nimi i Dia, jenž se nazývá Zeus. Nakonec však zešílel a hnán strachem z vyřčené věštby začal své potomky požírat. Zeus mu však byl tajně odnesen, aniž by to zpozoroval, a proto jej nakonec právě on spoutal, zbavil mužství a odříznuté údy uvrhl do moře. Z nich pak, jak praví báje, povstala Afrodita, jež je nazývána Astera. Samotného Krona nakonec Zeus svrhl spoutaného do temnot. Řekové se tedy dopustili velikého bludu a potupy, ó králi, když o vládci svých bohů prohlásili tolik zlého. Vždyť není možné, aby byl Bůh spoután nebo zbaven údů; to by svědčilo o jeho nesmírné ubohosti.
Po Kronovi pak uvádějí dalšího boha, Dia. O něm prohlašují, že se ujal vlády a stal se králem všech bohů. Vyprávějí, že na sebe brával podobu dobytka i rozličných jiných věcí, jen aby mohl cizoložit se smrtelnými ženami a plodit s nimi potomstvo. Říká se totiž, že se ze své touhy po Europě a Pasifaé proměnil v býka; jindy na sebe kvůli touze po Danaé vzal podobu zlata, kvůli Lédě se změnil v labuť, kvůli Antiopě v muže a z touhy po Měsíci v blesk. Z těchto spojení pak zplodil mnoho dětí: z Antiopy prý zplodil Zétha a Amfíona, z Měsíce Dionýsa, z Alkmény Hérakla, z Létó Apollóna a Artemis, z Danaé Persea a z Lédy Kastora, Polydeuka a Helenu. S Mnémosyné zplodil devět dcer, jež nazval Múzami, a s Europou Mínoa, Rhadamanthya a Sarpédóna. Nakonec na sebe kvůli vášni k pastýři Ganymédovi vzal podobu orla.
Právě kvůli těmto příběhům, ó králi, stihlo lidské pokolení nynějších časů mnoho zlého. Lidé totiž napodobují své bohy: cizoloží, poskvrňují se se svými matkami i sestrami, obcují s muži, a někteří se dokonce odvážili i k otcovraždě. Vždyť dopouštěl-li se takových skutků ten, jenž je nazýván vládcem a králem jejich bohů, oč spíše jej budou napodobovat jeho ctitelé! Nesmírné je šílenství, které Řekové do svých vyprávění o něm vložili. Není přece možné, aby bůh cizoložil či smilnil, aby obcoval s muži, nebo se dokonce stal otcovrahem. Kdyby tomu tak bylo, byl by bůh mnohem horší než i ten nejzhoubnější démon.
Kapitola X – Héfaistos, Hermés, Asklépios, Arés, Dionýsos, Hérakles
Dále uvádějí jiného boha, Héfaista. Vyprávějí o něm, že je chromý, na hlavě nosí čapku a v rukou třímá kleště a kladivo; prý opracovává kov, aby si tak opatřil nezbytnou obživu. Je snad tento bůh natolik nuzný? Vždyť je nemyslitelné, aby bůh trpěl nedostatkem či byl chromý; jinak by byl věru slabý.
Znovu pak přivádějí dalšího boha jménem Hermés a prohlašují o něm, že je to zloděj, člověk lakotný a dychtící po zisku, a nadto čaroděj, mrzák, atlet a vykladač slov. Je však vyloučeno, aby byl bůh čarodějem nebo lakomcem, aby byl zmrzačen, aby bažil po něčem, co mu nepatří, či byl dokonce atletem. Ukáže-li se, že je tomu jinak, pak takový bůh není k žádnému užitku.
