Úvodní poznámka

Předkládaný apologetický a filozofický spis Oktavius, jehož autorem je raně křesťanský apologeta a římský právník Markus Minucius Felix, představuje literární klenot antické latinské prózy napsaný pravděpodobně v rozmezí let 160–240 po Kristu. Jedná se o zcela nový, moderní překlad z latiny, který jako svůj výchozí text využívá uznávané kritické vydání od Karla Halma z roku 1867.

Tento čtivý antický dialog, psaný v nejlepší ciceronské tradici, je logicky rozčleněn do 3 hlavních částí:

• po malebném úvodu na pláži v Ostii (kapitoly 1–4)

• přichází nelítostný pohanský útok Caecilia na rodící se křesťanství (kapitoly 5–13),

• na nějž navazuje systematická a vítězná Oktaviova obhajoba víry (kapitoly 16–40).

Caeciliův útok je neobyčejně ostrý a místy až nelítostný: křesťané jsou v jeho podání temná, světla se štítící sekta, která v nočních schůzkách páchá rituální vraždy dětí, oddává se krvesmilné hostině a klaní se oslí hlavě. Tato obvinění nejsou Minuciovým výmyslem – odráží skutečné polemiky, které kolovaly v římské společnosti 2. a 3. století. Oktaviova odpověď jim čelí s klidnou důstojností a systematičností: vyvrací obvinění jedno po druhém, ukazuje absurditu pohanských mýtů, dokazuje existenci jediného Boha argumenty z přírody i z filozofické tradice a obhajuje mravní čistotu křesťanského života.

Samotný text tak nabízí fascinující vhled do dobového myšlenkového střetu mezi tradičním římským náboženstvím a raným křesťanstvím, přičemž vyniká neobyčejnou rétorickou úderností. Podrobnější informace o historickém kontextu, rukopisné tradici, dataci a literární hodnotě díla naleznete v detailnější poznámce, která je připojena v samotném závěru knihy.

---

NÁSLEDUJE SAMOTNÝ TEXT PŘEKLADU

Oktávius – Minucius Felix

KAPITOLA 1

Kdykoli v duchu obracím vzpomínku na svého drahého a věrného přítele Oktavia, zachvátí mě taková něžnost a takový stesk po něm, že se mi zdá, jako bych se sám nějak vracel do minulosti – ne že bych ji v paměti jen vyvolával jako něco dávno uběhlého a uzavřeného. Tak hluboko se jeho obraz vepsal do mého srdce, ba téměř do nejskrytějších záhybů vědomí, o kolik méně ho mohou spatřit mé oči. A není bez příčiny, že mi tento vzácný a zbožný muž svým odchodem zanechal tak nesmírnou touhu po sobě – vždyť sám mě vždy miloval tak vroucně, že jsme ve věcech hravých i vážných sdíleli totéž přání, toužili po témže i odmítali totéž: řekl bys, že jedna mysl byla rozdělena mezi dvě těla. Tak on jediný byl důvěrníkem mých citů a společníkem mých bloudění; a když jsem setřásl zákal nevědomosti a vynořil se z hlubiny temnot do světla moudrosti a pravdy, nešel za mnou jako druh – ale ještě slavněji mě předešel. A tak ze všech let, jež jsme spolu prožili v důvěrném přátelství, nejhlouběji se mi do mysli vryla jediná chvíle: ten závažný rozhovor, v němž Caecilia, dosud zapleteného do pověrečných marností, přivedl k pravé víře.

KAPITOLA 2

Přispěchal totiž do Říma, aby si vyřídil své záležitosti a aby mě navštívil. Opustil domov, manželku i děti – a co je na dětech to nejroztomilejší, děti ve věku dosud nevinném, které se teprve pokoušely žvatlat a jejichž řeč byla o to sladší, oč víc se jejich jazýček lámal na jednotlivých hláskách. Nemám slov, abych vypověděl, jakou radostí a s jakým nedočkavým nadšením jsem při jeho příjezdu zajásal, vždyť mé potěšení ještě umocňovalo to, že se můj nejmilejší přítel objevil tak nečekaně.

A tak jsme po dni či dvou, když už neustálá blízkost ukojila naši lačnou touhu a my si vzájemně vypověděli vše, co jsme o sobě po dobu odloučení nevěděli, pojali úmysl vydat se do Ostie. Je to překrásné město a mořské lázně tam slibovaly mému tělu příjemnou a vhodnou léčbu, jež by ho zbavila přebytečné vlhkosti. Ostatně soudní jednání byla tou dobou přerušena prázdninami u příležitosti vinobraní. Právě tehdy totiž po žhavých letních dnech přicházel podzim se svým mírným podnebím.

Když jsme tedy za ranního rozbřesku kráčeli k moři a procházeli se po břehu, aby jemně vanoucí vánek osvěžil naše údy a písek se nám s nesmírnou rozkoší poddajně bořil pod nohama, všiml si Caecilius sochy boha Serapida. A jak to už pověrčivý dav dělává, pozvedl ruku k ústům a vtiskl na ni polibek.

KAPITOLA 3

Vtom Oktavius promluvil: „Není to hodno dobrého muže, bratře Marku, abys člověka, který ti doma i venku stojí věrně po boku, ponechával v tak slepé a zaslepené nevědomosti. Jak můžeš klidně strpět, aby se za tak jasného dne klaněl kamenům – byť by to byly sochy potřené mastmi a ověnčené kvítím –, když přece dobře víš, že hanba z tohoto bloudění nepadá o nic méně na tebe než na něj?“

Za tohoto hovoru jsme minuli střed města a dospěli k volnému pobřeží. Jemné vlnky tam omývaly samý okraj písčiny a vyhlazovaly ji, jako by nám připravovaly cestu k procházce. A jelikož moře bývá i za bezvětří neustále neklidné, ačkoli na břeh nedoráželo šedými zpěněnými vlnami, přece nás nevýslovně těšilo svými zčeřenými, křivolakými a těkavými pohyby. Smáčeli jsme si chodidla na samém prahu moře, které se střídavě a hravě dotýkalo našich nohou, a hned zase ustupovalo, stahovalo se a pohlcovalo své vlastní stopy.

Tak jsme pozvolna a v naprostém klidu kráčeli dál, ubírali se podél mírně se stáčejícího pobřeží a krátili si cestu poutavým vyprávěním. Tím vyprávěním byl Oktaviův příběh o jeho plavbě. Když jsme však za hovoru urazili už slušný kus cesty, obrátili jsme své kroky a vraceli se po týchž stopách nazpět. A když jsme došli k místu, kde na břeh vytažené čluny odpočívaly na podložených dubových kládách, bezpečně zdvižené nad zhoubnou vlhkostí země, spatřili jsme chlapce, jak dychtivě a o závod házejí do moře oblázky.

Ta hra spočívá v tom, že si z pláže vyberou tenký oblázek, vyhlazený vlnobitím, pevně ho naplocho uchopí do prstů, sehnou se co nejníže k zemi a mrští jím nad vlnami. Tento vržený kamínek se pak buď zlehka klouže po mořské hladině a pluje vpřed klidným letem, nebo se odráží od hřbetů vln a v neustálých poskocích se znovu a znovu vynořuje. Vítězem se mezi chlapci mohl pyšnit ten, jehož kamínek doletěl nejdál a nejčastěji povyskočil nad hladinu.

KAPITOLA 4

Zatímco nás všechny zcela pohltilo to půvabné představení, Caecilius mu nevěnoval sebemenší pozornost. Nesmál se chlapeckému závodění, ale stál stranou, tichý a neklidný – a ze samotného výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že ho cosi hluboce trápí.

Zeptal jsem se ho tedy: „Copak se děje? Proč u tebe, Caecilie, nevidím tu tvou obvyklou jiskru? Kde je ten veselý svit ve tvých očích, který tě neopouští ani v těch nejvážnějších chvílích?“

A on mi odvětil: „Už hodnou chvíli mě palčivě sužují a hryžou slova našeho Oktavia – ta, jimiž se na tebe obořil a vytkl ti nedbalost jen proto, aby mohl o to přísněji, byť nepřímo, obvinit z nevědomosti mě samotného. Půjdu tedy ještě dál: můj spor s Oktaviem se týká samé podstaty věci. Bude-li souhlasit, abych se s ním utkal v rozpravě jako zastánce jistého myšlenkového směru, jistě brzy pozná, že je mnohem snazší přít se jen tak mezi přáteli než skutečně křížit zbraně moudrosti. Jen se tu posaďme na onen kamenný val, který byl vybudován k ochraně lázní a vybíhá daleko do moře – odpočineme si po procházce a budeme se moci mnohem soustředěněji věnovat naší při.“

Sotva to dořekl, usedli jsme, a to tak, že si mě vzali doprostřed a posadili se kolem mě kařdý z jedné strany. Nestalo se to z nějaké úslužnosti, prokazování cti či úcty k postavení – vždyť přátelství si lidi buď vybírá jako rovné, nebo je rovnými samo činí. Spíše to bylo proto, abych jako rozhodčí seděl oběma nablízku, mohl jim dobře naslouchat a zároveň jako prostředník odděloval ty dva, kteří se chystali k rozepři.

KAPITOLA 5

Vtom se ujal slova Caecilius a začal takto: „Ačkoli ti, můj bratře Marku, není nijak cizí podstata toho, o čem se tu právě chystáme přít – vždyť jsi sám bedlivě prošel oběma způsoby života, jeden z nich jsi zavrhl a k druhému ses plně přiklonil – přesto si pro tuto chvíli musíš obrnit mysl tak, abys v rukou třímal váhy jako ten nejspravedlivější ze soudců. Nesmíš se naklonit na žádnou stranu a přikládat jí větší váhu, aby se nakonec nezdálo, že tvůj úsudek nevyplynul z našeho křížení zbraní, ale spíše z tvého vlastního, předem utvořeného přesvědčení.

Usedneš-li tedy přede mnou jako nepopsaný list, jako člověk nedotčený ani jednou z obou stran, snadno pak vyjevím na světlo, že naprosto vše v lidských věcech je pochybné, nejisté a visící ve vzduchoprázdnu – že to všechno má k pravdě nanejvýš jen blízko, než aby to byla pravda sama. O to méně se pak lze divit, že se někteří z čiré únavy nad tímto hlubokým pátráním raději naslepo poddají jakémukoli nahodilému názoru, než aby vytrvali v hledání s neústupnou pílí.

A tak to musí každého naplňovat rozhořčením a palčivou bolestí: jak si vůbec mohou někteří lidé – a to lidé neučení, zcela nepolíbení literaturou a neznalí byť i jen těch nejnuznějších řemesel – dovolit s takovou jistotou vynášet soudy o samé podstatě a velebnosti vesmíru? O té záhadě, nad kterou samotná filozofie s nespočtem svých škol po tolik staletí až dodnes marně hloubá!

A není divu – vždyť lidská průměrnost je tak propastně vzdálena od jakéhokoli zkoumání božských sfér, že nám není dáno vědět, není dovoleno zkoumat a není ani zbožné se dohadovat o tom, co se vznáší vznešeně nad námi na nebesích, ani o tom, co je ukryto v nejhlubších propastech pod zemí. Měli bychom se právem považovat za dostatečně šťastné a vskutku moudré, pokud bychom – v duchu oné dávné věštby mudrcovy – dokázali jen lépe a důvěrněji poznat sami sebe. Když už se však poddáváme tomuto pošetilému a blouznivému lopotění, překračujeme hranice vlastní nepatrnosti a s opovážlivou lačností se z pozemského prachu vzpínáme až k samotným nebesům a hvězdám, neopřádejme alespoň toto své bloudění marnými a děsivými přeludy!

Dejme tomu, že se na samém počátku z pouhých semínek zhustila a povstala příroda – jaký bůh by zde byl stvořitelem? I kdyby se všechny údy celého tohoto světa stmelily, uspořádaly a zformovaly v pouhém náhodném střetu atomů – jaký bůh by zde byl strůjcem? Dejme tomu, že hvězdy zažehl oheň a nebesa se vznesla vzhůru jen díky látce, z níž jsou utkána; dejme tomu, že země se upevnila vlastní vahou a moře se slilo do svých břehů z prvotních vod – kdepak se tu bere nějaké náboženství, kdepak onen strach? Co je to za pověru?

Člověk a každé zvíře, které se rodí, vdechuje život a vyrůstá, není přece ničím jiným než jakýmsi nahodilým spletencem živlů. A do těchto živlů se člověk i zvíře opět dělí, rozkládají a rozptylují. Vše tak znovu plyne zpět ke svému prameni a vrací se do sebe samého – bez jakéhokoli umělce, soudce či původce.

A tak, když se semena ohně nakupí, září navěky nová a nová slunce; když ze země stoupají výpary, rostou z nich mlhy, jež se posléze zahustí, stlačí a vynesou oblaka do výšin; a když tato mračna klesnou, proudí z nich deště, dují větry a řinčí krupobití. Anebo se v bouřkových mračnech střetnou proudy, zahřmí hromy, oblohou se rozhoří blesky a vrhnou svou bleskurychlou záři – dopadají pak se slepou zuřivostí, drtí hory, vrhají se na stromy a bez jakéhokoliv rozlišování zraňují místa posvátná i světská, srážejí k zemi lidi zlotřilé a často zrovna tak i ty nejzbožnější.

A k čemu vůbec zmiňovat ty proměnlivé a nevyzpytatelné bouře, v nichž se ničivá smršť prohání napříč vším živým i neživým bez jakéhokoli řádu či smyslu? Zda se při ztroskotání lodí nesmíchá dohromady osud dobrých se zlými, takže se jakékoli zásluhy zcela stírají? Zda požáry nestráví společnou zkázou ty, kdo jsou čistí, spolu s těmi nejhoršími viníky? A když morová nákaza otráví ovzduší, neumírají snad všichni bez rozdílu? A když zuří válečná vřava, nejsou to náhodou právě ti lepší muži, kteří padnou v boji jako první? Dokonce i v dobách míru se špatnost nejen vyrovná ctnosti, ale bývá dokonce i uctívána, takže u mnohých lidí si už člověk není vůbec jistý, zda má proklínat jejich zkaženost, nebo jim závidět jejich štěstí.

Kdyby byl totiž svět řízen božskou prozřetelností a podléhal majestátu nějaké nadpozemské moci, pak by přece nemilosrdní tyrani jako Phalaris či Dionysios nikdy neuchvátili vládu! Počestní muži jako Rutilius či Camillus by nikdy nebyli vyhnáni do vyhnanství a ušlechtilý Sokrates by nikdy nemusel vypít číši jedu! Pohleďte jen: z úrodných stromů, z do běla zrajícího obilí i z plných a těžkých hroznů vinobraní je rázem zkáza – zplundrována průtrží mračen, ubita kroupami!

A tak je nám nejasná pravda buď navždy skryta a drcena v temnotách, nebo – a tomu se dá věřit mnohem spíše – všem těm vrtkavým a ošemetným náhodám vládne jen slepá Štěstěna, jež nezná žádné zákony.

KAPITOLA 6

Ať už tedy zemskému okruhu vládne slepá náhoda, nebo jakási skrytá a nevyzpytatelná přírodní síla, oč uctivější a moudřejší je přijmout za svou vůdkyni k pravdě posvátnou nauku našich předků! Zachovat věrnost zděděné víře a ctít bohy, jichž ses od rodičů naučil spíše bát, než se je snažit rozumem důvěrněji poznat – nevynášet troufalé soudy o nebeských mocnostech, nýbrž odevzdat svou důvěru dávným pokolením! Těm, jež v onom raném věku, takřka při samém zrodu světa, dosáhla toho, že měla bohy za své laskavé ochránce či přímo za své krále.

Proto také vidíme, jak si po všech říších, provinciích i městech jednotlivé národy hýčkají své vlastní posvátné obřady a uctívají místní božstva: Eleusinští ctí Cereru, Frygové Velkou Matku, v Epidauru se klaní Aeskulapiovi, Chaldejci vzývají Bela, Syřané Aštartu, Taurové Dianu, Galové Merkura – a Římané, ti uctívají všechna tato božstva dohromady.

A právě takto jejich moc a autorita obsáhla celý zemský okruh a rozšířila svou svrchovanost až za dráhy slunce a za samé hranice Oceánu. Dělo se tak v dobách, kdy svou válečnou zdatnost v bojích spojovali s hlubokou úctou k nebesům – kdy chránili své město posvátnými obřady, čistotou cudných panen a množstvím kněžských poct. Když pak byli obklíčeni a zatlačeni až na samý vrcholek Kapitolia, stále uctívali bohy, od nichž by se kdokoli jiný v hněvu dávno odvrátil – a skrz bitevní řady Galů, kteří v úžasu hleděli na takovou odvahu zrozenou z víry, kráčeli zcela beze zbraní, chráněni – k vykonání rodové oběti – jen svým svátečním rouchem.

I v dobytých hradbách nepřátel se ve víru vítězného opojení klaněli přemoženým božstvům. Ze všech stran k sobě svolávali cizí bohy a přijímali je za vlastní, ba dokonce stavěli oltáře i bohům neznámým a stínům mrtvých. A tak si tím, že do sebe vstřebali posvátné zvyky všech národů, nad nimi také podmanili vládu.

Od oněch dob přetrval tento náboženský cit v nepřerušeném proudu – a dlouhá staletí ho nijak neumenšila, ba spíše mu dodala na síle. Vždyť dávnověk propůjčuje obřadům a svatyním přesně tolik svatosti, kolik paměti jim dokáže vtisknout čas.

KAPITOLA 7

Naši předkové se totiž rozhodně nevěnovali nazdařbůh onomu pečlivému sledování věštebných znamení, zkoumání obětních vnitřností, zakládání posvátných obřadů či zasvěcování chrámů. Pro tuto chvíli se totiž nebojím přistoupit na jejich pohled a dopustit se tak omylu, který je za těchto okolností mnohem omluvitelnější.

Ponoř se jen do dějinných pamětí uchovaných v knihách: hned zjistíš, že zaváděli posvátné zvyklosti napříč všemi kulty z naprosto zjevných důvodů – buď aby se odvděčili za projev božské shovívavosti, nebo aby odvrátili hrozící hněv nebes, případně aby ho upokojili, když už se vzedmul a naplno zuřil.

