Gnostické padělky a limity didaktické role ikon a obrazů
Augustinova argumentace v pasážích De consensu evangelistarum otevírá širší problematiku autenticity křesťanských pramenů a funkčnosti výchovné role obrazů (ikon) v rané církvi.
1. Fenomén pseudepigrafů a gnostická falešná evangelia
Augustinem popisovaná snaha „vymýšlet si“ (fingere) tajné spisy a připisovat je Kristu či apoštolům byla typickým rysem gnostických hnutí. Tato hnutí vytvářela tzv. pseudepigrafy – díla, která měla pod rouškou autority slavných jmen legalizovat heretické nauky.
- Podobně jako v Augustinově textu, i autoři gnostických děl tvrdili, že Kristus svěřil vyvoleným apoštolům „tajná učení“ (secretum), která nejsou v kanonických evangeliích.
- Příklady falešných evangelií:
- Evangelium podle Tomáše: Sbírka výroků, které mají mít charakter tajného vědění.
- Evangelium podle Jidáše: Text snažící se rehabilitovat Jidáše jako jediného, kdo pochopil Kristovo „skutečné“ poslání.
- Evangelium podle Filipa: Gnostický spis obsahující spekulativní teologii.
- Tajná kniha Janova (Apokryfon Janův): Představující Krista jako osvícenou bytost předávající ezoterickou nauku.
2. Obraz (ikona) jako zdroj bludu
Augustinovo pozorování představuje zásadní argumentační problém pro ty, kteří nekriticky tvrdí, že obrazy jsou „biblí negramotných“ a ideálním didaktickým prostředkem pro prostý lid.
- Vznik falešného učení: Podle Augustina je schopnost obrazu někoho poučit velmi omezená a může být dokonce nebezpečná. Obraz totiž funguje správně jen tehdy, když člověk zná Písmo a učení církve. Jinak hrozí, že „ti, kdo si sami vymýšlejí báje, budou svedeni těmi, kdo obrazy malují“.
- Nebezpečí omylu: Augustin jasně říká, že lidé, kteří hledali pravdu na „pomalovaných stěnách“ (pictis parietibus) místo v „posvátných knihách“ (sanctis codicibus), se nechali obrazem oklamat a uvěřili lži.
- Nebezpečí špatného pochopení: Augustinův text ukazuje, že člověk, který neumí číst a nemá nikoho, kdo by mu obrázek vysvětlil pomocí textu, si z něj vyvodí úplně nesmyslné závěry. V tomto konkrétním případě lidé viděli Petra a Pavla namalované vedle Krista a uvěřili omylu – že Kristus mohl psát Pavlovi dopisy ještě před svou smrtí. Přitom Pavel se stal apoštolem až dlouho po Kristově nanebevstoupení.
Augustin v tomto textu vystupuje jako obránce autentické apoštolské tradice. Zdůrazňuje, že křesťanská víra nestojí na tajných naukách či magických knihách, ale na historicky doloženém zjevení a kanonických textech Písma. Celý spor také ukazuje na zajímavý raně křesťanský problém: jak se lidová zbožnost a náboženské obrazy (ikony) mohou stát zdrojem nepochopení u těch, kteří neznají literární prameny své víry.
Překlad z Augustinova díla DE CONSENSU EVANGELISTARUM:1
9. kap, 14. Ti lidé vskutku natolik propadli pošetilosti, že tvrdí, že oné knihy, o nichž se domnívají, že je on [Kristus] sepsal, obsahují ona umění, s jejichž pomocí podle jejich mínění konal ony zázraky, jejichž sláva se všude rozšířila. Takovým smýšlením však sami prozrazují, co milují a po čem dychtí. Vždyť Krista považují za nejvýše moudrého jen proto, že ovládal kdovíjaké nedovolené praktiky, které právem odsuzuje nejen křesťanská nauka, ale i samotná správa věcí veřejných. A vskutku, ti, kteří tvrdí, že takové Kristovy knihy četli – proč sami nekonají nic z toho, čemu se u něj na základě oněch knih diví?
Někteří dokonce blouzní o tom, že tytéž knihy jsou připsány Petrovi a Pavlovi.
10. kap, 15. Co k tomu dodat? Někteří z těch, kteří věří nebo chtějí, aby se věřilo, že Kristus takové věci sepsal, bloudí z Božího dopuštění natolik, že tvrdí, že tytéž knihy jsou nadepsány jmény Petra a Pavla jako listy jim určené. Je přitom možné, že tyto spisy pod jménem Kristovým a apoštolským sepsali buď nepřátelé jména Kristova, nebo ti, kteří se domnívali, že oněm zavrženíhodným uměním mohou dodat váhu autority skrze tak slavné jméno. V této své nejvýše klamné troufalosti jsou však natolik zaslepeni, že se sami stali hodnými posměchu, a to i u mladíků, kteří dosud znají křesťanskou literaturu jen chlapeckým způsobem a stojí teprve na stupni pouhých čtenářů.
10. kap, 16. Když totiž tito lidé chtěli vybájit, že Kristus sepsal cosi podobného svým učedníkům, uvažovali, o kom by se dalo nejsnáze uvěřit, že by mu mohl psát – tedy o někom, kdo k němu měl nejdůvěrnější vztah a komu by bylo možné takové tajemství důstojně svěřit. I přišli jim na mysl Petr a Pavel. Domnívám se, že k tomu došlo proto, že je na mnoha místech viděli zobrazené společně s ním, neboť zásluhy Petra a Pavla Řím oslavuje s největší slavnostností v tentýž den jejich utrpení. Takto si vskutku zasloužili zbloudit ti, kteří hledali Krista a jeho apoštoly nikoliv ve svatých knihách, nýbrž na pomalovaných stěnách. Není divu, že ti, kdo si sami vymýšlejí báje, byli svedeni těmi, kdo obrazy malují.
Vždyť po celou dobu, kdy Kristus žil ve smrtelném těle se svými učedníky, Pavel ještě jeho učedníkem nebyl. Toho Pán povolal z nebe a učinil svým učedníkem a apoštolem až po svém utrpení, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, po seslání Ducha svatého z nebes, po obrácení a podivuhodné víře mnoha Židů a po ukamenování jáhna a mučedníka Štěpána – tedy v době, kdy se ještě jmenoval Saul a krutě pronásledoval ty, kdo v Krista uvěřili. Jak tedy mohl Kristus sepsat knihy (o nichž chtějí, aby se věřilo, že je napsal před svou smrtí) a adresovat je Petru a Pavlovi jako svým nejbližším učedníkům, když v té době Pavel ještě vůbec jeho učedníkem nebyl?
- Augustin: De Consensu Evangelistarum (O shodě evangelistů), kniha 1, kap. 9-10, PL 34, online např. zde. Anglický překlad: NPNF (Schaff, Philip: A Select Library of the Nicene and Post-Nicene Fathers of the Christian Church), https://ccel.org/ccel/schaff/npnf106/npnf106.vi.i.html ↩︎