Po něm uvádějí dalšího boha, Asklépia. Prohlašují o něm, že je lékařem, jenž připravuje léky a obvazy, aby si tak zajistil nezbytnou obživu. Trpí snad tento bůh takovou nouzí? Vždyť jej nakonec kvůli Tyndareovi Lakedaimonskému zasáhl Zeus bleskem, jemuž Asklépios podlehl. Byl-li tedy Asklépios bohem, a přesto si nedokázal v hodině zásahu bleskem pomoci, jak by mohl poskytovat pomoc jiným? Je však naprosto vyloučeno, aby božská přirozenost zakoušela nedostatek, či aby byla bleskem přemožena.
Rovněž uvádějí dalšího boha jménem Arés. Tvrdí o něm, že je to svárlivý žárlivec, jenž dychtí po ovcích i věcech, které mu nenáleží, a majetku se zmocňuje silou svých zbraní. Vypravují též, jak se dopustil cizoložství s Afroditou a jak jej nakonec spoutal malý hoch Erós spolu s Héfaistem, manželem Afrodity. Přitom je však nemyslitelné, aby byl bůh válečníkem, vězněm, či dokonce cizoložníkem.
O Dionýsovi pak vyprávějí, že je rovněž bohem, který za nocí slaví svátky, vyučuje opilství a unáší ženy, které mu nenáleží. Prý nakonec propadl šílenství, opustil své průvodkyně a uprchl do pustiny, kde v pomatení mysli pojídal hady, až jej nakonec zabil Titán. Byl-li tedy Dionýsos bohem, a přesto si v hodině své smrti nedokázal pomoci, jak by mohl poskytovat pomoc jiným?
Představují také Hérakla a prohlašují o něm, že je bohem, jenž nenávidí věci odporné, je tyranem, válečníkem a hubitelem zlých. I o něm však tvrdí, že se nakonec pomátl na rozumu, povraždil své vlastní děti a nalezl smrt v plamenech, do nichž se sám vrhl. Jestliže tedy Héraklés jako bůh nedokázal v takových bědách obstát sám za sebe, jak to, že u něj druzí hledali zastání? Vždyť je nemyslitelné, aby byl bůh šílený či opilý, aby se stal vrahem vlastních dětí nebo aby byl zahuben ohněm.
Kapitola XI – Apollón, Artemis, Afrodita, Tammuz, Rhea, Koré
Po něm uvádějí dalšího boha jménem Apollón. O něm tvrdí, že je žárlivý a nestálý; někdy třímá luk a toulec, jindy zase lyru a plektrum. Lidem dává věštby, aby od nich přijal odměnu. Cožpak je tento bůh odkázán na odměnu? Je přece nedůstojné, aby se takové vlastnosti u boha nacházely.
Dále pak představují bohyni Artemis, sestru Apollónovu. Říkají, že byla lovkyní; nosila luk i šípy a s doprovodem psů procházela horami, aby stíhala jeleny či divoké kance. Je však pohoršlivé, aby se osamocená panna potulovala po horách a oddávala se lovu divé zvěře. Proto není možné, aby Artemis byla bohyní.
Rovněž o Afroditě prohlašují, že je bohyní. Někdy přebývá s ostatními bohy, jindy cizoloží s lidmi; jejím milencem je hned Arés, hned zase Adónis, jenž je Tammuzem. Vyprávějí, že Afrodita naříká a pláče nad Tammuzovou smrtí a že dokonce sestoupila do Hádu, aby Adónise vysvobodila od Persefony, dcery Hádovy. Je-li tedy Afrodita bohyní, a přitom nedokázala svému milenci v hodině smrti pomoci, jak by mohla poskytovat pomoc jiným? Je neslýchané, aby božská přirozenost propadla pláči, nářku a cizoložství.
O Tammuzovi dále prohlašují, že je bohem, jenž je vpravdě lovcem a cizoložníkem. Vyprávějí, že zahynul zasažen divokým kancem, aniž si dokázal sjednat pomoc. Jestliže si nedokázal pomoci sám, jak by mohl pečovat o lidské pokolení? Vždyť je nemyslitelné, aby byl bůh cizoložníkem, lovcem, nebo aby sešel násilnou smrtí.