Jasným svědkem je Idská Matka bohů, jež svým příchodem nejen prokázala nevinnost jedné vznešené římské paní, ale zároveň zbavila město hrůzy z nepřítele. Dosvědčují to i sochy božských bratrů, vztyčené na jezeře přesně v té podobě, v jaké se tam zjevili – tehdy, když s divoce tlukoucím srdcem, na zpěněných a dýmajících koních ohlásili vítězství nad králem Persem ještě v ten samý den, kdy ho na bojišti sami vybojovali. Svědčí o tom i obnova slavnostních her na usmířenou pro uraženého Jova, jež vzešla ze snu zcela prostého muže z lidu. Pádným důkazem je i hrdinské a platné sebeobětování rodu Deciů; a stejně tak i Curtius, jenž hlubokou zející propast vyplnil pouhou tíhou svého koně a obrovskou ctí, s níž se do ní dobrovolně vrhl.

Že jsou bohové skutečně přítomni, to ještě mnohem častěji, než by nám vůbec bylo milé, potvrdilo samotné pohrdání posvátnými znameními. Právě proto se stala Allia jménem provždy zlověstným, a právě proto to, co potkalo Claudia a Junia, nebyla žádná obyčejná bitva s Kartaginci, ale přímo hrůzostrašné ztroskotání. A aby se Trasimenské jezero mohlo rozvodnit římskou krví a zbarvit se do ruda, k tomu stačilo, že Flaminius opovrhl věštbami; a abychom pak museli na Parthech potupně vymáhat zpět naše ztracené vojenské zástavy, to zavinil Crassus, když se vysmál děsivým kletbám, jež si plným právem zasloužil.

Záměrně pomíjím dávné události, kterých je bezpočet, přehlížím zpěvy básníků o zrození bohů, o jejich darech a odměnách; úmyslně přeskočím i osudy předpovězené věštírnami – to vše jen proto, aby vám ten dávnověk nepřipadal snad až příliš bájný a neskutečný. Upři však svůj zrak na chrámy a svatyně bohů, jimiž je římská obec nejen chráněna, ale i velkolepě zdobena: jsou vznešené ani ne tak vnější nádherou kultu, odznaky a bohatými dary, jako spíše samotnými božstvy, která v nich mají svůj domov, jež jsou v nich trvale usídlena a pro nás hmatatelně přítomna.

Vždyť právě odtud čerpají věštci, prostoupení a naplnění samotným božstvem, když zachycují budoucí dění – nabízejí varování před nebezpečím, lék na nemoci, naději utrápeným, pomoc ubohým, útěchu v neštěstí a úlevu v těžké dřině. Dokonce i ve spánku bohy jasně vidíme, slyšíme a poznáváme – tytéž bohy, které za bílého dne bezbožně popíráme, zříkáme se jich a při jejichž jménu křivě přísaháme.

KAPITOLA 8

Když tedy u všech národů přetrvává pevná shoda o existenci nesmrtelných bohů, byť by jejich podstata či původ byly jakkoli nejisté, nemohu snést nikoho, kdo by se dmul takovou opovážlivostí a jakousi bezbožnou domnělou moudrostí, že by se snažil toto náboženství – tak starobylé, tak užitečné a tak spásné – rozvrátit nebo oslabit.

Ať už je to třeba sám Theodóros z Kyrény, nebo ještě před ním Diagorás z Mélu, jemuž dávnověk vtiskl přízvisko Bezbožník: ti oba sice svým tvrzením, že žádní bohové nejsou, dočista vykořenili z lidí veškerý strach, jímž se lidstvo řídí, a s ním i veškerou úctu k nebesům, přesto však s touto svou naukou bezbožnosti, jež se jen halí do jména filozofie, nikdy nezískají skutečný vliv a autoritu.

Když už moudří muži athénští vyhnali ze svých hranic Abdéřana Prótagoru – ačkoli o božství rozmlouval spíše uvážlivě než bezbožně – a jeho spisy veřejně spálili na shromáždění, cožpak nemáme naříkat a hluboce úpět, když vidíme, jak na bohy útočí lidé z té nejžalostnější, nezákonné a naprosto zoufalé sebranky? Vy mi jistě strpíte, že se nyní svobodně poddám přívalu svého rozhořčení nad takovým jednáním.

Jsou to lidé, kteří z té nejhlubší společenské spodiny sbírají hlupáky a lehkověrné ženy, jež pro křehkost svého pohlaví tak snadno klesají do bludů, a utvářejí si tak zástup spojený znesvěcujícím spiknutím. Tato chátra se při svých nočních schůzkách, slavnostních půstech a kanibalských hodech nespojuje nějakým posvátným obřadem, nýbrž se zavazuje k ohavnému zločinu. Je to plémě skrývající se ve stínech a prchající před světlem, národ na veřejnosti němý, ale po koutech nesmírně upovídaný.

Na chrámy hledí s opovržením jako na hrobky, plivou na bohy a vysmívají se posvátným obřadům. Sami ubožáci – smím-li to tak vůbec říci – se opovažují litovat našich kněží a pohrdají poctami i purpurovými rouchy, ač sami chodí napůl nazí. Jaká to nevídaná pošetilost a neuvěřitelná drzost! Současnými mukami opovrhují, protože se děsí těch nejistých a budoucích. Mají hrůzu z toho, že by po smrti mohli skutečně zemřít, a tak se naopak vůbec nebojí podstoupit smrt tady a teď. Takto je totiž ohlupuje klamná naděje a jejich hrůzu konejší vidinou jakéhosi nového života.

KAPITOLA 9

A jak už to bývá, že zvrácenost vždy nese ty nejbujnější plody, tak i dnes – zatímco se zkáza mravů den ze dne plíživě rozlézá – raší a bují po celém zemském okruhu ta nejodpornější obětiště této rouhavé chátry. I s kořeny by měla být vyrvána a zničena tahle proklatá sebranka! Poznávají se podle tajných znamení a odznaků a milují se navzájem, div ne dříve, než se vůbec stihnou seznámit. Všude mezi nimi se proplétá jakýsi kult neřesti a bez rozdílu se nazývají bratry a sestrami – to aby se i to nejobyčejnější smilstvo pod pláštíkem tohoto posvátného oslovení proměnilo v to nejtěžší krvesmilstvo. Tak se jejich prázdná a ztřeštěná pověra přímo pyšní zločiny! A kdyby to nestálo na pevných základech skutečnosti, jen těžko by o nich bystrá pověst roznášela ty nejohavnější zkazky – věci tak hanebné, že se o nich člověk neodváží ani promluvit, aniž by předem nepožádal o prominutí. 

Doslýchám se totiž, že uctívají a zasvěcují hlavu toho nejsprostšího dobytčete – osla – a s jakousi absurdní vírou se jí klanějí. Věru, bohoslužba plně důstojná těch mravů, z nichž se sama zrodila! Jiní o nich vyprávějí, že s posvátnou úctou líbají genitálie svého vlastního představeného a kněze, jako by se tak klaněli samotné tvůrčí síle svého Otce. Nevím, zda je to holá pravda, ale tohle temné podezření dokonale ladí s povahou jejich tajných nočních obřadů!

A ti, kdo vykládají, že předmětem jejich uctívání je člověk popravený za své zločiny tím nejhorším z trestů, a že se klanějí zkázonosnému dřevu kříže – ti jim připisují přesně takový kult, jaký se hodí k lidem ničemným a zločinným: uctívají zkrátka to, co si sami plným právem zaslouží.

Zrovna tak známé jako zatraceníhodné je vyprávění o tom, jak zasvěcují své nováčky. K obřadu přinesou nemluvně, celé ukryté pod vrstvou mouky, aby oklamali nic netušící oko – a předloží ho tomu, kdo má být zasvěcen. Nováček je vyzván, aby do nahrnuté mouky bodal, jako by šlo o zcela neškodný úkon, a pod těmito slepými a skrytými ranami je ono nemluvně bezcitně zavražděno. A jeho krev – jaký to nezměrný zločin! – oni lačně hltají a jeho údy si mezi sebou rvou jako o závod. Touto obětí pečetí své bratrství, tímto vědomím společné krve se navzájem zavazují k hrobovému mlčení.

Takové obřady jsou ohavnější než jakákoli svatokrádež! A co vyvádějí na svých hostinách, to je přece všeobecně známo – všichni o tom otevřeně mluví a naplno to dosvědčuje i řeč našeho Frontona z Cirty. Ve sváteční den se scházejí k hostině – sestry, matky i děti, lidé všeho věku i obojího pohlaví. Tam pak po hojném hodování, jakmile krev rozproudí víno a naplno vzplane žár neřestného chtíče, dráždí psa přivázaného ke svícnu tím, že mu kousek potravy hodí těsně mimo dosah jeho provazu. Pes se po soustu divoce vrhne, vzepne se a strhne svícen k zemi. A sotva je to zrádné světlo převráceno a zhasnuto, pod rouškou nestoudné temnoty se bez jakéhokoli výběru vrhají do svazků té nejohavnější vášně. A třebaže ne všichni se skutečně prohřeší samotným skutkem, vědomím společné viny jsou poskvrněni naprosto všichni – vždyť to, co se může odehrát v jednání jednotlivce, beze zbytku odpovídá zvrácené touze všech dohromady.

KAPITOLA 10

Mnoho věcí záměrně pomíjím – vždyť už to, co jsem dosud vyjmenoval, je až příliš. A že je to všechno, nebo alespoň převážná část z toho, čirá pravda, to jasně dokazuje samotná temnota, do níž se tento zvrácený kult tak úzkostlivě halí. Proč by se totiž s takovou urputností snažili skrývat a tajit to, co uctívají – ať už je to cokoliv – když vše, co je počestné, se vždy raduje z jasného dne, zatímco jen zločiny vyhledávají temné kouty?

Proč nemají žádné oltáře, proč nebudují žádné chrámy, proč nemají žádné známé sochy? Proč nikdy nepromluví nahlas a na rovinu, proč se nikdy nesejdou svobodně a zjevně? Není to snad proto, že to, co tak kradmo uctívají a tají, zasluhuje buď přísný trest, nebo hlubokou hanbu? Odkud se vůbec vzal, kdo to vlastně je a kde vůbec přebývá ten jejich jediný, osamělý a naprosto opuštěný bůh, kterého nezná žádný svobodný národ, žádná říše, a dokonce ani tak široce otevřená římská zbožnost?

Pouze ten ubohý a bídný židovský národ uctíval jednoho jediného boha – dělali to však zcela veřejně, s chrámy, oltáři, s krvavými žertvami a posvátnými obřady. A přece tento jejich bůh nemá naprosto žádnou sílu ani moc, když i s celým svým národem upadl do potupného zajetí našich římských božstev!

A křesťané? Jaké stvůrné a zrůdné přeludy si vymýšlejí ti! Pevně věří, že ten jejich bůh – kterého sami nemohou ani spatřit, ani ukázat druhým – lačně slídí v mravech všech lidí, zkoumá jejich činy, zvažuje každé jejich slovo a proniká i do těch nejskrytějších myšlenek! Představují si ho jako nějakou těkající mocnost, která je všudypřítomná, neustále dotěrná, věčně neklidná a přímo nestoudně zvědavá – vždyť prý bezprostředně asistuje u naprosto každého lidského činu a bloudí po všech možných koutech! Jak by ale mohl pomáhat jednotlivcům, když je jeho pozornost roztříštěna do širého vesmíru? A jak by mohl obsáhnout celý zemský okruh, když by byl neustále pohlcen zájmem o každého jednotlivce?

KAPITOLA 11

A co víc? Celému zemskému okruhu, ba i samému vesmíru s jeho hvězdami vyhrožují zničujícím požárem a usilují o jeho naprosté zhroucení – jako by se snad ten věčný řád přírody, ukotvený v božských zákonech, mohl vůbec nějak narušit! Jako by se mohl roztrhat pevný svazek všech živlů, rozštěpit nebeská klenba a ta obrovská stavba, jež vše objímá a drží pohromadě, by se mohla v samých základech zřítit!

A protože jim tahle šílená domněnka nestačí, přitkávají a roubují na ni ještě babské povídačky: vykládají o tom, jak se po smrti, až z nich zbudou jen zpráchnivělé kosti a popel, znovu narodí – a s jakousi nepochopitelnou, slepou důvěrou těmto svým lžím navzájem věří, až by si jeden myslel, že už snad doopravdy ožili! Je to zvrácenost hned dvojí a dvojnásobné je i to jejich šílenství: nebesům a hvězdám – těm, které tu po nás zůstanou přesně tak, jak jsme je nalezli – troufale vyhlašují zkázu a zmar, zatímco sobě, mrtvým a uhaslým, kteří se rodíme a zrovna tak i zanikáme, slibují věčný život!

Z toho naprosto logicky plyne, proč tak proklínají pohřební hranice a proč odsuzují spalování mrtvých: jako by snad každé tělo, i když ho ušetří plamenů, přesto s plynoucími roky a věky nakonec nezetlelo v prach! Jako by na tom vůbec záleželo, zda ho rozsápou divoké šelmy, pohltí hlubiny moře, přikryje hlína, nebo spálí oheň – vždyť pokud tělo ještě něco cítí, je pro něj jakýkoliv pohřeb jen krutým trestem, a pokud už necítí nic, stává se pro něj očistný plamen díky své milosrdné rychlosti přímo lékem. Polapeni tímto hrubým bludem si pak sami sobě – jakožto těm zaručeně dobrým – slibují po smrti blažený a nekončící život, zatímco všem ostatním – oněm nespravedlivým – věčné tresty a muka.

Měl bych k tomu ještě mnoho co dodat, kdyby mě netlačil čas. Tím, že to oni sami jsou ti nespravedliví, se už ani nebudu namáhat, to jsem přece jasně dokázal. A co víc – i kdybych jim tu spravedlnost nakrásně přiznal, vina či nevina se podle soudu většiny připisuje slepému osudu, a vy s nimi v tomto ohledu nadšeně souhlasíte! Neboť cokoliv činíme, to jiní svádějí na osud, zatímco vy to házíte na svého boha: podle vás se tedy lidé k vaší sektě nehlásí z vlastního svobodného rozhodnutí, ale prostě proto, že si je bůh vyvolil. Vy si tedy představujete nebeského soudce jako někoho neskonale nespravedlivého – jako někoho, kdo na lidech trestá jejich náhodný los, a nikoliv jejich svobodnou vůli!

Rád bych se však zeptal: povstane člověk z mrtvých se svým tělem, nebo bez něj? A s jakým tělem – se svým původním, nebo s nějakým novým? Říkáte, že bez těla? To ale, pokud vím, nepředstavuje ani mysl, ani duši, ani život sám. Se svým vlastním tělem? Ale to se přece už dávno rozpadlo v prach! S tělem jiným? Pak se ale rodí úplně nový člověk, a nikterak se neobnovuje ten předchozí!

A přestože už uplynulo tolik věků a přehnala se nesčetná staletí: našel se snad někdy jediný člověk, kdo by se vrátil z temnot podsvětí – třeba jen s krátkou propustkou na pár hodin po vzoru mytického Protesilaa –, abychom měli alespoň nějaký hmatatelný důkaz a mohli tomu konečně uvěřit? Vůbec ne! Všechno jsou to jen chorobné výplody narušené mysli a prázdné útěchy, s nimiž si pohrávají prolhaní básníci, aby dodali svým veršům na sladkosti – a vy, zaslepení a přehnaně lehkověrní, jste to všechno jen hanebně naroubovali na toho svého boha!

KAPITOLA 12

A vy si ani z této naší přítomnosti nedokážete vzít jediné ponaučení o tom, jak krutě vás šálí a klamou ty prázdné tužby zrozené z planých slibů! Vy ubožáci – dokud ještě dýcháte a žijete, zkuste se přece zamyslet nad tím, co vás doopravdy čeká po smrti!

Pohleďte jen na sebe: jedna část vašeho houfu – a to podle vašich vlastních slov ta větší a lepší část – se krčí v nouzi a chladu, dře do úmoru a strádá hladem. A ten váš bůh to všechno tiše trpí a přehlíží to – buď svým vlastním lidem pomoci nechce, nebo toho prostě není schopen. Je tedy buď zoufale slabý, anebo krutě nespravedlivý!

Ty, který tu neustále sníš o posmrtné nesmrtelnosti – když tebou třese smrtelné nebezpečí, když tě spalují sžíravé horečky, když jsi drásán a trhán bolestí, to si ještě stále neuvědomuješ svůj skutečný úděl? Ještě pořád nevidíš svou vlastní ubohou křehkost? Ač se tomu sebevíc bráníš, jsi ty, nešťastníku, na každém kroku usvědčován ze své tělesné slabosti – a přece se k ní odmítáš přiznat!

Ale pomiňme teď ty bolesti, které sdílíme všichni. Jen se podívejte sami na sebe: stíhají vás výhrůžky, popravy, mučidla a kříže – nikoli ty kříže k uctívání, nýbrž ty k umírání! A plápolají pro vás i ty ohně, které tak rádi předpovídáte a jichž se sami tolik děsíte. Kdepak je teď ten váš bůh, který prý dokáže pomáhat mrtvým k novému životu, ale těm živým pomoci nedokáže?

Cožpak Římané i bez toho vašeho boha pevně nevládnou, nekralují, nepožívají plnými doušky darů celého zemského okruhu a nejsou pány i nad vámi samotnými? Zato vy, věčně sevření úzkostí a strachem, si odepíráte i ty nejušlechtilejší radosti života – nenavštěvujete divadla, neúčastníte se slavnostních průvodů, vyhýbáte se veřejným hostinám a s ošklivostí se odvracíte od posvátných her! Štítíte se pokrmů, z nichž byla obětována první část, i nápojů, z nichž bylo ulito na oltáře našim bohům. Tak hluboce se ve skutečnosti děsíte bohů, které nahlas popíráte!

Nevěnčíte si hlavy jarními květy, nezušlechťujete svá těla vonnými oleji – drahocenné masti si schováváte až pro mrtvoly, ale věnce pak odpíráte i samotným hrobům! Bloudíte jako bledé, rozechvělé stíny, jež si zasluhují jedině soucit – a to soucit našich vlastních bohů. A tak, vy nešťastníci, ani po smrti k novému životu nevstanete, ani teď na zemi vlastně vůbec nežijete!

Zbylo-li ve vás tedy ještě alespoň zrnko moudrosti nebo špetka studu, přestaňte už konečně pronikat do nebeských dálav a slídit po osudech a tajemstvích světa! Bohatě postačí, když se budete dívat jen na to, co leží přímo před vašima nohama – zvláště jde-li o lidi tak nevzdělané, neotesané, hrubé a sprosté. Vždyť těm, komu není dáno porozumět ani běžným věcem lidské správy, je tím spíše odepřeno opovážlivě rozmlouvat o samé podstatě nebeských mocností!