Rovněž o Rhee tvrdí, že je matkou jejich bohů. Říkají o ní, že měla kdysi milence jménem Atys a nacházela potěšení v lidech podléhajících zkáze; nakonec prý ustanovila žalozpěvy, aby svého milence Atyda oplakávala. Jestliže tedy ani matka jejich bohů nedokázala svému milenci pomoci a vysvobodit jej z pout smrti, jak by mohla pomáhat jiným? Je věru nedůstojné, aby bohyně naříkala a plakala, nebo aby se radovala z bytostí smrtelných.
Dále pak představují Koré a prohlašují ji za bohyni. Vyprávějí, že ji unesl Plútón, aniž byla s to se mu ubránit. Je-li tedy bohyní, a přesto si nedokázala v nouzi pomoci, jak by mohla poskytovat pomoc jiným? Bohyně, která se nechá takto uchvátit, je věru nesmírně slabá.
Všechny tyto věci tedy, ó králi, Řekové o svých bozích předložili, vybájili a vyřkli. Z nich pak lidé vzali popud k páchání veškerého zla a nečistoty, čímž se i celá země ocitla ve zkáze.
Kapitola XII – Egypťané uctívají zvířata a rostliny
Egypťané, kteří ve své zlobě i nevědomosti předčí všechny národy země, pochybili více než všichni ostatní lidé. Nepostačovalo jim totiž uctívání Barbarů a Řeků, nýbrž prohlásili za božskou i samotnou přirozenost zvířat. Stejně tak začali uctívat plazy pozemské i vodní, ba i u rostlin a bylin prohlásili, že některé z nich jsou božstvy; tím propadli takovému šílenství a nečistotě, jaké nemá mezi národy světa obdoby.
Odedávna uctívají Isidu a tvrdí o ní, že je bohyní. Ta prý pojala za manžela svého bratra Osirida; když však byl Osiris zavražděn svým bratrem Týfónem, uprchla Isis i se synem Hórem do syrského Byblu. Tam pobývala do doby, než její syn dospěl a v souboji svého strýce Týfóna usmrtil. Isis se poté vrátila a se svým synem Hórem bloudila krajem, hledajíc tělo svého pána Osirida a hořce nad jeho skonem naříkala. Je-li tedy Isis bohyní, a přitom nedokázala pomoci vlastnímu bratru a manželovi, jak by mohla poskytovat pomoc jiným? Vždyť je nemyslitelné, aby božská přirozenost zakoušela strach, utíkala do vyhnanství, nebo dokonce hořce plakala a kvílela. Kdyby tomu tak bylo, svědčilo by to o jejím nesmírném neštěstí.
O Osiridovi pak vyprávějí, že je to bůh dobrotivý, ačkoliv podlehl Týfónovi a nedokázal se sám zachránit. Je však zřejmé, že o Božstvu nelze nic takového prohlásit. Stejně tak říkají o jeho bratru Týfónovi, že je bohem, ač je to bratrovrah, jenž nakonec padl rukou syna a choti svého bratra, neboť si sám nedokázal zjednat pomoc. Jak by mohl být bohem ten, kdo si sám pomoci nesvede?
Jelikož jsou Egypťané nevědomější než ostatní národy, nepostačili jim tito a jim podobní bohové, nýbrž přisoudili božské jméno i tvorům zcela nerozumným. Někteří z nich tak uctívají ovci, jiní tele; jedni prase, druzí pak rybu zvanou šad. Jiní zase uctívají krokodýla, jestřába, kormorána, luňáka, supa, orla i vránu. Někteří se klaní kočce, jiní rybě jménem Šibbúta, další psu, hadu či zmiji; najdou se i tací, kteří uctívají lva či levharta, a dokonce i česnek, cibuli či trní.
A tito ubožáci u všech těchto věcí nevidí, že nejsou ničím. Každý den přitom hledí na své bohy, které lidé – ba i jiní tvorové jejich vlastního druhu – požírají a hubí. Vidí, jak jsou někteří spalováni, jak jiní umírají, hnijí a stávají se odpadem, a přesto nechápou, že jsou tito tvorové mnoha způsoby ničeni.