KAPITOLA 13

Máte-li však přesto tak nezkrotnou touhu oddávat se filozofii, ať se každý z vás – pokud si ve své pýše vůbec troufá cítit se tak velikým – pokusí napodobit samotného Sokrata, toho knížete vší moudrosti! Vždyť je přece dobře známo, co tento výjimečný muž odpovídal, kdykoliv se ho ptali na nebeské záhady: „Co je nad námi, do toho nám nic není.“

A právě proto si od věštírny plným právem vysloužil onen slavný výrok, že je ze všech lidí tím vůbec nejmoudřejším. On sám pak velmi přesně vycítil, co ta věštba znamená – že nebyl nad ostatní smrtelníky vyvýšen proto, že by snad obsáhl veškeré poznání vesmíru, nýbrž zkrátka proto, že dospěl k poznání vlastní nevědomosti. Přiznat si, že nic nevím – to je totiž ta nejvyšší a nejdokonalejší moudrost!

Právě z tohoto čistého pramene pak vyvěrá i ona bezpečná zdrženlivost v těch nejvyšších otázkách, kterou o mnoho později proslul Arkesilaos, Karneades a s nimi i celá řada akademiků. To je totiž ten jediný způsob, jak se mohou do filozofování pouštět nevzdělaní zcela bez rizika, a ti učení zase s patřičnou slávou. A cožpak si nezaslouží náš upřímný obdiv a následování i ono moudré váhání, jímž se zapsal do dějin lyrický básník Simonides?

Když se ho totiž syrakuský tyran Hieron zeptal, co si vlastně myslí o bozích a jakou mají podle něj podstatu, vyžádal si tento Simonides nejprve jeden den na rozmyšlenou. Nazítří požádal o prodloužení lhůty na dva dny, a když na něj tyran znovu naléhal, přidal si další dva. Když se pak vládce konečně dožadoval vysvětlení, proč s odpovědí tak otálí, básník mu odvětil: „Čím déle a hlouběji po tom pátrám, tím temnější a zastřenější se mi pravda zdá.“

A přesně tak to vidím i já: to, co je odedávna zahaleno pochybnostmi, musíme zkrátka ponechat v temnotách tak, jak to je. A jestliže o těchto tajemstvích marně bádá tolik vznešených a vynikajících mužů, nesmíme přece my sami vynášet unáhlené a troufalé soudy a bezhlavě se přiklánět na tu či onen stranu! Vždyť bychom tím riskovali jediné – že buď stvoříme nějakou směšnou babskou pověru, anebo naopak do samých základů rozvrátíme veškerou úctu k nebesům!“

KAPITOLA 14

Takto promluvil Caecilius. A s úsměvem – neboť ten bouřlivý a mocný proud slov konečně ulevil jeho vnitřnímu rozhořčení – dodal: „Tak copak na to odvětí náš Oktavius? Ten muž plautovského ražení, který je sice možná prvním mezi křesťany, ale dozajista tím posledním z filozofů?“

„Zadrž,“ vpadl jsem mu do řeči, „odpusť si ten posměch! Vůbec se nesluší, aby ses opájel uhlazeností svých vlastních slov dříve, než se obě strany plně a do hloubky vymluví – zvláště když se váš spor nevede o planou chválu, ale o samotnou pravdu. A ačkoliv mě tvá řeč nesmírně potěšila svou jemnou a barvitou proměnlivostí, přece mnou hluboce otřásá něco jiného. Netýká se to ani tak této naší konkrétní pře, jako spíše celého umění disputace: totiž toho, jak snadno se i ta nejprůzračnější pravda dokáže pokřivit a zbarvit jen podle toho, jakou sílou a výmluvností vládne ten, kdo o ní mluví!

Všichni moc dobře víme, že se to děje hlavně kvůli poddajnosti a lehkověrnosti posluchačů. Ti se nechají svůdným kouzlem slov odlákat od samotné podstaty věci, bez jakéhokoli výběru pak přisvědčují naprosto všemu, co slyší, a už vůbec nedokážou oddělit zrno pravdy od plev lži. Vůbec si neuvědomují, že i v tom nejneuvěřitelnějším tvrzení se může skrývat pravda, a naopak – že to, co vypadá nanejvýš pravděpodobně, může být sprostá lež!

Čím častěji tak lidé naletí sebevědomým tvrzením, tím častěji je zkušenější řečníci usvědčují z omylu. A když jsou takto neustále klamáni vlastní zbrklostí, svalují nakonec vinu za svůj špatný úsudek na samotnou nejistotu světa. Raději tak odsoudí naprosto všechno a ponechají věci v pochybnostech, než by nad klamem vynesli jasný soud.

Musíme si tedy dát velký pozor, abychom nepropadli trvalé nechuti ke každé rozpravě – tak jako se mnozí prostší lidé nechávají strhnout až k zapřisáhlé nenávisti a odporu k lidstvu vůbec. Kdo je totiž neopatrně důvěřivý, toho snadno zradí ti, které měl za dobré. Raněn tímto omylem pak začne podezřívat naprosto všechny – úzkostlivě se jich straní jako zlosynů, ačkoli mohl poznat, že jde o ty nejlepší z lidí.

A protože se o každé věci dá hovořit ze dvou stran a pravda bývá často z té jedné skrytá ve stínech, zatímco z té druhé se nabízí podivuhodná obratnost, která občas díky bohaté výmluvnosti napodobí i naprostou jistotu důkazů, buďme nesmírně opatrní. Zvažujme každou jednotlivost s největší možnou péčí, abychom sice dokázali ocenit jiskřivý vtip, ale přesto si uměli vybrat, schválit a za své přijmout jen a pouze to, co je skutečně pravdivé.

KAPITOLA 15

„Uchyluješ se od povinnosti nestranného soudce!“ zvolal Caecilius. „Vždyť je to nanejvýš nespravedlivé, když se tu snažíš oslabit pádnost mé řeči tím, že nám do disputace vkládáš tak závažné úvahy! Je to přece Oktavius, kdo má mé argumenty – zcela nedotčené a neoslabené – vyvracet bod po bodu, pokud to vůbec dokáže!“

„To, z čeho mě tu obviňuješ,“ odvětil jsem smířlivě, „jsem pronesl, pokud se nemýlím, v náš společný prospěch. Chtěl jsem jen, abychom svůj úsudek odvažovali na těch nejpřísnějších vahách – abychom se nenechali strhnout pouhým příbojem výmluvnosti, ale abychom hleděli na pevnou hodnotu samotných věcí. A vůbec už se nemusíš bát, že bych naši pozornost odváděl dál – vždyť nyní už můžeme v naprostém tichu naslouchat odpovědi našeho Januaria, který už přímo hoří nedočkavostí, aby promluvil.“

KAPITOLA 16

A Oktavius začal: „Budu mluvit, jak nejlépe mi síly dovolí – a ty mi musíš ze všech sil pomáhat, abychom tu hořkou skvrnu jedovatých urážek smyli očistným proudem pravdivých slov! Hned na úvod nebudu skrývat, jak moc se ten bloudící, těkavý a kluzký úsudek mého Natala kymácel, až člověk nutně pochybuje, zda ho zmátla jen jakási prohnaná úskočnost, nebo se tak zapotácel vlivem pouhého omylu. Vždyť střídavě prohlašoval, že v bohy věří, a vzápětí zase, že o nich uvažuje s pochybností – a to vše jen proto, aby na nejistých základech svého tvrzení zanechal mou odpověď v ještě větší nejistotě.

V případě svého Natala však žádnou prohnanost nehledám a ani v ni nevěřím: vždyť jeho upřímné povaze je nějaká rafinovaná přetvářka naprosto cizí. Čím to tedy je? Jako poutník, jenž nezná správnou cestu, a když se mu pak jedna stezka znenadání rozvětví do mnoha dalších, zůstane úzkostlivě stát a netroufá si vybrat jedinou, ale ani nedokáže přijmout všechny naráz: přesně tak i ten, kdo postrádá pevné měřítko pravdy, rozptyluje svůj vlastní kolísavý názor pokaždé, když se v něm rozehraje nějaké zrádné podezření. A proto se nelze divit, že se Caecilius ustavičně zmítá v protikladech, že se bouří a potácí v proudu rozporů. Aby se to už víckrát nestalo, vše usvědčím a vyvrátím – a ačkoli pronesl tolik zcela protichůdných věcí, já je zpečetím a dokážu jedinou čistou pravdou, takže on do budoucna už nebude muset pochybovat ani bloudit.

A jelikož můj bratr s takovým výbuchem hněvu a rozhořčení naříkal, že se prý nevzdělaní, chudí a nezkoušení lidé odvažují mluvit o věcech nebeských – ať si uvědomí jedno: všichni lidé, bez sebemenšího rozdílu věku, pohlaví či postavení, se rodí se schopností vnímat a myslet. Moudrost totiž nezískali jen tak náhodou, nýbrž je jim hluboce vštípena samotnou přírodou. Vždyť dokonce i samotní filozofové a všichni ti, kteří se zapsali do paměti jako objevitelé umění a nauk, byli považováni za pouhé muže z lidu, za hlupáky a napůl nahé trhany – a to až do chvíle, než si bystrostí vlastní mysli vydobyli zvučné jméno. Bohatí, svázaní svým vlastním majetkem, si totiž navykli vzhlížet spíše ke zlatu než k nebesům – zato naši chudí nejenže moudrost sami objevili, ale také její učení předali všem ostatním.

Z toho jasně plyne, že nadání se nerodí z bohatství ani se nedá získat pouhým studiem, nýbrž vzniká už při samotném utváření lidské mysli. Není tedy proč se horšit a hořekovat, jestliže kdokoli zkoumá božské věci a vyslovuje to, co cítí – vždyť se tu nehledí na váženost toho, kdo mluví, nýbrž na ryzí pravdivost samotné rozpravy. Ba co víc: čím neobratnější je řeč, tím jasněji a skvěleji z ní vystupuje čistý rozum. Není totiž přikrášlována nabubřelou výmluvností a prázdným půvabem, nýbrž stojí pevně o samotě, opřena jen o měřítko ryzí pravdy.“

KAPITOLA 17

„A vůbec se nebráním tomu, co se tu Caecilius snažil vytknout jako jednu z hlavních zásad – že člověk má především znát sám sebe a rozhlížet se po tom, čím vlastně je, odkud pochází a proč tu je. Zda je jen narychlo spleten ze živlů, nebo náhodně poskládán z atomů, anebo zda ho spíše stvořil, zformoval a duší obdařil samotný Bůh!

Právě to však nemůžeme prozkoumat a vynést na světlo bez toho, abychom pochopili celý vesmír – vše je totiž tak hluboce spjato, propojeno a zřetězeno, že pokud pečlivě neprobádáš podstatu božství, nikdy nepochopíš podstatu lidství. A stejně tak nemůžeš dobře spravovat ani záležitosti lidské obce, pokud nejprve nepoznáš tento společný stát celého světa! Zvláště když se od divoké zvěře lišíme právě tím, že ona, shrbená a k zemi přikloněná, není zrozena k ničemu jinému než k tomu, aby před sebou tupě vyhlížela jen pastvu. Zato my, jimž byla dána vzpřímená tvář a pohled upřený k nebesům, my, kteří jsme obdařeni řečí a rozumem, skrze něž Boha poznáváme, vnímáme a napodobujeme – my přece nesmíme a ani nemůžeme zavírat oči před tou nebeskou září, která se nám sama tak mocně vtírá do očí i do všech smyslů! Vždyť je to téměř ta největší svatokrádež – hledat v prachu země to, co máš nacházet vysoko v nebesích!

Tím spíše se mi zdá, že ti, kdo tvrdí, že tato nádherná a dokonalá stavba celého světa nevznikla z božského rozumu, ale shlukla se jen z jakýchsi náhodně slepených střípků a drobtů, postrádají nejen zdravý rozum a cit, ale snad i samotné oči. Vždyť co může být zřejmějšího, co může být tak jasně prokazatelného a průzračného, když pozvedneš zrak k nebi a rozhlédneš se po všem, co leží pod ním i kolem něj, než to, že existuje jakási svrchovaná nebeská mocnost obdařená tím nejdokonalejším rozumem? Mocnost, která celou přírodu oživuje, uvádí v pohyb, živí a nekonečně moudře spravuje!

Pohleď jen na samo nebe – do jaké nesmírné šíře se rozpíná a jak závratně rychle se otáčí, ať už se v noci zdobí třpytem hvězd, nebo se ve dne koupe v paprscích slunce! Hned poznáš, jak se v něm projevuje ta podivuhodná a božská rovnováha nejvyššího Vládce. Podívej se na rok, jak jej tvoří sluneční oběh, a pohleď na měsíc, jak jej svými proměnami, dorůstáním a ubýváním odměřuje luna! A nač mám vůbec zmiňovat to neustálé, rytmické střídání temnoty a světla, které nám nabízí pravidelnou obnovu sil pro práci i odpočinek?

Rozvláčnější výklady o hvězdách sice musíme přenechat hvězdářům – ať už jde o to, jak řídí dráhy mořeplavců, nebo jak ohlašují čas k orbě a žním – ale všechny tyto jednotlivosti potřebovaly nejen ke svému stvoření, utváření a uspořádání nejvyššího Tvůrce a dokonalý rozum, nýbrž bez nejvyššího důvtipu a rozumu je nelze ani vnímat, natož pochopit a prohlédnout!

A co víc! Když se s tak pevnou a zákonitou proměnlivostí střídá řád ročních období i úrody, nedosvědčuje snad svého původce a otce stejnou měrou jaro se svými rozkvetlými květy jako léto se zlatavými žněmi, jako ta sladká a líbezná zralost podzimu a nanejvýš potřebná zimní sklizeň oliv? Takový řád by se přece nesmírně snadno zřítil do chaosu, kdyby nestál na základech té nejvyšší moudrosti! A jak obrovská je to prozřetelnost, která se postarala, aby nás zima neničila jen svými mrazy a léto nás nespalovalo jen svým žárem! Vložila totiž mezi ně mírné podnebí podzimu a jara, aby tak rok, kráčející po svých vlastních stopách, plynul v neznatelných a naprosto neškodných přechodech.

Upři svůj zrak na moře – je pevně svázáno nepsaným zákonem břehů! Podívej se na všechny ty stromy – jak nasávají život přímo z nejhlubších útrob země! Pohleď na širý oceán – jak se v pravidelném rytmu vzdouvá a opadá! Podívej se na prameny – jak prýští z žil, jež nikdy nevysychají! A viz řeky – jak plynou ve svých korytech neustálým, věčně živým tokem!

A nač mám vůbec mluvit o těch strmých, tak dokonale rozestavěných horách, o zvlněných pahorcích a rozlehlých, široširých pláních? Či o oné mnohotvárné ochraně, jíž se zvířata brání navzájem? Vždyť některá jsou ozbrojena rohy, jiná jsou jako hradbou chráněna ostrými zuby, další mají nohy opatřené kopyty nebo tělo naježené ostny, a jiná zase nacházejí svobodu v hbitém běhu či ve vznešeném vzletu na perutích!

A co víc, samotná krása naší vlastní podoby přece jasně a hlasitě vyznává Boha jakožto svého stvořitele: ta vzpřímená, pevná postava, ta tvář pozdvižená k výšinám, ty oči posazené na samém vrcholu jako na nějaké strážní věži, a s nimi i všechny ostatní smysly, bezpečně ukryté a uspořádané jako v nedobytném hradu!

KAPITOLA 18

Bylo by to na dlouho, kdybych měl takto procházet každou jednotlivost. Na celém člověku se nenajde jediný úd, jenž by nesloužil jak k nutné potřebě, tak k samotné kráse – a co vzbuzuje ještě hlubší úžas: ačkoli všichni sdílíme jedinou společnou podobu, přesto jsou do každé tváře vtisknuty její vlastní, odlišné rysy. A tak se zdáme být jeden druhému tolik podobní, a přece je každý z nás naprosto jedinečný.

A což teprve ten úchvatný způsob, jakým přicházíme na svět! Copak nám sám Bůh nevštípil onen mocný pud tvořit nový život? Copak nezařídil i to, aby se matčiny prsy nalévaly mlékem přesně ve chvíli, kdy plod dozrává, a aby útlý novorozenec mohl zdárně růst, živen tímto hojným mléčným mokem? Bůh však nepečuje pouze o vesmír jako celek, ale bdí i nad každou jeho jednotlivou částí. Británie sice trpí nedostatkem slunce, ale zato ji oživuje a hřeje teplo moře, které ji ze všech stran oblévá. Vyprahlost Egypta naopak laskavě mírní řeka Nil, Mezopotámii plně vynahrazuje chybějící deště Eufrat a o řece Indu se dokonce vypráví, že širý Východ nejen bohatě zavlažuje, ale rovnou i osévá.

Kdybys vstoupil do nějakého domu a spatřil bys tam vše dokonale zušlechtěné, uspořádané a vyzdobené, zajisté bys uvěřil, že nad ním bdí pán – a že on sám je mnohem vznešenější než všechny ty nádherné věci kolem. Když tedy v tomto domě světa – na nebesích i na zemi – pronikáš zrakem k samotné prozřetelnosti, k onomu pevnému řádu a zákonu, věř, že existuje pán všeho vesmíru a otec, jenž svou krásou zastiňuje samotné hvězdy i všechny končiny tohoto světa.

Leda by ses snad domníval – když už o samotné prozřetelnosti nemůže být sebemenších pochyb – že je třeba dále zkoumat, zda ono nebeské království spravuje jediná svrchovaná moc, nebo zda mu vládne libovůle mnohých.

Jenže odhalit právě toto nevyžaduje žádnou těžkou námahu pro toho, kdo se zamyslí nad pozemskými říšemi – vždyť ty si nepochybně berou svůj předobraz z nebes. Kdy se vůbec stalo, aby nějaké sdílení královské moci začalo ve věrnosti, nebo neskončilo v tratolišti krve? Pominu teď Peršany, kteří si svůj trůn věštili z koňského ržání, a přejdu i ten starý mrtvý mýtus o dvou thébských bratrech.

Zato památka na ta dvě dvojčata, jež prolila krev pro vládu nad pastýři a ubohou chýší, je nám všem až příliš dobře známa. Války mezi zetěm a tchánem pak zachvátily a rozdrásaly celý svět, a ani do tak obrovské říše se nevešli dva mocní vládci naráz. Rozhlédni se i po ostatním stvoření: včely mají jediného krále, v ovčích houfech je jediný vůdce a stádům skotu vládne jediný býk. Jak bys potom mohl věřit, že se kdesi na nebesích dělí ten nejvyšší majestát a že se roztříštila veškerá moc té jediné pravé a božské říše?

Vždyť je přece nad slunce jasnější, že Bůh – onen otec všeho stvoření – nezná počátku a nedojde konce. To on daroval všem bytostem zrod, zatímco sobě ponechal věčnost. To on byl před samotným zrodem světa sám sobě celým světem. Slovem přikazuje všemu, co jen existuje, řídí to svým nezměrným rozumem a svou silou přivádí k dokonalosti.

Nelze ho spatřit, neboť plane příliš oslepující září. Nelze ho uchopit, neboť je k tomu až příliš čistý, a nelze ho ani obsáhnout, neboť přesahuje všechny naše smysly – je nekonečný, nesmírný a v celé své neskonalé velikosti je plně znám pouze a jen sobě samému. Naše vlastní nitro je pro jeho pochopení příliš úzké, a proto ho po zásluze dokážeme ocenit teprve tehdy, když doznáme, že je pro nás zcela neocenitelný.

Vypovím to přesně tak, jak to v hloubi duše cítím: ten, kdo si o sobě myslí, že dokázal poznat velikost Boží, ten ji ve skutečnosti jen umenšuje – a ten, kdo ji umenšit nechce, musí doznat, že ji nezná. A nehledej pro Boha ani žádné jméno, vždyť právě Bůh je jeho jméno. Rozličných názvů je přece zapotřebí tam, kde se musí odlišit zástup jednotlivců pomocí jejich vlastních jmen – zato pro Boha, jenž je naprosto jediný, je slovo Bůh vším.

Pokud ho totiž nazvu Otcem, jistě si ho představíš jako bytost z masa a kostí. Když ho nazvu Králem, okamžitě pomyslíš na nějakého pozemského vládce, a pokud ho nazvu Pánem, nepochybně si představíš smrtelníka. Zahoď všechny tyhlety lidské přívlastky a uvidíš ho v jeho oslňující čistotě.

A nepotvrzuje snad má slova i souhlas všech ostatních? Vždyť slyším prostý lid: když ve svých prosbách vztahují ruce k nebesům, neozývá se z jejich rtů nic jiného než prosté slovo „Bůh“, „Bůh je veliký“, „Bůh je pravý“ a „dá-li Bůh“. Je to jen přirozený výkřik prostého lidu, anebo už hlasité vyznání křesťana? A dokonce i ti, kteří za nejvyššího vládce považují Jova, se sice mýlí v jeho jméně, ale naprosto se s námi shodují v tom, že existuje jen jedna jediná svrchovaná moc.

KAPITOLA 19

„Slyším přece i samotné básníky, jak hlásají, že existuje jediný ‚otec bohů i lidí‘ a že mysl smrtelníků se utváří přesně podle toho, jaký den jim tento ‚otec všeho‘ právě přivede do cesty!

A cožpak slavný Maro z Mantovy? Zda ten nemluví ještě jasněji, trefněji a s mnohem hlubší pravdivostí, když tvrdí, že ‚od prvopočátku živí nebe, zemi‘ a všechny ostatní údy světa ‚duch, který sídlí uvnitř, a do pohybu je uvádí inteligence rozlitá do všech jejich částí – a právě z ní bere svůj původ rod lidí i zvířat‘ a vůbec všechny další živé bytosti? Tentýž básník pak na jiném místě tuto inteligenci a tohoto ducha rovnou nazývá Bohem! Jeho slova totiž znějí takto: ‚Neboť bůh prý proniká všudy – všemi zeměmi, širými pláněmi moře i nezměrnou hlubinou nebes; z něho se rodí člověk i zvíře a z něho prýští deště i ohně!‘

A za co jiného vlastně prohlašujeme Boha my, ne-li právě za onu Inteligenci, Rozum a Ducha?

Projděme si tedy nyní učení samotných filozofů: hned zjistíš, že ačkoliv se možná vyjadřují naprosto rozličně, v samotném jádru věci se nakonec všichni dokonale a svorně shodují v jedné jediné myšlence! Záměrně pomíjím ty drsné muže z hlubokého dávnověku, kteří si svými výroky teprve museli zasloužit onen vznešený titul mudrců. Jako prvního ze všech uveďme až Thaléta z Milétu – muže, který jako vůbec první začal rozmlouvat o nebeských sférách. Tento Thales totiž prohlásil, že prapočátkem celého světa je voda, ale za Boha označil onen Rozum, jenž z této vody všechno stvořil a zformoval! Takové učení o vodě a duchu je možná až příliš hluboké a vznešené, než aby ho mohl objevit obyčejný člověk – snad mu to musel zjevit sám Bůh! Každopádně však jasně vidíš, že názor tohoto nejhlavnějšího z filozofů naprosto do puntíku souzní s naším učením.

Anaximenes po něm, a ještě později Diogenes z Apollónie, zase prohlašují za nekonečného a nesmírného boha samotný vzduch – i u nich je tedy shoda v pohledu na božství naprosto zjevná. Anaxagoras tvrdí, že uspořádání světa a jeho pohyb je dílem nekonečného Rozumu, a pro Pythagora je bůh zase duch, který prochází a je přímo vetkán do celé přírody – duch, z něhož čerpají svůj život naprosto všichni živočichové.

O Xenofanovi je známo, že jako boha učí ctít naprosté nekonečno spojené s myslí. Antisthenés tvrdí, že těch lidových bohů je sice mnoho, ale ten přirozený a hlavní je jen jeden jediný, zatímco Speusippos poznává boha jako onu oživující sílu, jíž je naprosto všechno řízeno.

A co Demokritos? Ačkoliv to byl právě on, kdo vymyslel atomistiku, nemluví snad i on velice často o přírodním Principu, jenž ze sebe chrlí rozličné obrazy a útvary, a o Inteligenci jakožto o bohu? A stejně tak to vidí i Straton! Ba co víc, i ten proslulý Epikuros – ten, jenž si bohy představuje buď jako naprosto nečinné, anebo hlásá, že vůbec neexistují – přece jen nakonec klade přírodu vysoko nad ně!

Aristoteles se sice vyjadřuje různě, ale přesto vždy přisuzuje vládu jediné svrchované moci: někdy totiž za boha označuje Rozum, jindy samotný Svět, a hned zase naopak staví boha vysoko nad něj. I Herakleides Pontský připisuje světu božskou inteligenci, třebaže ve svých názorech velmi kolísá. Theophrastus rovněž střídá svá tvrzení – tu přisuzuje nejvyšší vládu světu, tu zase božské mysli.

Zenon, Chrysippos i Kleanthes se projevují v mnoha různých podobách, ale nakonec se všichni vrací k tomu jedinému – k uznání jediné Prozřetelnosti! Kleanthes totiž nazýval boha chvíli Myslí, chvíli Duchem, tu zase Étherem, ale ze všeho nejčastěji právě Rozumem. Jeho učitel Zenon zase učí, že principem všeho je božský a přírodní Zákon, jindy Éther, a občas také Rozum. A tím, že vykládal Junonu jako vzduch, Jova jako nebe, Neptuna jako moře, a když dokazoval, že Vulkanus je pouhý oheň a že i ostatní lidoví bohové ve skutečnosti představují jen zosobněné živly – tím vším drtivě a pádně usvědčil bludnou víru davu z hlubokého omylu!

Téměř totožně si počínal i Chrysippos: ten věří, že bůh je božská síla, racionální příroda či samotný svět, občas dokonce osudová Nutnost – a napodobuje Zenona ve fyziologickém vykládání básní Hesiodových, Homérových a Orfeových. A také Diogenes Babylonský užívá podobné metody výkladu, když tvrdí, že zrození Jova, původ Minervy a všechny další věci tohoto druhu ve skutečnosti neoznačují bohy, ale pouhé děje kosmické!

Sokratovec Xenofón pak dokonce tvrdí, že podobu pravého boha vůbec nelze spatřit, a proto se po ní ani nemá pátrat. A stoik Ariston dodává, že boha nelze obsáhnout lidským rozumem vůbec! Oba dva vlastně dokonale vycítili vznešenost Božího majestátu právě v tom, že se vzdali jakékoliv naděje na to, že by ho kdy mohli plně poznat.

Platón je ve svých výkladech o bohu – a to jak v podstatě věcí, tak v pojmech – mnohem jasnější. Celá jeho řeč by byla vskutku nebeská, kdyby ji občas neposkvrnil lacinou příměsí občanských a populárních předsudků! Pro Platóna je totiž bůh v jeho dialogu Timaios – už jen podle svého vlastního jména – otcem celého světa, tvůrcem duše a stvořitelem všeho na nebesích i na zemi. A jak sám prohlašuje, najít ho je pro jeho nesmírnou a neuvěřitelnou moc úkol nanejvýš těžký – a i kdybys ho nakonec našel, je prý naprosto nemožné o něm veřejně promluvit!

Tyto představy jsou přece téměř naprosto shodné s těmi našimi! Vždyť i my známe Boha, nazýváme Ho Otcem všech věcí a nikdy o Něm veřejně nemluvíme – ledaže by se nás na Něj někdo přímo zeptal.“

KAPITOLA 20

Předložil jsem názory téměř všech filozofů, jejichž jméno plane tou nejjasnější slávou – a ukázal jsem, že ačkoli Boha označovali mnoha jmény, měli na mysli jednu jedinou bytost. Při pohledu na ně by pak kdokoli mohl nabýt přesvědčení, že buď jsou dnešní křesťané filozofy, anebo že tehdejší filozofové byli ve skutečnosti již křesťany.

Vládne-li tedy světu Prozřetelnost a spravuje-li ho pokyn jediného Boha, nesmí nás ona dávná neznalost – jež se s takovou zálibou opájela vlastními bájemi a nechala se jimi spoutat – strhávat k bludnému souhlasu jen proto, že je stará. Vždyť tento dávnověk je vyvracen úsudky vlastních mudrců, jimž stojí po boku jak nezpochybnitelná síla rozumu, tak vážnost jejich věku.

Naši předkové byli totiž k lžím natolik důvěřiví, že bez rozvahy přijímali i ty nejnestvůrnější zázraky – mnohohlavou Skyllu, proměnlivou Chiméru, Hydru znovuzrozenou z plodných ran, či Kentaury, ty koně srostlé s jejich lidskými jezdci. Cokoli dokázala vybájit pověst, to oni s radostí a ochotou poslouchali.

A co teprve ty babské povídačky o lidech proměněných v ptáky a zvěř, nebo dokonce o těch, kteří se proměnili ve stromy a květiny? Kdyby se takové věci skutečně někdy udály, děly by se i v nynějších časech – a protože se dít nemohou, je nad slunce jasnější, že se nikdy nestaly.

Podobně neprozíravě a s naivní prostotou bloudili naši předkové i ve své úctě k bohům. Své krále uctívali s nábožnou zbožností, po jejich smrti toužili dál vídat jejich tváře a v sochách se snažili uchovat jejich památku – a tak se z věcí, které si vyprosili jen pro svou útěchu, staly postupem času předměty posvátné úcty.

Tehdy, ještě dříve než se celý svět otevřel obchodu a národy začaly mísit své zvyky a mravy, začal si každý lid uctívat svého zakladatele, slavného vůdce, cudnou královnu, jež svou odvahou předčila i muže, nebo objevitele nějakého daru či řemesla. Vzývali je jako občany dobré paměti – a tak se mrtvým dostávalo odměny a budoucím generacím zářného vzoru.

KAPITOLA 21

Začti se do spisů dávných historiků, ponoř se do děl moudrých filosofů – a rázem se mnou dospěješ k naprosto stejnému poznání. Už Euhemeros přece vypočítává ty, kteří si božskou poctu vysloužili jedině svou lidskou statečností nebo svými dary, a pečlivě zaznamenává, kde se narodili, jaká byla jejich vlast a kde leží jejich hroby. Provádí nás jednotlivými provinciemi a ukazuje nám pozemské stopy diktejského Jova, delfského Apollóna, fárské Isidy či eleusinské Cerery.

Prodikos zase mluví o těch, kteří byli přijati mezi bohy jen proto, že se toulali světem a prospívali lidstvu objevováním nových plodin. Ve stejném duchu filosofuje i Persaios, když klade rovnítko mezi samotné objevené plody a jména jejich objevitelů – přesně tak, jak to známe z komedií, kde se říká, že bez Bakcha a Cerery je Venuše mrazem zkřehlá.

A onen proslulý Alexandr Veliký napsal své matce památný list, v němž se svěřuje, jak mu jistý kněz ze strachu před jeho panovnickou mocí vyzradil nejhlubší tajemství – že totiž všichni tito bohové byli kdysi lidmi! Na první místo tam klade Vulkána a teprve po něm odvozuje celou Jovovu rodinu. Vždyť i o Saturnovi, o samotném praotci tohoto božského rodu a celého toho zástupu, nám všichni řečtí i římští badatelé o dávnověku zanechali svědectví jako o pouhém člověku. Vědí to historikové Nepos a Cassius – mluví o tom Thallus i Diodóros!

Tento Saturnus prchal z Kréty před hněvem svého krutého syna, a když konečně dorazil do Itálie a nalezl pohostinství u krále Jana, začal tamní drsné a nevzdělané venkovany učit mnoha užitečným věcem. Jakožto člověk uhlazený a znalý řeckých mravů jim ukázal, jak rýt písmena, jak razit mince a jak si zhotovovat nástroje. Své útočiště, kde se bezpečně skryl, pak raději pojmenoval Latium – od slova skrývat se – a svému městu dal po sobě jméno Saturnie, zatímco Janus po sobě zanechal Janikulum, aby tak oba zachovali svou památku pro příští pokolení.

Byla to tedy zcela jistě lidská bytost, kdo prchal – člověk to byl, kdo se skrýval! Byl to otec člověka a sám ze smrtelníka zrozený. A to, že byl prohlašován za syna Země a Nebe, pramenilo jen z toho, že se před Italy zjevil nečekaně a bez známých rodičů – vždyť i my dodnes říkáme o lidech, kteří se před námi znenadání objeví, že spadli z nebe, a lidi nízkého či neznámého původu nazýváme syny země!

Jeho syn Jupiter pak po vyhnání otce vládl na Krétě – tam také zemřel a tam měl i své syny. Dodnes se tam chodí do Jovovy jeskyně a ukazuje se tam jeho hrob, a tak ho z jeho pouhého lidství usvědčují samotné posvátné předměty jeho kultu.

Bylo by marné a zbytečné probírat se jedním po druhém a rozplétat celou rodovou linii této čeládky. Vždyť jakmile je dokázána smrtelnost na prvních rodičích, přelévá se tato smrtelná podstata už samotným dědičným řádem na všechny ostatní – leda byste si snad bohy vymýšleli až po jejich smrti! Tak se přece díky křivé přísaze Prokulově stal bohem Romulus, tak je na přání Maurů bohem Juba a tak jsou zbožštěni i ostatní králové, kterým se tohoto posvěcení dostává nikoli proto, aby lidé skutečně uvěřili v jejich božství, nýbrž jen jako pocta jejich minulé pozemské moci.

Tohle jméno je jim ostatně připisováno i proti jejich vůli: chtějí raději natrvalo zůstat lidmi, bojí se stát bohy, a třebaže jsou to už kmeti, po ničem takovém netouží!

Bohové se tedy nerodí z mrtvých, protože pravý Bůh zemřít nemůže – ale nerodí se ani ze zrozených, protože vše, co se narodí, musí zákonitě zemřít. Božské je totiž jedině to, co nemá ani svůj počátek, ani svůj konec!

Jestliže se tedy bohové rodili, jak je možné, že se nerodí i dnes? Leda že by už Jupiter zestárl, Junonu by nadobro opustila plodnost a Minerva by zešedivěla ještě předtím, než se vůbec stala matkou! Nebo toto božské plození ustalo spíše proto, že už podobným bájím zkrátka nikdo neuvěří?

Kdyby však bohové opravdu mohli plodit, a přitom by nemohli umírat, měli bychom tu brzy více bohů, než je všech lidí dohromady – a to tolik, že by je už nepojala nebesa, nepojal by je vzduch a ani samotná země by je neunesla! Z toho je naprosto zřejmé, že to byli obyčejní lidé, o kterých čteme, že se narodili, a o kterých s jistotou víme, že zemřeli.

KAPITOLA 22

Zaměř svůj zrak konečně na samotné posvátné obřady a uvažuj o samotných mystériích! Nenajdeš v nich nic než žalostné konce, úděly plné zmaru, pohřby, kvílení a usedavý nářek ubohých bohů.

Isis tam s pláčem a nářkem hledá svého ztraceného syna – a pomáhá jí v tom psohlavý Anubis i zástup holohlavých kněží. Její ubozí ctitelé se bijí v prsa a věrně napodobují bolest té přenešťastné matky. A když je chlapeček vzápětí nalezen, Isis se raduje, kněží jásají, psohlavý objevitel se dme pýchou – a tak rok co rok neustále ztrácejí to, co nacházejí, a znovu nalézají to, co předtím ztratili.

Není to snad k smíchu, oplakávat to, co uctíváš, a uctívat to, co oplakáváš? A přece se tyto obřady – kdysi výlučně egyptské – dnes staly posvátnými obřady římskými! Ceres, obklopená hady a ozářená planoucími pochodněmi, v úzkostech a plná starostí pátrá po své uloupené a zneuctěné Libeře – a hle, to jsou mystéria eleusinská!

A jaké jsou posvátné obřady samotného Jova? Jeho kojnou je obyčejná koza! Malé dítě je tajně odnášeno před hltavým otcem, aby je nepozřel, a korybanti zuřivě bijí do cymbálů, aby přehlušili dětský pláč a otec ho nezaslechl.

O dindymských mystériích bohyně Kybelé je až hanba mluvit. Svého milence, který se jí k jejímu neštěstí zalíbil, jednoduše vyklestila – a to jen proto, že už byla stará a ošklivá, vždyť to byla matka mnoha bohů, a nedokázala ho svést k milostnému spojení. Chtěla z něj zkrátka udělat boha kleštěnce! Právě kvůli této bájné historce ji dnes uctívají takzvaní gallové a zženštilí muži tím, že krutě mrzačí svá vlastní těla. To už přece nejsou žádné posvátné obřady – to jsou prachobyčejná muka!