Egypťané tedy nepochopili, že takové bytosti nejsou bohy, neboť nemají moc k vlastní záchraně. Jsou-li však natolik slabí, že nesvedou zachránit ani sami sebe, odkud by pak, prosím, vzali moc k záchraně svých ctitelů?
Kapitola XIII – Řekové odsuzují vlastní zákony svými bohy
Egypťané tedy uvízli v nesmírném bludu, největším ze všech národů na celém světě. Je však s podivem, ó králi, uvážíme-li Řeky, kteří ostatní lidi převyšují svými mravy i rozumem, jak mohli takto zbloudit k mrtvým modlám a bezduchým obrazům. Vždyť sami vidí, jak jejich tvůrci tyto bohy tesají a leští, jak jsou osekáváni, páleni a přetvářeni do nejrůznějších podob. A když tito bohové zestárnou, vlivem času zchátrají, jsou roztaveni nebo rozbiti na kusy, jak je možné, že Řekové nepochopí, že nejde o žádná božstva? Vždyť ti, kdo nemají sílu zachovat sebe samé, jak by se mohli postarat o lidi?
Avšak i jejich básníci a filozofové, jsouce sami v bludu, přisoudili božství věcem, jež byly učiněny k oslavě Všemohoucího Boha; ve své pomatenosti se je snaží připodobnit Bohu, ačkoliv žádný člověk nikdy nespatřil, komu je On podoben, ani Ho není schopen vidět. Spolu s tím vypovídají o Božstvu i to, jako by se u Něho nacházel nějaký nedostatek; tvrdí totiž, že přijímá oběti a žádá si zápaly, úlitby, vraždění lidí i chrámy. Avšak Bůh netrpí nouzí a nic z těchto věcí nevyhledává; je tedy zřejmé, že lidé bloudí ve svých vlastních představách.
Básníci a filozofové sice prohlašují, že přirozenost všech jejich bohů je jedna, nepochopili však o Bohu, našem Pánu, že ačkoliv je jeden, přece je ve všem. Právě v tom tkví jejich blud; neboť jako je lidské tělo složeno z mnoha částí a žádný úd se nebojí svého druha, nýbrž celé toto složené tělo setrvává v jednotě, tak i Bůh, jenž je jeden ve své přirozenosti, má jedinou Jemu vlastní podstatu. Je rovný ve své přirozenosti i bytnosti a ani On sám v Sobě nemá strach. Jestliže by tedy byla přirozenost bohů jedna, neslušelo by se, aby bůh pronásledoval boha, ani jej zabíjel, či mu činil cokoli zlého.
Byli-li tedy tito bohové vzájemně pronásledováni a probodáváni, byli-li někteří uneseni a jiní stíháni bleskem, je nadmíru zřejmé, že jejich přirozenost není jedna. Z toho jasně vysvítá, ó králi, jakým bludem jsou úvahy Řeků o podstatě jejich bohů, když se je snaží podřídit jediné přirozenosti. Sluší-li se pak, abychom uctívali boha, jenž je sice viditelný, avšak sám nevidí, oč obdivuhodnější je věřit v bytost neviditelnou, leč vše vidoucí! A je-li správné zkoumat dílo řemeslníka, oč spravedlivější je vzdávat chválu Stvořiteli onoho umělce!
Pohleď, ačkoliv Řekové ustanovili zákony, nepochopili, že těmito pravidly usvědčují a odsuzují své vlastní bohy. Jsou-li totiž jejich zákony spravedlivé, pak jsou nespravedliví jejich bohové, kteří se dopouštěli nepravostí, když se navzájem vraždili, čarovali, cizoložili, plenili, kradli a obcovali s muži, spolu s řadou dalších provinění. Pokud se však tito bohové chovali vznešeně a přesně tak, jak se o nich vypráví, pak jsou zákony Řeků nespravedlivé, neboť nebyly ustanoveny podle vůle božské; v tom pak spočívá pochybení celého světa.
Co se pak týče vyprávění o jejich bozích, některá jsou bájemi, jiná výklady o věcech přírodních a další jsou hymny či písně. Oněm hymnům a písním však náleží pouze prázdná slova a zvuk; a jde-li o výklady přírodní, i kdyby se odehrály tak, jak se praví, pak tito aktéři nejsou bohy, neboť by museli takové věci sami konat, a nadto je trpět a snášet. Tyto báje jsou pak jen chabými slovy, která jsou zcela zbavena jakékoli síly.
Kapitola XIV – Židé: blíže pravdě, přesto v bludu
Obraťme se nyní, ó králi, také k dějinám Židů a pohlédněme, jaké mínění chovají o Bohu. Židé vyznávají, že Bůh je jeden, Stvořitel všeho a Všemohoucí, a věří, že se nesluší uctívat nikoho jiného než pouze Jeho. V tom se zdají být pravdě mnohem blíže než ostatní národy, neboť uctívají svrchovaně Boha samotného, nikoliv Jeho díla. Boha navíc napodobují skrze lásku, kterou chovají k lidem; prokazují milosrdenství chudým, vykupují zajatce, pohřbívají mrtvé a konají další podobné skutky, které jsou milé Bohu i lidem a které jako vzácné dědictví přijali od svých předků. Přesto se však i oni odklonili od přesného poznání. Ve svých myslích se sice domnívají, že slouží Bohu, avšak způsobem svého jednání slouží spíše andělům než Jemu. Činí tak tím, že zachovávají sabaty, novoluní, pesach, různé posty, obřízku a rituální čistotu pokrmů – a ani tyto věci nedokázali dodržet dokonale.
Kapitola XV – Křesťané: jejich víra a mravní život
Křesťané pak, ó králi, putováním a hledáním nalezli pravdu, a jak lze vyrozumět z jejich spisů, jsou pravdě a přesnému poznání blíže než ostatní národy. Znají totiž Boha, Stvořitele nebe i země, v Němž vše spočívá a z Něhož vše pochází, a věří v Něj jako v Toho, jenž nemá žádného jiného boha sobě rovného. Od Něho přijali přikázání, jež si vštípili do svých myslí a která zachovávají v naději a očekávání věcí příštích.
Proto se nedopouštějí cizoložství ani smilstva, nevydávají křivá svědectví, nezapírají svěřenou věc a nebaží po tom, co jim nenáleží. Ctí otce i matku, prokazují dobro svým bližním, a jsou-li soudci, rozhodují spravedlivě. Neuctívají modly v lidské podobě a cokoli si sami nepřejí od druhých, to ani oni nikomu nečiní. Nejedí masa obětovaná modlám, neboť chtějí zůstat neposkvrnění. Ty, kteří je zarmucují, těší a činí si z nich přátele, a svým nepřátelům prokazují dobro.
Jejich ženy jsou, ó králi, cudné jako panny a jejich dcery skromné. Muži se pak v naději na budoucí odplatu v onom světě zdržují každého nezákonného svazku i veškeré nečistoty. Své služebníky, služebnice i děti, mají-li jaké, však z lásky k nim nabádají, aby se stali křesťany, a když se jimi stanou, nazývají je bez rozdílu svými bratry. Neuctívají cizí bohy, kráčejí ve vší pokoře i laskavosti, lži u nich není a jeden druhého milují. Od vdov neodvracejí tvář a sirotka zachraňují z rukou násilníka. Kdo má dostatek, dává bez reptání tomu, kdo strádá.