A co samotný vzhled a tělesná podoba vašich bohů – nedokazují snad jasně jejich směšnost a hanbu? Vulkán je bůh chromý a slabý. Apollón zůstává přes tolik staletí stále holobrádkem, zatímco Aeskulapius se pyšní mohutným vousem, ačkoli je synem toho věčně mladického Apollóna! Neptun má oči modravé, Minerva šedé, Juno přímo kravské. Merkur má nohy okřídlené, Pan kopytnaté a Saturnus je má dokonce spoutané v okovech! Janus zas nosí na hlavě dvě tváře, jako by chtěl kráčet i pozpátku. Diana se tu objevuje jako vysoko podkasaná lovkyně, tam v Efezu je zas ověšená nespočtem prsů a nalitých struků, a jakožto Trivia budí čirou hrůzu třemi hlavami a spoustou rukou.

A co ten váš samotný Jupiter? Hned je stavěn na odiv bez vousů, hned je zase usazován s plnovousem. Když se mu říká Hammon, honosí se rohy, když je to Jupiter Kapitolský, třímá v ruce blesky, když Latiaris, je celý skrápěn krví – a když se jmenuje Feretrius, není ho pro jistotu ani slyšet! Abych se však příliš dlouho nezdržoval obcházením tolika různých Jovů – je zkrátka tolik Jovových zrůdností, kolik je jeho jmen.

Erigoné se musela oběsit na oprátce, aby mohla jako Panna zazářit mezi hvězdami na obloze. Kastor a Pollux střídavě umírají, jen aby mohli střídavě žít. Aeskulapius musí být zasažen bleskem, aby se mohl pozvednout mezi bohy, a Herkules je zaživa spalován plameny na hoře Oitě, jen aby ze sebe konečně svlékl lidskou schránku.

KAPITOLA 23

Těmto bájím a bludům se učíme už od nerozumných rodičů, a co je ještě horší – my sami je pak s obrovským úsilím prohlubujeme při svých studiích a ve vědách. Čerpáme je především ze zpěvů básníků, kteří právě svou oslnivou autoritou ublížili pravdě víc než kdokoli jiný. A proto udělal onen proslulý Platón tak skvělou věc, když slavného a ověnčeného Homéra zkrátka a dobře vykázal ze svého ideálního státu, který ve svém dialogu budoval.

Vždyť právě onen Homér za trojské války bezostyšně zapletl vaše bohy do lidských osudů a činů! Sice si z nich tropí spíše blázny, ale přesto je staví proti sobě jako páry zápasníků – zraňuje Venuši, spoutává Marta, mrzačí ho a zahání na potupný útěk! Vypráví nám o tom, jak musel být Jupiter zachráněn obrem Briareem, aby ho ostatní bohové nesvázali do řetězů. Ukazuje nám nejvyššího boha, jak roní krvavé slzy nad svým mrtvým synem Sarpedonem, protože ho nedokáže vyrvat smrti – a líčí ho, jak poblázněn Venušiným pásem plaje k vlastní manželce Junoně takovým žárem, s jakým se nevrhá ani na své milenky!

Jinde zas silák Herkules kydá chlévskou mrvu a mocný Apollón pase dobytek králi Admétovi! Neptun dře jako nádeník na hradbách krále Láomedonta – a ten nešťastný stavitel za své dílo nedostane dokonce ani zaplaceno! Onde se zase na kovadlině kove Jovův blesk pospolu s Aeneovými zbraněmi – a to přesto, že nebesa, hromy a blesky tu byly dávno předtím, než se vůbec nějaký Jupiter na Krétě narodil! Copak by nějaký kyklop dokázal napodobit plameny skutečného blesku, před kterým by se třásl hrůzou i samotný Jupiter?

A proč bych se měl vůbec zmiňovat o Martovi a Venuši, přistižených při sprostém cizoložství, nebo o Jovově zvráceném smilstvu s chlapcem Ganymédem, které bylo nakonec posvěceno přímo samotnými nebesy? To všechno spatřilo světlo světa jen a pouze z jediného důvodu – aby lidské neřesti získaly pevnou božskou autoritu! Právě těmito a podobnými výmysly, jež jsou tak sladké a podbízivé, se nevratně kazí duše chlapců. Tyto báje do nich vrůstají, zapouštějí kořeny, dospívají s nimi až na samotný vrchol mužných sil a v těchto lživých představách ti ubožáci nakonec i stárnou – ačkoli je pravda doslova na dosah ruky pro každého, kdo ji jen trochu hledá!

Kdo by tedy mohl pochybovat o tom, že se tu zaslepený dav modlí a veřejně klaní jen posvěceným podobám obyčejných lidí? Mysl a rozum nevzdělaného lidu se nechává šálit uhlazeným uměním – nechává se oslepovat odleskem zlata, omamovat září stříbra a čistou bělostí slonoviny! Ale kdyby si takový člověk jen na chvíli uvědomil, jakými mučidly a jakými stroji je každá taková socha utvářena, musel by se rdít hanbou nad tím, že se třese před kusem mrtvé hmoty, se kterou si umělec pohrál tak, aby z ní vytvořil boha.

Vždyť dřevěný bůh – dost možná uříznutý z ohořelého polena z hranice nebo dokonce z kmene šibenice – je nejprve surově zavěšen, osekáván, otesáván a hoblován. Bůh z bronzu či stříbra bývá nezřídka ulit z roztavené, špinavé a nečisté nádoby, přesně jak to kdysi nařídil onen proslulý egyptský král – a pak se do něj buší perlíky a na kovadlině dostává svůj vnější tvar. Kamenný bůh je zase tesán, dlabán a uhlazován ledajakým ničemou – a tu potupu svého zrodu necítí o nic víc než pozdější poctu z vašeho uctívání!

Nebo snad onen kámen, to kusé dřevo či surové stříbro ještě není bohem? Kdy se jím tedy konečně stane? Hle, taví se, vyrábí se, teše se – ale stále to ještě není bůh! Hle, zalévá se olovem, skládá se dohromady, tyčí se do výšky – a pořád to ještě není bůh! Hle, nakonec je vyzdoben, zasvěcen a lidé k němu začnou vzhlížet v modlitbách – a teprve tehdy, na samém konci, se stává bohem! Stává se jím přesně ve chvíli, kdy to člověk sám chce a kdy mu vtiskne jeho posvátný účel.

KAPITOLA 24

Oč pravdivěji a s jakou přirozenou neomylností soudí o vašich bozích němá tvář! Obyčejné myši, vlaštovky a draví luňáci moc dobře vědí, že ty modly nemají žádný cit – bez ostychu je ohlodávají, pošlapávají je a sedají na ně, a pokud je neodeženete, klidně si uhnízdí přímo v ústech toho vašeho slavného boha! A pavouci? Ti mu rovnou opředou celou tvář pavučinami a svá vlákna si drze zavěsí na samotnou jeho hlavu.

A vy ty kusy hmoty neustále otíráte, cídíte a drhnete – třesete se hrůzou před bytostmi, které jste si sami stvořili a kterým vy sami musíte poskytovat ochranu! Děje se tak proto, že se nikdo z vás ani na okamžik nezamyslí nad tím, že by měl boha nejdříve poznat, a teprve potom ho uctívat. Děje se tak proto, že se lidé bezhlavě a zaslepeně ženou ve stopách svých rodičů – že se raději stávají pouhým doplňkem cizího bludu, než aby uvěřili svému vlastnímu rozumu. A tak nakonec nemají ani to nejmenší tušení o tom, čeho se vlastně bojí.

A právě takto, pod maskou zlata a stříbra, byla posvěcena obyčejná lidská chamtivost! Právě takto získala svou pečeť prázdná a neživá krása soch – a právě z těchto kořenů vyrašila celá ta slavná římská pověrčivost! Když totiž začneš probírat její obřady jeden po druhém, objevíš v nich tolik věcí k smíchu – a zároveň tolik věcí k pláči!

Někteří pobíhají za mrazivé zimy úplně nazí, jiní se zas promenádují v plstěných čapkách, vláčejí kolem dokola staré štíty, buší do zvířecích kůží a jako žebráci vodí své bohy od vesnice k vesnici. Do některých svatyní dovolují vstoupit jen jedinkrát do roka, zatímco jiné je absolutním hříchem byť jen koutkem oka zahlédnout. Někde je vstup přísně zapovězen mužům, jiné posvátné obřady se zas musejí obejít naprosto bez žen – a pokud by se k některým ceremoniím připletl obyčejný otrok, je to považováno za zločin vyžadující smírnou oběť! Jedny posvátné předměty smí ověnčit pouze žena, která poznala jen jediného muže, jiné zas ta, která jich měla plnou náruč – a s tou největší náboženskou úctou je vyhledávána ta, která si může na vrub připsat co nejdelší řadu cizoložství!

A co ten, který přináší úlitbu z vlastní krve a snaží se bohy obměkčit svými vlastními ranami – nebylo by tisíckrát lepší, aby byl takový člověk raději úplný neznaboh, než aby byl zbožný takovýmto šíleným způsobem? Anebo ten, kdo se hliněným střepem zbaví svého vlastního mužství – jak strašně musí urážet boha ten, kdo si ho chce naklonit takovým zohavením? Vždyť kdyby Bůh skutečně toužil po kleštěncích, mohl by je přece rovnou stvořit, a nepotřeboval by si je uměle vyrábět!

Kdo by tedy neviděl, že se do takových bláznovství pouštějí jen lidé choré, prázdné a dočista ztracené mysli – a že si celý ten dav bloudících ubožáků poskytuje jen vzájemnou ochranu před zdravým rozumem? V takovém případě se totiž jediným obhájcem všeobecného šílenství stává samotné množství těchto šílenců!

KAPITOLA 25

Ale právě tato slepá pověrčivost prý dala Římanům jejich moc, ona jim rozšířila a upevnila říši – vždyť prý nevynikali ani tak svou statečností, jako spíše náboženským citem a zbožností! Jakpak by ne! Ta slavná a vznešená římská spravedlnost si přece vzala své počátky už u samotné kolébky rodícího se impéria! Copak nevyrostli hned od prvopočátku tak, že se stmelili zločinem a obrňovali se hrůzou z vlastní krutosti?

Vždyť první římský lid se shromáždil v útočišti pro psance – tam se slezli všichni ti zkrachovanci, zlosynové, smilníci, vrahové a zrádci. A aby sám Romulus, jejich vládce a vůdce, předstihl svůj vlastní národ v ohavnosti, spáchal rovnou bratrovraždu! Hle, to jsou ty první posvátné věštby vašeho zbožného města! Vzápětí nato uloupili cizí panny, dívky už zasnoubené a zadané, ba i některé vdané ženy, které s nebývalou bezohledností vyrvali z jejich manželství. Zneuctili je, potupili – a s jejich rodiči, tedy s vlastními tchány, rozpoutali válku a prolili příbuzenskou krev! Může být něco bezbožnějšího? Něco opovážlivějšího? Něco hanebnějšího, než je tahle samotná drzost zločinu?

Vyhánět sousedy z jejich půdy, srovnávat se zemí nejbližší města i s jejich chrámy a oltáři, shánět dohromady zajatce, růst z cizí zkázy a pást se na vlastních zločinech – to byla společná škola, kterou s Romulem sdíleli i ostatní králové a po nich všichni další vojevůdci. Cokoli tedy dnes Římané svírají ve svých rukou, cokoli uctívají a vlastní, to všechno je jen kořist zrozená z opovážlivosti! Všechny ty jejich chrámy povstaly z válečného lupu – z trosek zničených měst, z uloupených božstev, z krve povražděných kněží! Vždyť sloužit přemoženým božstvům a uctívat zajatce, které jsi sám porazil, to je přece výsměch a prachobyčejné pohrdání. Klanět se něčemu, co jsi získal hrubým násilím, neznamená uctívat bohy – to znamená posvěcovat svatokrádež.

A tak se Římané dopustili těžkého hříchu pokaždé, když slavili triumf – mají přesně tolik uloupených bohů, kolik si postavili vítězných trofejí nad poraženými národy! Římané tedy nejsou tak mocní proto, že by byli zbožní, ale proto, že jim svatokrádež prochází bez trestu. Copak mohli mít ve válkách za pomocníky tytéž bohy, proti nimž předtím pozvedli zbraně? Ale oni je napřed srazili do prachu – a teprve když je v triumfu potupili, začali je uctívat! Ale co zmůžou tihle bohové pro Římany, když nedokázali udělat vůbec nic pro svůj vlastní lid proti římským zbraním?

Ostatně, my ty domorodé římské bohy moc dobře známe! Jsou to Romulus, Picus, Tiberinus, Consus, Pilumnus a Volumnus. Král Tatius k nim objevil a začal uctívat bohyni stoky Kloacinu, Hostilius zas přidal Strach a Bledost, a kdosi další pak posvětil Horečku. Hle, to je ta pověrčivost, kterou si odkojilo vaše město – vy se klaníte chorobám a tělesným neduhům! A ovšem, i Akkuu Larentii a Floru, ty zlopověstné a hanebné nevěstky, musíme s klidem připočítat k těmto římským nemocem a římským bohům!

Tihle bohové prý tedy dokázali rozšířit římské impérium proti všem ostatním, kteří byli uctíváni u cizích národů! Vždyť jim přece proti jejich vlastním stoupencům nepomohl ani thrácký Mars, ani krétský Jupiter, ani Juno – ať už ta z Argu, ze Samu či z Kartága –, nepomohla jim ani taurská Diana, ani velká Matka z hory Ídy, ani všechny ty egyptské modly, které nejsou božstvy, ale naprostými obludami!

Ledaže by u Římanů vládla nějaká úzkostlivější čistota panen nebo svatější zbožnost kněží! Vždyť přece drtivá většina vašich posvátných panen byla potrestána za smilstvo – tedy ty, které se příliš neopatrně spustily s muži, ačkoli o tom panenská Vesta samozřejmě neměla ani tušení. A pokud ty ostatní zůstaly bez trestu, nezachránila je jejich pevnější čistota, ale jen jejich obratnější nestydatost! A kde jinde se víc sjednávají smilstva, kde se víc provozuje kuplířství a kde se spřádají plány na cizoložství než přímo mezi oltáři a svatyněmi, za plného přispění kněží? Nakonec se ten váš planoucí chtíč ukojí mnohem častěji v tmavých komůrkách chrámových sluhů než v samotných nevěstincích!

A přece už dávno před nimi, jedině z Božího řízení, vládli světu Asyřané, Médové, Peršané, ba i Řekové a Egypťané – a to v dobách, kdy neměli žádné pontifiky, žádné bratry arválské, žádné salije, vestálky ani augury, ba dokonce ani kuřata zavřená v klecích, jejichž pouhá chuť či nechuť k zrní by řídila ty nejvyšší zájmy státu!

KAPITOLA 26

A tak se konečně dostávám k oněm slavným římským auspiciím a auguriím! Jak jsi nás tak horlivě ujišťoval, byla prý shromažďována s nejvyšším úsilím a jejich zanedbání vždy přinášelo krutou lítost, zatímco jejich úzkostlivé dodržování zaručovalo štěstí.

Jakpak by ne – vždyť Clodius, Flaminius a Junius přišli o svá vojska jen a pouze proto, že nepovažovali za nutné pokorně vyčkávat na to, až posvátná kuřata začnou lačně zobat zrní! A co takový Regulus? Copak ten nedbal na všechna auguria, a přesto upadl do zajetí? Mancinus se posvátných zvyků úzkostlivě držel, ale přesto ho nepřátelé hnali pod jho a potupně vydali na milost! Paulus měl sice kuřata, která s ohromnou chutí žrala, ale přesto byl u Kann s větší částí římského národa sražen do prachu a na hlavu poražen.

Když pak auguria a auspicia varovala Gaia Caesara, aby těsně před začátkem zimy nepřepravoval své loďstvo do Afriky, s pohrdáním je zavrhl – a o to snáz moře přeplul a o to slavněji zvítězil!

A co všechno bych mohl ještě povědět o oněch věhlasných věštírnách! Takový Amfiaráos dokázal i po své smrti odpovídat na to, co teprve přijde, ale že ho vlastní manželka zradí pro zlatý náhrdelník, o tom neměl ani tušení. Slepý Teiresias sice jasnozřivě viděl do budoucnosti, ale to, co se dělo přímo před ním, nedokázal rozeznat. Slavnou Apollónovu věštbu o králi Pyrrhovi si zkrátka a dobře vybásnil Ennius v době, kdy už pýthijský bůh dávno přestal skládat verše – vždyť celá ta jeho opatrnická a dvojsmyslná věštírna zmlkla přesně ve chvíli, kdy lidé začali být vzdělanější a kdy přestali být tak naivně lehkověrní! A samotný Démosthenés si hořce stěžoval, že Pýthie mluví přesně tak, jak jí král Filip poroučí, protože moc dobře věděl, že všechny její odpovědi jsou jen předstíraný podvod.

Možná mi namítneš, že se přece jen auspicia nebo věštby občas trefily do pravdy. Ačkoli se mezi tou záplavou lží může snadno zdát, že náhoda zkrátka jen šťastně napodobila skutečný záměr, přesto se chci dotknout samotného pramene tohoto bludu a zvrácenosti – chci odhalit kořeny, z nichž vyvěrá všechna tahle hustá mlha, a chci je co nejjasněji vynést na světlo.

Existují totiž nečistí a bludní duchové, jejichž původní božská a nebeská síla byla sražena k zemi a zatížena pozemským kalem a přízemními touhami. Jakmile tito duchové pod tíhou svých vin nadobro ztratili čistotu své podstaty a utopili se v neřestech, hledají pro sebe už jen jedinou útěchu – protože jsou sami navždy ztraceni, nepřestávají strhávat do záhuby i ostatní. Sami dokonale zkažení neustále vdechují zkázu do duší lidí, a protože se sami nadobro odcizili Bohu, snaží se od Něho lidi odvrátit tím, že v nich probouzejí křivé a zvrácené náboženské představy.

Že jsou tito duchové skutečnými démony, to dobře vědí básníci, obšírně o tom rozmlouvají filosofové a věděl o tom i samotný Sókratés – vždyť ten se přece do věcí pouštěl nebo se jim naopak vyhýbal přesně podle toho, jak mu v duchu pokynul démon, který při něm neustále stál. Stejně tak i mágové démony nejen znají, ale dokonce všechny ty své podivuhodné kousky provádějí jedině s jejich přispěním. Jen díky jejich dechu a jejich skrytému vnuknutí dokážou předvádět oslnivé kejkle – umějí vyvolat vidění toho, co vůbec neexistuje, nebo naopak nechat zmizet to, co je přímo před očima!

Vždyť první z těchto mágů slovem i činem – slavný Hostanés – nejenže prokazuje pravému Bohu veškerou zaslouženou úctu, ale navíc moc dobře ví, že andělé, tedy služebníci a poslové onoho pravého Boha, s úctou střeží Jeho trůn a už při pouhém pokynu či zachvění tváře svého Pána se třesou hlubokou bázní. A byl to právě on, kdo jasně popsal i pozemské a bludné démony, kteří jsou zapřisáhlými nepřáteli celého lidstva!