Spatří-li cizince, uvedou jej pod svou střechu a radují se z něho jako z vlastního bratra. Nenazývají totiž bratry ty, kteří jsou jimi podle těla, nýbrž ty, kteří jsou jimi v duchu a v Bohu. Zemře-li někdo z jejich chudých a jiný z nich se o tom dozví, postará se podle svých možností o jeho pohřeb. Dozvědí-li se pak, že je někdo z jejich řad vězněn nebo sužován pro jméno jejich Mesiáše, všichni společně dbají o jeho potřeby, a je-li možné jej vysvobodit, vyvíjejí úsilí o jeho záchranu.
Vyskytne-li se pak mezi nimi někdo chudý či potřebný, zatímco oni sami nemají hojnost prostředků, postí se dva nebo tři dny, aby strádajícímu opatřili nezbytný pokrm. Přikázání svého Mesiáše zachovávají s veškerou bedlivostí: žijí poctivě a střídmě, přesně tak, jak jim uložil Hospodin, jejich Bůh. Každého jitra i v každou hodinu Jej chválí a velebí za dobrodiní, která jim prokazuje, a rovněž nad pokrmem i nápojem Mu vzdávají díky.
Odejde-li z tohoto světa někdo spravedlivý z jejich středu, radují se a děkují Bohu; provázejí pak jeho tělo, jako by se onen člověk pouze stěhoval z jednoho místa na druhé. Narodí-li se komukoli z nich dítě, vzdávají Bohu chválu, a pokud se přihodí, že dítě v útlém věku zemře, chválí Boha ještě horlivěji jako za toho, jenž prošel světem bez hříchu. Spatří-li však, že někdo z jejich řad zemřel ve své nepravosti či v hříších, hořce nad ním zapláčou a vzdychají jako nad tím, jejž očekává trest. Takové je tedy, ó králi, ustanovení zákona křesťanů a takové je jejich počínání.
Kapitola XVI – Křesťané nesou světlo světa
Jako ti, kdo znají Boha, vznášejí k Němu prosby, které náleží Jemu dávat a jim přijímat, a takto završují běh svého života. Protože uznávají Boží dobrodiní, hle, skrze ně vyvěrá krása, jež zdobí tento svět. Náležejí vskutku k těm, kteří putováním a hledáním nalezli pravdu, a nakolik jsme byli schopni nahlédnout, porozuměli jsme, že pouze oni dospěli k pravému poznání.
Své dobré skutky neroztrubují před zástupy, nýbrž bedlivě dbají, aby zůstaly nepovšimnuty; svůj dar střeží jako ten, kdo nalezl poklad a ukryl jej. Usilují o to, aby byli spravedliví, jako ti, kteří vyhlížejí příchod svého Mesiáše, aby z Jeho rukou přijali v nesmírné slávě zaslíbení, jež jim byla dána.
Jejich učení i ustanovení, ó králi, stejně jako vznešenost jejich bohoslužby i odplatu, již v onom světě vyhlížejí podle svých skutků, můžeš sám poznat z jejich vlastních spisů. Postačí nám, že jsme Tvému Veličenstvu v krátkosti vyložili to, co se týká života a pravdy křesťanů. Jejich učení je vskutku hluboké a obdivuhodné pro každého, kdo je ochoten je zkoumat a porozumět mu. Tento lid je vpravdě lidem novým a spočívá v něm cosi božského.
Rač se tedy chopit jejich spisů a číst v nich; shledáš, že tyto věci nepředkládám z vlastní vůle, ani o nich nehovořím jako pouhý jejich přímluvce. Tak, jak jsem v jejich knihách četl, těmto věcem pevně věřím, a to i věcem budoucím. Proto jsem se cítil povinován vyjevit pravdu těm, kteří ji milují a vyhlížejí budoucí svět.
Nepochybuji pak o tom, že svět trvá jen díky přímluvám křesťanů. Ostatní národy však setrvávají v klamu a klamou i sebe navzájem; koří se živlům tohoto světa, neboť zrak jejich mysli nedokáže prohlédnout skrze to, co je obklopuje. Tápou jako v temnotách, protože se zdráhají poznat pravdu, a vrávorají jako opilci, kteří do sebe vrážejí a padají.
Kapitola XVII – Výzva k přijetí křesťanské pravdy
Dosud jsem, ó králi, promlouval já sám. Co se však týče toho, co zbývá – jak bylo zmíněno již dříve – v jejich dalších spisech se nacházejí slova, o nichž je obtížné mluvit, či je dokonce jen opakovat; jsou to věci, které se nejen vyprávějí, nýbrž i vskutku konají.
Řekové pak, ó králi, poněvadž se sami dopouštějí hanebností, obcujíce s muži i s vlastními matkami, sestrami a dcerami, obracejí posměch za svou vlastní zvrácenost proti křesťanům. Křesťané jsou však lidé poctiví a zbožní; mají pravdu neustále před očima a jsou plni shovívavosti. Proto, ačkoliv znají blud svých odpůrců a jsou jimi biti, snášejí své trýznitele s odevzdaností. Ba co více, pociťují k nim lítost jako k těm, kdo jsou zbaveni pravého poznání, a vznášejí za ně modlitby, aby se od svého bludu odvrátili.
Přihodí-li se pak, že se některý z nich obrátí, pociťuje před křesťany stud za skutky, jichž se dříve dopouštěl. Vyznává se pak Bohu těmito slovy: „V nevědomosti jsem tyto věci činil.“ Tak očišťuje své srdce a hříchy jsou mu odpuštěny, neboť se jich dopustil v dobách své dřívější zaslepenosti, kdy se rouhal a tupil pravé poznání křesťanů. Vpravdě blažené je pokolení křesťanů, více nežli všechny ostatní národy na celé zemi.
Nechť tedy umlknou jazyky těch, kdo mluví marnost a utlačují křesťany, a nechť raději promlouvají pravdu. Vždyť je mnohem prospěšnější uctívat pravého Boha nežli dávat přednost prázdnému zvuku bez smyslu. Božské je vpravdě to, co vychází z úst křesťanů, a jejich učení je branou světla. Nechť k němu tedy přistoupí všichni, kdo dosud Boha nepoznali, a přijmou slova neporušitelná, jež přetrvávají od věčnosti. Nechť s bázní očekávají soud, který skrze Ježíše Mesiáše přijde na celé lidské pokolení.
Zde končí Apologie filozofa Aristida.
POZNÁMKY
Aristides Athénský a jeho Apologie – jedna z nejstarších dochovaných křesťanských apologetických spisů
Aristides Athénský patří mezi nejstarší křesťanské apologety, jejichž dílo se – byť nepřímo a ve zlomcích – dochovalo až do dnešních dnů. O jeho životě víme jen velmi málo: byl filozofem z Athén a křesťanem, který si zachoval filozofický způsob vyjadřování i vystupování. V syrském překladu je označován plným jménem Marcianus Aristides. Ačkoliv moderní věda spekuluje, zda jméno „Marcianus“ nevzniklo chybou syrského písaře (záměnou s jiným autorem), zůstává toto označení důležitým identifikačním prvkem syrské rukopisné tradice.
Tradice, opírající se o Eusebia z Kaisareje, kladla sepsání Apologie do doby panování císaře Hadriána (117–138), konkrétně do doby jeho návštěvy Athén kolem let 124–126 po Kr. Syrský text však v záhlaví obsahuje titul adresáta: „Caesar Titus Hadrianus Antoninus“ – tedy nikoliv Hadriána samotného, nýbrž jeho nástupce Antonina Pia (138–161), který přijal Hadriánovo jméno adopcí. Moderní bádání proto klade vznik Apologie spíše do počátku vlády Antonina Pia, tedy krátce po roce 138 po Kr. Moderní badatele to vede k domněnce, že Eusebiova informace nemusí být přesná
Aristidova Apologie je pozoruhodná svou přímočarou stavbou, která svědčí o velmi rané době vzniku. Autor nepíše jako polemický teolog, ale jako vzdělaný člověk, který se skrze pozorování světa dopracoval k poznání Boha a toto poznání nyní předkládá císaři. Dílo je rozděleno do sedmnácti kapitol a postupuje od důkazu existence Boha přes kritiku a porovnání čtyř náboženských tradic – Barbarů, Řeků, Židů a Křesťanů – až k popisu křesťanského způsobu života. Přítomný překlad vychází ze syrské verze, která je často považována za nejúplnější a původnímu textu nejbližší.