A co velký Platón? Ten sice považoval za neobyčejně těžké Boha vůbec postihnout, ale copak nám beze všech potíží nevypráví o andělech i o démonech? Copak se i on ve svém Symposiu nepokouší zachytit temnou podstatu démonů? Definuje je totiž jako jakousi prostřední látku mezi tím, co je smrtelné a nesmrtelné, jako cosi na pomezí těla a čistého ducha – jako zvláštní slitinu pozemské tíhy a nebeské lehkosti. Právě z ní se pak podle něj rodí milostná touha, která se nepozorovaně plíží do lidského nitra, utváří v něm pocity, budí prudké vášně a rozpaluje v lidech žár nezkrotného chtíče.

KAPITOLA 27

Nuže, tito nečistí duchové a démoni – jak už jasně ukázali mágové, filosofové i samotný Platón – se tajně skrývají pod vysvěcenými sochami a obrazy. Svým neviditelným dechem jim propůjčují takovou vážnost a moc, jako by v nich bylo skutečně přítomno nějaké božstvo. To oni občas vdechují svou sílu do věštců a přebývají ve svatyních. To oni tajně oživují žilky v obětních vnitřnostech, řídí let ptáků, ovládají vržené losy a vyvolávají věštby – věštby, které jsou ovšem beznadějně zapletené do hustých sítí lží. Vždyť tito duchové sami neustále bloudí a zároveň klamou všechny kolem sebe. Čistou pravdu totiž vůbec neznají, a pokud z ní přece jen něco tuší, nikdy se k ní nepřiznají, aby tak sami neurychlili svou vlastní zkázu.

Tímto způsobem stahují lidskou duši z nebeských výšin těžce k zemi a odvádějí ji od pravého Boha k pouhé mrtvé hmotě. Vnášejí zmatek do života, ruší klidný spánek a díky své neviditelné, jemné podstatě se nepozorovaně vkrádají přímo do lidských těl. Tam pak vyvolávají nemoci, děsí mysl a zkrucují údy – a to všechno dělají jen proto, aby člověka donutili k uctívání. Chtějí se dosyta napást dýmu z oltářů a napít krve z poražených zvířat, a jakmile se nasytí, zkrátka jen povolí pouta, která sami předtím utáhli, aby to vypadalo, že nemocného zázračně uzdravili.

Z téhož pramene pocházejí i všichni ti šílenci, které vídáte zběsile pobíhat po ulicích. Jsou to vlastně věštci, jen k tomu nepotřebují žádný chrám – běsní, třeští a svíjejí se v křečích naprosto stejně jako oni. Pohání je naprosto stejný démon, jen záminka jejich šílenství je jiná. Právě od těchto démonů pocházejí i všechny ty podivuhodné příhody, které jsi mi tu před chvílí vyjmenoval – že si Jupiter ve snu vyžádal opakování slavnostních her, že se Kastor a Pollux zjevili na koních a že obrovská loď poslušně následovala pouhý pás jedné římské paní.

Ostatně, většina z vás moc dobře ví, že se k tomu všemu tito démoni sami a dobrovolně doznávají, kdykoli je svými slovy jako mučidly a plameny svých modliteb vyháníme z posedlých těl. Samotný Saturnus, Serapis, Jupiter a všichni ti ostatní démoni, které tak zbožně uctíváte, když jsou přemoženi bolestí, bez okolků vyznávají, čím ve skutečnosti jsou. A rozhodně by si nevymýšleli lži k vlastní potupě a hanbě – tím spíše ne tehdy, když u toho stojí i někteří z vás! Měli byste tedy uvěřit jejich vlastnímu svědectví, když už se sami přiznali, že jsou démony!

Jakmile jsou totiž zaklínáni jménem pravého a jediného Boha, uboze se v těch ovládaných tělech třesou a proti své vůli z nich buď okamžitě s křikem vyskakují, nebo se z nich pomalu a potupně vytrácejí – přesně podle toho, jakou silou pomáhá víra trpícího nebo jak mocně působí milost toho, kdo ho uzdravuje. Proto také před křesťany zblízka prchají, ačkoli na ně z dálky, skrze vás a na vašich shromážděních, tak vytrvale a zuřivě útočili.

Proto se tajně vkrádají do myslí nevzdělaných lidí a zasévají do nich skrze strach nenávist vůči nám. Je přece naprosto přirozené, že člověk nenávidí to, čeho se bojí – a že se snaží ze všech sil zničit to, z čeho má hrůzu. Takto se zmocňují lidských duší a zatarasují lidská srdce. Dělají to proto, aby nás lidé začali nenávidět ještě dříve, než nás vůbec poznají – mají totiž strach, že kdyby nás skutečně poznali, museli by nás buď začít napodobovat, nebo by nás už alespoň nedokázali tak slepě odsuzovat.

KAPITOLA 28

Jak nesmírně nespravedlivé je vynášet soudy o věcech neznámých a neprozkoumaných – a přesně to vy děláte – věřte nám to, nám kteří dnes svého dřívějšího omylu hořce litujeme! Vždyť i my jsme dělali naprosto totéž! I my jsme kdysi – tehdy ještě slepí a tupí – sdíleli přesně ty samé pocity jako vy. I my jsme věřili, že křesťané uctívají obludy, že požírají nemluvňata a že na svých hostinách páchají krvesmilstvo. Vůbec jsme tehdy nechápali, že všechny tyto báchorky neustále rozdmýchávají oni démoni – že se tyto lži nikdy nevyšetřují ani nedokazují, a že se za tak dlouhou dobu nenašel ani jeden jediný zrádce, který by to všechno vynesl na světlo, ačkoli by si tím vysloužil nejen milost za své činy, ale rovnou i štědrou odměnu za udání! Nechápali jsme, že na tom zkrátka není nic zlého – vždyť obžalovaný křesťan se vůbec nečervenal hanbou, netřásl se strachem a litoval jediné věci: že se nestal křesťanem už dávno předtím!

My sami jsme tehdy brali pod svou ochranu a obhajovali kdejaké svatokrádežníky, smilníky a dokonce i vrahy vlastních rodičů – ale pokud šlo o křesťany, byli jsme přesvědčeni, že těm nesmí být dopřáno ani sluchu! A někdy jsme z pouhého soucitu s nimi běsnili ještě krutěji: ty, kteří se ke své víře svobodně přiznávali, jsme surově mučili, abychom je donutili k zapírání – chtěli jsme je totiž zachránit před popravou. Tím jsme na nich praktikovali naprosto zvrácené vyšetřování: nešlo nám o to, abychom z nich dostali pravdu, ale snažili jsme se z nich vymlátit lež! A pokud se přece jen našel někdo slabší, kdo se pod tíhou a náporem muk zlomil a zapřel, že je křesťanem, hned jsme ho zahrnovali přízní – jako by tím, že se zřekl pouhého jména, naráz smyl a očistil všechny své domnělé zločiny!

Poznáváš v tom, že jsme tehdy cítili a jednali naprosto stejně, jako dnes cítíte a jednáte vy? Kdyby přitom soudil zdravý rozum, a nikoli tajné našeptávání démonů, museli bychom na ně přece naléhat úplně jinak! Neměli bychom je nutit, aby zapírali, že jsou křesťany – měli bychom je mučením nutit k tomu, aby se přiznali ke krvesmilnému smilstvu, k bezbožným obřadům a k obětování dětí! Vždyť právě těmito a podobnými báchorkami ucpali démoni uši nevzdělaného davu a naplnili je vůči nám hrůzou a odporem. Není na tom ale vůbec nic divného – vždyť zlá pověst se neustále živí jen rozsévanými lžemi, a jakmile vyjde najevo čistá pravda, okamžitě se rozplyne. Přesně takhle pracují démoni – to oni zasévají a s láskou pěstují každou falešnou fámu!

A přesně z tohoto pramene vyvěrá i to, co jsi prý zaslechl – že uctíváme oslí hlavu jako nějakou božskou svátost. Kdo by byl tak hloupý, aby se něčemu takovému klaněl? A kdo by byl ještě hloupější, aby vůbec věřil, že se tomu někdo klaní? Tedy kromě vás – vy přece zasvěcujete celé osly rovnou ve stájích pospolu s tou vaší Eponou a se stejnou náboženskou úctou ty samé osly zdobíte, když slavíte svátky Isidy! Vy přece obětujete a uctíváte hlavy býků i beranů, vy si stavíte bohy smíchané napůl z kozla a napůl z člověka a s posvátnou úctou vzýváte modly s tvářemi lvů a psů!

Copak společně s Egypťany nepadáte na kolena před býkem Apidem a nepečujete o něj? A copak nijak neodsuzujete jejich posvátné obřady, které zasvěcují hadům, krokodýlům, všelijaké další havěti, ptákům a rybám? Vždyť pokud někdo některého z těch jejich zvířecích bohů zabije, zaplatí za to rovnou vlastním hrdlem! Tíž Egypťané – a s nimi i velká většina z vás – se nebojí bohyně Isidy o nic víc než štiplavé vůně obyčejné cibule! Před Serapidem se pak netřesou o nic víc než před odpornými zvuky, které vycházejí ze zadních částí těla!

I ten, kdo si proti nám vymýšlí ty oplzlé báchorky o uctívání kněžských genitálií, se na nás jen marně snaží hodit to, co je ve skutečnosti vlastní jedině jemu. Takové nehoráznosti mohou být posvátnými obřady možná tak pro ty, v jejichž kruzích je prodejné každé pohlaví a každý kousek těla! Pro ty, u nichž se naprostá nestydatost nazývá společenskou vytříbeností, kteří závidí nevěstkám jejich naprostou volnost, kteří lížou muže v oněch místech a chlípnou tlamou se přisávají k jejich ohanbím – ti muži, jejichž jazyk je tak hnusně pošpiněný, i kdyby už navždy mlčeli! Ti muži, které jejich vlastní smilstvo dřív omrzí, než by se za něj vůbec začali stydět! Ach, ty neslýchané hrůzy! Páchají na sobě dobrovolně takové zvrácenosti a zvěrstva, jaká by nedokázal snést ani poddajný útlý věk, a k jakým by nikoho nedonutilo ani to nejtvrdší otroctví!

KAPITOLA 29

Tyto a podobné ohavnosti my nesmíme ani poslouchat, natož se proti nim obšírně hájit – vždyť by to bylo hluboko pod naši úroveň! Vymýšlíte si totiž o čistých a cudných lidech takové zvrácenosti, o kterých bychom my sami nikdy nevěřili, že se vůbec mohou dít, kdybyste je neustále s takovou samozřejmostí nedokazovali sami na sobě!

A pokud našemu náboženství připisujete uctívání nějakého zločince a jeho kříže, bloudíte na hony daleko od pravdy! Jak si vůbec můžete myslet, že by si nějaký zlosyn zasloužil být považován za Boha, nebo že by něčeho takového byl nějaký pozemšťan vůbec schopen? Věru přenešťastný je ten, kdo veškerou svou naději opírá o smrtelného člověka – vždyť veškerá jeho pomoc nadobro končí ve chvíli, kdy onen člověk vydechne naposledy!

Egypťané si ovšem zcela běžně volí člověka, kterého pak uctívají jako modlu – jen jemu jedinému se snaží zalíbit, jeho jediného se ve všem ptají na radu a jen jemu podřezávají obětní zvířata. Ale on, ačkoli je pro všechny ostatní bohem, pro sebe samotného zůstává jen a pouze člověkem, ať už chce, nebo nechce! Své vlastní svědomí totiž neoklame, i když se mu daří klamat svědomí ostatních.

Stejně tak i knížatům a králům se podbízí falešné a hanebné pochlebování – a to nikoli jako velkým a vybraným mužům, jak se sluší a patří, ale jako by to byli samotní bohové! A to přesto, že slavnému muži mnohem pravdivěji náleží čest a tomu nejlepšímu mnohem sladčeji náleží láska. A tak se tito lidé dovolávají jejich božství, padají na kolena před jejich obrazy a úpěnlivě vzývají jejich genia – to jest jejich démona! A nakonec je pro ně mnohem bezpečnější křivě přísahat při geniu samotného Jova než při geniu svého vlastního krále!

Co se týče křížů – ty my ani neuctíváme, ani si je nepřejeme. To spíše vy, kteří do posvátného stavu povyšujete bohy ze dřeva, se nejspíš klaníte i dřevěným křížům, protože v nich vidíte přímé součásti svých vlastních božstev! Vždyť co jiného jsou ty vaše vojenské zástavy, korouhve a polní prapory než pozlacené a bohatě vyzdobené kříže? A vaše vítězné trofeje nejenže jasně kopírují podobu obyčejného kříže, ale dokonce i člověka, který je na něm přibitý!

Znamení kříže ostatně zcela přirozeně vídáme na lodi, když se plaví s napjatými plachtami nebo když tiše klouže po hladině s roztaženými vesly. I když se vztyčuje jho, vytváří to znamení kříže – a přesně tak je tomu i tehdy, když člověk s čistou myslí rozpřáhne ruce a uctívá Boha! A tak se znamení kříže buď opírá o samotný přirozený řád světa, anebo dává tvar vašemu vlastnímu náboženství.

KAPITOLA 30

Rád bych se teď podíval přímo do očí tomu, kdo prohlašuje nebo věří, že se zasvěcujeme proléváním krve a vraždou nevinného dítěte! Opravdu si myslíš, že je vůbec možné, aby tak křehké a drobounké tělíčko dokázalo přijmout smrtelné rány? Aby někdo tu panenskou krev novorozeněte – tvora, který ještě ani pořádně není člověkem – surově proléval, chlemtal a sál? Čemusi takovému nemůže uvěřit nikdo jiný než ten, kdo by měl sám odvahu to udělat!

Vždyť já moc dobře vidím vás – to vy své vlastní děti s ledovým klidem předhazujete divoké zvěři a dravým ptákům, to vy je bez milosti rdousíte a sprovázíte z tohoto světa tou nejbídnější smrtí! A najdou se mezi vámi i takové ženy, které do sebe lijí jedovaté dryáky, aby zárodek budoucího člověka udusily a zničily přímo ve svých vlastních útrobách – a tak se stávají vražedkyněmi vlastních dětí ještě předtím, než je vůbec přivedou na svět!

A všechny tyhle zrůdnosti pramení jedině a pouze ze zářného příkladu vašich vlastních bohů! Vždyť Saturnus své syny nikam nepohazoval – on je rovnou zaživa požíral! Zcela po právu mu pak v některých končinách Afriky vlastní rodiče obětovali své malé děti – a přitom jejich křik a pláč dusili laskáním a polibky, jen aby náhodou neobětovali plačící a uslzenou oběť!

Pontští Taurové a egyptský Búsiris měli ve svatém zvyku podřezávat své vlastní hosty. Galové zase prolévali krev lidských – nebo spíše nelidských – obětí na počest Merkura. A Římané? Ti klidně zaživa zakopávali pod zem Řeka a Řekyni, Galla a Galku, a činili tak jako slavnostní oběť! Ba co víc, ještě dnes uctívají svého Jova Latiarského prachobyčejnou lidskou vraždou – a jak se na zdárného Saturnova syna sluší a patří, krmí ho krví zločinců a vrahů!

Pevně věřím, že to byl právě on, kdo naučil Catilinu pečetit spiklenecké přísahy lidskou krví! To on naučil zuřivou Bellonu zkrápět své oltáře úlitbami z lidských žil – a to on lidi naučil zahánět padoucnici pitím lidské krve, a léčit tak jednu nemoc hrůzou ještě temnější a děsivější! Vůbec v ničem si s nimi nezadají ani ti, kteří přímo z arény požírají maso divokých šelem – šelem, které jsou nasáklé a potřísněné lidskou krví a které se předtím dosyta nakrmily lidskými údy a vnitřnostmi!

Nám je však naprosto zapovězeno vraždu člověka byť jen vidět, natož o ní poslouchat! Od lidské krve se držíme tak úzkostlivě a tak nesmírně daleko, že se v našich pokrmech nesmí objevit dokonce ani krev obyčejných zvířat určených na porážku!

KAPITOLA 31

A obrovskou báchorku o krvesmilné hostině si proti nám vylhala rovnou celá ta sebranka démonů! Udělala to proto, aby pošpinila slávu naší mravní čistoty ohyzdným kalem hanby – aby lidi od nás odvrátila hrůzou z této děsivé pomluvy ještě předtím, než vůbec začnou pátrat po pravdě. A přesně v tomto duchu o tom nepronesl svědectví ani ten tvůj slavný Frontó jako někdo, kdo by pro to měl sebemenší důkaz, ale spíše nás jím jako řečník potupně pošpinil! Vždyť takové ohavnosti mají své kořeny spíše u vašich vlastních národů!

U Peršanů je přece naprosto zákonité obcovat s vlastními matkami, u Egypťanů a Athéňanů jsou sňatky s vlastními sestrami považovány za legitimní a vaše vlastní historie i tragédie se doslova pyšní krvesmilstvy – a vy tyhle věci s ohromným potěšením nejen čtete, ale i posloucháte! Stejně tak přece uctíváte bohy, kteří se sami brodí v krvesmilstvu – bohy spojené v jedno lože s vlastní matkou, s dcerou či se sestrou! A tak je jen a pouze po právu, že se u vás krvesmilstvo tak často odhaluje a že se ho dopouštíte s takovou železnou pravidelností.

Vy nešťastníci, vždyť vy se do těchto zakázaných hříchů můžete zřítit i zcela nevědomky! Když tak bezhlavě a na všechny strany rozhazujete své milostné vášně, když všude možně plodíte děti a když i ty, které se vám narodí doma, s takovým klidem odkládáte na pospas cizímu milosrdenství – je naprosto nevyhnutelné, že dříve či později narazíte na svou vlastní krev a zbloudíte do náruče vlastních dětí! A tak vy sami splétáte hrůznou tragédii krvesmilstva, ačkoli o tom nemáte ani to nejmenší tušení.

Ale my, my dokazujeme svou cudnost nikoli strnulým výrazem tváře, ale čistotou samotné mysli! S radostí a dobrovolně vytrváváme v pevném svazku jediného manželství. Touhu po plození dětí ukojíme buď jen jednou jedinkrát, nebo vůbec nikdy – a naše hostiny, ty pořádáme nejen mravně čisté, ale i naprosto střízlivé! Neoddáváme se totiž žádnému obžerství ani neprotahujeme hostiny proléváním čistého vína – naopak, svou veselost vždy mírníme důstojnou vážností. S cudnými slovy na rtech a v ještě cudnějším těle se u nás mnozí těší z trvalého panenství neposkvrněného těla, a přitom se jím nijak nepyšní. Zkrátka a dobře, touha po krvesmilstvu je nám tak nekonečně vzdálená, že se někteří z nás dokonce i při naprosto počestném manželském spojení zalijí ruměncem studu.

A rozhodně se neskládáme z té nejspodnější lůzy jen proto, že odmítáme vaše falešné pocty a váš úřednický nach! Nejsme žádná buřičská klika jen proto, že všichni toužíme po stejném dobru a že se shromažďujeme ve stejném pokojném tichu, v jakém žije každý z nás o samotě! A nejsme žádní pokoutní žvanilové v temných koutech jen proto, že se vy buď stydíte, nebo se rovnou bojíte vyslechnout nás na veřejnosti! A to, že náš počet den ode dne roste, to přece není žádný důkaz nějakého plíživého bludu, ale naopak zářivé svědectví naší chvály! Vždyť v tak nádherném způsobu života ten, kdo je už náš, s pevnou vůlí vytrvá – a ten, kdo stál dříve mimo, se k nám s radostí připojí.

A tak se my v konečném důsledku snadno poznáváme – ne podle nějakého vypáleného znamení na těle, jak si naivně myslíte –, ale podle čistého znamení nevinnosti a mírnosti! Proto se navzájem milujeme tak hlubokou láskou, což vás tolik dráždí, protože my zkrátka – neumíme nenávidět. A proto se také nazýváme bratry, což nám tolik závidíte – vždyť jsme lidé zrození z jediného Boha jako Otce, jsme společníci ve stejné víře a jsme společní dědicové stejné naděje!

Zatímco vy – vy se ani vzájemně neznáte a běsníte proti sobě ve slepé nenávisti. Vy v sobě totiž dokážete poznat bratry snad jedině tehdy, když dojde na bratrovraždu!

KAPITOLA 32

Opravdu si myslíte, že tajíme a skrýváme to, co uctíváme, jen proto, že nemáme žádné svatyně a oltáře? Copak mohu Bohu vytesat nějakou sochu, když – pokud se nad tím jen trochu správně zamyslíš – je samotný člověk tím nejvěrnějším obrazem Božím? Jaký chrám bych Mu mohl vůbec vybudovat, když Ho nedokáže pojmout ani celý tento nekonečný svět, který On sám stvořil? A zatímco já, pouhý člověk, se mohu po světě pohybovat naprosto volně, měl bych tu nesmírnou a oslnivou velebnost uvěznit do jediné malé svatyně?

Není snad tisíckrát lepší vystavět Mu chrám v naší vlastní mysli – a posvětit Mu to nejhlubší místo přímo v našem srdci? Copak bych měl Bohu přinášet krvavé oběti a zabíjet zvířata, která On sám stvořil pro můj užitek – a tak Mu vlastně s nevděkem vracet Jeho vlastní dary? Byl by to ten nejčistší nevděk! Tou jedinou milou a skutečně přijatelnou obětí je totiž dobrá duše, naprosto čistá mysl a hluboce upřímné svědomí.

Kdo si tedy chrání svou nevinnost, ten se k Bohu modlí tím nejkrásnějším způsobem. Kdo pěstuje spravedlnost, ten Mu přináší tu nejčistší úlitbu. Kdo se štítí každého podvodu, ten si Boha skutečně usmiřuje – a ten, kdo vyrve člověka z chřtánu nebezpečí, ten Mu podřezává tu nejtučnější oběť! Tohle jsou naše krvavé oběti, tohle jsou naše posvátné obřady – a tak je u nás za toho nejzbožnějšího považován vždy ten, kdo je ze všech nejspravedlivější.

Vy nám ale neustále předhazujete, že Boha, kterého uctíváme, nedokážeme ani nikomu ukázat, ani ho sami nevidíme! A přesně v tom to je! My přece v Boha věříme právě proto, že Ho dokážeme tak hluboce cítit, ačkoli Ho našima očima spatřit nemůžeme. Vždyť v každém Jeho díle, v každém záchvěvu a pohybu celého tohoto světa jasně vidíme Jeho neustále přítomnou sílu – ať už na nebi hřmí a křižují se blesky, nebo když se mračna rozestoupí a zavládne jas.

A vůbec se nediv, že Boha nevidíš. Vždyť i vítr a prudké vánky všechno ženou před sebou, vším otřásají a všechno rozbouří – a přece ti ani vítr, ani vánek nikdy před oči nevstoupí! Dokonce se nedokážeme podívat ani na samotné slunce, ačkoli právě ono nám všem dává schopnost vidět! Jeho ostré paprsky nám okamžitě srážejí zrak, pohled se nám tupí – a kdyby ses do něj díval o něco déle, spálí ti oči nadobro a uvrhne tě do slepoty.

Jak bys tedy chtěl unést pohled na samotného Tvůrce slunce – na ten nevyčerpatelný pramen všeho světla –, když musíš odvracet tvář už před jeho odlesky a když se tak uboze schováváš před jeho blesky? Ty chceš vidět Boha svýma obyčejnýma, tělesnýma očima? Vždyť nedokážeš spatřit ani nahmatat ani svou vlastní duši, která ti dává život a díky které vůbec mluvíš!

Někdo mi možná řekne, že Bůh prý vůbec netuší, co my lidé děláme – že prý usazen kdesi vysoko na nebi nemůže obcházet všechny lidi a znát každého jednotlivce. Jak hluboce se mýlíš, člověče, a jak zoufale se klameš! Odkud by mohl být Bůh vůbec vzdálený, když je naprosto všechno nebeské i pozemské – ba i vše, co se rozprostírá daleko za hranicemi tohoto zemského okruhu – prostoupeno a naplněno Bohem? On je nám všude nejen absolutně nablízku – On se doslova vlévá do našich niter a zcela nás prostupuje!

Podívej se znovu na to slunce. Je pevně připoutané k obloze, ale jeho paprsky se rozlévají po všech zemích. Je přítomné všude najednou, všeho se dotýká a se vším se mísí – a přece jeho oslnivá čistota a zář nezůstává nikde pošpiněna. Oč víc tedy Bůh, který je Tvůrcem naprosto všeho a který všechno zkoumá svým zrakem, Bůh, před kterým nelze udržet žádné tajemství, proniká do všech temnot – a oč spíš proniká do našich nejtajnějších myšlenek jako do nějakých druhých temnot! Vždyť my pod Jeho zrakem nejen jednáme, ale my s Ním – abych tak řekl – i dýcháme a žijeme!

KAPITOLA 33

Nenamlouvejme si však nic o našich počtech! Nám samotným se sice zdá, že je nás mnoho, ale před Bohem je nás jen naprostá hrstka. My lidé sice úzkostlivě rozlišujeme kmeny a národy, ale pro Boha je celý tento svět jen jedním jediným domovem. Pozemští králové poznávají stav svého království jen prostřednictvím hlášení a služeb svých úředníků, ale Bůh žádné zprávy nepotřebuje – my totiž nežijeme jen před Jeho zraky, my žijeme přímo v Jeho náručí!

Někdo mi možná namítne: „Jenže Židům přece nebylo vůbec nic platné, že i oni uctívali jediného Boha s tou nejokázalejší obřadností, s oltáři a velkolepými chrámy!“ Jak hluboce se klameš a jak zoufale bloudíš v nevědomosti, když si pamatuješ jen jejich pozdní pád a přitom zapomínáš – nebo rovnou vůbec neznáš – jejich dávné počátky!

Vždyť i oni moc dobře poznali našeho Boha – on je to totiž jeden a týž Bůh všech! Dokud Ho uctívali čistě, nevinně a se zbožnou úctou, dokud poslušně následovali Jeho spásná přikázání, tehdy se z nepatrného hloučku rozrostli v nespočetný národ. Tehdy se z nuzáků stávali boháči a z ponížených sluhů mocní králové! Ačkoli jich byla jen hrstka, drtili obrovská vojska. Ačkoli byli beze zbraní, sráželi po zuby ozbrojené nepřátele – a když sami prchali, na Boží příkaz a s mohutnou pomocí samotných přírodních živlů hnali své pronásledovatele do záhuby!

Jen se začti do jejich vlastních spisů! Nebo pokud dáš raději přednost římským autorům a necháme ty staré stranou, vyhledej si díla Flavia Josefa či Antonia Juliana o Židech. Rázem pochopíš, že si tento trpký osud přivodili jen a pouze svou vlastní špatností! Zjistíš, že je nepotkalo vůbec nic, co by jim nebylo už dávno předem jasně předpověděno pro případ, že setrvají ve své tvrdohlavé zpupnosti.

Pak ti konečně dojde, že to byli oni, kdo Boha opustil jako první, a nikoli Bůh, kdo by opustil je! Neupadli do zajetí i se svým Bohem, jak se tu tak bezbožně opovažuješ tvrdit – to Bůh sám je vydal napospas nepřátelům jako zrádce a přeběhlíky od svého Zákona!

KAPITOLA 34

Co se pak týče světového požáru – nevěřit, že by zčistajasna mohl spadnout oheň nebo že by mohla vyschnout veškerá vláha, to je jen obyčejný a široce rozšířený omyl. Copak některý z moudrých mužů pochybuje nebo neví, že všechno, co mělo svůj počátek, musí také skončit – a že vše, co bylo stvořeno, musí nevyhnutelně zaniknout? Nebe a všechno, co nebesa objímají, mělo svůj začátek a naprosto stejně spěje ke svému konci. Vždyť i stoikové pevně věří, že jakmile sladká pramenitá a mořská voda přestane živit hvězdy, nebesa podlehnou síle ohně – a jakmile se stráví veškerá vláha, celý tento svět od základů vzplane.

I epikurejci sdílejí naprosto stejný názor na shoření živlů a zhroucení světa. A samotný Platón říká, že se jednotlivé části světa střídavě zaplavují vodou a hned nato zase vzněcují plameny – a ačkoli tvrdí, že svět byl stvořen jako věčný a nezničitelný, vzápětí dodává, že pro svého Tvůrce, pro jediného Boha, je zničitelný a smrtelný. Nebylo by tedy vůbec nic divného, kdyby se tahle nesmírná stavba zhroutila rukou Toho, kdo ji sám vybudoval.

Sám vidíš, že filosofové učí přesně to, co říkáme my! Neděje se tak proto, že bychom my snad kráčeli v jejich stopách, ale proto, že oni si z božských předpovědí proroků vypůjčili alespoň stín pravdy – stín, který ovšem notně pokřivili. Přesně takhle totiž ti nejjasnější z mudrců, první z nich Pythagoras a po něm především Platón, předali dál myšlenku o znovuzrození člověka, i když s poloviční a znetvořenou vírou. Tvrdí totiž, že po rozpadu těla zůstávají navždy zachovány pouze duše – a ty se pak neustále stěhují do jiných, nových těl.

A aby tu pravdu překroutili úplně, přidávají ještě báchorku o tom, že se lidské duše vracejí do dobytka, ptáků a divoké zvěře. Takový názor si věru nezaslouží vážné zkoumání filosofa, ale spíše jízlivý výsměch nějakého komedianta! Pro náš účel však bohatě postačí zjištění, že i v této otázce s námi vaši mudrci alespoň do jisté míry souzní.

Kdo je nakonec tak hloupý nebo tupý, aby se opovážil popírat, že Bůh dokáže člověka znovu zformovat úplně stejně, jako ho dokázal stvořit poprvé? Copak člověk před svým zrozením nebyl ničím – a po smrti už neznamená nic? Jestliže se mohl zrodit z naprosté nicoty, proč by z ní nemohl být také obnoven? Vždyť je přece mnohem těžší začít tvořit něco, co vůbec neexistovalo, než jen zopakovat to, co už tu jednou bylo!

Opravdu si myslíš, že co se ztratí našemu tupému zraku, to zanikne i pro samotného Boha? Ať už tělo vysychá v prach, nebo se rozplývá ve vláhu, ať už se hroutí v popel, nebo se ztenčuje do dýmu a mizí nám z očí – pro Boha, věčného strážce všech živlů, zůstává bezpečně uchováno! Nebojíme se proto žádné újmy z pohřbívání žehem, jak se naivně domníváte – ale zkrátka jen dodržujeme ten starobylejší a ušlechtilejší zvyk ukládání těl do země.

Jen se podívej, jak nám celá příroda k naší vlastní útěše neustále předvádí budoucí vzkříšení! Slunce se noří za obzor a znovu se rodí, hvězdy padají a znovu se vracejí, květiny uvadají a znovu ožívají. Keře po svém zestárnutí znovu obrazí listím a semena vyraší v novou zeleň jedině tehdy, když se předtím sama rozpadnou v zemi. S lidským tělem v hrobě je to přesně stejné jako se stromy v zimě – pod lživou maskou suchopáru a smrti v sobě skrývají svěží zeleň života!

Proč tolik pospícháš a naléháš, aby tělo ožilo a vrátilo se ještě uprostřed syrové zimy? I my musíme zkrátka a dobře počkat, až našemu tělu přijde jeho jaro! Moc dobře vím, že si mnozí lidé, vědomi si svých vlastních vin, mnohem víc přejí než věří, že po smrti už z nich nezbude vůbec nic – raději by totiž byli nadobro zahlazeni a vymazáni z bytí, než aby byli znovu stvořeni pro svá zasloužená muka. Jejich osudný omyl se ještě víc prohlubuje tím, jakou volnost jim tento svět dopřává, i tou nesmírnou a trpělivou shovívavostí Boží. Jenže čím déle na sebe Jeho soud nechává čekat, s o to větší a zdrcující spravedlností pak udeří!

KAPITOLA 35

Lidem se však prostřednictvím spisů nejučenějších mužů a zpěvů samotných básníků neustále připomíná ona ohnivá řeka a onen sežehující žár, který vyvěrá ze styžských močálů a v mnoha kruzích obepíná podsvětí. Že je toto místo od počátku připraveno pro věčná muka, to nám starověk jasně zanechal, ať už se o tom poučil z temných výpovědí démonů, nebo z jasných věšteb proroků.

Proto u nich dokonce i samotný král Jupiter s posvátnou bázní přísahá při oněch žhoucích březích a při onom černém víru – on se totiž děsí a moc dobře předem ví, že právě tohle je trest, který je neodvratně určen pro něj i pro všechny jeho ctitele!

Tato muka neznají absolutně žádnou míru ani konec. Tamní oheň je totiž nadán strašlivou inteligencí – údy zároveň spaluje i obnovuje, neustále je sžírá a vzápětí znovu oživuje! Tak jako blesk z nebe do lidských těl uhodí, ale nikdy je celá nestráví, a tak jako plameny Etny, Vesuvu a všech dalších hořících míst po celé zemi planou a nikdy nevyhasnou – přesně tak se onen trestající pekelný oheň neživí tím, že by své oběti obracel v popel, ale udržuje se pouze tím, že jejich těla neustále drásá a zraňuje, aniž by je kdy nechal zaniknout.

O tom, že lidé, kteří neznají Boha, trpí v těchto mukách naprosto právem jakožto bezbožníci a zlosynové, může pochybovat snad jen ten největší zaslepenec. Vždyť neznat Otce celého světa a Pána všech věcí není o nic menší zločin, než Ho přímo a otevřeně urážet!

Třebaže k trestu bohatě stačí samotná nevědomost Boha, stejně jako k milosti prospívá Jeho poznání, přesto – pokud nás křesťany porovnáte s vámi – musíte jasně vidět, že jsme mravně o tolik lepší než vy, a to i kdyby naše vnější vzdělání v některých ohledech zaostávalo.

Vždyť vy sice cizoložství naoko zakazujete, ale vzápětí se ho sami bezostyšně dopouštíte – zatímco my patříme jako muži výlučně jen a pouze svým vlastním manželkám! Vy trestáte teprve ty zločiny, které už byly spáchány – u nás je těžkým hříchem už jen samotná myšlenka na zlo! Vy se bojíte jen svědků, kteří by vás mohli usvědčit – my se naproti tomu bojíme vlastního svědomí, před kterým nikam neutečeme a bez něhož nemůžeme vůbec žít! Zkrátka a dobře, žalář doslova přetéká a kvasí lidmi z vašich řad – ale nenajdete tam ani jediného křesťana, ledaže by to byl člověk obžalovaný pro svou víru, nebo odpadlík, který se jí potupně zřekl!

KAPITOLA 36

Ať nikdo nehledá útěchu v osudu a ať jím neomlouvá své činy! Třebaže vnější los závisí na vrtkavé štěstěně, lidská mysl zůstává naprosto svobodná – a proto se u člověka soudí jeho skutečné jednání, a nikoli jeho pozemské postavení. Vždyť co jiného je osud než to, co o každém z nás Bůh sám vyřkl? On přece dokáže předem prohlédnout naši podstatu, a proto každému vytyčuje jeho osud přesně podle jeho vlastních zásluh a vlastností. Netrestá nás tedy za to, z jakých poměrů jsme se narodili, ale trestá samotnou povahu našeho ducha!

O osudu to pro tuto chvíli bohatě postačí – ačkoli je to jen zlomek toho, o čem jsme připraveni jindy vést mnohem obšírnější a hlubší spor.

A to, že se o většině z nás mluví jako o chudácích? To pro nás není žádná potupa, to je naše největší sláva! Vždyť tak, jako se lidská duše v přepychu rozkládá a hnije, tak se ve skromnosti naopak zoceluje. Copak může být vůbec chudý ten, kdo necítí žádný nedostatek, kdo nedychtí po cizím majetku a kdo je nekonečně bohatý samotným Bohem? Skutečným chudákem je naopak ten, kdo sice plave v majetku, ale přesto lační po dalším a dalším!

Povím ti, jak to cítím já: nikdo nemůže být tak chudý, jako když přišel na tento svět. Ptáci si žijí, aniž by měli nějaké dědictví, a každý den nacházejí svou pastvu – a přitom všechny tyto bytosti byly stvořeny pro nás! Pokud po nich nedychtíme a nesnažíme se je urvat pro sebe, pak je vlastně všechny doopravdy vlastníme. A tak jako je poutník na cestě tím šťastnější, čím lehčím krokem kráčí, tak je na této dráze životem nekonečně blaženější ten, kdo si svou chudobou odlehčuje, a nikoli ten, kdo supí a úpí pod drtivým břemenem bohatství!