Komentář k textu, historický kontext a teologický obsah
1. Rukopisná tradice a dějiny nálezu Apologie Aristidova patřila po staletí mezi ztracená díla. Situace se změnila v roce 1889, kdy J. Rendel Harris objevil v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji syrský rukopis obsahující celé dílo. S tímto nálezem je spojen fascinující příběh: když Harris na textu pracoval, jeho kolega J. Armitage Robinson si uvědomil, že obsah syrského rukopisu mu je povědomý. Zjistil, že řecký originál byl po celou dobu „skryt“ přímo před očima badatelů – byl totiž v upravené podobě vložen do populárního středověkého románu Barlaam a Josafat jako řeč pohanského mudrce Nachora. Díky tomuto postřehu bylo možné zrekonstruovat i velkou část původního řeckého znění.
2. Adresát a datace díla Eusebiova tradice hovoří o Hadriánovi, avšak syrský rukopis uvádí tituly Antonina Pia. Jméno Hadrián Antoninus nese tento císař až po své adopci v roce 138 po Kr. Badatelé Harris a Robinson proto dospěli k závěru, že Apologie byla předána Antoninu Piovi v počátcích jeho vlády, snad kolem roku 140 po Kr. Spekuluje se, že k předání mohlo dojít ve Smyrně, kde mohl Aristides pobývat jako vyslanec athénských křesťanů.
3. Čtyři lidská pokolení – originální struktura Výrazným rysem díla je rozdělení lidstva do čtyř skupin: Barbaři, Řekové, Židé a Křesťané. Toto schéma tvoří páteř celé argumentace. Barbaři uctívají živly, Řekové si vymysleli bohy se lidskými slabostmi a Egypťané (které Aristides řadí k nejhlubšímu úpadku v rámci pohanství) uctívají zvířata. Židé jsou Aristidovi blízcí uznáním jediného Boha, avšak podle něj jejich služba sklouzla k rituálům. Teprve křesťané podle autora naplňují pravdu vyznáním i životem.
4. Christologie a Symbol víry Dílo je vzácným textem obsahujícím prvky raného vyznání víry. Obsahuje víru v Boha Stvořitele, vtělení Ježíše Krista z „hebrejské panny“, jeho ukřižování Židy, smrt, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Místo pozdější formule „za vlády Pontia Piláta“ používá Aristides obrat „byl proboden Židy“, což svědčí o velmi staré, ještě neustálené tradici textu.
5. Etická charakteristika křesťanů (kapitoly XV–XVI) Tyto kapitoly podávají faktický popis života křesťanské komunity: jejich mravní čistoty, péče o sirotky, pohostinnosti a vzájemné solidarity. Zvláště působivý je popis dobrovolného půstu, kterým křesťané šetří jídlo, aby je mohli darovat chudým. Jde o doklad spontánní dobročinnosti, která odpovídá praxi popsané v dalších raných spisech, jako je Hermův Pastýř.
6. Titul a závěr díla Syrský rukopis uvádí jméno Marcianus Aristides. I když se může jednat o písařskou chybu, toto jméno zůstává s nálezem neoddělitelně spjato. Závěrečná výzva k obrácení dává dílu ráz nejen filozofické obhajoby, ale i pastýřského listu.
Překlad pořízen ze syrské verze Apologie dle kritického vydání: J. Rendel Harris – J. Armitage Robinson, The Apology of Aristides on Behalf of the Christians, Texts and Studies I/1, Cambridge 1893.