Věř mi, že kdybychom považovali pozemské statky za jakkoli užitečné, neváhali bychom o ně Boha požádat – a Ten, komu patří celý vesmír, by nám z nich dozajista dokázal štědře dopřát. My ale chceme bohatstvím raději opovrhovat, než abychom se ho vůbec dotýkali! Mnohem víc toužíme po nevinnosti, mnohem víc prahneme po trpělivosti – a raději si volíme být dobrými než rozmařilými.

A to, že na vlastním těle cítíme lidské vady a že jimi trpíme? To přece není žádný trest – to je tvrdá vojenská služba! Vždyť statečnost se utužuje právě ve slabostech a kruté neštěstí bývá tou nejlepší školou ctnosti. A nakonec, všechny síly těla i ducha beznadějně chabnou, pokud nejsou neustále bystřeny námahou a cvikem. Copak i všichni ti vaši stateční hrdinové, které nám dáváte za zářný příklad, nedosáhli své nesmrtelné slávy jen a pouze tím, že prošli výhní utrpení?

A tak to rozhodně není tím, že by nám Bůh nedokázal pomoci, nebo že by námi snad pohrdal – On, který je Vládcem celého světa a který tolik miluje své věrné! On nás zkrátka v protivenstvích zkouší a prověřuje. Váží naši povahu na miskách nebezpečí, až do posledního vydechnutí zkoumá lidskou vůli a je si přitom naprosto jistý, že se Mu z toho nic nemůže nikdy ztratit. A tak jako se ryzí zlato zkouší a tříbí v plamenech, přesně tak se i my osvědčujeme v krutých zkouškách a utrpení!

KAPITOLA 37

Jak překrásná je to pro Boha podívaná, když se křesťan utkává s bolestí, když se neochvějně a hrdě staví proti hrozbám, popravám a mukám! Když se s výsměchem noří do řinčení smrti a šlape po hrůze, kterou vzbuzuje kat! Když svou svobodu hrdě vztyčuje proti králům a vládcům a ustupuje jedině Bohu, kterému celým svým bytím patří – a když nakonec jako triumfátor a vítěz odhodlaně vzdoruje i tomu, kdo nad ním právě vynesl rozsudek!

Vítězem je přece ten, kdo dosáhl cíle, za nímž tak pevně šel! Který voják by se tváří v tvář svému vojevůdci nevrhal do nebezpečí s o to větší odvahou? Nikdo totiž nezíská odměnu dřív, než projde ohněm zkoušky. Jenže pozemský vojevůdce nemůže dát to, co sám nemá – nemůže prodloužit lidský život, může jen vyznamenat vojenskou službu. Ale Boží voják? Ten není v bolesti nikdy opuštěn a ani samotná smrt ho nedokáže zničit! A tak se křesťan sice může zdát ubohým, ale skutečným ubožákem ho shledat nelze.

Vy sami vynášíte až do nebes muže, které stihlo kruté neštěstí – oslavujete Mucia Scaevolu, který se sice zmýlil v králi a byl by mezi nepřáteli nepochybně zahynul, kdyby sám sebe dříve nepřipravil o pravici! A kolik našinců dokázalo bez jediného zanaříkání snést, když jim oheň pálil a sžíral nejen pravici, ale rovnou celé tělo – a to přesto, že měli plně ve své moci nechat se propustit na svobodu!

Ale proč bych vůbec srovnával naše muže s Muciem, Aquiliem nebo Regulem? Vždyť i naši chlapci a křehké ženy se s úsměvem vysmívají křížům a mučidlům, dravým šelmám i všem těm vašim děsivým trestům – a to s takovou trpělivostí vůči bolesti, kterou jim do duše může vdechnout jen a pouze Bůh! Copak nechápete, vy ubožáci, že by nikdo nedokázal bez naprosto pádného důvodu podstupovat takové tresty, ani by bez Boha nedokázal přestát taková muka?

Ledaže by vás šálilo to, že lidé, kteří nechtějí Boha znát, doslova plavou v bohatství, kvetou v těch nejvyšších poctách a oplývají mocí. Jenže tito nešťastníci jsou vyvyšováni výš jen a pouze proto, aby jejich pád do propasti byl o to zdrcující! Vykrmují se totiž jako obětní zvířata vedená na porážku a krášlí se věnci jako žertvy hnané k trestu. Ba někteří jsou k vládě a panování povyšováni přímo proto, aby jejich zkažené mysli mohly svůj vlastní charakter svobodně rozprodávat jako na tržnici – a neomezená moc jim k tomu propůjčuje absolutní a bezbřehou volnost! Vždyť jaké pevné a trvalé štěstí může vůbec existovat bez poznání Boha, když na každém kroku číhá smrt? Uniká a rozplývá se jako pouhý sen ještě dřív, než ho člověk dokáže zachytit.

Jsi král? Jenže se třeseš hrůzou přesně tak, jak se jiní třesou před tebou – a ať tě obklopuje sebevětší družina, tváří v tvář nebezpečí zůstáváš úplně sám! Jsi bohatý? Ale štěstěně se nedá věřit – a s příliš těžkým batohem na cestu se ta krátká pouť životem neusnadňuje, ale naopak drtivě zatěžuje! Pyšníš se odznaky moci a úřednickým nachem? Je to jen prázdný lidský omyl a marný kult falešné důstojnosti – navenek se skvět nachem, ale v mysli být odporně špinavý! Jsi urozený a chlubíš se slavnými předky? Všichni se přece rodíme se stejným údělem a odlišuje nás jedině naše skutečná statečnost a ctnost!

My, kteří jsme posuzováni jen podle svých mravů a své čistoty, se tedy naprosto právem zdržujeme vašich zkažených rozkoší, vašich pompézních průvodů i vašich divadel. Moc dobře totiž známe jejich původ v pohanských obřadech a s odporem zavrhujeme jejich zhoubná lákadla! Kdo by se při závodech v cirku nezhrozil nad tím šílenstvím davu, který se navzájem rve a běsní? Kdo by se neotřásl nad řemeslnou školou vraždění v gladiátorských zápasech?

A v divadle nevládne o nic menší šílenství a ohavnost je tam ještě mnohem rozbujelá! Hned tam komediant odhaluje cizoložství nebo ho přímo ukazuje na odiv, hned tam zas změkčilý herec předstírá milostnou vášeň – a tím ji do diváků rovnou vdechuje! Tentýž herec pro potupu navléká masky vašich bohů a připisuje jim smilstva, milostné vzdechy a nenávist. Tentýž herec z vás falešnými slzami, lživými gesty a posunky loudí opravdový pláč. A tak se na jedné straně dožadujete skutečného prolévání krve – a na straně druhé proléváte slzy nad pouhou lží!

KAPITOLA 38

A to, že s naprostým opovržením odmítáme zbytky z vašich oltářů a poháry, z nichž bylo ulito modlám? To přece není žádné přiznání strachu – to je hrdé a nezlomné prohlášení naší skutečné svobody! Vždyť i když žádné stvořené dílo, jakožto nedotknutelný dar Boží, nelze žádným lidským zásahem zkazit ani znesvětit, přesto se těchto věcí úzkostlivě straníme. Děláme to proto, aby si snad nikdo nemyslel, že se podrobujeme démonům, kterým byla oběť přinesena – nebo že se snad za svou vlastní víru stydíme!

A kdo by mohl pochybovat o tom, že se s radostí oddáváme jarním květům, když přece trháme jarní růže, sněhobílé lilie a všechno ostatní, co jen v sobě skrývá líbeznou barvu a vůni? Sypeme si je utržené a jemné pod nohy a vonnými věnci z nich si ovíjíme šíje. Odpusťte nám ovšem, že si jimi nevěnčíme samotné hlavy – máme totiž ve zvyku vtahovat lahodnou vůni květů nosem, a ne ji nasávat týlem nebo vlasy!

A věnci nezdobíme ani naše mrtvé. V tomto ohledu spíše já žasnu nad vámi – jak to, že mrtvému přinášíte pochodeň, jako by ještě cítil, a zároveň mu dáváte věnec, jako by už necítil? Vždyť pokud je ten člověk v posmrtném životě blažený, žádné květy už nepotřebuje – a pokud je v něm nešťastný, už mu nepřinesou ani špetku radosti!

My naopak vystrojujeme své pohřby ve stejném hlubokém míru, v jakém i žijeme. Nekrášlíme je žádným usychajícím věncem, ale od Boha očekáváme živý věnec uvitý z věčných a nevadnoucích květů! Zcela klidní a skromní, v naprostém bezpečí štědrosti našeho Boha, oživujeme svou naději na budoucí blaženost pevnou vírou v Jeho neustále přítomnou velebnost. A tak už teď povstáváme k blaženému životu a už teď žijeme s očima upřenýma na věčnost, která nás čeká!

Ať si ten Sókratés – ten attický šašek, který sám o sobě tvrdil, že nic neví, a přesto se pyšnil svědectvím toho nejprolhanějšího démona – ať si hledí sám sebe! Ať si Arkesiláos, Karneadés, Pyrrhón a s nimi i celý ten obrovský zástup akademiků dál tápou ve svých pochybách! Ať si i Simónidés odkládá své odpovědi donekonečna! My jen s úsměvem pohrdáme arogancí filosofů, které moc dobře známe jako rozvraceče mravů, cizoložníky a tyrany – a kteří jsou vždycky neobyčejně výmluvní, jen když mají kázat proti neřestem, v nichž se sami utápějí.

My totiž svou moudrost nedáváme na odiv pláštěm a zevnějškem, ale samotnou myslí. My o velkých věcech nemluvíme – my je přímo žijeme! A můžeme se hrdě pyšnit tím, že jsme konečně dosáhli přesně toho, po čem oni s takovým vypětím sil pátrali, ale nikdy to nedokázali najít.

Proč bychom tedy měli být nevděční? Proč bychom sami sobě měli upírat to obrovské štěstí, jestliže božská pravda dozrála do své plnosti právě za našeho věku? Užívejme si tohoto našeho nesmírného dobra a srovnejme své myšlenky podle přísné míry pravdy – ať je nadobro zkrocena slepá pověra, ať je smyta bezbožnost a ať je navždy zachována pravá víra!“

KAPITOLA 39

Když Oktavius dořekl svá slova, zůstali jsme chvíli jako oněmělí a s upřenými zraky jsme zírali do prázdna, zcela přemoženi tichem. Co se mě týká, doslova jsem se ztrácel v bezmezné bouři obdivu – žasl jsem nad tím, jak dokázal věci, které se dají mnohem snáze cítit než vyjádřit slovy, tak mistrně podepřít důkazy, příklady a pádnými citáty. Žasl jsem nad tím, jak odrazil ty zlomyslné útočníky naprosto stejnými filosofickými zbraněmi, kterými se sami tak rádi ohánějí – a jak všem jasně ukázal, že pravda je nejen snadno pochopitelná, ale i nekonečně laskavá a vlídná!

KAPITOLA 40

A zatímco jsem si to všechno v tichosti přebíral v mysli, Caecilius zničehonic vybuchl: „Ze srdce a co nejvroucněji blahopřeji svému Oktaviovi – a koneckonců blahopřeji i sám sobě! Na tvůj výrok, Marku, jakožto rozhodčího už vůbec nečekám. Zvítězili jsme oba! A i kdyby to znělo jakkoli nestoudně, ten triumf si zkrátka přisvojuji i já sám – vždyť tak jako on zvítězil nade mnou, tak já nyní triumfuji nad svým vlastním bludem!

Pokud tedy jde o samotné jádro našeho sporu – naplno a bez výhrad uznávám Boží prozřetelnost, skláním se před jediným Bohem a naprosto souhlasím s tím, že mravní čistota této naší sekty je zcela bez poskvrny. Přesto však na dně mé duše ještě leží pár nezodpovězených otázek. Nebrojí už sice proti samotné pravdě, ale k mému dokonalému poučení jsou naprosto nezbytné. Slunce se už ale sklání k západu – nechme si je tedy na zítřek, abychom je mohli probrat o to důkladněji a se zcela sjednocenou myslí!“

„A já,“ vložil jsem se do toho, „se raduji o to mocněji a plněji za nás za všechny! Raduji se z toho, že Oktavius vybojoval vítězství i pro mě – vždyť mě tím ušetřil té nanejvýš nepříjemné a nevděčné povinnosti vynášet mezi vámi soud! Jeho obrovskou zásluhu ale přesto nedokážu splatit pouhými slovy chvály. Vždyť svědectví člověka – a k tomu ještě pouhého jednoho člověka – je příliš chabé a slabé. On má však neobyčejný dar přímo od Boha – a právě Jeho dechem naplněn tu dnes kázal, a jedině s Jeho štědrou pomocí tak slavně zvítězil!“

Po těchto slovech jsme se rozešli, naplněni radostí a hlubokým štěstím. Caecilius se radoval, že konečně uvěřil. Oktavius se radoval, že tak slavně zvítězil. A já? Já se radoval z toho, že jeden z nich uvěřil – a že ten druhý zvítězil.

---

Poznámky k dílu Oktávius

Markus Minucius Felix a jeho Oktavius

Markus Minucius Felix je jedním z nejzáhadnějších autorů latinské křesťanské literatury. O jeho životě nevíme téměř nic jistého – nevíme, kdy se narodil ani kdy zemřel, nevíme, odkud pocházel (pravděpodobně z Afriky), a dokonce ani přesné datum vzniku jeho jediného dochovaného díla. Z textu samého lze vyčíst jen tolik, že byl vzdělaným římským právníkem a řečníkem, který přijal křesťanskou víru, a že jeho přátelství s Oktaviem Januariem, jemuž je spis věnován, bylo pro něj jedním z nejhlubších životních zážitků.

Tento skrovný životopis je paradoxem: dílo tak literárně vytříbené a myšlenkově průzračné zanechalo po svém autorovi téměř žádnou stopu v historii. Tertullianus, Cyprian, Laktantius – tito latinští apologeté jsou dobře zdokumentováni. Minucius jakoby vstoupil do dějin křesťanské literatury jedinou knihou a pak se tiše ztratil.

Dílo a jeho žánr

Oktavius je filozofický dialog v tradici Ciceronově – a tato závislost na Ciceronovi je zcela vědomá a programová. Minucius si za vzor bere především De natura deorum a De republica, přejímá jejich dramatickou formu i jejich rytmus. Tři postavy – Minucius jako nestranný rozhodčí, pohan Caecilius Natalis a křesťan Oktavius Januarius – vedou na pláži u Ostie spor o základní náboženské a filozofické otázky: zda existuje božská prozřetelnost, zda má smysl tradiční římské náboženství, jaká je podstata křesťanské víry a jak obstojí tváří v tvář filozofické kritice.

Dílo má zřetelnou trojdílnou strukturu: prolog s vykreslením scény a přátelství (kapitoly 1-4), Caeciliova obhajoba tradičního polyteismu a útok na křesťanství (5-13), Oktaviova odpověď a obrana (16-38) a závěr s Caeciliovým obrácením (39-40). Uprostřed stojí stručná Minuciova rozvaha o povaze disputace (14-15).

Caeciliův útok je neobyčejně ostrý a místy až nelítostný: křesťané jsou v jeho podání temná, světla se štítící sekta, která v nočních schůzkách páchá rituální vraždy dětí, oddává se krvesmilné hostině a klaní se oslí hlavě. Tato obvinění nejsou Minuciovým výmyslem – odráží skutečné polemiky, které kolovaly v římské společnosti 2. a 3. století. Oktaviova odpověď jim čelí s klidnou důstojností a systematičností: vyvrací obvinění jedno po druhém, ukazuje absurditu pohanských mýtů, dokazuje existenci jediného Boha argumenty z přírody i z filozofické tradice a obhajuje mravní čistotu křesťanského života.

Datace

Datace Oktavia je jednou z nejdiskutovanějších otázek latinské patristiky. Krajní stanoviska se pohybují mezi koncem 2. a počátkem 4. století, přičemž většina badatelů dnes klade vznik díla do rozmezí přibližně 160–240 po Kristu. Klíčovým argumentem je vztah k Tertullianově Apologetiku (197 n. l.) – obě díla sdílejí řadu společných míst a argumentů, přičemž otázka priority dodnes není uspokojivě vyřešena. Někteří badatelé považují Minucia za závislého na Tertullianovi, jiní hájí opak.

Někdy bývá Caecilius Natalis spojován s osobou téhož jména doloženou nápisem z Cirty v severní Africe, tato identifikace však zůstává nejistá a nelze ji považovat za pevný chronologický opěrný bod.

Rukopisná tradice a vydání

Dílo se dochovalo v pařížském kodexu č. 1661 (Codex Parisinus), kde byl Oktavius přivázán ke spisům Arnobiovy sbírky Adversus nationes jako osmá kniha, a dlouho byl za takovou také pokládán. Teprve v roce 1543 byl v Římě péčí Fausta Sabea z Brescie vydán jako samostatný spis. Karel Halm, jehož kritické vydání z roku 1867 sloužilo jako text pro tento překlad, ve své předmluvě poznamenává, že jedinost rukopisné tradice znamená, že dílo k nám dorazilo v podobě místy těžce poškozené: „larga tamen emendandi copia et nobis relicta erat et post nostram amicorumque curam posteris relinquetur“ – „bohatá příležitost k opravám zůstala nám a po naší i přátelské péči bude zanechána potomkům.“

Literární hodnota

Mimořádná literární kvalita Oktavia z něj činí jeden z klenotů latinské prózy vůbec – bez ohledu na jeho apologetický záměr. Úvodní scény na pláži u Ostie patří k nejkrásnějším dochovaným prózám antické latiny: moře, vlnky olizující písek, chlapci házející oblázky, tři přátelé kráčející v ranním světle – vše je podáno s přesností a smyslovostí, jež nemá v latinské apologetice obdoby. Ciceroniánský vliv se projevuje nejen ve stavbě dialogu, ale i v rytmu vět, v rétorických trojčlenech a anaforách, které jsou páteří Minuciova stylu.

Zároveň si Minucius uchovává vlastní hlas: jeho próza je méně patetická než Tertullianovo latinsky výbušné řečnictví, méně scholastická než Laktanciova systematičnost. Je to hlas vzdělaného, ironicky naladěného muže, který věří tomu, co říká, a dokáže to říct krásně.

O tomto překladu

Tento překlad usiluje o to, aby byl Oktavius čitelný a živý pro současného čtenáře bez odborné průpravy, a přitom zachoval to, co ho dělá výjimečným: rétorický spád, smyslové obrazy, ironii Caeciliova útoku i klidnou důstojnost Oktaviovy odpovědi. Ciceronská souvětí jsou tam, kde je to možné, rozbita do kratších celků bez ztráty rytmu.

Zveřejněno se souhlasem: překlad Peter Kolenčík, 2026